Jaroslav Foglar

POD JUNÁCKOU VLAJKOU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7. Devadesátka pohromadě

V klubovně již bylo plno hochů. Stáli v hloučcích ve dveřích, v koutech klubovny, někteří seděli u stolu, jiní stáli kolem různých vývěsek na stěnách, prohlíželi je, debatovali o nich nebo z nich cosi vypisovali do svých poznámek.

Všichni si měli co povídat, bylo zde plno zájmů a jednání. Někteří chlapci po očku pohlíželi na Mirka a jemu se zdálo, že se snaží prohlédnout ho až na dno, zjistit, jestli bude schopen stát se jejich kamarádem, držet s nimi krok v jejich činnosti, která mu byla pořád ještě hodně nejasná.

Zachránil se před rozpaky tím, že mezi hochy rychle vyhledal ty, které už znal z družinové schůzky Jelenů. Venda ho seznámil s několika dalšími chlapci, se kterými právě rozmlouval, když Mirek přišel.

Byli to Julek, Vláďa a Boja od Krahujců a Žluťásek od Vyder.

Tapin zde už byl také. Mirek vypozoroval, že každý nově příchozí nejdřív jde k němu a podá mu ruku. Protlačil se tedy také mezi hochy obklopující Tapina a pozdravil. A Tapin, ač zaměstnán hochy a hovorem s nimi, přece měl pro něho úsměv a několik slov. „Nazdar, Mirku!“ řekl. „Jsem rád, že jsi přišel. Seznámíš se dnes aspoň s celou Devadesátkou!“

Mirek byl potěšen, že ho Tapin oslovil již křestním jménem. Jak by to znělo cize, kdyby mu byl řekl „Trojane“! Takhle se zde Mirek cítil hned jaksi více doma. Byl to jeden z mnoha nepsaných zákonů Devadesátky, že se hoši vzájemně volali jen křestním jménem nebo přezdívkou, nikdy ne příjmením. Přezdívky byly opravdu velmi podivuhodné. Mirek je pročítal v seznamu na stěně:

 

 Jeleni:    Lišky:      Krahujci:   Vydry:
 Venda      Ríša        Vláďa       Grizzly
 Kink       Karmínek    Julek       Lumpík
 Jiří       Miky        Juris       Kiwi
 Jarka      Světýlko    Toník       Máček
 Gaučík     Bumbi       Boja        Bručoun
 Prášek     Norek       Rudla       Žluťásek
 Mýval      Kokrháč     Zdeněk      Víťa
 
 Vedoucí
 a pomocníci:
 
 Tapin     Bedík
 Simba     Gam
 

 

„To je sestava Devadesátky,“ prohodil za ním Jiří. „Jestli u nás vydržíš, přijde sem také štítek s tvým jménem. Bude zatím jen bílý. Až budeš přijat definitivně, dostaneš oranžový!“

Štítky byly na prkénku zachyceny malými hřebíčky nahoře i dole, mezi které se zasunovaly. Bylo tedy možno je snadno měnit, přemísťovat.

Mirek, který cítil k Jiřímu jakousi důvěru pro jeho vážnou tvář i hlas, osmělil se zeptat: „A jak vzniká taková přezdívka? A jak budete říkat mně?“

„Asi ti zůstane tvoje jméno Mirek,“ odpověděl Jiří. „Přezdívka vznikne obvykle hned při vstupu do oddílu. Někdy si ji nováček sám navrhne a my ani nepátráme po jejím původu. Jindy ho pokřtíme my podle něčeho, co je na něm nápadné.

Tak například Světýlko z družiny Lišek. Hned po vstupu k nám jel s námi na dvoudenní výpravu. Neměl tehdy ještě kroj a jel v bílé košili a v bílých tenisových šortkách. Když jsme šli večer lesem, svítil jeho oblek ve tmě tak, že jsme mu začali říkat Světýlko. No – a už mu to zůstalo.“

Chvíli tak ještě stáli před deskou a prohlíželi štítky. Pro Mirka to byla zatím jen prázdná jména, nevěděl, které komu patří, zatímco Jiří pod každým štítkem viděl v duchu jasně tvář toho, jehož jméno štítek nesl.

Pak Jiří Mirka vodil po klubovně z kouta do kouta a seznamoval ho s dalšími chlapci.

„Nový člen naší družiny – podívejte,“ obyčejně uvedl Mirka mezi další hlouček bavících se hochů. Každý mu podal levou ruku a řekl své jméno. Některý se přitom povzbudivě usmál, jiný – zejména mladší – se zatvářil trochu rozpačitě.

Ale led už byl prolomen. A Mirek cítil, že kdyby sem do klubovny přišel někdy mezi týdnem na jinou schůzku, že by už nebyl v takových rozpacích jako posledně, kdy obcházel dvůr a viděl do klubovny přicházet neznámé hochy.

A jen bylo po seznamování, přitočil se k Mirkovi a Jiřímu usměvavý chlapík rychlých pohybů (Mirek si pamatoval, že se mu představil jako Žluťásek) a vykřikl divadelně: „Ha – nováček!“

„No, pozdrav tě!“ usmál se Jiří na oko soustrastně a obrátil se k Mirkovi. „První křest tě, Mirku, nemine! Tak začni, Žluťasi, ať to máme za sebou!“

A dříve než se udivený Mirek mohl zeptat, oč jde, Žluťásek už spustil: „Tak abys tomu jako rozuměl! U nás v Devadesátce máme plno všelijakých zvyklostí, tradičních přísloví a nepsaných zákonů. Dědí se z pokolení na pokolení.

Některé jsou vážné, jiné legrační a snad malicherné, ale všechny dohromady tvoří oddílovou tradici, začatou v oddíle už dávno před mnoha léty.

Jednou takovou zvyklostí je, že každý nováček, když k nám přijde, musí – ať chce nebo nechce – vyslechnout starou oddílovou anekdotu. Přinesl ji do oddílu asi před deseti lety Jára Fialů, zvaný všeobecně Jára Fial. Dnes už u nás není, nehledej ho – „ dodal kvapně, když viděl, jak Mirkův zrak zabloudil k desce se jmény hochů.

„Dnes už je Jára Fial velký, dospělý. Před deseti lety mu bylo čtrnáct roků. Tak si doma za pomoci počítadla snad laskavě vypočítáš, jak by asi dnes byl starý.“ Smál se přitom a Mirek poznal, že Žluťásek je nějaký povedený vtipálek.

„Tak chceme slyšet anekdotu!“ přerušil ho netrpělivě Jiří a Žluťásek hned začal:

„No – tak ve škole se jako zvoní, že je konec hodiny, pan učitel skládá svoje věci se stolu (kluci už mají svoje dávno složeny) a najednou ještě řekne přísně:, Ták, hoši – a zítra budeme opakovat všechno, co jsme dělali minulý týden! A tu se zvedne v poslední lavici Tonda Vykuk a ptá se ustrašeně: „A 'sím, pan' 'čitel – a ten můj vejprask taky????“.

Mirek se rozesmál, ani ne tak vtipu, jako Žluťáskovu obličeji, který legračně napodobil ustrašeného Tondu Vykuka. Než mohl ale něco říci, zazněla Tapinova píšťala a všichni hoši se hrnuli k dlouhému stolu. Každá družina už měla své místo a Mirek samozřejmě byl mezi Jeleny.

Hluk se pak skoro naráz utišil, všichni hoši povstali a Tapin, sám v čele stolu, pravil slavnostně:

„Zahajuji oddílovou schůzku!“

Nic víc a nic méně! Pak všichni usedli. Schůzka začala.

Rádcové družin nejdříve hlásili počet přítomných hochů své družiny a sdělili jména těch, kteří nepřišli.

Venda, rádce Jelenů, byl v růžové náladě a s ním i celá družina. Dnes jim nikdo nescházel, přišel i Kink, který jindy tak často chyběl. A to znamenalo, že družina dnes dostává plný počet bodů za svou účast.

„Sto procent a jeden nováček,“ hlásil vesele Venda a hned dodal: „Doufáme, Tapine, že Mirka necháš v naší družině…“

„Ano, ano,“ pravil Tapin trochu váhavě, „doufejme, že nebude zapotřebí Mirka umístit do družiny jiné. A záleží také samozřejmě hodně na tom, zda Mirek udělá svoji přijímací zkoušku.“

Mirka při těch slovech polilo nepříjemné horko. Stále a stále narážel na to „…až jestli bude definitivně přijat, až jestli se osvědčí…“ Také poznal, že členství v té či oné družině není věc náhody nebo přání jednotlivce, ale že se řídí nějakým pravidlem nebo nějakými okolnostmi, pro něho zatím nevyzpytatelnými.

Krahujci měli nejmenší účast. Scházeli Julek, Máček a Bručoun.

„Bručouna jsem už neviděl padesát let,“ smál se Simba, Tapinův zástupce, nejstarší ze všech hochů v Devadesátce. Nosil brýle s kostěnou obrubou a vypadal chvílemi jako pan profesor.

Vláďovi, rádci Krahujců, ale do smíchu nebylo. Před očima se mu už jasně rýsovalo poslední místo v bodování za tento měsíc, na kterém se jeho družina ocitne. A to už bude po třetí za sebou! I několik hochů, kteří zde dnes z Krahujčí družiny byli, se tvářilo mrzutě.

Tapin měl také starost s touto družinou. „Budete si muset asi přivést jiné hochy, kteří by chodili do Devadesátky rádi,“ pravil Vláďovi.

„Což o to,“ bědoval Vláda. „Máček a Jílek, ti by rádi přišli, ale to víš, doma jim nedovolí…“

Tapin se trochu zachmuřil. „Vím, to je ta stará bolest. Maminka s tatínkem přihlásí chlapce do skautu, ale pak si myslí, že ho tam budou pouštět, jen když oni chtějí, třebaže se v přihlášce svým podpisem zavázali, že mu budou povolovat účast na všech podnicích. Ani snad netuší, jak tím kazí naši činnost a jak rozleptávají soudržnost oddílu i jak berou chuť do práce ostatním! Je mně chlapců líto, ale nezlepší-li se jejich docházka, budou musit jít z oddílu pryč a udělat místo jiným, jejichž rodiče budou mít pro účast svých hochů ve skautu víc pochopení.“

Po rozhorlených Tapinových slovech bylo chvíli ticho, které přerušila ze dvora podivná dutá rána. Všichni se rozesmáli a Vláda nadšeně vykřikl:

„Máček! Máček jde!“

Hoši z Krahujčí skupiny se zvedli od stolu a rozradostněně běželi ke dveřím. Ani Tapin se neubránil úsměvu. Ano, přicházel Máček, Máčinda, někdy též zvaný Mlaskadlo.

Nikdo neuměl tak mlaskat jako Máček! Jeho mlasknutí, to byla rána ostrá jako z pistole, to bylo štěknutí kulometu. Byl tím pověstný a proslavený. Mlasknutím hlásil svůj příchod, mlasknutím se loučil při odchodu z klubovny. Hoši ho ještě v klubovně neviděli, když šel po dvorku, ale jeho mlasknutí letělo před ním jako rádiová depeše a hlásilo: „Máček přichází!“ Když odešel z klubovny, ještě na dvoře vystřelil jazykem na rozloučenou. Byl-li volán a hledán někdy v lese nebo ve velkém shluku hochů, prostě jen mlaskl a hned tím upozornil hledajícího, kde je.

I teď se tak ohlásil a hoši z Krahujčí družiny i všichni ostatní ho přivítali nadšeným křikem. Mirek poznával, že jsou všichni kamarádi, bez ohledu na to, ve které družině kdo je. A zatoužil znovu, aby už byl se všemi stejné přátelský.

Máček se zkroušeně hrnul k Tapinovi a omlouval se: „Opravdu jsem, Tapine, dříve nemohl! Měl jsem jít s našimi k tetě na návštěvu. Skoro jsem musel zdrhnout. Maminka se za to na mne až rozhněvala. A u tety bych musel sedět několik hodin na kanapi, poslouchal bych řeči o šatech, o vaření a prohlížel bych staré kalendáře!“

Hoši se rozesmáli a Mirek přeslechl několik slov, které Tapin Máčindovi na jeho omluvu řekl. Nebylo to asi nic zlého, protože se Máček usmál a odpálil mezi Krahujce, kteří mu zatím už udělali místo na lavici.

Pak přišly na přetřes různé oddílové záležitosti, kterým Mirek přes všechny své předběžné znalosti nerozuměl ani za mák. Ale bylo vidět že pro ostatní hochy mají jakousi nedozírnou důležitost. Mirek to poznal z horlivosti, s jakou se hoši vrhali do debat, rozpřádali náměty, někteří souhlasili, jiní zamítali, hledaly se důvody pro i proti. A Mirek si najednou velmi – velmi přál, aby už tomu všemu také tak rozuměl a aby ho to také tak všechno zajímalo.

Povšiml si, že debata nikdy nezaběhla do hádky, ani že hoši nepoužívali hrubých, nebo snad dokonce sprostých slov. Ta opatrnost v řeči, jakási skoro až uhlazenost nebyla jen výsadou Jelení družiny. Všichni hoši byli takoví!

Pozoroval hochy, jak zde seděli kolem stolu i na lavicích podél stěn. Byly zde tváře starší i mladší, obyčejné i zvláštní. Který z hochů tady asi sbírá známky? Tolik nové příležitosti vydělat, snad sem tam i někoho nezkušeného trošku napálit, nebo – ale Mirek sám hned takovou možnost zavrhuje. Tady s tím přece nemůže začínat, před těmito chlapci by se nějak hanbil tak jednat, co by tomu řekl například támhle Jiří?

Je to zvláštní – proč zrovna Jiří? Mirek cítí, že by ho opravdu zahanbilo, kdyby se Jiří o něm dozvěděl něco špatného. Jiří je zvláštní chlapík. Jeho tvář je tak vážná – a jeho oči se zdají pronikat až do duše. Mirek by byl rád, kdyby sám na někoho někdy působil takovým dojmem, jako na něho působí Jiří. Ne, do Devadesátky nebude zatahovat své staré způsoby.

Hoši zatím vyřídili plno věcí. Zda se má bodovat účast tomu, kdo nemůže na celodenní výpravu, ale přijde se alespoň „pro dobrou vůli“ ukázat ráno na sraz. Zda mají být srazy teď na podzim v osm hodin ráno nebo až v půl deváté. Jak oslaví družinu, která v minulém měsíci vyhrála bodování. A pak Tapin oznámil: „Na programu máme mezidružinové zápasy ve foukandě. Začnou Jeleni proti Liškám.“

Klubovnou se rozlehl bujarý řev, který se Tapin nijak nenamáhal utišit, a nastal zdánlivý zmatek. Ale to hoši jen odklízeli dlouhý stůl, jehož desku sňali z podstavců a položili na ně desky pingpongového stolu.

Hoši z obou zápasících družin zasedli střídavě za delší strany stolu. Na strany kratší usadili se proti sobě brankáři obou družin. Každý z nich měl před sebou křídou nakreslenou malou branku.

Tapin dal doprostřed stolu pingpongový míček, Simba zmačkl stopky a na povel začaly družiny foukat míček tak, aby co nejdříve vletěl do branky soupeřící družiny.

Protože hoši obou družstev byli rozsazeni vedle sebe střídavě a každý foukal, jak nejlépe uměl, podporován ještě „fukem“ svého brankáře, střetlo se nad deskou stolu tolik vzduchových proudů, že se někdy opravdu zdálo, jako by lehoučký míček byl na rozpacích, kam se má obrátit. Rozběhl se prudce k jednomu podélnému okraji stolu, několik centimetrů od něj neviditelným způsobem zabrzdil (způsobil to úžasný „fuk“ Mývalův!), rozletěl se na stranu protější, ale v polovině stolu ho zasáhl kolmým fouknutím brankář Lišek a míček se rozběhl k brance Jelenů.

Bojovníci Lišek jeho běh statečně podporují, míček zvyšuje rychlost a zdá se, že Jeleni jsou zneškodněni. Míček už letí, jako by ani nefoukali, jako kdyby na něj jejich „fuk“ vůbec neplatil. Je to tím, že rychlost míčku podporuje pořád ještě přímý „fuk“ brankáře Lišek. A teď nastává něco úžasného!

Venda, rádce Jelenů, je v brance. Klidný až do poslední vteřiny. Míček polyká poslední centimetry. Jeleni už křičí vzrušením a Gam, pomezní soudce, musil vyloučit na minutu Mývala, protože v rozčilení vystrčil ruce na desku stolu a nahnul se nad něj, což pravidla zakazují. Smí se foukat jen těsné nad okrajem stolu, dovnitř nad desku se nesmí. Míček se šíleně řítí na branku, Venda se nadýchl a – prudce foukl. Hoši jasně viděli, jak se míček přestal kutálet, ale pouhým smykem se svezl ještě o další dva centimetry k bráně.

Chvíli se tam bezradně potácel mezi silným fukem odpočatého Vendy, podporovaným z levé strany jelením bojovníkem Práškem, ale trochu rušeným nejbližšími dvěma bojovníky Lišek z obou stran stolu, pak se zvolna oddaloval od jelení branky. Prášek se znovu nadýchl a pomohl mu dále do středu, od jejich branky, pokračující linie Jelenů pak Míček převzala do svých vzduchových proudů, Venda mu poslal do zad ještě svůj, brankář Lišek zrovna něco povídal svému nejbližšímu sousedu, neměl v puse připravený vzduch pro obranu – a než se mohl nadechnout, něco bílého se mihlo brankou a spadlo mu do klína.

Klubovna se otřásla křikem. První branka padla. Jeleni vedou!

A už je míček zase uprostřed stolu, Simba píská „výkop“, míček se rozpačité roztančil a směřuje od okraje stolu. Někdy vznikají takové situace, že se hoši nemohou udržet smíchy. To zejména tehdy, když míček bláznivě ubíhá pět centimetrů dopředu, náhle prudce mění směr a vrací se deset centimetrů dozadu, pak zrovna tak nalevo a zase napravo, hoši na míček volají, mluví s ním jako s člověkem, říkají mu „Kuliferdo“ a Žluťásek má takové vtipy, že hráč v nejdůležitější chvíli vybuchne v chechtot a na sešpulení pusy za účelem „fuku“ není ani pomyšlení.

Mirek je uchechtaný už tak, že ho až píchá v hlavě.

Pozoruje chvíli Jiřího. Hraje celým tělem, ale ukázněně. Nestrká do svých sousedů, usmívá se bez hlasitého řehotu – a teď, když nevědomky foukl do míčku který měl soused připravený k odfouknutí z autu, omluvil se mu skoro až pokorně. Mirek to viděl snad samojediný ve zlomku vteřiny, v maličké chvilce. Na dlouhé pozorování a lelkování nebyl čas, míček byl neposeda, chvíli strašil tady a za dvě vteřiny připravil horkou situaci brankáři na vzdáleném konci stolu.

Lišky zvítězily o tři branky nad Jeleny s pěti.

Zápas Krahujců s Vydrami byl ještě veselejší, třebas tolik branek nepadlo. Krahujcům vypomohl Bendík a Gam, aby měli stejný počet hráčů s Vydrami.

Ufoukaní a usmátí hoši skončili hru. Někteří se chopili stolu a Mirek a Jiří byli mezi nimi. Mirek si už povšiml, že v oddíle je několik jednotlivců, které vidí dobrovolně u každé práce. Pozoroval to před schůzkou při zatápění v kamnech a vynášení popela, pak při spravování rozbité lavice i při srovnávání knížek v oddílové knihovně a teď při úklidu stolu zase.

Pak hoši hráli ještě dvě hry. Jedna z nich byla tak napínavá, že Mirek až nadskakoval vzrušením.

Zatím se v klubovně zešeřilo. Stěny potemněly a do tváří už nebylo tak dobře vidět. Hoši umlkali, znenáhla a bez výzvy. Tak samo to ticho přišlo!

A pak začal Simba zpívat a hoši jeden po druhém se k němu přidávali, až se klubovnou ozýval jeden jediný hlas, silný a pěkný. Hoši zpívali dobře a uměli hodně písniček. Některé Mirek znal, a protože už byla skoro tma, nestyděl se a občas se přidal. A mezi těmi hlasy slyšel i hlas Jiřího, naléhavý, a přece příjemný. Ano, zpívá to Jiří. Mirek to pozná! Najednou Mirka napadlo srovnat Jiřího s Ondrou. To jsou dva úplně jiní lidé!

Byla to jeho první vzpomínka na partu tady v klubovně. Také myšlenka na zápas s Čertováky mu šlehla hlavou. Už se mu ale nezdál tak úžasný, jako včera. Snad je to jen tím, že je tady mezi tolika jinými hochy! Tady je vlastně ještě mnohem víc možností vyniknout, uplatnit se, než tam v partě nebo s ní. Tady může vyniknout v deseti, ve stu věcí! A Jiří je tady! A Venda, rádce družiny, který sleduje jeho zdolávání zkušební lhůty. A Tapin! Mirek ještě neviděl žádného dospělého člověka, který by pro hochy pracoval tak, jako Tapin! Má zájem o každé slovo, o každý počin každého z nich, nepřehlíží nikoho, ani toho nejmladšího. A chlapci tak vlídně Mirka mezi sebe přijali, nikdo nad ním neohrnoval nos, že je vetřelec! Vždyť Mirek získal skoro čtyřicet nových kamarádů! Ale ty partyky se známkami, ani s čímkoliv jiným nebudou, to už si Mirek řekl!

Mirek poslouchá, chtěl by umět všechny ty písničky. Jiří mu je musí nadiktovat, aspoň mu do deníku něco přibude. Jaképak musí! Mirek poprosí a Jiří je příliš hodný a ochotný, než aby odmítl. Mirek s úžasem shledává, že by vůči Jiřímu nemohl mluvit tónem, jakým obyčejné mluvil s hochy v partě nebo i ve škole. Bezohledně, pánovitě. Ne – ne! Požádá zdvořile a slušně, bude mluvit jako Jiří. Jestlipak si toho Jiří povšimne?

Pozná vůbec, že se Mirek zapírá a že s ním mluví jako ještě nikdy s nikým nemluvil? A zase je ticho, tma zhoustla, na stěnách zřetelně mihotá červený odlesk z kamen. Tančí po malbách, chvíli se ztrácí a opět objevuje.

„Tapine,“ ozval se něčí hlas. „Tapine, vypravuj nám něco!“

Několik jiných hlasů se přidalo a Mýval je přehlušil: „Třeba něco o začátcích Devadesátky. V kronikách je toho málo, spousta toho schází. Kdy to vlastně, Tapine, dopíšeš?“

Tapin neodpovídal, promluvil jiný hlas: „Vypravuj nám, Tapine, o Láďovi Velebilů!“

To jméno jako by mělo nějakou zvláštní kouzelnou moc. Mirkovi se to aspoň tak zdálo. Neboť po jeho vyřčení se rozhostilo klubovnou ticho – a teprve za několik vteřin vpadly souhlasné hlasy ostatních hochů.

„Ano, – o Láďovi,“ opakoval Tapin zamyšleně. „O Láďovi Velebilů! Dobrá, povím vám příběh, který se točí kolem toho chlapce, jednoho z vašich předchůdců. Nebude to vyprávění jenom o něm, je to vlastně kus historie Devadesátky. Někteří z vás snad už o tom trochu vědí, něco jste se také dočetli v kronice z té krásné doby, něco jsem vám, myslím, vyprávěl o loňských velikonocích – pamatujete se?“

Několik hlasů neurčitě přisvědčilo a Tapin začal.