Ian Fleming
překlad: Karel Veiss a Ladislav Šenkyřík

DR. NO
(James Bond – agent 007)
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2. Volba zbraní

O tři týdny později březen překvapil Londýn počasím, do něhož by ani psa nevyhnal.

Jen co se prvního března rozbřesklo, spustily se na město kroupy a ledový déšť, provázený vichřicí osmého stupně. Počasí se neumoudřilo ani tehdy, když se zmoření Londýňané ubírali do práce a do nohou jim šlehaly vlhké okraje pršiplášťů, do tváří se zahryzával chlad.

Byl to odporný den, každý nadával, ba dokonce i M., který jen zřídkakdy připouštěl existenci počasí, i když zacházelo do krajností. Když starý černý rolls se zvláštním číslem zastavil před vysokou budovou v Regents Parku a on nemotorně vystoupil na chodník, do tváře mu udeřila sprška krup jako dávka z brokovnice. Přesto nepospíchal pod střechu; rozvážně obešel auto a sklonil se k šoférovi.

„Dnes už vás nepotřebuji, Smithi. Odvezte vůz do garáže a jděte domů. Večer se vrátím podzemní drahou. V takovémhle počasí přece nebudeme jezdit – je to horší než se plavit v konvoji.“

Někdejší hlavní lodní topič Smith se vděčně usmál. „Přesně tak, prosím. A děkuji.“ Díval se, jak postarší vzpřímená postava obešla kapotu, přešla přes chodník a vstoupila do budovy. Jako mladík – Smith vždycky posuzoval lidi z té lepší stránky. Pak zařadil první rychlost a s pohledem upřeným před sebe, přes zamžená přední skla, přidal plyn. Takoví lidé se už dnes nerodí.

M. vyjel výtahem do osmého poschodí. Po tlustém koberci, který pokrýval chodbu, zamířil do své kanceláře. Přivřel za sebou dveře, svlékl si svrchník i šálu a pověsil je. Vytáhl velký modravý hedvábný šátek a surově si jím otíral tvář. Kupodivu tak nikdy nečinil před vrátnými nebo před obsluhou výtahu. Přešel ke stolu, sedl si a naklonil se k selektoru. Stiskl tlačítko. „Už jsem tady, slečno Moneypennyová. Prosím hlášení a všechnu poštu. Pak mi zavolejte sira Jamesa Molonyho. Pravděpodobně je právě na vizitě v nemocnici sv. Marie. Oznamte náčelníkovi štábu, že za půl hodiny přijde 007. A sežeňte mi Strangwaysův osobní spis.“ M. si počkal na kovové „Ano, prosím…“ a pustil tlačítko.

Odklonil se dozadu, vytáhl si lulku a zamyšleně ji začínal cpát. Nezdvihl oči, ani když s hromadou listin vstoupila sekretářka, ignoroval i pár „velmi naléhavých“ růžových hlášení, která ležela na vrchu. Kdyby byla skutečně neodkladná, zavolali by ho už v noci.

Na selektoru zablikalo žluté světlo. M. si vybral mezi čtyřmi telefony ten čtvrtý. „To jste vy, sire Jamesi? Máte pro mne pět minut?“

„Pro vás i šest.“ Na druhém konci drátu se slavný neurolog zachechtal. „Chcete, abych zbavil svéprávnosti některého ministra Jejího Veličenstva?“

„Dnes ne.“ M. se podrážděně zachmuřil. Jako starý námořník zachovával vůči vládě úctu. „Jde o toho mého chlapíka, kterého jsem vám svěřil do opatrování. Na jméno se teď vykašleme. Volám vám na otevřené lince. Včera jste ho, tuším, propustili. Může už nastoupit do služby?“

Na druhém konci vznikla přestávka. Hlas dostal profesionální tón a zvážněl. „Po fyzické stránce je už zdravý jako ryba. Noha se zahojila. Neměly by z toho být žádné následky. Ano – už je v pořádku.“ Následovala delší přestávka. „Ale jedno vám chci říci, M. Víte, jak ta práce ničí nervy. Dáváte těm svým lidem pořádně zabrat. Nemohli byste mu dát pro začátek něco lehčího? Podle toho, co jste mi vyprávěl, ten chlapík už několik let táhne jako kůň.“

M. odpověděl mrzutě: „Vždyť je za to placený. Brzy se i tak ukáže, zda se ještě na takovou práci hodí nebo ne. Nebude první, který to nevydržel psychicky. Ale podle vás je jeho stav výborný. Stejně se jeho zranění nedá ani porovnat s tím, jak byli zřízeni někteří pacienti, které jsem vám poslal – chlapíci, které doslova zmandlovali.“

„Když se na to díváte takhle, máte pravdu. Ale bolest je zvláštní věc. Víme o ní velmi málo. Nemůžeme ji změřit – trpí víc například rodící žena nebo muž se zápalem ledvin? Naštěstí tělo velmi rychle zapomíná. Ale ten váš chlapík opravdu trpěl, M. Nemyslete si, že když neměl nic zlomeného…“

„Souhlasím, souhlasím…“

Bond se dopustil chyby a trpěl za ni. M. však nesnášel, když ho někdo poučoval, ani když ho poučoval jeden z nejslavnějších lékařů světa, jak má zacházet se svými agenty. V hlase sira Jamese Molonyho zazníval náznak kritiky, a M. byl vzápětí příkrý: „Už jste slyšel o člověku, který se jmenuje Steincrohn – dr. Peter Steincrohn?“

„Ne – kdo je to?“

„Americký lékař. Napsal knihu, kterou naší knihovně poslali američtí agenti. Ten lékař píše o tom, kolik vydrží lidské tělo. Vyjmenovává části lidského těla, bez nichž se může průměrný člověk obejít. Protože se rád držím faktů, opsal jsem si to pro případné použití. Mám vám je vyjmenovat?“

M. se hrabal v kapse. Pak vytáhl na stůl několik papírků. Levou rukou mezi nimi vylovil hledaný lístek a rozevřel ho. Mlčení na druhém konci drátu ho vůbec nepřivádělo do rozpaků. „Haló, sire Jamesi! Ano – už to mám: žlučník, slezina, mandle, slepé střevo, jedna ledvina, jedna plíce, dva ze čtyř až pěti litrů krve, dvě pětiny jater, větší část žaludku, sto dvacet centimetrů ze sedmi metrů střev, polovina mozku.“ M. ztichl. Když mlčení na druhém konci nepřestalo, upomínal: „Co vy na to, sire Jamesi?“

Na druhém konci telefonu se ozvalo neochotné zamumlání. „Divím se, že k tomu seznamu nepřidal ruku nebo nohu nebo alespoň všechny končetiny. Nechápu, co se tím snažíte dokázat.“

M. se krátce zasmál. „Vůbec nic, sire Jamesi. Jen mne ten seznam zaujal. Chci vás jen přesvědčit, že ten chlapík z toho vyvázl v porovnání s jinými případy celkem lehce. Ale,“ M. povolil, „už se o to nehádejme.“ Dodal pak mírněji: „I tak jsem si myslel, že mu teď dopřeji trochu oddychu. Na Jamajce máme jakýsi malér.“ M. se podíval na okna zastříkaná deštěm. „Nic mu lépe neprospěje. Dva moji agenti, muž a děvče, jako by zmizeli ze zemského povrchu. Tak to alespoň vypadá na první pohled. Náš přítel bude dělat vyšetřovatele – ještě k tomu za krásného slunečního počasí. Co tomu řeknete?“

„Výborně. Dnes bych dokonce ani já takovou práci neodmítl.“ Ale sir James Molony tvrdohlavě chtěl prosadit svůj názor. Začal mírně: „Nemyslete si, že se vám chci do toho plést M., ale i lidská odvaha má své meze. Vím, že musíte počítat s tím, že práce vašich agentů je riziková, ale pravděpodobně byste byl nerad, aby vám selhali v nepravou chvíli. Ten poslední, kterého jsem tu měl, je houževnatý chlapík. Určitě pro vás ještě mnoho udělá. Vždyť víte, co říká Moran v té své knížce o odvaze!“

„Nepřipomínejte mi to.“

„Říká, že odvaha je kapitál zredukovaný o náklady. Já s ním souhlasím. Chci vás jen upozornit, že ten chlapík se pořádně zapotil už před válkou. Neříkám, že je už teď vyčerpaný, ještě ne – ale existují jisté hranice.“

„Přesně tak.“ M. už toho měl plné zuby. Na každém kroku se dnes člověk setkává se sentimentalitou. „Právě proto ho posílám za hranice. Užije si dovolenou na Jamajce. Netrapte se, sire Jamesi. Já se o něho postarám. Mimochodem – zjistil jste už, čím ho ta ruská dáma naládovala?“

„Právě včera mi přišla odpověď.“ I sir James Molony byl rád, že se téma rozmluvy změnilo. Starý pán byl prchlivý jako počasí. Existuje vůbec nějaká naděje, že by jeho názor pronikl do toho, co nazýval M-ovou tvrdou lebkou? „Trvalo nám to tři měsíce. Rozluštil to jakýsi mudrc z fakulty tropického lékařství. Byl to jed, který se jmenuje FUGU. Japonci ho používají na sebevraždy. Získává se z pohlavních žláz japonských ježků – ale stejně to mohlo být i kurare. Má velmi podobný účinek – ochrnutí centrálního nervového systému. Vědecky se FUGU nazývá tetrodoxin. Je to strašný jed s velmi rychlým účinkem. Stačí jedna kulka, jako se to stalo vašemu agentovi, a za několik vteřin ochrnou motorické a dýchací svaly. Nejprve člověk vidí dvojmo a pak už nemůže ani otevřít oči. Nemůže polknout. Hlava mu klesne a už ji nezdvihne. Umírá na ochrnutí dýchacího ústrojí.“

„Měl štěstí, že se z toho vylízal.“

„Zázrak. Měl by upřímně poděkovat tomu Francouzovi, co byl s ním. Hodil ho na zem a zavedl mu jako utopenci umělé dýchání. Podařilo se mu udržet plíce v činnosti, než přišel lékař. A zase štěstí – ten lékař pracoval dřív v Jižní Americe. A tak určil jako diagnózu kurare a podle toho mu poskytl první pomoc. Ale to je jediný případ z miliónů. Poslyšte – co se stalo s tou dámou?“

M. odvětil krátce: „Hm, ta zemřela. Nuže – děkuji vám, sire Jamesi. A o svého pacienta se nebojte. Rozhodně to teď bude mít lehčí. Sbohem.“

M. zavěsil. Tvář měl chladnou, nevýraznou. Otevřel obal s hlášeními a rychle je prolistoval. Na některé připsal poznámku. Čas od času krátce zavolal do některého oddělení. Když skončil, hodil obal do koše s nálepkou ZLIKVIDOVAT. Pak vzal do ruky lulku a tabatěrku, která původně sloužila jako spodní část čtrnáctilibrového granátu. Před ním ležely jen kožené desky, označené červenou hvězdičkou jako „přísně tajné“. Uprostřed vrchní desky bylo napsáno tiskacím písmem KARIBSKÁ STANICE a pod tím kurzívou Strangways a Truebloodová.

Na selektoru zablikalo světýlko. M. stiskl tlačítko. „Ano?“

„Přišel 007.“

„Pošlete ho dovnitř. A oznamte zbrojmistrovi, že ho za pět. minut čekám.“

M. se narovnal. Vložil do úst lulku a položil k jejímu ústí zápalku. Přes dým však hleděl na dveře kanceláře své sekretářky. Oči měl jasné, soustředěné.

Dveřmi vstoupil James Bond a hned je za sebou zavřel. Přešel pár kroků k židli naproti M-ovu stolu a sedl si.

„-bré ráno, 007.“

„Dobré ráno.“

V místnosti bylo slyšet jen bafání z M-ovy dýmky. Zdálo se, že než se dýmka rozhoří, M. spotřebuje celý vagón zápalek. Za jeho zády se do dvou širokých oken zadíraly nehty plískanice.

Všechno bylo přesně tak, jako si to Bond vybavoval ve vzpomínkách po dlouhé měsíce, když ho převáželi z nemocnice do nemocnice, po týdny otupené rekonvalescence, v době tvrdé práce, kdy mu dávali tělo do pořádku. Pro něho tato návštěva představovala návrat do života. Sedět proti M-ovi předznamenávalo normální život, po jakém toužil. Podíval se oblaky dýmu do pronikavých šedých očí. Soustředěně ho pozorovaly. Co přijde? Posmrtná prohlídka jatek, ve které vyústil jeho poslední případ? Strohá degradace do některého domácího oddělení na kancelářskou práci? Anebo nějaký nový vynikající úkol, s nímž M. čekal na Bondův návrat.

M. hodil krabičku zápalek na stůl, potažený červenou kůží. Narovnal se v zádech a sevřel hlavu do dlaní.

„Jak je vám? Máte radost, že jste už zpátky?“

„Velkou. A je mi výborně.“

„Chcete ještě něco uvést ke svému poslednímu případu? Nechtěl jsem vás tím otravovat, pokud nebudete v pořádku. Jistě jste slyšel, že jsem nařídil vyšetřování. Náčelník štábu vás jistě žádal o výpověď. Chcete ji něčím doplnit?“

M-ův hlas byl úřední, chladný. Bondovi se nelíbil. Ve vzduchu viselo cosi nepříjemného. lekl: „Ne. Byla to pořádná mela. Jedině si vyčítám, že jsem dovolil té ženské, aby mě dostala. To se nemělo stát.“

M. uvolnil sevření své hlavy, pomalu se nahnul kupředu a položil dlaně na stůl. Oči mu vážněly. „Věru, je to tak.“ Hlas měl ponuře nebezpečný. „Jak si vzpomínám, zasekla se vám pistole. Ta vaše beretta s tlumičem. V ní bude chyba, 007. A takový luxus si nemůžete dovolit, když máte číslo 007. Anebo už se ho chcete vzdát a vrátit se do normální služby?“

Bond zkameněl. Mrzutě hleděl do M-ových očí. Dvě nuly před číslem, výsada zabíjet v tajné službě, znamenaly pro něho velkou čest. Těžko si je vydobyl. A umožňovaly Bondovi soustředit se na to, co měl rád, na nebezpečné úkoly. „Ne, to bych nerad.“

„Pak vás musíme přezbrojit. To je jeden ze závěrů vyšetřovací komise. Já s ním souhlasím. Jasné?“

Bond však tvrdě odvětil: „Na tu pistoli jsem si již zvykl. Mám ji rád. Co se stalo mně, může se stát komukoliv. A s každým typem zbraně.“

„Nesouhlasím. Ani vyšetřovací komise s tím nesouhlasila. A taky jsem se už rozhodl. Nedořešenou zůstává jen otázka, co budete používat místo beretty.“ M. se sklonil k selektoru. „Je tam zbrojmistr? Pošlete ho ke mně.“

M. se znovu protáhl. „Možná, že to nevíte, 007, ale major Boothroyd patří mezi největší světové experty v oboru ručních zbraní. Kdyby jím nebyl, pak by tu nepracoval. Vyslechneme jeho názor.“

Otevřely se dveře. Vstoupil malý štíhlý muž s pískovými vlasy, přešel ke stolu a postavil se vedle Bondovy židle. Bond se mu podíval do tváře. Vídal se s tímto člověkem dost zřídka, ale vzpomínal si na jeho široké jasné, šedé oči, které jako by se nikdy nepohnuly. Zbrojmistr mu vyhýbavě oplatil pohled a pak se obrátil k M. „Dobrý den,“ řekl nevýrazným, lhostejným hlasem.

„-bré jitro, zbrojmistře, položím vám několik otázek.“ M-ův hlas zněl lhostejně. „Především – co si myslíte o berettě 25?“

„Ženská bouchačka.“

M. se podíval na Bonda a ironicky zvedl obočí. Bond se nepatrně usmál.

„Skutečně? A podle čeho tak soudíte?“

„Má slabý účinek, ale snadno se s ní pracuje. A vypadá dost fantasticky, pokud rozumíte, co tím chci říci. Ženám se tedy líbí.“

„A s tlumičem?“

„Ještě menší účinek. A tlumiče nesnáším. Jsou těžké, snadno se zaseknou do šatů, když pistoli nejvíc potřebujete. Nikomu bych takovou kombinaci nedoporučoval. Ani tenkrát, kdybych obchodoval s tlumiči.“

M. se obrátil k Bondovi: „Chcete ještě něco podotknout, 007?“

Bond pokrčil rameny: „Nesouhlasím. Používám berettu už 15 let. Ani jednou neselhala, zasáhl jsem jí každý cíl. To není pro pistoli nejhorší vysvědčení. Jedním slovem – zvykl jsem si na ni a mohu s ní mířit i naslepo. Když bylo třeba, používal jsem i větší pistole – například kolt čtyřicet pět s dlouhou hlavní. Ale na boj zblízka a na utajení se nejlépe hodí beretta.“ Bond zmlkl. Cítil, že by měl ustoupit. „Souhlasím, pokud jde o ty tlumiče. Je s nimi otrava, ale někdy je člověk použít musí.“

„Vždyť jsme poznali, co se může stát, když je používáte,“ řekl M. suše. „A co se týče změny pistole, je to jen otázka praxe. Brzy si zvyknete na novou.“ M. propustil do svého hlasu štipec sympatie. „Mrzí mne to, 007, ale už jsme se rozhodli. Vstaňte na chvíli. Chci, aby si zbrojmistr prohlédl vaši postavu.“

Bond vstal a obrátil se k zbrojmistrovi. V jejich vzájemném pohledu nebyla ani špetka tepla. Bondovy oči byly podrážděné. Oči majora lhostejné, odosobněné. Zbrojmistr si prohlédl Bonda ze všech stran. „Promiňte,“ omluvil se a ohmatával Bondovy svaly a předloktí. Pak se zas postavil před něho a řekl: „Smím vidět tu pistoli?“

Bondova ruka pomalu vklouzla pod kabát. Vytáhl berettu s uříznutou hlavní. Boothroyd se podíval na pistoli a potěžkal ji v dlani. Pak ji položil na stůl. „A pouzdro?“

Bond si svlékl kabát, stáhl si popruh se semišovým pouzdrem a znovu se oblékal.

Boothroyd se zadíval na okraje pouzdra, jakoby zjišťoval, zda na nich není stopa po násilném vytažení zbraně – a pak opovržlivě hodil pouzdro k pistoli. Otočil se k M: „Domnívám se, že bychom i pouzdro připravili lepší.“ Podobným tónem s Bondem hovoříval jeho první luxusní krejčí.

Bond si sedl. Jen taktak, že se na společnost nepodíval nepřístojně. Ale přemohl se a apaticky se zahleděl na M.

„Co tedy navrhujete, zbrojmistře'?“

Major Boothroyd přešel k odbornickému tónu: „Právě jsem přezkoušel,“ říkal zdánlivě skromně, „většinu samočinných pistolí. Z každé jsem vystřelil pět tisíc dávek na vzdálenost dvaceti pěti metrů. Mezi nimi bych se rozhodl pro walther PPK 7,65 mm, přestože ho zařazuji až na čtvrté místo, totiž po japonském M-14, ruském tokarevu a saueru M-38. Líbí se mi na něm citlivé spouštění – kromě toho přečnívající dno zásobníku umožňuje uchopit ho tak, že by to 007 mělo vyhovovat. Je to nepochybně výkonná pistole. Je pravda, že v porovnání s berettou – dvacetpětkou má kalibr třicet dva, ale nedoporučuji nic lehčího. A náboje do walthera dostanete na celém světě. Tím převyšuje i japonské a ruské pistole.“

M. se obrátil k Bondovi: „Co vy na to?“

„Je to dobrá pistole,“ připustil Bond. „Trochu větší než beretta. Jaký způsob nošení zbrojmistr navrhuje'?“

„Pouzdro značky Berns Martin,“ odpověděl Boothroyd stroze. „Nejlepší, když ho budete nosit pod pasem vlevo, ale můžete i pod paždím. Pouzdro je z tvrdé sedlové kůže a zvláštní pružina v něm drží pistoli. Měla by se dát vytáhnout rychleji než z tohoto,“ ukázal na stůl. „Tři pětiny vteřiny stačí na to, abyste jí zasáhl muže ze vzdálenosti šesti metrů.“

„Tak jednu věc jsme vyřešili,“ M-ův hlas byl rezolutní. „A pokud jde o něco většího?“

„Radil bych jen jednu zbraň,“ řekl major otráveně. „Lehký smith & wesson. Revolver kalibru třicet osm. Nemá natahovací kohoutek, takže se nezachytí o šaty. Měří 164 mm a váží 367 g. Aby váha nenarostla, bubínek pojme jen pět nábojů. Ale jak jsou venku,“ major se odhodlal k mrazivému úsměvu, „někdo natáhne paty. Jako střelivo se používá 38 s & w speciál. Velmi přesné střelivo. Při standardní náplni je počáteční rychlost střely 262 metrů za vteřinu a počáteční energie 8,68 kilopondmetrů. Hlaveň má různou délku, 83, 90 milimetrů, 127 milimetrů…“

„Dobře, dobře.“ M-ův hlas byl podrážděný. „Dělejte, jak myslíte. Když říkáte, že je to nejlepší revolver, věřím vám. Tedy walther a smith & wesson. Pošlete od každého jeden kus 007 i s pouzdry. A zařiďte, aby si je 007 zastřílel. Začne už dnes. Do týdne se z něho musí stát odborník. Jasné? Děkuji vám, zbrojmistře. Už vás nebudu zdržovat.“

„Děkuji,“ řekl major Boothroyd, Obrátil se a odměřeně odpochodoval i místnosti.

V pokoji se na okamžik rozhostilo ticho. Na okna bubnovaly kroupy. M. obrátil židli a zadíval se na zašpiněná skla. Bond toho využil a mrkl na hodinky. Deset hodin. Oči mu sklouzly k pistoli a pouzdru. Přemýšlel o svém patnáctiletém manželství s tímto ohyzdným kouskem kovu. Vzpomněl si na chvíle, kdy mu jediné slovo tohoto kovu zachránilo život, na chvíle, kdy stačilo, aby ho doslova ošetřoval – obnažil mechanismus, naolejoval ho, vysypal náboje na přikrývku svého lůžka v hotelovém pokoji na bůhví kterém konci světa a jednou dvakrát naprázdno vystřelil. Ještě jednou pistoli otřel suchým hadrem, vložil ji do pouzdra a zastavil se před zrcadlem, aby se přesvědčil, zda mu nevykukuje z kabátu. A už byl na ulici, pospíchal na schůzku, která mohla skončit buď tmou, anebo světlem. Kolikrát mu ta pistole zachránila život? Kolik rozsudků smrti podepsala?

Bonda zaplavil těžký smutek. Jak mohl mít člověk takové svazky s neživým předmětem, ještě k tomu ošklivým, svazky se zbraní, která – jak musel připustit – nebyla ve stejné kategorii jako pistole, kterou pro něho vybíral zbrojmistr? Ale ten vztah existoval a M. se ho teď pokoušel zpřetrhat.

M. se znovu obrátil a podíval se mu do tváře. „Mrzí mě to, Jamesi,“ řekl a v jeho hlase nebyl nejmenší soucit. „Vím, jak jste si ten kus železa zamiloval – ale přesto se obávám, že se s ním musíte rozloučit. Zbrani nikdy nemůžete dát druhou příležitost – tu má jen člověk. A s oddělením dvou nul před vaším číslem nesmíme hazardovat. Musíte být náležitě vyzbrojen, jasné? Při vaší práci je zbraň důležitější než ruka nebo noha.“

Bond se nepatrně usmál. „Vím. Nebudu vás přesvědčovat o pravém opaku. Jen je mi líto, že ta zbraň už dosloužila.“

„Pak je to v pořádku. Už o tom nemluvme. Mám pro vás pár novinek, čeká vás práce. Na Jamajce. Jde o personální záležitost. Alespoň to tak vypadá. Běžné pátrání a potom zpráva. Slunce poslouží vašemu zdraví a ty nové pistole si můžete vyzkoušet na želvách nebo na bůhvíjaké jiné havěti. Trochu dovolené vám neuškodí. Vezmete to?“

Bond si pomyslel: Posledním případem jsem ho dostal do nepříjemné situace. Má pocit, že jsem ho znemožnil. Teď se chce o mně nejdříve přesvědčit. No dobře. „Taková práce se hodí spíš pro babu. Měl jsem jí už nad hlavu. Ale když je to zapotřebí udělat… a když vy mi to rozkážete…“

„Ano,“ odvětil M. „Rozkazuji vám to.“