<<< Literární doupě
Literární doupě

Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

DIVOCÍ KONĚ

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Horseland 12 Divocí koně -
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 117 Kč
Horseland 12 Divocí koně -
Risk - Francis Dick
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 199 Kč
Risk - Francis Dick
Návrat diplomata - Francis Dick
 
 
cena původní: 279 Kč
cena: 223 Kč
Návrat diplomata - Francis Dick

 

   1   >

 

 

1

Starý vychrtlý člověk, zvolna umírající na rakovinu, seděl ve svém oblíbeném křesle a po svrasklých tvářích mu kanuly slzy.

V ono poslední úterý svého života mne křečovitě držel za ruku a dlouho mlčel. Potom se mu začaly chvět rty, jak se marně snažil ze sebe vypravit slovo.

Po zoufalém úsilí se chvějivá, šeptavá slova ozvala. "Otče, musím se vyzpovídat. Musím... prosit o rozhřešení."

Překvapeně, soucitně jsem namítl: "Ale... já přece nejsem kněz."

Nevnímal mne. Chabý hlas odpovídající jeho slabosti mnohem víc než pevný stisk jeho ruky, opakoval: "Otče, odpusťte mi."

"Valentine," řekl jsem věcně. "Já jsem přece Tom, Tom Lyon. Copak se na mne nepamatuješ? Přišel jsem ti předčítat."

Valentinovi zbývala ze zorného pole jen periferie, přímo před sebe na tištěná slova neviděl. Chodil jsem za ním pravidelně skoro každý týden, jednak abych mu nosil zprávy z dostihového tisku, jednak abych trochu odlehčil jeho ustarané a věčně unavené sestře, aby si mohla jít nakoupit a s někým si trochu popovídat.

Ten den jsem mu vlastně vůbec nic nepřečetl. Když jsem přišel, trpěl právě obvyklým návalem krutých bolestí a jeho sestra Dorotea mu podávala na lžičce tekutý morfin. Na zapití mu dala whisky s vodou, aby bolesti ustoupily co nejdřív.

Bylo mu natolik zle, že na dostihové zprávy neměl náladu.

"Stačí, když u něj aspoň posedíte," prosila Dorotea. "Jak dlouho se můžete zdržet?"

"Dvě hodiny."

Stoupla si na špičky, vděčně mne políbila na tvář a odspěchala. Baculatá, moudrá paní, bezmála osmdesátiletá.

Sedl jsem si jako vždy na čalouněnou stoličku vedle křesla starého pána. Rád se mne dotýkal, jako by dotekem nahrazoval zrak.

Chvějivý hlas znovu zazněl, v tichém pokoji se skoro rozléhal, naléhavý a prosebný. "Zpovídám se Bohu otci všemohoucímu a vám, otče duchovní, že jsem zle zhřešil... Musím se vyzpovídat než... než..."

"Valentine," namítl jsem už důrazněji. "Nejsem kněz."

Jako by mne neslyšel. Soustředil všechnu chabou sílu na poslední hru, na poslední sázku proti peklu na pokraji propasti.

"Prosím o odpuštění smrtelného hříchu... Chci se smířit s Bohem..."

Už jsem neodmlouval. Starý pán věděl, že umírá, cítil blízkost smrti. Ještě před několika týdny hovořil o svém blížícím se konci klidně, vyrovnaně, skoro s humorem. Vzpomínal na svůj dlouhý život. Taky mi řekl, že mi odkazuje všechny své knížky. Nikdy ani sebemíň nenaznačil, jaké má náboženské přesvědčení, jen jednou se zmínil, že považuje posmrtný život za pověru a nesmysl.

Neměl jsem tušení, že je římský katolík.

"Vyznávám se...," řekl, "...že jsem ho zabil... Bože, odpusť mi, pokorně tě prosím o odpuštění... Modlím se k Bohu otci všemohoucímu o milosrdenství..."

"Valentine..."

"Nůž jsem dal Derrymu... zabil jsem toho chlapce z Cornwallu, ale nikdy jsem o tom, co se tehdy stalo, neřekl nikomu ani slovo. Cítím vinu... přiznávám se... ve všem jsem lhal... mea culpa... způsobil jsem tolik zla... zničil jsem jim život... oni to netušili, měli mě rádi dál... Sám sebou pohrdám... celá ta léta. Otče, dejte mi rozhřešení... řekněte... vyslovte slova odpuštění... ego te absolvo... odpouštím ti tvé hříchy ve jménu Otce... prosím vás... prosím..."

Neměl jsem tušení, o jakých hříších mluví. Slova chrlil jako v deli-riu, nenacházel jsem v nich žádný smysl. Napadlo mě, že ty hříchy jsou jen ošklivý sen, že je Valentin zmatený a vidí provinění, kde žádné není.

Že prosí v naléhavém zoufalství, o tom nebylo pochyb.

"Otče, dejte mi rozhřešení... prosím vás, řekněte ta slova..."

Nakonec přece nemůžu nic pokazit. Toužebně si přál zemřít v míru. Každý kněz by mu rozhřešení dal. Jakým právem mu je odpírám? Nepatřím do jeho církve. S tím sé bude muset moje nesmrtelná duše později nějak vyrovnat.

Řekl jsem, co bylo třeba. Slova vyplula z hlubin paměti. Odříkal jsem je latinsky, jako bych se tím dopouštěl menšího podvodu, než kdybych tak učinil v jasné angličtině. Věděl jsem, že latině Valentin porozumí.

"Ego te absolvo..."

Cítil jsem, jak mi přeběhl mráz po těle. Je to kacířství.

Hledaná slova se mi vybavovala, chvěla se mi na jazyku. "Ego te absolvo a peccatis tuis. In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti. Amen."

Odpouštím ti tvé hříchy ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Největší kacířství, jakého jsem se v životě dopustil. Nechť mi Bůh odpustí, čím jsem se provinil.

Starý pán přestal být křečovitě napjatý. Poloslepé, zamlžené oči se zavřely. Stisk jeho ruky povolil, ruka klesla. Tvář se zklidnila. Mírně se usmál. Pak se ani nepohnul.

Vylekaně jsem mu sáhl na puls pod čelistí. Ulevilo se mi, když jsem nahmatal nitkovitý tep. Ani se přitom nepohnul. Mírně jsem jím zatřásl, ale Valentin se neprobudil. Po pěti minutách jsem jím zatřásl znovu, trochu víc, ale nestalo se nic. Nerozhodně jsem vstal ze stoličky u jeho křesla, šel k telefonu a vytočil číslo, napsané velkým písmem na notýsku vedle přístroje. Volal jsem Valentinova lékaře.

Nijak se nezaradoval.

"Já mu říkal, ať jde do nemocnice," zlobil se, "přece tam nemůžu věčně běhat a držet ho za ruku. Jo, a kdo vlastně jste? Kde je paní Pannierová?"

"Jsem tu na návštěvě, paní Pannierová šla nakupovat."

"Pacient sténá?" zeptal se lékař.

"Paní Pannierová mu před svým odchodem dala něco na utišení bolesti, předtím sténal, taky mluvil, ale teď tak divně spí a nechce se probudit, nevím co s ním."

Doktor tlumeně zanadával a praštil telefonem. Nevěděl jsem, co si z toho mám vybrat.

Tiše jsem doufal, že k Valentinovi nepošle kvílející sanitku s čilými zřízenci s nosítky, že nenastane sled věcí, který umírajícímu ještě přitíží. Valentin si přál zemřít doma, ve své vlastní posteli. Jak jsem tam čekal, začal jsem litovat, že jsem vůbec doktorovi volal, bál jsem se, že jsem tím uvedl v chod přesně to, co Valentin nechtěl.

Připadal jsem si hloupý a provinilý. Už jsem si nesedl na stoličku, ale na pohodlnější židli čelem k Valentinovi.

V pokoji bylo teplo. Valentin měl na sobě modré bavlněné pyžamo a přes kolena přikrývku. Seděl u okna. Venku holé větve stromů věštily jaro, kterého se starý pán už nedočká.

Pracovna zřetelně obrážela jeho osobnost, popisovala běh jeho života od počátku, od doby, kdy se živil těžkou tělesnou prací, až po jeho novinářskou kariéru. Narodil se jako syn kováře a řemeslu se učil už jako dítě, pomáhal otci a pracoval s měchy, až se mu hubené paže napínaly a oči mu svítily vzrušením z hluku kovárny a pohledu do ohně. Od počátku bylo jasné, že u řemesla zůstane, taky ho od kovář-ství nic nesvádělo, dlouho ne. Stal se uznávaným mistrem kovářem a podkovářem.

Na zarámovaných vybledlých fotografiích byl mladý Valentin se svaly obra, mistr vítězící v kovářských soutěžích, silák se šťastným

nevinným úsměvem. Idylický život v kovárně pod velikým kaštanem dávno skončil. Když Valentin dospěl, jezdil za prací s pojízdnou dílnou.

Celá léta obouval všechny dostihové koně ve stájích mého dědečka, staral se taky o kopyta poníků, které jsem jezdil. Tehdy mi připadalo, že Valentin je moudrý stařec, tehdy, když mně bylo deset a jemu sotva šedesát pět.

Celé jeho vzdělání sestávalo z četby (dostihových zpráv), psaní (účtů zákazníkům) a počítání (výdajů a hodnoty práce, aby mu zůstal zisk). Jeho duch dohonil zdatnost těla teprve ve čtyřicítce. Teprve pak, vyprávěl mi v průběhu uplynulých týdnů, kdy postupně slábl, teprve v okamžiku, kdy lidé přestali požadovat ručně kované podkovy, kdy už se jen upravovala kopyta a připevňovaly se na ně podkovy pásové výroby. Tatam byla doba, kdy bušil do žhavého železa, zbývalo mu jen tvarování měkčího kovu za studena.

Začal číst životopisy, dějepisné knihy, nejprve z oblasti dostihů, později s širším záběrem. Skromně a ostýchavě začal anonymně nabízet drobné glosy novinám, které denně pročítal. Psal o koních, o lidech, o událostech, o různých názorech. Jeden z deníků mu nabídl pravidelný sloupek, pravidelný plat a možnost udělat si jméno. Ještě v době, kdy se plně věnoval svému řemeslu, vysloužil si Valentin vážnost jako uznávaný novinář, ctěný pro svůj břitký humor a hloubku porozumění a znalostí.

Jak ztrácel fyzickou sílu, rostla jeho novinářská dovednost. Psal ještě ve svých osmdesáti letech, psal poloslepý, psal až do doby před čtyřmi týdny, kdy jeho souboj s rakovinou vstoupil do závěrečné fáze prohry.

A tenhle starý člověk, moudrý a vážený, ze sebe v zoufalství vychrlil tajemství, se kterým už nedokázal žít.

"Zabil jsem toho chlapce z Cornwallu..."

Nejspíš chtěl říct, že se dopustil nějaké chyby v okovám koně, že vypadlý hřeb nešťastnou náhodou při dostihu způsobil smrt jezdce, pomyslel jsem si.

Valentin si potrpěl na poctivou práci, mnohokrát vyprávěl báji o podkováku... jak pro ztracený podkovák ztratil král celou říši... malá nedbalost může vést k velkým tragickým důsledkům.

V mysli umírajícího vyrůstají asi drobné hříchy do olbřímích, děsivých rozměrů. Chudák Valentin, chudák starý. Díval jsem se na něho, jak spí, vlasy prořídlé, na kůži skvrny stáří.

Dlouho nikdo nepřicházel. Valentin začal těžce dýchat, ale nechroptěl. Rozhlédl jsem se po důvěrně známé místnosti, díval se na fotografie koní, které jsem se v minulých týdnech naučil znát, na zasklené diplomy na zelených zdech, na květované záclony, na hnědý koberec, kožená křesla, obyčejný přenosný psací stroj na jednoduchém psacím stole, na skromnou zelenou rostlinu v květináči.

Jak týdny míjely, nic se neměnilo, jen život starého pána se vytrácel.

Při jedné zdi police na knihy sahaly od podlahy až ke stropu. Knížky měly patřit mně. Byly tam celé ročníky Knih formy se záznamy tisíců dostihů minulosti, červená tečka u všech koní, které Valentin před dostihem obouval.

U vítězů byly červené vykřičníky. Byly jich celé stovky.

Pod Knihami formy byly řady dílů prastaré encyklopedie a řada vázaných životopisů už nežijících dostihových titánů, pestře vázané svazky s dobrodružnou, zemitou minulostí vloženou do tištěných slov. Mnoho z těch lidí jsem osobně znal, ostatně byl mezi nimi i můj dědeček. Svět těch titánů, jejich vášně, lásky a vítězství mizí z paměti a mladí žokejové, ke kterým jsem jako desetiletý kluk vzhlížel jako k bohům, už mají vnoučata.

Přemýšlel jsem o tom, jestli někdo napíše Valentinův životní příběh, jistě vynikající námět na knížku. Sám tvrdošíjně odmítal napsat vlastní životopis, navzdory přemlouvání přátel. Prý by to byla nuda, prý ho spíš zajímá budoucnost.

Dorotea se dostavila s půlhodinovým zpožděním a omluvami. Marně se pokoušela bratra vzbudit. Řekl jsem jí, že jsem bezúspěšně volal doktora, což ji nijak nepřekvapilo.

"Trvá na tom, aby šel Valentin do nemocnice, ale on to odmítá. Hubují jeden na druhého." Pokrčila odevzdaně rameny. "Však doktor časem přijde. Většinou se nakonec ukáže."

"Budu vás muset opustit," řekl jsem s lítostí, "už takhle přijdu pozdě na schůzku." Chvíli jsem váhal. "Vy jste katolíci?" zeptal jsem se pak. "Totiž... Valentin se zmínil, že by chtěl kněze."

"Kněze?" podivila se. "Celé dopoledne už mluvil popleteně... už mu neslouží hlava... ale kněze? To určitě ne, toho by ten starý uličník určitě nechtěl."

"Já jen myslel... jestli třeba... poslední pomazání?"

Dorotea se na mne zadívala se sesterskou, shovívavou trpělivostí.

"Maminka byla katolička, tatínek ne, říkal, že to jsou samé nesmysly. Valentin ani já jsme s církví nic neměli a nijak nám to neuškodilo. Maminka umřela, když bratrovi bylo šestnáct a mně jedenáct. Sloužila se za ni zádušní mše. Tatínek tam s námi šel, ale tvrdil, že se z toho celý zpotil. No nic. Valentin není velký hříšník, snad jen že bere jméno boží nadarmo a tak. Je moc slabý, určitě by nechtěl, aby k němu chodil kněz, unavilo by ho to."

"Jen jsem se zmínil."

"Jste tuze hodný, že jste zašel, Tome. Ale v tomhle se určitě mýlíte." Odmlčela se. "Chudák můj chlapec, už je na tom hodně zle, že?" Ustaraně se na něj zadívala. "Zhoršilo se to tolik?"

"Obávám se že ano."

"Opouští nás...," přikývla, slzy v očích. "Čekali jsme to, ale stejně... když to pak přijde... ach ach."

"Má za sebou plný život."

Jako by ani ta chabá slova útěchy neslyšela. Řekla nešťastně: "Budu tuze osamělá."

"Nemohla byste žít u svého syna?"

"To ne!" bránila se vylekaně. "Paulovi je čtyřicet pět a... nerada to říkám... je diktátor a dělá důležitého. Taky špatně vycházím s jeho ženou. Mají tři nemožné výrostky, věčně pouštějí rádio tak hlasitě, až se stěny třesou." Na chvíli se odmlčela a s láskou pohladila netečnou hlavu svého bratra. "Ne. Když Valentinovi umřela Katy, zařídili jsme si společný domov... a... vždyť vy víte dobře, jak to je... vždycky jsme se s bratrem měli rádi a bude mi hrozně chybět. Moc mi bude chybět, ale chci tady zůstat." Polkla na sucho. "Však já si zvyknu."

Dorotea se jako mnoho jiných starších žen, vyznačovala odhodlanou samostatností a zvládala situace, ve kterých se mládí hroutí. Obvodní sestra jí přicházela na pomoc jen přes den, jinak se Dorotea starala o nemocného bratra sama. Prokazovala mu i ty nejintimnější služby, pečovala o něj, chlácholila ho až do vlastního vyčerpání, podávala mu léky proti bolesti, když v noci nemohl spát. Jistě, bude po něm truchlit, až ho ztratí, ale na jejích unavených očích bylo znát, že je nejvyšší čas, aby si dopřála trochu odpočinku.

Znaveně si sedla na čalouněnou stoličku a vzala bratra za ruku. Dýchal zvolna, povrchně, chraptivě. Oknem na oba staré lidi měkce dopadalo světlo, kontrast světla a stínu zvýrazňoval oblou oddanost ženy a bezmocnost vychrtlého muže. Že smrt je nedaleko, bylo tak jasné, jako by těm dvěma už držela kosu nad hlavou.

Litoval jsem, že nemám kameru, přál bych si mít po ruce celý štáb. Běžně trávím dny zaznamenáváním útržků citů, prchavých, těžko polapitelných obrazů ilustrujících základní pravdy. Zabývám se neskutečnem, povyšujícím iluzi na hluboké poznání.

Jsem filmový režisér.

Bylo mi jasné, že jednoho dne obraz tichého dramatu, na který se dívám, použiju. Podíval jsem se na hodinky a poprosil Doroteu, jestli si od ní smím zatelefonovat.

"Samozřejmě, můj milý, telefon je na psacím stole."

Zastihl jsem Eda, svého svědomitého asistenta. Jako obvykle byl v mé nepřítomnosti celý nesvůj.

"Nedá se nic dělat, zdržel jsem se. Už jsou tam všichni? No nic, objednej jim něco k pití a nějak je zabav. Postarej se, aby toho Jimmy nevypil víc jak dva giny s tonikem. Hlavně ale koukej, aby bylo dost kopií změn ve scénáři. Jasný? Dobrá. Tak zatím."

Nerad jsem opouštěl Doroteu v takové situaci, ale po pravdě řečeno jsem návštěvu u Valentina natlačil do vyloženě přeplněného denního programu, jen abych splnil, k čemu jsem se týden co týden zavazoval.

Před třemi měsíci, při zahájení příprav na natáčení filmu, na kterém jsem pracoval, jsem se u Valentina na chvilku zastavil, jen tak, ze zdvořilosti, abych ho ubezpečil, že si ho dobře pamatuju z dědečkových dob, a že jsem vždycky obdivoval, i když jenom z dálky, jaký mudrc se z něj stal.

"Jakýpak mudrc!" zasmál se té lichotce, ale těšila ho. "Já už nějak špatně vidím, chlapče. Co kdybys mi chvilku předčítal?"

Žil na kraji Newmarketu, na periferii města považovaného mnoho let za domov a srdce dostihového sportu. Lidé od tisku Newmarketu říkali "velitelství". Tisíc pět set plnokrevníků tam burácelo po větrem bičovaných cvalových drahách a náročnějších cvičných kursech. Občas se mezi nimi vynořil mimořádný talent, který pak předal své skvělé geny budoucím generacím. Chov rychlých koní vydělával lidem jmění už celé věky.

Chystal jsem se k odchodu, když někdo zazvonil u dveří. Aby unavená Dorotea nemusela vstávat, šel jsem otevřít já.

Před dveřmi stál menší asi třicetiletý člověk a netrpělivě se díval na hodinky.

"Přejete si prosím?" zeptal jsem se.

Nejdřív si mne prohlédl, pak se podíval za mne. "Doroteo?"

Přemohla únavu, vyšla z Valentinova pokoje a řekla nešťastně: "Myslím... myslím, že je v komatu. Pojď dál. Tohle je Tom Lyon, chodí Valentinovi předčítat, vyprávěla jsem ti o něm."

Pak máchla rukou a dokončila obřad představování. "Tome, to je doktor Robbie Gill, náš lékař."

Robbie Gill byl Skot, měl rezavé vlasy, moc toho nenamluvil a společenskou uhlazeností neoplýval. Odnesl si malou brašnu do Valentinova pokoje, kde ji otevřel. Pak nadzvedl nemocnému palcem víčka, druhou rukou ho zamyšleně držel za křehké zápěstí. Poté se mlčky zabýval stetoskopem, injekční stříkačkou a tampony.

"Musíme ho uložit do postele," řekl nakonec. O nemocnici se k mé velké úlevě nezmínil.

"Myslíš, že už...," hlesla Dorotea úzkostlivě. Nedořekla, otázka nedozněla, souhlasná odpověď byla nežádoucí.

"Jestli umírá?" Robbie Gill to řekl bez okras, ale s dávkou laskavosti. "Myslím, že to ještě potrvá tak jeden, dva dny. Těžko říct. Má celkem dobré srdce. Řekl bych, že už se neprobere, i když možné to je. Hodně záleží na jeho vůli."

"Jak to myslíte, na jeho vůli?" zeptal jsem se překvapeně.

Chvíli si rozmýšlel jak mi odpovědět, dílem kvůli staré paní, dílem z pozice učitele, který s chutí zvažuje poučnou odpověď na obtížnou otázku.

"Staří lidé se často drží života, protože se něčeho důležitého chtějí dožít, něco vykonat, a když to vykonají, umřou. Minulý týden jsem přišel o pacientku, která sé chtěla dožít svatby svého vnuka. Byla na té svatbě, radovala se z ní a o dva dny později zemřela. To se stává běžně. Pokud Valentin nemá nic, co by ještě chtěl vyřídit, tiše, nenápadně zhasne. Kdyby se chtěl dočkat třeba nějakého vyznamenání nebo něčeho podobného, proběhlo by to možná jinak. Má hodně pevnou vůli. To byste nevěřili, jak podivuhodně se můžou věci vyvinout, i když jde o tak těžký případ karcinomu jako u Valentina."

Dorotea smutně zavrtěla hlavou. "Žádné vyznamenání nečekáme."

"No, musíme se o něj postarat. Zařídil jsem, aby se tu později večer zastavila sestra Davisová. Dá mu další injekci, ta by ho měla zbavit bolesti na celou noc. Já se tu stavím hned ráno. Takže ten uličník na mě nakonec vyzrál, bude po jeho. Teď už ho nikam stěhovat nebudu. Ať si umře doma."

Dorotea v slzách se na doktora vděčně podívala.

"Ještě že vás má," řekl. "Hlavně se nám nerozstonejte." Pak se zadíval na mne, jak jsem velký. ,Jste větší než my dva, myslíte, že ho unesete? Sestra Davisová vždycky pomáhala, když Dorotea potřebovala Valentina někam přestěhovat, jenže to byl při vědomí a taky se snažil jít. Myslíte, že byste ho zvládl sám?"

Přikývl jsem. Na to, že býval kdysi silný jako kůň, skoro nic nevážil. Vzal jsem vysokého starého člověka do náruče a vynesl ho z křes-

la, přes malou halu do ložnice. Tam jsem ho opatrně uložil na bílé prostěradlo, když Dorotea odestlala. Valentin se nevzbudil. Těžce dýchal. Urovnal jsem mu pyžamo a s Doroteinou pomocí jsem ho pak přikryl. Napadlo mě, že kdesi uvnitř zemřel v okamžiku, kdy uvěřil, že dostal rozhřešení.

O knězi jsem se už před Doroteou nezmínil, ani před doktorem ne. Byl jsem si jistý, že by oba odsoudili, co jsem provedl, i když díky tomu Valentin umíral v míru a pokoji. Nač přidělávat staré paní starosti, lepší je nic nerozviřovat.

Políbil jsem Doroteu, potřásl si s doktorem rukou, přislíbil mlhavě pomoc, kdyby bylo třeba, a odjel jsem za prací.

 

V Newmarketu, v nepoužívaných dostihových stájích, které si pronajala filmová společnost, pro niž jsem pracoval, panoval pravý, skutečný, halasný a zemitý život. Pronajali jsme si stáje na tři měsíce a udrželi tak na nohách zbankrotovaného majitele a zároveň trenéra. Vydělal na nás tolik, že by mu to doživotně vystačilo na alimenty pro pár dětí.

Svolal jsem poradu nad scénářem na půl šesté a zpozdil se o dobrou hodinu. Neomlouval jsem se, už dávno jsem objevil, že můj štáb považuje omluvy za projev slabosti, nejspíš každý soudil podle sebe. Pochopil jsem, že ze všeho nejdůležitější je, abych členům štábu připadal silný a pevný jako skála, i když jsem občas míval pocit, že mám nohy hliněné a hlavu dubovou.

Shromáždili se ve velké místnosti, bývalé jídelně. Celý obrovitý dům byl prázdný, nábytek vydražili. Na stěnách zůstaly jen zeleně a zlatě pruhované tapety. Většina členů štábu posedávala kolem rozkládacího stolu na zahradních židlích, pod nohama holá prkna podlahy. Pití, které si objednali, sotva vydrželo na celou hodinu. Produkce nevyhazovala peníze na zbytečnosti.

"Tak začneme." Vybral jsem si šikovnou židli uprostřed jedné strany stolu a vystrnadil z ní Eda. "Přečetli jste si všichni změny v textu?"

Ano, přečetli. Tři charakterní herci, jeden kameraman, jeden produkční a jeden autor scénáře (bez toho bych se rád obešel). Byl přesvědčený, že scénář sunu do devadesátistupňové odchylky od jeho základního záměru.

Měl svatou pravdu.

Je tragicky snadné natočit špatný dostihový film, a existuje pouze jediný způsob, jak na dostihovém filmu neprodělat: hlavní musí být lidské drama, dostihy smějí tvořit jen rámec, pozadí. Vybrali si mne pro náš film ze tří důvodů: za prvé jsem v minulosti natočil tři úspěšné filmy o zvířatech, aniž bych se úzkostlivě držel scénáře, za druhé jsem se naučil řemeslo v Hollywoodu a Hollywood byl zdrojem peněz, a za třetí jsem strávil dětství a dobu dospívání v dostihových stájích, takže se dalo předpokládat, že prostředí dobře znám.

Začali jsme točit před deseti dny, což znamenalo, že máme asi šestinu obrazové části, nebo jinak řečeno, denně jsme natočili kolem dvaceti minut hrubé metráže, tvořící materiál pro střižnu. Podle plánu jsme měli celý film natočit za šedesát filmovacích dní, to je za míň než deset týdnů. Klidné dny byly vzácné a řídké. Existuje sice předem vypracovaný natáčecí plán, kterého jsme se víceméně drželi, ale bylo na mně, na režisérovi, abych rozhodl, kdy se co bude opravdu točit.

"Jak jste nepochybně zjistili, ze změn ve scénáři plyne, že zítra točíme na předním nádvoří budovy vedení Jockey Clubu na High Street. Branou budou přijíždět a odjíždět auta. Místní policie zajistí výluku dopravy, ale mají to na povel jen od jedenácti do dvanácti. Za tu dobu musíme stihnout všechny příjezdy a odjezdy. Pak můžeme natočit všechny příchody a odchody hlavním vchodem, Jockey Club nám k tomu dal souhlas. Interiéry budeme samozřejmě točit tady v budově. Vy tři...," obrátil jsem se k hercům. "Chce to trochu jedu, až se budete potkávat. Georgi, vy se chovejte záludně, dělejte Jaga, pamatujte, že teď právě chystáte Cibberův pád."

Scenárista zaúpěl. "Tohle není v duchu věci, vůbec se mi nelíbí, co z toho děláte. Ti dva jsou přece kamarádi."

"Až do okamžiku, kdy se vyplatí zrada," poznamenal jsem.

Howard Tyler, spisovatel, si už stěžoval na drobné změny ve scénáři producentovi, produkčnímu i nejvyššímu velení, ale nepodařilo se mu nikoho přimět, aby mě vyhodili. Dokázal jsem nedat najevo, jak je mi nepříjemný a jak mi jde na nervy. Kulaté brýle jako po babičce, drobná ústa s povýšeně sevřenými rty. Přál si metry významného ticha tam, kde biografy může naplnit jedině akce a pohyb. Liboval si v nevyslovených jemných hnutích mysli, jaká skoro nikdo nedokázal sehrát. Měl se držet svých hlubokomyslných objemných románů a necpat se jinam.

Scénář našeho filmu volně vycházel ze skutečné události, ze skandálu, který se v Newmarketu odehrál před dvaceti šesti lety. Tehdy se celá věc úspěšně nechala usnout. Howard tvrdil, že ve své literární verzi vychází ze skutečnosti, ale to nebylo pravděpodobné, protože žijící účastníci neprojevovali pražádné rozhořčení a nic nevyvraceli.

"Všichni máte plánek předního nádvoří," pokračoval jsem. Všichni

přikývli a listovali ve stránkách. "Taky tam máte sled jednotlivých záběrů a časy. Tři hrající auta budou přistavená v pondělí brzo ráno. Od oběda zkoušíme. Točit se bude od úterka do pátku, vracíme se na sobotu a neděli. Ed vám rozdá časový plán a jak se pojede. Jasný? Jo mimochodem, denní práce ze včerejška jsou dobrý. Myslel jsem, že by vás to mohlo zajímat. Sice jsme se dost nadřeli, ale stálo to za to."

Všichni přítomní si oddechli úlevou. Strávili jsme předchozí den na dvoře stájí. Před kamerou byli herci v akci, koně a jejich rutina tvořili pozadí. Snad nikdy předtím se nestalo, aby se během pouhých dvanácti hodin koním tolikrát vykydalo, aby tolikrát dostali krmení a vodu a byli hřebelcovaní. Díky tomu jsme měli dost materiálu na vytvoření představy běžného, nikdy nekončícího života v našich vymyšlených stájích.

Porada nad scénářem skončila a všichni odcházeli, zůstal jen vysoký, hubený, dlouhonohý, jakoby rozklížený člověk s neupravenými vousy, nedbale oblečený v obnošených šatech. Vypadal nenápadně, nepřitažlivě, ale vynikal mimořádnou uměleckou sebedůvěrou, pevnou jako skála. Povytáhl obočí. Přikývl jsem. Pohodlně se uvelebil na židli a čekal, až poslední záda zmizí za dveřmi.

"Chtěls, abych se tu zdržel?" zeptal se.

"Ano."

Aby měl film naději na úspěch, potřebuje člověka hledícího na svět očima citlivýma jak čočka kamery, člověka, pro kterého ostrost a různá síla světla představují další rozměr všednosti. V titulcích filmů se takový člověk označuje jako "mistr obrazu" nebo prostě kameraman. Kdysi jsem měl přítele matematika, který uvažoval algebraicky. Moncrief, náš mistr obrazu, myslel v různých odstínech světla a stínů.

Zvykli jsme si na sebe, už jsme spolu točili třetí film. Při tom prvním mě trochu vyváděl z míry jeho surrealistický smysl pro humor. Pak jsem pochopil, že to je jen známka přetlaku jeho vizuálního génia. Bylo mi jasné, že bez něj bych byl jako nahý, bezruký, těžko bych dokázal plně vložit své představy do obrazu na plátně. Kdykoli jsem Moncriefovi řekl, o co mi jde, co chci sdělit, Moncrief to kamerou dokázal.

Kdysi jsme točili "poslední pomazání" člověka, kterého se teroristé chystají odpravit. Neskutečná krutost a nejstrašnější rouhání zdůrazněné Moncriefovým nasvícením tváří - k smrti vyděšená oběť, potící se kněz a tvrdí muži neznající slitování. Ego te absolvo... dostával jsem pak poštou vražedné výhrůžky.

Ono úterý v Newmarketu jsem se Moncriefa zeptal: "Viděls tu železnou mříž před Jockey Clubem? Tu kolem předního nádvoří, jak tam parkujou auta?"

"Tu vysokou černou mříž? Jo, viděl."

"Potřebuju záběr, ze kterýho by bylo vidět, že to je přehrada, zed. Chci, aby bylo jasný, že ta mříž odděluje elitu od ostatních. Za mříží jsou dostihoví potentáti, před mříží plebs."

Moncrief přikývl.

"Taky chci ukázat," pokračoval jsem, "že ty lidi vevnitř, Cibber, George, členové Jockey Clubu, jsou svým způsobem vězni svých vlastních pravidel a předsudků, že jsou za mřížema."

Moncrief znovu přikývl.

"Taky budu chtít dva krátký detailní záběry pantů brány, když se otvírá a když se zavírá."

"Dobrý."

"Scénu s Cibberem a Georgem natočíme zvenku, přes mříže. Chtěl bych, aby všem došla ta zoologická zahrada. Pak najedeme na polocelek, aby bylo jasný, kde ti dva jsou. Další dialogy už budou celky."

Moncrief přikývl. Když jsme spolu věci probírali, zřídkakdy si dělal poznámky, ale já dobře věděl, že než půjde spát, napíše vzorný rozpis záběrů.

"Nerad bych, aby to bylo polopatě, nikoho nepoučujeme ani nesoudíme, nekážeme. Jen takový letmý postřeh."

"Jo, jako pírko, je mi to jasný," řekl Moncrief.

"Podpoříme tím, že se Cibber sesype."

Přikývl.

"Zítra ukecám Howarda, aby to sesypání napsal," řekl jsem. "Nejde o nic víc než o dramatizaci nedramatické scény. Stačí, když do toho dá trochu šťávy."

"Howardova šťáva je ředěná malinovka." Moncrief sáhl po láhvi od vodky a zadíval se na ni proti světlu. "Je prázdná," řekl otráveně. "Už jsi někdy pil vodku s malinovkou? Je to odporný."

Vodku s malinovkou píval Howard.

"Howard je jako radioaktivní odpad," dodal Moncrief, "bez rizika se ho nezbavíš."

Věděl stejně dobře jako já, že jméno Howarda Tylera na plakátech filmu vzbudí zájem distribuce i vybíravé kritiky. Howard Tyler získával prestižní ceny a sbíral čestné doktoráty na obou stranách Atlantiku. Prý můžeme být oba s Moncriefem rádi, že můžeme spolupracovat s tak vynikající osobností.

Málokterý spisovatel umí napsat scénář, ani se do toho nechce pou-

štět. Howard to zkusil jednou a hned ho navrhli na Oscara. Od té chvíle si ve filmových právech vymínil autorství scénáře, jinak je neprodal. Moncriefovi a mně zůstal viset na krku, a my viseli na krku jemu. Nedalo se s tím nic dělat.

Náš producent, plešatý rozložitý Američan, se s filmovou společností dohodl chytře. Slavný autor (Howard), osvědčený kameraman (Moncrief), nesmírně úspěšný producent (on sám), mladý, ale dostatečně zkušený režisér (T. Lyon), všichni ve spojení s jednou hvězdou první velikosti (mužskou) a líbezně hezkou mladou vycházející hvězdičkou. Vynaloží se peníze na velká jména a ušetří se na herečce a na mně. On, O'Hara, mi kdysi řekl, že pokud se vyhazují peníze za herecké nadání, je zbytečné vyhazovat je za pět velkých jmen pro jediný film, když jedno nebo dvě jména bohatě stačí. Když se člověk snaží jmen získat víc, zaplatí víc a nevydělá nic.

Od O'Hary jsem se poučil o financování, od Moncriefa o tom, jak vytvořit iluzi. V poslední době už jsem měl pocit, že své profesi rozumím... ale jsem natolik realista, že vím, jak málo stačí, aby člověk něco odhadl špatně a zplodil umělecký propadák. Je pravda, že kdyby existoval způsob jak předpovědět reakci diváků, nebyly by neúspěšné filmy. Jenže to právě nikdo předvídat nedokáže, divácká odpověď je stejně vrtkavá jako dostihové štěstí.

Když jsem přijel do hotelu Bedford Lodge na večeři, seděl už O'Hara v jídelně a čekal na mne. Vedení studia si přálo, aby na mne dohlížel a podával hlášení o tom, jak si vedu. O'Hara se proto objevoval na place každý týden. Někdy přijížděl z Londýna, někdy přiletěl z Kalifornie. Zdržel se dva dny, díval se, jak točíme a večer se mnou probíral čerpání rozpočtu a času. Díky jeho prozíravému plánování jsem doufal, že se vejdeme do rozpočtu a ještě trochu ušetříme, možná i nějaký ten filmovací den, což znamenalo, že moji potenciální zaměstnavatelé snad uvěří, že mám organizační talent.

"Ty denní práce ze včerejška byly dobrý, dnes dopoledne to taky šlo dobře," řekl O'Hara věcně. "Kde jste byl odpoledne? Ed vás nemohl najít."

Právě jsem se chystal napít minerálky (tu studio schvalovalo). Zarazil jsem se, vybavil se mi chrčivý Valentinův dech.

"Byl jsem tady, v Newmarketu." Postavil jsem skleničku. "Umírá mi tu přítel, šel jsem ho navštívit."

"Ach tak." O'Hara se netvářil kriticky, považoval moji odpověď za vysvětlení, ne za omluvu. Dobře věděl - a považoval to za samozřejmé - že s prací začínám v šest ráno a že až do konce natáčení budu pravidelně pracovat osmnáct hodin denně. "Je to filmař?" zeptal se ještě.

"Ne, patří k dostihům, píše."

"Takže s náma nemá nic společnýho."

"Ne."

Jak snadno se člověk splete!

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist