Frederick Forsyth

ŽOLDÁCI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Prolog

Tu noc nesvítily nad letištěm dobře zamaskovaným v buši ani hvězdy, ani měsíc; všude byla jen západoafrická tma zahalující rozptýlené skupiny jako teplý, vlhký samet. Vrstva mraků seděla málem na špičkách stromů a čekající muži si jen přáli, ať tak zůstane co možná nejdéle, aby je chránila před bombardéry.

Na konci přistávací dráhy bylo možno spíše tušit než vidět obrysy stařičkého DC-4, který nehavaroval jen proto, že mu na posledních patnáct sekund sestupu rozsvítili světla přistávací dráhy. Teď se na jejím konci pomalu otáčel a s bafáním motorů se téměř poslepu přibližoval k palmovým chatrčím.

Federální noční MIG-17, pravděpodobně řízený jedním ze šesti východoněmeckých pilotů, kteří sem byli vysláni v posledních třech měsících, aby nahradili Egypťany mající hrůzu z nočních letů, hřměl nebem směrem k západu. Nad mraky ho nebylo vidět, stejně tak jako byla přistávací dráha skryta očím jeho pilota, který se marně snažil zahlédnout její, teď již zhasnutá světla.

Pilot pojíždějícího DC-4, který nemohl slyšet přelétajícího stíhače, bliknul svými vlastními světly, aby viděl kam jede a ze tmy se naprosto zbytečně ozval výkřik „Vypni ty světla!“ Světla stejně zhasla, ale to již byla stíhačka na míle daleko. Na jihu bylo slyšet hřmění děl na definitivně se rozpadající frontě, která se hroutila stejně jako muži, kteří neměli již ani jídlo, ani náboje, a tak jim nezbývalo než zahodit své zbraně a hledat záchranu ve spásném buši.

Pilot DC-4 zastavil dvacet metrů od Super Constellationu, zaparkovaného na kraji letiště, vypnul motory a slezl na beton stojánky. Přiběhl k němu Afričan, cosi říkal, ale bylo slyšet jen polohlasnou rozmluvu. Oba muži potom odešli do tmy k jedné z větších skupin, které bylo možno rozeznat jen podle toho, že tvořily temnější skvrny na tmavém pozadí palmového lesa. Když se oba přiblížili, skupina se rozdělila a bílý pilot DC-4 stanul tváří v tvář tomu, kdo stál v jejím středu. Běloch ho sice nikdy předtím neviděl, věděl však o něm a i ve tmě, slabě osvětlené několika málo cigaretami, mohl poznat toho, za kterým přiletěl.

Pilot byl bez čepice a místo salutování jen mírně sklonil hlavu. To ještě nikdy předtím neudělal, zvláště ne před černochem, a těžko by asi vysvětloval, co ho k tomu vedlo.

„Jsem kapitán Van Cleef,“ řekl afrikánskou angličtinou.

Afričan přikývl, jeho hustý černý vous se přitom dotkl maskovací uniformy, kterou nosil.

„Je to nebezpečná noc pro let, kapitáne,“ poznamenal suše, „a trochu pozdě na další dodávky.“

Jeho hlas byl hluboký a pomalý, intonace připomínala spíše učitele anglické základní školy, kterým ostatně také kdysi byl, než Afričana. Van Cleef se necítil dobře a znovu, již posté během svého letu, se sám sebe v duchu ptal, proč vlastně přiletěl.

„Nepřivezl jsem žádné dodávky, pane. Nejsou žádné, které by se měly dodat.“

Zase jiná záhada. Zařekl se, že nikdy nikomu neřekne „pane“. Zvlášť ne Kafrovi. Přece mu to ale vyklouzlo. Ale ostatní žoldnéřští piloti v hotelovém baru v Libreville, se kterými se setkal, měli pravdu. Tenhleten byl úplně jiný.

„Tak proč jste tedy přiletěl?“ zeptal se generál měkce. „Asi pro děti, ne? Je jich tady hodně a jeptišky budou chtít alespoň část odvézt do bezpečí, ale tuhle noc už nepřiletí žádná letadla Charity.“

Van Cleef zavrtěl hlavou, uvědomil si však, že jeho gesto nikdo nemůže vidět. Byl v rozpacích a děkoval tmě, že to není vidět. Okolo stojící generálova tělesná stráž, držící své automaty, na něj bez hnutí hleděla.

„Ne. Přiletěl jsem, abych odvezl Vás. Pokud budete chtít.“

Bylo dlouhé ticho. Doslova cítil, jak se na něj Afričan dívá uprostřed chvilkových záblesků bělma očí, když jeden z pobočníků zvedl cigaretu.

„Ach tak. Dala vám vaše vláda pokyn, abyste sem přiletěl?“

„Ne,“ řekl Van Cleef. „Byl to můj nápad.“

Další dlouhá pauza. Hlava muže s plnovousem pomalu přikyvovala, což mohlo znamenat stejně tak pochopení jako údiv.

„Jsem vám velmi vděčen,“ řekl hlas. „To musela být cesta. Mám už ale svou vlastní dopravu. Constellation. Doufám, že mě odveze do exilu.“

Van Cleefovi se ulehčilo. Nedovedl si vůbec představit, jaké by to mělo politické následky, kdyby přiletěl zpátky do Libreville s generálem v letadle.

„Počkám, dokud neodstartujete,“ řekl a opět přikývl.

Zdálo se mu, že by měl podat ruku, nevěděl však jak. I kdyby to věděl, africký generál byl ve stejných rozpacích. Proto se jen otočil a odcházel zpátky ke svému letadlu.

Chvíli bylo po jeho odchodu ve skupině černých mužů ticho.

„Proč vlastně Jihoafričan a Afrikán něco takového dělá?“ zeptal se někdo generála.

Ve tmě se v úsměvu zasvítily zuby vedoucího skupiny.

„Nemyslím, že bychom to někdy pochopili,“ prohlásil.

O kus dál na kraji stojánky, také ve skrytu palem, sedělo v džípu pět mužů a pozorovalo nejasné postavy odcházející z buše k letadlu. Vedoucí skupiny seděl za africkým řidičem a všech pět kouřilo.

„To musí být jihoafrické letadlo,“ prohlásil vedoucí a otočil se k jednomu ze čtyř dalších bělochů dřepících v landroveru za ním. „Janni, jdi a zeptej se kapitána, jestli nás vezme s sebou.“

Dlouhý, kostnatý, hranatý muž slezl z vozu. Tak jako ostatní byl oblečen od hlavy k patě do zelených maskáčů s hnědými pruhy. Měl zelené vysoké boty, do kterých byly zastrčeny kalhoty. U pasu mu visela láhev na vodu a vrhací nůž, tři schránky se zásobníky pro samopal na rameni, všechno prázdné. Když přecházel kolem předku džípu, velitel ho znovu zavolal.

„Nech tu automat,“ prohlásil, napřáhl ruku, aby převzal samopal, „a Janni, chovej se slušně, ano? Protože když se odtud v tý rachotině nedostanem, pak nás za pár dní rozsekaj.“

Muž nazývaný Janni přikývl, upravil si baret na hlavě a zamířil k DC-4. Kapitán Van Cleef ani nezaslechl gumové podrážky pohybující se za jeho zády.

„Naand, meneer.“

Van Cleef se otočil na podpatku, když zaslechl afrikánštinu, a pohlédl na muže, který stál za ním. I ve tmě rozeznal černou a bílou lebku a zkřížené hnáty na levém rameni vojáka. Zmateně přikývl.

„Naand. Jy Afrikaans?“

Dlouhý muž přikývl.

„Jan Dupree,“ prohlásil a napřáhl ruku.

„Kobus Van Cleef,“ prohlásil letec a potřásl mu rukou.

„Waar gaan jy nou?“ zeptal se Dupree.

„Do Libreville, jen co dokončí nakládání. A vy?“

Janni Dupree se ušklíbl.

„Jsme trochu v rejži, já i kamarádi. Jak nás federálové najdou, tak nás rozsekaj'. Můžete nám odtud pomoct?“

„Kolik vás je?“ zeptal se Van Cleef.

„Celkem pět.“

Van Cleef, žoldnéř, třebaže vzdušný, nezaváhal. Psanci se někdy vzájemně potřebují.

„Tak jo, pojďte nahoru. Ale pospěšte si. Jak ten krám odletí, poletíme také.“

Dupree přikývl na poděkování a odběhl zpátky k landroveru. Čtyři běloši stáli ve skupině kolem motoru.

„Je to v pořádku, ale musíme hned letět,“ prohlásil Jihoafričan.

„Tak jo, hoďte ty věci dozadu a jdeme,“ prohlásil velitel.

Pušky a náboje temně bouchly do vozidla, ve kterém zůstal jen černý řidič s nárameníky poručíka.

„Tak sbohem, Patriku,“ prohlásil. „Bojím se, že je to konec. Vezmi džíp a schovej ho. Zakopej zbraně a označ místo. Svlékni uniformu a jdi do buše. Rozumíš?“

Poručík, který byl ještě před rokem pouhým dobrovolníkem a který byl povýšen spíše pro svou schopnost bojovat než pro dokonalé způsoby při zacházení s vidličkou a nožem, jenom přikývl a vzal na vědomí pokyn.

„Sbohem, pane.“

Čtyři žoldáci zavolali své sbohem a odešli k DC-4.

Velitel šel za nimi, když k němu z tmavého buše přiběhly dvě jeptišky.

„Pane majore.“

Zoldnéř se obrátil a poznal první z nich: sestru, se kterou se setkal již před měsíci, když se bojovalo v zóně, kde vedla nemocnici, a kdy musel evakuovat celý komplex.

„Sestro Marie Josefo? Co tu děláte?“

Starší sestra začala vážně hovořit, držíc ho za ušpiněný rukáv uniformy. Přikývl.

„Pokusím se, víc udělat nemohu,“ prohlásil, když skončila.

Přešel přes stojánku na místo, kde stál jihoafrický pilot pod křídlem svého DC-4, a bylo vidět, jak oba žoldnéři spolu chvíli mluví. Konečně se muž v uniformě vrátil k čekajícím jeptiškám.

„Souhlasí, ale musíte si pospíšit, sestro. Chce dostat ten krám pryč co možná nejdříve.“

„Bůh vám žehnej,“ řekla postava v bílém hábitu a rychle dala spěšné příkazy své společnici.

Ta se rozběhla k zádi letadla a začala vystupovat po krátkém žebříku ke dveřím pro cestující.

Druhá pokývla a odběhla do houští u stojánky, odkud se brzy vynořila skupina mužů. Každý měl v rukách uzlík. U DC-4 byly tyto uzlíky podávány čekající jeptišce nahoře na schodech. Druhý pilot nejdříve pozoroval, jak pokládá první tři vedle sebe na začátek uličky v letadle, potom jí začal pomáhat, brát ty balíčky z natažených rukou za zádí letadla a podávat je dovnitř.

„Bůh vám žehnej,“ zašeptala jeptiška.

Jeden z těch balíčků se odměnil dávkou tekutých zelených hovínek na pilotův rukáv.

„Do prdele,“ řekl tiše a pokračoval v práci.

Velitel skupiny žoldnéřů, stojící o samotě, se podíval k Super Constellation, do kterého vystupovala skupina uprchlíků, především příbuzných vůdců poraženého lidu. V tlumeném světle vycházejícím ze dveří letadla zachytil pohled člověka, se kterým chtěl mluvit. Když přišel, muž již vystupoval na schůdky, zatímco ostatní, kterým bylo určeno, aby zůstali a odešli do buše a skryli se tam, čekali, aby odtáhli schůdky. Jeden z nich zavolal na muže, který již chtěl vystoupit nahoru.

„Pane. Je tu major Shannon.“

Generál se otočil a i v této chvíli se pokusil o úsměv.

„Tak co, Shannone. Chcete letět se mnou?“

Shannon vystoupil k němu a zasalutoval. Generál pokývl.

„Ne, děkuji Vám, pane. Máme dopravu do Libreville. Chtěl jsem se jenom rozloučit.“

„Ano, byl to dlouhý boj. Teď se však obávám, že je konec. Minimálně na pár let. Nechce se mi věřit, že by můj lid dokázal věčně žít v otroctví. Mimochodem. Zaplatili Vám a Vašim kolegům za smlouvu?“

„Ano, děkuji Vám, pane. Jsme všichni vyrovnáni,“ odvětil žoldnéř.

Afričan přikývl.

„Dobře. Tak sbohem. A díky za všechno, co jste dokázali udělat.“

Napřáhl ruku a oba dva muži si potřásli rukama.

„Ještě něco, pane,“ prohlásil Shannon. „Mluvili jsme o tom s chlapci v autě. Kdyby bylo kdykoli... kdybyste nás kdykoli potřeboval. Stačí když nám dáte vědět. Přijdeme všichni. Stačí jen zavolat. Chlapci chtěli, abyste to věděl.“

Generál se na něj několik sekund díval.

„Tahle noc je plná překvapení,“ prohlásil pomalu. „Možná že to ještě nevíte, ale půlka mých vyšších poradců a všichni bohatí teď přecházejí linie, aby se zalichotili nepříteli. Většina ostatních to udělá během měsíce. Děkuji Vám za nabídku, pane Shannone. Budu si to pamatovat. Tak ještě jednou sbohem a mnoho štěstí.“

Otočil se, vystoupil po schodech do slabě osvětleného vnitřku Super Constellationu, právě když se první ze čtyř motorů rozkašlal a roztočil. Shannon ustoupil a naposledy zasalutoval muži, který používal jeho služeb jeden a půl roku.

„Hodně štěstí,“ prohlásil napůl pro sebe. „Budete to potřebovat.“

Otočil se a odešel zpátky k čekajícímu DC-4. Když se dveře zavřely, nechal Van Cleef stát letadlo na kraji s motory v běhu a pozoroval jen nejasně viditelnou siluetu Super Constellationu řítící se po rozjezdové dráze kolem jeho přídě a konečně startující. Žádné z letadel nemělo světla, ale z kabiny Douglasu Afrikán viděl trojité směrovky Constellationu mizící nad palmami na jihu do laskavých mraků. Až potom odbrzdil DC-4 s jeho naříkajícím a křičícím nákladem na prahu dráhy.

Trvalo to téměř hodinu, než Van Cleef pokynul svému druhému pilotovi, aby zapnul světla v kabině, po hodině schovávané mezi mraky, skrývání se pod jejich základnami, aby se znova ukryl do jiného mraku, vždy ve snaze, aby ho nad měsícem osvětlenou bílou planinou neviděl zvědaný MIG. Až tehdy, když věděl, že je daleko nad zálivem, s pobřežím mnoho mil daleko za zády, dovolil rozsvítit světla.

To, co bylo v kabině, to byla neskutečná podívaná, jakou by snad dokázal nakreslit leda Doré v jedné ze svých nejčernějších nálad. Podlaha kabiny byla pokryta vlhkými a páchnoucími plachtami, které před hodinou ještě zahalovaly svůj obsah. Tímto obsahem byly balíčky položené v řadách kolem obou stran nákladního prostoru, čtyřicet malých dětí, skrčených, seschlých, se všemi známkami podvýživy. Sestra Marie se zvedla ze svého místa za dveřmi kabiny a pomalu začala přecházet kolem hladovějících, z nichž každé mělo na čele přilepenou náplast, hned pod vlasy, a jejichž barva jasně naznačovala anémii. Na náplasti byly napsány nejdůležitější informace pro sirotčinec u Libreville. Jméno a číslo, nic víc. Těm, kdo prohráli, nic víc nikdy nezbývá.

Na zádi letadla mžouralo do světla pět žoldáků a prohlíželo si své spolucestující. Každý z nich to již v posledních měsících mnohokrát viděl. Každý z nich byl otřesen, nikdo to však nedával najevo. Člověk si zvykne na všechno. V Kongu, Jemenu, Katarze, Súdánu. Vždy to samé, vždy děti. Nikdy se nedá nic dělat. To byl výsledek jejich úvah a jedinou reakcí byla zapálená cigareta.

Světla v kabině jim poprvé od západu slunce předcházejícího večera dovolila se vzájemně prohlédnout. Uniformy byly promočené potem, zamazané červenou hlínou a tváře unavené. Velitel seděl zády ke dveřím záchodu, nohy natažené, díval se směrem k pilotní kabině.

Carlo Alfred Thomas Shannon, třiatřicet let, nakrátko ostříhaný blondýn. Velmi krátké vlasy jsou v tropech pohodlnější, protože pot snadněji odtéká a vši se nemají čeho chytit. Přezdívá se mu CAT - Kočka Shannon, podle počátečních písmen jeho křestních jmen; pochází z hrabství Tyrone v provincii Ulster. Jeho otec ho poslal na výchovu do menší anglické veřejné školy. Ztratil již typický přízvuk Severního Irska. Po pěti letech u Královského námořnictva odešel, aby se pokusil o úspěch v civilním životě, a před šesti léty pracoval pro londýnskou obchodní společnost v Ugandě. Jednoho krásného slunného rána klidně zavřel účetní knihy, nastoupil do svého džípu a odjel na západ ke konžské hranici. O týden později se zapsal jako žoldnéř pátého komanda Mikea Hoareho ve Stanleyville.

Zažil Hoareho odjezd i to, jak John-John Peters převzal komando, po hádkách s Petersem však odjel na sever, aby se připojil k Denardovi v Paulis, o dva roky později již byl v Stanleyvilleském povstání a po francouzské evakuaci do Rhodesie, s ranou v hlavě, se připojil k Jacquesovi Schrammovi, belgickému plantážníkovi, který se stal žoldnéřem, na dlouhém pochodu do Bukavu a potom do Kigali. Po repatriaci Červeným křížem se stal okamžitě dobrovolníkem v jiné africké válce a konečně převzal velení nad vlastním praporem. Bylo však příliš pozdě na to, aby vyhrál, vždy bylo příliš pozdě.

Hned vlevo vedle něj seděl člověk, o kterém se řílcalo, že je nejlepším dělostřelcem severně od Zambezi. Velký Janni Dupree, starý dvacet osm let, pocházel z Paarlu v Kapské provincii, byl synem z původně hugenotské rodiny, jejíž předkové museli uprchnout před Mazarinovou pomstou na Mys Dobré naděje, poté co ve Francii skončila svoboda náboženství. Jeho řeznické tváři dominoval zahnutý nos nad tenkými ústy, vypadal ještě divočeji než normálně a po obou tvářích se mu táhly hluboké vrásky vyčerpání. Víčka nad bleděmodrýma očima byla zavřená, pískové řasy i vlasy byly zamazány špínou. Když se podíval na děti ležící v chodbičce letadla, zamumlal „Bliksems“ (parchanti), což se nevztahovalo na děti, ale na svět bohatých a jejich výsad, který obviňoval z odpovědnosti za všechno zlo na této planetě, a znovu se pokusil usnout.

Vedle něho byl natažen Marc Vlaminck, Drobeček Marc, jak mu říkali kvůli jeho vysoké postavě. Vlám z Ostende, od ponožek k hlavě měřil sto devadesát centimetrů, pokud nějaké ponožky zrovna měl, vážil sto dvacet pět kilogramů. Někteří lidé si mysleli, že to je fuk. Nebylo tomu tak. Bála se ho policie v Ostende, třebaže byl především mírumilovným člověkem, který dával přednost tomu, aby se vyhnul problémům, a ne je vyhledával, a obdivovali ho tesaři i sklenáři, protože dokázal odvést kus práce. Drobeček Marc dokázal udělat tolik, co nedokázalo několik řemeslníků najednou.

Sirotek, který byl vychován v ústavu řízeném kněžími, kteří se snažili vtlouct do příliš velkého chlapce alespoň trochu smyslu pro úctu a dělali to opakovaně tak dlouho, dokud Marc konečně neztratil trpělivost a ve třinácti letech jediným úderem nezabil jednoho příliš rákoskou se ohánějícího svatého otce.

Poté se dostal do řady polepšoven, potom přišla zvláštní škola, řada vězení pro mladistvé a nakonec se ke všeobecnému ulehčení přihlásil mezi výsadkáře. Byl jedním z 500 mužů, kteří seskočili do Stanleyville s plukovníkem Laurentem, aby zachránili misionáře, které chtěl místní náčelník Simbů Christophe Gbenye upéct na hlavním náměstí zaživa.

Během čtyřiceti minut od přistání na letišti Drobeček Marc našel své životní povolání. Po týdnu zběhl, aby se vyhnul návratu do kasáren v Belgii, a připojil se k žoldnéřům. Kromě svých pěstí a paží uměl Drobeček Marc obzvlášť dobře zacházet s pancéřovkou, která byla jeho oblíbenou zbraní a se kterou zacházel s elegancí chlapce vystřelujícího hrášky ze skleněné trubičky.

Tu noc, kdy letěl z enklávy do Libreville, mu bylo právě třicet let.

Na druhé straně trupu, proti Belgičanovi, seděl Jean-Baptiste Langarotti, zaujatý svým obvyklým zaměstnáním v dobách čekání. Malý, drobný, hubený, s olivovou kůží, Korsičan, který se narodil a vyrostl ve městě Calvi. V osmnácti letech byl povolán do Francie, aby bojoval jako statisíce appelés v Alžírské válce. Zhruba v polovině své osmnáctiměsíční služby podepsal vstup do armády a byl převelen k 10. koloniálním parašutistům, obávaným červeným baretům, kterým velel generál Massu a kterým se prostě říkalo „les paras“. Bylo mu jednadvacet, když začalo jít do tuhého a když některé jednotky profesionální francouzské koloniální armády začaly bojovat za „věčné francouzské Alžírsko“, jehož symbolem se stala organizace OAS. Langarotti přešel do OAS, dezertoval a po neúspěchu povstání v dubnu 1961 odešel do ilegality. O tři roky později byl chycen ve Francii, kde žil pod falešným jménem, a strávil čtyři roky ve vězení, kde se trápil v tmavých celách nejdříve vězení Santé v Paříži, potom v Toůrs a konečně na Ile de Ré. Byl špatným vězněm a dva vězeňští strážci by to mohli dosvědčit, pokud by byli náhodou nezemřeli.

Několikrát ho téměř utloukli k smrti za útoky na stráže, odseděl si celou dobu bez zkrácení trestu a objevil se venku v roce 1968 s jediným strachem v srdci, strachem z malých uzavřených místností, cel a děr. Dlouho předtím si přísahal, že se sem nikdy nevrátí, i kdyby ho to mělo stát jeho vlastní život, pak ovšem s tím, že s sebou vezme minimálně šest „těch“, kteří by si pro něj přišli. Za tři měsíce po propuštění z vězení odletěl do Afriky, kde chtěl najít svou vlastní cestu, zapletl se do války a vstoupil k Shannonovi jako profesionální žoldnéř. Když odlétal, bylo mu jednatřicet. Od propuštění z vězení se neustále cvičil se zbraní, kterou se naučil používat již jako chlapec na Korsice, a se kterou si později vysloužil pověst nebezpečného chlapa v tmavých uličkách Alžíru. Kolem svého levého zápěstí měl upevněný široký pruh kůže, připomínající tu, kterou používají k obtahování břitvy holiči na celém světě. Na místě tento pás držely patentky. V okamžicích nečinnosti ho odepnul, obrátil na druhou stranu a otočil kolem levé pěsti. Tak tomu bylo i tehdy, kdy letěl do Libreville. V pravé ruce měl nůž, šestipalcovou čepel s kostěnou střenkou, který dokázal používat tak rychle, že měl nůž zpátky v pochvě v rukávu ještě předtím, než jeho oběti došlo, že je mrtvá. Pravidelnými pohyby obtahoval svůj nůž, již tak ostrý jako břitva, aby byl ještě každým obtáhnutím ostřejší. Tento pohyb uklidňoval jeho nervy. Jiným to možná vadilo, ale nikdo si raději nestěžoval. Stejně tak jako ti, kteří nikdy neviděli, že by se hádal (mluvil tichým a jemným hlasem), nebo ti, kdo věděli, co znamená mírný úsměv toho mladého muže.

Mezi Langarottim a Shannonem byl namačkán nejstarší muž party, Němec Kurt Semmler. Bylo mu čtyřicet a byl to on, kdo v prvních dnech enklávy vymyslel motiv s lebkou a hnáty, který nosili žoldnéři a jejich afričtí odchovanci. Byl to také on, kdo vyčistil pětimílový sektor od federálních vojáků tím, že označil frontovou linii tyčemi, na kterých byla vždy nabodnuta hlava jednoho z padlých federálů z minulého dne. Po měsíci již byl jeho sektor ze všech nejklidnější. Narodil se v roce 1930, byl vychován v Německu v Hitlerově době, byl synem mnichovského inženýra, který později padl na ruské frontě jako člen Todtovy organizace. V osmnácti letech Kurt, odchovanec Hitler Jugend, ve které se ocitl tak jako téměř všichni mladí lidé té země po dvanácti letech Hitlerovy vlády, velel malé jednotce dětí mladších než byl on sám a staříků starších sedmdesáti let. Jeho úkolem bylo zastavit tanky generála George Pattona, k čemuž dostal jednu pancéřovou pěst a tři staré opakovačky. Nepřekvapuje, že se mu to nepodařilo. Strávil potom své dospívání v Bavorsku za americké okupace, kterou nenáviděl. Měl také málo času pro svou matku, která byla náboženská fanatička a chtěla, aby se stal knězem. V sedmnácti utekl, přešel francouzskou hranici u Štrasburku a vstoupil do Cizinecké legie v náborové kanceláři právě v tomto městě, která tu byla ostatně právě proto, aby sbírala prchající Němce a Belgičany. Po roce v Sidi-bel-Abbes šel s expediční jednotkou do Vietnamu. Byl tam osm let, prožil Dien Bien Phu, v Tourane (Danangu) mu museli vzít jednu plíci, nemohl již zažít pokoření Hanoje a letadlem ho poslali zpátky do Francie. Po rekonvalescenci byl poslán v roce 1958 do Alžírska jako poddůstojník elity elit francouzské koloniální armády, 1. pluku cizineckých parašutistů. Byl jedním z hrstky, kteří přežili trpké decimování 1. REP dvakrát v Indočíně, kdy stav pluku klesl na prapor a později až na rotu. Vážil si pouze dvou mužů. Plukovníka Rogera Faulquese, který velel původní rotě zahraničních parašutistů a přežil její zničení, a velitele Le Brase, dalšího veterána, který nyní velel Republikánské gardě republiky Gabun a v zájmu Francie udržoval tento na uran bohatý stát v klidu. I plukovníka Marca Rodina, který byl kdysi jeho velitelem, si přestal vážit po neúspěchu OAS.

Semmler byl u 1. REP, když tato jednotka nastoupila do zoufalého povstání v Alžíru a později byla definitivně rozpuštěna generálem Charlesem de Gaulle. Šel tam, kam šli jeho francouzští důstojníci, a později byl po vyhlášení nezávislosti Alžíru v září 1962 zatčen a strávil dva roky ve vězení. Jeho čtyři řady vyznamenání ho zachránily před horším osudem. Po propuštění za ním přišel v roce 1964 dřívější spoluvězeň s návrhem, aby mu pomáhal při pašování ve Středomoří. Tři roky, kromě jednoho roku, který strávil v italském vězení, dopravoval alkohol, zlato a příležitostně i zbraně z jednoho konce Středomoří na druhý. Konečně vydělal jmění na pašování cigaret mezi Itálií a Jugoslávií, jenže tehdy zase jeho parťák podvedl jak kupce, tak i prodávající současně, svedl to na Semmlera a zmizel s penězmi. S řadou pomstychtivých pánů za zády odjel po moři do Španělska, řadou autobusů potom do Lisabonu, navštívil známého obchodníka se zbraněmi a odjel do africké války, o které četl v nóvinách. Shannon ho vzal hned, protože po šestnácti letech v boji byl nejzkušenějším ze všech. Teď dřímal na palubě letadla mířícího do Libreville.

Dvě hodiny před svítáním se DC-4 chystal přistát na letišti. V pláči dětí bylo slyšet ještě další zvuk, jak si někdo píská. To byl Shannon. Jeho přátelé věděli, že si píská vždycky, když jde do akce nebo když ji končí. Věděli také, co si píská, protože jim to řekl: byla to písnička Španělský Harlem.

DC-4 dvakrát zakroužil nad Libreville, zatímco se Van Cleef dohadoval s řídící věží. Když starý nákladní letoun zajížděl na konec přistávací dráhy, předjel před něj vojenský džíp se dvěma francouzskými důstojníky, kteří ukázali Van Cleefovi, aby je následoval na pojížděcí dráhu.

Odjížděli od hlavní budovy letiště k chatám na vzdáleném konci a tam také dali DC-4 pokyn, aby zastavil, ale aby nevypínal motory. Za několik sekund otevřel druhý pilot dveře na zádi. Důstojník ve francouzské vojenské čepici képi vystoupil nahoru a podíval se dovnitř letadla, poděšen pláčem dětí a puchem. Konečně se oči francouzského důstojníka zastavily u pěti žoldnéřů, kterým pokynul, aby sestoupili spolu s ním dolů. Když byli na zemi, ukázal důstojník druhému pilotovi, aby zavřel dveře, a bez dalšího pokynu se DC-4 znovu pohnul kupředu k hlavním budovám letiště, kde už skupina sester francouzského Červeného kříže a lékařů čekala na děti, aby je vzala do dětské nemocnice.

Když letadlo projíždělo kolem nich, pět žoldnéřů zamávalo naposled Van Cleefovi a následovalo francouzského důstojníka.

 

Asi hodinu museli čekat v jedné chatrči, nepohodlně usazení na tvrdých dřevěných židlích, zatímco několik jiných mladých francouzských vojáků nahlíželo dveřmi, aby se podívalo na „les affreux“, jak se jim říkalo ve francouzském slangu, na ty strašné chlapy. Konečně slyšeli venku zastavující džíp a zvuk podpatků srážených do pozoru na chodbě. Když se dveře konečně otevřely, vstoupil jimi opálený, vyšší důstojník v tropické uniformě s képi se zlatým lemováním. Shannon si všiml bystrých, pronikavých očí, krátce ostříhaných ocelově šedých vlasů pod čepicí, parašutistických křidélek nad pěti řadami vyznamenání a všiml si také, jak se Semmler postavil do vzorného pozoru, s bradou nahoru, pět prstů ruky mířících rovně dolů tam, kde kdysi byly švy jeho bojových kalhot. Shannon nepotřeboval už nic víc, aby věděl, že tímto návštěvníkem je legendární Le Bras.

Veterán vietnamské a alžírské války si potřásl s každým rukou, přičemž se chvíli zastavil u Semmlera.

„Allors, Semmler?“ prohlásil měkce, s mírným úsměvem. „Stále bojujete? Ale už nejste pobočníkem. Už jste, jak vidím, kapitánem.“

Semmler byl v rozpacích.

„Oui mon commandant, pardon, colonel. Jen dočasně.“

Le Bras několikrát zamyšleně pokývnut. Potom oslovil všechny najednou.

„Nechám vás pohodlně ubytovat. Budete se jistě potřebovat vykoupat, oholit a najíst. Je jisté, že nemáte jiné šaty; ty vám dodáme. Bojím se, že budete muset zůstat chvíli ve svých pokojích. Je to jen kvůli opatrnosti. Ve městě je řada novinářů a je třeba se vyhnout všem formám kontaktu s nimi. Jakmile to bude únosné, zařídíme váš odlet do Evropy.“

Řekl všechno co měl říci a zmlkl. Zasalutoval, pohlédl na pět ztuhlých postav a odešel.

O hodinu později, po cestě uzavřeným skříňovým vozem a zadním vchodem, vstoupili muži do svých pěti pokojů v nejvyšším poschodí hotelu Gamba, nové stavby nacházející se jen pět set metrů od budov letiště, a proto také celé míle od středu města. Mladý důstojník, který přišel s nimi, jim řekl, že se budou muset stravovat na tomto poschodí a zůstat tam, dokud nedostanou další pokyny. Během hodiny byl zpátky s ručníky, žiletkami, zubní pastou, kartáčky a s mýdlem. Přivezli také podnos s kávou a každý z mužů vděčně usedl do hluboké, velké, mýdlem vonící lázně, první po šesti měsících.

V poledne přišel armádní holič a desátník se stohem prádla, kde byly spodky a trička, košile, kalhoty, ponožky, pyžama a plátěnky. Všichni si je vyzkoušeli, vybrali to, co jim padlo, a desátník se zbytkem odešel. Potom se vrátil důstojník se čtyřmi číšníky nesoucími oběd a řekl jim, že nesmějí vycházet na balkon. Jestliže chtějí cvičit ve svém úkrytu, pak musejí cvičit v pokojích. Vrátí se ještě ten večer s výběrem knih a časopisů, třebaže nemůže slíbit, že budou anglické nebo afrikánské.

Poté, když se najedli tak jako nikdy za předcházejících šest měsíců od doby, kdy měli naposled dovolenou, padlo pět mužů do postele a usnulo. Zatímco pochrupovali na nezvykle měkkých matracích a pod přikrývkami, Van Cleef odstartoval se svým letadlem, přeletěl asi kilometr kolem oken hotelu Gamba a zamířil na jih do Caprivi a Johannesburgu. Také jeho práce skončila.

Pět žoldnéřů strávilo na horním poschodí hotelu čtyři týdny, zatímco zájem tisku o ně opadal a šéfredaktoři postupně odvolávali svoje redaktory, protože neviděli důvod mít muže ve městě, kde se nedaly sehnat žádné nové zprávy.

Jednoho večera se bez ohlášení objevil francouzský kapitán ze štábu velitele Le Brase. Široce se usmíval.

„Pánové, mám pro vás zprávy. Dnes odlétáte. Do Paříže. Máte rezervovaná místa na let s Air Afrique ve 23.30.“

Pět mužů, znuděných k šílenství svým dlouhodobým ukrýváním, se rozzářilo.

Let do Paříže trval deset hodin se zastávkami v Douala a Nice. Krátce před desátou hodinou příštího dne se vynořili z letištní budovy Le Bourget do chladného únorového rána. V hale letiště se rozloučili. Dupree se rozhodl, že pojede autobusem na Orly a koupí si letenku na příští let SAA do Johannesburgu a Kapského Města. Semmler považoval za vhodné se alespoň na chvíli podívat do Mnichova. Vlaminck oznámil, že pojede z letiště na Gare du Nord a sedne do prvního rychlíku do Bruselu a Ostende. Langarotti odjel na Gare de Lyon a tam nastoupil na vlak do Marseilles.

„Měli bychom zůstat v kontaktu,“ řekli a podívali se na Shannona.

Byl jejich velitel a bylo tedy na něm, aby se podíval po práci, po jiné smlouvě, jiné válce. Podobně, kdyby kdokoli z nich slyšel něco, co by se týkalo celé skupiny, jistě by se chtěl spojit s někým ze skupiny a v tom případě přicházel v úvahu právě Shannon.

„Zůstanu chvíli v Paříži,“ prohlásil Shannon. „Tady je víc možností sehnat práci než v Londýně.“

Vyměnili si tedy adresy bytů a hotelů, adresy poste restante, nebo barů, kde barman předá zprávu nebo uloží dopis, dokud se adresát nezastaví. A potom se rozloučili a každý z nich šel svou cestou.

Utajení jejich letu zpátky z Afriky bylo důkladné, novináři na ně nečekali. Někdo však přesto slyšel o jejich příletu a čekal na Shannona, když poté, co odešli ostatní, vyšel velitel skupiny z letištní budovy.

„Shannone.“

Hlas pronesl toto jméno s francouzským přízvukem a tón tohoto oslovení vůbec nebyl přátelský. Shannon se otočil, jeho oči se nepatrně zúžily, když viděl postavu stojící deset metrů od něj. Statný muž se zakrouceným knírem. Před zimou ho chránil těžký zimník. Muž vykročil a oba dva se střetli tváří v tvář.

Kdyby někdo pozoroval způsob, jak se na sebe dívají, bylo by mu jasné, že mezi nimi neexistuje žádná náklonnost.

„No ne, Roux,“ řekl Shannon. „Takže jste se vrátili.“

„Ano. Jsme zpátky.“

Francouz se ušklíbl.

„A prohráli jste.“

„Nedalo se nic dělat,“ prohlásil Shannon.

„Dám vám radu, příteli,“ vybafnul Roux. „Vraťte se do své země. Nezůstávejte tady. Bylo by to nerozumné. Tohle je moje město. A jestli se tu dá najít nějaká smlouva, pak budu první, kdo se o ní dozví, a také ji uzavřu. A já si také vyberu ty, kdo půjdou se mnou.“

Místo odpovědi se Shannon otočil, odešel k prvnímu taxi čekajícímu na štaflu a hodil své zavazadlo dovnitř. Roux šel za ním, tvář znetvořenou vztekem.

„Poslouchejte mě, Shannone. Já vás varuju...“

Ir se k němu znovu obrátil.

„Ne, poslouchejte vy, Rouxi. Zůstanu v Paříži tak dlouho, jak budu chtít. Nikdy jste na mě neudělal dojem - ani v Kongu, ani teď. Tak se jděte vycpat.“

Když taxi odjelo, Roux se za ním vztekle díval. Když zamířil na parkoviště ke svému vozu, vztekle si něco mumlal... Nastartoval, zařadil rychlost a chvíli se díval oknem. „Jednou toho hajzla zabiju,“ mumlal si. Ale ani toto pomyšlení mu nezlepšilo náladu.