Jaroslav Foglar

DEVADESÁTKA POKRAČUJE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

45. „Hledání pouzdra ve vodách hlubokých“

Stavba tábora byla konečné hotova. Trvala déle než obvykle, alespoň Tapin, Simba a Gama s Bedíkem to pořád říkali! „Schází nám ta pravá chuť do všeho, to je to!“ končil Tapin trpce vždy tyto úvahy.

Drobné nesváry pokračovaly. Hoši se přeli o každou maličkost, hned byli nakvašeni, vedoucí služeb museli některé hochy volat často několikrát, než přišli do kuchyně pracovat.

Hry, které mívaly na nedělních výpravách vždy takový úspěch, zde hoši hráli neradi a jen s velkou nechutí. A když hra skončila, netajili se svou radostí a hned si zase lehli na kavalce ve stanech, odkud je předtím Tapinova píšťala vyhnala ke hře.

Někteří hoši, doma vždy čistí a úpravní, tady na táboře zchátrali. Špatně se myli a některým se vytvořily na tvářích drobné lišeje.

Mirek od toho večera, kdy se rozhodl k tomu úžasnému kroku - odejít po prázdninách z Devadesátky - se uklidnil a stal se ke všem událostem na táboře netečným. Už se necítil pobouřen obhroublou mluvou některých starších hochů ani jejich nezájmem o program, ani leností a ulejváctvím od práce.

Zúčtoval v duchu se všemi těmi, kdož tak lehkomyslně a tak vědomě ničili pěkné prostředí, vybudované tolika generacemi hochů. Co mu na tom záleží, jak to bude v Devadesátce vypadat po prázdninách? On zde už nebude! On, Mirek, se snažil dost dlouho udržet tu starou vysokou úroveň, kterou Devadesátka mívala!

Jediné, co udržovalo v zájmu celý tábor, a tedy i Mirka, byla obdivuhodná Alvarezova cesta, kterou v podobenstvích Devadesátka prožívala.

Všechny její úseky, zhruba hochům známé z nedělních alvarezovských kartónků, pomalu přicházely na řadu. Ke každému byl vypsán starodávným podivným slohem celý příběh, vyňatý z Alvarezova deníku, a v něm hoši nalezli někde vždy větu, kterou už kdysi před táborem četli na kartónků.

Některé úseky byly poměrně lehké, jiné ale zase takové, že nad nimi zůstával rozum opravdu stát a hoši si s jejich provedením nevěděli rady. A přece bylo nutno úkol nějak vyřešit! Pro body! pro čest družiny! Až dosud se také nestalo, že by některá družina ten či onen úsek nevykonala. Pravda, vždy byla některá družina první a jiná poslední, ale nestalo se, že by tři skupiny úsek vykonaly a čtvrtá že by se v něm vzdala, bez jeho vykonání!

Jedním z nejlehčích úseků se zdál být čtvrtý, o němž Alvarezův deník vyprávěl toto:

„A pravil nám strážce, poblíže naleziště penízů průkazních bydlící, abychom šli na cestu opuštěnou v pustinách k severu se vinoucí a tam abychom hledali kameny, roztroušené po ní a různými písmeny označené. A písmena ta, vhodně sestavená dají název místa, kde se nám dostane pomoci další. I šli jsme směrem udaným a Fernandoz pak volal, že našel pole kamenů, z nichž některé byly zvláštně označeny. A bylo tam na kamenech těch vytesáno vždy po písmeni jednom! “

A ve skutečnosti bylo to opravdu skoro doslova tak! Družiny - jedna po druhé - se vydaly na sever od tábora, kde na opuštěné cestě, ztrácející se v zarostlých pahorcích, objevily patnáct kamenů, z nichž každý nesl jedno písmeno, černou tuší namalované.

A družina z těchto patnácti písmen měla sestavit souvislé slovo, nebo snad dokonce slova! Tapin jen řekl: „Sestavíte-li kameny správně, vyjde vám jméno, které jste zde na táboře již častokrát vyslovili!“

Každé družině byl zapsán čas, kdy z tábora za tímto úsekem Alvareza vyběhla, a pak opět změřen, když přiběhla s výsledkem.

Nalézt kameny na osamělé cestě nebylo příliš těžké. Horší bylo sestavit z nich to známé, a přece neznámé jméno! Liškám sestavování trvalo skoro hodinu, než zjistily, o které jméno jde! Jeleni byli rychlejší, vyluštili je za 21 minut. Krahujci byli poslední, sestavovali ty prožluklé kameny 109 minut. A Vydry 85 minut! Písmena, správně sestavená, dávala jméno „Zlatonosný potok“. Byl to vodní tok, který ústil ještě nad peřejemi do Vydří říčky. Ano, hoši toto jméno častokrát vyslovovali, vždyť k Zlatonosnému potoku podnikli už několik výprav! Vždy prohlíželi jeho dno, blyštící se slídovými zrnky tak, že vypadalo, jako kdyby v něm bylo rozházeno ryzí zlato ze starých aztéckých dob.

Tímto úsekem se ujali Jeleni vedení, protože k dosavadním devíti bodům dostali za vítězství další čtyři. Měli teď už tedy třináct bodů, kdežto Liščí družina k svým devíti dostala jen tři, když v tomto úseku byla na druhém místě.

„Jaképak nářky!“ bouřil Prášek. „Vedou jen o bod! V příštím úseku je rozdrtíme tak, že už se na první místo nedostanou nikdy! Jen chtít! Jen chtít! A sebrat rozum do hrsti!

Neocenitelný chlapík, tenhle Prášek, myslil si jen pořád Mirek. Jak on dovede dodávat chuť a náladu do všeho!

Hned druhý den přichystal Tapin další úsek Alvareza. Asi za hodinu po ranním nástupu se objevil na oznamovateli známý barevný pruh papíru, na jakých byl vždy psán výňatek z Alvarezova deníku o novém úseku cesty.

Celý tábor se k oznamovateli seběhl. A protože všichni hoši se pochopitelně k oznamovateli nevešli, začal Jiří číst výňatek nahlas, aby každý věděl, co je v něm napsáno:

„... k vodě převeliké a rychle tekoucí nás strážci zavedli a ukazovali, že tam někde v jejích hlubinách panovník Aztéků Montezuma dal skrýt v pouzdru jakémsi znamení k cestě další. Více nevěděli anebo nechtěli vědět, ač jsme je zaklínali a pravost penízu průkazního stále zdůrazňovali.

Zoufalství se nás zmocňovalo, a byl to až můj Rodrigo, přítel milý, který nám spásnou myšlenku přinesl.

Dle jeho rad dali jsme se do práce, všelijak se s vodou potýkali, jeden z nosičů našich smrtí práci zaplatil, až Fernandoz hlásil zprávu radostnou.

I bylo pouzdro ve vodě hluboké ukryto velmi, ale my způsobili, že oči naše pouzdro objevily.

Proto chvalořečili jsme Rodrigovi a já jej objal přede všemi. Ještě tentýž den jsme vyrazili podle pokynů, v pouzdře nalezených, dále.“

Když Jiří dočetl, hoši se živě rozhovořili o tomto novém úseku Alvarezovy cesty.

„To je docela jednoduché,“ volal sebevědomě Kink z družiny Jelenů. „Budeme někde v řece hledat nějakou plechovku nebo něco takového a v tom bude další zpráva.“

„Já myslím, že to nebude v řece, ale ve Zlatonosném potoku!“ domníval se Mrzout. „Vždyť přece v předchozím úseku nám jeho jméno jasně vyšlo! Uvidíte, že v tom bude nějak zapletený Zlatonosný potok!“

A měl pravdu! Tapin vylosoval Krahujce jako první, kteří tento úsek cesty podstoupí, zašeptal jim nějaké pokyny, pohlédl na hodinky, a pak na jeho znamení Krahujci odběhli směrem k Zlatonosnému potoku.

Hoši z ostatních družin, kteří museli ovšem zůstat v táboře, na sebe významně pohlédli. Ano, úsek se tedy odehrává na Zlatonosném potoce. Nikdo nevěděl však nic bližšího, každá družina měla dostat pokyny - právě jako teď Krahujci - až těsně před svým startem.

Dopolední program v táboře pokračoval pak dále. Družina Vyder měla službu a vařila v kuchyni borůvkové knedlíky, Jeleni a Lišky hráli do turnaje zápas v házené.

Krahujci se vrátili až k jedenácté hodině. Byli všichni v trenýrkách a ty měli ještě zmáčené. Vláďa se hnal k Tapinovi, svíraje cosi v ruce a nadšeně to Tapinovi ukazoval. Tapin se usmál, pohlédl na hodinky a zapsal si čas jejich příchodu. „Nikomu ani slovo!“ pravil přitom. „Je to ve vašem vlastním zájmu, aby druhé družiny se od vás nic nedověděly!“

Mirkova družina přišla na řadu jako druhá, hned po Krahujcích. „Půjdete k Zlatonosnému potoku!“ šeptem vysvětloval hochům Tapin. „Někde v jeho vodě, která probíhá lesem, leží na dně plechové pouzdro. Jsou v něm tři kaménky zvláštního tvaru. Přinesete jeden z nich jako důkaz, že jste pouzdro objevili!“

„No dobře“, vyjekl zoufale Bumbi. „Ale KDE to pouzdro máme hledat? Vždyť potok teče lesem asi kilometr!“

„Za Alvarezem jdete vy, a ne já!“ usmál se Tapin nelítostně. „A víš dobře, že Alvarez potřebuje jen statečné a silné!“ Podíval se při těch slovech na hodinky a zapsal si čas. To bylo znamení ke startu.

Mirek se rozběhl a celá družina jej následovala. Horko a únava z právě dohrané házené byla zapomenuta. Pro Alvareza byl každý ochoten vydat ze sebe poslední špetku síly!

Zlatonosný potok byla prudká bystřina, která se řítila ze zalesněného kopce do řeky. Bylo v něm množství malých vodopádků i zase tůňky a velké kameny. Někde bylo vidět jeho dno s blyštícím se pískem a „zlatými“ zrnky.

„Vezmeme to pěkně odshora!“ pravil Mirek ještě v běhu. „Bude to tak lepší, aspoň žádné místo nevynecháme! Prohlédneme každý centimetr!“

Chtěl ještě něco říci, ale zpozoroval, jak se Jiří a Joska na sebe významně podívali a usmáli se. Dostal na ně pro to zase ten nával hněvu. S čím zase ti chytráci přijdou? Co zase budou mít proti jeho plánu? Nikdy jim nebylo po chuti nic, co on určil! Vždycky si myslili, že připadli na něco lepšího!

„Já myslím,“ řekl Joska, a zase tak divně se usmál na Jiřího, „že to nemá cenu brát ten potok až odshora! Tam to Tapin určitě neschoval! Vždyť tam ani nikdy nechodíme! Začněme tady od cestičky! Půlka nás půjde odsud potokem proti proudu, druhá půlka po proudu. A je to!“

Bumbi a Boja, kterým se nechtělo podle Mirkova plánu škrábat se do kopce nahoru, souhlasili nadšeně s Joskovými slovy. Mirka to dohřálo ještě víc.

„Tak si to hledejte jak chcete!“ vykřikl zlobně. „Ale já začnu shora, tak jak jsem řekl!“ Otočil se přitom k družině zády a v mizerné náladě se hnal vzhůru.

„My na tebe pískneme, kdybysme něco našli!“ zavolal za ním ještě Jiří - a Mirkovi se zdálo, že v jeho hlasu slyší výsměch. Oh - však už to nebude dlouho trvat - a rozloučí se se vším tím tady, bude konec trápení a zlobě!

Mirek kráčí a mrzutě přeskakuje balvany u břehu potoka, porostlé mechem. Jen toho Alvareza tady ještě co nejúspěšněji dokončit, pokud možno ho vyhrát, aby družina a vůbec celá Devadesátka věděla, jaký Mirek byl, co dovedl - a koho že to z oddílu vyštvali!

Neušel v těchto svých chmurných myšlenkách však ještě ani snad sto kroků, když se za jeho zády ozval vítězný křik. A už slyší také Josku volat:

„Mirku, Mirku, rychle sem! Přijď sem! Nalezeno!“

Rozběhl se dolů, šťasten tím tak nenadále rychlým skončením úseku, které jim v něm jistě zabezpečí první místo - a zároveň rozladěn do krajnosti tím, že Joskův plán byl úspěšnější než jeho. Byla to vlastně čirá náhoda, že Joskova skupina pouzdro tak brzo objevila - vždyť zde bylo na sta tůněk a vodopádků se zpěněnou vodou a v každém z těchto vodních úkrytů mohlo být pouzdro schováno. Opravdu zvláštní a až neuvěřitelná náhoda! Spíše štěstí než nějaký důvtip a nějaká bystrost dopomohly Joskovi k úspěchu!

„Tak co tomu říkáš?“ usmíval se trochu chlubné Joska Mirkovi vstříc a mával nad hlavou lesklou plechovou krabičkou. „Podívej se!“

„Ale tak se nechlub, vyndej kamínek a letíme zpátky!“ odsekl Mirek. „Záleží přece na každé minutě!“ Vytrhl přitom Joskovi pouzdro z ruky, vyndal jeden kamének a Joska pak musel pouzdro položit opět do vody tak, jak tam původně leželo. Našli je hmatem přímo pod jedním z vodopádků, nebylo vůbec vidět! Byla to opravdu čirá náhoda, že hoši zabrousili zrovna v tato místa!

„A jen jsme prohledali několik tůněk, už jsme to měli v ruce!“ hlaholil pyšně Prášek. „Já ještě povídal: kdepak - chlapci - tady aby to bylo! A už Joska křičel radostí jako blázen... viď, Josko?“

„Měli jsme víc štěstí než rozumu!“ řekl jen kvapně Mirek. Pak se celá družina rychle rozběhla do tábora.

Tapin nechtěl ani věřit, že už pouzdro našli. Od jejich návratu uběhlo sotva dvacet minut. Myslil si, že se snad jdou na něco zeptat, nebo že si snad něco zapomněli. Vyšel jim naproti, ale Mirek už křičel: „Tapine, stopni čas, neseme, neseme, našli jsme!“

Družina Jelenů nastoupila na úsek hned po jejich příchodu a vrátila se až velmi pozdě po obědě. Vydří družina jí musela dát oběd na kamna, aby nevystydl.

„Jsme první! Pořád jsme ještě první!“ jásal Prášek. „Teď ještě jak to dopadne odpoledne Vydrám.“

Vydří družina se vrátila téměř za tmy, zmáčená, unavená několikahodinovým marným hledáním a hlavně rozmrzelá tím, že je v tomto úseku poslední. Hledala pouzdro ze všech družin nejdéle, a nenašla je!

Když Tapin ohlašoval výsledky a Lišky jako první dostaly 4 body, Joska šťouchl Jiřího nenápadně loktem a usmál se. Mirek to postřehl.

Tapin se pak ještě zeptal, jakým způsobem která družina pouzdro hledala. Kromě Jelenů všechny družiny začaly hledat pouzdro v potoku náhodně na různých místech, a to tak, že chlapci prostě postupovali různými směry a rukama, nohama i očima prohledávali každičké místo.

Jedině Jeleni si počínali jinak:

„Byla nám nápadná ta slova v Alvarezově deníku,“ pravil Venda, rádce Jelenů. „Ta, která říkají, že Rodrigo přinesl spásnou myšlenku a že „my způsobili, že oči naše pouzdro objevily.“

„Přemýšlel jsem pořád po cestě o těchto slovech. Bylo z nich zřejmé, že Rodrigo poradil Alvarezově výpravě nějaký jiný způsob hledání než pouhé bezplánovité prohledávání dna „vody převeliké a rychle tekoucí“, jak ji Alvarez v deníku líčil.

A než jsme přiběhli k Zlatonosnému potoku, už jsem na to přišel! Rodrigo dal asi návrh, aby proud vody byl někde zastaven. Voda pak zmizela dočasně z řečiště - a pouzdro bylo nalezeno! Udělali jsme to také tak! Polovina nás šla nahoru na kraj lesa stavět na Zlatonosném potoku hráz, druhá polovina hledala zatím v opadávající vodě pouzdro. Voda zmizela velmi rychle. Víte přece, jak rychlý spád tam všude má. A pouzdro se nám objevilo zpola z vody vystupující zakrátko potom!“

„Ano!“ přisvědčil s pochvalným úsměvem Tapin. „Tak jsem si to představoval, když jsem vám tento úsek Alvarezovy cesty připravoval! Byli jste jediní, kteří jste pochopili smysl slov v Alvarezově deníku a hledali nejsprávnějším způsobem.“

„Vynesl nám za to druhé místo!“ dodal spokojeně Kink z Jelení družiny.

A všichni se divili tím více šťastné náhodě Liščí družiny, která objevila pouzdro za několik minut, bez hledání a bez zastavování potoka, tak jako kdyby byla k němu magnetem přitažena...