Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

KOUŘOVÁ CLONA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Po návratu mi Anglie připadala chladná a zelená. V Heathrow jsem si vyzvedl auto, obyčejné tmavomodré BMW s obyčejnou poznávací značkou, a vyjel jsem na západ, na Berkshire, s pocitem lehkosti. Byly čtyři hodiny odpoledne.

Jel jsem domů.

Uvědomil jsem si, že se směju, byť nemám čemu, jako kluk, když mu končí škola. Jedu domů, v tenhle letní večer budu doma.

Dům, ani velký, ani malý, byl zčásti starý, zčásti nová přístavba, stál na mírném svahu na okraji vesnice nad Temží. Z domu byla hezká vyhlídka na řeku, svítilo tam odpolední slunce a nenápadnou neoznačenou příjezdovou cestu k domu lidi snadno přehlédli.

Na okraji cesty se povalovalo dětské kolo a o kousek dál leželo u zpola vypletého záhonu zahradnické nářadí. Zastavil jsem před garáží, zadíval se na zavřená vrata a obešel dům k zadnímu vchodu.

Viděl jsem všechny čtyři dřív, než si všimli, že jsem přišel, jako bych se na ně koukal oknem. Dva malí kluci se máchali v bazénu a hráli si s černobílým nafukovacím míčem. O kousek dál na nafukovací matraci pod vybledlým slunečníkem ležela malá holčička. Mladá žena s krátkými tmavými vlasy seděla na slunci na osušce s koleny u brady.

Jeden z kluků mne zahlédl, jak stojím a dívám se na ně.

„Táta přijel, hele!“ šťouchl do bratra.

S úsměvem jsem k nim šel.

Charlie se odlepila od osušky a beze spěchu mi kráčela naproti.

„Ahoj,“ řekla. „Jsem celá od oleje.“

Nastavila mi ústa k políbení. Pak se na mne zadívala.

„Prosím tě, cos dělal? Vypadáš hrozně a jsi pohublý.“

„Ve Španělsku bylo horko.“

Přešel jsem s Charlie k bazénu, povolil si kravatu a rozepnul košili u krku.

„Moc opálený nejsi.“

„Ne, proseděl jsem většinu času v autě...“

„Šlo to dobře?“

Ušklíbl jsem se.

„To se teprve uvidí... Co děti?“

„V pořádku.“

Byl jsem měsíc pryč, ale najednou se mi zdálo, že snad minul jenom den, že se jako každý jiný na konci dne vracím z práce.

Peter vylezl po břiše z bazénu a cachtal přes trávu k nám.

„Cos nám přivezl?“ zeptal se.

„Pete, přece jsem ti řekla...“ Charlie se zlobila. „Když si o to budeš říkat, nic nedostaneš.“

„Tentokrát nikdo dohromady nic nedostane, od slušných obchodů jsme byli na míle daleko. A ty se seber a jdi si uklidit kolo.“

„Teda fakt, tati, ty jen přijdeš, hned nás hubuješ.“

Zmizel za rohem domu a i zezadu bylo vidět, že se zlobí.

Charlie se zasmála. „Jsem ráda, že už jsi doma,“ řekla.

„Já taky.“

„Tati, podívej se, co umím, dívej se!“

Poslušně jsem se díval, jak Chris ve vodě dělá jakýsi přemet přes nafukovací míč. Pak vítězoslavně zářil, vytřepáva1 si vodu z očí a očekával chválu.

„To se ti povedlo.“

„Dívej se, ještě jednou...“

„Až za chviličku.“

Šel jsem s Charlie ke slunečníku a zadíval se na naši dceru. Hezká, hnědovlasá pětiletá holčička. Sedl jsem si vedle ní na matraci a polechtal ji na bříšku. Krásně se usmála.

„Jak to s ní vypadá?“ zeptal jsem se.

„Stejně.“

„Mám ji vzít do bazénu?“

„Koupala se dopoledne se mnou..., těší ji to. Neuškodí, když se ještě jednou vymáchá.“

Charlie si sedla na paty vedle děvčátka.

„Libby, táta přijel!“

Jenže pro Libby, naši nejmladší, ta slova nic neznamenala. Její duševní vývoj se zpomalil na minimum, když jí bylo deset měsíců, po úrazu mozku. Peter, tehdy pětiletý, vytáhl miminko Libby z kočárku a nesl ji dovnitř, na oběd, myslel to dobře. Charlie právě vycházela z domu, viděla, jak Peter zakopl a upadl, a jak se Libby uhodila do hlavy o kamenný schod u našeho tehdejšího londýnského bytu. Omráčilo ji to, ale když ji po hodině, po dvou prohlížel lékař, zdálo se vše v pořádku.

Holčičce začalo být zle až asi za dva, za tři týdny. Pak bylo čím dál tím hůř, byla smrtelně nemocná. Potom nám lékaři řekli, že utrpěla prasklinu spodiny lební s následnou infekcí a se zánětem mozkových blan. Byli jsme tehdy tak rádi, že je vůbec naživu, že jsme ani pořádně nevnímali opatrné varování lékařů... „Je třeba počítat s určitými změnami na mozku, které se projeví časem...“ Samozřejmě jsme počítali s určitým zpožděním ve vývoji po tak vážném onemocnění, ale říkali jsme si, že to malá jistě časem dohoní. Prostě jsme na to nechtěli myslet a slovo „retardovaná“ jsme jednoduše odmítali.

Během dalšího roku jsme se poučili, co to slovo znamená, taky jsme se poučili ledaco sami o sobě, člověk zmoudří tváří v tvář tak velkému neštěstí. Před Libbyiným úrazem naše manželství za mnoho nestálo, bylo skoro na rozsypání, vedlo se nám příliš dobře, mnoho úspěchu škodí. Neštěstí nás zase sblížilo, najednou jsme věděli, co je v životě opravdu důležité a co ne.

Opustili jsme jasná světla, uctívání, radovánky, a odstěhovali se na venkov. Ostatně oba jsme byli z venkova. Pro děti to bude lepší, říkali jsme si. Bylo to lepší i pro nás.

Libbyin stav už nás netrápil, takový byl život a my to přijali, zvykli jsme si. Chlapci se k Libby chovali hezky, Charlie s láskou, já s něhou. Zřídkakdy stonala a byla spokojená. Jsou horší věci.

Horší bylo obrnit se proti reakci cizích lidí, ale po několika letech už nám s Charlie bylo srdečně jedno, co kdo říká. Dobře, Libby ještě neumí mluvit, chodí nejistě, když jí, pokecá se a nedokáže vždy udržet svěrače. Je to ale naše dcera, a to je podstatné.

Šel jsem si domů obléct plavky a pak jsem vzal Libby do bazénu. Pomalu se učila plavat, vody se nebála. Cákala kolem sebe spokojeně, plácala mě mokrými dlaněmi po obličeji a volala „tata“. Chytla se mne kolem krku a držela se mne jako klíště.

Po chvilce jsem ji předal Charlie, aby ji osušila, a zahrál si domácí odrůdu vodního póla s Peterem a Chrisem. Po dvaceti minutách jsem došel k závěru, že mě Evan Pentelow nedřel zdaleka tak jako kluci.

„Tati, pojď ještě hrát, ty už lezeš ven?“

„Ano,“ řekl jsem energicky, osušil se a usadil vedle Charlie na osušku.

Uložila děti do postele, zatímco jsem vybaloval. Já jim za to četl, když vařila. Strávili jsme večer spolu, jen my dva, jedli kuře a dívali se v televizi na starý film. Pak jsme naskládali nádobí do myčky a šli spát.

Žili jsme v domě sami. Čtyřikrát týdně k nám ale chodila z vesnice paní na výpomoc v domácnosti a měli jsme taky dohodu s jednou zdravotní sestrou na penzi, která k nám chodila postarat se o Libby a kluky, když jsme večer někam vyrazili. Charlie to tak vyhovovalo. Vzal jsem si za ženu klidnou, inteligentní dívku, která jak se časem ukázalo měla smysl pro praktické věci a k svému vlastnímu překvapení ráda pečovala o domácnost. Od chvíle, kdy jsme se odstěhovali z Londýna, v sobě našla sílu navíc, nejspíš to byla vyrovnanost, i když se taky dovedla rozzuřit, stejně jako já. Měla v sobě ale základ ze žuly.

Věděl jsem dobře, že mnoho lidí od filmu považuje moji ženu za nezajímavou a náš společný život za nudný, kdekdo očekával, že začnu pěstovat blondýny a rusovlásky, jenže já vůbec nebyl takový jak velemužné postavy, do kterých mne obsazovali film po filmu. Ty postavy patřily k mé práci, já se jim poctivě věnoval, ale domů jsem je nebral.

Charlie se ke mně pod peřinou přitulila a položila mi hlavu na hruď. Pohladil jsem ji po sametové kůži a ucítil, jak se zachvěla.

„Ano?“ zeptal jsem se.

„A jak.“

Milovali jsme se prostě, jednoduše, jako vždy. Po celém měsíci odloučení to ale přece jen bylo jiné, jedinečné, obohacující. Tady se rodí životní jistota, pomyslel jsem si. Co víc si člověk může přát?

„Krásné,“ vydechla Charlie. „Bylo to krásné.“

„Nesmí nám to zevšednět.“

Zasmála se. „Když to člověk odkládá, je to o to hezčí.“

„Hm.“ Zívl jsem.

„Poslyš, dnes jsem čekala u zubaře v čekárně, zatímco Chrisovi spravovali zub, a četla jsem si tam časopis. Na stránce, co jsou dopisy čtenářů, se nějaká ženská ptala, jak má řešit svůj sexuální život, když má staršího, obtloustlého a plešatého muže, se kterým ji to nebaví. Hádej, co jí poradili?“ Bylo znát, že se usmívá. „Prý ať si představuje, že spí s Edwardem Lincolnem.“

„Pěkná pitomost.“

„Jo... Víš, napadlo mě, že bych tam měla napsat a zeptat se, co by poradili mně.“

„Nejspíš aby sis představovala, že spíš se starším, obtloustlým, plešatým chlapem, se kterým tě to nebaví.“

Smála se. „To mě možná čeká za dvacet let.“

„Jsi ty ale roztomilá.“

„Nic si z toho nedělej.“

Spokojeně jsme usnuli.

Měl jsem závodního koně, steeplera, v jedněch výborných stájích asi sedm kilometrů od našeho domu, a pokud jsem byl volný, dojížděl jsem tam a jezdil s koněm na ranní práci. Bill Tracker, trenér, v zásadě nebyl rád, když majitelé chtěli jezdit své koně, ale moje občasné návštěvy snášel ze stejného důvodu, pro který je tolerovali stájníci, a sice proto, že můj otec býval hlavním stájníkem v jedněch lambournských stájích a já si kdysi vydělával ježděním, i když ne v dostizích.

V srpnu se toho moc nedělo, ale přece jen jsem do stájí asi dva dny po návratu zajel. Překážková sezóna se teprve rozbíhala a většina koní včetně mého ještě chodila jen tak po cestách, aby si posílili nohy. Bill se zachoval velkoryse a nechal mne jet jednoho ze svých lepších hurdlerů, který měl asi za dva týdny běžet své první proutěnky. Vážil jsem si toho, bylo mi milé jezdit práci s určitým cílem a oprášit si při tom dovednost, s kterou jsem se narodil.

Naučil jsem se jezdit snad dřív než chodit, a když jsem dorůstal, chtěl jsem se stát žokejem. Osud mi ale nepřál: v sedmnácti už jsem měřil sto osmdesát centimetrů a kromě toho mi chybělo to těžko popsatelné cosi, co člověk do dostihů mít musí. Trápilo mne to, když jsem si to uvědomil. Z nouze jsem volil neslavné východisko, šel jsem jezdit k filmu.

Ironie osudu.

Pláně se táhly donekonečna, větrné, samý čerstvý vzduch, bylo tam krásně, skoro jako by ani nebyla civilizace, iluzi prehistorie rušila jen elektrárna daleko na obzoru a vzdálený hluk provozu na dálnici. Chodili jsme, klusali a cválali po tréninkové dráze, pak jsme zase šli krokem, dokud koně nevychladli. Bylo to skvělé.

Zůstal jsem u Trackerových na snídani, jel jsem pak ještě s druhou skupinou svého koně po silnici a s ostatními stájníky jsem nadával na projíždějící auta, která se nenamáhala zpomalit. Seděl jsem pohodlně v sedle a vzpomínal s úsměvem, jak na mne otec křičel až do ochraptění: „Narovnej záda, lokty k tělu!“

Evan Pentelow a Madroledo patřili k jinému světu.

 

Když jsem se vrátil domů, kluci se právě hádali, kdo je na řadě na jediné fungující kolečkové brusle, a Charlie pekla koláč.

„Ahoj,“ řekla, ,jak ses projel?“

„Krásně.“

„To je dobře. Tady byl klid, volala jen Nerissa... Vy dva, buďte chvíli zticha, člověk při vás nedokáže ani myslet...“

„Já jsem na řadě!“ křičel Peter.

„Jestli vy dva okamžitě nezmlknete, ukroutím vám uši!“ pohrozil jsem.

Zmlkli. Nikdy jsem výhrůžku neuskutečnil, ale na kluky působila. Chris se zmocnil bruslí, jablka sváru, a zmizel z kuchyně. Peter běžel s tichými nadávkami za ním.

„Děti!“ zlobila se Charlie.

Nabral jsem si prstem z mísy trochu těsta na koláč a vysloužil si plácnutí přes ruku.

„Co chtěla Nerissa?“ zeptal jsem se.

„Chce, abychom k ní přišli na oběd.“ Charlie se odmlčela, v ruce měchačku, ze které kapala čokoládová koláčová hmota. „Nerissa se mi zdála nějak... nějak divná. Nebyla energická jako jindy, nebyla to ona. No nic, chtěla, abychom přišli dnes...“

„Dnes!“ vyděsil jsem se s pohledem na hodiny.

„Já jí řekla, že to nepůjde, že se do dvanácti nevrátíš. Jestli prý bychom tedy nepřišli zítra.“

„Proč to tak spěchá?“

„Já nevím, zlato. Prostě chce, abychom přišli co nejdřív, má strach, abys zase nezačal točit.“

„Začnu až v listopadu.“

„To jsem jí řekla. Ona se ale nedala odbýt. Tak jsem jí tedy slíbila, že pokud tobě do toho nic nepřijde, přišli bychom zítra, a že jí dám vědět.“

„Zajímalo by mne, co chce. Už jsme se hrozně dlouho neviděli. Asi bychom měli jít, co myslíš?“

„Určitě.“

Tak jsme tedy šli.

Asi je dobře, že člověk nevidí do budoucnosti.

 

Nerissa byla cosi mezi tetou, kmotrou a poručníkem, a já nikoho takového nikdy neměl. Měl jsem jen nevlastní matku, která milovala své vlastní děti z předchozího manželství a mého otce ustavičně peskovala, až k zbláznění. Nerisse patřili tři koně, které měl v péči můj otec. Když jsem byl malý, dávala mi cukrátka, později bankovky, pak morální oporu, a jak léta míjela, poskytla mi přátelství. Nikdy jsme si nebyli úplně blízcí, ale v našem vztahu byla dávka vřelosti.

Čekala na nás s broušenými skleničkami a karafou s šery na stříbrném tácu v letním obývacím pokoji svého cotswoldského domu. Vstala, když z haly zaslechla, jak nás sluha přivádí.

„Pojďte dál, miláčkové, pojďte dál,“ řekla. „Ráda tě vidím, Charlotto, žlutá ti sluší... Edwarde, ty jsi ale hubený!“

Stála zády k slunci proudícímu oknem, z kterého byl nejkrásnější pohled na Gloucestershire. Teprve když jsme se objímali a líbali, uvědomili jsme si, jak smutně se změnila.

Když jsem ji viděl naposledy, byla to vzhledná paní přes padesát, s jasnýma modrýma očima a přebytkem energie. Když šla, skoro jako by tančila, a hlas měla vždy veselý. Pocházela z „modrého konce plemenné knihy“ a můj otec by o ní určitě řekl, že je „třída“.

Uplynuly jen tři měsíce, a její síla byla najednou ta tam a oči měla zakalené. Vlasy bez lesku, krok unavený, smích z hlasu se vytratil. Vypadala najednou spíš na sedmdesát než na padesát a ruce se jí třásly.

„Nerisso,“ vydechla Charlie vyděšeně.

Měla Nerissu moc ráda.

„Ano, má milá, ano,“ uklidňovala ji Nerissa. „Teď si sedni, má milá, Edward nám naleje šery.“

Nalil jsem všem třem světlou tekutinu, ale Nerissa se skleničky sotva dotkla. Měla na sobě modré lněné šaty s dlouhými rukávy, seděla na zlatavém brokátovém křesle zády k oknu a slunci, tvář ve stínu.

„Jak se mají ti dva vaši opičáci?“ zeptala se. „A co moje malá Libby? Edwarde, můj milý, nesluší ti to, když jsi tak hubený...“

Dovedně udržovala rozhovor, tvářila se, jako by ji naše odpovědi zajímaly, nedala nám šanci zeptat se, co s ní je.

Když jsme šli do jídelny ke stolu, opírala se o hůl a ještě se mne přidržovala. Oběd byl velmi lehký, mně určitě na váze nepřidal. Po jídle jsme se vrátili do obývacího pokoje na kávu.

„Klidně si zapal, Edwarde..., tamhle v příborníku najdeš doutníky, víš, že je ráda čichám..., teď už tu skoro nikdo nekouří.“

Pomyslel jsem si, že lidé u ní nekouří, aby ji šetřili, ale pokud si to přeje, zapálím si, i když kouřím jen zřídka. Její coronas už byly staré, vyschlé. Zapálil jsem si, vdechl kouř a spokojeně se usmál.

„Voní hezky,“ řekla.

Charlie nám nalila kávu, ale Nerissa se zase sotva napila. Sedla si na své staré místo a elegantně zkřížila kotníky.

„Moji milí,“ řekla klidně, „Vánoc se už nedožiju.“

Byli jsme zticha, nevyvraceli jsme jí to. Bylo to příliš věrohodné. Usmála se na nás.

„Jste oba rozumní, žádné zbytečné vzdychání, žádné zmatky. Jak se ukázalo, mám nějakou hloupou nemoc, se kterou se nedá skoro nic dělat. Abych pravdu řekla, cítím se mizerně právě po tom málu, co se dělat dá. Předtím to bylo lepší. Teď chodím na ozařování... a ta odporná cytostatika, je mi z toho všeho nanic.“ Pracně se usmála. „Chtěla jsem od nich, aby s tím přestali, ale však víte, jak to chodí..., když něco mohou, tak musejí. Není to moc rozumné, nemyslíte? Ostatně, moji milí, s tím si hlavu nelámejte...“

„Něco ale pro tebe udělat můžeme, ne?“ zeptala se Charlie.

Nerissa se zatvářila překvapeně.

„Jak víš, že od vás něco chci?“

„Já..., spěchalas na nás... a určitě víš už dlouho, jak to s tebou je.“

„Edwarde, ta tvoje Charlotta je chytré děvče. Ano, něco chci..., chci, aby pro mne Edward něco udělal, pokud by byl ochoten.“

„Samozřejmě,“ přikývl jsem.

„Jen se neunáhli, neslibuj, dokud neuslyšíš, co vlastně chci,“ řekla s nádechem suchého humoru.

„Dobře.“

„Týká se to mých koní.“ Na chvíli se odmlčela, hlavu ke straně. ,,Mají neúměrně špatné výsledky.“

„Přece letos ještě neběželi,“ řekl jsem nechápavě.

Měla ještě dva steeplery ve stájích, ve kterých jsem vyrůstal, ale já od otcovy smrti s oněmi stájemi neměl žádný kontakt. Věděl jsem ale, že minulou sezónu oba koně zvítězili ve dvou dostizích.

Potřásla hlavou.

„Nemluvím o steeplerech, Edwarde, mluvím o těch ostatních, pět hřebečků a dvě klisny, kteří běhají rovinu.“

„Jde o rovináře? Promiň..., ale já nevěděl, že nějaké máš.“

„Mám je v Jihoafrické republice.“

Tupě jsem se na ni zadíval.

,,Ale já přece o jihoafrických dostizích nic nevím, je mi líto, rád bych ti byl nějak prospěšný, ale já se v tom nevyznám, vůbec nevím jak zjistit, proč ti koně běhají špatně.“

„Je od tebe hezké, Edwarde, že se tváříš tak zklamaně. Jenže věc se má tak, že bys mi opravdu mohl pomoci, pokud budeš chtít.“

„Řekni mu, co má udělat a on to udělá, udělal by pro tebe cokoli,“ napovídala Charlie.

Za daných okolností měla pravdu. Skutečnost, že se Nerissin život počítá na dny, způsobila, že jsem si uvědomil, jak mnoho jí dlužím, ne hmotně, ne konkrétně, ale za všechno, co mi dala, když při mně vždy stála. Když jsem byl kluk, bez matky, znamenalo to pro mne mnoho.

Povzdechla si.

„Napsala jsem trenérovi, a ten jak se zdá to taky nechápe. Neví, proč moji koně běhají slabě, protože všichni ostatní, které tam má, si počínají dobře. Ono ale trvá hrozně dlouho, než dopisy dojdou..., pošta na obou koncích není, co bývala. Tak mne napadlo, Edwarde, můj milý, jestli bys nemohl... Samozřejmě vím, že žádám mnoho..., ale nemohl bys mi obětovat týden svého času? Nemohl bys tam zajet a zjistit, co se děje?“

Chvíli bylo ticho. Tentokrát ji Charlie nezačala ubezpečovat, že jistě rád pojedu, i když nám oběma bylo jasné, že zbývá vyřešit jen jak a kdy pojedu.

Nerissa vemlouvavě pokračovala: „Edwarde, ty se přece v dostizích vyznáš, víš, jak to chodí ve stájích a vůbec. Přece bys poznal, kdyby v tréninku něco nebylo, jak má být. Ostatně jsi přece výborný detektiv, umíš pátrat.“

„Cože? Já přede v životě nic nevypátral!“

Mávla rukou. ,,Ale ano, umíš pátrat, a jsi vytrvalý a statečný.“

„Nerisso, tys byla na některém z mých filmů!“ řekl jsem podezíravě.

„Samozřejmě, viděla jsem snad všechny.“

„Ale Nerisso, v těch filmech nejsem já, ti geniální supermani, kteří všechno odhalí, jsou vymyšlení, já je hraju.“

„Nemluv nesmysly, Edwarde, můj milý, nemohl bys to tak zahrát, kdybys sám nebyl statečný, odhodlaný a vynalézavý.“

Zadíval jsem se na ni s láskou a zoufalstvím. Lidé si běžně pletli filmové postavy se skutečným člověkem, ale Nerissa...

„Nerisso, znáš mne od mých osmi let, musíš přece vědět, že nejsem ani vytrvalý, ani statečný. Jsem dočista obyčejný. Já jsem já. Já jsem ten kluk, kterému jsi dávala cukrátka, když brečel, protože spadl z poníka, já jsem ten, koho jsi utěšovala, když jsem neměl nervy na to, abych byl žokej.“

Shovívavě se usmála. „Od té doby ses naučil rvát. Jen si vzpomeň na svůj poslední film, jak jsi stál na skalní římse, držel se jen jednou rukou a pod tebou propast...“

„Nerisso, Nerisso, moje milá, drahá,“ skočil jsem jí do řeči. „Pojedu do Jižní Afriky, když chceš, vážně pojedu. Ale ty rvačky v mých filmech... Většinou se vůbec neperu já, zaskakuje za mě někdo, kdo má stejnou postavu a umí judo. Já se vůbec nedovedu prát. Můj obličej točí jen v detailu. A ty skalní římsy..., byla to sice opravdová skalní římsa, ale mně nic nehrozilo, nemohl jsem spadnout do propasti, nanejvýš tak o metr, o dva, protože pode mnou byla síť, stejná jako v cirkuse. Taky že jsem spadl, asi dvakrát nebo třikrát, a mimochodem, ta skalní stěna nebyla tak strmá, jak vypadala. Celé se to točilo v severním Devonu, protože tam je ve skalách spousta pěkných plošin, na které se dají postavit kamery.“

Vyslechla mne, ale nepřesvědčil jsem ji ani trochu. Nemělo smysl namáhat se, nemělo smysl vysvětlovat, že neumím dokonale střílet, že neumím pilotovat letadlo ani nejsem nejlepší sjezdař, lepší než olympionici, že neumím rusky, že neumím zneškodnit bombu ani sestrojit vysílačku a že bych vypověděl všechno při sebemenší výhrůžce mučením. Nerissa byla přesvědčená o opaku, přece to viděla na vlastní oči. Viděl jsem, co si myslí.

Vzdal jsem to. „Tak tedy dobře, vím, jak to chodí v dostihových stájích, co se má a co se nemá. Aspoň v anglických stájích.“

„Taky nemůžeš popřít, že jsi ty riskantní jízdy do filmu dělal sám,“ řekla spokojeně.

To jsem nemohl popřít. Jezdil jsem je sám. Jenže to o mnoho nešlo.

„Pojedu se podívat na tvoje koně a vyslechnu si, co si o tom myslí trenér.“

V duchu jsem si řekl, že pokud mi trenér nic nepoví, těžko na něco přijdu sám.

„Edwarde, to je od tebe nesmírně velkorysé...“

Najednou jako by prudce zeslábla, jako by vyvinula příliš velké úsilí, když mne přemlouvala, bylo to asi nad její síly. Když ale viděla, jak jsme se s Charlie polekali, rychle se na nás usmála.

„Ne, teď ještě ne, moji milí. Možná tak za dva měsíce, nejméně tři měsíce, aspoň myslím.“

Charlie zavrtěla hlavou, Nerissa ji pohladila po ruce.

„To je v pořádku, má milá, už jsem s tím smířená. Chci dát věci do pořádku..., proto chci, aby mi Edward zjistil, co je s těmi koňmi. Měla bych vám ovšem vysvětlit...“

„Neunavuj se...“

„Nejsem... unavená,“ nemluvila pravdu. „Chci vám to povědět. Ti koně patřívali mé sestře Portii. Sestra se před třiceti lety provdala do Jihoafrické republiky a když ovdověla, už tam zůstala, protože tam měla všechny přátele. Několikrát jsem tam za ní byla, určitě jsem vám o tom vyprávěla.“

Přikývli jsme.

„Zemřela loni v zimě,“ řekl jsem.

„Ano, to byl velký zármutek.“ Zdálo se, že Nerissu trápí víc smrt sestřina než její vlastní. „Neměla žádné blízké příbuzné, jen mne, takže mi odkázala všechno, co sama zdědila po svém muži, včetně svých koní.“ Odmlčela se, aby nabrala síly a soustředila myšlenky. „Byli to ročci, drazí ročci, trenér mi napsal, jestli je chci prodat. Do Anglie jsem je převézt nemohla, je to proti karanténním předpisům kvůli jihoafrickým chorobám koní. Přišlo mi, že by bylo zábavné a zajímavé nechat je běhat v Africe a pak je prodat na chov. Teď..., až budou zralí na chov, já už tady nebudu, a kromě toho šla jejich cena katastrofálně dolů.“

„Nerisso milá, záleží na tom?“

„Ano miláčkové, záleží, protože ty koně chci odkázat svému synovci Danilovi, a je mi proti mysli zanechávat mu něco bezcenného.“ Zadívala se na nás. „Teď si nemohu vybavit..., setkali jste se vůbec kdy s Danilem?“

Charlie řekla že ne, a já že asi dvakrát nebo třikrát, když byl ještě kluk a když ho Nerissa přivedla s sebou do stájí.

„Ano, už si vzpomínám,“ řekla. „Můj švagr se pak s tou hroznou ženskou, Danilovou matkou, rozvedl a chlapce si odvezl do Kalifornie. Prostě Danilo se nedávno vrátil do Anglie, je z něho přitažlivý mladík. To je štěstí, co? Protože já mám tak málo příbuzných. Danilo je vlastně jediný, a ani on není pokrevní přízeň, jeho otec byl Johnův mladší bratr, víte?“

Ano, bylo nám to jasné. John Cavesey patřil k venkovskému panstvu a vlastnil vedle jednoho bratra a synovce, čtyř hunterů a smyslu pro humor i pěkných pár hektarů staré dobré Anglie. Byli s Nerissou sami, bez dětí, zemřel před šestnácti lety.

Po krátké odmlce Nerissa prohlásila: „Pošlu telegram panu Arknoldovi..., to je můj trenér..., že přijedeš, aby ses na tu věc podíval... a aby ti zajistil ubytování.“

„Ne, to nedělej, jemu by možná nebylo milé, že tam posíláš kontrolu, rád bych s ním vycházel co nejlíp. Ubytování si opatřím sám. Stačí, když mu zatelegrafuješ, že jedu do Jihoafrické republiky a že se při té příležitosti jen tak ze zájmu zastavím.“

Zářivě se usmála. „Vidíš, můj milý, že mám pravdu, skutečně víš jak na to, umíš pátrat.“