Jaroslav Foglar

náhodně vybraná ukázka

Tak mne žádali naši hoši v oddíle při nejrůznějších příležitostech, ať to bylo večer u táborového ohně, či při černé hodince v klubovně, nebo u dohasínajících, ale přesto ještě hřejících kamnech večer na táboře. A vždy to vyprávění muselo být napínavé, pokud možno "strašidelné", aby se hoši při mé "vyprávěndě" trochu příjemně báli.

A já -ač někdy sám už po rušném dnu unaven - musel jsem zalovit ve své paměti, a vyprávěním nějaké dávné historie napnout mnohé příhody, někdy až podivné a nevysvětlitelné, něco jsem také kdysi třeba četl podobného tomu, co hoši žádali, a tak jsem neměl nikdy zrovna velkou nouzi o nějaký námět.

Je zajímavé, že posluchači leckdy slyší některou moji historku i vícekrát, pokaždé ji povídám trochu jinak, ale jim to nevadí, chvíle napětí se může opakovat znovu, i když posluchači už napřed vědí, jak historka dopadne. A já jich mám bezpočtu, často až do morku kostí strašidelných. Topil jsem se pod probořeným ledem, zažil jsem velmi vzrušující případ v detektivní kanceláři, kde jsem byl krátce jako mladý absolvent ekonomické školy zaměstnán, byl jsem přepaden na lesní pěšině lupičem při podvečerním hledání tábořiště pro oddíl, vloupal jsem se do zapečetěné klubovní věže, na kterýžto počin Gestapo vyhlásilo trest smrtí, pil jsem "rozsvícený" čaj v domácnosti dvou náhle zešílevších manželů - na leccos ani nechci vzpomínat.

Nejlépe se povídá samozřejmě za šera, nebo potmě, kdy atmosféra je vyprávění příznivá. Jen žádné vyrušování, jen žádné rozsvěcování baterky, jen žádné dotazy kdy a kde se to či ono stalo, a jak to bylo doopravdy, žádné přicházení některého opozdilce, nebo předčasný odchod někoho, komu se už klíží oči a on jde do stanu. To vše ruší, kazí nit vyprávění, to vše je ke škodě zdařilého průběhu vyprávění... Některé příběhy vám zde předkládám.

Jaroslav Foglar