Dick Francis
překlad: Tomáš Korbař

VYŠETŘOVACÍ KOMISE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Když se koně vrátili o poledni z druhé vyjížďky, vyšel můj bratranec Tony hřmotně po schodech vzhůru a vdupal mi bláto a slámu do koberce. Bydlel jsem v jeho stáji, nikoli v Cranfieldově. Měl třicet boxů, dvaatřicet koní, jednu manželku, čtyři děti a překročený bankovní úvěr. Dalších deset boxů dal právě stavět, páté dítě se mělo narodit za čtyři měsíce a jeho dluh u banky už nabýval nebezpečných rozměrů. V bytě nad dvorem jsem žil sám a jezdil jsem na všem, co mi přišlo pod ruku.

Všechno tu klapalo. A za tři roky od doby, co jsme se sem nastěhovali, jsme se už slušně etablovali. Distancování znamenalo, že Tony a majitelé si budou muset najít jiného žokeje.

Tony otráveně sklesl do zeleného plyšového křesla.

„Jsi v pořádku?“

„Ano,“ přitakal jsem.

„Nalej mi, sakra.“

Naplnil jsem mu polovinu sklenice whisky.

„Led?“

„Ne, bez.“

Podal jsem mu skenici a on si lokl. Pomalu se začal dostávat do formy,

Naše matky, sestry, pocházely z Walesu. Moje se provdala za místního mládence, takže jsem stroprocentní Kelt, pomenší, tmavovlasý, podsaditý. Teta se zapletla s neprůbojným, téměř dvoumetrovým blonďatým obrem z Wyomingu, po němž Tony zdědil valnou část svého zevnějšku a dvakrát větší mozek. Když Tonyho otec ze sebe svlékl americký letecký stejnokroj, vyšlo najevo, že je selský pacholek a nikoli majitel ranče, jak namluvil manželčině rodině, a pokládal za mnohem důležitější, aby jeho jediný syn uměl pořádně jezdit na koni, a ne aby si vtloukal do hlavy věcičky z nějakých učených knih.

Tak se tedy Tony mnoho let nadšeně ulejval ze školy a nikdy toho nelitoval. Když jsem se s ním poprvé setkal, bylo mu pětadvacet; otec mu zemřel a Tony doprovodil upřímně truchlící maminku do rodného Walesu. Za sedm let se mu podařilo poměrně rychle opatřit si anglickou manželku, částečný anglický přízvuk, realistický přehled o anglickém dostihovém sportu, zaměstnání pomocného trenéra a vlastní stáj. A kdesi k tomu cestou přibral i neuhasitelnou anglickou žízeň. Po skotské.

Shlédl do téměř prázdné sklenice a zeptal se: „Co podnikneš?“

„Nevím.“

„Vrátíš se domů?“

„Ani zaboha,“ odpověděl jsem. „Když už jsem to dotáhl tak daleko!“

Nepatrně pozdvihl hlavu a s úsměvem se rozhlédl po pokoji. Jasně bílé stěny, vysoký hnědý koberec, křesla potažená plyšem ve dvou nebo třech odstínech zeleně, starožitný nábytek, těžké růžově a oranžově pruhované závěsy. „To bych řekl,“ přitakal. „Hezky daleko od Coedlantské farmy, kamaráde.“

„O nic dál než ty od té své prérie.“

Zavrtěl hlavou. „Já mám pořád ještě buranské kořínky. Tys svoje vytrhal.“

Bystrozraký chlapík, ten Tony. Mimořádná směs ryzí inteligence a slámy ve vlasech. Měl pravdu; já tu slámu ze svých vytřepal. Ale výborně jsme spolu vycházeli.

„Rád bych si promluvil s někým, kdo byl nedávno na nějaké disciplinárce,“ vyhrkl jsem.

„Raději to hoď za hlavu a zapomeň na to,“ poradil mi. „Stejně nic nevykoumáš, když si budeš srovnávat jednu operaci s druhou!“

Zasmál jsem se, a to za daných okolností už bylo něco. „Nejde mi o to porovnat si bolesti,“ vysvětlil jsem. „Chci jenom vykoumat, jestli se to, co se stalo včera, nějak ... vymykalo z normálu. Ten postup totiž, víš. Procedurální stránka. Nemluvě ani o tom, že většina důkazů byla podvržená.“

„Tohle sis tedy pořád mumlal cestou domů? To je těch několik málo slov, cos utrousil na poušti mlčení?“

„Většinou jsem říkal: nevěřili jedinému slovu.“

„Kdo tedy podvrhl co?“

„To bych taky rád věděl.“

Napřáhl ke mně prázdnou sklenici. Nalil jsem mu.

„To myslíš vážně?“

„Ano. Od bodu A, jako že jsem jel Squelche tak, aby vyhrál, až do bodu B, jako že jsou rozhočí přesvědčení, že tomu tak nebylo. A na cestě švitořili tři čtyři ptáčci jako diví a lhali jako zjednaní.“

„Shledávám,“ řekl, „že se něco hýbe ve včerejších troskách.“

„Jakých troskách?“

„Tvých.“

„Jo tak.“

„Měl bys víc pít,“ poradil mi. „Pokus se o to. Začni hned.“

„Nechám si to projít hlavou.“

„Buď tak laskav.“ Vysoukal se na nohy. „Čas k obědu. Čas návratu k ptáčátkům, co čekají s otevřenými zobáčky na červy.“

„Takže dneska budou červi, jo?“

„Bůhví. Poppy ti vzkazuje, abys přišel, jestli chceš.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Musíš přece jíst,“ namítl.

„Jistě.“

Zpytavě na mne pohlédl. „Myslím,“ řekl, „že už si nějak poradíš.“ Odložil prázdnou sklenici. „Kdybys něco potřeboval, jsme tady, jak víš. Společnost. Jídlo. Holky k tancování. A podobné maličkosti.“

Pokýval jsem vděčně hlavou a Tony se odšoural po schodech dolů. Nezmínil se o koních, o dostizích, které mají odjezdit, nebo o jiných žokejích, které bude muset najmout. Neřekl, že by mu můj další pobyt v bytě byl nepříjemný. Stejně jsem si s tím nevěděl rady. Ten byt byl můj domov. Můj jediný domov. Sám jsem ho projektoval, přestavěl a zařídil. Měl jsem ho rád a nechtěl jsem z něho odejít.

Zašel jsem do ložnice.

Manželská postel, ale polštáře pro jednoho.

Na prádelníku Rosalindina fotografie ve stříbrném rámečku. Byli jsme dva roky svoji a jednou odjela k rodičům, aby s nimi jako obvykle strávila víkend. Tu sobotu jsem jel v Market Rasenu pět dostihů a na sklonku odpoledne přišel za mnou do vážnice policista a lhostejným hlasem mi oznámil, že můj tchán si vyjel se svou i mou manželkou navštívit přátele a při předjíždění v hustém deští nesprávně odhadl vzdálenost, střetl se s náklaďákem a všichni tři byli na místě mrtvi.

Stalo se to před čtyřmi léty. Občas jsem si už nedokázal vybavit její hlas. Jindy mi zase připadalo, že Rosalinda je vedle v místnosti. Vroucně jsem ji miloval, ale bolest se již zahojila. Čtyři roky jsou dlouhá doba.

Kdyby jenom mohla být s tou svou vznětlivou povahou a neúprosnou loajalitou tady u mě, abych jí mohl povědět o disciplinárce, podělit se s ní o svou bídu a najít u ní útěchu.

Zatracená disciplinárka ...

Gowerovým prvním svědkem byl žokej Charlie West, který v Lemonfizzu skončil se svým koněm třetí, dvě nebo tři délky za Squelchem. Dvacetiletý nezralý mladíček s kulatým obličejem a nutnou dávkou vrozeného talentu, ale zpropadeně neukázněný. Moc si o sobě myslel a vážně ohrožoval vlastní kariéru tím, že byl zřejmě přesvědčený, že pravidla platí pouze pro ty ostatní.

Vznešenost sídla Jockey Clubu na Portman Square a důstojný ráz celého jednání mu zřejmě poněkud srazily hřebínek. Do místnosti vešel nervózně a postavil se na místo, které mu určili - u konce stolu rozhodčích, po jejich levici a po naší pravici. Oči měl upřené na desku stolu a za celou svědeckou výpověď je zdvihl pouze jednou či dvakrát. Na Cranfielda a na mne nepohlédl ani jednou.

Gowery se ho otázal, jestli si vzpomíná na ten dostih.

„Ano, pane,“ zamumlal téměř neslyšitelně.

„Mluvte hlasitě!“ vyzval ho nevrle Gowery.

Zapisovatel vstal od stolku a přisunul mikrofon blíž k Charliemu Westovi. Charlie West si odkašlal.

„Co se stalo při dostihu?“

„No, pane ... Mám to vzít od začátku, pane?“

„Není třeba zacházet do zbytečných podrobností, Weste,“ pravil Gowery netrpělivě. „Prostě nám řekněte, co se stalo na protilehlé straně, když jste šli podruhé dokola.“

„Ovšem, pane. No ... Kelly, totiž jako Hughes, pane ..., Hughes ..., No ..., víte ...“

„Weste, k věci.“ Goweryho hlas by byl zarazil i laserový paprsek. Charliemu Westovi vyskočily na šíji červené skvrny. Polkl.

„No, tam na druhý straně, tam kde už nejsou vidět tribuny, tam, víte, na několik vteřin, tam, pane ... Hughes prudce trhl otěžema, pane.“

„A co řekl, Weste?

„Řekl, pane: Tak, kluci, přišlajfujme to. Pane.“

Ačkoli to všichni slyšeli a bylo takové ticho, že by bylo slyšet padnout špendlík na zem, řekl Gowery záměrně: „Opakujte to, prosím, Weste.“

„Hughes, pane, řekl: Tak, kluci, přišlajfujme to.“

„Co tím podle vás myslel, Weste?“

„No, pane, jako že se už nesnaží. Tohle říká vždycky, když puluje koně a přestane se snažit.“

„Vždycky?“

„No, tak nějak, pane.“

Rozlehlo se hluboké ticho.

Gowery odměřeně řekl: „Pane Cranfielde ..., Hughesi... Můžete položit svědkovi otázky.“

Pomalu jsem vstal.

„Chceš opravdu říct,“ zeptal jsem se roztrpčeně, „že jsem vůbec někdy v průběhu Lemonfizzu puloval Squelche a řekl: Tak, kluci, přišlajfujme to?“

Přikývl. Začal se potit.

„Prosím, odpověz nahlas,“ vyzval jsem ho.

„Ano. Řekls to.“

„Neřekl.“

„Slyšel jsem tě.“

„Tos nemohl.“

„Slyšel jsem tě.“

Zmlkl jsem. Prostě jsem nevěděl, co odpovědět. Připomínalo to příliš hádku na dětském hřišti: tys to udělal, já to neudělal, udělals to ty, já to neudělal...

Sedl jsem si. Všichni rozhodčí a funkcionáři civěli na mne. Bylo mi jasné, že do jednoho věří Westovi.

„Hughesi, máte ve zvyku používat tohoto výroku?“ Goweryho hlas byl jako žíravina.

„Nikoli, pane předsedo.“

„Použil jste ho někdy?“

„Nikoli v Lemonfizzu, pane předsedo.“

„Ptal jsem se: Použil jste ho někdy?“

Lhát či nelhat... „Ano, pane, použil jsem ho jednou či dvakrát. Ale nikoli na Squelchovi v Lemonfizzu.“

„Stačí, že jste ho vůbec pronesl, Hughesi. O tom, kdy jste ho použil, si závěr uděláme sami.“

Zasunul jeden list pod svou hromádku a vzal do ruky druhý. Vrhl na něj slepý, symbolický pohled člověka, který zná svou otázku nazpaměť, a pokračoval: „A teď nám, Weste, povězte, co udělal Hughes poté, když tohle řekl.“

„Puloval svýho koně, pane.“

„Jak to víte?“ Byla to čistě formální otázka - položená tónem člověka, který už zná odpověď.

„Byl jsem právě vedle Hughese, pane, když vykřikl to o tom šlajfování. Pak se trochu nahrbil, pane, přitáhl otěže, pane, no a pak už byl za mnou a vypadl z dostihu.“

Cranfield se na něho obořil: „Ale dojel před tebou.“

„Ano, pane.“ Charlie West uhnul očima nahoru k lordu Gowerymu a mluvil pouze k němu. „Můj starej kůň nestačil tempu, a když jsme se blížili k předposlední překážce, Hughes mě zase předjel.“

„A jak přeskočil Squelch tu překážku?“

„Lehce, pane. Najel na ni jaksepatří. A doskočil čistě, pane.“

„Hughes tvrdí, že Squelch byl na tomto úseku příliš vyčerpaný.“

Charlie West se na chvíli odmlčel. Nakonec řekl: „O tom nevím nic, pane. Jenom jsem si říkal, že Squelch mohl vyhrát, pane. Pořád si myslím, že vlastně měl vyhrát, pane, takovej kůň jako on.“

Gowery mrkl doleva a doprava, aby se ujistil, že to jeho kolegové zaslechli. „Mohl jste ze své pozice v závěrečné fázi dostihu postřehnout, Weste, zda se Hughes snažil či nesnažil vyhrát?“

„No, nevypadalo to na to, pane, a to mě jaksi překvapilo.“

„Překvapilo?“

„Ano, pane. Víte, Hughes je totiž v týhle věci uplnej umělec.“

„V čem je úplný umělec?“

„No, v tom, že jede tak, že to z tribun vypadá jako fantastickej finiš, ale zatím celou dobu zatahuje koně jako blázen.“

„Hughes má tedy ve zvyku jet dostih tak, aby nevyhrál?“

Charliemu Westovi to došlo. „Ano, pane.“

„Děkuji vám, Weste,“ řekl lord Gowery s pokryteckou zdvořilostí. „Můžete si jít sednout tamhle dozadu.“

Charlie West pospíchal jako splašený k řadě židlí, vyhrazených těm, kdo si odbyli svědeckou výpověď. Cranfield se ke mně prudce otočil a zeptal se: „Proč jste to proboha nepopřel důrazněji? Proč jste k čertu netrval na tom, že si to celé vymyslel?“

„Myslíte, že by mi uvěřili?“

Nervózně upřel zrak na řadu žalobců proti nám a odpověď nalezl v jejich nesmiřitelných pohledech. Přesto odhodlaně vstal a řekl: „Pane předsedo, film z Lemonfizzu je v rozporu s Westovým obviněním. Hughes nezadržoval koně ani v jednom okamžiku dostihu.“

Chtěl jsem ho umlčet, ale zdvihl jsem ruku příliš pozdě. Na napjatých tvářích lorda Goweryho a lorda Ferthe se objevil výraz zadostiučinění. Věděli právě tak jako já, že to, co West řekl, má oporu ve filmu. Protože jsem cítil, že Squelch by nevydržel s dechem, poskytl jsem mu asi míli před cílem krátký oddech, a tento jinak zcela běžný každodenní čin se dal dnes všelijak špatně vykládat.

Cranfield shlédl ke mně, překvapený mou reakcí.

„Dal jsem mu oddech,“ řekl jsem omluvně. „Je to vidět.“

Těžce si sedl a ustaraně svraštil čelo.

Gowery prohodil k jednomu z funkcionářů: „Přiveďte sem pana Newtonnardse,“ jako by Cranfield ani nebyl otevřel ústa. Nastala přestávka, než se záhadný pan Newtonnards objevil. Lord Gowery nepatrně sklonil hlavu k levému rameni a dopřál mi tak potěšení prohlédnout si jeho patricijský profil. Uvědomil jsem si s pocitem téměř šoku, že o něm jako o člověku nevím vůbec nic a že on zcela pravděpodobně neví nic o mně. Pro mne byl člověkem obdařeným autoritou s velkým A. Nikdy jsem nezapochyboval o jeho právu mi vládnout. Naivně jsem usuzoval, že tak bude činit nezaujatě, moudře a spravedlivě.

Tolik k iluzím. Gowery manipuloval svými svědky způsobem, jaký by obrátil slavný Old Bailey vzhůru nohama. Lži Charlieho Westa mu zněly jako pravda a má pravda jako lež. Byl prokurátorem a současně soudcem a důkazy připouštěl pouze tehdy, když mu vyhovovaly.

Rozprášil posvátnou úctu, kterou jsem k němu choval, jako vítr chmýří pampelišky, a místo toho jsem cítil, jak se ve mně šíří mrazivý cynismus. A také stud za dřívější důvěřivost. Vzhledem k vzdělání, kterého se mi dostalo, jsem měl být chytřejší.

Pan Newtonnards se vynořil z čekárny a kráčel k svědeckému místu na konci stolu rozhodčích; v klopě saka měl červenou růžičku a v ruce velkou modrou knihu. Na rozdíl od Charlieho Westa byl sebejistý, ani trochu nervózní. Když postřehl, že všichni ostatní sedí, rozhlédl se po židli pro sebe, a když žádnou nenašel, požádal o ni.

Po nepatrném zaváhání Gowery přikývl a tajemník, který seděl vedle dveří, mu jednu přisunul. Pan Newtonnards na ni usadil pěstěnou, do perlově šedivého obleku navlečenou postavu.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se Cranfielda. Cranfíeld pokrčil rameny a neodpověděl, ale znal ho, protože se mu ustaraný obličej ještě víc protáhl.

Andrew Tring zahrabal v hromadě listin, našel, co hledal, a vytáhl to. Lord Plimborne měl oči zase zavřené. Už mne to ani nepřekvapovalo; pochopil jsem totiž, že na tom nezáleží. Moc ležela kdesi mezi Gowerym a Ferthem a ti dva, Andy Tring a Plimborne, tam seděli jen na okrasu.

Také lord Gowery vytáhl jakousi listinu a znovu mi připadalo, že zná její obsah nazpaměť.

„Pan Newtonnards?“

„Ano, pane předsedo.“ Měl slabý lidový londýnský přízvuk, potažený roky plnými doutníků a šampaňského. Takových padesát až šedesát, usoudil jsem; žádný hlupák, vyznal se ve světě a měl přátele v show businessu. Nebyl jsem daleko od pravdy: pan Newtonnards, jak vyšlo najevo, byl bookmaker.

Gowery řekl: „Pane Newtonnardsi, buďte tak laskav a povězte nám o jisté sázce, kterou jste přijal toho odpoledne, kdy se jel Lemonfizzský pohár.“

„Prosím, pane předsedo. Stál jsem zrovna ve svém stánku na závodišti a přišel ke mně ten zákazník a chtěl vsadit padesátku na Cherry Pie.“ Odmlčel se, jako by víc už nepovažoval za nutné říct.

Gowery ho trochu ponoukl. „Popište, prosím, toho muže a také nám povězte, jak jste reagoval na jeho návrh.“

„Popsat? Počkejte momentíček. Nebylo na něm nic zvláštního. Větší chlápek ve světle hnědém plášti, hnědém tyroláčku a s triedrem přes rameno. Středního věku, řekl bych. Možná, že měl knír. Opravdu si nevzpomínám.“

Popis se hodil na polovičku mužů na závodišti.

„Zeptal se mě, jaký kurs bych mu dal na Cherry Pie,“ pokračoval Newtonnards. „Na tabuli jsem neměl žádný kurs na Cherry Pie, protože jsem ho pokládal za vysloveného outsidera. Nabídl jsem mu jednu ku desíti, ale on prohlásil, že to nestačí, a zatvářil se, jako by hodlal jít o číslo dál. No ...,“ Newtonnards důrazně máchl baculatou rukou, „obchody se zrovna moc nehýbaly, a tak jsem mu nabídl sto ku šesti. Tehdy mi to připadalo moc slušné, vždyť v tom dostihu běželo jenom osm koní. Bylo to nejhorší rozhodnutí, jaké jsem za poslední roky udělal.“ Na tukem obrostlých rysech se rozhostil výraz smutku smíšeného se stoicismem.

„Když tedy Cherry Pie zvítězil, sázku jste vyplatil.“

„Ovšem. Vyplázl padesát očí a já mu zaplatil devět stovek.“

„Devět set liber?“

„Přesně tak, pane předsedo,“ potvrdil Newtonnards bez okolků, „devět set liber.“

„A můžeme vidět záznam o této sázce?“

„Beze všeho.“ Newtonnards rozevřel velkou modrou knihu na označené stránce. „Na levé straně, pane předsedo, asi tak v dolní polovině. Je označený červeným křížkem. Osm set padesát ku padesáti, tiket číslo devět set sedmdesát dva.“

Kniha putovala po stole rozhodčích. Plimborn se včas probudil a všichni čtyři pohlédli na stránku. Pak vrátili knihu Newtonnardsovi, ten ji pomalu zavřel a nechal ležet před sebou.

„Nebyla to na outsidera neúměrně vysoká sázka?“ zeptal se Gowery.

„To byla, pane předsedo. Ale to víte, mezi sázejícími je spousta troubů. Ale někdy si přece jen přijdou na své a vyhrajou.“

„Takže jste si nedělal starosti, že riskujete tak velkou částku?“

„Ani ne, pane předsedo. V tom dostihu přeci jel Squelch. Jenže stejně jsem si část té sázky uložil u jiného bookmakera. Celkem čtvrtinu, po třiatřiceti. Tratil jsem tedy ve skutečnosti čtyři sta osmdesát liber deset šilinků. Na Squelchovi a ostatních jsem vydělal tři sta dvě deset, takže čistá ztráta na tomhle dostihu byla sto osmdesát pět.“

Newtonnards vrhl na mne a Cranfielda vzteklý pohled, z něhož vykukovala každičká libra z těch sto osmdesáti pěti.

Gowery řekl: „My se tu nepídíme po částce, kterou jste prodělal, pane Newtonnardsi, nýbrž po identitě zákazníka, kterému Cherry Pie vyhrál téměř devět set liber.“

Zachvěl jsem se. Když dokázal lhát West, dokážou to jiní také.

„Jak jsem už uvedl ve svém prohlášení, pane předsedo, neznám jeho jméno. Když ke mně přistoupil, připadalo mi, že ho odněkud znám, ale v mé branži člověk vidí spoustu lidí, a tak jsem tomu ani nevěnoval pozornost. Chápete? Začalo mi to vrtat hlavou, až když jsem mu ty peníze vysázel. Dokonce až po posledním dostihu. Vlastně mi svitlo, až když jsem se vracel autem domů, a vzalo mi to dech, to vám tedy povím.“

„Prosím, vysvětlete nám to jasněji,“ řekl Gowery trpělivě. Trpělivost kočky před myší dírou. Předtucha oslazující čekání.

„Nešlo ani tak o něho, jako o chlapíka, se kterým jsem ho zahlédl mluvit. Před prvním dostihem stál u bariéry padoku. Ani nevím, proč jsem si na to vzpomněl, ale vzpomněl jsem si.“

„A s kým jste toho svého zákazníka viděl mluvit?“

„S ním.“ Trhl hlavou směrem k nám. „S panem Cranfieldem.“

Cranfíeld byl bleskem na nohou.

„Nadhazujete snad, že jsem tomu vašemu zákazníkovi poradil, aby vsadil na Cherry Pie?“ Hlas se mu chvěl rozhořčením.

„Nikoli, pane Cranfielde,“ řekl ledově jako severák, „ale že ten zákazník jednal na váš příkazu a že na Cherry Pie jste vsadil vy sám.“

„To je absolutní lež.“

Jeho plamenné ohrazení se setkalo s mrazivým odmítnutím.

„Kde je ten tajemný muž?“ zeptal se. „Ten neidentifikovaný a neidentifikovatelný neexistující člověk? Jak jen můžete spíchnout takovýhle příběh a předložit ho jako seriózní důkaz? To je směšné. Absolutně, absolutně směšné.“

„Sázka byla uzavřena,“ řekl Gowery důrazně a ukázal na knihu.

„A vás jsem viděl, jak mluvíte s tím klientem,“ potvrdil Newtonnards.

Cranfield byl tak navztekaný, že nedokázal nic říct, a raději si zase sedl. Jako mně, ani jemu se nedostávalo slov, kterými by dokázal nahlodat představy, kterými nás ocejchovali.

„Pane Newtonnardsi,“ ozval jsem se. „Poznal byste toho zákazníka ještě teď?“

Zaváhal jenom na zlomek vteřiny. „Ano, poznal.“

„Viděl jste ho někde na mítincích po Lemonfizzu?“

„Ne. Neviděl.“

„Jestli ho někdy uvidíte, ukážete ho lordu Gowerymu?“

„Pokud tam lord Gowery bude, ano.“ Několik funkcionářů z druhé řady lavic se tomu usmálo, ale ne Newtonnards - a to mu je třeba připsat k dobru.

Nenapadlo mě už nic jiného, na co bych se ho mohl zeptat, a uvědomil jsem si, že jsem stejně ničeho nedocílil. Bylo to k vzteku. Z vlastního rozhodnutí jsme spadli do starých zlých časů, kdy si při disciplinárkách nesměli obžalovaní brát právního zástupce. A když nevěděli, jak se bránit, když nevěděli, jaké otázky klást nebo v jaké formě, tím hůř pro ně. Měli prostě smůlu. Jenže tohle nebyla smůla, tohle byla naše vlastní hloupá chyba. Advokát by byl dokázal rozcupovat Newtonnardsovu výpověď na tisíc kousků, ale ani já, ani Cranfield jsme nevěděli, jak na to.

Cranfield se o to pokusil. Už byl zase na nohou. „Vůbec jsem nevsadil na Cherry Pie, ale naopak na Squelche. Můžete si to překontrolovat u mého bookmakera.“

Gowery se ani nenamáhal mu odpovědět. Cranfield to opakoval.

Gowery řekl: „Ano, ano. To jste určitě udělal. Jenže o to vůbec nejde.“

Cranfieid se zase posadil, ústa dokořán. Věděl jsem až moc dobře, jak mu je. Jako by na něho padal skalní útes.

Kývli na Newtonnardse, aby odešel, a on se klidně odkolébal a posadil se vedle Charlieho Westa. Ovšem to, co řekl, zůstalo trčet, pevně zakotvené v myslích funkcionářů. Nikdo z nich se nezajímal o další důkazy. Nikdo z nich nenadhodil, jestli tu snad nedošlo k nějaké mýlce v totožnosti. Z jejich tváří se dalo jasně vyčíst, že tomu plně věří: jestli vůbec někdo vsadil na Cherry Pie a vyhrál devět set liber, pak to nemohl být nikdo jiný než Cranfieid.

Gowery ještě neskončil. S klidným zadostiučiněním vytáhl další lejstro a řekl: „Pane Cranfielde, mám tady místopřísežné prohlášení paní Joany Jonesové, která den Lemonfizzu prodávala pětilibrové tikety v totalizátoru u padoku, že prodala deset tiketů na vítězství na koně číslo osm muži středního věku ve světle hnědém plášti a tyroláčku. Mám tu také obdobné svědectví od pana Leonarda Robertse, který téhož dne vyplácel výhry ve stejné budově u pětilibrové přepážky. Oba tito zaměstnanci si sázejícího dobře zapamatovali, protože to byly skoro jediné pětilibrové tikety, které se prodaly na Cherry Pie, a rozhodně to byla jediná podstatná sázka. Totalizátor vyplatil tomu muži víc než jedenáct set liber v hotovosti. Pan Roberts mu radil, aby toho neměl tolik při sobě, ale ten muž odmítl řídit se jeho radou.“

Nastalo další obviňující ticho. Cranfieid byl zjevně vyvedený zcela z míry a nezmohl se na slůvko odporu. Tentokrát jsem se mu pokusil přijít na pomoc. „Vsadil ten člověk u totalizátoru ještě na jiné koně toho dostihu? Vsadil na všechny, nebo na dva či tři či čtyři, nebo mu ta výhra spadla do klína jen čirou náhodou?“

„V tom nebyla žádná náhoda, Hughesi.“

„Ale vsadil vůbec ještě na nějakého jiného koně?“

Mrtvé ticho.

„Jistě jste se na to zeptali, ne?“ nadhodil jsem přesvědčeně.

Gowery nevěděl, jestli se na to někdo ptal či neptal. Věděl jedině to, co bylo obsaženo v místopřísežném prohlášení. Upřel na mne strnulý pohled a řekl: „Nikdo nevsadí padesát liber na outsidera, aniž by neměl pádný důvod věřit, že vyhraje.“

„Ale pane předsedo ...“

„Přesto si to zjistíme,“ souhlasil. Napsal si poznámku dolů na jedno místopřísežné prohlášení. „Připadá mi to však zcela vyloučené. Nicméně si to dáme ověřit.“

Nic v těchto slovech nenaznačovalo, že počká s vynesením rozsudku, až obdrží odpověď.

A také nepočkal.