Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

REFLEX
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

„Ivor den Relgan!“ To jméno se kolem mne ozývalo ve všech odstínech úžasu. „Ten a členem Jockey Clubu! To snad není možné!“

Jockey Club, onen vysoce výběrový a vznešený spolek, údajně zvolil právě toho rána do svých elitních řad člověka, od kterého už celá léta udržoval odstup, kterého si páni z klubu drželi co nejdále od těla, toho bohatého, nadutého člověka, ktery se vynořil bůhví odkud a v dostihovém světě trousil peníze. Je pravda, že se dopustil také určitých dobrých skutků, ale ty vesměs přijaly s nechutí, pro obdarované byly skoro urážkou.

Prý byl původem Holanďan, lépe řečeno pocházel snad z některé bývalé nizozemské kolonie. Jeho angličtina zněla trochu jako řeč Jihoafričanů, trochu jako mluví Australané, trochu jako Američané. Takový slepenec světové výslovnosti samohlásek a souhlásek by mohl znít zajímavě, z jeho úst ale působil nadutě a nadřazeně. Svým způsobem řeči naznačoval, že je na mnohem vyšší úrovni než zkostnatělých britských horních deset tisíc. Nežádal přízeň mocných v dostihovém světě, přál si jejich obdiv. Naznačoval, že to jsou oni, kdo by mohli něco získat od něho, jeho cenné rady. Také jim ty rady zdarma poskytoval v dopisech redakci Sporting Life.

Do onoho rána si Jockey Club často jeho rady bral k srdci, ale nikdy se k tomu veřejně nepřiznal. Chvilku jsem zauvažoval, proč Jockey Club najednou tak obrátil, jak to, že najednou přijal do své náruče člověka, který byl tolik let v jeho nemilosti.

Steve Millace čekal v šatně u mého věšáku. Ode dveří jsem viděl, jak je přetažený. Zblízka vypadal až o strach. Bílý jako stěna, třásl se, ruku v pásce. Díval se na mě zapadlýma, zoufalýma očima.

„Už to víš?“ zeptal se.

Přikývl jsem.

„Stalo se to v pondělí v noci. Teda, vlastně dneska brzy ráno... asi ve tři. Než si toho vůbec někdo všiml, bylo pozdě.“

„Maminka nebyla doma, viď?“

„Nechali si ji ve špitále. Ještě je tam. Ale je toho na ni moc, totiž.. .“ třásl se. „Už je toho doopravdy moc.“

Vydal jsem ze sebe upřímně soucitné zvuky.

„Řekni mi, co mám dělat,“ prosil.

Zřejmě si mě vybral za staršího bratra nebo za neoficiální linku důvěry.

„Neříkal jsi, že máš nějaké tety?“ zeptal jsem se. „Byly na pohřbu, ne?“

Netrpělivě zavrtěl hlavou.

„To jsou tátovy sestry. Starší sestry. Mámu nikdy neměly v lásce.“

„Stejně...“

„Jsou to takový slepice...“ vybuchl. „Já jim volal, řekly, že je to strašná smůla. Řekni naší milé Marii, že si může celkem levně najmout za peníze od pojišťovny bungalov někde blízko moře.“ Jedovatě se po nich opičil. „Dělá se mi z těch ženskejch nanic.“

Začal jsem se převlékat z civilu do dresu. Bylo mi jasné, že pro Steva je odpolední program naprosto nedůležitý.

„Filipe,“ prosil, „viděls ji celou zmlácenou, tátu už nemá, a teď k tomu ten barák, prosím tě, moc tě prosím, nějak mi pomoz.“

„Dobře,“ řekl jsem odevzdaně. Co jsem také mohl říct jiného? „Až si to odjezdím, tak něco vymyslíme.“

Zvedl se na lavici, jako by ho už nohy neudržely. Zůstal tam sedět a díval se do prázdna, zatímco jsem se převlékal a šel se zvážit. Harold na mne jako obvykle čekal, aby mi odebral sedlo, zatímco budu na váze. Od pondělí se o mém životním rozhodování, do kterého mě vehnal, ani nezmínil. Možná, že mé mlčení považoval za tichý souhlas, že nerozpoznal mou rozpolcenou nerozhodnost. Když jsem mu podal sedlo, zeptal se úplně normálním tónem:

„Už víš, kdo přibyl do Jockey Clubu?“

„Vím.“

„Příště nejspíš přijmou Čingischána.“

Šel se mnou, nesl sedlo, aby ho mohl hodit na Pamphleta. Po chvíli jsem se k němu připojil v padoku. Kůň kráčel klidně a nezúčastněně v kruhu, zatímco si jeho majitel, populární pánská hvězda popmusic, okusoval rozčilením nehty.

Harold mezitím odněkud načerpal další novinky.

„Tak jsem se doslechl, že to dokonce byl sám „Veliký bílý náčelník“ kdo trval na tom, aby Relgana vzali do Jockey Clubu.“

„Lord White?“ žasl jsem.

„Představ si, sám Neposkvrněný sníh.“

Pamphletův mladý majitel si olízl prsty a pronesl:

„Tak co, kamaráde, jestlipak tohle moje bejby pěkně rozehraješ, bude to koncert?“

„Na plnej ceres,“ Harold se přizpůsobil neobvyklému jazyku pana majitele.

Zpěvák pop-music si pořídil koně, aby získal větší reklamu, a nechal ho běžet jen tam, kde věděl, že dostih bude snímat televize. Jako vždy si byl velice dobře vědom, kde jsou rozmístěné kamery, a hlídal si, aby zrovna nebyl schovaný za mnou nebo za Haroldem, kdyby se náhodou některá z nich stočila k němu. V tomhle jsem ho obdivoval, to skutečně uměl; vůbec jsem ho v určitém směru obdivoval.

Tentokrát se dostavil na závodiště s namodro nabarvenými vlasy. Viděl jsem, jak lidé kolem nás v padoku z něho dostávají málem mrtvičné záchvaty, ale Harold se tvářil jakoby nic; vycházel z toho, že když někdo řádně platí účty, může se chovat tak výstředně, jak je mu libo.

„Filipe, zlato,“ pravil pěvec, „slib, že přivedeš mou lásku záhy zpátky ke mně.“

To se snad naučil ze starých filmů. Takhle přece nemůžou mluvit ani zpěváci pop-music, tak snad už nemluví nikdo. Začal si zase okusovat nehty. Já se vyhoupl na Pamphleta a vyjel.

Obecně jsem neplatil za jedničku, když šlo o proutěnky. Jenže Pamphletovi šlo ten den asi taky o to, aby vyhrál, jako mně. Proletěl celou dráhou jako vítr, plný elánu a radosti ze života, hravě na rovince minul favorita, takže jsme museli při odsedlávání snášet objetí modrovlasé hvězdy (aby si televize přišla na své). Také jsem dostal nabídku, abych jel záskok v pátém dostihu. Poprosil mě o to takový ustaraný, málo známý trenér. Prý se mu jezdec zranil, tak jestli bych nebyl ochotný... Jasně, že jsem byl ochotný, dokonce velice. Skvělé. Sluha prý mi dá dres. Prima.

Steve ještě stále hloubal vedle mého věšáku.

„Shořela taky kůlna?“ zeptal jsem se.

„Cože?“

„Jestli shořela kůlna, ten mrazák, materiály tvýho táty.“

„Jo, taky shořela, ale tátovy věci už tam nebyly.“

Svlékl jsem oranžovo-růžové barvy slavného pěvce a šel se shánět po klidnějších barvách, zelené a hnědé, na ten záskok.

„Tak kde tedy jsou ty věci?“ zeptal jsem se Steva, když jsem se vrátil.

„Vyprávěl jsem mámě, jak si myslíš, že se některejm lidem nelíbí, když jsou na tátových fotkách, a máma řekla, že asi všechny ty vloupání někdo naplánoval právě kvůli těm fotkám, že jim asi vůbec nešlo o máminy kožichy, a jestli prej to tak je, tak že v žádným připadě nenechá ty diáky a negativy tam, kde jsou. V pondělí mě poslala, ať to všechno odnesu k sousedům. A tam to teď je, taky v takový malý stodole.“

Zapnul jsem si hnědo-zelenou košili a uvažoval o tom, co jsem vyslechl.

„Chceš, abych se za tvou maminkou zastavil v nemocnici,“ zeptal jsem se.

Měl jsem to skoro na cestě, nic mě to nestálo. Skočil po mé nabídce s takovou vděčností, až mě uvedl do rozpaků. Prý že přijel na dostihy s hostinským z jedné malé sussexské vesničky blízko stájí, pro které jezdil a kde také bydlel, a když prý zajdu za maminkou já, může on jet s tím hostinským zase zpátky, jinak prý neví, jak by se dopravoval, sám s tím klíčkem jezdit nemůže. Neměl jsem sice původně v úmyslu jít za paní Millaceovou sám, ale když jsem tak o tom přemýšlel, bylo to vlastně lepší.

V okamžiku, kdy Steve odložil své břimě na má bedra, viditelně pookřál. Ještě mě poprosil, abych mu zatelefonoval, až se vrátím domů.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem roztržitě. „Jezdil tvůj otec často do Francie?“

„Do Francie?“

„Jo, to je taková země, tos nevěděl?“

,Ale...“ neměl náladu na žertování. „Ovšem, jezdil tam, do Longchamps, Auteil, Saint Cloud, všude možně byl. Často. Líbilo se mu tam.“

„A co takhle kolem světa?“ zeptal jsem se a zastrkával přitom olůvka do plátěného pouzdra na závaží.

„Co?“ Byl ze mne zmatený. „Jak to myslíš?“

„Na co vydával nejvíc peněz?“

„Asi na objektivy. Měl teleobjektivy dlouhý jako noha. Jak se objevilo něco novýho, tak to koupil.“

Vzal jsem sedlo a plátěné pouzdro na závaží ke zkušební váze. Přidal jsem do kapsiček ještě skoro půl kila plochých kousků olova. Steve vstal a šel za mnou.

„Jak jsi to myslel, s tím, za co nejvíc utrácel?“

„Ale nijak. O nic nejde. Prostě jsem byl zvědavý, čím se bavil kromě dostihů.“

„No... prostě fotil, pořád, všude. Nic jinýho ho nebavilo. Nikdy, co pamatuju.“

Pak už byl čas, abych šel za svým zelenohnědým koněm. Stalo se, co se stávájen zřidka, měl jsem svůj den, kdy se člověku všechno daři. V nepopsatelném stavu blaženosti jsem už podruhé seskakoval z koně tam, kde odsedlávají vítěze. Najednou mi přišlo, že tenhle život nevzdám, prostě se ho nemůžu vzdát, nejde to, protože vítězství člověka určitě povznáší výš než heroin.

Mou matku pravděpodobně heroin zabil.

 

Stevova maminka ležela sama v proskleném boxu, osamocená, a přitom trapně na očích všem zvědavým cizím lidem, procházejícím chodbou. Byly tam sice záclony, mohly ji před veřejnou zvědavostí chránit, jenže nebyly zatažené. Nesnáším tenhle systém zbavující nemocného všeho soukromí. Copak existuje na světě člověk, kterého těší, když je nemocný a někdo se dívá najeho intimní potřeby, na jeho ponižující nemohoucnost?

Marie Millaceová ležela na zádech, pod hlavou dva nízké polštáře, přikrytá prostěradlem a tenkou modrou přikrývkou. Oči měla zavřené. Hnědé vlasy spadaly na polštář ve slepených zcuchaných pramíncích. Obličej měla hrozný.

Sedřenou kůži, jak jsem ji viděl v sobotu večer, teď pokrývaly ošklivé, veliké, tmavé strupy. Roztržené víčko, pečlivě zašité, bylo obludně oteklé a skoro černé. Temně fialová špička nosu jí vykukovala zpod sádrové dlahy, připevněné proužky bílé leukoplasti křížem přes čelo a tváře. Pootevřené rty měla také oteklé a temně rudé. Na celém obličeji byly známky pohmoždění, červené, šedavé, černé a žluté podlitiny. Krátce po úrazu takové zranění vypadá většinou ošklivě, ale během hojení se teprve projeví, jak jsou škody rozsáhlé.

Viděl jsem lidi v podobném stavu už mockrát, i v horším, lidi, pokopané cválajícími kořimi, jenže v tomto případě, kdy někdo ublížil hodné, neškodné paní v jejím vlastním bytě z pusté surovosti, mě ten pohled vyváděl víc z míry. Soucit přehlušoval vztek, takový vztek, jako měl tehdy Steve. Byl bych ty bestie zabil.

Slyšela mě vejít a pootevřela lepší oko, když jsem se k ní blížil. Tvářila se lhostejně, nechápavě, jako bych byl ten poslední, koho by čekala.

„Steve mě požádal, abych se tu u vás zastavil,“ vysvětloval jsem. „Nemohl přijet sám kvůli té klíční kosti, ještě tak dva tři dny nesmí řídit.“

Oko se zase zavřelo.

Donesl jsem si židli postavenou u zdi a usadil se vedle postele. Oko se zase otevřelo. Ruka, spočívající až do té chvíle trpně na přikrývce, se ke mně pozvedla. Vzal jsem ji, pevně mě tiskla, držela se mě úporně, jako by u mne hledala oporu a útěchu. Po chvilce paní Millaceovou ta potřeba někoho se držet, doslova držet, trochu přešla. Pustila mou ruku a svou zase položila na přikryvku.

„Řekl vám Steve, co se stalo s domkem?“

„Ano, řekl. Je mi to opravdu líto.“

Žádná sláva, znělo to slabě. Před takovými ranami, jaké potkaly ji, by ale každé slovo útěchy vyznělo chabě.

„Viděl jste dům?“

„Ne, dozvěděl jsem se to od Steva teprve dnes odpoledne na dostizích v Kemptonu.“

Mluvila s obtížemi, mumlala, bylo jí těžko rozumět, jako by měla i jazyk ztuhlý a oteklý za těmi odulými rty.

„Mám zlomený nos,“ řekla a neklidně pohybovala prsty.

„Já vím, také jsem ho měl jednou zlomený a také mi dali tvarovací sádrovou dlahu, jako vám. Za týden budete zase v pořádku.“

Z jejího mlčení jsem jednoznačně vycítil, že mi nevěří.

„Uvidíte, že mám pravdu.“

Pak nastalo ticho, jaké nastává u lůžka nemocných. Možná, že se v těchhle případech uplatní systém prosklených boxů. Když už člověk neví, jaké fráze by ještě ze sebe vypravil, může si se svým nemocným povídat o hrozivých příznacích, které vidí u pacienta ve vedlejším pokoji.

„George mi vyprávěl, že fotografujete jako on.“

„Jako on ne, on byl absolutní jednička.“

Tentokrát žádné známky nevíry, naopak, skoro se usmála, nebo se o to alespoň pokusila.

„Steve mi řekl, že jste nechala Georgeovy negativy a diapozitivy přestěhovat, než dům vyhořel. To bylo štěstí!“

Úsměv zmizel a vystřídala ho úzkost.

„Dnes tu byli od policie.“

Jako by se otřásla. Ztěžka dýchala. Nosem dýchat nemohla, vzduch jí hvízdal ve staženém hrdle.

„Oni přišli až sem?“

„Ano, řekli...“

Hrudník se jí namáhavě zdvíhal. Kašlala.

Položil jsem dlaň na její ruku a důrazně jsem ji napomínal:

„Nesmíte se rozčilovat. To potom člověka všechno začne bolet ještě víc. Teď se klidně třikrát zhluboka nadechněte, nebo i třikrát nebo pětkrát. Nemluvte, dokud se neuklidníte.“

Chvíli ležela bez hnutí. Pak začala dýchat volněji a já viděl, jak pod přikrývkou přestala napínat svaly. Konečně promluvila:

„Vy jste o hodně starší než Steve.“

„O osm let.“

Přestal jsem ji držet za ruku.

„Ne, jste mnohem... mnohem starší.“ Odmlčela se. „Mohl byste mi prosím podat trochu vody?“

Na nočním stolku stála sklenička, ve skleničce byla voda a trubička. Opatrně jsem jí zavedl trubičku do úst a ona trochu upila.

„Děkuji.“

Zase zmlkla, Pak znovu začala, tentokrát už klidněji.

„Lidé od policie tvrdí... oni tvrdí, že ten požár někdo založil.“

„Ano?“

„Vás to nepřekvapuje?“

„Po opakovaném vloupání mě to nepřekvapuje.“

„Nafta,“ pokračovala. „Pětigalonový sud s naftou. Policie to našla v hale.“

„Byla to vaše nafta?“

„Ne.“

Znovu ticho.

„Ptali se mě... jestli měl George nějaké nepřátele.“

Neklidně pohnula hlavou.

„Řekla jsem samozřejmě že ne... pak se ptali... jestli snad nemá něco, co by někdo chtěl získat za každou cenu... i za cenu...“

„Paní Millacová,“ řekl jsem věcně, „ptali se přímo, jestli George neměl nějaké fotografie, které by si někdo přál získat nebo zničit i za cenu loupeže a žhářství?“

„George by nedokázal...“ začala se vzrušeně bránit.

Ale ano, George by dokázal.

„Podívejte se,“ mluvil jsem pomalu, ,je možné, že si to nebudete přát, že mi nebudete důvěřovat... ale kdybyste si přála, mohl bych si prohlédnout ty diapozitivy a negativy a pak bych vám mohl říct, jestli je mezi nimi něco, co by patřilo do kategorie, o které hovoříme.“

Po chvíli se zeptala: „Ještě dnes večer?“

„Jistě. Pokud budou v pořádku, můžete oznámit policii, že existují... Pokud ovšem budete chtít.“

„George nebyl vyděrač,“ řekla pevně.

V těch slovech, pronesených oteklými, bolavými rty, znělo vášnivé, pevné přesvědčení. Nechtěla říct „nevěřím, že by George dokázal někoho vydírat“, ne, chtěla říct, že George nebyl vyděrač, s určitostí. Přesto si ale úplně jistá přece jen nebyla, jinak by ty materiály předala policii. Byla si jistá i nebyla. Srdcem ano, rozumem ne. Zcela nelogicky to bylo logické.

Kromě té podvědomé víry už ztratila všechno, a já jí nedokázal tu víru vzít.

 

Vyzvedl jsem u sousedů tři plechové krabice. Sousedka si myslela, že v nich jsou jen drobnosti, kterých si lupiči nevšimli. Provedla mě jako kastelánka domem.

I když už byla tma, poznal jsem ihned, že tam už není co zachovat. Pět galonů nafty musí stačit k dokonalému zničení. Z domu zbyla jen holá kostra, bez oken, bez střechy, čpící a praskající. Do téhle zvlčilé zkázy a k troskám někdejšího domova se Marie musí vrátit.

Odjel jsem domů s Georgeovým životním dílem a strávil pak celý večer až do noci promítáním diapozitivů na bíle natřenou zeď v obývacím pokoji.

Byl neuvěřitelně nadaný. Když jsem se díval na jeho věci jako celek, viděl jeden obrázek po druhém, ne jen tu a tam něco roztroušeného po novinách a časopisech v průběhu let, žasl jsem nad rychlostí jeho postřehu a nad jeho představivostí. Znovu a znovu zachycoval život přesně v takovém okamžiku, jaký by si zvolil malíř. V celkové kompozici nikdy nic nechybělo ani nepřebývalo, nic nerušilo. Byl to opravdový mistr.

Měl tam všechny nejlepší dostihové snímky, barevné i černobílé. Našel jsem ale také série se zcela nečekanou tematikou, jako je třeba hráče karet, opilce, žirafy, nebo sochaře při práci, či parné letní neděle v New Yorku. Obrázky byly ze všech časových období už od Georgeova mládí. Na každém rámečku bylo vždy pečlivě, drobným písmem napsáno datum a místo záběru.

Byla tam spousta portrétů, některé studiové, ale většina ne. Znovu a znovu jsem viděl, jak uměl zachytit prchavou náladu a výraz člověka a tím odkrýt jeho nitro. Jistě, vybíral tehdy nepochybně z mnoha záběrů, ale ty, které si schoval, byly fantastické.

Obrázky z Paříže, Saint Tropez, cyklistické závody, rybářské přístavy. Ale nikde žádný obrázek dvou lidí, bavících se před kavárnou, lidí, kteří spolu vůbec mluvit neměli.

Když jsem došel ke konci třetí krabice, uvažoval jsem o tom, co George nefotografoval nebo co si neschoval.

Žádná válka. Žádné krveprolití. Žádné hrůzy. Žádná roztrhaná těla a trpící děti, žádné popravy ani auta zničená bombami.

Ne, ze zdi na mě celé hodiny křičela trošku trpká pravda, naznačená z lehkým posměchem pod poodhrnutým povrchem. Možná, že se Georgeovi zdálo, že k nesmyslnosti násilí nemá co dodat.

Najednou jsem si jasně uvědomil, že už nikdy neuvidím svět takový, jaký jsem ho až do té chvíle viděl, Georgeův pronikavý ostrý pohled na věci a lidi mě už neopustí a asi mne tu a tam postrčí, až to budu nejméně očekávat. Jedno ale Georgeovi chybělo - shovívavost. Obrázky byly skvělé, vynikající, byly objektivní, poutavé, ledacos odhalovaly, byly tvůrčí, ale bez jediné stopy lidské laskavosti.

Žádný z obrázků, alespoň podle mého mínění, nemohl být použit k vydírání.

 

Ráno jsem zavolal Marii Millacové a řekl jsem jí to. Úleva, s jakou reagovala na mou zprávu, ji jednoznačně usvědčovala z toho, že přece jen trochu pochybností měla. Sama si to uvědomila a snažila se rychle ten dojem zamaskovat a zamluvit.

„Chci říct, já byla samozřejmě přesvědčená, že by George nikdy...“

„Jistě. Paní Millacová, co mám udělat s těmi obrázky ?“

„O jé, to nevím. Teď už se snad nikdo nepokusí je ukrást, ne?“ Mumlavý hlas byl v telefonu dost nesrozumitelný. „Co myslíte?“

„No... těžko můžete dát do novin, že přestože se Georgeovy obrázky uchovaly, nikdo se nemusí ničeho obávat. Myslím, že tu ještě riziko je.“

„Ale to znamená... to přece znamená...“

„Je mi strašně líto, ale obávám se, že souhlasím s policií. Taky si myslím, že George musel mít něco, co někdo chtěl za každou cenu zničit. Ale prosím vás, netrapte se tím. Prosím! Ať už to bylo cokoliv, zmizelo to pravděpodobně i s vaším domem... takže je to všechno pryč.“

„Ale přece... George jistě nemohl... já vím, že by nedokázal...“

Slyšel jsem, jak zase začíná úzkostí těžce dýchat.

„Poslyšte,“ rychle jsem začal mluvit. „Pokud jde o ty diapozitivy. Posloucháte mě?“

„Ano.“

„Mysiím, že by bylo nejlepší, kdybyste je uložila někde v nějaké chladírně. Až vám bude líp, seženete si agenta a uspořádáte výstavu Georgeových věcí. Ty materiály jsou opravdu vynikající. Kdybyste udělala výstavu, oslavilo by se tak Georgeovo mimořádné nadání a vy byste si ještě mohla trošku vydělat, a taky by celý svět viděl, že prostě se není čeho obávat.“

Ticho. Věděl jsem, že je ještě u aparátu, protože jsem slyšel, jak obtížně dýchá.

„George by agenta nechtěl,“ ozvala se konečně. „Jak bych ho taky sháněla?“

„Já jednoho znám, znám dokonce dva, můžu vám dát jejich jména a adresy.“

„Já...“ Byla slabá a unavená. Zase se na hodnou chvíli odmlčela. „Podívejte se... já vím, že to je troufalost... ale nemohl byste... nemohl byste prosím ty věci někde uskladnit? Požádala bych o to Steva, ale vy víte... vy si umíte líp poradit!“

Slíbil jsem jí, že to zařídím. Když jsem zavěsil, šel jsem zabalit ty tři krabice do tenké průhledné fólie a odnesl je k místnímu řezníkovi, který mi už přechovával ve veliké chladírně jednu krabici s mými vlastními věcmi. S úsměvem přijal nové nájemníky, nabídl přijatelné nájemné a napsal mi stvrzenku.

Když jsem se vrátil domů, znovú jsem se podíval na negativ a pozitiv, na kterém si povídal Elgin Yaxley s Terrencem O'Tree. Vůbec jsem nevěděl co s tím.

Pokud George vytáhl z Elgina Yaxleyho všechny peníze získané z podvodu se zastřelenými koňmi - a já byl přesvědčený, že to jinak ani být nemohlo - když byl potom Bart Underfield tak zasmušilý a Yaxley se z dostihového světa nadobro vytratil - pak to byl nejspíš právě Yaxley, kdo se tak zoufale snažil dostat k té inkriminující fotografii dřív než kdo jiný.

Jestli ty loupeže, to bití i požár má na svědomí Elgin Yaxley, mám se postarat, aby ho stihl zasloužený trest? Kdybych ty fotografie předal policii s příslušným vysvětlením, nepochybně by vyjeli po Elginovi Yaxleym a stíhali ho.

Kdybych ty fotografie předal policii, celý svět by se dozvěděl, že George Millace byl vyděrač.

Co by bylo přijatelnější pro Marii Millaceovou: to, že by se nikdy nedozvěděla, kdo ji oloupil a přepadl, anebo to, že by s jistotou věděla, že George byl darebák, a že by se to dozvěděli všichni.

Odpověd byla jednoznačná.

Pokud šlo o oficiální spravedlnost, s tím jsem si nijak hlavu nelámal. Vrátil jsem negativ tam, kde původně byl, přilepený v obálce na zadní straně tmavého pozitivu podlepeného kartonem. Strčil jsem karton zpátky do krabice, ležící ještě na příborníku v kuchyni, a svůj zřetelný pozitiv jsem vložil do šanonu v registratuře venku v hale.

Nikdo neví, že ty věci mám. Nikdo je u mne nebude hledat. Nikdo mi nepřijde podpálit dům ani mě nikdo nezmlátí. Bude klid.

Zamkl jsem domovní dveře a odjel na dostihy, kde jsem měl jet Tishoo a Sharpenera. Odjel jsem se trápit nad svým hlavním trnitým problémem, nad Victorem Briggsem.