<<< Literární doupě
Literární doupě

Dick Francis
překlad: Ervín Hrych

OHEŇ A BIČ

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Bič - Francis Dick
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 239 Kč
Bič - Francis Dick
Návrat diplomata - Francis Dick
 
 
cena původní: 279 Kč
cena: 223 Kč
Návrat diplomata - Francis Dick
V šachu - Francis Dick
 
 
cena původní: 259 Kč
cena: 207 Kč
V šachu - Francis Dick

 

   1   >

 

 

1

Hrabě October vjel do mého života ve světle modrém holdenu, který pamatoval lepší časy. Vedle něj se tam uvelebilo nebezpečí a smrt.

Všiml jsem si, jak vůz zahýbá mezi pilíře branky, když jsem si to hasil po ohrazeném travnatém prostranství, a s nevolí jsem pozoroval, jak se ke mně blíží po krátké soukromé cestě. Kšeftaři mi můžou bejt ukradený, pomyslel jsem si. Modrý vůz popojel a tiše zastavil mezi mnou a hlavním vchodem.

Z vozu se vysoukal muž, který vypadal asi tak na pětačtyřicet, středně vysoký a solidně stavěný, měl velkou, dobře tvarovanou hlavu, hladce učesané hnědé vlasy. Na sobě měl šedé kalhoty, jemnou vlněnou košili, vkusnou tmavou vázanku a v ruce nepostradatelnou aktovku. Povzdychl jsem si, podlezl jsem zábradlí ohrady a šel k němu, abych ho odbyl.

„Kde bych našel pana Daniela Roka?“ zeptal se. Jeho angličtina vyvolala i v mém necvičeném uchu představu nóbl školy; taky z něj čišela určitá autorita, která se nehodila k běžnému typu obchodního zástupce. Prohlédl jsem si ho pozorněji a nakonec jsem se rozhodl, že se nezapřu. Vzdor tomu bouráku to mohl být nadějný zákazník.

„Já,“ řekl jsem bez valného nadšení, „já jsem Daniel Roke.“

Jeho víčka zamrkala překvapením.

„Ó,“ řekl jenom.

Už jsem byl na takovou reakci zvyklý. Zřejmě jsem nikomu nesplňoval představu o majiteli prosperujícího hřebčince. Vypadal jsem především moc mladě, i když jsem se mladým necítil. A pak, moje sestra Belinda říká, že se málokdy sejdete s obchodníkem, kterého si můžete splést s italským sedlákem. Roztomilá holka, a říká to jen proto, že mám snědou pleť, rychle se opaluju, mám černé vlasy a hnědé oči. A tehdy jsem měl zrovna na sobě své nejstarší a nejrozdrbanější džínsy, zadělané juchtové boty a pak už vůbec nic.

Zrovna jsem pomáhal klisně, která měla pokaždé při hřebení potíže; je to svinská práce, a tak jsem se na to taky oblékl. Výsledkem mojí dřiny - a taky té klisny ovšem - bylo chatrné hříbě, se zkrácenou šlachou na levé přední a možná taky na pravé přední, a to znamenalo operaci a víc výdajů, než vůbec mělo cenu.

Můj návštěvník chvíli stál a rozhlížel se kolem po pěkných, bíle ohrazených výbězích, po dvoře konírny ve tvaru písmene L vpředu a po řadě hříběcích stání zastřešených cedrovými šindeli tady napravo, kde ležel na slámě můj ubohý přírůsteček. Celý objekt vypadal solidně a bylo vidět, že je dobře udržovaný. A to taky byl, co jsem se jenom nadřel, abych ho v tom stavu udržel a mohl za své koně žádat slušnou sumu.

Host se otočil a zadíval se na velkou modrozelenou lagunu vlevo, za níž se vzadu příkře zvedaly nádherné skalnaté hory s bílou čepičkou. Jejich vrcholky byly korunovány chomáči mraků jako chocholy. Byla to velkolepá podívaná, asi něco takového viděl poprvé. Pro mne to ale byla hradba.

„Úchvatné!“ řekl uznale. Potom se ke mně obrátil a pravil jaksi váhavě: „Slyšel jsem... é... slyšel jsem v Perloomě, že máte... é... anglického podkoního, který... é... se chce vrátit domů.“ Odmlčel se a zase začal: „Snad vás to překvapí, ale za jistých okolností, a kdyby se mu to hodilo, jsem ochoten mu zaplatit cestu a dát mu práci na druhém konci...“ A zase přestal.

Takový nedostatek podkoních přece nemůže v Anglii být, pomyslil jsem si, aby se museli verbovat až v Austrálii.

Zavedl jsem ho do obývacího pokoje a slyšel jsem, jak vykřikl úžasem, když za mnou vešel. Ten pokoj dělal dojem na každého. Širokánské okno na druhém konci pokoje rámovalo nejkrásnější část laguny a hor, které se tak zdály být ještě blíž, na mne tu však padaly ještě víc. Posadil jsem se zády k oknu do staré houpací židle z ohýbaného dřeva a pokynul jsem mu na pohodlné křeslo s vyhlídkou.

„Tak teda, pane... é?“ začal jsem.

„October,“ řekl hbitě, „hrabě October.“

„October... jako měsíc?“ Byl zrovna říjen.

„Jako měsíc,“ přikývl.

Zvědavě jsem se na něj díval. Takhle jsem si hraběte nepředstavoval. Vypadal spíš jako přísný ředitel nějakého podniku na dovolené. Potom mi napadlo, proč by nemohl být vlastně hrabě taky ředitelem podniku, a že asi nejeden z nich takovým ředitelem být musí.

„Prostě mě najednou napadlo, abych sem zajel,“ řekl už souvisleji. „A nejsem si jist, že postupuji správně.“ Odmlčel se, vyndal zlaté cigaretové pouzdro a získával čas na uvažování tím, že škrtal zapalovačem. Já čekal.

Krátce se zasmál. „Snad abych začal tím, že jsem v Austrálii služebně - mám nějaké řízení v Sydney - a Snowies tady dole je poslední etapou mé soukromé okružní cesty po hlavních pěstitelských a chovatelských centrech. Jsem členem společnosti, která řídí Národní dostihovou společnost - to jest především překážkové závody v Anglii - a vaše koně mě samozřejmě nesmírně zajímají... Pak jsem obědval v Perloomě,“ pokračoval a měl tím na mysli naše nejbližší město asi 25 kilometrů odtud, „a tam jsem se dal do hovoru s mužem, který si povšiml mého anglického přízvuku a řekl mi, že jediným takovým Anglánem je zdejší podkoní, který je takový blázen, že se chce vrátit domů.“

„No, jo,“ souhlasil jsem, „Simmons.“

„Artur Simmons,“ řekl a přikývl. „Co je to za člověka?“

„V koních se vyzná,“ pravil jsem, „ale do Anglie se chce vrátit, jenom když je nalitej. A ožírá se pouze v Perloomě, tady nikdy.“

„Ó,“ řekl, „tedy by se nevrátil, i kdyby k tomu měl možnost?“

„Já nevím, to záleží na tom, co po něm chcete.“

Šluknul si z cigarety, oklepal popel a podíval se z okna.

„Před rokem - nebo přede dvěma léty jsme měli velké potíže s dopingem chovných koní,“ řekl stroze. „Moc velké potíže. Bylo z toho vyšetřování a vězení a zpřísnění kontroly ve stájích, dělaly se zkoušky krve i moče. Začali jsme testovat první čtyři koně, abychom zamezili dopování na výhru, a také každého podezřele poraženého favorita, zda není dopován na prohru. Ale od té doby, co byly zavedeny nové předpisy, byly téměř všechny výsledky negativní.“

„Tak je to fajn,“ řekl jsem bez valného zájmu.

„Není. Někdo objevil drogu, kterou naši odborníci neumějí zjistit.“

„To snad není ani možný,“ řekl jsem zdvořile. Odpoledne jen tak zbůhdarma utíkalo a já měl ještě spoustu práce.

Cítil, že nejsem zrovna moc nadšený. „Víme o deseti případech, vždy šlo o vítěze. Těmi deseti jsme si jisti. Koně nesou jasné známky dopování - avšak testy nic neprokazují.“ Odmlčel se. „Doping je vždycky jakási vnitřní záležitost,“ zase se na mne upřeně podíval, „to znamená, že jsou do toho vždy nějak zapleteni podkoní, i když pak vede stopa k někomu jinému.“ Přikývl jsem. Austrálie mívala taky své trable.

„Tak jsme si řekli, to jest ostatní dva inspektoři Národního dostihového výboru a já, že se pokusíme nalézt stopu přímo uvnitř stáje, abych tak řekl...“

„A chcete získat nějakého podkoního, kterej by pro vás špízoval.“

Trochu ožil. „Vy Australani jste tak přímí,“ zamumlal. „Ale asi to jsme měli v podstatě na mysli, fakt. Zatím jsme však o tom pouze hovořili, protože takový plán není snadný a upřímně řečeno, nevěděli jsme, jak nalézt záruku, aby člověk, s nímž bychom se spojili, nepracoval už pro... é... pro druhou stranu.“

Ušklíbl jsem se. „A Artur Simmons by to zaručoval?“

„Ano. A že je Angličan, zapadl by nepozorovaně do dostihového světa. Napadlo mne to, když jsem platil oběd. A tak jsem se vyptal na cestu a přijel rovnou sem k vám, abych viděl, jak vypadá.“

„Promluvit si s ním můžete, copak o to,“ řekl jsem a vstal jsem. „Ale nemyslím, že z toho něco pojde.“

„Dostal by mnohem víc než normální plat,“ pravil, protože mne nepochopil.

„Já tím nemyslel, že by se mu nechtělo,“ řekl jsem, „ale na něco takovýho prostě nemá hlavu.“

Vyšel za mnou do jarního slunce. Vzduch byl dosud chladný, a já si všiml, jak se zachvěl, když opustil teplo domu. Uznale pohlédl na mou stále nahou hruď.

„Jestli chvilku počkáte, tak pro něj skáknu,“ řekl jsem, zašel jsem za roh a hvízdl na prsty. Z okénka malé kolny přes dvůr vyhlédla pátrá ve jedna hlava. „Já chci Artura,“ křikl jsem.

Hlava přikývla, zmizela a už se ke mně loudal Artur Simmons, starší malý chlapík s nohama do O a líbezně prostou náturou. Nechal jsem ho s lordem Octoberem o samotě a šel jsem se podívat, jestli má nové hříbě chuť do života. Mělo, ačkoli bylo otřesné pozorovat, s jakým úsilím se snaží postavit na nemocnou přední nožku.

Nechal jsem ho u mámy a vrátil jsem se k lordu Octoberovi. Z dálky jsem viděl, jak vyjímá z náprsní tašky bankovku a nabízí ji Arturovi. Artur ji nechtěl přijmout, přesto, že je to Angličan. Je tu už tak dlouho, pomyslil jsem si, že je z něj právě takový Australan jako každý jiný. Ani by ho nenapadlo vrátit se do Anglie, ať kecá v opici co chce.

„Měl jste pravdu,“ řekl October. „Je to skvělý chlap, ale na to, co bych potřeboval, na to se nehodí. Ani jsem mu to nenabízel.“

„A není snad trochu moc chtít od ňákýho podkoního, i kdyby byl číman, aby přišel na to, co takovým lidem jako jste vy zamotalo palici?“

Udělal grimasu. „Ano, to je jedna z těch nesnází, o nichž jsem hovořil. Ale jdeme jenom po povrchu. Každý nápad je dobrý. Každý. Ani si neumíte předsavit, jak je to na pováženou.“

Došli jsme k jeho vozu a on otevřel dveře.

„Tak vám děkuji za trpělivost, pane Roku. Jak jsem už řekl, jen mne tak napadlo, že sem zajedu. Doufám, že jsem vám příliš nenaboural vaše odpoledne.“ Usmál se a pořád vypadal nějak nerozhodně, rozháraně.

Zakýval jsem hlavou, taky jsem se usmál a on nastartoval vůz, otočil ho a odjel dolů po silnici. Z hlavy se mi vykouřil dřív, než projel bránou.

Z hlavy v té chvíli ano, ale ze života nadlouho nikoli.

Vrátil se druhého dne pozdě odpoledne. Nalezl jsem ho, jak sedí a klidně pokuřuje ve svém malém modrém voze, protože bezpochyby zjistil, že nikdo není doma. Přicházel jsem k němu od stáje, kde jsem právě pomáhal při večerním úklidu a jen tak mi napadlo, že mne vidí vždycky, když jsem nejzaprášenější.

Když viděl, že už jdu, vystoupil z vozu a zamáčkl cigaretu.

„Pane Roku!“ Podal mi ruku a já jsem mu jí potřásl.

Tentokrát se ani nepokoušel dát se hned do řeči. Tentokrát také zřejmě nepřijel jen tak z náhlého popudu. V jeho chování už nebylo nic váhavého. Naproti tomu víc vystoupl jeho vrozený smysl pro autoritu a mne napadlo, že právě tahle síla osobnosti mu zřejmě pomohla přesvědčit předsednictvo paličatých ředitelů, aby souhlasilo s nějakým nepopulárním návrhem.

V tu chvíli mi bylo jasné, proč se vrátil.

Chvíli jsem se na něj opatrně díval; pak jsem ukázal na dům a zase jsem ho zavedl do obývacího pokoje.

„Napijte se?“ zeptal jsem se. „Whisky?“

„Děkuji.“ Vzal si sklenici.

„Jestli vám to nevadí, řekl jsem, „tak se půjdu převlíknóut.“ A přemýšlet, dodal jsem v duchu.

Pak jsem se osprchoval, oblékl pořádné kalhoty, ponožky, domácí střevíce a bílou popelínovou košili s tmavomodrou hedvábnou kravatou. Před zrcadlem jsem si pečlivě učesal vlhké vlasy a přesvědčil jsem se, že mám čisté nehty. Nemělo cenu pouštět se do sporu se společenským handicapem. Zvlášť s takovým paličatým hrabětem, jako je tenhle.

Povstal, když jsem se vrátil zpátky, a jediným zjistil pohledem změnu mého zevnějšku.

Pousmál jsem se, nalil sobě i jemu a posadili jsme se.

„Domnívám se,“ řekl, „že jste asi uhádl, proč jsem tu.“

„Snad.“

„Rád bych vás přemluvil, abyste přijal místo, které jsem nabízel Simmonsovi,“ řekl bez úvodu, ale neukvapoval se.

„Ano,“ usrkl jsem ze sklenice, „ale to já nemůžu.“

Stáli jsem a koukali se jeden na druhého. Věděl jsem, že ten Daniel Roke, kterého October teď vidí před sebou, je někdo docela jiný než ten předtím. Solidnější, podobnější člověku, kterého si myslel, že najde, nebo tak nějak. Šaty dělají člověka, pomyslil jsem si poťouchle.

Mezitím se smrákalo, a tak jsem rozsvítil. Hory za sklem ustoupily do tmy, jako já. Soudil jsem, že budu potřebovat veškeré své schopnosti. Nejhorší na celé té věci ovšem bylo, že jsem měl více jak napůl chuť se do té jeho fantastické práce vrhnout. Věděl jsem taky, že je to blbost. A pak, ani jsem si to nemohl dovolit.

„Já jsem se teď o vás dozvěděl spoustu věcí,“ řekl pomalu. „Včera cestou odtud mi tak napadlo, jaká je to škoda, že nejste Artur Simmons, vy byste se na to hodil dokonale. Vy byste, dovolíte-li mi to říci, na to vypadal.“ Říkal to s omluvným tónem.

„I teď?“

„Sám víte, že ne. Převlékl jste se, protože jste na to nechtěl vypadat, myslím si to tak. Ale mohl byste. Já nepochybuji, že kdybych vás byl spatřil včera tady v domě oblečeného jako teď, ani by mi to ve snu nenapadlo. Ale když jsem vás viděl v ohradě polonahého a otrhaného jako cikána, měl jsem vás skutečně za pomocného dělníka, ... promiňte.“

Usmál jsem se. „To se stává, a mně to nevadí.“

„A pak také váš hlas,“ povídá. „Váš australský přízvuk... Já vím, že je slabší než u mnoha vašich krajanů, ale úžasně se blíží cockney, myslím, že byste to mohl ještě trochu rozšířit. Víte,“ pokračoval rychle, když viděl, že ho chci přerušit, „postavíte-li vzdělaného Angličana do stáje jako podruha, je skoro jisté, že ostatní hned podle přízvuku poznají, že mezi ně nepatří. Ale to u vás nemohou říci. Vypadáte správně a taky správně mluvíte. Zdáte se mi být dokonalým řešením všech našich problémů. O lepším se mi ani nezdálo.“

„Snad po fyzické stránce,“ poznamenal jsem suše.

Napil se a zamyšleně na mne pohlédl.

„Po všech stránkách. Zapomínáte, že jsem vám neřekl, kolik toho o vás vím. Když jsem včera odpoledne přijel do Perloomy, rozhodl jsem se, že... é... že si vás prověřím, abych tak řekl, a zjistím, co jste vlastně za člověka... abych viděl, je-li sebemenší naděje, že by vás lákalo takové... takové místo.“ Opět se napil a odmlčel se. Čekal.

„Já nic podobnýho přijmout nemůžu,“ řekl jsem. „Mám tady dost co dělat.“ A to je ještě mírně řečeno, pomyslel jsem si.

„Přijal byste dvacet tisíc liber?“ řekl jen tak mimochodem, jako by o nic nešlo.

Dalo se na to krátce odpovědět „ano“, ale místo toho jsem řekl po chvíli ticha: „Australských nebo anglických?“

„Samozřejmě že anglických,“ řekl ironicky.

Koutky úst se mu zdvihly a oči protáhly. Asi se tím bavil.

Neřekl jsem už nic, jen jsem se na něj díval. Jako by mi četl myšlenky, posadil se do křesla, pohodlně zkřížil nohy, a řekl: „Povím vám, co byste s nimi mohl udělat, kdybyste chtěl. Mohl byste zaplatit školné na zdravotnické škole za svou sestru Belindu, která by na ní ráda studovala. Mladší sestru Helenu byste poslal do výtvarné školy, jak si přeje. Odložil byste stranou dost peněz pro vašeho třináctiletého bratra Filipa, aby se jednou mohl stát advokátem, nezmění-li své zájmy, až vyroste. A mohl byste tu zaměstnat víc lidí, abyste se nemusel sám udřít k smrti, když chcete obléci rodinu a zaplatit jí vzdělání.“

Měl jsem ovšem počítat s tím, že bude důkladný, ale přece jen jsem cítil, jak mne zaplavuje vlna hněvu nad tak důvěrným vměšováním do mých vlastních záležitostí. Ale od té doby, co jsem pro jednu takovou zlostnou odpověď přišel o prodej ročka, který si týden nato zlomil nohu, naučil jsem se držet jazyk za zuby, ať slyším cokoli.

„Já jsem také platil výchovu dvou děvčat a chlapce,“ řekl. „Vím, co to stojí. Moje starší dcera je teď na universitě a mladší, chlapec a děvče, dvojčata, právě vyšla ze školy.“

Když jsem ani teď nic neřekl, pokračoval: „Narodil jste se v Anglii a do Austrálie vás přivezli jako dítě. Váš otec, Howard Roke, byl advokát, a to dobrý advokát. Utopil se spolu s vaší matkou nešťastnou náhodou při plachtění, vám bylo tehdy osmnáct. Od té doby živíte své sesry, bratra i sebe chovem a prodejem koní. Chápu, že jste chtěl původně studovat práva jako váš otec, ale místo toho jste za peníze, které po něm zůstaly, vybudoval farmu tady v těch místech, kde jste původně měli chatu. Podařilo se vám to. Vaše koně jsou známí tím, že je jim poskytována veškerá péče a jsou skvěle vedeni. Jste spolehlivý a lidé si vás váží.“

S úsměvem na mne pohlédl. Stál jsem strnule. Dalo se čekat, že ještě něco přijde.

Povídá: „Váš ředitel z Geelongu říká, že jste bystrý a že je vás škoda. Správce vašeho bankovního konta tvrdí, že pro sebe utrácíte jen velmi málo. Váš lékař konstatuje, že jste neměl dovolenou po celých devět let co jste tady, s výjimkou jednoho měsíce, který jste strávil v nemocnici se zlomenou nohou. Váš farář říká, že nikdy nechodíte do kostela a že to s vámi asi lepší nebude.“ Pomalu se napil.

Zdá se, že umíněným hrabatům se otevírají mnohé dveře. „A nakonec,“ dodal s úsměvem, „majitel baru U zlatého platanu v Perloomě tvrdí, že by vám svěřil vlastní sestru, přestože máte docela líbivý zevnějšek.“

„A k jakému závěru jste po tom všem dospěl?“ zeptal jsem se a už jsem lépe ovládal své rozhořčení.

„Že jste natvrdlý a pracovitý fouňa,“ řekl vesele.

Napětí povolilo, musil jsem se zasmát a posadit se.

„Přesně tak,“ souhlasil jsem.

„Říkali mi, že vždycky dokončíte to, co jste začal, a že jste zvyklý na tvrdou manuální práci. O koních toho víte tolik, že můžete hned od hodiny a se zavázanýma očima dělat docela dobře podkoního.“

„Je to celý nalevačku,“ povzdechl jsem si. „Ono to nepůjde ani se mnou, ani se Simmonsem, ani s nikým jiným. To se prostě nedá dokázat. V Británii jsou přeci celé stovky podkoních, ne? Jeden by moh mezi nima žít celý měsíce a ničeho se nedomákne, zatímco všude kolem se bude vesele dopovat.“

Zavrtěl hlavou. „Já myslím, že ne. Nepoctivých podkoních je až překvapivě málo, daleko míň, než si většina lidí myslí. Takový, který by se dal koupit, ten by k sobě přilákal všechny možné podvodníky jako nehlídaný zlatý důl. Stačí, aby se správně utrousilo sem tam nějaké to slovo, že je náš člověk přístupný nabídkám. A dostal by je, o tom není sporu.“

„Dostal by ale zrovna takový, jaký hledáte? Já o tom silně pochybuju.“

„Mně se zdá, že ta možnost prostě stojí za to. Přece každá možnost v dané situaci stojí za to. Zkoušeli jsme již všechno možné. Marně. Nepovedlo se nám to, přestože jsme důkladně vyslýchali všechny, kdo měli s těmi koňmi něco společného. Policie tvrdí, že nám pomoci nemůže, protože nemůže analyzovat drogu, které bylo použito, nemáme pro ně podkladový materiál. Najali jsme už soukromou detektivní firmu, ale ani ti se nikam nedostali. Legální cestou jsme nedosáhli ničeho. Hůř už dopadnout nemůžeme. Jsem ochoten se s vámi vsadit o dvacet tisíc liber, že s vámi zjistíme víc. Uděláte to?“

„Nevím,“ odpověděl jsem a v duchu jsem proklínal, jaký jsem slaboch. Měl jsem říct: Kdepak, to se ví, že ne.

Chytl se toho, naklonil se dopředu a hovořil teď ještě rychleji, každé slovo bylo plné vášnivé přesvědčivosti. „Dovedete si představit, jak jsou tyto nevysvětlitelné případy dopingu pro mne a mé kolegy důležité? Sám mám několik závodních koní, většinou na překážkové dostihy, a moje rodina už po celé generace patří mezi milovníky a mecenáše dostihového sportu... Aby byl tento sport zdravý a nezkažený, to znamená pro mne a lidi jako jsem já mnohem víc, než vám mohu vypovědět... A v posledních třech letech došlo už podruhé k jeho ohrožení. Při poslední vlně dopingu si z nás noviny i televize dělaly legraci, a my si prostě nemůžeme dovolit, aby se to znovu opakovalo. Zatím se nám podařilo zastavit šíření pověstí jen proto, že mezi jednotlivými případy byl časový odstup - od prvního uběhl už víc než rok - a když se na to někdo ptá, oznámíme pouze, že testy byly negativní. Ale musíme novou drogu identifikovat, než se její používání více rozšíří. Znamenalo by to totiž největší ohrožení dostihového sportu, k jakému kdy došlo. Jestli se objeví desítky záhadně dopovaných favoritů, ztratí veřejnost důvěru a dostihový sport utrpí škodu, kterou bude muset po celá léta napravovat, pokud se to vůbec podaří. Jde tu přece o víc, než pouze o příjemnou zábavu. Závody koní, to je průmysl, který zaměstnává tisíce lidí... a mezi nimi v neposlední řadě i majitele hřebčinců, jako jste vy. Ztratit podporu veřejnosti by pro mne znamenalo katastrofu.

Myslíte si možná, že částka, kterou vám nabízím, že neobyčejně velká za to, že máte přijet do Anglie a pokusit se nám pomoci, ale já jsem bohatý člověk, a věřte mi, že úspěch dostihového sportu pro mne znamená víc než ty peníze. Moji koně vyhráli skoro tolik jen za minulou sezónu a jestli si mohu za ty peníze koupit naději, že se zbavím té můry, tak to rád udělám.“

„Dneska na to jdete vostřejc než včera,“ řekl jsem pomalu.

Opřel se. „Včera jsem vás nemusel přesvědčovat. Ale cítil jsem totéž.“

„Přece by se musel v Anglii najít někdo, kdo by pro vás schrastil informace, který potřebujete,“ protestoval jsem. „Ňáký lidi, který znaj vaše poměry kolem dostihů. Já o tom vůbec nic nevím. Já jsem z vaší země odjel, když mi bylo devět. To by nemělo vejšku. To není možný.“

Tak je to lepší, byl jsem sám se sebou spokojen; takhle jsem ukázal pevnější postoj.

Podíval se na svou sklenici a povídá jakoby váhavě: „Vlastně... jsme to s někým v Anglii zkoušeli... Byl to sportovní novinář. Měl dobrý nos na zajímavosti a byl naprosto spolehlivý. Mysleli jsme si, že je to ten pravý člověk. Bohužel se po několik týdnů pokoušel bezvýsledně něco zjistit... a potom se chudák zabil při automobilové nehodě.“

„Tak proč nezkusíte někoho jinýho?“ trval jsem na svém.

„Zemřel zrovna v červnu, když jsou dostihové prázdniny. Nová sezóna začala v srpnu a teprve tehdy nás napadlo zkusit to s podkoním, se vším co to nese s sebou.“

„Zkuste to s nějakým statkářským synkem,“ navrhoval jsem. „Venkovskej přízvuk, v koních se vyzná - šmytec.“

Zavrtěl hlavou. „Anglie je příliš malá. Pošlete statkářova syna, aby na dostizích vodil koně a za chvíli to bude vědět každý. Spousta lidí by ho poznala a vyptávání by nebralo konce.“

„Tak syna nějakýho podruha, s vysokým inteligenčním kvocientem.“

„Hrajeme si snad na kviz?“ řekl trpce.

Chvíli bylo ticho, potom vzhlédl od sklenice se zamyšlenou, téměř zamračenou tváří.

„Tak co?“

Chtěl jsem pevně odpovědět „ne,“ ale místo toho jsem znovu řekl „nevím“.

„Mohlo by vás něco přesvědčit?“

„Nic,“ povídám. „Já si to promyslím a zejtra vám dám vědět.“

„Výborně.“ Povstal, odmítl mé pozvání na večeři a odešel tak, jak přišel. Síla osobnosti z něj vyzařovala jako teplo. Když jsem ho doprovodil a vrátil se zpátky, zdál se bez něj dům prázdný.

 

Úplněk jasně zářil na černém nebi a mezi skalami za mými zády prosvítal tupý vrcholek Košciuszko, ozdobený bílou čepičkou. Seděl jsem na balvanu vysoko v horách a díval se dolů, na svůj domov.

Na jezírko, na velké ohrady pastvin sahajících až k buši, na malé, úhledné výběhy u domu, ohraničené bílým zábradlím, na stříbřitou střechu hříběcích státní, solidní blok stájí, noclehárnu a na nízký, rozložitý a půvabný dům, v jehož velkém okně na konci se třpytil odraz měsíce.

Tam leželo moje vězení.

Zprvu se mi to nezdálo tak zlé. Neměli jsme žádné příbuzné, kteří by se o nás postarali, a já nacházel uspokojení v tom, že jsem mohl zklamat lidi, kteří tvrdili, že nedokážu vydělat tolik, abych uživil tři malé děti - Belindu a Helenu a Filipa a sebe sama. Odjakživa jsem měl rád koně a podnikání se mi od samého začátku dařilo. Rozhodně jsme nikdy netrpěli hladem a podařilo se mi dokonce přesvědčit sama sebe, že by práva nebyla pro mne to pravé povolání.

Rodiče chtěli poslat Belindu a Helenu do Frenshamu, a to jsem taky včas udělal. Fakt je, že bych byl mohl najít levnější školu, ale musil jsem jim poskytnout vzdělání, jaké jsem měl sám, ... a proto taky byl Filip v Geelongu. Podnik pomalu vzrůstal, ale s ním rostlo i školné, mzdy zaměstnanců a náklady na údržbu. Chytil jsem se do jakési stoupající spirály a moc záleželo na tom, jestli to budu moci držet dál. Když jsem si na překážkových dostizích zlomil nohu, to mi bylo dvaadvacet, způsobilo to největší finanční krizi za celých devět let: a tak jsem se musel vzdát takových riskantních podniků, neměl jsem na vybranou.

Nestěžoval jsem si na nekonečnou práci. Měl jsem své sestry a bratra velice rád. Nelitoval jsem také všeho toho, co jsem udělal. Ale pocit, že jsem vlastně postavil sám sobě past, byl pomalu silnější, než uspokojení, že jsem dokázal zabezpečit své sourozence.

Za osm nebo deset let budou všichni dospělí, vystudovaní, vyvdaní a moje práce bude skončena. Za deset let mi už bude sedmatřicet. Možná, že už budu taky ženatý, budu mít vlastní děti a zase je budu posílat do Frenshamu a Geelongu... Víc jak čtyři roky jsem dělal, co jsem mohl, abych potlačil touhu odtud uniknout. O prázdninách, kdy byly děti doma, to bylo všechno lehčí, dům se ozýval jejich hlasy, všude bylo plno Filipovy truhlařiny a v koupelně viselo dívčí prádlo. V létě jsme plavali nebo jsme se projížděli po laguně, moji angličtí rodiče tomu říkali jezero, a v zimě jsme lyžovali v horách. Byli to skvělí společníci a nikdy nepokládali nic za samozřejmé. Ani teď, kdy dorůstali, netrpěli pubertálními náladami; fakt, byly to opravdu vděčné děti.

Ale obyčejně asi tak týden poté, co odjeli do školy, mne to popadlo, byla to bolestná a zoufalá touha být volný. Volný na dlouho, abych mohl zajet někam dál než na koňský trh, dál než na příležitostný výlet do Sydney, Melbourne nebo do Coomy.

Abych měl něco jiného, nač bych mohl vzpomínat, než na nekonečnou řadu všedních dní, vidět něco víc než nádhernou přírodu, která mne obklopovala. Byl jsem natolik zaměstnán cpaním potravy do ptačích hrdélek, že jsem vlastně sám nikdy nemohl roztáhnout křídla.

Nic nespravilo, když jsem si říkal, že takové nápady jsou zbytečné, že vlastně lituju sám sebe a že nemám nejmenšího důvodu být nešťastný. V noci jsem pořád upadal do hlubokých depresí a ve dne jsem držel své nálady na uzdě - aby mi nenarušily denní povinnosti a účty - jen tím, že jsem pracoval do úmoru.

Když se lord October objevil, byly děti už jedenáct dní opět ve škole a já špatně spal. Proto jsem snad seděl na skále už ve čtyři hodiny ráno a.snažil se rozhodnout, jestli mám nebo nemám to zvláštní místo podkoního na druhém konci světa přijmout. Dveře klece se mi otevřely, to je fakt. Ale sousto, které mě mělo vylákat, se mi zdálo podezřele velké. .

Dvacet tisíc anglických liber... To je pořádný balík. Ale on ovšem neznal stavy mé nepokojné mysli a mohl se domnívat, že by menší částka na mne tolik nezapůsobila. (Kolik za to chtěl asi zaplatit Arturovi, napadlo mi.)

Na druhé straně tu byl ten sportovní novinář, který zahynul při srážce aut... Jestli má lord October a jeho přátelé sebemenší pochybnost o tom, že šlo skutečně o nehodu, vysvětluje to ovšem také výši nabídky, která by měla umlčet jejich svědomí.

Po otci jsem zdědil smysl pro pořádek a pravdu a naučil jsem si vážit jeho logického způsobu myšlení, i když se mi často zdálo, že se chová před soudem k nevinným svědkům příliš tvrdě. Byl jsem vždycky toho názoru, že spravedlnosti má být učiněno zadost, a že otec nedělá dobře, když dokáže, že je viník osvobozen. Proto říkával, že bych s těmi názory nebyl nikdy dobrým advokátem a že bych se spíš hodil na policejního úředníka.

Anglie, myslel jsem si. Dvacet tisíc liber. Dělat detektiva. Mám-li být upřímný, to, co mi líčil lord October s takovou naléhavostí, na mne nezapůsobilo. Anglické dostihy byly na druhém konci světa. Neznal jsem nikoho, kdo by s nimi měl něco společného, a málo jsem se staral, bude-li jejich pověst dobrá či špatná. Jestli pojedu, tak to nebude žádné altruistické tažení. Jestli pojedu, tak tedy proto, že to vypadá zajímavě, že mne láká dobrudružství a výzva k boji. A ještě víc, jako siréna mne láká hodit za hlavu odpovědnost a přetrhat řetězy, jimiž je spoután můj chřadnoucí duch.

Zdravý rozum mi říkal,jak je ten celý nápad potrhlý, že je hrabě z Octoberu neodpovědný snílek a že nemám právo nechat rodinu, aby se starala sama o sebe, zatímco já se budu toulat po světě, a že jediná možnost je zůstat tam, kde jsem a smířit se s tím. Zdravý rozum prohrál.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist