Dick Francis
překlad: Tomáš Korbař

VYŠETŘOVACÍ KOMISE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15

Šoural jsem se k ní. Když jsem se přiblížil na půl cesty, paní Cranfieldová tiše zasténala a omdlela; toporně se zhroutila na podlahu, narazila přitom na krbové mosazné kleště, pohrabáč a lopatu, a ty se rozkutálely s nervy drásajícím zařinčením.

Grace sebou trhla. Hrot nože se zabořil do Robertiny kůže a Roberta vykřikla. Uprostřed kroku jsem se zarazil, zmrazený do nehybnosti, pokoušeje se vnuknout Grace, aby nepropadla panice, aby ji nepřemohlo šílenství, aby nepřetnula to poslední nepatrné pouto, které ji vázalo k příčetnosti. Nebyla daleka toho začít bodat do všeho, co měla před očima.

„Seďte a ani se nehýbejte,“ sykl jsem se zoufalou naléhavostí na Robertu. Vrhla na mne vyděšený pohled a snažila se seč mohla zůstat bez pohnutí.

Grace škubala hlavou ze strany na stranu jako ptáče. Nůž měla pořád přiložený k Robertině krku. Druhou rukou jí pořád svírala rameno. Po Robertině kůži stékal proužek krve a na okraji bílého vlněného svetříku se jí srážel v šarlachovou skvrnu.

Nikdo nešel Robertině matce na pomoc. Dokonce jsem se ani neodvážil na ni podívat, protože bych musel odvrátit oči od Grace.

„Pojďte sem,“ vyzvala mne Grace. „Pojďte sem.“

Hlas měla zastřený, jen nepatrně hlasitější než šepot. A třebaže jí z očí sálala vražda, když sledovala, jak se blížím, byl jsem nevýslovně vděčný, že vůbec dokáže ještě mluvit, myslet, o něco usilovat.

Při posledních krocích jsem přemýšlel, jak jí uhnu; nedokázal jsem přece ani skočit, ani ohnout koleno a navíc jsem neměl volné ruce. Trošku pozdě na tyhle starosti. Poslední krok jsem udělal krátký, aby se musela pohnout, až mne bude chtít bodnout, a současně jsem vyprostil loket z opěrky levé berle.

Zareagovala rychleji, než jsem předpokládal. Okamžitě po mně sekla a namířila mi nůž přímo na krk, a ačkoli se mi podařilo uhnout o těch pět centimetrů, nezbytných, abych se mu vyhnul, mihl se mi svištící nůž těsně podél tváře a prořízl mi límec saka. Zdvihl jsem pravou paži a v okamžiku, kdy se chystala k dalšímu úderu, jsem ji praštil berlí.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Roberta vytrhla ze svírajícího sevření a napůl padajíc, napůl klopýtajíc opouští židli.

„Zabiju vás,“ vyjekla Grace. Slova byla nezřetelná, ale význam byl jasný. Na sebeobranu ani nepomyslela. Nemyslela vůbec na nic. Byla posedlá jediným palčivým záměrem.

Zdvihl jsem proti ní levou berli jako tyč, abych ji odrazil. Smýkla se kolem ní a pokusila se mi vrazit nůž mezi žebra. Uskočil jsem, přitom jsem ztratil rovnováhu a klesl na koleno. Grace stála nade mnou se zdviženou paží jako kněz chystající se k lidské oběti.

Jednu berli jsem odhodil. Odrážet nůž holou rukou je nesmysl. Pokusil jsem se jí vrazit druhou berli do obličeje, ale berle se mi zaklínila do jednoho křesla.

Grace švihla paží dolů. Sotva jsem ten pohyb zahlédl, skulil jsem se na podlahu, nůž mne následoval a než mne dostihl, vyprchala z něj síla. Další řez v saku.

Spustila se vedle mě na kolena a znovu zdvihla paži.

Vtom se mihla vzduchem má odhozená berle a udeřila do ruky, která držela nůž. Grace sykla jako had, nůž upustila a ten dopadl špičkou na sádru. Grace se prudce otočila, aby uviděla, kdo ji uhodil, a rozpřáhla ruce proti berli, kterou se po ní Roberta znovu rozmáchla.

Uchopila ji a trhla jí. Překulil jsem se na podlaze, natáhl se, až jsem prsty obemkl rukojeť nože, a co nejprudčeji jsem jím mrštil směrem k otevřeným dveřím na chodbu.

Roberta na Grace nestačila. Nestačil jsem na ni ani já. Byla v ní úděsná, nepříčetná síla. Nadzdvihl jsem se na levé koleno, zezadu jsem jí pažemi objal hruď a pokusil se přitisknout jí paže k tělu. Smýkala mnou jako pytlem peří a snažila se vstát.

Dokázala to a přitom zdvihla i mne, včetně sádry a všeho ostatního. Věděla, kam jsem nůž odhodil. Ihned tam zamířila a vlekla mne s sebou, přilepeného na její záda jako pijavka.

„Seberte ten nůž a utíkejte do stájí!“ sykl jsem na Robertu. Miliónová holka. Rozběhla se, zdvihla nůž a běžela dál, ven do chodby a ven z domu.

Grace se nesrozumitelně rozječela a pokoušela se mi rozplést prsty, které jsem zaklesl do sebe nad její tenkou prsní kostí. Bránil jsem se ze všech sil a když se jí nepodařilo je od sebe odtrhnout, začala mne nenávistně, divoce a bolestivě štípat, kde jen mohla.

Vlasy, které měla obvykle sčesané do uzlu, se jí uvolnily a začaly mi padat do obličeje. Postupně jsem viděl míň a míň z toho, co se dalo. Věděl jsem jedině, že se pořád pokouší dostat se ke dveřím, že je pořád nepředstavitelně divoká a že chrlí nepřetržitý proud nesrozumitelných slov, přerušovaných náhlými výkřiky.

Když dorazila ke dveřím, začala mnou vrážet do rámu, aby mne střepala. Dalo jí to fušku, ale nakonec to dokázala a sotva ucítila, že mne shodila ze zad, rychle jako blesk se obrátila a křečovitě nataženými prsty mi hrábla po krku.

Obličej měla dofialova naběhlý, oči divoce doširoka vytřeštěné a rty stažené do tenké čáry.

Něco tak strašného jsem v životě neviděl. Nikdy jsem netušil, že by člověk mohl takhle vypadat, nikdy jsem si neuměl představit vražednou nepříčetnost.

Nebýt Tonyho, určitě by mne byla zabila, protože v porovnání s ní jsem měl síly co by se za nehet vešlo. Vřítil se jako vichr z kuchyně do chodby, vrhl se jako ragbista proti jejím kolenům, srazil ji k zemi a já spadl na ni, protože mi neustále drásala krk a neměla v úmyslu mne pustit.

Než se Tonymu, Archiemu a třem stájníkům podařilo ji ode mě odtrhnout a přidržet ji na podlaze, byli všichni úplně vyplivaní. Seděli jí na pažích a na nohou a na prsou a na hlavě a ona se pod nimi zmítala v záchvatu křeče.

Robertě stékaly po tvářích slzy a já neměl sílu ji povzbudit, říct jí, že už nehrozí žádné nebezpečí, už ne... už ne... Zemdleně jsem se opřel o zeď a říkal si, že by asi bylo moc hloupé, kdybych teď omdlel. Raději jsem se třikrát zhluboka nadechl. Všechno se opět váhavě srovnalo.

Tony řekl: „Jede sem doktor. Jenže s tímhle určitě nepočítá.“

„Však už si poradí.“

„Maminka!“ vykřikla najednou Roberta. „Úplně jsem na ni zapoměla.“ Proběhla kolem mě do salónu a zaslechl jsem hlasitý, zmatený hlas paní Cranfieldové, jak se na něco ptá.

Grace vykřikla, ale znělo to jako skřek racků a to, co říkala, nemělo hlavu ani patu. Jeden z mládenců prohodil soucitně: „Chudák, neměli bysme ji pustit?“ a Tony se na něho osopil: „Leda do sítě na tygry.“

„Ani neví, co se děje,“ řekl jsem malátně. „To, co dělá, je mimo její kontrolu. Ať vás proboha nenapadne ji pustit.“

Všichni až na Tonyho odhodlaných metr osmdesát na ní seděli jen tak aby se neřeklo a dvakrát je málem střepala. Nakonec se bohudíky ozval zvonek u předních dveří; odbelhal jsem se otevřít.

Byl to místní lékař. Tvářil se rozpačitě a zřejmě se domníval, že jde o nejapný žert. Stačil mu však jediný pohled na Grace a už na chodbě otevíral brašnu. Vrazil jí do paže injekční jehlu a za chvíli se nářek ztlumil v mumlání a nakonec ztichl.

Pět mužů pomalu vstalo a odstoupilo. Jak tam ležela, působila scvrkle a zkroceně, a prameny šedivých vlasů lemovaly ochablou, zklidňující se tvář. Bylo k neuvěření, že tak hubené údy a tak vychrtlé tělo dokázaly vydat takovou sílu. Všichni jsme na ni shlíželi s výrazem spíš úleku než soucitu a přihlíželi, jak jí otřásají poslední záchvaty křeče a jak upadá do mírumilovného spánku.

 

Půl hodiny nato ležela Grace stále ještě v chodbě na podlaze, ale s polštářem pod hlavou a zabalená do přikrývky, aby neprochladla.

Dexter Cranfield se vrátil z tréninku koní a zcela nepřipravený se octl uprostřed důsledků dramatu. Manželčino polohysterické vysvětlování mu mnoho nepomohlo.

Roberta mu řekla, že ho Grace přišla zabít, protože dostal licenci nazpět, a že Grace způsobila, že jsme o licenci přišli. Cranfield vzekle podupával po místnosti a zřejmě ho vyvedlo z míry, že původcem našich potíží byla žena. V podstatě neměl ženy rád. Měli ji už před lety zavřít, prohlásil. Záštiplná, malicherná, poťouchlá intrikánka ..., jako každá ženská, řekl. Naslouchal jsem mu s vážnou tváří a usoudil, že mu ubližovala panovačná chůva.

Doktor vyřídil několik naléhavých telefonátů a za chvíli přijela sanitka s dvěma ohleduplně vypadajícími muži a spoustou speciálních přístojů. Vchod do domu zůstal dokořán a při představě, že Grace vzápětí odvezou, se nám všem ulevilo.

A do té činorodostí překypující situace vjel Jack Roxford.

Vyškrábal se z auta, vyděšeně pohlédl na sanitku a vrazil předními dveřmi do domu. Když tam spatřil ležet Grace, kterou se saniťáci právě chystali zvednout na nosítka, klesl vedle ní na kolena.

„Grace, drahoušku ...“ Pozorněji se na ni zahleděl. Byla pořád v útlumu, velice bledá, scvrklá a vypadala na šedesát. „Grace, drahoušku!“ Z hlasu mu zněla úzkost. „Co je jí?“

Lékař mu to začal vysvětlovat. Cranfield přerušil jeho vlídná slova a bezohledně řekl: „Ta vaše žena je úplný cvok. Vtrhla sem, aby mě zabila, a málem mi zabila ženu a dceru. Je to neslýchané, že se může v tomto státě pohybovat bez dozoru. Promluvím si o tom se svými advokáty.“

Jack Roxford z toho vnímal pouze první půlku. Oči mu uhnuly k sečné ráně na Robertině krku a ke krvavé skvrně na svetru. Přiložil ruku k ústům a chorobně zbledl.

„Grace,“ řekl, „ach, Grace ...“

Miloval ji. Sklonil se k ní, odhrnul jí vlasy z čela, něco jí šeptal a když nakonec vzhlédl, měl v očích a na tvářích slzy.

„Uzdraví se, že ano?“

Lékař rozpačitě pokrčil rameny a prohlásil, že se uvidí, že všechno je otázka času, že dnes existují vynikající léčebné metody...

Saniťáci ji ohleduplně položili na nosítka a zvedli je.

„Nechtě mě s ní jet,“ požádal Jack Roxford. „Kam ji vezete? Nechtě mě s ní jet.“

Jeden ze saniťáků mu řekl jméno nemocnice a poradil mu, aby raději nejezdil s sebou.

„Spíš se pozeptejte večír, pane. Čekal byste celej den, a to nemá smysl, víte.“ A lékař dodal, že Grace bude nějaký čas v bezvědomí a pak pod silnými sedativy, a bude opravdu líp, když s ní nepojede.

Muži ve stejnokrojích vynesli Grace na slunce, naložili ji do sanitky a my jsme všichni vyšli za nimi ven na příjezdovou cestu. Jack Roxford tam stál a se zcela nepřítomným výrazem sledoval, jak zabouchli dvířka, ještě jednou se poradili s lékařem a vzápětí bez dalšího otálení odjeli.

Roberta se dotkla jeho paže. „Můžu vám nabídnout sklenku, pane Roxforde?“

Vrhl na ni nevidomý pohled a pak se mu celý obličej zkrabatil. Nevypravil ze sebe jediné slůvko.

„No tak, pane Roxforde,“ řekla Roberta soucitně. „Nemá přece bolesti.“

Potřásl hlavou. Roberta mu položila paži kolem ramen a zavedla ho zpátky do domu.

„Co teď?“ nahodil Tony. „Opravdu musím do Readingu, kamaráde. Musím přichystat koně pro druhý dostih.“

Pohlédl jsem na hodinky. „Věnuj mi ještě čtvrthodinku, ano? Nejspíš bychom měli vzít Jacka Roxforda s sebou. Náhodou tam má taky jednoho koně, i když si umím představit, že mu teď na tom asi moc nezáleží... Je to ovšem jeden z koní Edwina Bylera. Jack pochopitelně není schopen sám řídit a dostihy mu alespoň trochu odvedou myšlenky od Grace.“

„Jo. To je možné,“ zazubil se.

„Běž do domu a zkus ho přemluvit, aby jel s námi.“

Ochotně odešel a já jsem mezitím poskakoval na berlích po příjezdové cestě a nakukoval do zaparkovaných vozů. Budu potřebovat nový..., ale stejně si asi vyberu stejný typ.

Opřel jsem se o Tonyho auto a přemýšlel o Grace. K úrodě sklizené z Oakleyho ran přidaly její štípance slušnou řádku modřin. Také scelení saka bude stát těžké peníze a krk mne bolel, jako by mi mandle zhnisaly samy od sebe. Zachmuřeně jsem pohlédl na nohu v sádře. Práce detektiva je zřejmě dvakrát nebezpečnější než steeplechase. S trochou štěstí, pomyslel jsem si s povzdechem, se teď budu moct vrátit k navyklejšímu způsobu potlučení.

Tony vyšel z domu s Robertou a Jackem Roxfordem. Jack vypadal, jako by nebyl při smyslech, a dal se od Tonyho posadit na přední sedadlo s výrazem člověka, který bloudí v myšlenkách na hony daleko.

Přišoural jsem se po štěrku k Roberte.

„Máte krk v pořádku?“ zeptal jsem se.

„A co vy?“

Podíval jsem se pozorněji na její řeznou ránu. Byla nehluboká a necelé tři centimetry dlouhá.

„Ani po ní nezůstane jizva,“ usoudil jsem.

„Ne,“ souhlasila.

Obličej měla blízko mého. V jantarově žlutých očích měla tmavé skvrnky.

„Zůstaňte tady,“ vyhrkla. „Na ty dostihy přece nemusíte jet.“

„Mám tam schůzku s lordem Ferthem ... Ať už je celá ta věc za námi.“

„Asi máte pravdu.“ Náhle vypadala velice unaveně. Tohle sobotní dopoledne ji pořádně zmohlo.

„Pokud nebudete mít nic lepšího na práci, nepřijela byste zítra ke mně a neuvařila mi oběd?“ navrhl jsem.

Nepatrný úsměv jí cukl koutky úst a přivřel oči.

„Když mi bylo dvanáct, zamilovala jsem se do vás jako blázen,“ řekla.

„A pak se to vypařilo?“

„Ano.“

„Škoda,“ řekl jsem. Úsměv se jí rozšířil. „Kdo je Bobbie?“ zeptal jsem se.

„Bobbie? ... Syn lorda Icelanda.“

„Na to vypadá.“

Zasmála se. „Otec chce, abych si ho vzala.“

„To mě neudivuje.“

„Ale otec se zklame.“

„Prima,“ řekl jsem.

„Kelly!“ zavolal Tony. „Tak už proboha pojď, sakra, nebo přijedu pozdě.“

„Sbohem,“ rozloučila se klidně. „Na shledanou zítra.“

 

Tony jel celou cestu do Readingu pečlivě a pozorně a Jack Roxford seděl od začátku do konce pohroužený do zasmušilého mlčení. Když jsme zastavili na parkovišti, vystoupil z vozu a jako v mátohách odkráčel ke vchodu bez jediného slůvka díků či vysvětlení.

Tony za ním hleděl a mlaskl jazykem. „Ta ženská za to nestojí.“

„Jenže jemu ano,“ řekl jsem.

Tony odspěchal, aby přichystal koně, a já jsem mnohem pomaleji prošel branou a rozhlížel se po lordu Ferthovi.

Být zpátky na závodišti byl prapodivný pocit. Stejní lidé, kteří na mne na plese Jockey Clubu hleděli úkosem, mne teď přátelsky poplácávali po zádech a hlásali, jak je těší, že tu jsem. To určitě, říkal jsem si v duchu. Do stojícího se už nekope.

Lord Ferth stál v malém chumlu lidí před vážnicí; sotva mne spatřil, odpoutal se od nich.

„Pojďte se mnou do jídelny pro rozhodčí,“ navrhl. „Tam můžeme najít klidný koutek.“

„Nemůžeme to odložit až po třetím dostihu?“ požádal jsem. „Rád bych s sebou přivedl bratrance Tonyho a tomu běží koně ...“

„Beze všeho,“ souhlasil. „Mně to náhodou také víc vyhovuje. Tak tedy po třetím dostihu.“

První tři dostihy jsem sledoval s nenasytností vrátivšího se vyhnance. Tonyho kůň, kterého jsem kdysi jezdil, skončil jako dobrý čtvrtý, což bylo příznivé znamení pro příští dostihy, a ve třetím dostihu zvítězil Bylerův kůň. Když jsem pospíchal k padoku pro vítěze, abych se podíval, jak si bude Jack Roxford počínat, málem jsem vrazil do Kessela. Přejel po mně očima, vzal na vědomí sádru a berle a neřekl jediné slovo. Hleděl jsem na něho stejně chladně a bezvýrazně jako on na mne. Když mi dal dostatečně najevo, že nemá v úmyslu se omluvit, prudce se otočil na podpatku a šel pryč, zahalený oblakem vzteku.

„A máš to,“ pošeptal mi Tony do ucha. „Mohl bys ho žalovat pro urážku na cti.“

„Za tu námahu mi nestojí.“

Podobně mne počastoval také Charlie West. Vzdor poněkud zapšklého druhu. Rezignovaně jsem pokrčil rameny. Tohle jsem si vysloužil sám a teprve čas všechno zhojí.

Tony mne doprovodil až k padoku. Byler tam už byl a nadýmal se jako páv. Jack Roxford byl pořád jako v mátohách. Dívali jsme se, jak ho Byler pozval na sklenku, aby oslavili vítězství, ale Jack chabě zavrtěl hlavou, jako by nevěděl, oč jde.

„Běž tam a přiveď Jacka sem,“ vybídl jsem Tonyho. „Pověz mu, že si ho ještě vezmeš na starost.“

„Když myslíš, kamaráde.“ Prodral se poslušně zástupem, vzal Jacka za loket, řekl něco málo Bylerovi na vysvětlenou a vyvedl Jacka ven.

Přistoupil jsem k nim, řekl lhostejně: „Tudy“ a vedl je do jídelny rozhodčích. Oba prošli dveřmi, smekli klobouky a pověsili je uvnitř na věšák.

Z dlouhých stolů v jídelně rozhodčích byly sklizeny zbytky obědů a stoly byly prostřené pro odpolední čaj, ale nebyl tam nikdo kromě lorda Ferthe. Potřásl Tonymu a Jackovi rukou a pozval je, aby si sedli ke konci jednoho stolu.

„Kelly? ...“ vybídl mne.

„Já zůstanu stát,“ řekl jsem. „Je to pohodlnější.“

Ferth zvědavě pohlédl na Tonyho a Jacka a řekl:

„Nuže, Kelly, řekl jste mi, že už víte, kdo zesnoval ten podvod na vás a Dexteru Cranfieldovi.“

Přikývl jsem.

Tony prohlásil soucitně: „Grace Roxfordová. Jackova žena.“

Jack upřel nepřítomně oči na ubrus a vůbec nic na to neřekl.

Tony vysvětlil lordu Ferthovi, co se odehrálo u Cranfieldů, a ten se tvářil čím dál tím rozčileněji.

„Můj milý Roxforde,“ řekl stísněně. „To je mi líto. Velmi líto.“ Vzhlédl ke mně. „Člověk si ani nemůže představit, že ... že Grace Roxfordová, zrovna ona ... mohla něco takového proti vám zosnovat.“

„Máte pravdu,“ připustil jsem klidně. „Ona to totiž neudělala.“