Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

ZA TREST
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Dozvěděl jsem se o Orindě z řeči tří dobrovolnic, líčících otci, jak ten den proběhla návštěva odmrštěné pretendentky v hlavním stanu. Seděl jsem nenápadně stranou na stoličce a poslouchal.

Nejhubenější z dam, vypadající nejmíň mateřsky a mluvící nejvíc jedovatě, řekla se škodolibým potěšením: „Člověk by čekal, že bude truchlit pro Dennise, ale ona má na něho vztek, nemůže mu odpustit, že umřel. Pořád říká naši voliči, jako předtím. Tvrdí, že Dennisovi psala všechny jeho projevy a připravovala mu stanoviska. Tvrdí, že od okamžiku, kdy Dennis onemocněl, přece bylo jasné, že nastoupí po něm. Taky říká, že my tři jsme zrádkyně, protože pracujeme pro vás, Georgi, prskala vzteky! Prý jestli si myslíte, že jen tak bez boje ustoupí, jste prý na velkém omylu. A dnes se chystá na tu večeři!“

Otec se ušklíbl.

Pomyslel jsem si, že komise pro výběr kandidáta nejspíš věděla, co dělá.

Ve svém koutku jsem se taky dozvěděl, že opozice kandiduje „tlustého slona, co nemá charisma, ani co by se za nehet vešlo“. Strana otcova oponenta Paula Bethuna před nedávném vyhrála dvě křesla v menších volebních obvodech a s jistotou počítala, že taky v Hoopwesternu teď vyhraje, protože si lidé údajně všude přejí změnu.

V následujících dnech jsem se s jeho fotografií na plakátech setkával všude. Usmíval se nad nápisem: Bethune je lepší, dejte mu svůj X.

Přišlo mi to k smíchu. Pěkná pitomost.

Ten večer jsem se však dozvěděl jen tolik, že je v městské radě a že mu řídnou vlasy. Nelze popřít, že počínající pleš může rozhodnout o neúspěchu ve volbách (bez ohledu na duševní vyrovnanost dotyčného). Je pravda, že v Americe od dob válečného hrdiny Eisenhowera ani jednoho plešatého prezidenta nezvolili, a že lidé své syny po Eisenhowerovi nekřtí jménem Dwight.

Poučil jsem se taky, že politik voliče získá vtipy a ne dogmaty. Ještě jsem se dozvěděl, že otcova mužnost působí na voliče jako afrodisiakum.

„Syn dnes půjde na tu večeři se mnou,“ řekl. „Může si sednout na Mervynovo místo.“ Mervyn, jak jsem pochopil, byl jeho hlavní volební manažer, který se ten večer nemohl uvolnit, měl povinnosti ve vnitrozemí.

Tři dychtivé dámy si mne znovu prohlédly a pokývaly hlavami.

„Večeři,“ vysvětloval otec stručně, „pořádáme u Spícího draka, to je hotel na protější straně náměstí.“ Ukázal z velkého okna na členitou fasádu budovy s okny plnými muškátů, přímo proti budově, ve které jsme seděli. „Je to pár kroků, půjdeme tam na půl osmou. Nejdřív bude krátké přivítání, pak večeře a pak veřejná beseda v sále v zadní části hotelu. Pokud nám tam přijdou zdatní kverulanti, může to trvat až do půlnoci.“

„Ty chceš, aby ti tam přišli kverulanti?“ podivil jsem se.

„Samozřejmé, aspoň se to rozjede, jinak by to byla pěkná nuda.“

„Co si mám vzít na sebe?“ zeptal jsem se bezmocně.

„Koukej, abys vypadal úpravně. Přijde tam jeden vlivný člen parlamentu. Strana vytáhla do boje, i když jde jen o doplňovací volby v malém obvodu. Beru si smoking, ale motýla později nejspíš sundám. Možná že si rozepnu košili. Uvidíme, jak se to vyvine.“ Klidně se usmál, ale já stejně vycítil, že je vzrušený. Je bojovník, pomyslel jsem si. Tenhle podivuhodný člověk je můj otec. Vzal mi mé sny a přesadil mne do zcela nového světa. Moc se mi sice ten jeho svět nelíbí, ale budu při něm stát, když si to přeje, budu dělat, co můžu, a pak se uvidí. Uvidíme, jak se to vyvine…, to byla jeho slova.

V půl osmé jsme vyrazili přes náměstí. Já v šedých kalhotách a tmavomodrém saku se zlatými knoflíky (z obchodu v Brightonu), otec v černém smokingu. Byla to nová, poučná zkušenost. Proces vyzrávání pokročil.

Otce bouřlivě, s potleskem vítali. Usmíval jsem se na všechny strany a choval se ke všem kromobyčejně hezky. Potřásal jsem rukou kdekomu, jak bylo třeba. Děti jsem líbat nemusel, žádné tam nebyly.

Otec na mne vždy ukázal: „Můj syn. Chci vám představit svého syna.“

Na oficiální přivítání a na večeři bylo pozváno asi osmdesát lidí. Někteří byli v gala, jako otec, jiní ostentativně přišli ve sportovním, v košilích bez kravaty a v džínách.

Vlivný poslanec přišel ve smokingu, s perfektně uvázaným motýlem, jeho žena se přizdobila diamanty. Sledoval jsem ji, jak se přirozeně a mile zdraví s úplně cizími lidmi. Když jsem přišel na řadu já, stiskla mi srdečně ruku a usmála se na mne tak vřele, jako by pro ni setkání se mnou bylo vyvrcholení celého večera. Mám se ještě hodně co učit, pomyslel jsem si, ještě potrvá, než dokážu do každého uvítání a oslovení vložit tolik opravdovosti a přátelství jako ona. Pochopil jsem, že její úsměv určitě vydělal plnou krabici hlasů.

Jak se místnost zaplňovala, došlo mi, že večeře je na vstupenky a že s výjimkou otce a několika VIP si všichni hosté zaplatili vstupné. Za mne zaplatil otec taky. Paní z organizačního výboru mu vysvětlovala, že za mne platit nemusel.

„Nikdy nepřijímej dárky,“ poučoval mne otec cestou z Brightonu. „Můžou ti připadat zcela nevinné, ale pak se stane, že tě začnou pronásledovat. Prostě dar odmítni. Všechno za sebe plať. Je to jasné?“

„Myslím, že ano.“

„Nedopusť situaci, ve které bys cítil povinnost někomu oplatit velkou ochotu, zvlášť kdyby služba, kterou bys měl poskytnout, byla proti tvému přesvědčení.“

„Nemám přijímat bonbónky od cizích pánů...“

„Přesně.“

Paní organizátorka sdělila otci, že jeho manželka by taky dostala lístek zdarma.

Vlídně se na ni usmál a řekl rozhodně: „Za svého syna zaplatím, moje milá Polly, prosím, nehádejte se o tom se mnou.“

Moje milá Polly se na mne s hraným zoufalstvím ohlédla. „Strašný člověk, ten váš otec.“ Zadívala se za mne a vlídný hlas se náhle změnil skoro k nepoznání. „Zatraceně!“

Ohlédl jsem se, samozřejmě, abych zjistil, co způsobilo její až komickou nelibost. Uviděl jsem hubenou, vážnou paní, která zřejmě strávila všechna letní období svých čtyřiceti let na slunci. Její snědá, opálená pleť se dramaticky odrážela od bílých šatů bez rukávů. Vlasy měla plavé, s vybledlými praménky. Sršela energií.

Moje milá Polly vydechla: „Orinda!“

Orinda, zavržený kandidát, dělala, co mohla, aby zastínila svého úspěšného soupeře a proplouvala místností, kdekoho demonstrativně objímala a hlasitě vykřikovala: „Drahoušku, musíme se snažit pro stranu udělat co nejvíc, i když se výběrová komise dopustila tak strašlivé chyby...“

„Čert ji vem,“ ulevila si Polly. Jak jsem se dozvěděl, byla jedním ze členů té komise.

Orindu samozřejmě všichni znali. Podařilo se jí okouzlit kameramana místní televize a přimět ho k tomu, aby ji všude následoval. Její štíhlá bílá postava se dostala do všech záběrů, měla jisté, že ji lidé na obrazovkách uvidí.

Moje milá Polly tiše zuřila. Sdělovala mi útržkovitě různé informace, jako by se potřebovala vymluvit, aby nevybuchla pod příliš velkým tlakem.

„Dennis byl zlatíčko, milý medvídek, nepochopím, jak si tuhle čarodějnici mohl vzít.“

Moje milá Polly byla spíš hubená, medvídek nebyla, měla podlouhlý obličej s protáhlou bradou, ale z tváře jí vyzařovala zcela jasně dobrota a laskavost. Její tmavě nalíčené rty ve mně vyvolávaly dojem, že se patrně jindy nelíčí, barva rtěnky jí vůbec k bledé pleti neslušela.

„Dennis nám řekl, že si přeje, abychom navrhli Orindu. Donutila ho k tomu. Dennis věděl, že umírá.“

Orinda obdařila bělostným úsměvem dalšího fotografa.

„To je člověk z Hoopwestern Gazette,“ řekla moje milá Polly znechuceně. „Což ovšem znamená, že zítra bude určitě na titulní stránce.“

„Zato nebude v parlamentě,“ poznamenal jsem.

Polly se na mne s náhlým zájmem a pobavením ohlédla. „Jste syn svého otce, že? George nás získal právě svým uměním zaměřit se na to, co je opravdu důležité. V komisi nás bylo sedmnáct a z počátku jsme všichni počítali s tím, že Orinda je jasná volba. Ona s tím počítala docela zaručeně…“

Přepočítala se, pokud jde o Polly a další členy komise, kteří uvažovali podobně.

„Nepochopím, kde bere tolik drzosti, že přišla i se svým amantem,“ řekla Polly.

„Prosím?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Je to ten člověk, co stojí hned za ní. Byl to Dennisův nejlepší přítel.“

Nepochopil jsem, proč by člověk měl Dennisova nejlepšího přítele s takovou samozřejmostí považovat za milence jeho ženy, ale než jsem se na to stačil zeptat, Polly někam odvolali. Dennisův nejlepší přítel mi připadal nenápadný a obyčejný, dokonce i ve smokingu. Tvářil se duchem nepřítomný, ale od Orindy se nehnul. Vypadal skoro jako ochranka.

Vzápětí jsem si uvědomil, že vlivný člen parlamentu a vlády skutečně ochranku má. Mladý, statný muž, který ho následoval jako stín, se rozhlížel po davu přítomných, na svého pána se nedíval.

Napadlo mne, jestli si otec uvědomil, že pokud uspěje na dráze, kterou si zvolil, bude mít nejspíš taky bodyguarda. Za všechno se platí.

Otec začal přecházet po místnosti a kývl na mne, ať ho následuju. Snažil jsem se chovat podle manželky pana vlivného, ale zdaleka jsem se jí nevyrovnal. Já hrál roli, ona se chovala opravdově a upřímně.

Pak se všichni pohnuli k vedlejší místnosti, k jídelně, ve které se na malé prostoře tísnila řada stolů, všechny prostřené pro deset osob. Každý měl u svého místa jmenovku. Vešli jsme s otcem mezi posledními hosty a já zjistil, že nejenže nesedím u stejného stolu jako on (seděl s VIP a pochopitelně i s vlivným panem poslancem), ale že sedím u jednoho ze zadních stolů u zdi, natlačený mezi jakousi paní Kitchensovou a samotnou Orindu.

Když Orinda zjistila, jak nedůstojné místo jí přidělili, patřičně se rozzuřila, rozvzteklila se do bílého žáru. Třásla se, vstala, a snažila se soustředit na sebe pozornost všech přítomných klepáním na skleničku, ale nikdo to neslyšel, v místnosti byl příliš velký hluk, jak se osmdesát lidí rozsazovalo a bavilo. Orindin protest dolehl jedině k jejímu vlastnímu příboru.

„To je urážka! Sedím vždy u hlavního stolu! Trvám na tom, aby...“

Nikdo ji neposlouchal.

Zahlédl jsem mezerou v davu, jak Polly usazuje otce na čestné místo a došlo mi, že Orindinu situaci nejspíš zařídila právě moje milá Polly, ze škodolibosti. Bavil jsem se.

Orinda se na mne vztekle zadívala. Stál jsem a čekal, až si sedne, abych jí přisunul židli. Měla zelené oči a černé řasy. Pleť s vrstvou divadelní tělky.

„Kdo jste vy?“ zeptala se. Pak se naklonila a sáhla po mé jmenovce. Když si přečetla jméno, oněměla. Ústa měla pootevřená.

„Jsem jeho syn,“ řekl jsem krotce. „Smím vám přisunout židli?“

Otočila se ke mně zády a oslovila svého průvodce (milence?), někdejšího nejlepšího přítele svého nebožtíka. Byl to bezbarvý člověk s lhostejným výrazem.

„Něco udělej!“ zavelela Orinda.

Zadíval se na ni, pak přejel očima po mně, ale pozornost mi nevěnoval, nestál jsem mu za ni. Potom Orindě mlčky přisunul židli a Orinda k mému překvapení odložila vztek a beze slova, se zády rovnými jako by spolkla pravítko, usedla. Rozhodla se snášet, co stejně nemohla změnit.

Ve škole jsem se důkladně poučil, co znamená moc a kdo ji má či nemá (já ji neměl). Orindin nenápadný společník měl větší moc a sílu než celá Orinda, a jeho autorita byla tím účinnější, že ji dokázal uplatňovat mlčky.

Paní Kitchensová po mé pravici poplácala moji židli a vyzvala mne, abych si sedl. Rozložitá, objemná dáma ve volných květovaných šatech s mírným nádechem dorsetského přízvuku poznamenala, že můj otec vypadá příliš mladě na tak velkého syna.

„Ano, to určitě,“ přikývl jsem.

Její muž, pan Leonard Kitchens, zamračený, s naježeným knírem, se marně pokoušel zahájit konverzaci s Orindou přes svoji ženu a přese mne. Nabídl jsem se, že si s ním vyměním místo, ale jeho žena ostře vyštěkla: „Děkuju, ne.“

Paní Kitchensová naštěstí byla mistr v konverzaci, takže jsme se spolu v pohodě propracovali celou večeří (kuře, vaječný salát, jahody), a já se dozvěděl, že „můj Leonard“, její manžel, je původně biolog, že má velmi vyhraněné politické názory a nesnáší družstvo Manchester United.

Když jsme byli u kuřete, vyslechl jsem, že zesnulý Dennis Nagel nebyl jen obyčejný poslanec, jak jsem se domníval, ale náměstek ministra obchodu a průmyslu. Kdyby otec skutečně ve volbách uspěl, měl by co dohánět.

Paní Kitchensová mi spiklenecky šeptala do ucha: „Asi bych vám to, miláčku, neměla říkat, ale Polly jako malý uličník přehodila jmenovky tak, aby Orinda seděla vedle vás. Viděla jsem ji. Smála se přitom. Nemá Orindu ráda, nikdy neměla.“

Ještě ztišila šepot, aby nemohl dolehnout k uším po mé levici. „Orinda byla výborná manželka poslance, zahajovala trhy a tak, to jí šlo, ale musím přiznat, že svého Dennise dost komandovala. Můj Leonard byl ve výběrové komisi a samozřejmě pro ni hlasoval, protože muži po ní jedou.“ Trochu se zaklonila a zpod přivřených víček si mne prohlížela. „Na to vy jste ale příliš mladý.“

Ke své hrůze jsem cítil, jak rudnu. Světácká paní Kitchensová se dala do smíchu a pustila se do jahod. Orinda Nagelová mě po celou večeři naprosto ignorovala, zato svého společníka zahrnovala nářky a stížnostmi. Ten většinou místo odpovědi jen něco zamručel. Přál jsem si zmizet, být někde úplně jinde.

Konečné bylo po večeři. Hlaholící dav se zdvihl a přemístil se chodbou do veliké místnosti, osvětlené lustry. Díky tomuto sálu hostil Spící drak bály, svatby a v tu chvíli - politickou besedu pro zvané i nezvané.

Orindin společník nechal ležet svoji jmenovku na stole. Jen tak, ze zvědavosti jsem po ní sáhl. A. L. Wyvern.

Odhodil jsem vizitku mezi ostatní odpad na stole, mezi zmačkané servítky a prázdné hrníčky na kávu. Bez velkého nadšení jsem se odebral za ostatními do sálu, k řadám skládacích židlí. Kdesi jsem se dočetl, že na podobné politické schůze chodí jen hrstka lidí, ale otec byl nová tvář a na besedu se dostavilo ještě jednou tolik lidí, kolik jich přišlo na večeři. V místnosti to hučelo příjemným očekáváním.

Byla to první politická beseda, jaké jsem se kdy účastnil, a v onom okamžiku jsem si vroucně přál, aby byla i poslední.

Zazněly proslovy těch, kdo seděli na pódiu. Předseda občanského sdružení mluvil trochu zbytečně dlouho. Vlivný pan poslanec mluvil dvacet minut. Paní poslancova se pochvalně usmívala.

Pak vstal otec a rozsvítil to. Všechny rozesmál. Cítil jsem, jak se mi na tváři rodí úsměv, podobný oddanému úsměvu paní poslancové, a uvědomil jsem si, že se usmívám z úlevy. Bal jsem se, že si otec lidi nezíská, že bude publikum nudit a já se budu stydět a budu si přát, abych se propadl do země.

Zbytečně jsem se bál, měl jsem ho líp znát. Všem stručně vysvětlil, co je v naší zemi v pořádku a co ne, a proč. Řekl, co je třeba napravit, a jak. Postup, jaký doporučil, byl pro všechny stravitelný a přijatelný. Říkal to, co lidé chtějí slyšet a čemu chtějí věřit, takže na konci jeho projevu všichni křičeli nadšením, tleskali a dupali.

Místní televize ty ovace pilně natáčela.

Jak se dalo předpokládat, Orindě se to nelíbilo ani za mák. Seděla se zády jako prkno, jako by místo obřadů měla železnou tyč. Díval jsem se na ostrý obrys její čelisti a pevně sevřené rty. Neměla na schůzi chodit, pomyslel jsem si. Co když ale skutečně věří, že se komise pro výběr kandidáta dopustila chyby?

Naše milá Polly, která sehrála klíčovou úlohu při zavržení Dennisovy vdovy, vzhlížela k otci blaženě, jako by si ho sama vymyslela. Do určité míry měla pravdu, nebýt jí, otec by tam v tu chvíli nestál a nestoupal by na první příčku žebříku svého osudu.

 

S očima zářícíma vítězoslávou nad reakcí publika vyzval přítomné, aby mu kladli otázky. Pak si sundal kravatu, jak si předsevzal, a odhodil ji na stůl. Přešel až na kraj stupínku, aby byl lidem co nejblíž. Rozpřáhl ruce jako k objetí. Vyzval všechny, aby společně s ním vstoupili do dobrodružství politického života, aby mu pomohli vybudovat lepší svět, hlavně ovšem ve volebním okrsku Hoopwestern.

Koupil si je beze zbytku. Rozesmál je. Každé slovo, každé gesto měl dokonale načasované, jako z filmové střižny. Dařilo se mu vzbudit vzrušení, nadšení, víru. Seděl jsem vzadu, na nenápadném místě, a žasl. Začínal jsem otce chápat a jak večer plynul, dmul jsem se pýchou, že otec skutečně umí a že to dokázal před veřejností.

„Jsem tady pro vás,“ řekl. „Přijďte za mnou, do mé kanceláře naproti na náměstí, řekněte mi, co vás tady trápí, řekněte mi, s kým se mám spojit, koho bych měl vyslechnout. Vyprávějte mi o minulosti... a já vám řeknu, co přijde v budoucnosti. Když mne zvolíte, budu váš, budu vám sloužit, budu v parlamentě tlumočit vaše přání, ve všech závažných věcech budu mluvit za vás. Nějakou tu žárovku v dolní sněmovně určitě rozsvítím...“

Všichni se rozesmáli. Továrna na žárovky město živila a otec potřeboval hlasy jejích zaměstnanců.

Aby člověk něčeho docílil, řekl, musí mít určitou moc a sílu. Taková žárovka je bez přívodu síly elektrické energie jen sklo, plech a drátky. U člověka vzniká síla uvnitř, nečerpá se ze sítě. Energie dodává světlo a teplo. „Když mi dáte moc, rozsvítím vaše světla.“

Otcova energie všechny zelektrizovala. Křičeli otázky a otec jim hlasitě odpovídal. Když to bylo na místě, byl vážný, jindy zažertoval. Vyjádřil odpor a hrůzu před genocidou a soucit se zvířaty. Když od něho někdo chtěl náročné sliby, vyhnul se odpovědi a prohlásil, že pokud si někdy nebude jistý, co nějaký návrh může v budoucnosti způsobit, nepodpoří ho.

„Zákonodárci bohužel velmi často odhlasují zákon, kterým se docílí přesně opak toho, co mělo být cílem, to všichni víme. Naříkáme nad smutným výsledkem. Slibuju vám, že se nikdy nenechám unést city a okamžitou náladou, byť ve váš zdánlivý prospěch. Prosím všechny občany Hoopwesternu, aby prokázali moudrost a předvídavost, aby mne varovali před nepředloženým krokem. Vaše myšlenky budu opakovat šeptem, nebudu je vykřikovat, protože křik dráždí, ale to, co se šeptá, rychle putuje k cíli a směřuje k činům.“

Nevím, jestli mu rozuměli, ale určitě si je zcela získal. Nejvášnivějšími kverulanty ten večer nebyla hrstka přívrženců Paula Bethuna, kteří si na večer koupili lístky a při besedě seděli v útočném hloučku na jedné řadě skládacích židlí, ale otcovi údajní spojenci (ve skutečností osobní odpůrci), Orinda Nagelová a Leonard Kitchens.

Oba od otce chtěli pevný závazek, že bude prosazovat jejich politiku. Oba při svých diskusních příspěvcích šermovali rukama a křičeli. Otec jim odpovídal s humorem, vlídně, a držel se programu strany. Hlasy starých straníků taky potřeboval.

Orinda byla do té míry profesionál, že si musela přiznat porážku, ale stejně se nehodlala vzdát. Pan A. L. Wyvern sklopil uši, ohnul záda a přivřel oči. Spojenectví pana Wyverna s Orindou Nagelovou se mi před očima rozplývalo.

Otec proslovil chvalozpěv na Dennise Nagela. Orindu to ani v nejmenším neuchlácholilo. Prohlásila, že nováček bez jakýchkoli zkušeností, jakým je George Juliard, nikdy nemůže nahradit jejího manžela, i když je to fešák jako z Hollywoodu, s mužně zarostlou hrudí, vtipný, výřečný a charismatický. Nic z toho nemůže nahradit politické zkušenosti.

Někdo vzadu v místností začal bučet a publikum se dalo do smíchu. Nepříjemné napětí, které Orindiny řeči navodily, se roztříštilo. Míč byl na otcově straně. Poděkoval Orindě za dlouholeté služby straně a začal k její poctě tleskat. Ostatní se k němu postupně připojili. Potlesk sílil. Dav Orindě prokazoval uznání, nikoli však lásku.

Orindu takový projev uznání samozřejmě nadobro umlčel. Třásla se bezmocným vztekem. Podlehla. Vyskočil Leonard Kitchens a začal ještě něco namítat na její obranu. Dav ho ale okřikl. Leonardovi se třásl zlostí knír a brýle se mu leskly, jak se otáčel ze strany na stranu, jako rozzuřený býk. Viděl jsem na jeho manželce, že mu doma nejspíš dá ránu z milosti.

Otec zdvořile vyslovil uznání i Leonardovi za jeho věrnost, a pak ubezpečil všechny přítomné, že bude-li zvolen, bude se vždy snažit být věrný úctyhodným, poctivým zásadám Dennise Nagela, protože si to občané Hoopwesternu plně zaslouží.

Lid jásal. Otec znovu vyzval všechny přítomné, aby neváhali a obrátili se na něj osobně. Dav vstal a hrnul se jako lavina k předsednickému stolu. Všichni vzali otce za slovo.

Moje milá Polly vesele švitořila s vlivným panem poslancem a jeho chotí a zamávala na mne, abych se k nim na stupínku přidal. Pan vlivný se díval na hlaholící, nadšené publikum a prohlásil, že otec ovládá všechno, co musí ovládat, jestliže se chce dopracovat do vysoké politiky. „Potřebuje jen trochu štěstí... a žádnou aféru,“ řekl.

„Ne takovou, jako má Paul Bethune,“ přikývla Polly.

„Jakou ten má aféru?“ zeptal se poslanec.

„Ach, ach!“ zabědovala Polly. „George nám zakázal útočit na pověst Paula Bethuna. George tvrdí, že útoky se často nakonec obrátí proti útočníkovi. Paul Bethune má milenku a má s ní dceru. Snažil se to vší silou zatajit, ale George v téhle věci odmítá kritizovat.“

Pan poslanec se na mne pátravě zadíval. „Doufám, že se k vašemu narození žádné stíny nevážou, Bene?“

Polly ho hned horlivě uklidňovala: „Samozřejmě, že ne.“

Napadlo mne, jestli otci tehdy před lety vůbec přišlo na mysl, že by kdy mohly vzniknout pochybnosti o tom, jsem-li z lože manželského, a že by to pro něho mohlo mít nemalou důležitost. Po všem, co jsem se o něm ten den dozvěděl, bylo možné všechno, ale nepřestal jsem věřit, že jeho sňatek s mojí matkou byl tehdy věcí cti, a čestné jednání k mému otci patřilo. Nepřestal jsem věřit, že vždy ponese plnou odpovědnost za své skutky. Bylo mi taky jasné, že jsem se narodil díky nedopatření, ale na život, jaký mi otec zařídil, jsem si nestěžoval.

Než se všichni rozešli domů, byla už skutečně půlnoc. Vlivný pan poslanec s chotí odjeli už před hodnou dobou, s řidičem i ochrankou. Polly zívala. Měla právo být unavená. Orinda s panem A. L. Wyvernem zmizeli a paní Kitchensová svého Leonarda odtáhla domů. Nejspíš toho od ní musel hodně vyslechnout.

Čekal jsem na otce až do samého konce jednak proto, že jsem neměl klíč od volební kanceláře a nemohl se dostat do svého pokoje v prvním patře, jednak proto, že jsem věděl, že se otec bude potřebovat vymluvit, až všechny ty oslavy skončí. Sice mi ještě nebylo ani osmnáct, ale tolik mi bylo jasné, že triumf chce člověk s někým sdílet. Po svých třech ojedinělých vítězstvích v překážkových dostizích jsem se vracel do podnájmu u paní Wellsové sám, neměl jsem s kým se radovat a jásat, nemohl jsem se o svoji blaženost s nikým podělit. Jistě, kdyby měl otec ženu, bylo by to nejlepší, v tu chvíli však určitě někoho potřebuje. Proto jsem na něho čekal.

Vzal mne kolem ramen.

„Dobrý bože!“ vydechl.

„Jednou z tebe bude ministerský předseda,“ ubezpečil jsem ho. „Pan vlivný poslanec se toho určitě obává.“

Nejistě, rozzářenýma očima se na mne zadíval. „Proč si myslíš, že se toho obává? Proč by se toho kdo měl obávat?“

„Tys přece říkal, že se vždy najde někdo, kdo chce zabít Caezara.“

„Cože?“

„Byl jsi skvělý.“

„Nemusíš si ze mne utahovat, Bene.“

„Myslím to vážně, otče...“

„Táto!“

„Táto...“ Další slova mi uvízla v hrdle. Nedokázal jsem ho oslovovat táto. Tátové vozili své děti do školy, koulovali se s nimi a hubovali je, když přišly pozdě domů. Tátové neposílali svým synům s vánoční gratulací letenku do Ameriky, tátové neposílali do hotelů neosobní faxy se stručným „blahopřeju“, když syn vyhrál dorostenecký závod na lyžích. Tátové byli vždy po ruce, otcové ne.

Poslední účastníci besedy přišli otci blahopřát, celí zářící. Otec mne přestal držet kolem ramen a potřásal si se všemi rukou. Ke všem se choval srdečně a vstřícně. Dovedl jsem si představit, jak v následujících čtyřech týdnech budou chodit a hlásat: „Ten Juliard, to je dobrý chlap, přesně to, co potřebujeme... Volte Juliarda, lepší tu není.“ Vlny, zčeřené toho večera, se rozšíří až na hranice volebního okrsku Hoopwestern a dolehnou k mnoha uším.

Otec se pomalu uklidnil a rozhodl se, že je na čase končit. Vyšli jsme ze sálu, vrátili se do hotelu, popřáli všem v dobré náladě dobrou noc a vyrazili do teplé srpnové noci, abychom přešli na druhou stranu náměstí, k osvětlené volební kanceláři.

Na náměstí svítily lampy a z hotelu za námi taky proudilo světlo, hrbolatá dlažba pod našima nohama však byla ve tmě. Vyprávěli mi pak, že v zimě, když je náledí, starší lidé často na namrzlém dláždění uklouznou, upadnou a zlámou si kosti. V té triumfální noci otec na nerovném povrchu zakopl a upadl na jedno koleno, nechtěl se natáhnout jak dlouhý tak široký, proto padal nešikovně.

Ve stejném okamžiku bylo slyšet ránu, zasvištění, a pak cinkot rozbitého skla.

Sklonil jsem se nad otcem. Měl vyděšené oči a sevřené rty. Bylo vidět, že trpí bolestí a že má strach.

„Utíkej!“ křikl. „Utíkej, někde se schovej, sakra, uteč!“

Já se však nehnul z místa.

„Bene, probůh uteč, to byl výstřel!“

„Já vím.“

Byli jsme asi v polovině náměstí, snadný cíl. Otec se pokoušel vstát a znovu mě vyzýval, abych se dal na útěk. Po nepatrném zaváhání jsem se poprvé v životě rozhodl, že otce neposlechnu. Nemohl došlápnout na levou nohu, měl poraněný kotník. Zdvihl se a znovu klesl k zemi. Úpěnlivě mne prosil, ať uteču.

„Nezdvíhej se,“ řekl jsem.

„Ale tys nepochopil..,“ mluvil zoufale.

„Krvácíš?“ zeptal jsem se.

„Co? Myslím že ne, jen jsem si podvrtl kotník.“

Z hotelu vybíhali lidé vyplašení ránou, která se hlasitě odrazila od průčelí domů na náměstí. Všichni běželi k mému otci a zůstali stát kolem nás, tvářili se nechápavě a zvědavě, rozčilení a zasmušilí.

Nastal chvilkový zmatek. Ozývalo se: „Co se vlastně stalo? Co se děje?“ Lidé napřahovali ruce, aby otci pomohli vstát. Zahrnovali ho dobře míněnou starostlivostí a laskavostí.

Když se kolem nás nashromáždil dostatečně početný dav, otec mi konečně podal ruku a s mojí pomocí i s pomocí dalších vstal a postavil se na nohy. Lépe řečeno postavil se na pravou nohu, protože jakmile se pokusil došlápnout na levou, zaskučel bolestí. Už se přestal tvářit vyděšeně, byl spíš v rozpacích a omlouval se svým příznivcům za svoji nešikovnost, že se nedíval, kam šlape. Ubezpečoval všechny, že je v pořádku a na důkaz toho se usmál. Pak k úlevě a potěšení přítomných jadrně zasakroval.

„Ale co ta rána,“ poznamenala jedna paní.

Lidé přikyvovali. „Znělo to jako...“

„To přece tady v Hoopwesternu není možné...“

„Byl to... výstřel?“

Důležitě vyhlížející mladý muž řekl podrážděně: „To byla rána z malorážky, to poznám spolehlivě, nějaký blázen...“

„Ale odkud? Tady jsme nikoho se zbraní neviděli.“

Všichni se začali rozhlížet, ale zbraň nikdo nezahlédl, a člověka se zbraní samozřejmě taky ne, na to už bylo pozdě.

Otec se mne zase přidržel kolem ramen, tentokrát však z ryze praktických důvodů, opřel se o mě. Pak vesele všem oznámil, že bude nejlepší, když z náměstí odejdeme.

Důležitě vyhlížející mladý muž mne doslova odstrčil a sám se otci nabídl jako berle. Velitelským hlasem prohlásil: „Tohle nechte na mně. Mám víc síly než tenhle mladý. Pomůžu vám dojít do kanceláře, jsme tam, než se nadějete, pane Juliarde. Jen se o mne hezky opřete.“

Otec se na mne přes rameno ohlédl a už už by byl protestoval, to mi bylo jasné, ale já docela výměnu stráží vítal a mávl jsem na otce, ať jde. Důležitě vyhlížející mladý muž skutečně velmi šikovně otce napůl vedl, napůl odnesl přes náměstí do kanceláře, uprostřed doprovodného zástupu soucitných diváků, nabízejících rady a vyjadřujících účast.

Šel jsem za otcem. Připadalo mi to najednou zcela samozřejmé. Vtom se za mnou ozval vysoký, rozčilený ženský hlas. Otočil jsem se vidím, jak za námi běží Polly. Klopýtala po dláždění v nemotorných sandálech a byla očividně vyděšená.

„Bene... Bene... Je George zraněný? Postřelili ho?“

Uklidňoval jsem ji. „Ne, Polly, ne.“

„Někdo mi řekl, že ho postřelili.“ Byla celá udýchaná a vylekaná.

„Klid, podívejte se, tamhle jde,“ ukázal jsem na něj a vzal Polly za ruku. „Tamhle, poskakuje po jedné. Poskakuje vzteky, protože špatně šlápl a podvrtl si kotník. Teď je odkázaný na cizí pomoc a zlobí se na sebe.“

Polly se třásla ruka, byla v šoku, ale trochu se upokojila, když se na vlastní oči přesvědčila, že je George skutečně živý a jadrně sakruje.

„Ale... bylo slyšet výstřel...“

„Zdá se, že někdo opravdu vystřelil přesně v ten okamžik, kdy táta zakopl na dláždění, můžu vás ale ubezpečit, že postřelený není, krev neteče.“

„Jsi ještě tak mladý, Bene...“ Stále ještě měla pochybnosti.

„I školák pozná, jestli krev teče nebo neteče,“ řekl jsem pobaveně a s humorem. Myslím, že ji nakonec uklidnilo, když viděla, že se ulevilo mně. Šla pak za otcovým procesím se mnou až ke dveřím do hlavního stanu. Tam se otec zastavil a vyndal z kapsy klíč, aby odemkl hlavní vchod a vpustil celý průvod do kanceláře.

Doskákal ke své židli za psacím stolem, vzal do ruky seznam a vyklepal číslo telefonu. Volal na místní policii.

„Už jim volalo víc lidí,“ ohlásil přítomným, když položil sluchátko. „Prý už sem někoho posílají. Střelba…, rušení nočního klidu... a tak.“

Někdo radil: „Měl by se na vás podívat doktor...“ Někdo další šel lékaře přivolat.

„Vy jste všichni tak zatracené laskaví, tak hodní…,“ řekl otec.

Vyšel jsem z toho zmatku ven, otevřenými dveřmi na náměstí. Díval jsem se naproti, na průčelí Spícího draka. Hotel určitě nespal, ani trochu. Skoro všechna osvětlená okna byla otevřená a z horních pater a dole ze dveří vykukovala spousta zvědavců.

Vzpomněl jsem si, jak to kolem mne zasvištělo a napadlo mě, že se kulka může odrazit. Šli jsme předtím s otcem od hotelu přes náměstí přímo k volební kanceláři. Pokud byla kulka skutečně určená otci, pokud zakopl skutečně ve chvíli, kdy vyletěla z hlavně, když kdosi stiskl spoušť, pokud ten kdosi mířil z výšky dolů, odněkud z vyššího patra Spícího draka (zdola nikdo střílet nemohl, bylo tam příliš mnoho lidí), a pokud kulka roztříštila sklo (já přece slyšel, jak se tříští), jak to, že žádná ze skleněných tabulí v přízemí domu na protilehlé straně náměstí, kde máme kancelář, není rozbitá?

Protože to všechno byla jen náhoda, přesvědčoval jsem sám sebe. Kulka neměla sloužit ke zmaření politické kariéry George Juliarda v samotném zárodku, ještě dřív, než začala. Samozřejmě. Hloupě, dětinsky situaci dramatizuju.

Otočil jsem se, chtěl jsem se vrátit do kanceláře, když vtom vidím, jak se na zemi lesknou střepy.

Vysypala se výkladní skříň dobročinného krámku ve vedlejším domě.

Výstřel. Odraz. Tříštění skla. Šikmý odraz možná způsobila nerovnost dlažby. Při přímém výstřelu z malorážky by kulka nejspíš ve skle prorazila otvor, ale okno by se nevysypalo. Ale odražená, zbloudilá střela…, ta by snadno mohla způsobit vibrace, které by sklo rozbily.

Policejní auto zastavilo na parkovišti vedle otcova hlavního stanu, kde přistál se svým vozem i lékař. Všichni mluvili jeden přes druhého.

Doktor otci kotník stáhl obinadlem a prohlásil, že to bude jen distorze, že nejde o zlomeninu, a doporučil ledové obklady a polohování poraněné nohy. Policie vyslechla názory důležitého mladého člověka o střelbě.

Stál jsem stranou a jednu chvíli, když se hlouček lidí rozdělil, vidím, že se na mne otec překvapeně a tázavě dívá. Usmál jsem se na něj, ale vtom se už zase mezera mezi davem uzavřela, jak se lidé pohnuli.

Jednomu z mladších policistů jsem řekl, že se vysypala výkladní skříň dobročinného obchodu. Vyšel se mnou ven se podívat. Když jsem se váhavě zmínil o možnosti odražené, zbloudilé střely, tvářil se váhavě a zeptal se mě, kolik mi je let. Vysvětlil jsem mu, že jsem se ve škole naučil střílet z malorážky. Neudělalo to na něho velký dojem. Přikývl a něco si zapsal. Pak se vrátil ke svým kolegům v kanceláři a já šel za ním.

Moje milá Polly stála po boku mého otce a ustaraně poslouchala, co se povídá. Člověk s fotoaparátem fotografoval. Když se uváží, že nikdo nebyl postřelen, trval ten zmatek nepřiměřeně dlouho. Když jsem šel konečně zamknout a zavřít na závoru hlavni vchod a zadní dveře a pozhasínat, byly už dvě hodiny ráno.

Otec se rozhodl, že se do patra dopraví pozadu, vsedě se posunoval ze schodu na schod a moji pomoc nechtěl přijmout. Pak odkulhal do koupelny a z koupelny do postele v ložnici. Měl jsem původně spát v obývacím pokoji na rozkládacím gauči, ale nakonec jsem si šel lehnout k otci, na druhou postel v ložnici. Lehl jsem si napůl oblečený a vůbec se mi nechtělo spát.

Za uplynulých dvacet čtyři hodin se toho odehrálo hodně. Jel jsem na kole od paní Wellsové do stájí, pak jsem jezdil práci na sluncem zalitých planinách, pak se můj svět rozpadl a já se ocitl ve světě jiném. Hodnou chvíli jsem uvažoval o tom, jestli neskončím s kulkou v zádech. Těžko usnout.

Zhasl jsem lampičku na nočním stolku.

Ze tmy se ozval otcův hlas: „Bene, proč jsi neutekl?“

Po krátkém tichu jsem odpověděl: „Proč jsi chtěl, abych utekl?“

„Protože jsem nechtěl, aby tě zastřelili.“

„No, neutekl jsem ze stejného důvodu. Nechtěl jsem, aby zastřelili tebe.“

„Takže jsi mne zaštítil...“

„Je to zábavnější, než usmívat se na voliče.“

„Bene!“

Po chvilce jsem řekl: „Podle mého to byla dvaadvacítka, z jaké se střílí na střelnici do terče. Byla to střela s vysokou počáteční rychlostí, poznám to podle zvuku. Když tě dvaadvacítka zasáhne do těla, pravděpodobně tě neusmrtí, kdybys chtěl někoho zabít malorážkou, musel by ses trefit do hlavy nebo do krku. Vysokorychlostní střela je horší.“

Nastalo ticho. Pak se z druhé postele ozvalo: „Já dočista zapomněl, že umíš střílet.“

„Byl jsem ve školním družstvu. Cvičil nás jeden z nejlepších střelců, které v Británii máme.“ Tiše jsem se ve tmě usmál. „Náklady za výcvik jsi hradil ty, tys to platil.“