Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

ZA TREST
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

V místnosti za posledními dveřmi vlevo seděl nějaký člověk za velkým psacím stolem. V první chvíli jsem se lekl, až mně srdce vynechalo, že to je Vivian Durridge a že se mě chystá znovu vyhodit.

Když jsem vstoupil, vzhlédl od svých lejster a já zjistil, že to sice Vivian Durridge není, ale že to je člověk asi stejně starý jako on a stejného druhu, že působí podobným, přísným a nekompromisním dojmem.

Nijak srdečně mne neuvítal, jen si mne důkladně od hlavy k patě prohlédl.

„Váš otec kvůli vám vynaložil nemalé úsilí,“ prohlásil. „Doufám, že si to zasloužíte.“

Nenapadlo mě nic chytrého, co na to říct, proto jsem raději mlčel.

„Víte, s kým mluvíte?“ zeptal se.

„Obávám se, že ne…, pane.“

„Jsem Stallworthy.“

Chvíli čekal, až mi to dojde. Došlo mi to rychle. Jeho jméno mnohé napovídalo, až příliš mnoho naděje. Zrychlil se mi tep. Odpověděl jsem pomalu:

„Vy... jste Spencer Stallworthy, trenér dostihových koní?“

„Ano.“ Odmlčel se. „Váš otec se mnou mluvil telefonicky. Chce vám koupit koně a dát ho ke mně do tréninku, takže byste sem mohl z univerzity dojíždět na kole na pracovní cvaly. Váš otec mne taky požádal, abych koně přihlásil na dostihy pro amatéry, ve kterých byste ho jezdil.“

Upřeně se na mne zadíval. Asi na mně bylo vidět, jak jsem blažený, protože se dokonce nepatrně usmál.

„Musím doufat, že jezdíte aspoň obstojně, abyste mým stájím nedělal ostudu.“

Já zase doufal, že nemluvil s Vivianem Durridgem.

„Váš otec mne požádal, abych vám vybral vhodného koně,“ pokračoval Stallworthy. „Samozřejmě jsme se domluvili na ceně. Řekl jsem mu, že tady mám v tréninku přibližně čtyřicet koní a že jeden či dva jsou skoro vždy na prodej. Teď třeba tu mám dva, kteří by se hodili. Dohodli jsme se s vaším otcem, že se tady dnes zastavíte a projedete se na obou. Sám si vyberete, kterého z nich budete chtít. Chtěl vám to nachystat jako překvapení k narozeninám, a jak koukám, tak to překvapení je.“

Omámeně jsem přikývl.

„Dobře. Můžete vyjít zadním vchodem. Můj asistent Jim…, ten vás přivezl…, vás vezme ke stájím, kde na vás ti dva koně čekají. Tak, a teď běžte.“

„Já... děkuju, moc děkuju.“

Přikývl a sklonil se znovu nad prací. Zeširoka se usmívající Jim mne zavezl asi o tři kilometry dál k starším, oprýskaným stájím, ze kterých si rok co rok pro vítězství na menší závodiště v západní části země vyjížděly desítky koní. Stallworthy nemířil do Cheltenhamu, Sandownu nebo Aintree. Trénoval koně místních podnikatelů a farmářů, kteří vítali, když jejich zvířata běhala blízko k domovu.

Jim se zastavil na dvoře a ukázal před sebe. „Tamhle je sedlovna. Kůň je v čísle dvacet sedm,“ řekl stručně. „Jasný?“

„Jasný.“

Prohlédl jsem si nájemníka stání číslo dvacet sedm a zjistil, že to je těžký, svalnatý valach. Měl jsem pocit, že se nemůže dočkat, aby už byl na pracovních cvalech. Měl pěkné, spíš kratší nohy, mohutný hrudník, kterým se jistě snadno probourá každou překážkou, která se mu postaví do cesty, pokud se přes ni nepřenese. Dělal dojem otrlého steeplera, nevypadal jako bývalý rovinář, který se teprve s překážkami seznamuje.

Zdálo se mi, že bude mít sílu a energii, taky dělal dojem klidu a vyrovnanosti. Typ koně, jaký donese znaveného amatéra bezpečně k cíli. Měl trochu krátkou šíji, ale to snad bylo to jediné, co člověk na něm mohl na první pohled najít jako viditelnou nedokonalost.

Jim zapískal na stájníka, aby hnědáka osedlal. Tušil jsem však, že původně zamýšlel nechat to na mně.

Jim celou moji záležitost považoval za žert, ale když jsem se dostavil do stájí, změnil jsem se asi z žertovné postavy v zákazníka. Ať tak či tak, když jsem požádal, aby stájník koně chvíli vodil po dvoře, považovali to stájník i Jim zřejmě za rozumné a logické. Kdysi, během mé chudé dostihové výuky, mi jeden mrzutý bývalý žokej řekl, že kůň, který má dobrý krok, taky dobře cválá. Dlouhý, pomalý cvalový krok se vyplatí v překážkových dostizích na delší vzdálenost. Tančící kůň s drobným, krátkým krokem je ve cvalu neklidný a nevyrovnaný.

Dlouhý, volný hnědákův krok při chůzi sliboval nekonečně vytrvalou povahu. Když s ním stájník obešel dvůr podruhé, zastavil jsem ho, osahal koni nohy (nenašel jsem žádné zatvrdliny po zánětech šlach) a podíval se mu do huby (i když se to darovanému koni nemá).

Odhadoval jsem valachovo stáří na sedm let. Dobrý, vytrvalý překážkář.

„Kam s ním mám jet?“ zeptal jsem se Jima. Jim ukázal na vrata stájí, vedoucí k obrovitému výběhu, ve kterém trénovali všechny koně. V oné části Devonu zřejmě nebyly žádné otevřené planiny s dlouhými, širokými cvalovými dráhami.

„Můžeš klusat nebo cválat až na druhý konec, a zpátky to vezmi tryskem, ale ne naplno. On…, teda ten hnědák…, ví kudy.“

Vyšvihl jsem se do sedla a zastrčil špičky nevhodných bot, tenisek, do třmenů. Trochu jsem si prodloužil řemeny a snažil se nějak přiblížit tomu velkému zvířeti, které mi mělo při volném trysku dát aspoň příchuť toho, o co jsem přišel.

Možná by ze mne skutečně nikdy nebyl velký jezdec, byl jsem občas nešikovný a neohrabaný, protože jsem ještě rostl, neuměl jsem zacházet sám se sebou, ale jezdil jsem během školních prázdnin nejrůznější koně, většinou díky tomu, že jejich majitelé odjeli na dovolenou a chtěli, aby se jim někdo po tu dobu o koně postaral. Prosil jsem řadu trenérů, aby mi umožnili startovat v dostizích a v průběhu uplynulých dvou let jsem využil každou příležitost, která se naskytla, ať byla jakákoli. Celkem jsem startoval ve třiadvaceti překážkových dostizích. Třikrát jsem jel vítěze, dvakrát jsem přišel třetí a třikrát jsem měl pád.

Stallwotthyho hnědák byl v dobré náladě a dal mi to najevo během chvilky, ve které jsem si prodlužoval třmeny. Stál pokojně a trpělivě. Nejevil neklid, ani když jsme čekali, až mi Jim přinese ze sedlovny přilbu. Trval na tom, že bez ní jet nesmím, i když se ukázalo, že mi je těsná.

Hnědák měl široký svalnatý hřbet a já tři a půl týdne na koni neseděl. Kdyby mi kůň chtěl dělat potíže, snadno mohl, mohl se utrhnout a utéct se mnou a já bych před všemi vypadal jako pěkný pitomec. Naštěstí byl hodný a odnesl mne k tréninkovému výběhu klidně jako ovečka.

Klusal nepříjemně, trhaně, a se mnou to v sedle házelo. Zato ve cvalu jsem si připadal jako v křesle. V dobré souhře jsme docválali na konec výběhu, kde to bylo trochu z kopce, takže když jsme cválali nazpět, šli jsme zkraje do kopce. To je pro posílení nohou koní zdravé.

Při polovičním trysku se mi v hnědákově sedle zdálo, že sedím na odpálené raketě: cválal cílevědomě, s mohutnou silou, těžko ho svést z cesty. Zatáhl jsem ho do kroku a dojel k Jimovi, čekajícímu u vrat. „Dobrý,“ řekl jsem nezúčastněně. „Teď zkusím toho druhýho.“

Druhý kůň - taky valach, kaštanově zbarvený, s černou hřívou - byl štíhlejší než ten první. Vypadal, že asi dokáže vyvinout větší rychlost. Měl hlavu výrazněji vztyčenou, pružnější krok a byl netrpělivý, už už aby se dal do cvalu. Bylo ovšem sporné, jestli by mu rychlost vydržela na delší trati.

Stal jsem ve třmenech v cvalu i v trysku, tam i zpět, snažil jsem se splynout s rytmem kroku koně. Tak tohle zvíře nepatří mezi ty, v jejichž sedle se člověk může těšit z klidného pohledu na krajinu, tenhle kůň má v krvi i ve výchově jen dostihy, nic jiného ho nezajímá. Když jsme se otáčeli na konci výběhu, neobrátil se klidně, ale provedl otočku, při které by kdekterý jezdec snadno vyletěl ze sedla stranou, tolik se naklonil. To jsem znal, zažil jsem to u řady koní a taky jsem zažil podobný pád. Od Stallworthyho černé hřívy jsem se však nachytat nenechal. Ostatně, kůň neprovedl otočku, aby mne shodil, ale protože už chtěl cválat.

Na rychlém zpátečním úseku jsem s koněm trvale bojoval, až jsem měl ruce vytahané, chtěl jít mnohem rychleji, než jsem mu dovolil. Zamyšleně jsem sklouzl ze sedla na zem vedle Jima.

„Dobrý,“ řekl. „Tak kterýho si vybereš?“

„Já..,“ poplácal jsem koně po šíji. Potřásal hrdě pěknou hlavou. Nezlobil se na mne, byl spokojený.

„Co kdybychom se ještě společně podívali do Knihy formy a probrali původ těch dvou?“ navrhl jsem. „Že bychom si někde sedli v hospodě a dali si spolu sendvič?“

Po víc než třech týdnech s otcem už jsem se v hospodách cítil jako doma.

Jim se dal do smíchu. „Řekli mi, že mám zajet pro jednoho školáka. Ty mi jsi povedenej školák!“

„Minulý měsíc jsem maturoval.“

„Jo. To je něco jinýho.

Dobromyslně a pobaveně došel do Stallworthyho domu pro Knihy formy a další doklady. Pak mne zavezl do místní hospody, kde ho vítali jako stálého hosta. Seděli jsme na dřevěných sedlech s opěrkou. Jim položil knihy a doklady na stůl vedle svého piva a mé coly.

V chovu pro překážkové dostihy je nejdůležitější matka, chovná klisna. Pokud klisna přivede na svět jednoho vítěze, přivede na svět i další. Matka hnědáka sama nikdy nezvítězila, ale zato dva její potomci ano. Hnědák sám až dosud získal v dostizích jen druhé místo.

Matka druhého koně nikdy sama nastartovala, ale všichni její potomci až na jednoho vítězili. Černá hříva zvítězila dvakrát.

Oběma koním bylo osm let.

„Něco mi o nich řekni,“ vybídl jsem Jima. „Co bych o nich měl vědět?“

Věděl jsem dobře, že mi plnou pravdu neřekne, protože ho s největší pravděpodobností čekala provize z prodeje. Koňští handlíři jsou stejně vyhlášení jako prodejci automobilů, umějí všechno vymluvit, zamluvit, omluvit a přizdobit.

„Proč jsou na prodej?“ zeptal jsem se.

„Jejich majitelé potřebujou prachy.“

„Otec si určitě bude přát osvědčení od veterináře.“

„O to se postarám. Tak kterýho z nich chceš?“

„Promluvím s otcem a dám vám vědět.“

Jim se na mne ušklíbl. Měl stejně světlé obočí jako řasy. Bylo v mém zájmu se s ním spřátelit. Pokud budu do stájí pravidelně jezdit na pracovní cvaly, musím v něm mít přítele. S politováním přiznávám, že jsem od toho okamžiku použil veškeré otcovy taktické tahy, abych Jima převedl mezi „Benovy voliče“. Už jsem se od táty ledasco naučil, hlavně že člověk musí druhého pozorně vyslechnout, když vypráví o svých strastech a nadějích.

Jim mi se smíchem vyprávěl, že zakotvil u Stallworthyho, protože nenašel žádného jiného slušného trenéra, který by měl dceru na vdávání. Má štěstí, že nejsem jako Usher Rudd, pomyslel jsem si.

Pak jsem se dozvěděl, že Spencer Stallworthy v neděli odpoledne spí, proto jsem se s ním už ten den nesešel. Jim (s Bertem) mne odpoledne ve tři hodiny zavezl nazpět do Exeteru, kde mne s přátelským úšklebkem a plácnutím po rameni předal mlčenlivému řidiči s černým vozem.

„Takže na viděnou,“ řekl.

„Už se nemůžu dočkat.“

Budoucnost najednou neuvěřitelně zrůžověla. V minulosti mi otec místo měsíčního kapesného dával kapesné na celý rok, vždy o Vánocích, a já s ním musel vyjít. Díky tomu jsem se naučil šetřit a našetřil si dost na to, abych si v Exeteru našel slušné ubytování natolik blízko stájí, abych tam mohl dojíždět na kole. Taky jsem si mohl dovolit vybavit se dostatečným množstvím dostihového tisku a dát se do jeho studia.

Řidič s černým vozem mne neodvezl k našemu hlavnímu stanu, kam pro mne předtím přijel, ale zajel se mnou na hřiště na periferii Hoopwesternu, kde se zajímavým způsobem snoubila pouť s politickou agitací. Veselice už pomalu končila. Balony, nafukovací hrad, velká trampolína pro děti (kde jsou děti, jsou i rodiče, a rodiče jsou voliči). Prodejní stánky už vyprodaly všechno zboží, zbývaly jen šeredné vázy.

Na velkých transparentech stálo: ZAHAJOVACÍ PROJEV ORINDY NAGELOVÉ V 15.00, GEORGE JULIARDA V 15.15. V patnáct třicet byli oba řečníci ještě na místě a potřásali si rukama s přítomnými.

Moje milá Polly zahlédla černý vůz u vjezdu na hřiště a vyběhla mi naproti.

„Všechno nejlepší, Benedikte. Tak co, vybral sis koně?“

„On vám to prozradil, že?“ Rozhlédl jsem se po hřišti. Otec stál na svých bedýnkách a psal autogramy do památníků.

„Byl dnes celý den ve skvělé náladě.“ Polly se zeširoka usmívala. „Vyprávěl mi, že tě sem do Hoopwesternu původně přivezl na kampaň jen tak pro ozdobu, ale že tě vlastně teprve tady pořádně poznal. Chtěl ti dát něco, z čeho by ses opravdu radoval, něco pro potěšení, chtěl ti poděkovat za všechno, co pro něho tady děláš...“

„Polly!“

„Řekl mi, že si vůbec neuvědomil, co od tebe vlastně žádá, čeho ses musel vzdát, když musíš na univerzitu, místo abys jezdil dostihy. Prý si váží toho, že ses nevzepřel, neutekl mu, ani ho neproklel, i když to pro tebe bylo spíš za trest. Chtěl ti dát co největší dárek.“

Polkl jsem naprázdno.

Zahlédl mne z druhého konce hřiště a zamával na mne. Přešli jsme s Polly k němu a zůstali stát na okraji hloučku, čekajícího na autogramy.

„Tak co?“ zeptal se přes hlavy fronty. „Vybral sis?“

Marně jsem hledal slova. Viděl však, jak se tvářím. Usmál se. Nevadilo mu, že mlčím. Sestoupil ze svých bedýnek a prodral se k nám. Cestou se podepisoval do památníků vlevo i vpravo, až k nám došel na dosah ruky. Zastavil se.

Dívali jsme se jeden na druhého. Rozuměli jsme si.

„No tak, do toho, obejměte se!“ zavelela Polly.

Otec zavrtěl hlavou a já se ho ani nedotkl. Uvědomil jsem si, že jsme se vlastně nikdy nenaučili projevovat city jeden vůči druhému. Ostatně až do onoho okamžiku jsme to ani nepotřebovali. Nejen že jsme se nikdy neobjímali, my si ani nestiskli ruce, nikdy.

Řekl jsem jen: „Děkuju.“

Zdálo se to málo, ale jemu to stačilo. Mlčky přikývl.

„Rád bych ti o tom vyprávěl,“ dodal jsem.

„Vybral sis?“

„Víceméně ano, ale nejdřív bych si s tebou o tom rád promluvil.“

„Tak tedy u večeře.“

„Výborně.“

Orinda se na mne hezky, upřímně usmívala. Už se vzpamatovala a byla pěkně upravená. Vyděšená, roztřesená paní ve zkrvaveném kostýmu zmizela, vynořila se opět Paní Poslancová, první dáma volební oblasti, zahajovatelka slavností, oblíbený terč objektivů kamer.

„Benedikte, můj drahý!“ Pokud jde o objímání, neměla žádné zábrany. Objala mne, jak se sluší a patří, aby to všichni viděli. Hezky voněla. Měla na sobě šaty měděné barvy se zelenou výšivkou, která jí šla k barvě očí, a Polly, stojící vedle mne, ztuhla pravěkou žárlivostí.

Moje milá Polly, nejmilejší Polly. Byl jsem příliš mladý na to, abych si mohl dovolit jí naznačit, že jí dobře rozumím, a útěchu jsem jí nemohl nabídnout už vůbec, to jsem si netroufal. Moje milá Polly měla na rtech zbytky té své hrozné rtěnky, kolem krku náhrdelník z hrudek jantaru, na nohách silné sandály, na sobě špinavě zelené šaty. Obě ženy mi byly sympatické, ale soudě podle jejich oblečení se nikdy nemohly sblížit.

Podvědomě jsem se zadíval Orindě přes rameno, hledal jsem Adepta Lásky Wyverna, ten však své stanoviště nadobro opustil, svoje stanoviště i lásku i celé město, kde už cestu k rozhodujícímu vlivu ztratil. Jeho místo zaujal Leonard Kitchens, uculující se hloupě pod velkým knírem. Za panem Kitchensem se výhružně tyčila paní Kitchensová.

Kolem se potuloval zlomyslný, škodolibý Usher Rudd se svým fotoaparátem a snažil se vyfotografovat různé osobnosti, když to bylo pro ně nevýhodné. Bylo zvláštní, že když se setkal s mým pohledem, předstíral, že mne nevidí, a odsunul se jinam. Nedělal jsem si žádné iluze, určitě mi nic dobrého nepřál.

Mervyn Teck a jeho armáda obětavých dobrovolníků prohlašovali, že se to odpoledne skvěle vydařilo, že to byl úspěch. Pak mne a otce zavezli nazpět do Spícího draka. Ještě čtyři dny do voleb, pomyslel jsem si. Celá věčnost.

Při dobré večeři v hotelové jídelně jsem otci vyprávěl o obou Stallworthyho koních. Klidný, vyrovnaný a vytrvalý kůň a rychlý, nervní, s černou hřívou.

„No..,“ otec se zamračil. „Ty máš rád rychlost, asi si vybereš toho rychlejšího. Proč vlastně váháš?“

„Kůň, kterého jsem si vybral, má jméno, které by ti mohlo vadit. Změnit jméno nemůžu, to se prostě nesmí, když jde o plnokrevníka startujícího v dostizích. Nevezmu si toho koně, pokud nebudu vědět, že ti to jméno nevadí.“

Upřeně se na mne zadíval. „Prosím tě, co by mi mohlo vadit na jméně koně?“

Po chvíli jsem stručně řekl: „Jmenuje se Sarah’s Future, Sářina budoucnost.“

„Bene!“

„Jeho matka se jmenovala Sarah Jones, otec Bright Future. Má na překážkáře dobrou krev.“

„Ten s tou hřívou...“

„Ne, ten hnědák. Chtěl bych toho hnědáka. Zatím nezvítězil, byl jen druhý. Nováček má širší paletu možností startovat, má víc na vybranou. Kromě toho jsem z něho měl dobrý pocit, cítil jsem se na něm dobře. Bude na mě hodný.“

Otec duchem nepřítomně rozlámal kus žemle na drobečky.

Pak konečně promluvil: „Ty jsi Sářina budoucnost, ty, doslova. Řekl bych, že by ji to těšilo. Ráno zavolám Stallworthymu.“

 

Nejen že jsme těsně před volbami nezpomalili tempo, naopak, Juliardův tým strávil poslední dny v jednom kole.

Řídil jsem range rovera od rána do večera. Třikrát do Quindlu, třikrát po vesnicích. Smontoval a rozmontoval jsem otcovo pódium z bedýnek tolikrát, že bych to dokázal i ve spaní. Naložil jsem do vozu a vyložil celé krabice letáků. Usmíval jsem se na miminka a stiskl ruce nesčíslnému množství lidí. Usmíval jsem se a usmíval, nepřestával jsem se usmívat.

Myslel jsem na Sářinu budoucnost, a byl jsem se životem spokojený.

Poslední večer, ve středu, pozval otec všechny naše pomocníky a dobrovolníky do Spícího draka na večeři, jako poděkování. Kousek od hotelu, na radnici, pořádal obdobný večer Paul Bethune.

Kavalkádu Bethunovců jsme několikrát na svých cestách potkali. Měli hlasitější megafon, víc lidí, a místo zlatě nastříkaného range rovera dvoupatrový autobus bez střechy, vypůjčený od vedení své strany. Bethunovo heslo ho všude provázelo: „Dennis Nagel měl daleko k lidem a nešel s dobou. Volte Bethuna, je místní a ví, jak jde život.“

Průzkum veřejného mínění dával Bethunovi o několik procent větší šanci. Titmuss a Whistle podle průzkumů žádné vyhlídky neměli.

Místní noviny na poslední chvíli vykřikovaly: „Pryč se špínou!“ a kázaly o morálce, aniž šly do hloubky. Pan majitel byl sice spíš přívrženec Bethunův, ale nechal Ushera Rudda, ať dělá co může, čímž zvýšil sice prodej listu, ale současně si dal vlastní gól. Nemá to jednoduché, pomyslel jsem si pobaveně.

Otec děkoval svým věrným.

„Ať už to zítra dopadne jakkoli,“ řekl, „chci, abyste věděli, jak velmi si cením vaší práce... Obětovali jste tolik času... Vážím si toho... Byli jste skvělí, obětaví, neúnavní. Děkuji našemu volebnímu manažerovi Mervynovi za jeho výbornou taktiku. Všichni jsme udělali vše, co bylo v našich silách, abychom prosadili myšlenky naší strany. Teď už je vše na voličích.“

Poděkoval Orindě za její podporu. „Její podpora byla rozhodující…, zachovala se nesmíme velkoryse…, dodávala nám elán, je věrná.“

Orinda zářila v zeleném se zlatými řetězy. Tvářila se skromně a všechno ji to náramně těšilo.

Polly, stojící vedle mne, jako by se chtělo zvracet.

Měl jsem co dělat, abych se nedal do smíchu.

„Nemysli si, že jsem zapomněla, žes to byl ty, kdo způsobil, že se z Orindy stal náš přívrženec, že přestala být nepřítel. Snáším to jen proto, že ústředí strany opravdu o tvého otce a jeho nadání stojí. Říkají…, stačí, když ho dostaneme na první příčku, pak už bude stoupat sám, až k vrcholu.“

Někdo, pomyslel jsem si, se pokusil otci v tom rozhodujícím prvním kroku zabránit. Možná. Jedna kulka, jedna svíčka v odtoku z vany, jeden záhadný požár. Pokud se ho někdo pokoušel zastavit v rozletu a nechtěl to ponechat na voličích, pak kdo? Bohužel se to nikdo nesnažil vypátrat.

Skončily proslovy. Otec přešel k Polly a ke mně, oči zářící vzrušením, naplněný elánem. Z jeho tváře vyzařovala inteligence a kučeravé černé vlasy jako by měl živé.

„Tyhle volby vyhraju,“ řekl s širokým úsměvem. „Zaručeně vyhraju, cítím to.“

Všichni se jeho optimismem nakazili a uvěřili mu. Vydrželo nám to až do snídaně následující den. Při druhém šálku kávy na otce padla tíseň. Začaly ho trápit pochyby a nejistota, dělal si hlavu s tím, že se možná dost nesnažil, že na kampani měl pracovat ještě víc.

„Vyhraješ,“ řekl jsem.

„Ale podle průzkumů...“

„Lidi, kteří zkoumají veřejné mínění, se nechodí ptát v poledne do hospod.“

„Veřejné mínění se kloní na druhou stranu...“

„Tak se vrátíš do City a vyděláš další jmění.“

Zadíval se na mne a dal do smíchu. Potom jsme objeli všechny volební místnosti, kde nám dobrovolníci sledující výsledky řekli, že zatím to je jedna jedna, ale ať se nevzdáváme naděje.

Několikrát jsme potkali Paula Bethuna, který to objížděl za stejným účelem s podobnými pochybnostmi v duši. On i otec se k sobě chovali s důslednou zdvořilostí.

Neklid a nejistota trvaly celý den a celý večer. Ten den po týdnech krásného počasí začalo pršet. Obě strany usoudily, že by to mohlo být neštěstí. Obě strany napadlo, že by z vytrvalého deště mohly získat. Pršet přestalo v okamžiku, kdy dělníci z továrny na žárovky šli ze šichty a cestou domů se zastavili ve volebních místnostech.

V deset se volební místnosti zavřely a začalo počítání hlasů.

Otec stál v hotelovém pokoji u okna a díval se přes dlážděné náměstí na vyhořelé budovy na protější straně.

„Přestaň si dělat starosti,“ řekl jsem zbytečně.

„Oni mě zlanařili, víš? Z vedení strany za mnou přišli, že by chtěli využít moje manažerské schopnosti a znalost národohospodářství ve prospěch celé země. Nechtěl bych je zklamat.“

„Nezklameš je,“ ujišťoval jsem ho.

Pokřiveně se usmál. „Nabídli mi tenhle malý volební obvod, prý aby se ukázalo, co ve mně je. A mně to zalichotilo. Dobře mi tak.“

„Otče...“

„Tati!“

„Dobře. Tati, i ten nejlepší člověk může prohrát.“

„Pěkně děkuju.“

Později večer jsme šli na radnici, kde nás nečekal pokoj a klid, naopak, panovala tam nervózní atmosféra plná naděje i beznaděje. Paul Bethune tam stál obklopený svými přívrženci ozdobenými rozetami a snažil se usmívat. Isobel Bethunová v tmavohnědém se pokoušela splývat s pozadím, s dřevem obloženými stěnami.

Mervyn se roztržitě bavil s manažerem Paula Bethuna a já bych dal krk za to, že ani jeden, ani druhý nevnímá, co říká jeho protějšek.

Usher Rudd nemilosrdně fotografoval.

Když otec vešel, ozval se mírný potlesk. Polly (v růžovošedé) i Orinda (v dramatické lesklé bílé) rychle přeběhly přes celý sál, aby se s otcem přivítaly.

„Georgi, drahoušku,“ cukrovala Orinda a nastavila otci hladkou tvář k políbení. „Dennis je tu určitě s námi.“ Drahoušek George se tvářil rozpačitě.

„Zatím to jde dobře,“ dodávala otci odvahu Polly. „Podle posledních zpráv je to ve městě jedna ku jedné.“

Počítání hlasů se dělo pod velmi přísným, komplikovaným dohledem. Ani počítači křížků (X) si nebyli jisti, kdo vlastně vyhrává. Otec i Paul Bethune se tvářili klidně, ale oba klid jen předstírali. Sál se pomalu zaplňoval přívrženci obou stran. Po půlnoci, chvíli před jednou, všichni čtyři kandidáti a jejich nejbližší pomocníci vystoupili na pódium. Přešlapovali a nuceně se usmívali. Paul Bethune se podrážděně ohlížel po své ženě, ale ta se úspěšně skrývala mezi davem. Orinda stála na pódiu vedle otce, jako by se to rozumělo samo sebou. Polly stála dole, vedle mne, a vztekala se. Prý jsem místo Orindy měl na pódiu po otcově boku stát já, a ne ta…, ta...

Chyběla jí slova.

Otec mi pak prozradil, že výsledky všem sdělili šeptem, ještě než nastoupili před veřejnost na pódium, aby se předešlo nevhodným projevům triumfu či dokonce slzám. Z tváří jsem to ale nikomu nevyčetl.

Konečně se vrátil úředník, jehož úkol spočíval v oficiálním vyhlášení výsledků voleb. Protlačil se do středu pódia, klepl na mikrofon, aby se přesvědčil, zda funguje (fungoval), zazubil se do televizních kamer a poněkud zbytečně požádal o klid v sále.

Protahoval záměrně okamžik, ve kterém hrál stěžejní roli, rozhlížel se, jako by se chtěl přesvědčit, že na pódiu jsou všichni, kteří tam být mají, a pak teprve zvolna, s přestávkami (ve kterých hlasitě tloukla jen srdce), přečetl výsledky.

Podle abecedy:

Bethune získal.... tisíc.

Juliard.... tisíc.

Titmuss.... set.

Whistle.... šedesát devět.

Chvíli trvalo, než si to všichni v duchu spočítali. Diváci začali nesměle jásat. Pak teprve úředník dokončil svůj úkol.

„Tímto prohlašuji, že George Juliard byl zvolen za ...“ Zbytek formálního oznámení zanikl v obecném jásotu a potlesku.

Polly si to stačila vypočítat. „Vyhrál skoro o dva tisíce hlasů. Výborně.“

Polly mne políbila.

Na pódiu Orinda hlasitě líbala nového člena Dolní sněmovny.

To bylo na moji milou Polly příliš. Opustila mne a šla se připojit k otci.

Po mém boku se objevila Isobel Bethunová.

„Jen se podívejte na tu fíflenu, co je s vaším otcem a dělá, jako by volby vyhrála ona.“

„Určitě nám pomohla, to se jí musí přiznat.“

„Sama ale v životě vyhrát nemohla. Tyhle volby skutečně vyhrál váš otec, a můj Paul prohrál. Opravdu prohrál. Váš otec se nikdy ani slovem nezmínil o té jeho slečně, ani jednou, a byl by mohl. Veřejnost ale nezapomíná. Špína vždycky ulpí.“

„Paní Bethunová.

„Paul šel do voleb už potřetí,“ řekla sklíčeně. „Věděli jsme, minule a předminule, že proti Dennisu Nagelovi nevyhraje, ale tentokrát bylo vedení strany přesvědčené, že musí vyhrát, protože jsme v doplňovacích volbách v poslední době získávali. Mysleli si, že Paul určitě vyhraje tím spíš, že sem vaše strana poslala cizího člověka a vynechala Orindu. Teď už se Paul ke kandidatuře nikdy nedostane. Tentokrát prohrál hůř než předtím, přestože tolik faktorů hrálo v jeho prospěch. Za všechno může ten odporný Usher Rudd, já bych ho nejradši zabila...“ Schovala obličej do kapesníku, jako by se chtěla schovat před světem. Pak mne pohladila po rameni a zašeptala: „Nikdy vám nezapomenu, jak jste byl ke mně hodný.“

Její bláhový, málo moudrý manžel na pódiu se nepřestával, tvářit důležitě.

Před měsícem jsem neměl tušení, že nějací Bethunovi existují, pomyslel jsem si.

Netušil jsem, že existuje moje milá Polly. Netušil jsem, kdo je Orinda nebo kdo je Alderney Wyvern. Neznal jsem paní Kitchensovou ani jejího zaujatého, nesympatického muže Leonarda, neznal jsem baculatého, pilného Mervyna ani ustaranou Crystal. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak se Faith, Lavender a Marge jmenují příjmením. Byl jsem si však zcela jistý, že v životě nezapomenu na zrzavého, zlomyslného, odporného ďábla, kterému dělalo ze všeho největší radost, když se mu podařilo odhalit lidské slabosti, něco, co člověku nesloužilo ke cti, že nezapomenu na tvora, kterého těšilo lidi ničit, že nikdy nezapomenu na Ushera Rudda.