<<< Literární doupě
Literární doupě

Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

REFLEX

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Hot Money - Francis Dick
 
 
cena původní: 219 Kč
cena: 216 Kč
Hot Money - Francis Dick
Front Runner - Francis Felix
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Front Runner - Francis Felix
Triple Crown - Francis Felix
 
 
cena původní: 419 Kč
cena: 372 Kč
Triple Crown - Francis Felix

 

   1   >

 

 

1

Ležel jsem na zemi opřený o loket, lapal marně po dechu, kašlal, plival trávu a hlínu, které jsem měl plná ústa. Můj kůň odstranil svou váhu z mé nohy, neohrabaně se postavil a zcela cynicky, bez ohlédnutí odcválal. Čekal jsem, až se trochu usadí zběsilé dýchání, kosti chrastící po nárazu, až se mi vrátí pocit orientace po přemetu v rychlosti padesáti kilometrů za hodinu a po několika kotrmelcích po zemi. V pořádku. Zlomeného nemám nic. Prostě jsem zase spadl.

Místo a čas: závodiště Sandown, pátek, listopad. Padal drobný, studený, vytrvalý déšt. Když jsem konečně nabral dostatek dechu a energie, znaveně jsem se zvedl. Napadlo mě, že pro dospělého chlapa je tohle vlastně hodně nesmyslný a pitomý způsob obživy.

Ta myšlenka mě zarazila. Nikdy předtím jsem podobně neuvažoval. Jezdit koně, jezdit rychle, skákat přes různé překážky, to byl jediný způsob života, jaký jsem znal, a byla to práce, kterou člověk nemůže dělat, nemá-li ji rád. Mrazivý záblesk deziluze ve mně zahlodal jako první náznak bolesti zubů, nečekaně, nevítaně, nepříjemná předzvěst hrozících nesnází.

Rychle jsem tu myšlenku zahnal. Vždyť přece takovýhle život mám rád, měl jsem rád a vždycky budu mít rád. Vlastně je všechno úplně v pořádku, až na to počasí a na to, že jsem spadl a prošvihl dostih... Samé drobné, všední potíže. To patří k věci.

Brodil jsem se do kopce k tribunám v jezdeckých botách tenkých jako papír, krajně nevhodných pro pochodová cvičení. Soustředil jsem se na úvahy o koni, na kterém jsem vyrazil od startu, a na to, co řeknu či neřeknu trenérovi. „Přece jste nečekal, že bude skákat, když jste ho řádně nepřipravil!“ Tohle jsem zavrhl a zvolil jinou variantu: „Tahle zkušenost mu neuškodí.“ Pak jsem ještě zavrhl, že ten kůň je „bezcenná, hysterická, tvrdohubá, podvyživená kráva“. Zvolil jsem naopak: „Snad by se to mohlo zkusit s blinkersy.“ Trenér stejně prohlásí, že za ten pád můžu já a shodí mě u majitele, řekne, že jsem špatně odhadl odskok. Můj trenér prostě byl takový. Za každou havárii může pilot.

Tiše jsem poděkoval nebesům, že za tuhle stáj nemusím jezdit častěji, že si mě na ten den zjednali jenom proto, že Steve Millace, jejich jezdec, musel tatínkovi na pohřeb. Takové záskoky člověk nemůže jen tak zahodit, i když ze všeho, co o koni ví, tuší zradu. Člověk si to nemůže dovolit, když potřebuje peníze, jako třeba já. Taky když člověk, jako třeba já, potřebuje, aby se jeho jméno objevovalo lidem na očích, na tabuli výsledků, aby se vědělo, že člověk je k něčemu, že je žádaný a že je k mání.

Na celé téhle pohromě, jak jsem skončil před překážkou, mě utěšovala jediná věc, že u toho nebyl Stevův otec, aby to fiasko zvěčnil George Millace, nelítostný kronikář okamžiků, na které si žokejové přejí co nejrychleji zapomenout, byl neškodný. Ležel v rakvi a v chvíli ho nejspíš spouštěli do země k věčnému spánku. Nebylo to ode mne hezké, ale naplňovalo mě to uspokojením. Aspoň se všichni zbavíme škodolibého potěšení, s jakým George dodával majitelům nezvratné fotografické důkazy o chybách jejich jezdců. Zbavili jsme se motorizované kamery, která člověka přistihla na třech a půl okénkách za vteřinu, jak je špatně vyvážený, máchá rukou bezmocně ve vzduchu, padá po hlavě do bláta.

Ostatní sportovní reportéři byli fér, čas od času člověka taky vyfotografovali, když vítězí, ale George se výhradně specializoval na fiaska a potupu. George člověka shazoval automaticky, měl to v povaze. Tisk sice nad ztrátou jeho satirických fotografií naříkal, ale když nám v šatnách Steve řekl, že se mu otec zabil při autohavárii, když narazil do stromu, nezdálo se, že by někdo truchlil.

Protože jsme měli Steva rádi, více méně jsme to nekomentovali... Musel to ticho slyšet, vnímat i chápat. Hájil otce proti nám celá léta. Bylo mu to všechno jasné.

Jak jsem tak šlapal v dešti zpátky, přišlo mi najednou zvláštní, že už vlastně George Millacea nikdy neuvidíme. Jako bych najednou docela zřetelně viděl jeho tvář, nám všem tak dlouho tak dobře známou. Jasné, chytré oči, dlouhý nos, knír, jedovatý úsměv. Vynikající fotograf, to člověk musel uznat, se vzácným talentem předvídat a přesně odhadnout pravý okamžik. Jeho objektiv vždycky mířil správným směrem ve správný okamžik. Měl svérázný smysl pro humor. Ani ne před týdnem mi ukázal černobílý snímek, na kterém jsem se skvěl v plné kráse v přemetu, hlavou dolů, zadkem nahoru. Dozadu připsal: To je Filip Nore s prdelí u nebe. Byl bych se tomu rád zasmál, nebýt té neskrývané zlomyslnosti, která žert provázela. To, jak nás zesměšňoval, bychom všichni snášeli líp, kdyby mu z očí tak nesvítila škodolibost. Jako by všem v duchu házel slupky od banánů pod nohy a čekal za rohem, až sebou někdo švihne. Všichni se bez něho rádi obejdeme.

Když jsem konečně došel pod stříšku verandy před vážnicí, čekal tam na mne trenér s majitelem, a jak se dalo očekávat, tvářil se vyčítavě.

„To jste moc dobře neodhadnul, co?“ řekl útočně. „Odskočil moc brzo.“

Zbytečně bych mu vykládal, že není na světě jezdec, který by pokaždé přiměl koně k dokonalému skoku, natož když jde o špatně trénovaného koně s mizernou povahou. Přikývl jsem a usmál se omluvně na majitele:

„Mohlo by se to s ním zkusit s blinkersy,“ řekl jsem.

„To je moje věc, o tom rozhoduju já,“ ozval se trenér ostře.

„Nestalo se vám doufám nic?“ ptal se majitel starostlivě.

Zavrtěl jsem hlavou. Trenér rychle zašlápl tenhle projev lidskosti a soucítění s jezdcem a odtáhl svého chlebodárce pryč pro případ, že bych třeba mohl pronést nějakou nepřijemnou pravdu o tom, proč kůň odmítá skákat, když se to od něho vyžaduje. Díval jsem se bez hořkosti, jak odcházejí. Pak jsem vykročil ke dveřím vážnice.

„Promiňte,“ oslovil mě jakýsi mladý muž a zastoupil mi cestu. „Nejste prosím Filip Nore?“

„Ano, to jsem.“

„V tom případě... byl byste tak laskav, mohl bych s vámi chvíli hovořit?“

Asi pětadvacetiletý mladík, vysoký jako čáp, vážný a důstojný, s bledým obličejem kancelářských duší. Tmavošedý flanelový oblek, pruhovaná kravata, bez dalekohledu. Nevypadal na to, že patří tam, kde jsme právě stáli, na pracovní část závodiště.

„Jistě, jestli chcete čekat, až zaběhnu za doktorem a převlíknu se.“

„Za doktorem?“ Zatvářil se poplašeně.

„To nic, to se musí, když se spadne. Já to rychle vyřídím.“

Když jsem později vyšel ven, zahřátý, v civilu, ještě tam čekal. Byl na verandě skoro sám, všichni se šli dívat na poslední dostih, už se běžel.

„Já... tedy... jmenuji se Jeremy Folk.“

Vytáhl z vnitřní kapsy tmavošedého saka navštívenku a podal mi ji. Vzal jsem si ji od něho a četl. Folk, Langley, syn a Folk. Advokátní kancelář. Saint Albans, Hertfordshire.

„Ten poslední Folk jsem já.“ Ukázal ostýchavě na své jméno.

„Blahopřeju.“

Zdrženlivě se na mě usmál a odkašlal si.

„Vyslali mě, abych... tedy... Přišel jsem za vámi, abych vás požádal... tedy,“ zarazil se. Tvářil se bezmocně a vůbec nevypadal jako právník.

„Abyste mě požádal o co?“ povzbuzoval jsem ho.

„Říkali, že asi nebudete ochoten... ale já... prostě vyslali mě, abych vás požádal... tedy...

„Tak jen do toho!“

„... abyste jel navštívit svou babičku.“ Vychrlil ta slova rozčileně a pak jako by byl rád, že to ze sebe vypravil.

„Ne.“

Zadíval se na mne, a když viděl, že jsem zůstal klidný, dodal si odvahy.

„Ona umírá,“ řekl, „a chtěla by vás vidět.“

Kam se člověk podívá, smrt. George Millacea a má babička. V obou případech žádný zármutek.

„Rozuměl jste mi prosím?“ zeptal se.

„Rozuměl.“

„Pojedeme hned? Myslím dnes?“

„Ne, nikam nejedu.“

„Přece musíte,“ tvářil se nešťastně. „Chci říct... je stará... umírá... Chce vás vidět...“

„Je mi líto.“

„Když se mi nezdaří vás přemluvit, tak můj strýc... to je syn,“ ukázal rozčileně na vizitku, „... Folk je můj dědeček a Langley můj prastrýc, a oni mě... tedy vyslali...“ Polkl na sucho. „Oni si myslí, že jsem k ničemu, abych se přiznal.“

„Teď mě vydíráte.“

Nepatrný záblesk v jeho očích prozradil, že není tak hloupý, jak se dělá.

„Nechci ji vidět,“ opakoval jsem.

„Přece umírá.“

„Viděl jste ji umírat? Vy osobně?“

„Já... tedy...“

„Vsázím se s vámi, že neumírá. Jestli si vzala do hlavy, že mě chce vidět, tak tvrdí, že umírá, jen aby mě tam dostala, protože jinak by to určitě nešlo, to ona dobře ví.“

Zatvářil se pohoršeně.

„Je jí už pětasedmdesát, uvědomte si to.“

Díval jsem se zasmušile do vytrvalého deště. Nikdy jsem svou babičku neviděl a taky jsem ji vidět nechtěl. Ani umírající, ani mrtvou. Nejsem zastáncem pokání na smrtelném loži, takového toho pojištování před pekelnými branami na poslední chvíli. Na to už bylo zatraceně pozdě.

„Trvám na tom, že nikam nejdu,“ řekl jsem.

Zklamaně pokrčil rameny a zdálo se, že to vzdává. Vykročil do dešté, prostovlasý, bez deštníku, vypadal bezbranně. Po deseti krocích se otočil a váhavě se vrátil.

„Poslyšte... strýc tvrdí, že ona vás opravdu potřebuje.“ Mluvil s vážností a přesvědčivostí misionáře. „Přece ji nemůžete nechat jen tak zemřít.“

„Kde je?“ zeptal jsem se.

Rázem se trochu rozveselil.

„Je v sanatoriu.“ Zalovil v jiné kapse. „Tady mám adresu. Já bych tam s vámi jel, teď hned, kdybyste chtěl, tak vás tam dovedu, je to v Saint Albans. Vy bydlíte v Lambournu, že? Tak to vlastně nemáte tak úplně z ruky, chci říct, není to taková zajíždka jako třeba dvě stě kilometrů nebo tak.“

„Dobrých padesát.“

„Tedy... chci říct, vy jste přece zvyklý hodně jezdit.“

Vzdychl jsem. Neměl jsem moc na vybranou. Mohl jsem volit bud nesmiřitelný, neúprosný postoj, nebo krotkou kapitulaci. Ani jedno, ani druhé se mi nelíbilo. Ona vůči mně zaujala nesmiřitelný postoj už při mém narození, ale to nebyl argument, na to jsem se nemohl vymlouvat, nemohl jsem jí to odplatit na smrtelné posteli. Těžko bych jí mohl nadále hluboce pohrdat, kdybych se sám zachoval tak, jako se zachovala ona. Nepříjemná situace.

Zimní odpoledne se chýlilo ke konci. Světla lamp, zářící rozmazaně v drobném dešti, byla minutu od minuty jasnější. Vzpomněl jsem si na svůj prázdný dům, na to, že stejně nevím co s večerem, že mě k večeři čeká jen kus sýra, dvě vajíčka a černá káva, že bych se strašně rád pořádně najedl, ale nesmím. Kdybych někam jel, aspoň bych tolik nemyslel na jídlo. Ostatně cokoli, co člověku přispěje v nekonečném boji o udržení nízké váhy, nemůže být úplně zavrženíhodné. Dokonce ani návštěva u babičky.

„Tak tedy dobře,“ vzdychl jsem odevzdaně. „Veďte mě.“

 

Stará paní seděla zpříma na posteli a upřeně se na mne dívala. Pokud na ni čekala smrt, tak určitě ne ten večer, to bylo jasné. V očích jí jiskřila nezdolná životní síla a hlas také neměla ani trochu zmírající.

„Filip,“ prohlásila, a prohlédla si mě od hlavy k patě.

„Ano.“

„Ha!“

Tu slabiku vyštěkla napůl s pohrdáním, napůl s vítězoslávou. Nic jiného jsem nečekal. Její nezdolná vůle mi zničila dětství. Ještě větší škody nadělala v životě své vlastní dcery. S úlevou jsem pochopil, že se nechystá škemrat o odpuštění. Stále se ke mně chovala odmítavě, i když se krotila.

„Však já věděla, že přiběhneš,“ řekla, „jakmile uslyšíš o těch penězích.“ Jako slovní výraz pohrdavého výsměchu to bylo prvotřídní.

„O jakých penězích?“

„Sto tisíc liber.“

„Nikdo se přede mnou o penězích nezmínil.“

„Nelži, proč bys sem jinak chodil?“

„Řekli mi, že umíráte.“

Zaraženě a zle se na mne podívala. Mezi rty jí zablýskly zuby. Neusmívala se ani trochu.

„Umřu, ano. Všichi umřeme.“

„To jistě, ale neumřeme všichni najednou. Spíš postupně.“

Kdepak, ta paní docela určitě nebyla ztělesněním vlídné, růžolící babičky. Tvrdá, tvrdošíjná tvář s odmítavými rysy kolem úst. Jako ocel šedivé vlasy měla ještě bohaté, čisté a dobře upravené. Na bledé kůži prozrazovaly stáří zahnědlé pigmentové skvrny a na hřbetech rukou temné, vystouplé žíly. Byla hubená, skoro vychrtlá, a patrně vyšší postavy, aspoň podle mého odhadu.

Veliký pokoj, ve kterém ležela, byl zařízený jako obývací, nebyl to typický nemocniční pokoj, stejně jako celá budova, jak jsem předtím zahlédl. Byl to prostě starý panský dům přebudovaný na hotel s ošetřovatelkami. Všude koberce, všude květované záclony, křesla pro hosty, květiny ve vázách. Nóbl odchod ze života.

„Pan Folk ode mne dostal pokyn, aby ti udělal nabídku.“

Zamyslel jsem se.

„Mladý Folk? Asi pětadvacetiletý? Jeremy?“

„Jistěže ne.“ Ztrácela se mnou trpělivost. „Můj právník pan Folk. Řekla jsem mu, aby tě přivedl. A taky tě sem dostal. Jsi tu.“

„Poslal pro mne svého vnuka.“

Odvrátil jsem se od ní a sedl si bez ptaní do křesla. Proč se Jeremy nezmínil o těch penězích? Byl by to přece jen detail, který člověk hned tak nezapomene.

Babička se na mne vytrvale dívala bez sebemnší známky náklonnosti. Já se zase díval na ni. Dopálilo mne, že si byla tak jistá, že si mne koupí. Její výraz pohrdání mě odpuzoval a nevěřil jsem, že by se mnou měla dobré úmysly.

„Odkážu ti sto tisíc liber. Pod jedinou podmínkou,“ řekla.

„Neodkážete.“

„Cože?“ Ledový hlas, ledový pohled.

„Říkám že ne. Nechci žádné peníze ani podmínky.“

„Ještě jsi nevyslechl můj návrh.“

Neodpověděljsem. Začínala se ve mně ozývat zvědavost, ale nepřál jsem si, aby to na mně viděla. Protože se neměla k další řeči, bylo ticho. Jen ať si mě v klidu přeměří. Já jsem trpělivý. Při svém neobvyklém dětství a podivné výchově jsem se naučil aspoň jednomu: čekat, donekonečna čekat. Čekat na lidi, kteří nepřicházejí, čekat na splnění přání, která se nenaplňují.

Konečně se ozvala. „Jsi větší, než jsem si představovala.“

Mlčky jsem čekal dál.

„Kde je tvá matka?“ zeptala se.

Má matka, její dcera!

„Ulítla na obláčku,“ řekl jsem.

„Cože?“

„Domnívám se, že zemřela.“

„Domníváš se!“ Tvářila se spíš rozhněvaně než zarmouceně. „Copak to nevíš jistě?“

„Ne, bohužel mě o tom písemně nevyrozuměla. Ne.“

„Tvá drzost je neuvěřitelná!“

„Vzhledem k tomu, jak jste se ke mně od mého narození chovala, nemáte právo mě okřikovat.“

Zamžikala, zalapala po dechu a zůstala asi minutu sedět s otevřenými ústy. Pak tvrdě sevřela rty a zle, vztekle se na mne zadívala. Uvědomil jsem si v tu chvíli, čemu musela čelit má ubohá mladičká maminka, a znovu jsem pocítil soucit a něhu k té přelétavé mušce, která mě přivedla na svět.

Pamatoval jsem si, jak mne jednoho dne, ještě když jsem byl hodně malý, krásně ustrojila, protože jsme se chystali na návštěvu k babičce. Maminka se pro mne zastavila u lidí, u kterých jsem tehdy bydlel, a pak jsme spolu jeli autem, daleko, až k takovému velikému domu. Tam mne nechala stát v hale, abych prý na ni počkal. Zpoza bíle natřených dveří se tehdy ozýval veliký křik. Pak maminka vyšla. Plakala. Chytla mě za ruku a odtáhla k autu.

„Jdeme, Filipe, a nikdy, nikdy už od ní nic nebudeme chtít! Nechtěla tě ani vidět. Dobře si to pamatuj, Filipe, pamatuj si, že tvá babička je zlá bestie.“

Dobře jsem si to pamatoval. Sice se mi to ve vzpomínkách vybavilo jen zřídka, ale pamatoval jsem si úplně zřetelně, jak sedím na židli v hale, nedosáhl jsem ani nohama na zem, celý nesvůj v parádních šatech, jak poslouchám ten křik.

Já s maminkou vlastně nikdy nežil, s výjimkou několika roztroušených, rozčilujících týdnů. Neměli jsme svůj byt, žádnou trvalou adresu, žádné zázemí. Maminka věčně poletovala z místa na místo a problém, co se mnou, řešila jednoduše tak, že mě vždycky odložila na různě dlouhou dobu u celého procesí poněkud užaslých provdaných přítelkyň. Když teď o tom uvažuju, uznávám, že ty přítelkyně byly dost tolerantní.

„Miláčku prosím tě, ujmi se na pár dní Filipa,“ říkala a strčila mě další cizí paní. „Já teď žiju v tak strašném zmatku, já prostě opravdu nevím, co si s ním počít, umíš si to představit... Deboro (nebo Mirando, Chloe či Samantho či jiné jméno)... buď andělíček, ujmi se ho, slibuju, že si ho v sobotu vyzvednu.“ Pak většinou příslušnou Deboru, Mirandu, Samanthu nebo Chloe upřímně políbila a zmizela v oblaku vůně.

Soboty přicházely a míjely a ona se neobjevovala. Nakonec se ale vždycky vynořila, roztěkaná, rozesmátá, překypovala díky a mne si vyzvedla jako balík z úschovny zavazadel. Někdy pro mne nepřišla celé dny, týdny i měsíce. Nikdy jsem nevěděl, co mě čeká, myslím, že to nevěděli ani moji hostitelé. Myslím, že jim občas něco připlácela na mou útratu, ale určitě s úsměvem a jako žertem.

Byla nesmírně půvabná a hezká, dokonce i v mých očích. Byla tak okouzlující, že ji lidé objímali, hýčkali, a každý se rozzážil, když se někde objevila. Teprve když jsem lidem zůstal doslova viset na krku, začali být nesví. Tak se ze mne stalo tiché, zakřiknuté, nejisté dítě, věčně jsem chodil po špičkách, abych nerušil, věčně jsem trnul, že mne jednoho dne někdo bude mít dost a vyhodí mě na ulici.

Když teď na tu dobu vzpomínám, uvědomuju si, že těm Samanthám, Deborám a spol. musím být vděčný. Nikdy jsem netrpěl hlady, nikdy se ke mně nechovaly nelaskavě a nikdy se mne nesnažily zbavit. Některé rodiny se mě ujaly dvakrát i víckrát, někdy s ochotou, jindy s rezignací. Když mi byly tři nebo čtyři roky, jakási osoba s dlouhými vlasy a cinkajícími náramky, oděná v orientální háv, mě naučila číst a psát. Nikdy jsem nikde nebyl natolik dlouho, abych mohl chodit soustavně do školy. Byl to podivný, zmatený život, život bez kořenů. Vynořil jsem se z tohoto života ve dvanácti letech, kdy jsem poprvé na delší dobu zakotvil. Uměl jsem tehdy skoro všechny práce v domácnosti, ale neuměl jsem mít rád.

Nechala mě tehdy u dvou fotografů, Duncana a Charlieho. Zůstal jsem stát uprostřed jejich velkého ateliéru s holou podlahou, malou kuchyňkou, v rohu plynový vařič, s postelí za záclonou a s přilehlou temnou komorou a koupelnou.

„Miláčkové prosím vás, postarejte se mi o něj do soboty... buďte andělíčkové...“ Pak docházely gratulace k narozeninám a dárky k vánocům, ale ji jsem neviděl celé tři roky. Když Duncan odešel, objevila se u nás z ničeho nic a od Charlieho mě odvedla. Odvezla mě do Hampshiru k rodině jednoho trenéra jezdeckých koní. Trochu žasli. Řekla jim, že mě tam nechává jen do soboty, že je mi už patnáct, jsem silný a zdatný, „... miláčkové, může u vás třeba kydat hnůj nebo tak...“

Zase přicházely lístky a dárečky, asi tak dva roky. Když mi bylo osmnáct, gratulace se neobjevila a následující vánoce nebyly žádné dárečky. Jako by se do země propadla.

Později jsem pochopil, že nejspíš zemřela na následky užívání drog. Jak jsem dospíval, domyslel jsem si a pochopil ledaco.

Stará paní se na mne dívala z druhého konce místnosti rozzuřeně a nesmiřitelně. To, co jsem předtím řekl, ji rozlítilo.

„Když se mnou budeš takhle mluvit, tak nepochodíš.“

„Nestojím o to, abych s vámi pochodil.“ Vstal jsem. „Tohle setkání bylo zbytečné. Pokud snad jde o to, abych vám našel dceru, tak to jste si vzpomněla pozdě, tu jste měla hledat před dvaceti lety. Co mne se týče, já bych ji kvůli vám nehledal, i kdyby to bylo možné.“

„Nechci, abys hledal Carolinu. Nejspíš budeš mít pravdu, je asi po smrti.“ To pomyšlení ji očividně nezarmucovalo. „Chci, abys našel svou sestru.“

„Mou... koho?“

Nepřátelské oči si mě pátravě, vypočítavě prohlédly.

„Tak tys nevěděl, že máš sestru? Tak ji tedy máš. Odkážu ti sto tisíc liber, když ji najdeš a dovedeš ji ke mně. A nemysli si,“ vyhrkla ostře, než jsem měl čas se ozvat, „že mi sem zavlečeš a podstrčíš nějakou podvodnici, na to ti nenaletím. Jsem sice stará, ale hloupá nejsem. Budeš muset panu Folkovi prokázat nade vši pochybnost, že to děvče je opravdu má vnučka. A pan Folk se jen tak lehce přesvědčit nedá.“

Ani jsem ty jedovatosti nevnímal! Přemohl mě šok a zvědavost. Přece jsem byl jediný! Jediný plod té poletavé mušky! Najednou mě zaplavil nesmyslný pocit žárlivosti. V minulosti patřila maminka jen mně, mně, a teď najednou jsem se o ni musel dělit. Musel jsem se dělit i o vzpomínky na ni, musel jsem si ty vzpomínky v duchu přepracovat. Najednou mě zmateně napadlo, že je směšné, že ve třiceti prožívám to, co jiní ve dvou letech.

„Tak co?“ vyštěkla babička.

„Ne.“

„Je to hodně peněz.“

„Pokud je máte.“

To ji rozzuřilo. „Jsi drzý!“

„Jistě. No jestli už nic jiného nechcete, tak bych šel.“

Otočil jsem se a vykročil ke dveřím.

„Počkej,“ zavolala na mne naléhavě. „Nechceš se aspoň podívat na její obrázek? Tamhle na prádelníku leží fotografie tvé sestry.“

Otočil jsem se přes rameno a zahlédl, jak ukazuje na prádelník vzadu v pokoji. Jistě viděla, že váhám a že se i ruka na klice dveří zarazila.

Pokračovala se vzrůstající sebedůvěrou: „Tak se na ni aspoň podívej. Proč se na ni nechceš podívat?“

Nechtě jsem podlehl neovladatelné zvědavosti a šel jsem se podívat na ten prádelník. Ležel tam amatérský snímek, pohlednicový formát. Zdvihl jsem fotografii a natočil ji ke světlu.

Malá holčička, asi tří až čtyřletá, na poníku.

Dítě mělo hnědé vlásky k ramenům a bylo oblečené do džín a červenobíle proužkovaného trička. Poník byl nevýrazný velšský šedák s dobře vyčištěným postrojem. Fotografii zřejmě pořídili v nějaké jízdárně. Dítě i pony vypadali spokojeně a dobře živení. Fotograf ale bohužel vzal snímek z příliš velké dálky a obličej holčičky vyšel dost nezřetelně. Zvětšení by asi pomohlo, aspoň trochu.

Otočil jsem obrázek, ale na zadní straně nebylo nic, nic, z čeho by člověk uhádl, kdo a kde snímek pořídil.

Trochu zklamaně jsem fotografii zase vrátil na místo. Tu jsem s malým bodnutím u srdce zahlédl obálku, nadepsanou maminčiným písmem. Obálka byla adresovaná mé babičce; Lavinii Norové, do jejího domu v Northamptonshiru, do domu, ve kterém jsem tehdy čekal v hale.

V obálce byl dopis.

„Co to děláš?“ křikla babička poplašeně.

„Čtu si dopis od maminky.“

„Ale... ten dopis tam nemá co dělat. Okamžitě to polož! Myslela jsem, že je v zásuvce.“

Ignoroval jsem ji. To velkorysé, rozevláté písmo mne vítalo, zářilo na mne z obálky, jako by maminka byla se mnou, uspěchaná, rozesmátá, škemrající někoho o pomoc.

Dopis datovaný druhého října nebyl vůbec žertovný.

 

Drahá marninko,

já vím, že jsem se zařekla, že už od tebe nikdy nic nebudu chtít, ale teď se o to přece jen ještě jednou, naposledy pokouším, protože já hloupá pořád doufám, že se snad jednou začneš na věci dívat jinak. Posílám ti fotografii své dcery Amandy, tvé vnučky. Je hrozně milá a hodná, teď jsou jí právě tři roky, a potřebuje řádný domov a školu a vůbec. Vím, že od tebe nemůžu chtít, abys kolem sebe snášela malé dítě, ale kdybys jí aspoň mohla dávat nějakou pravidelnou podporu nebo výživné, mohla by žít u hodných lidí, kteří ji mají rádi a rádi by si ji u sebe nechali, ale nemají na to, protože už mají tři vlastní děti. Kdybys těm lidem mohla pravidelně přispívat prostřednictvím banky, ani bys nezpozorovala, že utrácíš a tvá vnučka by vyrůstala v šťastném domově, a to mně teď nejvíc leží na srdci a dělá starost, proto ti píši, protože už si nevím rady.

Má jiného otce než Filip, takže k ní nemůžeš mít takový odpor, odpadá ten důvod. Kdybys ji viděla, určitě bys ji začala mít ráda, ale i kdybys ji nechtěla vidět, tak se o ni, prosím tě, maminko, postarej. Doufám, že mi brzy napíšeš. Moc tě prosím, mciminko, napiš mi.

Tvoje dcera Carolina t. č. adresa: Pine Woods Lodge, Mindle Bridge, Sussex.

 

Vzhlédl jsem a zadíval se na tu neústupnou starou ženu.

„Kdy tohle psala?“

„To už je před lety.“

„Vy jste jí neodpověděla,“ konstatoval jsem suše.

„Ne.“

Asi nemělo význam, aby se člověk rozčiloval nad tragédií, která se odehrála tak dávno. Znovu jsem se podíval na obálku, snažil jsem se rozluštit z poštovního razítka datum, rok, ale razítko bylo rozmazané a nečitelné. Uvažoval jsem o tom, jak dlouho asi tehdy zůstala v Pine Woods Lodge, ustaraná, s troškou naděje a tíhou zoufalství.

U mé maminky byl ovšem pojem „zoufalství“ relativní. Zoufalství končilo napřaženou rukou, úsměvem, a s pomocí boží (nebo Debory, Samanthy či Chloe) se nakonec všechno vyřešilo. Zoufalá situace v maminčině případě nikdy nebyla poznamenaná hořkostí a ubohostí. Tehdy to ale muselo být hodně zlé, když se odhodlala požádat o pomoc vlastní matku.

Vzal jsem dopis, obálku i fotografii a vstrčil je do kapsy u saka. Rozhořčovalo mne, že si ta stará ženská ty věci celá léta schovávala a přitom nevyslyšela tak úpěnlivou prosbu. Nějak mi připadalo, že ty věci právem patří mně a ne jí.

„Takže se do toho pustíš,“ řekla.

„Ne.“

„Ale tu fotografii sis vzal.“

„Ano.“

„Tak tedy...“

„Jestli vám jde o to, aby se Amanda našla, měla byste si najmout soukromého detektiva.“

„To už jsem udělala,“ odsekla netrpělivě. „Dokonce tři detektivy. Byli k ničemu.“

„Když všichni tři neuspěli, nechápu, jak bych mohl uspět já,“ namíl jsem.

„Protože ti o něco jde,“ prohlásila vítězoslavně. „Přetrhneš se, pro takové peníze se přetrhneš.“

„Omyl.“ Trpce jsem se na ni z dálky díval, a ona se dívala na mne z postele, podepřená mnoha polštáři. Neusmála se. „Kdybych od vás přijal peníze, zvracel bych nad sebou.“

Znovujsem vykročil ke dveřím. Tentokrát jsem je otevřel bez zaváhání.

Jak jsem mizel, ještě za mou volala: „Tak tedy ty peníze dám Amandě... pokud ji najdeš.“

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist