Ian Fleming
překlad: Karel Veiss a Ladislav Šenkyřík

DR. NO
(James Bond – agent 007)
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16. Na obzoru smrt

Za Bondem se ozval tichý hlas: „Večeře je připravena.“

Bond se prudce ohlédl. Byl to člen tělesné stráže. Vedle něho stál další chlap, jako jeho dvojče. Dvě ohromné hory svalů měly ruce pohroužené do kimonových rukávů a hleděly nad Bondovou hlavou na doktora No.

„Ah, už je devět hodin.“ Doktor No pomalu vstal. „Nuže, pojďte, můžeme v našem rozhovoru pokračovat v intimnějším prostředí. Byli jste velmi laskaví, že jste mě poslouchali s takovou příkladnou trpělivosti. Doufám, že vám nepokazí náladu skromnost mé kuchyně a sklepa.“

Za oběma chlapy v bílých žaketech se ve stěně otevřely dvojité dveře. Bond s dívkou vstoupili za doktorem No do malé místnosti, která byla obložena mahagonem a osvětlena stříbrným lustrem s ozdobnými svícny. Pod lustrem byl kulatý mahagonový stolek, na němž bylo prostřeno pro tři osoby Stříbro a sklo se jasně třpytily. Hladký tmavobílý koberec se vyznačoval přepychovou tloušťkou. Doktor No si sedl na čalouněnou židli s vysokým opěradlem a pokynul dívce, aby si sedla po jeho pravici. Usadili se a rozprostřeli si bílé ubrousky.

Přehnaná obřadnost a nádherná místnost Bonda mátly. Byl by si přál překonat tyto pocity a vlastníma rukama ovinout hedvábný ubrousek doktorovi No okolo krku a škrtit ho, dokud by mu kontaktní čočky nevylezly z černých ďábelských očí.

Oba strážcové si navlékli bílé bavlněné rukavice. Přinášeli jídla s nesmírnou zdvořilostí, kterou doktor No občas ještě povzbudil nějakým čínským slůvkem.

Zprvu se zdálo, že doktora No večeře zaujala. Pomalu snědl tři talíře různé polévky, krmil se lžící s krátkým držadlem, která přesně zapadala do kleští. Bond se soustředil na to, aby před dívkou zatajil svůj strach. Seděl volně a jedl a pil s předstíranou chutí. Dobromyslně jí vyprávěl o Jamajce – o ptácích, zvířatech a květech, což bylo její oblíbené téma. Chvílemi se dotkl pod stolem jejích nohou. Téměř ji rozveselil. Bondovi napadlo, že představují zamilovanou dvojici, kterou pozval na večeři zlý strýc.

Bond neměl tušení, že jeho průhledná lež zaúčinkovala. Mnoho nadějí jim nezůstávalo. Z doktora No a jeho příběhu sálala nedobytnost. Neuvěřitelný příběh zněl pravdivě. Ani jedno jeho slovo se nezdálo být nemožné. Snad na světě žijí i jiní lidé v soukromých královstvích – vzdáleni od vyšlapané cesty, kdesi tam, kde není svědků a kde si mohou dělat, co se jim zachce. A co má doktor No na programu, až rozdrtí mouchy, které ho přišly otravovat? A kdyby – kdy? – Bonda a dívku zabil, podaří se Londýnu chytit nitky, které už Bond měl v ruce? Pravděpodobně podaří. Je tu přece Pleydell-Smith. Posudek o otráveném ovoci. Ale dostane se Bondův nástupce v tomto případě ještě dále? Pravděpodobně ne. Jestli se doktora No zeptají na Bonda a na Quarrela, jen pokrčí rameny. Nikdy o nich neslyšel. A dívka není žádný spojovací článek. V Morgan's Harbour si budou myslet, že se na jedné ze svých výprav utopila. Bylo těžko předvídat, jak se bude rozvíjet druhá kapitola doktora No, ať už by byla jakákoli.

Bond se živě bavil s dívkou a připravoval se přitom na to nejhorší. U talíře leží celá řada zbraní. Když přinesli řízky, které byly výborně připraveny, Bond si nerozhodně pohrával s noži a vybral si na krájení nůž na chléb. Když jedl a hovořil, přisunul si k sobě velký ocelový nůž na maso. Mohutným pohybem převrátil pravou rukou pohár se šampaňským a v tomtéž okamžiku si zasunul levou rulou nůž do kimonového rukávu. Mezitím co se omlouval a ve všeobecném zmatku, když zároveň se strážcem utíral vylité šampaňské, zdvihl levou ruku a pak pocítil, že mu nůž sklouzává do podpaží a odtud se propadá pod kimonem až k žebrům. Když dojedl řízek, upevnil si okolo pasu hedvábný šátek a posunul nůž na břicho. Nůž přilnul k pokožce a ocel se postupně oteplila.

Přinesli kávu a večeře skončila. Oba strážcové se postavili těsně za Bondovu a dívčinu židli. Zkřížili na prsou ruce a stáli neteční a nehybní jako popravčí.

Doktor No odložil opatrně na podnos šálek. Položil ocelové drápy na stůl před sebe. Nepatrné se napřímil a obrátil tělo směrem k Bondovi. Z jeho tváře se už vytratila všechna roztržitost. Pohled měl tvrdý, přímý. Úzká ústa se pokřivila a otevřela. „Chutnala vám večeře, pane Bonde?“

Bond si vzal cigaretu ze stříbrné tabatěrky, kterou měl před sebou, a zapálil si ji. Pohrával si se stříbrným zapalovačem, který vzal se stolu. Měl pocit, že rozhovor se nyní stane nepříjemný. Nějakým způsobem si musí zapalovač vstrčit do kapsy. Snad mu oheň poslouží jako další zbraň. – „Ano, byla znamenitá.“ Podíval se křížem na dívku. Naklonil se a opřel se předloktím o stůl. Zkřížil ruce a přikryl zapalovač. Usmál se na ni. „Doufám, že jsem ti objednal podle tvé chuti.“

„Ano, bylo to výborné.“ Pro ni večírek ještě pokračoval.

Bond zamyšleně kouřil a pohrával si s rukama a předloktími. Obrátil se k doktorovi No. Uhasil cigaretu a opřel se. Zkřížil ruce na prsou. Zapalovač už měl pod pravým podpaždím. Rozveseleně se usmál. „A nyní co, doktore No?“

„Přistoupíme k zábavě, kterou jsem naplánoval po večeři, pane Bonde.“ Slabý úsměv se pokřivil a zmizel. „Důkladně jsem váš návrh uvážil, ale nepřijímám ho.“

Bond pokrčil rameny. „Nepočínáte si moudře.“

„Nikoli, pane Bonde. Obávám se, že váš návrh nemá velkou cenu. Lidé vašeho řemesla nikdy takto nepracují. Posílají hlášení přímo svým ústřednám. Nepřetržitě informují své nadřízené o výsledcích pátrání. Vždyť já se v tom vyznám. Tajný agent se takto nechová. Přečetl jste si kupu dobrodružných románů. Z vašich slov vane tiskařská čerň. Ne, pane Bonde. Nepřijímám váš návrh. Jestliže jste řekl pravdu, jsem připraven čelit jejím důsledkům. V sázce je mnoho a já nemohu ze své cesty ustoupit. Dejme tomu přijde policie, přijdou vojáci. Kde je ten muž a to děvče? Jaký muž? A jaké děvče? Já o ničem nevím. Prosím vás, odejděte, vyrušujete mi guanéru. Kde máte důkazy? Kdo vás pověřil dělat prohlídku? Anglický zákon je přísný, páni. Odejděte domů a dopřejte mně i mým milovaným kormoránům klid. Je vám to jasné, pane Bonde? A dejme tomu, že dojde k tomu nejhoršímu. Že jeden z mých agentů promluví, což je značně nepravděpodobné (Bond si vzpomněl na odvahu slečny Čung). Co můžeme ztratit? Že na můj obžalovací spis připíší dvě další vraždy. Vždyť člověka je možno oběsit jen jednou, pane Bonde.“ Protáhlá hruškovitá hlava se jemně klátila. „Chcete ještě něco říci? Na něco se zeptat? Oba máte před sebou rušnou noc. Váš čas se krátí. A já si musím jít lehnout. Zítra očekávám loď a musím dohlížet na nakládání. Celý den budu muset strávit v přístavišti. No tak, pane Bond?“

Bond se podíval na dívku. Byla mrtvolně bledá. Hleděla na něho s očekáváním, že udělá zázrak. Podíval se na své ruce a pečlivě si prohlížel nehty. Promluvil, aby zdržel čas: „A potom co? Co plánujete po tom rušném dnu, po naložení ptačího trusu? Jakou kapitolu se chystáte v nejbližším čase napsat?“

Bond ani nezdvihl oči. Hluboký tichý panovačný hlas k němu doléhal jakoby z noční oblohy.

„Aha, rozumím, nemůžete se zbavit zvědavosti. Máte ve zvyku klást otázky a držíte se toho do posledního okamžiku. Obdivuji takové vlastnosti u člověka, jemuž zůstává již jen několik hodin života. Nuže, povím vám to. Obrátím další stránku. Potěším vás. Jde mi o víc než o ptačí trus. Instinkt vás nezklamal.“ Doktor No velmi významně zmlkl. „Tento ostrov bude patřit k nejvzácnějším špionážním centrům na světě.“

„Opravdu?“ Bond si stále ještě prohlížel ruce.

„Patrně víte, že ostrov Turks, určený pro zkoušky s řízenými střelami Spojených států není zase tak daleko.“

„Ano, je to důležité středisko.“

„Snad jste slyšel o raketách, které se před nedávnem vyšinuly z dráhy. Například několikastupňová SNARK, která skončila svůj let v brazilských lesích místo v hlubinách jižního Atlantiku.“

„Ano.“

„Pamatujete se, že raketa odmítla poslechnout telemetrické instrukce, a dokonce se ani nezničila? Že se řídila jakoby podle své vlastní vůle?“

„Ano, pamatuji se.“

„Následovaly další neúspěchy, rozhodující neúspěchy mnohých prototypů – ZUNI, MATADOR, PETREL, REGULUS, BOBARC – tolik jmen se vystřídalo, že se již ani na všechny nepamatuji. Nuže, pane Bonde,“ hlas doktora No nepozbyl hrdosti, „snad vás bude zajímat, že drtivou většinu těchto neúspěchů způsobil Crab Key.“

„Skutečně?“

„Nevěříte mi? Věří mi jiní. Ti, kteří viděli úplné zpustošení série MASTODON, protože se opakovaly navigační omyly a rakety odmítly poslechnout rádiové příkazy z ostrova Turks. Ti jiní jsou jejich konkurenty a ti jsou mými společníky v tomto podniku. Vycvičili mi šest lidí, pane Bonde. Dva z nich jsou v této chvíli ve střehu a sledují rádiové frekvence, dráhy, po kterých tyto zbraně putují. Nad námi v skalních chodbách je zařízení v hodnotě miliónů dolarů. Zasahujeme až do Heavisidovy vrstvy, čekáme na signály, rušíme je a proti jedněm paprskům vysíláme jiné. A raketa sklouzne o stovku, tisícovku kilometrů do Atlantiku. A sledujeme ji tak přesně, jako ji sledují z operační místnosti na ostrově Turks. Vyšleme k raketě naše impulsy, popleteme její mechanickou paměť, raketa zešílí, zřítí se do moře, zničí se, selže. Ani další pokus se nepodaří. Vina se svaluje na operátory, konstruktéry, výrobce. V Pentagonu propukne panika. Je nutno vyzkoušet nový typ, na nové frekvenci, z nového materiálu, s novou mechanickou pamětí. Ovšem,“ doktor No nic netajil, „i my zápasíme s jistými těžkostmi. Zaznamenáváme mnoho zkušebních výstřelů, přičemž se nám nedaří proniknout k mozku nové rakety. Proto navazujeme spojení s konkurenty. Už nám dokonce poskytli šifrovací stroj s našimi vlastními frekvencemi a kódy. A konkurenti se v tom vyznají. Je to podobné, pane Bonde, jako kdybyste chtěl upoutat pozornost jednoho člověka v davu. Nahoře v atmosféře raketa počne reagovat na náš signál. Opakuje ho, můžeme se s ní dohovořit, změnit její úmysl.“ Doktor No ztichl. „Není to pro vás zajímavé, pane Bonde? To je vedlejší fuška při obchodě s guánem. Ubezpečuji vás, že je to velmi výnosné. A může to být ještě výnosnější. Snad mi komunistická Čína zaplatí ještě víc. Kdoví. Už jsem vystrčil tykadla.“

Bond zdvihl oči. Podíval se zamyšleně na doktora No. Nemýlil se tedy. Za tím vším tedy toho bylo mnohem víc, mnohem víc, než se dalo očekávat při prvním pohledu. Hraje se tu vysoká hra, která na mezinárodní špionážní burze má nesporně nejvyšší cenu. Dobře, dobře! Nyní už tomu rozumí. Jistě se pro to vyplatilo vyplašit nějaké ty ptáky a zlikvidovat několik lidí. Soukromí? Doktor No nepochybně zavraždí i jeho dívku. Moc? Ovšem, o to jde. Doktor No se ve své práci vyzná.

Bond se podíval do dvou černých děr s novým despektem a řekl: „Jestliže se vám to nemá vymknout z rukou, musíte odstranit ještě mnoho lidí, doktore No. Namamonil jste si plné kapsy. Zbohatl jste víc, než jsem se domníval. Z vašeho koláče si budou chtít odkrojit i jiní. Rád bych věděl, kdo se na vás vrhne první a zabije vás. Ti chlapíci tam nahoře,“ ukázal na strop, „ti, kteří byli vycvičeni u konkurence? Jsou to technici. Kdoví, jaký dostanou rozkaz. A stane se to za vašimi zády.“

Doktor No řekl: „Vy mě stále ještě podceňujete, pane Bonde. Jste tvrdohlavý, hloupější, než jsem očekával. Tuto možnost si dobře uvědomuji. Jeden z techniků mně slouží jako soukromý informátor. Má duplikáty šifer a šifrovací stroje. Žije v jiné části vrchu. Ostatní si myslí, že už zemřel. Sleduje všechna vysílání. Vypracovává pro mne kopii všech zpráv, které zachytí. Až doposavad signály vysílané konkurenty neobsahovaly ani nejmenší náznak spiknutí. Mám tyto věci ustavičně na paměti, pane Bonde. Dělám proti nim příslušná opatření, a tak tomu bude i v budoucnosti. Jak jsem již řekl, podceňujete mne.“

„Nepodceňuji vás, doktore No. Jste velmi opatrný člověk, ale už si vás leckde zaregistrovali. Totéž platí i o mně vzhledem k mému zaměstnání. Znám ten pocit. Máte to však skutečně nahnuté. S FBI se to dá ještě vydržet – loupež a falešná totožnost. Ale znáte tyto americké konkurenty tak jako já? V této chvíli jste jejich nejlepším přítelem, ale jinak partnery nemívají. Nakonec vás odstraní – postačí jedna kulka. Také moje služba vás vede v evidenci. Chcete, aby se váš fascikl ještě zvětšil? Já bych to nečinil, doktore No. Zaměstnáváme houževnaté pracovníky. Jestliže se mně a této dívce něco stane, naráz zjistíte, že Crab Key je jen maličký obnažený ostrůvek.“

„Není možno hrát vysokou hru bez rizika, pane Bonde. Uvědomuji si mnohá nebezpečí, a pokud mi na to síly stačí, vyzbrojuji se proti nim. Pochopte, pane Bonde,“ hluboký hlas nabyl náznaku nenasytnosti, „že stojím na prahu ještě větších věcí. Druhá kapitola mého života mi slibuje odměnu, kterou by ze strachu mohl odmítnout leda blázen. Připomněl jsem vám, že dokážu odklánět rakety z jejich drah, pane Bonde. Mohu je donutit, aby změnily směr a aby ignorovaly rádiové ovládání. Co byste tomu řekl, pane Bonde, kdybych dospěl ještě dále? Kdybych je přestěhoval do moře nedaleko tohoto ostrova a odhalil tajemství jejich konstrukce? Americké torpédoborce ať v jižním Atlantiku hledají rakety, kterým selhalo palivo a snesly se na padáku do moře. Někdy se padák neotevře. Někdy vypoví poslušnost mechanismus, který má raketu zničit. Na Turksu jistě nikoho nepřekvapí, jestliže prototypy nové série nedoletí a padnou nedaleko Crab Key. Ze začátku to jistě budou svalovat na mechanické poruchy. Později snad zjistí, že jejich rakety byly usměrňovány cizími signály. A když zjistím, že jsou mi na stopě, odhodlám se k poslednímu úderu. Jejich rakety se pomatou, padnou na Havanu, na Kingston. Obrátí se a zamíří na Miami. I bez výbušných hlavic, pane Bonde pětitunová tělesa řítící se rychlostí půldruhatisíce kilometrů za hodinu způsobí v zalidněném městě značné škody. A co se stane potom? Strhne se panika, budou veřejné protesty. Pokusy se budou muset skončit a základna na ostrově Turks se uzavře. A kolik mi za to zaplatí konkurenti? Kolik mi dají za každý prototyp, který pro ně ukořistím? Dejme tomu za celou operaci deset miliónů dolarů. Anebo dvacet miliónů? Bude to neocenitelné vítězství při závodech ve zbrojení. Sám byste si mohl peněžní částku nadiktovat. Nesouhlasíte, pane Bonde? Nezdá se vám, že při těchto úvahách jsou vaše argumenty a hrozby směšné?“

Bond mlčel. Byla škoda každého slova. Najednou se octl v době minulé, v tiché kanceláři vysoko nad Regents Park. Slyšel na okně nárazy deště a M-ův netrpělivý, křečovitý hlas: „Ach, ta idiotská ptačí aféra… běžné pátrání.“ A on, Bond, vzal kanoi, rybáře a piknikovou stravu a – před kolika dny, před kolika týdny – se odebral podívat se na věc. A podíval se do Pandořiny skříňky. Našel odpověď, dozvěděl se tajemství – a nyní? Nyní mu zdvořile ukážou cestu do hrobu, vezme si tajemství s sebou a zanechá po sobě sirotka, kterého zavlekl do tohoto šíleného dobrodružství. Bond pocítil v ústech trpkost, chvíli se mu zdálo, že zvrací. Sáhl po šampaňském a vyprázdnil pohár. Drsně řekl: „Dobře, doktore No. Račte pokračovat s tím kabaretem. Jaké je další číslo – nůž, kulka, jed, provaz? Ale učiňte to rychle, neotálejte, vždyť už vás mám plné zuby.“

Rty doktora No se stáhly do tenké purpurové čáry. Oči ztvrdly jako onyx. Maska zdvořilosti zmizela. Na židli s vysokým opěradlem seděl Velký inkvizitor. Nastal čas peine forte et dure.

Doktor No cosi prohodil a oba strážci učinili krok vpřed a popadli své oběti nad lokty, přitiskli jim ramena na boční opěradlo. Vůbec jim nekladli odpor. Bond se soustředil jen na to, aby udržel v podpaždí zapalovač. Ruce v bílých rukavicích ulpívaly na jeho svalech jako ocelové obruče. Usmál se na dívku. „Mrzí mne to, Zlato. Obávám se, že tuto hru spolu nedohrajeme.“

Dívčiny oči ztmavěly strachem na bledé tváři. Pronesla: „Bude to bolet?“

„Ticho!“ Hlas doktora No připomínal práskání biče. „Dost toho bláznovství. Ovšemže to bude bolet. Bolest je předmětem mého zájmu. Rád bych si ověřil, kolik vydrží lidské tělo. Občas činím experimenty s těmi, které je třeba potrestat. A také na vetřelcích jako jste vy. Oba jste mi způsobili velké starosti. Odplatím se vám za to velkými bolestmi. Poznamenám si, jak dlouho je vydržíte. Zapíši si přesné údaje a jednoho dne seznámím svět se svými výzkumy. Nikdy neplýtvám lidským materiálem. Německé pokusy na živých lidech za války byly podle mne velkým dobrodiním pro vědu. Už je tomu rok, co jsem usmrtil jednu dívku stejným způsobem, jaký jsem vybral i pro vás, ženská. Byla to černoška a vzdorovala tři hodiny, pak hrůzou zemřela. Pro srovnání potřebuji bělošku. Nepřekvapilo mne, když mi oznámili váš příchod. Co potřebuji, to mám.“

Doktor No se opřel, očima se zavrtal do dívky, pozoroval její reakci. Zírala na něho napůl hypnotizovaná, jako polní myš před chřestýšem.

Bond zaťal zuby.

„Jste Jamajčanka, a tak vám nemusím příliš mnoho vysvětlovat. Tento ostrov se nazývá Crab Key. Jmenuje se tak proto, že je zamořen kraby, suchozemskými kraby, které se na Jamajce nazývají černými kraby. Jistě je znáte. Váží asi půl kila a jsou tak velcí jako talíře. V tomto ročním období opouštějí v tisících své díry nedaleko pobřeží a vylézají na povrch. Na korálových pahorcích opět zalezou do skalních děr a mají mladé. Plazí se jich celé armády. Valí se přes všecko a po všem. Na Jamajce lezou i přes domy, které jsou jim v cestě. Jsou jako norští lumíci. Je to stěhování z nevyhnutelnosti.“ Doktor No zmlkl. Potom potichu prohlásil: „Jenže přece je tu jeden rozdíl. Krabi požírají všechno, oč zavadí. A v těchto okamžicích jsou už na cestě, ženská. Desetitisíce krabů jako velké červené, oranžové a černé vlny se valí na vrch, dobývají ho, ve spěchu se drápou po skalách nad námi. A dnes v noci najdou na své pouti obnažené ženské tělo připevněné kolíky – prostřený stůl k hodokvasu – a budou ohmatávat teplé tělo klepety a nakonec se jeden zahryzne a potom… potom…“

Dívka zasténala. Její hlava klesla bezvládně na hruď. Omdlela. Bondovo tělo se na židli vzepřelo. Mezi zaťatými zuby mu vyklouzl celý proud nejhrubších nadávek. Obrovité tlapy strážců ho pálily na ramenou jako oheň. Nemohl pohnout židlí. Za chvíli kapituloval. Vyčkal, až se mu ustálí hlas. Pak vložil do svých slov co nejvíce jedu a řekl: „Ničemníku! Budete se za to smažit v pekle.“

Doktor No se nepatrně usmál. „Já v existenci pekla nevěřím, pane Bonde. Budete muset hledat útěchu sám. Je možné, že krabi se hned napoprvé zahryznou do jejího hrdla nebo do srdce. Přivábí je údery pulsu. Aspoň to dlouho nebude trvat.“ Pak pronesl několik slov čínsky. Strážce za dívčinými zády se naklonil dopředu a přehodil si dívčino bezvládné tělo přes rameno, jako by to bylo nemluvně. Mezi houpajícími se rameny splývaly zlaté vlasy. Strážce poodešel ke dveřím, otevřel je a nehlučně je za sebou zavřel.

Na okamžik zavládlo v místnosti ticho. Bond myslel jen na nůž, který měl pod košilí, a na zapalovač v podpaží. Kolik škod může napáchat těmito dvěma kousky kovu? Podařilo by se mu vůbec vysvobodit se z pazourů doktora No?

Doktor No klidně řekl: „Pravil jste, že moc je iluze, pane Bonde. Ještě jste svůj názor nezměnil? Vždyť moje moc, díky které jsem zvolil pro tu dívku takovou smrt, zcela jistě není žádnou iluzí. Přejděme nyní k způsobu, jakým sprovodím ze světa vás. I ten má své neobyčejné úspěchy. Mne totiž, pane Bond, zajímá anatomie odvahy – kolik snese lidské tělo. Ale jak to odměřit? Jak zaznamenat křivku sebezáchovných rezerv, únosnost bolesti, překonávání strachu? Velmi jsem o tomto problému přemýšlel a mám dojem, že se mi podařilo vyřešit ho. Moje metoda je ovšem teprve v přípravném stadiu a ověřím si ji až zkušeností, a to tím lépe, čím více lidí podrobím zkoušce. Připravil jsem pro vás tento experiment co nejlépe. Dal jsem vám utišující prostředek, takže vaše tělo by mělo být odpočinuté, a dobře jsem vás nakrmil, měl byste tedy být v plné síle. Tytéž výhody dopřeji i dalším pacientům, smím-li je tak nazvat. V tom ohledu všichni začnou stejným způsobem. Potom to už bude věcí odvahy každého jednotlivce, jeho schopnosti vydržet.“

Doktor No umlkl a podíval se Bondovi do očí. „Právě jsem totiž dokončil překážkovou dráhu, na které se budou uskutečňovat závody se smrtí. Víc už vám o tom nepovím, neboť jednou ze složek strachu je moment překvapení. Největší zátěž kladou na rezervy odvahy právě neznámá nebezpečenství. A jsem rád, že zkouška, kterou podstoupíte, vás v mnohém překvapí. Bude obzvlášť zajímavé, pane Bonde, že mým prvním pokusným králíkem bude člověk vašich fyzických kvalit. Bude velmi zajímavé pozorovat, jak daleko se na dráze dostanete. Měl byste se stát pro budoucí běžce vzorem. Vkládám do vás velké naděje. Pravděpodobně se dostanete daleko, ale nakonec na některé překážce beztak klesnete a potom si vaše tělo přitáhnu zpět a důkladně prozkoumám fyzický stav vašich pozůstatků. Zaznamenám si všechny údaje. Budete prvním údajem na mém diagramu. Není to čestná úloha, pane Bonde?“

Bond neodpověděl. K čertu, co to má znamenat? Co se za tou zkouškou skrývá? Lze ji vůbec přežít? Podaří se mu uniknout a dostat se k dívce dříve, než bude pozdě? Bond mlčky sebral poslední kapky odvahy, obrnil svou mysl proti strachu z neznáma, který mu již již svíral hrdlo, a úplně se soustředil na sebezáchovu. Především se musí spolehnout na své zbraně.

Doktor No vstal, opustil židli. Pomalu se odšoural ke dveřím, potom se obrátil. Za dveřmi zela na Bonda hrozivá černá prázdnota. Doktor No nachýlil hlavu. Červené rty se stáhly dozadu. „Zlomte vaz, pane Bonde. Myšlenkami, jak se praví, budeme při vás.“

Doktor No se odvrátil a za jeho dlouhými tenkými zády se nehlučně zavřely dveře.