<<< Literární doupě
Literární doupě

Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

KOUŘOVÁ CLONA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Triple Crown - Francis Felix
 
 
cena původní: 419 Kč
cena: 372 Kč
Triple Crown - Francis Felix
Bič - Francis Dick
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 239 Kč
Bič - Francis Dick
V šachu - Francis Dick
 
 
cena původní: 259 Kč
cena: 207 Kč
V šachu - Francis Dick

 

   1   >

 

 

1

Byl jsem zpocený, žíznivý, bylo mi horko a mizerně, a unavený jsem byl až k smrti.

Věcně jsem počítal, co všechno mne trápí.

Bylo toho víc než dost. Víc než dost v každém směru.

Seděl jsem za volantem prototypu aerodynamického sportovního vozu, odložené hračce syna olejového krále. Seděl jsem tam už dobře tři dny. Přede mnou se sluncem vyprahlá pláň prostírala do dálky, k hnědavě rudým kopcům, jejichž tvar se po celé nekonečné hodiny neměnil, zůstávaly na obzoru stejné a nehybné, protože se nepohybovalo auto.

Ani já se nepohyboval. Znechuceně jsem se zadíval na želízka, kterými jsem měl spoutané ruce. Jednu paži jsem měl protaženou volantem, druhá zůstala vně. Byl jsem prostě připoutaný k volantu, a tím i k vozu.

Pak tu byla ještě jedna drobnost, bezpečnostní pásy. Můj speciál nenastartoval, dokud bezpečnostní pás nebyl zapnutý. Ten můj sice byl bezpečně zapnutý, ale ve startéru chyběl klíček.

Nemohl jsem skrčit natažené nohy, abych se pokusil volant rozkopnout. Zkoušel jsem to. Byl jsem příliš dlouhý, nohy jsem přitáhnout nedokázal, nemohl jsem ohnout kolena. Ostatně volant byl stejně nerozbitný, žádná plastická hmota. Konstruktéři, kteří stavějí takhle luxusní vozy, plastické hmoty nepoužívají. Můj volant byl malý, zaručeně nerozbitný, kovový, potažený kůží, věčný a nezdolný jako Mont Blanc.

Už jsem měl dost toho sezení v autě. Z nečinnosti se mi vzpouzely všechny svaly v nohách, podél páteře i v pažích. Tlak za očima se pomalu měnil v bolest.

Byl nejvyšší čas znovu se pokusit o vyproštění, přestože jsem z nespočetných předchozích pokusů dobře věděl, že to je marné. Kroutil jsem se, vzpínal proti bezpečnostním pásům i poutům, až se mi po tvářích řinul pot. Nešlo to. Ke svobodě jsem se nepřiblížil ani o milimetr.

Opřel jsem si hlavu o opěrku a stočil ji k otevřenému okénku vedle svého sedadla.

Zavřel jsem oči. Cítil jsem žár slunečních paprsků, šikmo dopadajících na můj hrudník, krk a tvář vší silou červencového odpoledne na třicáté sedmé rovnoběžce severní šířky. Cítil jsem horko na levém očním víčku. Přikrčil jsem bolestně čelo a sevřel ústa. Ve tváři mi zacukalo. Zoufale jsem polkl. Naděje mizela.

Pak už jsem jen nehybně seděl a čekal. Poušť byla tichá.

Čekal jsem.

Pak Evan Pentelow s výraznou neochotou křikl: „Stop!“ a kameramani se narovnali od kamer. Veliké pestrobarevné slunečníky, které kameramany chránily před sluncem, nezvlnil sebemenší větříček. Evan se zuřivě ovíval scénářem, aby vyrobil proudění vzduchu, když se k tomu neměla příroda. Ostatní členové štábu, stojící ve stínu přenosných polystyrénových stříšek, se dali pomalu, líně do pohybu. Neúprosné horko už z nich dávno vysušilo všechnu energii. Zvukař si sundal sluchátka a pověsil je přes opěradlo židle. Chvíli si hrál s knoflíky na zvukové aparatuře. Osvětlovači se zachovali šlechetně a vypnuli armádu nepřátelských reflektorů, které bezohledně spolupracovaly se zničujícím sluncem.

Zadíval jsem se do kamery, která mne po celou dobu snímala ze vzdálenosti třiceti centimetrů přes mé pravé rameno a zaznamenávala každou kapku potu na mé tváři. Terry za kamerou si otíral zpocenou šíji zaprášeným kapesníkem a Simon si psal záznam negativu pro laboratoře.

O kousek dál stála kamera Mitchell s obrovskou metráží. Kameraman Lucky se mi od snídaně nepodíval do očí. Myslel si, že se na něj zlobím, přestože přísahal, že nemůže za to, že materiál z předešlého dne byl nepoužitelný, rozmazaný. Já ho přitom jen skromně požádal, aby se vzhledem k okolnostem snažil předejít dalším technickým nedostatkům, protože už bych jednoduše další natáčení scény 623 nevydržel.

Od té chvíle jsme tu scénu točili šestkrát, s přestávkou na oběd. Evan Pentelow se všem hlasitě a opakovaně omlouval, vysvětloval, že se scéna bude točit tak dlouho, dokud to nezvládnu. Pravda, během natáčení několikrát změnil názor na to, jak to mám vlastně zvládnout, většinou po dvou záběrech. Přestože jsem se pečlivě řídil všemi jeho podrobnými pokyny, neprojevil spokojenost ani jednou.

Všichni členové štábu, kteří s námi jeli točit exteriéry do jižního Španělska, dobře věděli, že se za režisérovou upjatou zdvořilostí vůči mně skrývá nepřízeň a že já k němu mám obdobný vztah. Doslechl jsem se, že se ve štábu uzavírají sázky, jak dlouho na to budu mít nervy.

Slečna, která měla na starosti drahocenné klíče od mých pout, zvolna přikráčela od nejvzdálenějšího přístřešku, kde na ručnících rozprostřených na zemi vyčerpaně seděly skriptka, garderobiérka a maskérka. Slečně s klíčem visely podél tváří zvlhlé pramínky vlasů, když otvírala dvířka vozu a odemykala pouta. Byla to běžná britská policejní pouta, u kterých tvoří uzávěr ztuha se otáčející šroub, a potíže vždycky nastaly při posledních rozhodujících otáčkách.

Nejistě se na mne zadívala, tušila, že chybí málo a vybuchnu. Pokusil jsem se o úsměv. Viditelně se jí ulevilo, že na ni nehodlám křičet, a úspěšně pouta odemkla. Odepnul jsem si bezpečnostní pás a celý ztuhlý vystoupil z vozu do slunce. Venku bylo o dobrých deset stupňů menší vedro než v autě.

„Zase si nastupte,“ řekl Evan. „Pojedeme to ještě jednou.“

Zhluboka jsem se nadechl vzduchu proudícího přímo ze Sahary a pomalu v duchu napočítal do pěti.

Pak jsem řekl: „Napřed jdu na záchod a na pivo. Pojede se to, až se vrátím.“

Tohle ještě výsledek „loterie“ nebude, pomyslel jsem si pobaveně. Sice je to prasklina v sopce, ale Krakatoa to není. Napadlo mě, jestli bych si směl sám na sebe a na to, kdy vybuchnu, taky vsadit.

Nikoho nenapadlo chránit před sluncem naše malé přibližovadlo. Když jsem si do něj sedl, málem jsem si připálil pozadí od rozžhaveného koženého sedadla, a volant byl tak horký, že by se na něm usmažilo vejce.

Nohavice jsem měl vyhrnuté pod kolena a na nohách sandály bez paty, což vypadalo komicky k bílé košili s tmavou kravatou. Kamery mne ale zabíraly jen do pasu.

Rozjel jsem se zvolna a beze spěchu k maringotkám, stojícím v půlkruhu v malém dolíku o necelých dvě stě metrů dál. Byl tam chudý strom, vrhající jen skromný stín, ale lepší něco než nic. Zastavil jsem pod stromem a šel ke své maringotce.

Když jsem vstoupil do klimatizovaného prostoru, jako bych stoupl pod studenou sprchu, skvělé. Povolil jsem si kravatu, rozepnul u krku košili, vyndal z ledničky plechovku s pivem a unaveně jsem si s ním sedl na gauč.

Evan Pentelow se mi mstil za pocit křivdy a já proti tomu byl bezmocný. Pracoval jsem s ním předtím jen jednou, když točil svůj první větší film, já svůj sedmý. Než natáčení skončilo, už jsme se nesnášeli. Věcem nijak nepomohlo, když jsem později odmítal podepsat smlouvu, pokud film režíroval on - s tím důsledkem, že se při posledních dvou velmi úspěšných filmech kvůli mně měnila režie a Evan ostrouhal.

Evan byl miláčkem těch kritiků, kteří věří, že herec sám nesvede nic, pokud ho režisér krok za krokem nevede. Evan vždy dával zcela vyčerpávající režijní pokyny a přál si mít na plakátech Nejnovější Pentelow, což se mu dařilo. Důvěřivým lidem úspěšně nakukal, že film stojí a padá s jeho geniálním detailním vedením herců. Evan s herci nikdy natáčenou scénu neprobíral, nebavil se s nimi, nezajímalo ho, co si myslí, jak si věc představují, jak co chtějí říct. Evan jen přikazoval.

Velké herce odkázal do malého formátu výroky kritiků jako: „Pentelowovi se zdařilo, že paní (hvězda první velikosti) podala sympatický výkon...“ Nesnášel ty, u kterých mu to neprošlo.

Jistě, byl dobrý režisér, protože měl mimořádnou vizuální představivost, a někteří herci s ním pracovali rádi, protože dobře platil a jeho filmy nikdy nepropadaly. Jen paličatí blázni jako já trvali na tom, že herecký výkon záleží aspoň z devíti desetin na herci.

Povzdechl jsem si, dopil pivo, zašel na záchod a vydal se znovu ven. Apollón nepřestával šílet v žhavém nebi, jak by možná řekl o horkém slunci básník.

Původně měl režii našeho dobrodružného velkofilmu tichý intelektuál, který si obyčejně nalil už před snídaní a kterého ranila mrtvice v deset hodin dopoledne po nadměrné dávce skotské. Stalo se o volném víkendu, když jsem byl v Yorkshiru a chodil tam po horách. Vrátil jsem se na plac v úterý, a to už držel žezlo vlády pevně ve svých rukách Evan.

Zbývalo dotočit asi tak osminu filmu. Když jsem přijel, uvítal mne Evan vítězoslavným, mstivým úsměvem plným jedu.

Když jsem si stěžoval produkci, utěšovali mne, ale neutěšili.

„Nikdo jiný nebyl volný..., nemůžeme si dovolit riskovat peníze sponzorů, víte přece, jak to dnes vypadá..., musíme být realisti... Ano, my víme, normálně byste s ním nepracoval, ale tohle je přece krizová situace, sakra..., ve smlouvě to tentokrát nemáte, ověřovali jsme si to... Totiž doufali jsme, že zvítězí váš zdravý rozum...“

„Asi taky v to, že počítám se čtyřmi procenty ze zisku, co?“ poznamenal jsem suše.

Šéf si odkašlal.

„My..., jistě jsme se nechystali vám to připomínat, ale když už na to přišla řeč, tak ano, jistě... ano.“

To mne pobavilo. Nakonec jsem se vzdal, i když jsem tušil, že to nebude žádná legrace, věděl jsem, že nás čeká natáčení scén v autě. Tušil jsem, že Evan bude nepříjemný, ale nepočítal jsem s jeho sadismem.

Zastavil jsem za přístřeškem a přehodil přes užitečné vozítko cíp plachty, aby se tolik nerozpálilo. Vzdálil jsem se jen na dvanáct minut, ale když jsem vešel do přístřešku, Evan už se všem omlouval za to, že je v tom horku nechávám čekat. Terry se zatvářil odmítavě, viděl jsem, že sotva stačil založit materiál uložený u ledu. Nikdo se s Evanem nepřel, v takovém horku na to ani nikdo neměl energii, leda Evan sám.

„Dobře,“ prohlásil energicky. „Linku, vy si zase nastupte. Scéna 623, záběr 10. A snažte se proboha do toho konečně strefit.“

Mlčel jsem. Z devíti předchozích záběrů byly tři technicky špatné. Zbývalo šest záběrů natočených dnes, a všichni včetně Evana věděli, že ty záběry použitelné jsou.

Nastoupil jsem do vozu. Jelo se to ještě dvakrát.

Evan pokaždé pochybovačně potřásal hlavou, ale hlavní kameraman ho nakonec upozornil, že už se mění světlo, že je příliš žluté, že by další záběry v odlišném světle nemohli střihnout k předchozím. Evan se vzdal, protože ho nenapadl žádný pádný důvod, proč by se mělo ještě pokračovat. Děkoval jsem vděčně bohu slunce.

Všichni začali balit a slečna s klíčkem se dostavila odemknout mi pouta. Dva technici přišli zabalit a zabezpečit auto a Terry a Lucky ukládali kamery do beden, aby je na noc odvezli.

Ve skupinkách po dvou po třech se štáb rozcházel. Všichni se belhali k maringotkám. Já vzal Evana vozítkem. Cestou jsme na sebe nepromluvili ani slovo. Pak přijel z nejbližšího města Madroleda autobus se dvěma nočními hlídači. Autobus to byl věru skromný, ojetý letištní vysloužilec, ve kterém sice bylo dost místa na techniku, ale pohodli pro cestující veškeré žádné. Společnost prý objednala moderní autobus, ale přistavili nám tuhle rachotinu.

Madroledský hotel, ve kterém jsme byli ubytovaní, byl podobné kategorie jako autobus. Malé vnitrozemské město mimo turistické trasy nabízelo jen velmi ubohé služby, ani ty nejlevnější cestovní kanceláře by se jich ani netkly. Produkce ale prý neměla volbu, musela nás tam strčit, protože všechny hotely v přímořské Almerii obsadily stovky Američanů natáčejících veliký western v poušti jenom kousek od nás.

Abych byl upřímný, i ty nejdrsnější scény našeho filmu mi byly milejší než moje poslední dobrodružství, kdy jsem strávil celé dny při natáčení jako horolezec na úzké kamenné římse, kam na mě produkce nechala lít hektolitry vody, jako že je liják. Nedalo se nic dělat, nemohl jsem si dost dobře stěžovat na drsné podmínky při natáčení, protože se obecně vědělo, že jsem začínal jako kaskadér. Mně přece nemohlo vadit trochu zimy nebo trochu horka. Jen ať na tu římsu vylezu, jen ať si jdu do toho auta sednout. Ať prý myslím na prachy, co za to dostanu a co mi budou útěchou ve stáří, až mě bude trápit zánět kloubů. Prý se nemám bát, přece nikdo nedopustí, aby se mi něco stalo, vždyť by se pak uplatili, kromě toho si dobře uvědomují, že se moje filmy zaplatí do měsíce po uvedení do distribuce. Roztomilí lidé, ti šéfové, myslí v dolarech a cítí v bankovních kontech.

Už částečně vychladli a čistí se pak členové štábu sešli u skleničky v Americkém baru v Madroledu. Venku na pláních, ve světle reflektorů, zabalené v ochranných obalech, odpočívalo luxusní auto. Zítra večer, pomyslel jsem si, nejpozději pozítří, budeme mít scény, ve kterých musím trčet za volantem, už určitě za sebou. Pokud si Evan něco nevymyslí, aby se musela znovu točit scéna 623, zbudou mi jen 624 a 625, ve kterých přichází záchrana. Už jsme natočili scény 622 a 621, kdy se hrdina probírá z bezvědomí a zjišťuje, v jaké je situaci. Záběry z vrtulníku, ve kterých bylo vidět auto uprostřed pouště, už taky byly hotové a byl jsem na nich i já, zhroucený za volantem. Těmihle panoramatickými pohledy měl film začínat, přes ně poběží titulky, Celý film se pak bude odvíjet v retrospektivě a diváci se budou postupně dozvídat, proč je auto v poušti a proč je v něm uvězněný muž.

V baru vedl Terry s hlavním kameramanem učenou debatu o ohniskových vzdálenostech a své moudrosti zapíjeli sangrií. Hlavní kameraman, jinak známý jako Conrad, mě mírně poplácal po zádech a vtiskl mi do ruky skoro studenou sklenici. Všem nám místní nápoj, střik z červeného vína s trochou ovoce, docela zachutnal.

„Tady máš, kamaráde, na dehydrataci je to skvělý,“ řekl a pak dokončil, co právě říkal Terrymu. „Takže to točil se širokoúhlým objektivem a z celý scény se samozřejmě vypařilo napětí.“

Conrad měl silnou pozici, protože vlastnil Oscara. Každému od prezidenta správní rady dolů říkal „kamaráde“. Díky svému zvučnému hlubokému hlasu a svislému kníru si vysloužil pověst zajímavého člověka v profesi, kde jsou samí zajímaví lidé. Za nápadným zevnějškem se ale skrývalo mnoho technických znalostí, mozek, jaký se dokáže na život dívat analyticky, rychlostí dvacet čtyři obrázků za vteřinu, a myslet v barvě.

Terry řekl: „V Bealu už ho nechtějí, nechtějí ho od tý doby, co v Ascotu protočil sedm set metrů bez filtru a pak se tam už do konce natáčení neběžely žádný dostihy, už to nenahonil...“

Terry byl obtloustlý a olysalý a už vzdal naději, že by to mohl dotáhnout na hlavního kameramana se jménem v samostatném titulku. Zvolil si pozici spolehlivého, vždy dosažitelného a použitelného profesionála. Taky měl vždy postaráno o práci. Conrad s ním dělal rád.

Přidal se k nám Simon a Conrad mu taky podal skleničku sangrie. Třiadvacetiletý Simon, klapka z Conradova týmu, byl na svůj věk málo sebejistý a občas tak naivní, až člověk váhal, jestli není trochu retardovaný. Jeho úkolem bylo klapnout před každým záběrem a vést pečlivý záznam o druhu a množství exponovaného materiálu. Taky zaznamenával materiál založený do kazet.

Terry sám ho naučil, jak se materiál zakládá. Musel se naučit natáčet neexponovaný film na kotouče v úplné tmě, i v černém pytli, naslepo, jen po hmatu. Všichni se to napřed učí za světla, používají přitom vyřazený film. Když to zvládnou dokonale, zkoušejí to se zavřenýma očima. Když i tohle Simon dokázal bez chyby, nechal ho Terry zakládat doopravdy. Jenže pak jsme se z laboratoře dozvěděli, že výsledek celodenního natáčení vyšel úplně černý.

Ukázalo se, že Simon udělal přesně to, co se naučil. Šel do komory a se zavřenýma očima film navinul. Jen mu jaksi ušlo, že tam bylo rozsvíceno.

Simon usrkl trochu růžového nápoje a zmateně se rozhlédl po ostatních. Řekl:

„Evan mi řekl, ať u všech záběrů, co se dneska točily, napíšu, že je bere.“ Čekal úžas, ale nikdo nežasl, jen Simon sám. „Proč se to teda točilo tolikrát, když bral všechny?“

Nikdo neodpovídal. Pak se nad Simonem slitoval Conrad. Řekl:

„Uvažuj o tom, kamaráde, třeba na to přijdeš, trochu uvažuj.“

Jenže Simon na to neměl.

Místnost baru byla velká, chladná, vybílená, s tmavou kachlovou podlahou. Ve dne tam bylo příjemně, jenže ve dne jsme neměli čas tam vysedávat. Večer to tam nebylo útulné, protože kdosi velmi necitlivě v baru instaloval stropní zářivky. Naše čtyři děvčata seděla u stolu se zpola vypitými skleničkami limonády a s bacardi se sodou. Jak venku mizelo sluneční světlo, jejich tváře jako by zezelenaly a o deset let zestárly. Váčky pod Conradovýma očima najednou zvýrazněly a Simonova ustupující brada jako by ještě ustoupila.

Čekal nás další dlouhý večer podobný uplynulým devíti večerům. Několik hodin povídání o práci, trochu drbů, občas sklenička brandy, doutník, španělská večeře. Nemusel jsem se učit žádný text, protože jsem ve scénáři na zítřejší natáčení scén 624 a 625 měl jenom úpění. Jak já budu rád, až budu doma, pomyslel jsem si.

Šli jsme se najíst do zvláštní jídelny, stejně nepohostinné, jako byl bar..Jak si kdo sedl, tak seděl. Já se octl mezi Simonem a tou slečnou s klíčkem od pout. Bylo nás asi pětadvacet, skoro samá technika, až na mě a na herce, který hrál venkovana, mého zachránce. Snížili počet lidí pro exteriéry na minimum, náš pobyt taky zkrátili na minimum. Vedení dokonce chtělo celou pouštní sekvenci natočit v ateliérech nebo někde v Anglii, kde je sucho. Původní režisér ale trval na skutečném chvějivém žáru, čert ho vem.

Na konci stolu bylo volné místo. Evan nikde.

„Telefonuje,“ řekla slečna s klíčkem. „Telefonuje od tý doby, co jsme se vrátili.“

Přikývl jsem. Evan telefonoval s vedením skoro každý večer, ale většinou neměl tak dlouhé hovory. Asi se nemohl dovolat.

„Budu ráda, až budu doma,“ řekla slečna s klíčkem. Byly to její první exteriéry, těšila se na ně, a teď byla zklamaná. Nudila se, bylo jí horko, a žádná legrace. Jmenovala se Jill, ale Evan jí říkal „Želízka,“ a po Evanovi přezdívku převzali ostatní. Zadívala se na mne úkosem a zeptala se: „Vy ne?“

„Ano,“ řekl jsem klidně.

Conrad, sedící proti mně, zachrčel.

„Želízko, vy podvádíte. Nesmíte ho dráždit, nebo vám zrušíme sázky.“

„Já ho nedráždila,“ bránila se Jill. „Skoro.“

„Kdo všechno si vsadil?“ zeptal jsem se pobaveně.

„Všichni až na Evana,“ oznámil mi Conrad vesele. „Sešlo se nám dost peněz.“

„Už někdo prohrál?“

„Většina,“ pochechtával se Conrad. „Dneska odpoledne.“

„A co ty?“

Sklonil hlavu ke straně a přivřel oči.

„Umíš se vztekat jako čert,“ řekl, „ale většinou, když jde o někoho jinýho.“

„Nesmí vám odpovědět,“ vysvětlovala Jill, „to by bylo taky proti pravidlům.“

Jenže já už s Conradem dělal na čtvrtém filmu, jeho odpověď mi stačila, bylo mi jasné, jak si vsadil.

Evan přišel od telefonu a šel se důležitě posadit na své místo. Pustil se do želví polévky. Soustředil se na jídlo, díval se do stolu a bud neslyšel nebo nechtěl slyšet Terryho nezávazné řeči.

Zamyšleně jsem se na Evana zadíval. Hubený, středně velký čtyřicátník, nabitý energií. Měl bujné černé kudrnaté vlasy, tvrdé rysy, žhavé, ostré hnědé oči. Ten večer jako by byl zahleděný do sebe, jako by si něco v hlavě promítal, jako by se mu tam něco dramatického odehrávalo, bylo to vidět na jeho napjatých svalech. Držel lžíci křečovitě a záda měl prkenně rovná.

Takovou tu jeho žhavou soustředěnost jsem vždycky viděl nerad, automaticky ve mně budila snahu vyhnout se tomu, k čemu cílil, i když to bylo rozumné. Ten večer v něm viditelně stoupalo napětí a moje nechuť k němu stoupala souběžně.

Rychle se prokousal paellou po anglicku a energicky odstrčil prázdný talíř.

„Tak tedy...,“ začal.

Všichni poslouchali. Mluvil hlasitě, zvýšeným, napjatým hlasem. Těžko ho ignorovat.

„Jak víte, náš film se jmenuje Muž ve sportovním voze.“

To jsme věru věděli, dokonce líp než on, protože jsme prodělali celé natáčení.

„Dobře...“ Odmlčel se a rozhlédl kolem stolu, aby získal kontakt s posluchači. „Mluvil jsem s producentem a producent souhlasí... Chci změnit důraz..., chci změnit celý záměr scénáře. Musíme natočit spoustu retrospektivních záběrů, spoustu. Obraz se bude vracet z pouště do minulosti a zpět a pokaždé, když se vrátí z pouště, bude jasné, jak plyne čas, jak ten muž ztrácí síly. Nikdo ho nepřijde zachránit. Obávám se, že tím padá vaše role, Stephene, je mi líto. Zaplaceno samozřejmě dostanete, jak bylo dohodnuto. Ty dialogy s milou našeho hrdiny po jeho návratu z pouště střihnem, konec bude obdobný jako začátek, jen v opačné sekvenci. Nejdřív záběr z vrtulníku, detail na muže v autě, pak vzdalovačka, odjezd, auto se zmenšuje, zmenšuje, až z něj zbyde jen tečka v poušti. Pak se pohled rozevře, až divák zahlídne vesničana s oslem. Je na divákovi, ať si to domyslí. Neví se, jestli vesničan muže najde, nebo jestli ho mine.“

Odkašlal si. Všichni ho napjatě poslouchali.

„To samozřejmě znamená, že tady budeme točit podstatně dýl. Předpokládám, že tu zůstaneme ještě tak dva týdny, protože potřebujeme celou řadu scén Linka v autě.“

Někdo si povzdechl. Evan se na dotyčného tvrdě zadíval, a bylo ticho. Na odpor se zmohl jen Conrad.

„Jsem rád, že stojím za kamerou a ne před ní,“ řekl zvolna. „Link už začíná vypadat opotřebovaně.“

Postrkával jsem vidličkou poslední dva kousky kuřete po talíři, ale talíř jsem neviděl. Conrad se na mne upřeně díval, cítil jsem to.

Ostatní se na mne taky dívali. Přece jen jsem byl herec. Nechal jsem je, ať si počkají. Dojedl jsem, napil se vína a pak jsem se teprve podíval na Evana.

„Dobře,“ řekl jsem.

Jako kdyby se všichni otřásli. V tu chvíli jsem si uvědomil, že všichni zadržovali dech a očekávali velkou explozi. Když jsem si ale odmyslel své osobní zájmy, musel jsem uznat, že na Evanově nápadu něco je, že to filmu prospěje, cítil jsem to a věřil jsem Evanově představivosti, i když jsem nespoléhal na jeho lidskost. Pro dobrý film jsem byl ochoten obětovat hodně.

Můj klidný, ničím nepodmíněný souhlas ho skoro zaskočil, ale taky vzrušil. Začaly z něj sršet nápady, ani je nestačil formulovat.

„Slzy..., popraskané rty, opary..., hrozná žízeň..., svaly a šlachy napjaté jako struny..., křečovitě zaťaté pěsti..., zoufalství a agonie..., strašlivé, žhavé, tetelivé, spalující ticho..., rozpad lidské duše..., i kdyby toho člověka zachránili, už by to nikdy nebyl on..., diváci musejí odcházet vyčerpaní, musejí je strašit vidiny, jaké nikdy nezapomenou.“

Lidi od kamer se tvářili povýšeně, jako že to všechno znají, zatímco maskérka vypadala zamyšleně. Asi jsem byl jediný, kdo se na věc díval zevnitř, a přiznám se, že se mi svíral žaludek, jako by mne čekalo opravdové umírání. Nesmysl. Narovnal jsem záda a přestal to brát osobně. Pokud má herecký výkon za něco stát, musí být záměrný, promyšlený, ne citový.

Evan se na chvíli zarazil. Díval se na mne a čekal, co řeknu. Řekl jsem si, že se nesmím nechat jen tak převálcovat a že je nejvyšší čas, abych se uplatnil.

„Zvuky,“ řekl jsem.

„Cože?“

„Zvuk. Nebyl by zticha. Ze začátku by křičel. Volal by o pomoc. Křičel by strachy, zoufalstvím, hladem, hrůzou. Řval by jak blázen.“

Evanovy oči se při té představě rozšířily.

„Ano,“ blaženě se nadechl, jak se mu to vše v hlavě zobrazovalo.

Už nebyl v extázi, myslel racionálně.

„Uděláte to pro mě?“ zeptal se.

Bylo mi jasné, jak to myslí, neptal se, jestli sehraju, co si vymyslel, ale jestli do toho vložím všechno. Měl proč se ptát, nebylo to samozřejmé, ne po tom, jak se ke mně ten den choval. Jenže já do toho hodlal vložit všechno, chtěl jsem z toho udělat něco velkého. Evanovi jsem ale dal zlehčující odpověď.

„Jedno oko nezůstane suchý.“

Zatvářil se podrážděně a zklamaně. To mu neuškodí, pomyslel jsem si. Ostatní se mezitím rozpovídali. V atmosféře bylo najednou vzrušení, byl to nejlepší večer ze všech našich společných večerů.

 

Strávili jsme na pouštní pláni ještě celé dva týdny, a bylo to drsné. Vznikl z toho ale parádní biograf s velkou návštěvností a dokonce i s dobrými kritikami.

Prošel jsem těmi dvěma týdny, aniž bych ztratil nervy, a Conrad, který to předvídal, vyhrál sázku a shrábl všechny peníze.

 

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist