Jaroslav Foglar

DEVADESÁTKA POKRAČUJE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

53. Hrůzný poklad

Jeleni a Krahujci už byli ze záhadné výpravy za Fernandozovým hrobem zpátky. Někteří hoši z těchto dvou družin již leželi, jiní ještě svítili ve stanu, navlékli na sebe svetry, neboť noci byly teď velmi studené, a tiše mezi sebou hovořili.

V určený čas Mirek se svojí družinou vyrazil do zalesněného kopce. Víťa si chtěl cestou svítit baterkou, ale Mirek mu pravil: „Zhasni, vždyť je vidět dost. Kdyby sis zvykl na světlo, nic bys potom neviděl, až se při Alvarezovi třeba nebude smět svítit. Tvoje oči by byly oslepeny!“

Kráčeli mlčky a jen tu a tam někdo prohodil nějaký dohad toho, co je čeká. Občas někdo zakopl o pařez nebo sklouzl na vyvstalém kořenu. Tu a tam zasvítila svatojánská muška zelenou klikatou čarou. Vypadalo to jako kouzlo z pohádky.

Po delší chůzi došli k okraji lesa a za chvíli potom se zastavili u můstku, který tak proslul při vynášení měsíčního kamene.

Pod stránkou na druhé straně byl slyšet hovor a vycházela odtamtud zelenavá záře. Byl tam Tapin, obklopený hochy Vydří družiny, kteří mu právě předávali do ruky petrolejovou táborovou lampu. Byla obalena průsvitným zeleným papírem a vydávala tu strašidelnou zelenavou záři. Tapin si zapsal čas a družina Vyder mlčky odcházela k táboru.

„Tak jsme tady, Tapine!“ řekl tiše Mirek.

Tapin jen uspokojeně zakýval hlavou. „Přišli jste právě včas. Jsem rád, že na vás nemusím čekat. Poslouchejte bedlivě, co máte dělat. Jděte touto pěšinou až k oněm skaliskům, u kterých jsme loni pozorovali východ měsíce, pamatujete se? Cestou tam a ani potom ve skaliskách nesmíte si svítit ničím jiným než touto lampou se zeleným obalem. A tam někde v těch skaliskách máte objevit znamení kříže. U toho kopejte - tam je Fernandozův hrob. Kopejte tak dlouho, až narazíte na dřevěné víko. Nadzvedněte je a podívejte se dovnitř. Ale pozor: Lampa musí být při tom vzdálena 5 kroků od hrobu – a z truhlice nesmíte nic vyndávat, ať tam naleznete cokoliv! Potom víko zavřete, hrob zasypte a vraťte se co nejrychleji zpět. Jakmile přijde poslední z vás, stopnu vám čas. Proto čím dříve přijdete, tím lépe pro vás, pro vaše umístění v Alvarezu.“

„Za jak dlouho se vrátily družiny před námi?“ zeptal se Jiří.

Tapin nahlédl do záznamů a odpověděl: „Jeleni byli hotovi za 17 minut, Krahujci za 21 minutu, Vydry za 19 a půl minuty.“

Mirek od něho převzal lampu, Tapin zmáčkl stopky a pravil: „Teď! Jděte! A Alvarezův duch vás provázej!“

Vyrazili kupředu tak rychle, jak to jen v matné mihotavé záři lampy bylo možno. Její svit vyvolával za každým keřem a stromem pitvorné stíny. Víťa se bázlivě krčil u Mirka a každou chvíli tiše šeptal: „Mirku, pozor, tam někdo stojí - vidíš - tam za tím keřem.“ Vždy to byl ale jen stín. Víťa svým strachem nakazil i některé další hochy.

Pěšina se brzy ztratila v trávě. Jen nezakrytá obloha nad hlavami vedla teď hochy kupředu. A za chvíli byli již u skalisek. Stoupala vzhůru, změť kamenů i zarostlých svahů a zase menších kolmých stěn. Kámen byl světly a v záři lampy poměrně dobře viditelný.

Zde na volném prostoru tíseň hochy opustila, a tak se rozběhli po skaliskách hledat kříž. Každou chvíli volal někdo Mirka s lampou, aby hned přišel, že něco objevil, vždy to byl však omyl. Chabá záře lampy mátla.

Teprve po několika minutách marného pobíhání vykřikl Prášek: „Tady je to! Všichni sem!“

Hoši byli rozběhlí po různých místech a tak chvíli trvalo, než se u Práška všichni shromáždili. Stál pod kolmou několikametrovou skalní stěnou, na které byl křídou naznačen kříž.

Na zemi pod ním byla hromada drnů. Odklidili ji rukama i lopatkou. Pod ní byla ještě vrstva sypké hlíny. Když i tu odstranili, narazili na nějaké dřevo. Bylo to víko bedničky nebo něčeho podobného.

„Tak lampa pět kroků dozadu!“ velel rozechvěně Mirek. Joska, který ji držel, ji v té vzdálenosti postavil na skalní výstupek a vrátil se zpět.

Mirek otevřel pomalu víko a v matné záři lampy hoši spatřili uvnitř něco, nad čím jim až krev v žilách ztuhla: lidskou lebku.

Víťa slabě vykřikl a Mirek zase spustil víko zpět, aby přikrylo hrůzný poklad.

„A je to doopravdy Fernandozova hlava?“ zeptal se Bumbi prostoduše.

Joska řekl trochu pohrdlivě: „Že se můžete, prosím vás, polekat lebky! Snad si nemyslíte, že je to skutečná hlava?“

Přesto se však nikdo nechtěl přesvědčit. Mirek začal kvapně nahrnovat na víko hlínu a ostatní mu podávali vedle položené drny. Za chvíli zde vypadalo vše zase tak, jako když sem přišli.

Mirek pohlédl na hodinky a zavolal: „Nejsme tu ještě ani celých deset minut! Tak to jsme, hoši, první! tak hurá, zpátky k Tapinovi, běží nám pořád čas!“

Prášek se připojil k mladším hochům, kteří už sestupovali se skalisek dolů. Joska s Jiřím kráčeli zvolna za nimi, zabráni ve svůj obvyklý hovor, zatímco Mirek ještě s lampou v ruce znovu obhlížel hromadu drnů, zda je dobře upravena a jestli nebude příliš nápadná cizímu návštěvníkovi, kdyby sem náhodou nějaký zavítal. Ještě pořád měli náskok mnoha minut před ostatními družinami. Nemusel tedy pospíchat.

Přesto se však kvapně vydal za hochy. Podivný nepříjemný pocit se ho zde najednou zmocnil v blízkosti té věci tam pod zemí! Neurčitý záchvěv strachu a tísně. Cestou zhasil lampu.