Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

   15   >

 

15

K boji vůbec nedošlo.

Erik ty dva zahlédl ve stejný okamžik co já a zařval z plných plic:

„Policie!“

Všichni cestující kolem nás se zastavili a ohlédli se.

Erik zahulákal znovu: „Policie!“

Ukázal na žlutookého a hnědovlasého.

„Zloději! Chyťte je! Zavolejte policíi!“

Opakoval totéž norsky. Křičel.

V tu chvíli oba ztratili nervy. Rozhlédli se po houstnoucím hloučku přihlížejících a rozběhli se k východu. Nikdo se nesnažil je zadržet. Všichni diváci se tvářili užasle.

Erik došel ke mně a potřásl mi mohutně rukou.

„Ověřil jsem si vaši teorii v praxi,“ řekl.

Tvářil jsem se nechápavě.

„Knut mi řekl, že si myslíte, že by nezabíjeli, když u toho jsou lidi. Tak jsem se postaral, aby u toho byli.“

„Děkuju.“

„Tím jsme vyrovnaní,“ řekl s úsměvem a pohladil Odina.

Zjistil jsem, že mám zpocené dlaně a že se trochu třesu.

„Potřebuju si zatelefonovat.“

„Potřebujete se něčeho pořádného napít,“ řekl Erik.

„To taky.“

Zavolal jsem Knutovi.

„Už jsem se vrátil, jsem na nádraží.“

„Zaplať pánbůh.“

„Fungovalo to?“

Ptal jsem se naléhavě, riskoval jsem po celé dlouhé napjaté hodiny svou vlastní kůži a nedokázal jsem být nezaujatý.

„Ano,“ odpověděl. Mluvil však zvláštním způsobem váhavě, rozpačitě. „Tedy... ano.“

„Co se děje?“

„Bude lepší, když přijdete sem, na policejní stanici. Líp se mi to bude vysvětlovat.“

„Dobře.“

Vyšel jsem z telefonní budky a málem jsem zakopl o Odina, ležícího na jejím prahu jako středověké páže. Vyčítavě se na mne podíval, nedbale vstal a zívl.

Zeptal jsem se Erika: „Neviděl jste někde Arneho Kristiansena?“

„Koho?“

Rozhlížel jsem se bezúspěšně po lidech kolem nás.

„To nic,“ řekl jsem. „Asi šel domů.“

Erik v houstnoucím šeru důstojným tempem dojel k policejní stanici (jen jednou jsme to málem odřeli). Vyšel jsem nahoru a zastihl Knuta, seděl za stolem a okusoval tužku. Vybídl mě, abych si sedl do křesla pro hosty a pokusil se nasadit úsměv.

„Takže... postupovali jsme tak, jak jste doporučil,“ řekl. „Do skříňky na letišti jsme nastražili ten papír a klíček jsme volně vložili do helmy po Bobu Shermanovi ve vašem pokoji v Grandu. Nasypali jsme antracénový prášek na všechno, na co by vetřelec mohl sáhnout. Pak jsme čekali na letišti, jestli tam někdo přijde.“ .

Klepal tužkou o zuby.

„Někdo přišel,“ dodal.

Povzdechl si. „Víte co? Pojďte se podívat.“

Odvedl mne ze své skromné kanceláře holou chodbou a zastavil se u světlých dveří. Ve výšce očí bylo ve dveřích pozorovací okénko, ze kterého pronikalo světlo.

„Podívejte se,“ řekl Knut. Podíval jsem se.

Místnost byla malá a strohá. Na jedné židli seděl statný uniformovaný policista. Na druhé židli klidně pokuřoval Per Björn Sandvik. Tvářil se suverénně, jako by seděl ve své vlastní zasedací místnosti.

Odvrátil jsem se od okénka a zadíval se na Knuta.

„Pojďme do mé kanceláře,“ řekl.

Vrátili jsme se tam a usadili se jako předtím.

„Přišel na letiště a odemkl skříňku,“ vyprávěl Knut. „To bylo...“ Podíval se do notesu: „To bylo přesně ve čtrnáct hodin třicet pět minut. Vzal ze skříňky listinu a strčil si ji do kapsy. Já a dva další důstojníci jsme k němu přistoupili, když od skříňky odcházel, a požádali jsme ho, aby s námi šel na stanici. Tvářil se překvapeně, ale nezdálo se..., velké starosti mu to nedělalo. Už jsem zatýkal hodně lidí..., ale..., prostě Per Björn Sandvik se vůbec nechoval jako provinilec.“

Přetřel si rukou nos.

„Nevím, co si o tom mám myslet, Davide. Sandvik pokrčil rameny a řekl, že s námi půjde, pokud si to přejeme. Cestou sem pak neřekl ani slovo. Byl naprosto klidný. Nebyly na něm vidět žádné známky napětí. Pražádné. Teď už ho tu máme hodinu a půl, a za tu dobu neztratil klid a nepřestává se chovat zdvořile.“

„Jak vysvětlil, co tam dělal?“

„Šli jsme do vyšetřovny a sedli si tam. Samozřejmě tam byl zapisovatel. Pan Sandvik mi nabídl cigaretu. Řekl, že nám chtěl pomoct s vyšetřováním smrti Boba Shermana. Prý mu telefonoval Arne Kristiansen a řekl mu, že jste našel klíček, pomocí kterého by bylo možné získat důležité informace. Šel tedy pro klíč do Grandu. Poznal, že to je klíček od některé schránky na 1etišti Fornebu, protože ty schránky často sám používá. Jel tedy na letiště... Údajně proto, aby zjistil, co tam Bob Sherman nechal. Prý si myslel, že tam budou ztracené peníze, ale byl tam jen nějaký papír. Ani si ho prý nestačil prohlédnout, než jsme ho zadrželi.“

„Vysvětlil, proč tohle všechno podnikal sám a proč nepočkal, až se s Arnem vrátíme, nebo proč nepožádal o pomoc policii?“

„Jistě.“ Skepticky se na mne usmál. „Prý ho o to Arne požádal. Arne prý chtěl výboru závodiště dokázat, že ho neplatí zbůhdarma, že je mužem na svém místě, a proto zavolal jemu, Sandvikovi, jako členovi výboru, aby mu o tom klíčku řekl. Arne prý mu taky řekl, že pokud mu Sandvik pomůže, výbor pak nebude moct připsat všechny zásluhy jen vám.“

„Co vy si o tom myslíte?“

Tvářil se nešťastně.

„Per Björn Sandvik je vynikající průmyslník. Všichni si ho váží. Zatím se chová velice rozumně, ale nepotrvá dlouho a dostane vztek.“

„A v takovém případě vás začnou tlačit vaši nadřízení, co?“

„No... ano.“

Chvíli jsem uvažoval.

Pak jsem řekl: „Nelamte si hlavu, Knute, je to on.“

„Že se ale chová tak sebejistě...“

„Vychází z falešného předpokladu.“

„Z jakého?“

„Myslí, že jsem mrtvý.“

Když jsem vešel do vyšetřovací místnosti, s Perem Björnem Sandvikem to skutečně silně trhlo.

Drobné svaly kolem úst a očí se mu prudce stáhly a bledý obličej ještě víc zbělal. Vzpamatoval se však neuvěřitelně rychle. Do tří vteřin už se vlídně usmíval a choval se naprosto klidně, což tolik mátlo Knuta.

„Davide!“ uvítal mne.

Zaznamenal jsem však, jak je vnitřně ve střehu a nemá daleko k panice.

„Obávám se, že tohle setkání není příliš šťastné,“ řekl jsem.

Rychle se snažil zorientovat v nové situaci, až mu kolem očí cukalo. Rázem jsem přestal být přehnaně sebejistý. Člověk, který dovede tak rychle reagovat a myslet za tak nepříznivé situace, je nebezpečný protivník.

Knut vešel do místnosti za mnou a požádal mladého policistu, aby přinesl další židli. Zatímco jsme čekali, viděl jsem na Sandvikovi, jak si rychle pořádá myšlenky. Byl už míň napjatý. Předčasně, pomyslel jsem si, a kéž se nepletu, nemůžu si to dovolit.

Další židle dorazila a my se všichni sesedli kolem prázdného stolu, jako bychom domlouvali nějaký obchod.

„Jistě už vás napadlo, že v Lillehammeru žádný Johan Petersen není,“ řekl jsem.

„Nevím, o co jde,“ řekl vlídně svým kultivovaným, jasným hlasem. „Myslel jsem, že je řeč o klíčku k úschovní schránce na letišti Fornebu.“

„Je řeč o Arnem Kristiansenovi,“ odpověděl jsem.

Chvíli bylo ticho. Čekal jsem. Sandvik byl však opatrný, nehodlal udělat špatný krok a chytit se do pasti. Když už mlčel hodnou chvíli, trochu jsem ho popíchl.

„Na Arneho byste neměl sázet, vězí v tom až po krk.“

Ticho.

„Když o tom uvažuju, tak už mu vlastně voda sahá až nad hlavu, navzdory tomu, že je tak dobrý plavec.“

Bez komentáře.

„Celá ta zmatená příhoda ve fjordu... Myslel jsem, že se Arne utopil, a on měl zatím pod civilem potápěčský pryžový oblek. Černý se žlutými pruhy na švech, měl ho pod kapucí větrovky i na hlavě, aby byl pěkně v teple.“

Zahlédl jsem tehdy tu černou a žlutou pod jeho bundou, ale nedošlo mi, že to je pryžový oblek. Ostatně, k té koupeli ve fjordu došlo dlouho před tím, než jsem si uvědomil, že by Arne mohl být na straně nepřítele.

„Arne je skvělý plavec, opravdu, a vůbec je zdatný sportovec. Stál v loďce a mával rukama nad hlavou, jako by chtěl varovat rychle se blížící člun, aby do nás nenarazil. Ve skutečnosti však mával ze zcela opačných důvodů, aby člun upozornil, že to jsme my, ano, my, ti, které mají potopit, a ne nějaký nevinný, nic netušící rybář. Arne doplaval na břeh a ohlásil, že jsem se utopil.“

Ticho. Pak si Per Björn trpělivě povzdechl.

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Mluvím o tom, že to byl Arne, kdo se na závodišti potopil do rybníka a vylovil odtamtud tělo Boba Shermana.“

Ticho.

Arnemu se udělalo zle, když viděl měsíc starou mrtvolu. Předtím, když mrtvého z vody tahal a balil do plachty, byla noc, asi se mu to nezdálo tak hrozné. Za světla, v dešti to byla rána do žaludku.

„Mluvím o tom, že jediný Arne si mohl být jistý, že ho nikdo neuvidí, až bude házet mrtvolu do rybníka, že ho nikdo neuvidí, až ji bude vytahovat, ani až ji zase bude do vody vracet. Arne měl na starosti bezpečnost na závodišti, přicházel tam a zase odcházel, kdy a jak chtěl. Nikdo se nepozastavil nad tím, když se tam objevil brzo ráno, pozdě večer nebo v noci. Taky se snadno postaral o to, aby noční hlídač byl někde jinde, mohl ho kdykoli něčím pověřit, někam ho poslat.“

Nic.

„To si vymýšlíte,“ řekl Sandvik.

Knut seděl asii nedutal, slíbil, že se do toho nebude plést, ať řeknu co řeknu. Mladý policista skoro nic nezapisoval.

„Arne ukradl ty peníze sám, aby se nějak vysvětlilo Shermanovo zmizení.“

„Nesmysl.“

„Většina přítomných v místnosti rozhodčích se domnívala, že někdo peníze uložil do trezoru. Taky že ano. Arne je tam uložil, jako vždy. Má klíče od všech budov, všech místností, všech branek. Neodnesl peníze během těch pěti minut, kdy všichni z místnosti odešli, měl na to přece celou noc!“

„Tomu nevěřím. Arne Kristiansen je čestný, spolehlivý zaměstnanec závodiště.“

Poslouchal, co povídám, s ovládanou, zdvořilou trpělivostí, jak člověk poslouchá hovorného hosta, který ne a ne odejít.

„Bob Sherman přivezl z Anglie obálku s dokumenty,“ pokračoval jsem.

„Ano, o tom už jste s námi hovořil a já už vám řekl, že o tom nic nevím.“

„Bob Sherman byl bohužel nemístně zvědavý a doplatil na to. Otevřel obálku a viděl, co vidět neměl. Nejspíš k tomu došlo při letu. Jednu z listin uschoval ve skříňce na letišti.“

Per Björn se zvolna otočil a řekl něco norsky Knutovi. Knut dával najevo politování a tvářil se omluvně, ale neřekl ani slovo.

„Bob Sherman vyhledával možnosti, jak přijít snadno a rychle k penězům. Za to, že sem převeze tu obálku, měl dostat zaplaceno. Napadlo ho ale, že by mohl honorář trochu vyšroubovat. Velká chyba! Vysloužil si ránu do hlavy. Že Bob z obálky něco vyndal, se zjistilo teprve dlouho po jeho smrti, když jeho tělo bylo v rybníce.“

Per Björn seděl a tvářil se lhostejně, čekal, až ho ten protivný komár přestane obtěžovat, až přestane bzučet.

Zabzučel jsem.

„To, co z obálky vyndal, byl zkrácený záznam toho, co v ní zbylo.“

Zásah. Kolem očí mu zaškubalo. Uvědomil si, že to vidím. Usmál se.

„Bob Sherman prozřetelně schoval klíček od schránky do své bezpečnostní helmy. Když ho Arne vytáhl z vody, vědělo se už, že jeden záznam z obálky odstranil, ale v jeho promočeném oblečení ani mezi věcmi v zavazadle se nic neobjevilo. Proto pak prohledali jeho dům v Londýně. To už jsem si uvědomil, o co jde, a napadlo mě, že Bob nejspíš to něco, co se hledá, schoval do sedla nebo do helmy. To ovšem napadlo i protistranu. Jeho sedlo, visící dlouhou dobu na věšáku v šatně, najednou zmizelo, a nikdo nevěděl, kam se podělo.“

Tiše seděl.

„Ve skutečnosti se helma, která předtím visela u sedla, zatím dostala k Paddymu O'Flahertymu, Paddy ji vyměnil za svou. Arnemu jsem o té záměně řekl. Taky jsem mu řekl, že jsem našel ten klíček.“

Per Björn přehodil nohu přes nohu, vytáhl cigarety a všem nabídl. Když jsme odmítli, vrátil krabičku do kapsy a cvičeným pohybem si zapálil. Ruka, ve které držel zapalovač, se ani trochu nezatřásla.

„Neřekl jsem Arnemu, že už jsem skříňku otevřel a že vím, co v ní bylo. Chtěli jsme se dozvědět, kdo ještě kromě Arneho tu chybějící listinu hledá. Proto jsme vám dali možnost ji najít.“

„Rafinované,“ řekl. „Vycházíte však z naprostého omylu, když věříte, že Arne má něco společného se smrtí Boba Shermana. Kdyby měl skutečně na svědomí všechno, co jste tu vyjmenoval, byla by to vskutku chytrá past, ale...“

Pokrčil rameny. Knut se tvářil ustaraně.

„Byla tu jedna potíž, a sice ti chlapi, co prohledali byt Boba Shermana. Museli jsme je odlákat, jinak mohli pro ten klíč jít oni, oni mohli otevřít skříňku. Tak jsme vymysleli pádný důvod k tomu, aby museli opustit Oslo. Vymysleli jsme si proto možného očitého svědka smrti Boba Shermana. Řekl jsem Arnemu Kristiansenovi, že pojedu do Lillehammeru, abych se s tím člověkem sešel, a požádal jsem ho, aby jel se mnou. Ve vlaku jsem mu řekl o tom klíčku, a že ho odevzdám na policii, jakmile se vrátím, až tam půjdu říct, co jsem se dozvěděl od toho člověka z Lillehammeru. Arnemu bylo jasné, že když se nevrátím, okamžitě se zahájí intenzivní pátrání a on už nebude mít příležitost dostat se do mého pokoje, aby si klíč vzal. Muselo se to vyřídit ihned, bezodkladně, i když to bylo riskantní.“

Odmlčel jsem se.

„Riskoval jste.“

„Ne.“

„Byl jste přesvědčený, že o tom klíčku neví nikdo kromě mne a Arneho. Omyl. Uvěřil jste historce o očitém svědkovi Bobovy vraždy a poslal jste své dva pochopy, aby se o něj postarali. Počítal jste s tím, že odpraví i mne. To se jim do té doby moc nedařilo. Skoro by si zasloužili padáka.“

„Tohle je absurdní,“ protestoval.

„Řekl jsem v recepci v Grandu, aby klíč od mého pokoje vydali komukoli, kdo si o něj řekne.“

Nepochybně jim to připadalo víc než zvláštní poté, co jsem si celé dny hrál na schovávanou.

„Snažili jsme se vám to co možná ulehčit,“ dodal jsem.

Mlčel.

Knut poprášil místnost antracénovým práškem, který ulpívá na šatech a na kůži, jakmile se člověk čehokoli dotkne, a pak zřetelně v ultrafialovém světle fluoreskuje. Kdyby vetřelec zapíral, že byl v mém pokoji, snadno by ho usvědčili ze lži. Per Björn na to však vyzrál, nic nezapíral. Během té mlčenlivé cesty vozem z letiště musel hodně rychle myslet. O antracénovém prášku vědět nemohl, ale jistě ho napadlo, že když už jsme vymysleli tak komplikovanou past, domysleli jsme všechno.

Řekl jsem: „Ten papír, co jste hledal, je graf profilu vrtu v Severním moři, oblast dvacet pět šest.“

Čelil téhle ráně, jako by byl z kalené oceli.

Zasadil jsem mu další.

„Profil byl zcizen z laboratoří Wessex-Wells v Dorsetu v Anglii. Obsahuje informace, které jsou majetkem Interpetro Oil Company. Lze z něj vyčíst v hloubce třináct tisíc stop nález vysoce pórovité a propustné horniny kromobyčejně bohaté na naftu.“

V tu chvíli se mi zdálo, jako by přestal dýchat. Seděl úplně bez hnutí, jen z nehybné cigarety stoupal vzhůru ke stropu kouř.

„Interpetro Oil nepatří do konzorcia, ve kterém je vaše společnost, ale je to společnost převážně norská. Vrt, o který se jedná, je v norské části Severního moře. Bezprostředně poté, co Bob Sherman přivezl onu obálku do Norska, došlo k náhlému vzestupu ceny akcií Interpetro Oil na všech burzách. Kdo jsou kupci, se přísně tají, ale doslechl jsem se, že pocházejí převážně z Blízkého východu. Vy víte samozřejmě mnohem líp než já, zda je či není v zájmu Norska, aby jeden z jeho nejslibnějších zdrojů nafty vlastnili jeho naftu produkující konkurenti.“

Nepohnul brvou.

Řekl jsem: „Norsko nikdy neodpustilo nacistickým kolaborantům. Jak by asi Norové hleděli na jednoho ze svých nejváženějších občanů, kdyby se ukázalo, že prodává utajované zprávy o zdroji nafty na Blízký východ, aby se sám obohatil?“

Přehodil nohu přes nohu obráceně a odklepl popel z cigarety na zem. Zhluboka z cigarety zatáhl.

Řekl: „Chci zatelefonovat svému právnímu zástupci a své ženě.“

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti