<<< Literární doupě
Literární doupě

Jaroslav Foglar

POD JUNÁCKOU VLAJKOU

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Pod pirátskou vlajkou - Možejko I.V.
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 83 Kč
Pod pirátskou vlajkou - Možejko I.V.
Záhada hlavolamu - Foglar Jaroslav, Jančík Filip, Mrkvička Ladislav, Kepka Ondřej
 
 
cena původní: 212 Kč
cena: 188 Kč
Záhada hlavolamu - Foglar Jaroslav, Jančík Filip, Mrkvička Ladislav, Kepka Ondřej
Evangelium podle Jaroslava Foglara - Hošek Pavel
 
 
cena původní: 198 Kč
cena: 186 Kč
Evangelium podle Jaroslava Foglara - Hošek Pavel

 

   1   >

 

 

1. Osudný slib

Maminka sice ještě na Mirka něco volala, ale on předstíral, že neslyší a utíkal hlučně po schodech dolů.

Vypozoroval už, že se nevyplácí vracet se a ptát se! Z toho vždy koukalo nějaké zdržení. Dojít třeba ještě do sklepa pro brambory, ačkoliv kamarádi již netrpělivě čekají, nebo přinést chléb od pekaře, kde člověk musí čekat vždycky půl hodiny, než se protlačí k pultu!

A Mirek dnes takové zdržení nemohl potřebovat! Dnes opravdu pospíchal! Od té doby, kdy do jejich party přišel Ondra, ten dovedný chlapík, znalý všeho možného, byla skutečně škoda přijít pozdě na umluvenou schůzku a ztratit tak možnost účastnit se s partou dalekých toulek ulicemi města, s desítkami drobných příhod na každém rohu, všelijakým vyprávěním, jež Ondra tak mistrně ovládal, a jinými ještě věcmi.

Scházívali se vždycky u hodin na náměstíčku a Ondra nikdy dlouho nečekal. Kdo nepřišel, nepřišel! Byla to jeho škoda! Ondra vyrazil, i kdyby měl jít sám. Nešel sám ovšem nikdy. I když tu někdy nebyl včas Mirek (pro nějaké to maminčino zavolám na poslední chvíli), přišli ostatní dva: Joska Fajfrů, který se všemu vždycky tak strašně divil a Ondru téměř zbožňoval, a Přemík se svým skoro ještě dětským obličejem.

Ano, i dnes tu byli již oba a Ondra je zde už také! Mirek je vidí z rohu ulice, z níž vyšel do náměstíčka. Ondra tam stojí ledabyle opřený o sloup s hodinami, něco vykládá a Joska mu takřka visí svýma modrýma očima na rtech. Přemík má starý tenisový míček a pořád jej nakopává. Občas mu míček uteče do jízdní dráhy, ale neúnavný Přemík se za ním rozežene a zábava pokračuje.

Ondra se teď podíval chladně na hodiny, ale Mirek již přiběhl a skoro popuzeně vykřikl: „Přišel jsem přesně, je přesně pět, podívej se!“

Kývl na všechny letmým pohybem hlavy, kterým zdravíme ty přátele, s nimiž nejsme zvyklí podávat si ruku, a pak se všichni zvolna odpoutali od sloupu s hodinami.

Mirek šel vedle Ondry a vdechoval podivný zápach jeho montérské blůzy. Ondra byl první rok v učení u automechanika. Teď přišel rovnou z dílny, kde pracoval do půl páté.

„Tak kam půjdeme příští neděli?“ začal řeč Přema a obrátil se na Ondru. „Jistě bude hezky. Tatínek říkal, že tak krásný říjen ještě nezažil!“

„Opravdu ne?“ divil se Joska, ale hned ho něco napadlo: „Mohli bychom jít do Černých skal, můj strejda tam má známého hajného. Určitě by nás tam z lesů nevyhnali!“

„Přinesu ještě docela nový kotlík na vaření,“ chlubně ho přerušil Přema. „Vyměním ho ve škole za knížky od jednoho kluka.“

„Kdyby tak byl nějaký stan!“ povzdechl Ondra. „A do těch Černých skal půjdeme!“ řekl pak milostivě, a Mirek v duchu záviděl oběma hochům, že každý z nich Ondru něčím překvapil. Joska tím známým hajným a Přema dokonce kotlíkem. Podnikli už několik výprav a vždycky vařili v potlučeném starém plecháči, ve kterém jídlo načichlo plechem tak, že na něj přešla chuť.

Byla to prazvláštní společnost těchto několik hochů. Ondra byl její hlavou. Největší a nejstarší, skoro šestnáctiletý učedník, ovládal své tři mladší kamarády dokonale.

Dva z nich byli podobného zjevu, jako byl on: ne právě čistí, zanedbaného zevnějšku, hrubé mluvy. Jen Mirek se od nich lišil, jako by mezi ně zabloudil jen náhodou. Jeho kolena i ruce byly poměrně čisté, oblek měl pěkně upravený a dobře stříhané vlasy měl učesány do pečlivé pěšinky. Ale Mirek sám nebyl dobrý chlapec. Jeho povaha měla mnoho kazů a malá přísnost maminky je ještě rozmnožovala. Ve snaze zalíbit se ostatním, vyváděl Mirek neuvěřitelné kousky. Slabému Hortynovi, jemuž se ve škole každý smál, vyhodil ze třetího patra školy oknem aktovku s učením na ulici. K učitelům se choval výbojně. Jeho odpovědi, odvážné a smělé, rozechvívaly ostatní hochy ve třídě. Mirek nechtěl učitele urazit, ale chtěl, aby se mu třída obdivovala. Nepromeškal žádnou příležitost, aby se něčím před ostatními nevytáhl.

Kdo se s ním zapletl do nějakých partyk, mohl už napřed vědět, že ho Mirek ošidí. To uměl znamenitě, byl v těchto věcech hladký jako úhoř! Sběratelé známek sklapli své zásobníky, když mezi ně o přestávce Mirek zabrousil. Knížku mu půjčil jen ten, kdo neměl zájem o její vrácení. Mirek totiž vypůjčené knihy zásadné nevracel; ve třídě bylo dost hochů, kteří to mohli potvrdit.

Přesto však Mirek dovedl být velmi příjemný společník, a dokud nedošlo k nějakým pletichám, dalo se s ním docela dobře vyjít.

A jen tady v Ondrově partě nebylo teď Mirkovi nějak dobře. Dokud byl s Přemíkem a Joskou sám, bylo to jiné. Oba byli mladší než on, obdivovali se mu ve všem, uznávali každé jeho slovo a to Mirkovi lichotilo. Pak se seznámili s Ondrou – a ten brzo převzal vedení. Mirek byl zatlačen až na druhé místo. Ondra byl teď hlavou. I Mirek to cítil, ale nebylo možno dobýt si zpět vedoucí postavení v partě. A tak se – ač nerad – smířil se stavem věcí a spokojil se tím, že se namáhal jakýmkoliv způsobem se zavděčit a zalíbit Ondrovi.

Nedařilo se mu to dobře. Ondra byl někdy nafoukaný chlapík, věčně nespokojený, věčně se pošklebující a velmi náročný.

Teď dokonce touží po stanu! Nu – což o to, výpravy se stanem, to je báječná věc! Stan dodává táboření teprve pravé kouzlo. Nemusí se hned utíkat z lesa, když se trochu zamračí a může se jít z města již v sobotu odpoledne. Večer se zapálí někde daleko v lesích táborový oheň – a pak člověk ulehne do stanu, do toho malého útulného příbytečku, místo aby potmě v noci juchal domů, nebo aby spal někde v křoví „pod širákem“. A ráno vstane, sluníčko nakukuje vesele do stanu, voda se v potoku třpytí – oh, panečku – mít takový stan!

A jak by se s ním Mirek před Ondrou vytáhl! Tato myšlenka se mu úporně vrací do hlavy.

Několik splašených nápadů mu blesklo myslí. Jeden v ní zůstal – a Mirek najednou slavnostně a záhadné prohlásil:

„Opatřím stan – spolehněte na mne!“

Ondra byl tak překvapen, že se až zastavil. Mlčel a jen se tázavě díval na Mirka.

„Ty že opatříš stan? Ty?“ divil se Joska.

„A jak – pochlub se! Kde vezmeš peníze?“ dorážel Přemík.

„Nebudu potřebovat peníze!“ usmíval se Mirek a v jeho tváři bylo vidět, že mu působí potěšení ten obdiv i údiv, který vzbudil svým tvrzením.

„Neblázni!“ vzmohl se konečně Ondra na slovo. „Na tom stanu hodně záleží. Jedině s ním můžeme dělat všechny ty výpravy tak, jak jsem je měl vždycky v plánu. A tak by bylo dobře, kdybys ze sebe vysypal, jak ho chceš opatřit. Snad si stan nebudeš přát k vánocům? To bychom se načekali! A na lyže se stanem nepojedu!“ Jeho hlas zněl posměšně; to bylo znamení, že Ondra dostává vztek.

„Nebo si na něj budeš teprve střádat?“ ptal se Přemík. „To by přece teprve dlouho trvalo!“

Mirek je nechal ještě chvíli hádat. Obléhali jej otázkami, údivem, hrál chvíli zase hlavní úlohu a to potřeboval. Taková už byla jeho povaha: vzbudit pozornost, údiv, obdiv za každou cenu.

Až když Ondrova zvědavost začala rychle ustupovat vzteku nad Mirkovým mlčením, pronesl zvolna:

„Snad se mně budete smát! Snad nebudete věřit, že se to povede! Ale dokázal jsem již jiné věci! A ten stan opatřím! Máme u nás ve škole skauta – víte – nějak se musím dostat do jeho oddílu, přihlásím se tam třeba jako nováček – to už se nějak udělá!“

„No – a to jako myslíš, že ti tam dají stan k narozeninám – nebo jak si to vlastně představuješ?“ netrpělivě se posmíval Ondra.

Mirek se nedal vyrušit z klidu. „To vím, že ne,“ odsekl. „Ale jednoho krásného dne se stan nějakým záhadným způsobem ztratí, rozuměj!“ Usmál se významně a jeho příjemná tvář dostala na chvíli nehezký výraz. „Ztratí se tak, že nikdo nebude vědět jak! Buď prostě zmizí z klubovny, nebo nebude odevzdán po nějakém výletu, myslím si totiž, že skauti musí po každém výletu půjčené stany vracet do klubovny, zkrátka musí se to nějak zamíchat, aby nikdo nevěděl, kdo ten stan naposledy měl a kdy se vlastně ztratil. No, a pak za několik dnů ohlásím, že nemám na skautování čas, nebo že mně to doma zakázali – a vystoupím. A stan bude tady! „

Ondra kroutil zamyšleně hlavou. Ne proto, že tento způsob získání touženého stanu by byl v rozporu s jeho názory na cizí majetek – v tom směru si Ondra nedělal výčitky – ale nevěřil, že to půjde tak hladce, jak si to Mirek představuje.

Mirek však svému plánu věřil – a jak procházeli ulicemi a prohlíželi bez zájmu výklady, vymýšlel stále další a další podrobnosti svého plánu.

Bylo již šero a lampy se rozsvítily, když se Mirkovi trochu podařilo přesvědčit Ondru, že to přece jen půjde a že ještě zbytek podzimu budou moci stan užít.

Velkým okruhem se vrátili do ulic, ve kterých Ondra, Joska a Přemík bydlili. Mirek bydlel dosti daleko odtud, na Hradčanech, kam se před rokem odstěhoval.

Večer pokročil.

Zastavili se všichni pod osamělou lucernou a dlouho ještě rokovali o Mirkově úmyslu.

Byl černý a nebezpečný jako tma, která je obklopovala za kruhem bledého světla lucerny.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist