Jaroslav Foglar

DEVADESÁTKA POKRAČUJE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

43. Jiří si určil!

Již jen tři týdny dělily Devadesátku od odjezdu na tábor. Tato doba byla věnována usilovným přípravám. Byly uspořádány ještě dvě nedělní výpravy za město, třetí byla pokažena deštivým počasím.

Po obě neděle dostávali hoši na výpravách zase alvarezovské kartónky. Na jednom z nich byla namalována starodávná španělská plachetnice a slova v obvyklém rámečku zněla: „Plavba to byla do pekel horoucích a žádný z nás nevěděl, jak skončí...“ Na druhém lístku byla vyobrazena podivná kamenná stavba s dlouhým schodištěm, které se k ní vinulo. Vše se stápělo v červené a oranžové barvě. Slova v rámečku vysvětlovala, čeho se obraz týká: „Nahoře mezi stromy v záři zapadajícího slunce žhnul a svítil kámen obětní.“

A hoši už věděli, co tato slova znamenají. Ta plavba - to bude jeden z úseků cesty, něco snad takového, jako byla ta honba za penízem průkazním a za jeho „poznamenáním ohněm posvátným.“ A ten kámen obětní - tam přece skončil Alvarez se svými nosiči!

V klubovně Devadesátky bylo teď plno vývěsek o táboře a jedna z nich se těšila největší pozornosti: bylo na ní napsáno, kdo bude ve které táborové službě.

Služby byly čtyřčlenné a z Mirkovy družiny, která se přihlásila na tábor celá, se utvořily služby dvě. Jednu povede Mirek a bude v ní mít Práska, Bumbiho a Bojů. Druhou bude řídit Jiří a jako členy v ní bude mít Josku, Víťu a z Jelení družiny Norka.

Mirek se na tábor připravoval se smíšenými pocity. Těšil se na Vydří říčku, kde se bude tábor zase konat a kde zažil loňského roku na svém prvním táboře tolik krásného i bolestného. Uvidí zase všechna ta místa, která viděl i legendární chlapec Devadesátky Láďa! Uslyší zase temný hukot peřejí tam nahoře za táborem, které dovedly tak uklidnit jeho duši, když se zmítala tehdy v lítosti nad tvrdým jednáním Jiřího a ve strachu nad výhrůžkami Ondry.

Ale nebude letos potřebovat uklidňující hukot peřejí více než loni? Pravda - s Ondrou je to skoncováno! Ondra už nebude moci přijet za ním na tábor a tam hrozit, že na něj prozradí Tapinovi tu strašnou věc s odcizením stanu!

Je tady ale Jiří a Joska! Jak se má Mirek tvářit k jejich přátelství, ze kterého jej vyškrtli jako zbytečného? Či se to na táboře změní? Vzpomene si Jiří na ty pěkné doby před loňským táborem, kdy spolu přátelili tak, jako snad ještě nikdo s nikým?

Odpověď na tuto nevyslovenou otázku dostal Mirek na schůzce Devadesátky, věnované jen jednání o táboře.

Byla to velmi významná schůzka, protože se na ní projednávaly věci, důležité pro každého jednotlivce. Hoši se dověděli, co se která služba má naučit doma vařit, protože tato přidělená jídla bude pak vařit pro celý tábor, byla vydávána čísla na šálky - a co hlavního, zde mělo být určeno, kdo s kým bude bydlet ve stanu.

Skoro každý chlapec už měl vyhlédnutého svého spolubydlícího, samozřejmě vždy svého nejlepšího kamaráda. Mirek si vzpomínal, že loni to takové ještě nebylo! Tenkrát si byli všichni hoši navzájem kamarády a bylo jen málo hochů, kteří úporně trvali na tom, aby jim byl do stanu přidělen ten či onen jejich kamarád a nikdo jiný.

Ale teď, co se Devadesátka zvolna a téměř neviditelně rozdrobila na spoustu maličkých celků, nebylo snad jediného hocha, který by neměl nikoho vyhlédnutého.

Mirkovi bylo úzko u srdce na této schůzce. Co řekne, až se Tapin zeptá, kdo s kým chce bydlet ve stanu? Má se hlásit a žádat o stan s Jiřím? Toužil po tom, to je pravda! Ale nikdy by se tak neponížil, aby se Jiřímu vnucoval! Ať se Jiří rozhodne sám!

Bod za bodem probíhal v programu schůzky. Hoši byli veselí, hluční a Tapin každou chvíli musil utišovat hluk píšťalkou.

„A teď“, pravil pak, „se dohodneme, kdo s kým bude bydlet ve stanu.“

Les rukou se zvedl na tato slova a klubovnou zaburácely výkřiky : „Já s Vláďou!“ „A my tady Kivi a Máček! Tapine, napiš si to! Kivi a Máček.“ „Grizzly a já! Grizzzly a já!“ Nebylo možno se vyznat v tom křiku. Tapinova píšťalka zjednala zase klid.

„Takhle bychom se nikam nedostali!“ pravil Tapin. „Začneme tady od kraje a jeden za druhým mně oznamte své přání!“

A hoši začali jmenovat ty, které si za své spolubydlící vyhlédli a s nimiž už měli vše dohodnuto.

Mirek byl až na druhé straně, proti Jiřímu, Joska byl hned za Jiřím, seděli - jako vždy - vedle sebe.

Když došla na Jiřího řada, vstal a Mirkovi až ztuhla krev v žilách, jako kdyby se mělo stát něco hrozného. Ovšem pro Mirka to bylo hrozné!

Jiří se zatvářil trochu rozpačitě a řekl: „Já tady - jestli by to šlo - Tapine - tady s Joskou.“

Tapin se překvapeně podíval na Jiřího, určitě si myslil, že se Jiří rozhodne pro Mirka tak jako loni. Zřejmě nevěděl nic o trhlinách jejich přátelství.

Mirek polkl těžce sliny a polilo jej horko zahanbení. Snažil se ze všech sil předstírat, že se ho to ani trochu nedotklo, že ani nepředpokládal, že by se mohl Jiří rozhodnout jinak, pro něj - a dokonce že ani neposlouchá, co Jiří říká. Ale hlava se mu točila a zdálo se mu, že se na něj všichni dívají s výsměchem a všichni že si myslí: „Podívejte se, nikdo s ním nechce bydlet ve stanu!“