<<< Literární doupě
Literární doupě

Dick Francis
překlad: Tomáš Korbař

VYŠETŘOVACÍ KOMISE

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Komise pro nesmrtelnost - Gray John
 
 
cena původní: 298 Kč
cena: 265 Kč
Komise pro nesmrtelnost - Gray John
Rozkazem - Francis Dick
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 239 Kč
Rozkazem - Francis Dick
Vyrovnaný účet - Francis Dick, Francis Felix
 
 
cena původní: 279 Kč
cena: 223 Kč
Vyrovnaný účet - Francis Dick, Francis Felix

 

   1   >

 

 

1

Včera mi vzali licenci.

Pro profesionálního steeplechasového jezdce znamenají ztráta licence a zákaz ježdění na newmarketských pastvinách totéž, co pro lékaře zákaz praxe, ba dokonce víc.

Zákaz jezdit dostihy, zákaz vstupu na závodiště. Navíc zákaz vstupu do dostihových stájí, což mne staví před zapeklitý problém, protože jsou mým domovem.

Zbaven zaměstnání a snad i domova.

Včerejší noc byla víc než strašná, a nejraději bych ty bezútěšné, probděné hodiny vymazal z paměti. Šok a zděšení, pocit, že se něco takového přece nemohlo stát, že to celé je omyl..., to všechno se vleklo dlouho přes půlnoc. Dokud jsem tomu plně neuvěřil, mohl jsem se alespoň něčím utěšovat. Jakmile však na mne skutečnost dolehla plnou vahou, útěcha zmizela. Můj život ležel kolem mne jako rozházené střepy rozbitého šálku a naráz jsem se celý sesypal.

Dnes ráno jsem vstal, uvařil si trochu kávy, vyhlédl z okna na stájníky, jak pobíhají po dvoře, nasedají na koně a s dusotem vyjíždějí na silnici, vedoucí nahoru na Downs, a poprvé v životě jsem pocítil, co znamená být vyvrhelem.

Fred na mne nehoukl jako obvykle do okna: „To tam zůstaneš celej den?“ Dneska mi ani nic jiného nezbývalo.

Nikdo ze stájníků ke mně nevzhlédl, úzkostlivě se snažili, aby měli oči pořád sklopené. Také byli zticha. Úplně zticha. Díval jsem se, jak Hopkající Bernie vysadil svých téměř šedesát kilo na valacha, jehož nedávno jel, a způsob, jakým spouštěl tlustý zadek do sedla, měl v sobě cosi omluvného.

I on měl oči sklopené.

Zítra, myslím, budou zase ve své kůži. Zítra už budou zvědaví a budou se vyptávat. Uvědomoval jsem si, že mnou neopovrhují. Cítili se mou. Nejspíš až moc, proto jim to vadilo. A navíc jim bylo trapně. A instinkt jim bránil, aby předčasně pohlédli do tváře člověku, přes kterého se převalila katastrofa.

Když odjeli, usrkával jsem pomalu kávu a přemýšlel, co dál. Odporný, strašně odporný pocit prázdnoty a ztráty.

Noviny mi jako obvykle vyčuhovaly z dopisní schránky.

Co si asi ten chlapec myslel? Věděl přece, co doručuje. Pokrčil jsem rameny. Klidně si mohl přečíst, co ti všiví novináři napsali, ať si trhnou nohou!

Sporting Life nám vzhledem k nedostatku jiných novinek věnoval titulek a podal si nás jaksepatří.

Cranfield a Hughes distancováni

Na první stránce nahoře byla Cranfieldova fotka a o kousek níž moje, plná úsměvů; pocházela ze dne, kdy jsem vyhrál Zlatý pohár Hennessy. Nějaký bezvýznamný redaktůrek zřejmě popustil uzdu své ironii, pomyslel jsem si trpce, a otiskl nejúsměvnějši fotku, jakou dokázal vyhrabat z archívu.

Z hustě vytištěných řádek severně a jižně od mého šťastného obličeje čišelo naprosté zoufalství.

„Rozhodčí řekli, že je můj výklad neuspokojuje,“ vyjádřil se Cranfield. „Odňali mi licenci. K tomu nemám víc co prohlásit.“

Hughes, pravilo se v článku, řekl téměř doslova totéž. Hughes, pokud si já správně pamatuju, neřekl ve skutečnosti vůbec nic. Hughes byl příliš bez sebe, než aby se zmohl na souvislou větu, a pokud by byl vůbec něco řekl, nedalo by se to otisknout.

Ani jsem to nedočetl. Kolikrát už jsem tohle všechno četl o někom jiném. Místo Cranfielda a Hughese se dala dosadit jména kteréhokoli trenéra a žokeje, kterým byla vzata licence. Všechny novinové články se v podobných případech vyznačovaly stejným rysem: dokonalou neinformovaností. Šetření o dostihových přestupcích se koná za zavřenými dveřmi a vyšetřující orgány nemusí jednání zpřístupnit veřejnosti nebo tisku, a protože nemusí, nikdy tak nečiní. Dokonce se podobně jako řada jiných do sebe zahleděných institucí zřejmě neustále snaží zabránit, aby příliš mnoho lidí přišlo na kloub tomu, co se vlastně děje.

Také Daily Witness se vyjadřoval mlhavě, až na to, že Táta Leeman dal jako obvykle průchod své básnické žíle. Podle něho:

Kelly Hughes, až dosud hlavní uchazeč o titul nejúspěšnějšího překážkového jezdce této sezóny a pátý nejlepší z minulého roku, byl potrestán odnětím licence až do odvolání. Třicetiletý Hughes opustil jednací síň deset minut po Cranfieldovi. S bledou, zachmuřenou tváří potvrdil, že přišel o licenci, a dodal: „Nemám k tomu co říct.“

Tihle novináři ale mají pozoruhodný sluch! Povzdychl jsem, odložil noviny a šel do ložnice, vyměnil župan za kalhoty a svetr, ustlal postel a pak jsem se na ni posadil a civěl do prázdna. Nic jiného jsem neměl na práci. Ani v budoucnu jsem neměl co dělat. Bohužel jsem ani neměl o čem přemýšlet - leda o disciplinárce.

Stručně řečeno jsem licenci prošvihl proto, že jsem prošvihl dostih. Přesněji řečeno jsem poslední lednový týden obsadil v Oxfordu v Křišťálovém poháru Lemonfizzu s horkým favoritem druhé místo a vítězem se stal outsider, s nímž nikdo nepočítal. Normálně by to byla čistě jenom smůla, nebýt toho, že oba koně trénoval Dexter Cranfield.

Doběh v cíli přivítaly tribuny hlasitým nesouhlasem a diváci mne vypískávali až do padoku, kde jsem odsedlal. Dexter Cranfield se tvářil spíš ustaraně než radostně, i když obsadil první i druhé místo v jednom z nejlépe dotovaných překážkových dostihů sezóny, a rozhodčí si pozvali nás oba, abychom jim to vysvětlili. Náš výklad je neuspokojil, prohlásili. Záležitost předloží disciplinární komisi Jockey Clubu. O dva týdny později se disciplinární komise vyjádřila neméně skepticky o tom, že k tak podivnému výsledku došlo náhodou. Záměrný podvod na sázejícím publiku, prohlásila. Odsouzeníhodné, nepoctivé, odporné. Dostihový sport si musí udržet čisté jméno, oznámila. Není to poprvé, co na toho či onoho z vás padlo podezření. Pro výstrahu ostatním je třeba udělit přísné tresty.

Distancovat, rozhodla. Odnětí licence. Zasloužený trest.

Tohle by se v Americe stát nemohlo, pomyslel jsem si sklíčeně. Tam jsou sázky na každého koně z téže stáje či od téhož majitele současně sázkou na jejich ostatní koně. Jestliže tedy zvítězí místo favorita stáje outsider, sázející o peníze nepřijdou. Nejvyšší čas, aby tenhle systém přeplul Atlantik. Opravuji - nikoli nejvyšší čas, ale už to dávno mělo být!

Věc se ve skutečnosti měla tak, že Squelch, můj horký favorit, pode mnou na celé dráze až k cílové rovince zhasínal, a byl zázrak, že jsem skončil jako druhý a ne pátý nebo šestý. Kdyby ovšem nebyl absolvoval rychle po sobě tolik startů, nebyl by tak vyčerpaný. Největší smůla byla v tom, že mne deset metrů před cílem předběhl Cranfieldův druhý kůň Cherry Pie.

 

Vyzbrojen pocitem neviny a pevným přesvědčením, že oxfordští rozhodčí byli sice ovlivnění nevraživou reakcí diváků, ale že disciplinární komise prozkoumá věc v atmosféře chladného zdravého rozumu, dostavil jsem se na disciplinárku bez sebemenších obav.

Atmosféra byla chladná. Mrazivá. O vlastním zdravém rozumu byli rozhodčí pevně přesvědčeni. Nezdálo se však, že by nějaký přisuzovali mně či Cranfieldovi.

První slabý náznak, že se na nás hroutí nebesa, se objevil, když přečtli výsledky devíti jiných dostihů, kde jsem jel Cranfieldovy favority a byl poražen. V šesti z nich vyhráli jiní Cranfieldovi svěřenci. Ve zbývajících třech dostizích měl Cranfield rovněž koně.

„To znamená,“ řekl lord Gowery, „že případ, který zde projednáváme, rozhodně není prvním svého druhu. Opakoval se již vícekrát. V minulosti zřejmě prošly všechny bez povšimnutí, jenže tentokrát jste to jasně přehnali.“

Určitě jsem tam stál s ústy překvapením dokořán, a oni byli naprosto přesvědčení, že mne vyvedlo z míry, kolik toho vyhrabali, aby prokázali mou vinu.

„Některé z těchto dostihů se jely před několika lety,“ namítl jsem. „Dokonce před šesti či sedmi.“

„Co na tom?“ namítl lord Gowery.

„Něco podobného potrefí čas od času každého trenéra,“ vyhrkl vztekle Cranfield. „To přece musíte vědět!“

Lord Gowery na něho upřel lhostejný pohled. Ucítil jsem, jak mi na zádech naskakuje husí kůže. Skutečně je přesvědčený, blesklo mi hlavou, že jsme vinni. Teprve v tu chvíli mi svitlo, že se budeme muset porvat; jenže už bylo příliš pozdě. Prohodil jsem ke Cranfieldovi: „Přece jen jsme si měli vzít toho advokáta,“ a on na mne pohlédl s téměř vytřeštěným výrazem souhlasu.

Krátce před Lemonfizzem se Jockey Club konečně vzdal staré autokratické tradice, nehodné dvacátého století, a dal souhlas, aby se lidé, jimž hrozí ztráta živobytí, mohli, pokud si to přejí, dát při disciplinárních jednáních zastupovat advokáty. Tento ústupek byl tak nový, že ještě neexistoval nějaký unávaný precedens, podle něhož by se postupovalo. Jeden dva lidé už byli s pomocí advokáta zproštěni viny, jenže ti by pravděpodobně byli zproštěni stejně; a jestliže si obviněný vzal advokáta, honorář mu musel zaplatit stejně jen on sám. Jockey Club nehradil výdaje žádnému z těch, koho obvinil, lhostejno, zda se jim povedlo nevinu prokázat či nikoli.

Zpočátku se mnou Cranfield souhlasil, abychom si našli advokáta, i když se nám oběma zajídalo, že nás to bude něco stát. Později se Cranfield náhodou setkal na jakémsi večírku s nově zvoleným předsedou disciplinární komise, který byl jeho přítelem, a poté mi oznámil: „Ty výdaje s advokátem si budeme moct uspořit. Monty Midgely mi důvěrně sdělil, že podle názoru disciplinární komise se oxfordští rozhodčí zbláznili, když na nás podali oznámení. Výsledek Lemonfizzu je podle něho prostě náhoda a nemáme si dělat hlavu, ta disciplinárka bude jen formalita. Takových deset minut a bude po všem.“

Oba jsme se tímhle ujištěním spokojili. Důvod k poplachu jsme neviděli ani tehdy, když tři nebo čtyři dny nato plukovník sir Montague Midgely zežloutl, protože dostal hepatitidu, a musel ulehnout, a když bylo oznámeno, že ho při všech disciplinárkách, které se budou konat v nejbližších několika týdnech, bude zastupovat další člen disciplinární komise, lord Gowery.

Játra Montyho Midgelyho toho měla hodně na svědomí. Ať už zamýšlel cokoli, bylo teď nad slunce jasné, že Gowery měl jiný názor.

 

Disciplinárka se konala v prostorné, přepychově zařízené místnosti v ústředí Jockey Clubu na Portman Square. Na jedné straně vyleštěného stolu seděli v pohodlných křeslech čtyři rozhodčí, každý z nich měl před sebou hromadu listin, a u malého stolku kousek vpravo od nich seděl zapisovatel. Když jsme s Cranfieldem vešli do místnosti, zapisovatel právě připravoval magnetofon, odvinul šňůru a táhl ji po podlaze k rozhodčím. Mikrofon nasadil do podstavce před lordem Gowerym, zapnul ho, několikrát do něho ťukl, vrátil se k magnetofonu, stiskl několik tlačítek a ohlásil, že všechno je v pořádku.

Za rozhodčími, na druhé straně hodně širokého měkkého tmavého koberce, stála řada dalších křesel. V nich seděli ti tři rozhodčí, kteří se v Oxfordu nedali přesvědčit, dostihový tajemník, handicaper, který stanovil váhy pro Lemonfizz, a dva pomocní rozhodčí, funkcionáři placení Jockey Clubem a působící na mítincích jako podivná kombinace poslíčků pro rozhodčí a soukromých policistů dostihové branže. Právě oni informují rozhodčí příslušného mítinku, že podle jejich názoru došlo k porušení řádu, a doporučí jim, aby zavedli disciplinární řízení.

Obdobně jako v jiných povoláních byli mezi pomocnými rozhodčími lidé, kteří měli rozum, i takoví, s nimiž se člověk nikdy nedomluvil. O rozhodčím, který působil v Oxfordu tehdy při Lemonfizzu, bylo notoricky známé, že se s ním dá vyjít ze všech nejhůř.

Cranfielda a mne posadili obličejem ke stolu rohodčích, ale kousek od něj. I pro nás byla připravena stejná přepychová křesla. Velmi civilizované. Žádná popravčí sekyra v dohledu. Posadili jsme se a Cranfield nedbale zkřížil nohy; tvářil se sebejistě a uvolněně.

S Cranfieldem jsme zdaleka nebyli jedno tělo jedna duše. Cranfield zdědil majetek po otci, bývalém továrníkovi na mýdlo, jemuž se nepodařilo získat vytoužený šlechtický predikát, ačkoli jako blázen přispíval penězi na všechny módní dobročinné účely. Bohatství spojené s neukojenou společenskou ctižádostí změnilo Cranfielda juniora v nebetyčného snoba. Byl jsem pro něho sluha, protože mne zaměstnával; neuměl však se sluhy zacházet.

Byl ovšem velmi dobrý trenér. A navíc měl bohaté přátele, kteří si mohli dovolit držet dobré koně. Téměř osm let jsem pro něj napolo pravidelně jezdil, a třebaže jsem se zpočátku cítíval dotčen jeho snobskými způsoby, nakonec jsem se jimi bavil. Ale po všech těch létech jsme spolu jednali výhradně jako obchodní partneři. Ani stopa přátelství. Pro něho by taková představa byla urážkou a mně nebyl natolik blízký, abych toho litoval.

Byl o dvacet let starší než já, vytáhlý, hubený Anglosas s řídkými jemnými šedivými vlasy, šedomodrýma očima s krátkými světlými řasami, silným rovným nosem a zdravě bílými zuby. Postavu měl typově přijatelnou pro společenské kruhy, v nichž se snažil pohybovat, ale rysy, jež mu životní názory vryly do kůže, byly varováním pro každého, kdo by v něm hledal snášenlivost nebo šlechetnost. Cranfield byl od přírody skrblík a štědrý byl pouze k těm, kdo mu pomáhali šplhat nahoru. Po každém jednání s lidmi, kteří podle něho byli pod jeho úrovní, zanechával za sebou rozbouřenou brázdu nelibosti a rozmrzelosti. K přátelům se choval roztomile, k manželce na veřejnosti zdvořile, a bylo až trapné, jak věrně se v jeho třech dospívajících dětech odrážely otcovy pomýlené představy o vlastní nadřazenosti.

Několik dní před disciplinárkou nadhodil Cranfield, že oxfordští rozhodčí jsou vesměs správní chlapíci a dva z nich se mu prý osobně omluvili za to, že případ postoupili disciplinární komisi. Přikývl jsem bez jediné poznámky. Cranfield musel stejně jako já vědět, že všichni tři oxfordští rozhodčí byli zvoleni pouze ze společenských důvodů: jeden z nich nedokáže na pět kroků ani přečíst číslo v rámečcích, druhý zdědil po zesnulém strýci celé stádo závodních koní, ale nikoli jeho odborné vědomosti, a třetího zaslechli, jak se během dostihu zeptal svého trenéra, který kůň mu vlastně patří. Ani jeden z nich neuměl popsat dostih tak, jak to musí dokázat průměrný dostihový komentátor. Správní chlapíci to možná byli, ale jako rozhodčí nestáli za nic.

„Nyní pustíme filmový záznam dostihu,“ oznámil lord Gowery.

Spustili promítačku stojící na konci místnosti. Otočili jsme křesla, abychom se mohli dívat. Pomocný rozhodčí, ten tlustý nafoukaný nádiva, stál u plátna a dlouhým ukazovátkem mířil na Squelche.

„Toto je dotyčný kůň,“ řekl, jak se koně řadili ke startu. Blesklo mi jen tak hlavou, že pokud rozhodčí znají své řemeslo, už ten film museli vidět několikrát a tedy vědět, který z koní je Squelch, aniž by jim ho někdo musel ukazovat.

Rozhodčí ukazoval na Squelche po celý průběh dostihu. Byl to nezajímavý dostih a běžel se podle osvědčeného vzoru: pomalu odskočit a nechat vést někoho jiného; protlačit se kupředu na čtvrté místo a udržet se tam dvě míle nebo i déle; před předposlední překážkou se proplést do čela pole a tam se za každou cenu udržet až do cíle. Jestli koni takový dostih vyhovuje a je-li kůň dost dobrý, pak by měl vyhrát.

Squelch ostatně nesnášel jiný způsob jízdy. Když byl ve formě, byl to celkem dobrý kůň. Jenže tehdy prostě neměl svůj den.

Ve filmu bylo vidět, jak se Squelch před předposlední překážkou dostal do čela pole. Při doskoku trochu zakolísal - bezpečný příznak únavy. Musel jsem ho pěkně sebrat, zmáčknout a najet k poslední překážce, a ve filmu to bylo jasně vidět. Za poslední překážkou, před cílovým sloupkem začal ztrácet nohy, a kdybych ho nebyl tvrdě pobízel, zřetelně by zpomalil. Při finiši nás překvapivě předběhl Cherry Pie, jen se kolem nás mihl.

Film náhle skončil a někdo rozsvítil. Domníval jsem se, že film je natolik průkazný, že víc už se dít nebude.

„Nepoužil jste bičíku,“ vytkl mi lord Gowery.

„Nepoužil,“ přisvědčil jsem. „Squelch bičík nesnáší. Musí se pobízet rukama.“

„Vůbec jste se nenamáhal ho vyjet.“

„Ne. Byl na smrt znavený, je to vidět i ve filmu.“

„Z filmu vidím jedině to, že jste nevyvinul sebemenší snahu, abyste vyhrál. Seděl jste tam s nehybnými pažemi a vůbec jste se nesnažil.“

Vytřeštil jsem na něho oči. „Squelch není z koní, s nimiž je při dostihu snadné pořízení. Musí se na něm sedět klidně. Jestli ho někdo uhodí, začne brzdit. Zabere pouze na stisk kolen a vyjetí rukama a na hlas svého jezdce.“

„To je pravda,“ přitakal Cranfield uctivě. „Pokaždé Hughesovi nařizuji, aby s tím koněm nezacházel tvrdě.“

Lord Gowery, jako by nebyl slyšet slovo, řekl: „Hughes bičík ani nezdvihl.“

Tázavě pohlédl na oba rozhodčí, mezi nimiž seděl, jako by chtěl znát jejich názor. Mladý muž po jeho levici, který kdysi jezdil jako amatér, ledabyle přikývl. Druhý spal.

Mám podezření, že ho Gowery pod stolem kopl. S trhnutím zvedl hlavu, vyhrkl: „Ano? Určitě!“ a vrhl na mne podezíravý pohled.

To je fraška, pomyslel jsem si. Tahle celá záležitost je prachobyčejná fraška.

Gowery spokojeně přikývl. „Hughes vůbec nezdvihl bičík.“

Z tlustého nafoukaného pomocného rozhodčího začišela samolibost. „Ten další film, pane předsedo, udělá ve věci jasno.“

„Ano,“ souhlasil Gowery. „Promítněte jej.“

„Co je to za film?“ zeptal se Cranfield.

„V tomto filmu je vidět Squelche, jak 3. ledna vyhrál v Readingu,“ řekl Gowery.

Cranfield se zamyslel. „Toho dne jsem v Readingu nebyl.“

„Nebyl,“ souhlasil Gowery. „Místo toho jste prý jel na mítink ve Worcesteru.“ Tón jeho slov byl plný podezíravosti, jako by to bylo něco nenormálního. Cranfield měl ve Worcesteru výborného mladého překážkáře a chtěl vidět, jak si bude počínat. Squelch, všemi uznávaný favorit, žádný dohled nepotřeboval.

Světla znovu zhasla. Pomocný rozhodčí namířil ukazovátko na Kellyho Hughese, jedoucího v jasně poznatelném černobílém dresu a černé čapce. Tenhle dostih ovšem nebyl ani trochu podobný dostihu o Lemonfizz. Dostal jsem se na špici pole brzo, abych si dopřál pořádný výhled na překážky, uprostřed dostihu jsem stáhl koně na třetí pozici, aby si odpočinul, a teprve za poslední překážkou jsem se znovu probojoval do čela pole, energicky pobízeje bičíkem koně po plecích a tvrdě ho vyjížděje rukama.

Film skončil, rozsvítila se světla a v místnosti se rozhostilo těžké obviňující ticho. Cranfield obrátil zamračenou tvář ke mně.

„Jistě uznáte,“ řekl Gowery ironicky, „že jste použil bičíku, Hughesi.“

„Ano, pane předsedo,“ souhlasil jsem. „Jaký že to byl dostih, říkáte?“

„Poslední dostih v Readingu,“ odsekl podrážděně. „Nepředstírejte, že to nevíte.“

„Uznávám, že film, který jste právě promítli, ukazuje poslední dostih v Readingu. Jenže v posledním dostihu v Readingu Squelch neběžel. Kůň na tom filmu byl Wanderlust. Patří panu Kesselovi stejně jako Squelch, takže jsem měl stejný dres, a oba koně mají stejného otce, proto jsou si podobní. Ale kůň, kterého jste právě promítli, je Wanderlust. A ten, jak jste viděl, reaguje dobře, když ho člověk přetáhne bičíkem.“

Nastalo mrtvé ticho. Přerušil je Cranfield. Odkašlal si a řekl: „Hughes má naprostou pravdu. Tohle byl Wanderlust.“

Dokud jsem na to neupozornil, zřejmě to ani nepostřehl, pomyslel jsem si pobaveně. Jak snadno se dají lidé přimět, aby věřili tomu, co se jim řekne!

Nastala chvilka horečného šeptání. Nepomohl jsem jim. Ať si to proberou sami.

Nakonec se lord Gowery zeptal: „Má tu někdo dostihový kalendář?“ Tajemník stojící u dveří vyšel a přinesl ho. Gowery ho pomalu otevřel a velice dlouho a podrobně studoval výsledky z Readingu.

„Zřejmě tu máme nesprávný film,“ připustil rozmrzele. „Squelch běžel v Readingu šestý dostih, a ten bývá obvykle poslední. Jenže toho dne, jak vidět, se konalo sedm dostihů, protože dostih nováčků byl rozdělen a běžel se nadvakrát, na začátku dne a na konci. Wanderlust vyhrál poslední dostih. Jde zde bohužel o zcela pochopitelný omyl.“

Nedomníval jsem se, že bych si pomohl, kdybych prohlásil, že to pokládám za omyl nestydatý, ne-li zločinný.

„Mohli bychom se teď podívat na ten správný film?“ požádal jsem zdvořile. „Na ten, v němž Squelch zvítězil?“

Lord Gowery si odkašlal. „Eh, nemyslím, že ho tu máme. Nicméně,“ vzchopil se rychle, „ho ani nepotřebujeme. Není důležitý. Nezabýváme se výsledkem z Readingu, nýbrž výsledkem z Oxfordu.“

Zalapal jsem po dechu. Tohle mě namouduši uzemnilo. „Ale pane předsedo, když se podíváte, jak Squelch běžel, uvidíte, že jsem ho jel v Readingu přesně tak jako v Oxfordu, to jest bez bičíku.“

„O to tady nejde, Hughesi, vždyť Squelch třeba v Readingu bičík nepotřeboval, zatímco v Oxfordu ano.“

„Pane předsedo, právě o to tady jde,“ ohradil jsem se. „Jel jsem Squelche v Oxfordu přesně týmž způsobem jako v Readingu, kde vyhrál, ale v Oxfordu byl unavený.“

Lord Gowery na to nereagoval. Naopak, pohlédl úkosem doleva a doprava po svých přísedících a poznamenal: „Nesmíme už dál marnit čas. Do oběda musíme ještě předvolat tři nebo čtyři svědky.“

Ospalý starší rozhodčí přikývl a pohlédl na hodinky. Mladší také souhlasil a uhýbal před mým pohledem. Znal jsem ho celkem dobře z doby, kdy jezdil jako jezdec amatér, a často jsme spolu závodili. Všechny nás potěšilo, když se stal rozhodčím, vždyť z vlastní zkušenosti znal všelijaké podivné okolnosti, které se při dostihu mohou vyskytnout a z génia udělají pitomce, a proto jsme se domnívali, že vždycky bude tlumočit nebo vysvětlovat náš názor. Z jeho sklíčeného, napůl omluvného výrazu jsem poznal, že jsme v něj vkládali příliš velké naděje. Až dosud se jednání nezúčastnil jediným slůvkem a tvářil se, i když to zní prapodivně, jako by se něčeho bál.

Jako obyčejný Andrew Tring to býval lehkomyslný, zábavný chlapík, a přes překážky skákal s koněm téměř krkolomně. Nedávno zděděný titul baroneta a navíc čerstvě získaná funkce rozhodčího jako by mu při nynějším řízení úplně svázaly ruce.

O lordu Plimbornovi, tom starém ospalci, jsem nevěděl nic. Bylo mu přes sedmdesát a skoro pořád se slabě chvěl, jako by stáří otřásalo jeho základy a již ho brzy mělo strhnout k zemi. Z toho, co se řeklo, vnímal nebo chápal podle mého názoru nanejvýš čtvrtinu.

Disciplinárky se zúčastňují obvykle tři rozhodčí, ale onoho dne tam byli čtyři. Ten čtvrtý, co seděl po levici Andrewa Tringa, nebyl, pokud jsem věděl, ani členem komise, natož pak rozhodčím pověřeným vyšetřováním přestupků. Přesto měl před sebou stejně velikou, ne-li větší hromadu poznámek jako ostatní, a napjatě, pečlivě sledoval každé slovo. Nechápal jsem, jakou zde má odpovědnost, ale bylo nad slunce jasnější, že právě jemu, Wykehamovi, druhému baronovi z Ferthu, záleží na výsledku.

Byl zřejmě jediný z těch čtyř, koho znepokojilo, že byl promítnut nesprávný film, a klidně, ale natolik hlasitě, že to dolehlo až ke Cranfieldovi a ke mně, řekl: „Byl jsem proti tomu, abyste tu promítli readingský dostih, pokud si vzpomínáte.“

Gowery po něm blýskl ostrým, mrazivým pohledem, jenž by prokíál kohokoli s jemnější kůží, ale na Ferthově rozžhaveném vnitřním přesvědčení bezmocně roztál.

„Souhlasil jste s tím, že budete mlčet,“ prohlásil Gowery stejně rezavým spodním tónem. „Byl bych vám zavázán, kdybyste se toho držel.“

Cranfíeld se vedle mě udiveně zavrtěl a jak teď, den poté, o tom přemýšlím, zdá se mi ona strohá jedovatá šarvátka ještě neuvěřitelnější. Co tam vlastně, uvažoval jsem v duchu, Ferth vůbec pohledával? Přece tam nepatřil a jasně ho tam neviděli rádi!

Zazvonění telefonu mi přetrhlo myšlenky. Šel jsem do obýváku, zvedl sluchátko a shledal, že mě volá jeden kolega žokej, aby mne politoval. Byl sám před třemi čtyřmi lety na jistý čas distancován, a ví, jak mi je.

„To je milé, Jime, že ses obtěžoval.“

„To nestojí za řeč, kamaráde. Musíme přeci držet spolu a vůbec, ne? Jak to probíhalo?“

„Mizerně,“ řekl jsem. „Nevzali na vědomí ani slovo z toho, co jsme jim já nebo Cranfield řekli. Byli přesvědčeni o našem provinění, než jsme se tam vůbec objevili.“

Jim Enders se zasmál. „To mě nepřekvapuje. Víš, co se stalo mně?“

„Ne. Co?“

„No, když mi měli vracet licenci, tak svolali disciplinární komisi na úterý, víš, a pak ji z nějakého důvodu museli odložit na čtvrtek odpoledne. A tak jsem se tam ve čtvrtek odpoledne dostavil a oni do mě hučeli a mleli páté přes deváté a varovali mě, jak si nesmím v budoucnu počínat a nějakou chvíli mě napínali na skřipec, až mi nakonec oznámili, že mi licenci vracejí. No, a já jsem si řekl, že bych si tedy mohl dojít pro dostihový kalendář a vzít ho domů, abych věděl, co mě čeká a co mě nemine a tak podobně, a tak jsem si tedy pro něj došel. No, dostihový kalendář se vydává ve dvanáct hodin ve čtvrtek, pochop, ve dvanáct, a tak jsem ho otevřel, a první, na co mi padl zrak, byla zpráva, že mi vrátili licenci! Co ty na to? Uveřejnili výsledek té schůze dvě hodiny předtím, než vůbec začala.“

„To snad ne,“ podivil jsem se.

„Svatá pravda,“ ujistil mne. „Uvědom si, že mi tehdy licenci vraceli, ne brali. Ale i beztoho je jasné, že už se na tom předem usnesli. Dodneška nechápu, proč se vůbec obtěžovali podruhé svolávat celou komisi. Bylo to zbytečné plýtvání časem pro každého z nich.“

„To zní neuvěřitelné,“ řekl jsem. Ale věřil jsem mu; nezažít to nyní na vlastní kůži, nebyl bych tomu ovšem uvěřil.

„Kdy ti vrátí licenci?“ zeptal se Jim.

„To mi neřekli.“

„Copak ti neoznámili, kdy o to můžeš požádat?“

„Ne.“

Jim vyslal do drátů jedno neomalené slovo. „A ještě něco, kamaráde, až o to požádáš, tak si vyber příhodný moment.“

„Jak to mýlíš?“

„Když jsem požádal, aby mi vrátili mou, a to jsem udělal přesně ten den, co mi řekli, že můžu, tak mi sdělili, že jediný rozhodčí, který má právo mi ji vrátit, odjel na dovolenou na Madeiru, a že musím počkat, až se objeví.“

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist