<<< Literární doupě
Literární doupě

Frederick Forsyth
překlad: Eva Marxová

ĎÁBLOVA ALTERNATIVA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Alternatíva - Gaµová Marcela
 
 
cena původní: 135 Kč
cena: 130 Kč
Alternatíva - Gaµová Marcela
The Outsider - Forsyth Frederick
 
 
cena původní: 269 Kč
cena: 239 Kč
The Outsider - Forsyth Frederick
The Afghan - Forsyth Frederick
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 177 Kč
The Afghan - Forsyth Frederick

 

   1   >

 

 

PROLOG

Trosečník by byl zemřel před soumrakem, nebýt bystrých očí námořníka jménem Mario, protože když ho našli, byl v bezvědomí. Úmorné slunce uškvařilo žáru vystavené, téměř nahé tělo na spáleniny druhého stupnč a části těla ponořené do moře vodou rozměkly a bělaly se mezi solí vyžranými boláky jako pařáty shnilé husy.

Mario Curio byl kuchař na malé staré rezavé rachotině Garibaldi, která odhekávala z Brindisi východně od mysu Ince a dál k Trabzonu na dalekém východním cípu severního pobřeží Turecka. Plula pro náklad mandlí z Anatolie.

Mario nedokázal nikdy vysvětlit, proč vlastně toho rána ke konci dubna roku 1982 vysypal kbelík slupek od brambor přes zábradlí na návětrné straně, místo aby je vhodil do skluzu na odpadky na zádi, ale na to se ho taky nikdo neptal. Možná, že se chtěl nadýchat čerstvého černomořského vzduchu a vymanit se z jednotvárnosti horkého vlhka stísněné lodní kuchyně. A tak vystoupil na pravobok a mrskl odpadky do lhostejného, trpělivého moře. Otočil se a zvolna vykročil zpátky za svými povinnostmi. Po dvou krocích se zastavil, zamračil a vrátil se k zábradlí, popletený a nejistý.

Loď mířila východoseverovýchodriě kolem mysu Ince, a když si zaclonil oči a díval se dozadu za palubnici, polední slunce mu pražilo téměř přímo do tváře. Byl si jistý, že tam venku mezi zelenomodrým příbojem, mezi lodí a tureckým pobřežím, dvacet mil na jih, něco zahlédl. Už to ale neviděl, a tak přeběhl na zadní palubu. Vylezl po žebříku na ochoz můstku a znovu se rozhlížel. A pak to spatřil úplně jasně, na půl vteřiny se to objevilo mezi zvolna se převalujícími hřebeny vln. Obrátil se zpátky, k otevřeným dveřím kormidelny, a vykřikl: „Capitano.“

Chvíli trvalo, než kapitána Vittoria přemluvil, protože Mario byl prosťáček, nicméně kapitán jako řádný námořník věděl, že jestli je tam na moři člověk, musí otočit svou loď, aby se lépe podíval, a jeho radar skutečně odrazil signál. Kapitánovi trvalo půl hodiny, než Garibaldiho otočil a vrátil k místu, které ukazoval Mario, a pak to uviděl také.

Skif byl necelých dvacet stop dlouhý, a ne moc široký. Lehké plavidlo toho druhu, co může sloužit jako lodní jola. Vepředu a uprostřed byla přes člun jediná veslařská lavice s otvorem pro uložení stěžně do loďky. Ale buďto tam nikdy žádný stěžeň nebyl, nebo byl špatně upevněný a spadl do vody. Garibaldi zastavil, kolébal se v příboji a kapitán Ingrao se opřel o zábradlí můstku a pozoroval Maria a bocmana Paola Longhiho, kteří se vydali v motorovém záchranném člunu, aby přivlékli skif. Když se přiblížil, tak z výšky viděl dolů do skifu.

Muž v loďce ležel na zádech v několika centimetrech mořské vody. Byl vychrtlý, na kost vyzáblý, zarostlý a v bezvědomí. Hlavu měl nakloněnou k jedné straně a dýchal krátce a přerývaně. Několikrát zasténal, když ho zvedli na palubu a ruce námořníků se dotkly obnažených ramen a hrudi, z níž se sloupala kůže.

Na Garibaldim byla vždycky jedna kabina volná, na způsob pokoje pro nemocné, a do té kabiny trosečníka uložili. Mario požádal, aby se o trosečníka směl starat, a kapitán ho pro ten účel uvolnil z povinností na lodi. Mario začal brzy trosečníka považovat za svůj osobní majetek, tak jako chlapec věnuje mimořádnou péči štěněti, kterému zachránil život. Bocman Longhi dal trosečníkovi injekci morfia z kufříku první pomoci, aby ho zbavil bolesti, a spolu s Mariem se pustili do popálenin.

Oba pocházeli z Kalábrie a věděli toho dost o spáleninách sluncem a uměli připravit nejlepší léčivou mast na světě. Mario přinesl ze své lodní kuchyňky v umyvadle směs čerstvé citronové šťávy a vinného octa v poměru jedna ku jedné, měkký hadřík odtržený z povlaku na polštář a misku s ledem. Namočili hadřík do tekutiny, zabalili do něj tucet kostek ledu a jemně přitiskli látku na nejhorší části těla, na místa, která ultrafialové paprsky propálily až na kost. Ostře mrazivý prostředek vytáhl horkost z ožehlého masa a z bezvědomého muže se zvedl oblak páry. Muž se zachvěl.

„Lepší horečka než smrt na šok z popálenin,“ řekl mu Mario italsky. Muž to nemohl slyšet a kdyby to byl slyšel, nebyl by tomu rozuměl.

Longhi přistoupil ke svému veliteli na zadní palubě, k níž byl skif připoután.

„Něco nového?“ tázal se.

Kapitán Ingrao zavrtěl hlavou.

„Nic. Nenašlo se nic ani na tom člověku. Žádné hodinky, žádná jmenovka. Laciné spodky bez označení. A podle vousů se neholil alespoň deset dní.“

„Tady není taky nic,“ řekl Ingrao. „Ani stěžeň, ani plachta, ani veslo, žádné jídlo ani zásoby vody. Člun nemá jméno. Nápis se ale mohl sloupnout.“

„Turista z rekreačních pláží, kterého odneslo moře?“ hádal Longhi.

Ingrao pokrčil rameny. „Nebo přežil havárii malé nákladní lodi,“ řekl. „Za dva dny budeme v Trabzonu. Turecké úřady to vyřeší, až přijde k sobě a promluví. My musíme pokračovat v cestě. A také musíme poslat telegram našemu zástupci, musíme ho informovat, co se stalo. Požádáme ho, aby v přístavu přistavili sanitu.“

O dva dny později ležel trosečník - který byl téměř neustále v bezvědomí a nemohl mluvit - zabalený do bílých prostěradel v nemocničním pokoji v malé městské nemocnici v Trabzonu.

Námořník Mario doprovodil trosečníka ve voze ambulance z přístavu do nemocnice spolu se zástupcem loďařské firmy a přístavním lékařem, který trval na tom, že zdravotní inspektor musí bezvědomého muže vyšetřit, jestli nemá nějaké infekční choroby. Mario seděl asi hodinu u postele nemocného kamaráda a pak se s ním rozloučil a vrátil se na loď Garibaldi, aby připravil oběd pro posádku.

Teď stál u postele jiný muž, spolu s policejním důstojníkem a lékařem v krátkém, tříčtvrtečním plášti. Všichni tři byli Turci, ale ten menší, podsaditý, v civilním obleku hovořil obstojně anglicky.

„Dostane se z toho,“ řekl lékař. „Ale teď je mu hodně špatně. Má infarkt, popáleniny druhého stupně, je vyčerpaný, je na něm vidět, že nejedl několik dní. Celý organismus je oslabený.“

„Co je tohle?“ zeptal se muž v civilu a ukázal na hadičky kapaček zavedené do obou paží trosečníka. „Vyživovací infuze koncentrované glukózy, fyziologický roztok, aby se zabránilo šoku,“ řekl lékař. „Námořníci mu pravděpodobně zachránili život, tím že vytáhli ze spálenin horkost a my jsme ho vykoupali v heřmánku, abychom pomohli léčebnému postupu. Teď je to na něm a na Alláhovi.“

Umit Erdal, společník loďařské a obchodní firmy Erdal a Sermit, byl zmocněnec Lloydů pro přístav Trabzon a zástupce Garibaldiho mu s vděčností přenechal jednání v záležitosti trosečníka. Víčka očí nemocného v ořechově hnědé zarostlé tváři se zachvěla. Pan Erdal si důstojně odkašlal, shýbl se nad ležícím a promluvil svou nejlepší angličtinou.

„Jak... se... jmenujete?“ vyslovoval pomalu a zřetelně.

Muž zasténal a několikrát pohnul hlavou ze strany na stranu. Úředník od Lloydů k němu naklonil hlavu co nejblíž, aby lépe slyšel.

Zradzenyj,“ zamumlal nemocný. „Zradzenyj.

Erdal se napřímil. „Není to Turek,“ řekl s určitostí. „Zřejmě se jmenuje Zradzenyj. Ze které země by tohle jméno mohlo pocházet?“

Oba jeho společníci pokrčili rameny. „Budu informovat Lloydovy v Londýně,“ řekl Erdal. „Možná, že mají zprávu o lodi pohřešované v Černém moři.“

Každodenní bible světového bratrstva obchodního loďstva jsou noviny Lloyd's List. Vycházejí denně od pátku do soboty a obsahují úvodníky, články a zprávy pouze na jediné téma - lodě a lodní doprava. Jejich partner a souputník Lloyd's Shipping Index uvádí pohyb třiceti tisíc světových aktivních obchodních lodí: jména lodí, majitele lodí, registrovanou vlajku, rok výroby, tonáž, odkud byla loď naposled vypravena a kam míří.

Oboje noviny jsou vyrobeny v komplexu budov na Sheepen Place, Colchester v Essexu. Právě do této budovy faxoval Umit Erdal zprávu o pohybu lodi z přístavu a do přístavu Trabzon a doplnil navíc něco, čemu se měl věnovat odbor vyšetřování v téže budově.

Oddělení si překontrolovalo své záznamy o nehodách a zjistilo, že nedošlo žádné hlášení o pohřešovaných, potopených nebo třeba jen zpožděných lodích na Černém moři, a předalo výsledek redakci novin. Technický redaktor článek umístil na první stránku do přehledu zpráv, spolu se jménem, které trosečník udal jako své příjmení. Zpráva vyšla nazítří.

 

Většina z těch, co onoho pozdního dubnového dne četli Lloyd's List, odstaveček o neidentifikovaném muži z Trabzonu přeskočila.

Těch pár řádek nicméně zaujalo bystrý zrak a pozornost muže kolem třicítky, který byl zaměstnán jako vyšší úředník a důvěryhodný pracovník ve firmě ,Nezávislých obchodních společností lodních makléřů` v malé uličce jménem Crutched Friars uprostřed londýnského City. Mezi kolegy v podniku byl znám jako Andrew Drake.

Drake si přečetl odstaveček a přešel do zasedací síně správní rady společnosti, kde pozorně studoval zarámovanou mapu světa, na níž byly vyznačeny převážné směry a druhy větrů a oceánské proudy. Větry na Černém moři na jaře a v létě vanou většinou ze severu a proudy se v tom malém oceánu točí proti směru hodinových ručiček, od jižního pobřeží Ukrajiny na vzdáleném severozápadě, dolů, kolem Rumunska a Bulharska, pak se obrátí znovu na východ na pravidelné lodní trasy mezi Istanbulem a mysem Ince.

Drake vzal kus papíru a chvíli počítal a kreslil. Malá loďka, která by vyplula z mokřin delty řeky Dněpr jižně od města Oděsy, by při dobrém větru a příznivých proudech mohla urazit čtyři nebo pět uzlů za hodinu směrem na jih kolem Rumunska, Bulharska a k Turecku. Ale po třech dnech by pravděpodobně byla zanesena od Bosporu k východnímu konci Černého moře.

Lloydovy noviny v oddílu „Počasí a navigace“ potvrdily, že v oné oblasti bylo před devíti dny špatné počasí. Takové počasí, usuzoval Drake, za kterého se loďka v rukou nezkušeného mořeplavce mohla převrhnout, ztratit stěžeň a veškerý náklad a vydat cestujícího - pokud by se mu podařilo znovu do loďky vylézt - na milost a nemilost slunci a větru.

O dva dny později požádal Andrew Drake o týden dovolené, na kterou měl nárok. Vedení souhlasilo, že Drake může dovolenou nastoupit, ale teprve příští pondělí, třetího května.

Drake byl mírně znervóznělý celý ten týden, co na dovolenou čekal a v nedaleké cestovní kanceláři si zakoupil zpáteční lístek Londýn - Istanbul. Rozhodl se, že lístek na další spoj z Istanbulu do Trabzonu si obstará přímo v Istanbulu. Také si ověřil, že držitel britského pasu nepotřebuje vízum do Turecka, ale po práci si opatřil povinné potvrzení o očkování proti neštovicím. Vydali mu ho ve zdravotním středisku při Britských aeroliniích na nádraží Victoria.

Byl rozčilený. Domníval se totiž, že je naděje, že po letech čekání najde člověka, kterého hledal. Na rozdíl od tří mužů, kteří stáli před dvěma dny u postele trosečníka, Drake věděl, ze které země slovo zradzenyj pochází. Také věděl, že to není trosečníkovo příjmení. Muž v posteli mumlal ve své mateřštině slovo „zrazený“ a tou mateřštinou byla ukrajinština. Což mohlo znamenat, že ten člověk je uprchlý ukrajinský partyzán.

Andrew Drake byl navzdory svému poangličtěnému jménu také Ukrajinec a fanatik.

 

Po příjezdu do Trabzonu navštívil Drake ze všeho nejdříve kancelář pana Erdala, jehož jméno získal od svého přítele zaměstnaného u Lloydů. Vysvětlil mu, že stráví dovolenou na tureckém pobřeží, že nemluví ani slovo turecky a možná bude potřebovat pomoc. Umit Erdal přijal doporučující dopis, který mu Drake předložil, a naštěstí se vůbec neptal, proč chce Drake navštívit trosečníka v místní nemocnici. Napsal osobní list, kterým doporučil Draka administrátorovi nemocnice, a krátce po poledni uvedli Draka do jednolůžkového pokoje, v němž muž ležel.

Místní zástupce Lloydů Draka informoval, že muž, i když je při vědomí, většinu času spí a pokud nespal, prozatím nepromluvil. Když Drake vstoupil do místnosti, ležel pacient na zádech, oči zavřené. Drake si přitáhl židli a sedl si k posteli. Chvíli pozoroval vyhublý obličej. Po pár minutách se víčka muže zachvěla, pootevřela a znovu se zavřela. Jestli spatřil návštěvníka, který na něj upřeně hleděl, Drake nepoznal. Poznal ale, že se muž probouzí.

Pomalu se předklonil a řekl zřetelně muži do ucha: „Šče ne vmerla Ukrajina.

Znamenalo to doslova: „Ukrajina není mrtvá.“ Volnější překlad by zněl: „Ukrajina žije dál.“ Jsou to první slova ukrajinské národní hymny zakázané ruskými mocnáři a národnostně uvědomělý Ukrajinec by je okamžitě poznal.

Oči nemocného se otevřely a pozorně se upřely na Draka. Po pár vteřinách se otázal ukrajinsky: „Kdo jste?“

„Ukrajinec, jako vy,“ řekl Drake.

Oči trosečníka ztemněly podezřením. „Quisling,“ řekl.

Drake zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl klidně. „Jsem anglický občan, narozený a vychovaný v Anglii, syn ukrajinského otce a anglické matky. Srdcem jsem ale Ukrajinec jako vy.“

Muž v posteli civěl tvrdohlavě do stropu.

„Mohl bych vám ukázat pas, vystavený v Anglii, to by ale nedokazovalo vůbec nic. Fízl by byl vybavený pasem, jaký by potřeboval, kdyby se vás snažil oklamat.“ Drake užil slangového výrazu pro příslušníka sovětské tajné policie čekista.

„Vy ale už nejste na Ukrajině a tady žádní čekisté nejsou,“ pokračoval Drake. „Moře vás nevyplavilo na pobřeží Krymu ani v jižním Rusku ani v Gruzii. Nepřistál jste v Rumunsku ani v Bulharsku. Vylovila vás italská loď a přivezla vás sem do Trabzonu. Jste v Turecku. Jste na Západě. Dokázal jste to.“

Mužův zrak visel teď na Drakově tváři, vzrušený, jasný, toužící uvěřit.

„Můžete chodit?“ tázal se Drake.

„Nevím,“ odpověděl muž.

Drake kývl přes malý pokoj směrem k oknu, za kterým byl slyšet dopravní ruch. „KGB může převléct zaměstnance nemocnice, aby vypadali jako Turci,“ řekl. „Ale nemůže kvůli jednomu člověku změnit celé město, když by z toho člověka stejně dokázali doznání vynutit mučením, kdyby potřebovali. Došel byste k oknu?“

S pomocí Draka se trosečník bolestně přebelhal k oknu a vyhlédl ven na ulici.

„Auta jsou Austiny a Morrisy, dovážené z Anglie,“ řekl Drake. „Peugeoty z Francie a Volkswageny ze západního Německa. Slova na reklamních plakátech jsou turecká. Tamhle ta reklama je na Coca-Colu.“

Muž přitiskl hřbet ruky k ústům a zakousl se do něj. Několikrát rychle zamrkal.

„Dokázal jsem to,“ řekl.

„Ano,“ řekl Drake. „Je to zázrak, ale dokázal jste to.“

„Jmenuji se,“ řekl trosečník, když byl zase zpátky v posteli. „Miroslav Kaminskyj. Pocházím z Ternopolu. Byl jsem vůdce skupiny sedmi ukrajinských partyzánů.“

Celou následující hodinu vyprávěl svůj příběh. Oblast Ternopolu bývala ohniskem ukrajinského nacionalismu a pár uhlíků tam ještě sálalo. Kaminskyj a šest jeho druhů se rozhodlo bojovat proti programu bezohledné rusifikace své země, rusifikace, která v šedesátých letech zintenzivněla a v sedmdesátých a počátkem osmdesátých se stala „konečným řešením“ pro veškeré ukrajinské národní umění, poezii, literaturu, jazyk a uvědomění. Během šesti měsíců skupina napadla a zabila dva nepříliš významné stranické tajemníky - Rusy vyslané z Moskvy do Ternopolu - a jednoho tajného agenta KGB. Pak přišla zrada.

Kdokoli zradil, zemřel také v ohni palby, když zeleně označené speciální jednotky KGB obklíčily venkovský domek, kde se skupina sešla, aby naplánovala příští akci. Unikl jen Kaminskyj. Řítil se křovisky jako zvíře, ve dne se skrýval ve stodolách a v lesích, postupoval jen v noci a mířil k jihu na pobřeží, s neurčitou představou, že by tam naskočil na nějakou západní loď.

Přiblížit se k dokům v Oděse nebylo možné. Živil se bramborami a tuřínem z polí a hledal útočiště v močálovitém ústí řeky Dněstru, jihozápadně od Oděsy směrem k hranici s Rumunskem. Nakonec narazil v noci na malou rybářskou vesničku u zálivu a ukradl skif s uloženým stěžněm a malou plachtou. Nikdy předtím neplachtil a o moři nic nevěděl. Snažil se udržet plachtu a kormidlo a seděl a modlil se a nechal skif unášet větrem k jihu, podle hvězd a slunce.

Čistě štěstím se vyhnul hlídkovým člunům, které krouží ve vodách kolem sovětského pobřeží i rybářskému loďstvu. Uzounký proužek dřeva, na kterém seděl, proklouzl kontrole pobřežních radarů a dostal se z jejich dosahu. Pak už nevěděl, kde je, jenom, že je kdesi mezi Rumunskem a Krymem a pluje na jih, daleko od nejbližších námořních tras - stejně neznal, kudy vlastně vedly. Bouřka ho zastihla úplně nepřipraveného. Neuměl včas svinout plachtu a loďka se převrátila. Zbytkem sil se držel překoceného člunu. Tak strávil celou noc. Ráno loďku narovnal a vlezl do ní. Ztratil šaty, které si předtím svlékl, aby mu noční vítr ochladil tělo. A ztratil i zbylých pár syrových brambor, láhev od limonády se sladkou vodou, ztratil plachtu i kormidlo i veslo. Bolest se dostavila krátce po východu slunce, jak začalo stoupat palčivé vedro. Třetí den po bouři upadl do bezvědomí. Když ho znovu nabyl, ležel v posteli, v bolestech po spáleninách, trpěl mlčky a naslouchal hlasům, o nichž předpokládal, že je to bulharština. Šest dní tak ležel se zavřenýma očima a mlčícími ústy.

Andrew Drake ho poslouchal a jeho srdce se rozeznělo hudbou. Našel člověka, na kterého léta čekal.

„Zajedu do Istanbulu na švýcarský konzulát a pokusím se získat pro vás od Červeného kříže prozatímní cestovní doklady,“ řekl Kaminskému, na kterém začínala být znát únava. „Jestli se mi to podaří, pravděpodobně bych vás mohl odvézt do Anglie, při nejhorším na dočasné vízum. Pak bychom požádali o azyl. Vrátím se za několik dní.“

U dveří se zastavil.

„Zpátky nemůžete, to víte,“ řekl Kaminskému. „Ale s vaší pomocí tam mohu jet já. A to jsem vždycky chtěl.“

 

Andrew Drake se v Istanbulu zdržel déle, než předpokládal, a teprve šestnáctého května zvládl návrat do Trabzonu s cestovními doklady pro Kaminského. V dlouhém telefonním rozhovoru s Londýnem si prodloužil dovolenou a pohádal se s mladším společníkem makléřské firmy, ale stálo to za to. Byl si totiž jist, že prostřednictvím Kaminského splní svůj jediný životní cíl, po němž tak nesmírně toužil.

Carské a později sovětské impérium mělo navzdory svému monolitickému vzezření dvě Achillovy paty. První byl problém uživit dvě stě padesát milionů lidí. Druhou eufemicky nazývali „národnostní otázkou“. Mezi čtrnácti republikami ovládanými Ruskou federací je několik témčř neidentifikovaných neruských národností a největší a národnostně asi nejuvědomělejší je Ukrajina. V roce 1982 mělo Velké Rusko jen 120 milionů z oněch 250 milionů obyvatel. Druhá nejlidnatější země - se 70 miliony - byla Ukrajina, a právě z toho důvodu se za cara i pod politbyrem Ukrajině dostalo mimořádné pozornosti a byla podrobena zvlášt nemilosrdné rusifikaci.

Další důvod je historický. Ukrajina byla tradičně rozdělena na západní a východní část, to předznamenalo její pád. Západní Ukrajina se rozkládá od Kyjeva na západ k polským hranicím. Východní část je víc rusifikovaná - celá století jí vládli carové, zatímco západní Ukrajina patřila k Rakousko-Uhersku. Její duchovní a kulturní orientace jde mnohem více na západ než ostatní, snad kromě baltských států, ale ty jsou malé na to, aby kladly odpor. Ukrajinci psali a četli latinkou, ne azbukou, jsou převážně římští katolíci, nepatří do ruské ortodoxní církve. Jejich jazyk, poezie, literatura, umění a tradice pocházejí z doby před nástupem ruských dobyvatelů, kteří se přihnali ze severu.

V roce 1918, když se rozpadlo Rakousko-Uhersko, se západní Ukrajina zoufale usilovala vymanit z trosek impéria a stát se republikou. Na rozdíl od Čechů, Slováků a Maďarů neuspěli a v roce 1919 byli připojeni k Polsku jako provincie Halič. Když vtrhl Hitler v roce 1939 do západního Polska, přidružil se k němu od východu Stalin s Rudou armádou a zabral Halič. V roce 1941 ji obsadili Němci. Co následovalo, byla vášnivá změť nadějí, strachu a včrnosti. Někteří doufali, že se jim Moskva odmění, když budou bojovat proti Němcům, že jim za to poskytne ústupky. Jiní se pomýleně domnívali, že svobodná Ukrajina závisí na porážce Moskvy Berlínem, a utvořili Ukrajinskou divizi, která v německých uniformách bojovala proti Rudé armádě. A dalši, jako otec Kaminského, odešli do Karpat, do hor, jako partyzáni a bojovali proti prvnímu uchvatiteli, pak proti druhému, pak zase proti prvnímu. Prohráli všichni. Vyhrál Stalin a rozšířil své impérium na západ k řece Bug, která tvořila novou hranici s Polskem. Západní Ukrajina upadla pod nové cary: politbyro, ale staré sny přežívaly. Kromě jediného úlevného záblesku za posledních dnů Chruščova plánovitý program rozdrtit národní povědomí Ukrajiny jednou provždy nabýval na síle a intenzitě.

Stepan Drač, student z Rovna se připojil k Ukrajinské divizi. Patřil k těm štastným - přežil válku a byl zajat Brity v Rakousku v roce 1945. Poslali ho na práci jako zemědělského dělníka do Norfolku a nepochybně by ho v roce 1946 vyhostili do Ruska, kde by ho bylo zlikvidovalo NKVD. Britské i americké ministerstvo zahraničí se totiž v tichosti dohodly, že vydají dva miliony „obětí Jalty“ na milost a nemilost Stalinovi. Stepan Drač měl zase štěstí. Za kupkou sena v Norfolku se pomuchloval s příslušnicí Land Army, která otěhotněla. Vyřešili to svatbou a o šest měsíců později ho z humanitárních důvodů vyjmuli z repatriace a získal povolení zůstat v zemi. Nemusel už pracovat na farmě. Využil vědomostí, které získal jako radista, a otevřel si malý opravárenský krámek v Bradfordu, což bylo centrum třiceti tisíc britských Ukrajinců. První dítě zemřelo ještě malinké, druhé, synka, pokřtili jménem Andrij. Narodil se v roce 1950.

Ukrajinsky se naučil na otcových kolenou a nejen to. Naučil se znát vlast svého otce, naslouchal o rozsáhlých prostorách Karpat a Rutenie. Sál otcovu nenávist k Rusům. Otec zemřel při autonehodě, když bylo chlapci dvanáct, matka unavená manželovými nekonečnými večery s kamarády z exilu, vysedávajícími kolem krbu v obývacím pokoji, kde rozprávěli o minulosti jazykem, jemuž nerozuměla, poangličtila jejich příjmení na Drake a synovo křestní jméno na Andrew. Střední školu i univerzitu absolvoval chlapec jako Andrew Drake. Jako Andrew Drake získal svůj první cestovní pas.

Proměna u něj nastala v adolescenci, v posledních letech na univerzitě. Studovali tam i jiní ukrajinští chlapci a Drake začal znovu plynně mluvit otcovou mateřštinou. To bylo v druhé polovině šedesátých let, kdy nadešla krátká renesance ukrajinské literatury a poezie. Přišla a zmizela - většina jejích vedoucích představitelů byla odeslána na otrocké práce do gulagů. Drake vnímal tyhle události citlivě a s lítostí - věděl, jak spisovatelé skončili. Začátkem prvních let sedmého desetiletí přečetl všechno, co se mu dostalo do rukou: klasické dílo Tarase Ševčenka a ty, kdo psali v krátké době rozkvětu za Lenina a byli potlačeni a likvidováni za Stalina. Nejvíc ale četl díla těch, kterým se říkalo „šedesátníci“, protože se rozepsali na pár krátkých let - dokud neudeřil Brežněv, aby zardousil a rozdrtil pýchu národa, po níž toužili. Četl Osadčije, Čornovila, Moroze, Dzjubu, - četl je a truchlil po nich. A když četl básně a tajný deník Pavla Symonenka, mladého buřiče, který zemřel v osmadvaceti letech na rakovinu jako modla ukrajinských studentů v Sovětském svazu, krvácelo mu srdce pro zemi, kterou nikdy nespatřil.

Nesmírně miloval tu zemi a svého zemřelého otce a stejně nesmírně nenáviděl ty, kteří ztělesňovali pronásledovatele, hltal ilegální letáky, které se dostaly na západ propašovány disidenty z Ukrajiny: Ukrajinský Herald se zprávami, co postihlo stovky neznámých, jimž se nedostalo takové publicity jako velkým moskevským procesům Daniela, Siňavského, Orlova, Šaranského. Ty zapomenuté ubožáky. Každou řádkou rostla jeho nenávist. Pro Andrewa Draka, kdysi Andrije Drače, se zosobněním všeho zla na světě stalo KGB.

Měl dost smyslu pro realitu, aby se vystříhal primitivního, krutého nacionalismu starších exulantů, kteří se dělili na západní a východní. Zavrhoval i antisemitismus, jenž jim byl naočkován, uznával díla Gluzmana, který byl sionista, ale současně ukrajinský nacionalista, jako díla ryzího Ukrajince. Studoval exulantské komunity v Británii a na pevnině a zjistil, že přežívají na čtyřech úrovních. Byli to: jazykoví nacionalisté, kterým stačilo mluvit a psát jazykem otců, debatující nacionalisté, kteří debatovali a debatovali, neustále a celé dny, ale jinak nedělali nic, hlasatelé hesel, kteří rozčilovali své adoptivní spoluobčany, ale netvorného Sovětského svazu se netkli, a aktivisté, kteří demonstrovali před moskevskými hodnostáři a byli pečlivě fotografováni a registrováni Zvláštním oddělením a dostalo se jim mizivé publicity.

Drake zavrhl všechny čtyři. Zůstal klidný, tichý, dobře se chovající a rezervovaný. Odjel do Londýna a nastoupil do úřednického zaměstnání v jižní části města. Mnozí lidé jeho druhu se stravují jedinou velkou vášní, neznámou jejich bližním, vášní, která pohltí veškeré jejich úspory, volný čas a dovolenou. Takový byl Drake. Tiše zorganizoval malou skupinu šesti mužů se stejným přesvědčením, jako bylo jeho. Vypátral je, setkal se s nimi, spřátelil se s nimi, složili společnou přísahu a Drake jim přikázal, aby byli trpěliví. Protože Andrij Drač měl svůj tajný sen a jak řekl T. E. Lawrence, byl nebezpečný, protože „snil s otevřenýma očima“. Snil o tom, že jednou udeří obrovskou ranou proti mužům Moskvy, a ta rána jimi otřese tak, jako jimi nic předtím neotřáslo. Pronikne zdmi jejich moci a zraní je přímo v jejich pevnosti.

Jeho sen žil a o krok se přiblížil svému naplnění, protože nalezl Kaminského. Drake učinil rozhodnutí, které ho vzrušovalo, když jeho letadlo znovu vyklouzlo z teplých oblak k Trabzonu.

 

Miroslav Kaminskyj se podíval na Draka nerozhodně.

„Já nevím, Andriji,“ řekl. „Opravdu nevím. Přese všechno, co jsi pro mne udělal... zkrátka, nevím jestli ti mohu tolik důvěřovat. Lituju, celý život jsem se musel držet této zásady.“

„Miroslave, mohl bys mě znát ještě dalších dvacet let a nepoznal bys mě víc než mě znáš teď. Všechno, co jsem ti o sobě pověděl, je pravda. Když se nesmíš vrátit ty, dovol, abych jel místo tebe. Potřebuji ale spojení. Jestli o někom víš, o komkoli...“

Konečně Kaminskyj souhlasil.

„Jsou to dva muži,“ vysoukal ze sebe. „Zničení mé skupiny je nepostihlo - nikdo o nich nevěděl. Já sám jsem je poznal teprve před dvěma měsíci.“

„Jsou to Ukrajinci a partyzáni?“ tázal se Drake rozdychtěně.

„Ano. Jsou to Ukrajinci. To ale není jejich hlavní motivace. Jejich lidé také trpěli. Jejich otcové, stejně jako můj otec, byli deset let v pracovním táboře, ale z jiného důvodu. Jsou to Židé.“

„A nenávidí Moskvu?“ zeptal se Drake. „Chtějí udeřit na Kreml?“

„Ano, nenávidi Moskvu,“ potvrdil Kaminskyj. „Stejně jako ty i já. Jejich inspirace je něco, co se jmenuje Liga na obranu Židů. Slyšeli o tom v rádiu. Jejich filozofie, jak jsem pochopil, je totožná s naší: začít se bránit, vracet rány, nenechat se trýznit a pronásledovat bez odezvy, pasivně, vleže.“

„Tak mi dovol, abych se s nimi spojil,“ žádal Drake.

Nazítří ráno letěl Drake zpátky do Londýna se jmény a adresami dvou mladých židovských partyzánů ve Lvově. Do čtrnácti dnů si předplatil turistický zájezd s Inturistem na první polovinu července. Navštiví Kyjev, Ternopol a Lvov. Kromě toho dal výpověď ze zaměstnání a vybral v hotovosti veškeré své úspory.

Nikým nepovšimnut vytáhl Andrew Drake, alias Andrij Drač do své soukromé války - proti Kremlu.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist