<<< Literární doupě
Literární doupě

Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

CHLADNÁ ZRADA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Chladná zrada - Francis Dick
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 199 Kč
Chladná zrada - Francis Dick
Návrat diplomata - Francis Dick
 
 
cena původní: 279 Kč
cena: 223 Kč
Návrat diplomata - Francis Dick
Risk - Francis Dick
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 199 Kč
Risk - Francis Dick

 

   1   >

 

 

1

Studená, šedavá voda omývala chatrně vyhlížející boky sklolaminátového člunu a já se otřásl při pomyšlení, jak hluboko pod námi leží mořské dno.

Byli jsme hodinu plavby od Oslo, motor mlčel a Arne Kristiansen si dával načas. Trvalo mu celé odpoledne, než se odhodlal odpovědět na několik jednoduchých otázek.

Zataženo, vlhko, schylovalo se k dešti. Studený vítr mi zpíval do uší a nohy jsem měl jako kus ledu. V říjnu byla teplota ve fjordu podstatně nižší než na pevnině, a jen jeden z nás byl na takovou zimu patřičně oblečený.

Zatímco já měl přes běžný oblek jen nepromokavou bundu a na hlavě nic, můj společník byl vybavený dobře. Na hlavě červenou prošívanou čepici s klapkami na uši uvázanými pod bradou, modré zateplené kalhoty zastrčené do širokých gumových holínek a červenou prošívanou bundu na zip a na patentky. Proužek černé a žluté u krku dával tušit další izolační vrstvy.

Telefonicky jsme se domluvili, že se sejdeme u sochy na náměstí u radnice, kousek od přístavu. Odmítl schůzku v hotelu Grand, kde jsem byl ubytovaný, ba dokonce i na náměstí se bál odposlechu dálkovou elektronikou (tak to řekl). Trval na tom, že se uchýlíme na vodu. Protože jsem už ze zkušenosti věděl, že jediný způsob jak se vypořádat s jeho občasnými záchvaty stihomamu je vyhovět mu, přistoupil jsem na jeho návrh. Pokrčil jsem rameny a následoval ho k pobřežní hrázi, kde se na vodě u schůdku kolébaly tři světlé čluny.

Neuvědomil jsem si, oč je na vodě chladněji než na břehu. Cvičil jsem promrzlými prsty v kapsách a opakoval svoji poslední otázku.

„Jak bys propašoval šestnáct tisíc ukradených norských korun přes hranice?“

Opět neodpověděl. Byl na slovo skoupý jako berní úředník na daňové odpisy.

Pomalu zamžikal a pak sklopil víčka, což bylo znamení, že se mu v hlavě promítá další fáze šachových variací a permutací. Nepochybně promýšlel následné možnosti: jestliže po odpovědi A může následovat pět různých reakcí a po odpovědi B šest, nebylo by lepší volit odpověď C? V tom případě ovšem...

Konverzaci to výrazně brzdilo.

Snažil jsem se ho pobídnout. „Říkals, že to byly malé bankovky a mince... Jaký objem mohly ty peníze mít? Vešly by se do malého kufříku?“

Zamžikal.

„Myslíš, že s tím mohl přes hranici přejít snadno?“

Zamžikal.

„Nebo si myslíš, že je ještě někde tady, v Norsku?“

Neochotně promluvil: „To nikdo neví.“

Zkusil jsem to jinak: „Když se tu v hotelu ubytuje cizinec, musí vyplnit policejní přihlášku a předložit pas. Ověřila si vaše policie tyhle přihlášky?“

Chvíle ticha.

Pak řekl: „Ano.“

„Robert Sherman žádnou přihlášku nevyplnil.“

„Žádnou? A co hned po příjezdu z Anglie?“

„Nepřespal v hotelu.“

Trpělivost, panebože, trpělivost. „Kde spal?“

„U známých.“

„Kterých?“

Chvíli váhal. Bylo mi jasné, že odpověď zná a že mi to dřív či později řekne. Asi jinak uvažovat nedokázal, ale kdo to s ním jako s vyšetřovatelem má vydržet!

A co víc, sám jsem ho vyučil! Říkal jsem mu: „Než promluvíš, mysli.“ Tak tedy myslel.

Během tří měsíců, které strávil v Anglii, aby se poučil, jak britský Jockey Club řídí své oddělení vyšetřování, jsme se hodně sblížili. Občas u mne přespal, a na dostihy jsme jezdili vždy spolu. Vyptával se, já odpovídal, on mlčky mžikal a přemýšlel. Od té doby uběhly tři roky, stačily však tři minuty a teplý pit vzájemného respektu se vrátil. Měl jsem ho docela rád, a to ne navzdory jeho drobným výstřednostem, ale spíš kvůli nim.

„Přenocoval u Gunnara Holta,“ řekl.

Čekal jsem.

Po několika vteřinách dodal: „To je trenér dostihových koní.“

„Sherman pro něho jezdil?“

Po téhle jednoduché otázce se ponořil do hlubokého šachového rozjímání.

Pak řekl: „Bob Sherman, když byl v Norsku, jezdil jednoho překážkáře pro Holta. Jo. Nejezdil pro Gunnara Holta rovináře.“

Bože, dej mi sílu!

Arne ještě neskončil. „Robert Sherman jezdil koně pro závodiště.“

To jsem nechápal. „Jak?“

Znovu se poradil se svým nitrem. Zřejmě dostal zelenou, směl podat vysvětlení.

„Závodiště platí poplatek zahraničním jezdcům, aby oni přijeli do Norska, dostihy to dělá zajímavé pro publikum. Závodiště platilo Roberta Shermana, aby tu jezdil.“

„Kolik mu platili?“

Zvedl se mírný vítr a zčeřil vody fjordu v drobné vlnky. Fjord blízko hlavního norského města není úzký, se strmými břehy, jako většina lákavých fjordů na plakátech v cestovních kancelářích, je široký, posetý drobnými kamenitými ostrůvky, vroubený městem a předměstskými čtvrtěmi. Necelý kilometr od nás projel dopravní parník a pohoupal nás. Pevnina se zdála být hodně daleko.

„Jeďme zpátky,“ řekl jsem rozhodně.

„Ne, ne...“ Neměl pražádné pochopení pro takovou slabost. „Zaplatili mu tisíc pět set korun.“

„Je mi zima,“ prohlásil jsem.

Zatvářil se překvapeně. „Zima ještě nenastala.“

Zasmál jsem se. Zuby mi drkotaly. „Léto není.“

Nesoustředěně se rozhlédl. „Robert Sherman přijel na dostihy do Norska šestkrát, předtím. Teď to je sedmkrát.“

„Arne, víš co? Dopovíš mi to v hotelu.“

Vážně se na mne zadíval. „Co je špatně?“

„Nemám rád výšky.“

Zatvářil se nechápavě. Vytáhl jsem z kapsy zmrzlou ruku v rukavici a ukázal přes bort dolů na moře. Arne pochopil a usmál se. Přestal se tvářit přísně a jako ve střehu.

„Odpusť, Davide. Rozumíš, moře je pro mne domov. Jako sníh. Odpusť.“

Šel nastartovat motor. Ještě se otočil: „Mohl snadno přejet hranici do Švédska. Celníci koruny nehledají.“

„Jakým autem by jel?“

Zamyslel se. „Jo...“ Zamžikal. „Mohl jet s kamarádem...“

„Nastartuj !“

Pokrčil rameny, pokýval a stiskl příslušné knoflíky u motoru. Skoro jsem očekával, že motor budě stejně ztuhlý jako moje prsty a že nenaskočí, ale jiskra zasáhla palivo tak, jak se patří, motor ožil a Arne zamířil přídí směrem ke kávě a ústřednímu topení.

Člun šplouchal po drobných vlnách a boční vítr mi vál slanou spršku do obličeje. Přítáhl jsem si límec bundy přes tváře a zatáhl hlavu jako želva.

Viděl jsem, že se Arnemu pohybují rty, že něco říká, ale v hluku motoru, moře, větru a šustění kabátu kolem uší jsem neslyšel ani slovo.

„Cos říkal?“ zahulákal jsem.

Znovu, hlasitěji opakoval, co řekl. Zaslechl jsem jen útržky, jednotlivá slova jako „špinavý zloděj“ a „nevděčný padouch“. Pochopil jsem, že projevuje svůj osobní názor na britského jezdce Roberta Shermana. Arne měl těžký život od chvíle, kdy Robert Sherman zmizel současně s penězi, vybranými na závodišti Ovrevoll na vstupném. Arne Kristiansen byl nejen oficiální vyšetřovatel norského Jockey Clubu, ale nesl taky zodpovědnost za bezpečnost na závodišti.

Když jsme pluli z Oslo, prohlásil, že krádež pociťuje jako osobní urážku i jako urážku Norska. Prý se nesluší, aby hosté kradli u hostitele. Norové prý nejsou zločinci. Na důkaz toho ocitoval různé statistické údaje na milion obyvatel. Prý když jsou Britové v Norsku, měli by mít ruce ve vlastních kapsách.

Sympatizoval jsem s ním a zdržel se komentáře. Nepřipomněl jsem mu, kolikrát jeho krajané připluli do Británie loupit. Bylo třeba uznat, že moderní Vikingové neprojevují sklon k vypalování sídel, násilněním a loupežím, ale že se omezují na mírumilovné, neškodné fotografování Buckinghamského paláce. Trochu jsem se za Roberta Shermana jako Brit styděl a přistihl jsem se při tom, že se za něj ospravedlňuju.

Arne se rozčiloval dál, v tom nebylo třeba ho povzbuzovat. Zaslechl jsem útržky vět jako „pro mne nemožná situace“, které říkal s takovou bravurou, jako by je měl nacvičené. Uvědomil jsem si, že je asi nacvičené má. Od krádeže uběhly tří týdny a čtyři dny. Od chvíle, kdy předseda dostihového výboru zatelefonoval do britského Jockey Clubu a požádal mne, abych do Norska vyslal vyšetřovatele, uběhlo čtyřicet osm hodin. Vyslal jsem sám sebe (jak jste správně pochopili).

S předsedou jsem se ještě nesetkal a zdejší závodiště neviděl. Nikdy předtím jsem v Norsku nebyl. Byl jsem na lodi ve fjordu, protože Arne byl jediný, koho jsem v Norsku znal.

Vlasy, schované pod čepicí, měl před třemi lety plavé, prokvetlé na spáncích. Oči měl stejně modré jako dřív, vrásky kolem očí taky stejné, ale váčky pod očima mu ztěžkly. Sprška slané vody dopadala na jeho větrem ošlehané tváře, na silnou, čtyřiceti lety poznamenanou, neopálenou, bledou, odolnou kůži. Nepřestával vést rozhněvaný monolog, setrvával se svojí ukřivděností na dobře vyšlapané stezce. Už jsem se ani nesnažil ho poslouchat, bylo mi příliš zima.

Vtom se uprostřed věty zarazil, povytáhl obočí a zadíval se do dálky, kamsi za moje levé rameno. Ohlédl jsem se. Mířil k nám větší, rychlý motorový člun, protínal vody fjordu ostrou přídí, o kterou se tříštily vlny jako stříbrné perutě.

Otočil jsem se k Arnemu. Pokrčil rameny a tvářil se lhostejně. V tu chvíli však náš motor škytl a zhasl.

„Fanden,“ ulevil si Arne.

Mne napadala silnější, jadrnější slova anglická.

„Tamti lidé nám přijdou pomoct,“ prohlásil Ame a ukázal na blížící se rychlý člun. Bez dalšího zaváhání vstal, rozkročil se a začal mohutně mávat pažemi v červených rukávech nad hlavou.

Posadil jsem se bokem a sledoval blížící se loď.

„Vezmou nás na palubu,“ řekl Arne.

Blížící se člun nezpomaloval. Viděl jsem jeho mohutné, lesklé černé boky a ostrou příď. Perutě z vodní tříště po stranách přídě prorážející vodu byly čím dál tím mohutnější.

Vyšší a mohutnější.

Neklidně jsem se otočil k Arnemu. „Nevidí nás,“ řekl jsem.

„Musí nás vidět.“ Arne nepřestával zuřivě mávat rukama, až nebezpečně rozkolébal loďku.

„Haló!“ volal. A ještě něco norsky.

Vítr mu odvál slova od úst. Kormidelník na velkém člunu ho neviděl ani neslyšel. Ostrý kýl mířil rychlostí čtyřiceti uzlů přímo na nás.

„Vyskoč!“ křikl Arne a skočil. Červená se mihla a zmizela v moři.

Já nebyl tak rychlý. Nechtěl jsem věřit, že se stane, co se stalo, že kýl člunu vyhodí naši loďku do vzduchu jako pírko. Spadl jsem přes bort do moře vteřinu předtím, než se sklolaminátová skořepina rozpoltila. Cosi mne vší silou uhodilo do ramene, sotva jsem se ponořil. Sjel jsem jak blesk do temné, studené hlubiny.

Lidi, kteří přepadnou přes palubu, usmrtí častěji lodní šroub než moře samo. Než jsem si to však stačil uvědomit, loď i se dvěma šrouby už mne minula a já byl celý. Vyplaval jsem na hladinu a lapal po vzduchu ve zčeřené brázdě vody za lodí. Díval jsem se za rychlým člunem, uhánějícím lhostejně dál.

„Arne!“ křičel jsem, ale bylo to, jako by se člověk potápěl v Temži pro jeden jediný diamant. Do otevřených úst mi šplouchla vlna. Polkl jsem nepříjemně vydatnou dávku nezředěné slané vody.

Když je člověk přímo v moři, zdají se mu vlny mnohem větší, než když se na ně dívá z člunu. Motal jsem se ve zpěněné vodě a pěna mi stříkala do očí. Znovu jsem volal Arneho. Křičel jsem čím dál tím hlasitěji. Měl jsem strach. Strach o něj i o sebe. Vítr mi ale odnášel slova od úst a roztrhal je na kousky.

Z naší loďky nezbylo nic. Matně jsem si pamatoval, že se rozpoltila na dvě poloviny. Ty se teď asi zvolna převalovaly a klesaly ke vzdálenému dnu.

Při té představě jsem se otřásl nejen zimou.

Po Arnem nikde ani stopy. Nikde ani stopy po červené čepici, žádné červené paže se neukázaly nad vzdutou hladinou. Marně jsem hledal jeho úsměv, kterým by mne ubezpečil, že moře je jeho domov a že bezpečí a horké vdolky jsou tamhle tím směrem.

Na všech stranách jsem viděl zemi, zdvihala se vysoko nad moře jako šedomodrý přízrak. Ať jsem se podíval na kteroukoli stranu, připadalo mi, že je daleko, nejmíň kilometr.

Šlapal jsem vodu a svlékal se přitom. Zoufale jsem se rozhlížel po Arnem, nepřestával jsem doufat, že se objeví.

Nic, jen nelítostná rozbouřená hladina. Vzpomněl jsem si na lodní šrouby velkého člunu a na Arneho těžké holínky, které se jistě okamžitě naplnily vodou. Nakonec jsem si uvědomil, že jestli se nesmířím se skutečností, že Arne už není, a jestli nevyrazím k pevnině, na místě se utopím.

Odkopl jsem boty a rozepnul a svlékl bundu i sako. Pak jsem si uvědomil, že mám v kapse saka náprsní tašku. Vytáhl jsem ji z kapsy a zastrčil pod košili.

Bunda i sako nasáklé vodou se chvíli pohupovaly po hladině, než zmizely pod vodou. Stáhl jsem si kalhoty. Taky zmizely v hloubce.

Škoda, pomyslel jsem si, byl to pěkný oblek. Voda byla hodně studená.

Začal jsem plavat. Mířil jsem přes fjord k Oslo. Snad.

Bylo mi třiatřicet a pamatoval jsem si víc statistických údajů, než bylo zdrávo. Věděl jsem kupříkladu, že průměrný člověk vydrží ve vodě teploty kolem bodu mrazu pouze necelou hodinu.

Snažil jsem se plavat klidným, vyrovnaným tempem, abych se příliš brzy nevyčerpal. Vody fjordu nebyly na bodě mrazu, ale o něco teplejší. Možná že voda bičující právě v tu chvíli pobřeží u anglického Brightonu není o nic teplejší. Jestli je ta voda pět nad nulou, mohl bych v ní vydržet... No, tenhle statistický údaj vlastně neznám. Musím doufat, že vydržím plavat tři kilometry.

Vybavily se mi zapomenuté vědomosti: „Golfský proud proudí kolem norského pobřeží...“ Dobrý starý Golfský proud! Kam se poděl?

Nikdy předtím jsem si neuvědomil, že chlad má sílu. Asi to bylo tím, že jsem nikdy předtím opravdově neprochladl, jen mi občas byla zima. Tentokrát mi ale chlad pronikal hluboko do svalů a pálil mě do útrob. Ruce i nohy jsem přestal cítit, údy jsem měl těžké jak z olova. Plavci na dlouhé vzdálenosti mívají většinou pěknou, spolehlivou izolační vrstvu podkožního tuku. Tu já neměl. Navíc takoví plavci bývají pomazaní voduodpuzujícími mastmi a provázejí je pomocné čluny s horkým kakaem z trubičky na vyžádání. Takoví plavci však většinou uplavou nejmíň o deset až patnáct kilometrů víc, než kolik jsem hodlal uplavat já.

Plaval jsem.

Vlny se mi zdály hrozivě mohutné. Neviděl jsem, kam plavu. Abych viděl, musel jsem šlapat vodu, narovnat se a natáhnout hlavu nad hladinu. Tím jsem se ale vyčerpával a ztrácel čas.

Nejbližší kousek země byl v mých slanou vodou obolených očích stále stejně daleko. Fjord u Oslo by se přece měl hemžit loďkami! Nezahlédl jsem ani jedinou.

Do háje! Já se snad opravdu utopím! Zatraceně!

Ne, sakra, neutopím se!

Plaval jsem.

Pomalu se šeřilo. Moře, nebe i vzdálené hory tmavly. Začínalo pršet.

Pohyboval jsem se velmi pomalu, aspoň se mi to zdálo. Země jako by se vůbec nepřibližovala. Napadlo mne, že mne možná drží na místě proud. Když jsem se však ohlédl, viděl jsem, že se země za mnou vzdaluje.

Plaval jsem mechanicky, začínal jsem pociťovat únavu. Plynul čas.

Daleko přede mnou se na břehu v houstnoucím šeru začaly objevovat světelné body. Pokaždé, když jsem se zadíval dopředu, jich bylo víc. Město se před nocí rozsvěcovalo.

Je to příliš daleko, pomyslel jsem si, na mne je to příliš daleko. Všude kolem je země na dohled, na zemi život, lidé, a já k nim nemůžu.

Pode mnou byla hrozivá hloubka. Nikdy jsem neměl rád výšky.

Smrt utopením je chladná a osamělá.

Plaval jsem. Co mi zbývalo.

Když se přede mnou vlevo objevilo další světlo o něco výš, trvalo hodnou chvíli, než to můj zpomalený mozek zaznamenal. Šlapal jsem chvíli vodu a vytřel si z očí kapky deště a slanou vodu, jak jen šlo, abych zjistil, kde se to světlo vzalo. Viděl jsem, že tmavý obrys země už je blízko, mnohem blíž, než jsem myslel.

Domy, světla, lidé. Někde na té tmavé skalní mase určitě jsou.

Vděčně jsem zamířil trochu vlevo a začal dělat rychlejší tempa. Bezhlavě jsem uvolňoval pečlivě našetřené rezervy energie, jako kající se skrblík. Byla to hloupost, protože na mne nečekala žádná hostinná pláž, ale strmá skála. Nenašel jsem žádný výčnělek ani rampu, na které bych si trochu odpočinul. Musel jsem se dál udržovat na hladině.

Poslední etapa byla vskutku nejhorší. Země byla doslova na dosah ruky, ale nebylo čeho se na ní zachytit. Někde přece musí být nějaká průrva, ale mně už nezbývalo sil. Pracně jsem se pohyboval vzedmutou vodou a pomyslel si, jak by bylo krásné proletět klidnou, teplou vodou jako Mark Spitz a přistát u pevného zábradlí, s nohama na dně. Nakonec jsem přistál na břiše na malém kamenném molu, po kterém spouštěli na vodu loďky. Ležel jsem zpola na suchu, zpola ve vodě a snažil se chytit dech. Ani jsem si předtím neuvědomil, že jsem ho ztratil. Dýchal jsem pracně. Kašlal jsem.

Nebyla ještě úplná tma, jen pozdní severské šero. Bylo mi jedno, kolik je hodin, ať si jsou třeba tři ráno, hlavně že jsou ty kamenné kvádry, na kterých ležím, tak teplé a pohostinné jako peřina.

Někde nad mojí hlavou zazněly pravidelné kroky. Pak se kroky zastavily.

Nadzdvihl jsem hlavu a zamával ztuhlou rukou.

„Hvem er der?“ ozvalo se nade mnou.

Vydal jsem ze sebe krákavý zvuk. Muž sešel blíž ke mně po kamenném svahu bokem, opatrně, aby neuklouzl. Viděl jsem ho jen matně. V šeru se tmavá postava, důkladně oblečená, rýsovala jen nejasně.

Opakoval pro mne nesrozumitelnou otázku.

„Jsem Angličan. Nemohl byste mi pomoct?“

Několik vteřin se nedělo nic. Pak se muž vzdálil.

No a co, pomyslel jsem si znaveně, jsem v Norsku aspoň na půl těla. Na to, abych se vzepřel a vytáhl se nahoru, mi chyběla síla. Za nějakou tu minutu snad potřebnou sílu nastřádám. Chce to čas.

Muž se vrátil s přítelem. Bylo ode mne nehezké, že jsem mu nedůvěřoval.

Přítel se na mne v dešti zadíval a zeptal se: „Vy jste Angličan? Jste Angličan?“

Říkal to tak, jako by fakt, že jsem právě Angličan, vysvětloval vše, i to, že si v říjnu jen tak plavu v košili a spodcích, a že se povaluju po kamenech u břehu.

„Ano,“ řekl jsem.

„Spadl jste z lodi?“

„Tak nějak.“

Cítil jsem, jak mne bere pod rameny. „Tak jdeme, ven z vody.“

Vylezl jsem na kamenný svah a s jeho pomocí jsem se vyškrábal nahoru. Podél břehu bylo zábradlí se sloupky. Zůstal jsem sedět na zemi, záda opřená o jeden ze sloupků. Přál jsem si mít víc síly.

Něco si říkali norsky. Pak mi ten, který uměl anglicky, ohlásil:

„Vezmeme vás ke mně domů, tam se usušíte a zahřejete.“

„Děkuju vám,“ řekl jsem procítěně, z hloubi srdce.

Jeden z mužů zase zmizel a po chvíli se vrátil se starou, rozvrzanou dodávkou. Posadili mne dopředu vedle řidiče, přestože jsem jim nabídl, že bych snad měl raději odkapávat na zadní sedadlo. Jeli jsme rychle asi půl kilometru k malému dřevěnému domu kousek od dalších obytných budov. Vesnice s obchody a telefony tam nebyly.

„Jste na ostrově,“ vysvětloval můj zachránce. „Je dlouhý jeden kilometr a tři sta metrů široký.“ Řekl mi, jak se ostrůvek jmenuje. Znělo to jako „korzo“.

Obývací pokoj byl menší a jasně osvětlený. Zahřál jsem se u velkých kamen, zabírajících přinejmenším šestinu místnosti. Na světle jsem viděl, že můj hostitel je menší, dobromyslný člověk středního věku s upracovanýma rukama. Potřásal nade mnou hlavou, vytáhl odněkud přikrývku, pak se chvíli někde hrabal a přinesl mi teplou vlněnou košili a kalhoty.

„Vy nejste námořník,“ poznamenal, když jsem se nešikovně svlékal z košile a spodků.

„Ne,“ přikývl jsem.

Náprsní taška mi upadla na zem. Překvapilo mne, že ji mám. Zapomněl jsem na ni. Můj norsky mluvící zachránce mi náprsní tašku se širokým úsměvem zdvořile podal. Podobal se svému příteli.

Mezi záchvaty neovladatelného třesu jsem oběma mužům vyprávěl, co se stalo a zeptal se, jaké jsou možnosti dostat se zpět do města. Probrali to spolu, zatímco jsem se oblékal. Nejdřív vrtěli hlavami, ale pak začali přikyvovat.

„Až se uděláte víc teplo, vezmeme vás na loď,“ řekl ten, který uměl anglicky.

Zadíval se na moji náprsní tašku, ležící na stole z naleštěného borového dřeva.

„Prosíme zaplatit jen naftu, když můžete.“

Společně jsme rozložili promáčené bankovky. Řekl jsem jim ať si z nich vyberou, kolik chtějí. Po krátké poradě si vybrali padesátikorunovou bankovku. Prosil jsem je, ať si vezmou ještě jednu, ale oni namítali, že by to bylo moc. Nakonec si obě bankovky vzali a ostatní mi pomohli usušit na kamnech. Okraje bankovek se kroutily. Pak se zase chvíli radili, otevřeli jednu zásuvku a vytáhli z ní láhev se světlou, zlatavou tekutinou. Podali mi malou sklenici a trochu mi nalili.

„Skol,“ řekli.

„Skol,“ opakoval jsem po nich.

Se zájmem sledovali, jak piju. Příjemný oheň mi sklouzl do hrdla a zahřál žaludek. Netrvalo dlouho a teplo se mi rozlilo i ve zmrzlých žilách.

Usmívali se.

„Aquavit,“ poznamenal můj hostitel a zase drahocennou láhev uložil, pro dalšího potřebného ztroskotance, který doplave k jeho prahu.

Řekli, abych si sedl na jediné pohodlné křeslo v místnosti. Protože se mi svaly ještě chvěly slabostí, návrh jsem přivítal. Seděl jsem a odpočíval, zatímco ti dva chystali praktické voskované kabáty a kalhoty. Než si vše připravili a oblékli, vrátila se mi normální barva, už jsem nebyl šedý domodra.

„Je líp?“ zeptal se mne můj hostitel s úsměvem.

„Je,“ přikývl jsem.

Taky kývali a podali mi impregnované oblečení. Pak mne člunem páchnoucím rybinou odvezli světly lemovaným fjordem k městu. Nepřestávalo pršet. Cestou jsem si spočítal, že jsem ve vodě strávil asi dvě hodiny, což dohromady nic nedokazovalo. Nebyl jsem o nic moudřejší, pokud jde o moje plavecké schopnosti, ani pokud jde o možné působení mořských proudů, či snad o vzdálenost, jakou jsem uplaval. Jedno bylo jisté, teplota vody se určitě pohybovala nad bodem mrazu.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist