<<< Literární doupě
Literární doupě

Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

POSLEDNÍ ŠANCE

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Poslední šance - Francis Dick
 
 
cena původní: 259 Kč
cena: 207 Kč
Poslední šance - Francis Dick
Vyrovnaný účet - Francis Dick, Francis Felix
 
 
cena původní: 279 Kč
cena: 223 Kč
Vyrovnaný účet - Francis Dick, Francis Felix
Rozkazem - Francis Dick
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 239 Kč
Rozkazem - Francis Dick

 

   1   >

 

 

jedna

Do svého zaměstnání jsem nikdy nebyl příliš udělaný. Pak mě postřelili a já málem ztratil nejen zaměstnání, ale i život. Ten kus olova z osmatřicítky, který mi prošpikoval střeva, ve mně nadělal paseku i jinak. Bez něho bych se nebyl setkal se Zannou Martinovou, žil bych napořád v pavučinách zašlé slávy a nebyl bych prospěšný nikomu, nejméně sobě.

Ta střela byla začátkem mého osvobození, i když mě to tehdy ve snu nenapadlo. Kulku jsem dostal, protože jsem nedával pozor, a pozor jsem nedával, protože jsem se nudil.

V nemocnici jsem postupně přicházel k sobě v soukromém pokoji, za který mi brzy poslali pořádně mastný účet. Ještě než jsem otevřel oči, už jsem litoval, že jsem neodkráčel ze světa nadobro. Měl jsem pocit, že mi někdo zapálil táborák přímo pod pupkem.

Nade mnou poletoval hlasitý a rozčilený hovor. Hlavu jsem měl tupou a narkóza se mi ještě pořád převalovala v mozku jako mraky na letním nebi. Ani jsem se moc nesnažil pochopit, o čem je vlastně řeč.

"Píchnete mu něco, aby se dřív vzbudil?"

"Ne."

"Nemůžeme nic dělat, dokud si ho neposlechneme, to přece musíte uznat. A teď je sedm hodin po operaci. Tak snad..."

"... ale předtím byl na sále celé čtyři hodiny. Nebo chcete dokončit, co načala ta střela?"

"Pane doktore..."

"Je mi líto, ale budete muset počkat."

To je ono. Ty jsi můj hoch. Budou muset počkat. Kdo by pospíchal zpátky do toho neradostného světa. Nejlepší by bylo tak na měsíc usnout a začít znovu, až ten táborák zhasne. Neochotně jsem otevřel oči.

Byla noc. Uprostřed stropu svítila kulatá lampa. To by souhlasilo. Bylo ráno, když mě malý Jones našel, jak tiše vytékám na linoleum v kanceláři. Sel telefonovat a mně připadalo, že uběhlo nejmíň půl dne, než mi píchli do ruky tu první blahoslavenou injekci. Uvažoval jsem, jestli čtyřiadvacetihodinový náskok může stačit vyděšenému a nešikovnému podvodníčkovi, aby se nenápadně vytratil za hranice.

Po levé straně postele seděli dva policisté. Jeden byl v uniformě, druhý v civilu a oba se potili. V pokoji bylo velké horko. Doktor stál na pravé straně a hrál si s hadičkou, která vedla z infúzní láhve do mé ruky. Z břicha mi dost nechutně čouhaly všelijaké jiné hadičky a trubičky a vylézaly zpod tenkého prostěradla, kterým mě přikryli. Výživa a odpad; jak krásné, říkal jsem si se šibeničním humorem.

V nohách postele stál Radnor a koukal na mě. Do diskuse mezi lékařskou vědou a zákonem se nepletl. Nebyl bych čekal, že budu stát šéfovi za to, aby se osobně dostavil k lůžku nemocného. Taky je ovšem pravda, že se asi šéfovi nestává každý den, aby se někdo z jeho zaměstnanců dostal do takového nádherného průšvihu jako já.

"Je zase při vědomí a má už jasnější oči. Třeba z něho konečně něco dostaneme." Podíval se na hodinky.

Doktor se nade mne naklonil, spočítal mi puls a kývl hlavou.

"Tak tedy pět minut. Ale ani o vteřinku déle."

Ten civil předhonil Radnora o zlomek sekundy. "Můžete nám říct, kdo vás postřelil?"

Kupodivu mi ještě dělalo veliké potíže nahlas promluvit, ale nebylo to tak nemožné, jako když se mě na totéž vyptávali ráno. Ráno jsem byl už asi skoro na odchodu; teď se zdá, že jsem na cestě zpátky. Stejně měl civil bohatě času na to, aby zopakoval otázku a ještě si chvíli počkal, než se mi podařilo odpovědět.

"Andrews."

Pro policistu to neznamenalo nic. Radnor se tvářil překvapeně a zklamaně.

"Tom Andrews?" zeptal se.

"Jo."

"Říkal jsem vám, že tady Halley a ještě jeden můj člověk nalíčili takovou past; chtěli něco vyjasnit v případu vydírání, který teď vyšetřujeme. Doufali, pokud vím, že chytí velkou rybu, a místo toho se zdá, že chytili mřenku. Andrews je malá ryba. Je to takové vyžle, kterého používají jako poskoka. Ve snu by mě nenapadlo, že by mohl mít u sebe zbraň a už vůbec ne, že by jí mohl použít."

Mě to taky ve snu nenapadlo. Nešikovně vytáhl revolver z kapsy saka a roztřeseně namířil směrem ke mně. Kohoutek stiskl oběma rukama. Kdybych nebyl viděl, že to je jen Andrews, kdo skočil na naši návnadu, nebyl bych bezstarostně vykráčel z temnot umývárny, abych ho obvinil z toho, že se v jednu hodinu v noci vloupal do místnosti Hunt Radnor a spol. v Cromwellově ulici. Prostě mi nepřišlo, že by mě mohl napadnout.

Když mi došlo, že hodlá toho revolveru skutečně použít a nemává s ním jenom pro efekt, bylo už pozdě. Sotva jsem se stačil pootočit, abych vypnul světla. Kulka mě zasáhla šikmo dovnitř a ven skrz břicho. Srazila mě na kolena a pak na podlahu.

Když jsem se skládal, utíkal ke dveřím a křičel, oči vytřeštěné. Z toho, co udělal, byl skoro tak zděšený jako já.

"V kolik hodin došlo ke střelbě?" zeptal se policista.

Po malé přestávce jsem odpověděl. "Asi v jednu." S doktorem to trhlo. Nemusel nic dodávat; dobře jsem věděl, jaké mám štěstí, že jsem vůbec naživu. Proléžél jsem tu chladnou zářijovou noc na podlaze čím dál tím v horším stavu a díval se zhnuseně na telefon, který mi byl k ničemu. Pomoc jsem nemohl přivolat, protože všechny telefony v kancelářích byly zapojeny na centrálu. Mohl jsem být zrovna tak dobře až na Měsíci, místo přes dvě chodby a jedny schody od telefonistky, která klidně spala v posteli za ústřednou.

Policista si psal do notýsku. "Tak, pane Halley, mohu získat Andrewsův popis od někoho jiného, abych vás teď tolik neobtěžoval, ale byl bych rád, kdybyste mi řekl, jak byl oblečený."

"Černé džlnsy, hodně na tělo. Olivově zelený svetr. Volný černý krátký kabát." Chvilku jsem se odmlčel. "Černý kožešinový límec, černobíle kostkovaná podšívka. Všechno hodně obnošené... špinavé." Zkusil jsem to znovu. "Měl revolver v pravé kapse kabátu... utekl s ním... neměl rukavice... zřejmě není v rejstříku."

"Boty?"

"Neviděl jsem. Ale našlapoval tiše."

"Ještě něco?"

Uvažoval jsem. "Měl nějaké odznaky... jména měst, lebku a zkřížené hnáty a tak... přišité na kabátě na levém rukávu."

"Aha. Dobře. Tak se do toho tedy dáme." Zaklapl notýsek, krátce se usmál, otočil se a odešel ke dveřím i se svým partnerem v uniformě. Radnor šel s nimi, zřejmě aby doplnil Andrewsův popis.

Doktor mi znovu změřil puls a zkontroloval všechny trubičky. Tvářil se spokojeně.

"Musíte mít koňskou náturu," řekl vesele.

Radnor to zaslechl, jak se vracel. "Nemá! Koně jsou ve skutečnosti velmi choulostivá zvířata. Halley má konstituci jezdce. Dostihového jezdce. Kdysi to bylo jeho povolání. Má tělo jako tlumiče u náklaďáku... musel se vypořádávat se všemi ranami a zlomeninami, které nasbíral při závodění,"

"Tak přišel k té své ruce? Při pádu na dostizích?"

Radnorovy oči zalétly ke mně a hned se zase rozpačitě odvrátily. V kanceláři se o mé ruce nikdy nikdo nezmiňoval, když nemusel. Tedy nikdo kromě Chica Barnése, mého partnera, s kterým jsme chystali tu past a kterému bylo úplně jedno, co komu říká.

"Ano, tak nějak to bylo," řekl Radnor suše a změnil téma rozhovoru. "No, Side, přišel jsem se podívat, jestli vám je už líp. Ale dejte si načas." Nejistě na mne kývl, pak se na mě s doktorem ještě jednou ohlédl a jeden druhého vypoklonkovali ze dveří.

Radnor očividně nespěchal, abych se vrátil. Byl bych se smál, kdybych na to měl energii. Když mi tehdy nabídl místo, tušil jsem, že někde v pozadí musel čarovat můj tchán; ale byl jsem v takovém rozpoložení, že jsem si říkal, proč ne. Všechno mi bylo jedno.

Řekl jsem tedy Radnorovi "proč ne" a on mě zapsal do výplatní listiny jako vyšetřovatele dostihového oddělení; zcela ignoroval můj naprostý nedostatek zkušeností a vysvětlil ostatním zaměstnancům, že mám pracovat jako poradce, protože mám podrobné znalosti o dostihovém sportu. Přijali to celkem dobře. Možná že si tak jako já uvědomili, že jsem byl přijat ze soucitu. Mysleli si třeba, že bych vlastně z hrdosti neměl takové gesto přijmout. Ale já nebyl hrdý a bylo mi všechno jedno.

Radnorova agentura má oddělení pohřešovaných osob, oddělení ochrany, rozvodové a také sekci, která se jmenuje Bona fides a je skoro tak velká jako všechna ostatní oddělení dohromady. Většina pracovní náplně je běžná pátrací a vyšetřovací činnost, která občas vede k civilnímu a rozvodovému soudu, ale častěji končí jen diskrétním referátem, který agentura zašle klientovi. Kriminální případy Radnor také přijímá, ale vyskytují se velmi zřídka. Záležitost s Andrewsem byla první tohoto druhu po třech měsících.

Dostihové oddělení bylo skoro jako Radnorovo dítě. Když agenturu po válce koupil na armádní půjčku, dostihové oddělení tam nebylo, pokud vím. Radnor kanceláře postupně rozšířil z malého krcálku ve třech oprýskaných místnostech na podnik, který byl skoro jako národní instituce. Dal si natisknout na dopisní papír "Rychlost - výsledky - diskrétnost", a co sliboval, to taky plnil;; Celoživotní láska k dostihovému sportu a nějaká ta mladická zkušenost asi z šesti dostihů ho dovedly k tomu, že jemně upozornil Jockey klub a Národní honební výbor, že je jim agentura plně k službám (ale nevnucoval se). Jak Jockey klub, tak Národní honební výbor si nejdřív smočily prsty, a když se jim voda zdála lékavá, skočili do ní. Dostihové oddělení začalo vzkvétat. Postupem času začalo přicházet víc soukromých zakázek než úředních, zvlášť když Radnor začal poskytovat předdostihovou ochrannou bezpečnostní službu pro favority. V době, kdy jsem vstoupil do firmy, bylo oddělení Bona fides - dostihy tak úspěšné, že se roztáhlo ze své vlastní prostorné místnosti ještě do vedlejší kanceláře. Za přijatelný honorář mohl trenér získat přehled o charakteru a minulosti perspektivního kupce, bookmaker o klientovi a klient o bookmakerovi, kdokoli o komkoli.

Označení "pověřeno Radnorem" vešlo do dostihového jazyka. Znamenalo to "pravé, nefalšované, důvěryhodné." Slyšel jsem dokonce, jak kdosi tohoto označení použil o koni.

V Bona fides mi nikdy nedali žádný úkol. Většinu práce dělala parta nenápadných policistů ve výslužbě a ti dosahovali maximálních výsledků v minimálním čase. Nikdy mě neposlali prosedět noc před boxem favorita, přestože bych to byl milerád dělal. Nikdy jsem nebyl v bezpečnostní patrole na závodišti. Když rozhodčí požádali o agenty, kteří by v průběhu závodu dohlédli na nežádoucí hosty, nikdy neposlali mě. Když bylo zapotřebí vyhlížet kapesní zloděje na tribunách, nikdy jsem to nedělal já. Radnor měl vždy dvě stejné výmluvy, proč mi takovou práci vůbec nedává: za prvé, že mě na závodištích příliš dobře znají a nemohl bych být nenápadný, a za druhé, že i když by mi to bylo třeba jedno, on absolutně odmítá ukládat bývalému šampiónu Velké Británie práci, která by ho ponižovala.

Výsledek toho všeho byl, že jsem se většinu času poflakoval po kancelářích a četl referáty těch druhých. Když se mě někdo zeptal na odbornou radu (na to jsem tam vlastně byl), poradil jsem. Když se mě někdo zeptal, co bych dělal za určitých zvláštních okolností, odpověděl jsem. Časem jsem dobře poznal všechny agenty, a když se objevili v kancelářích, společně jsme klábosili. Já měl čas vždycky. Když jsem si někdy vzal den volna a odjel na dostihy, nikomu to nevadilo. Občas mě napadlo, jestli si toho vůbec všimnou.

Čas od času jsem upozornil Radnora na to, že mě tam nemusí držet, když mě zřejmě platí jen za nicnedělání. Řekl pokaždé, že pokud jsem spokojený já, je on taky. Měl jsem pocit, že na něco čeká, ale když to nebyl můj odchod, tak jsem tedy opravdu nevěděl, co by to mohlo být. Tak takhle jsem proklepal v agentuře dva roky přesně na den, než jsem vkráčel do cesty Andrewsově kulce.

Sestra přišla zkontrolovat všechny hadičky a trubičky a změřit mi krevní tlak. Vypadala jako ze škatulky a byla šikovná. Usmála se, ale nepromluvila. Čekal jsem, jestli snad neřekne, že za dveřmi stojí moje vystrašená žena a ptá se na mě. Neřekla to. Moje žena nepřišla a nepřijde. Jestliže jsem si ji nedovedl udržet, když jsem byl ještě řádně naživu, proč by ji sem mělo dohnat to, že mi smrt stála málem u hlavy. Jenny. Moje žena. Ještě stále moje žena, navzdory tříletému odloučení. Lítost nám oběma nedovolila učinit poslední rozhodný krok k rozvodu; prošli jsme spolu obdobím vášně, radosti, sporů, hněvu až ke konečnému krachu. Zbývala jen lítost, a ta nestačila na to, aby ji za mnou přivedla do nemocnice. Viděla mě už mockrát v nemocnicích. Už v tom nebylo nic dramatického a moje ležící postava i s těmi trubičkami už na ni nemohla zapůsobit. Nepřijde, nezatelefonuje, nenapíše. A já jsem osel, protože si přeji, aby se ozvala.

 

Dny plynuly pomalu a pro mě ne moc příjemně, ale postupně odstranili všechny trubičky až na tu, co mi vedla do paže, a já se začal uzdravovat. Policie Andrewse nenašla, Jenny nepřišla. Radnorovy písařky mi poslaly hezké přání k uzdravení a nemocnice mi dala účet.

Jednou večer ke mně vklouzl Chico, ruce.v kapsách, a šklebil se jako vždycky. Pěkně pomalu si mě prohlédl a zašklebil se pokud možno ještě víc.

"Radši ty než já, parťáku," řekl.

"Jdi se vycpat."

Zasmál se. Měl taky proč; dělal jsem tehdy za něho, protože měl schůzku s děvčetem, a z Andrewsovy kulky měl mít břichabol on a ne já.

"Andrews," řekl zamyšleně,)vkdo by to byl řekl? Taková nachcípaná myš. Stejně, kdybys byl udělal to, co jsem ti říkal, zůstal schovanej v umývárně a pěkně tiše ho vyfotografoval s infračervenou, mohli jsme ho potom kliďánko sebrat a ty sis mohl válet zadek v kanceláři jako jindy a nemusel ses tady potit."

"Jen nech na hlavě," řekl jsem, "co bys udělal ty?"

Ušklíbl se: "Asi to samý. Byl bych si řekl, že na toho skrčka bude stačit, když s ním drobet zacvičíme; a von vyvalí, kdo ho poslal."

"Jenže to teď nevíme."

"Ne," vzdychl, "a starej kvůli tomu není zrovna moc roztomilej. Věděl, že kanceláře používám jako pasti, ale nemyslel si, že to bude fungovat, a teď, když se tohle stalo, nechce se mu to moc líbit. Dělá, co může, aby to celý ututlal. Říká, že místo malýho zlodějíčka mohli poslat bombu. A eště k tomu Andrews rozflákal vokno, když tam lezl, a já to asi budu muset cvakat. To se ví, že ten spratek malej neumí ani se šperhákem."

"Já to okno zaplatím."

"Jo," šklebil se od ucha k uchu, "to sem věděl, že řekneš, když se vo tom zmíním."

Přecházel po pokoji a všechno si prohlížel. Moc tam toho k vidění nebylo.

"Co je v tý flašce, co ti kape?"

"Nějaká výživa, pokud vím. Nedávají mi vůbec nic k jídlu."

"Asi mají strach, že bys praskl."

"Asi."

Přecházel dál. "A to nemáš ani televizi? To by ti přeci muselo dělat dobře, kdyby ses mohl koukat, jak tam střílejí do jinejch vrtáků se skopovejma hlavama." Podíval se na teplotku v nohách postele. "Měls dnes ráno přes čtyřicet, řekli ti to? Myslíš, že to zabalíš?"

"Ne."

"No, jak jsem slyšel, tak k tomu moc nechybělo. Říkal malej Jones, že podlaha v kanceláři byla zasviněná takovou spoustou krve, že by z toho byl aspoň kýbl jelit."

Musím říct, že Jonesův smysl pro humor nebyl podle mého vkusu.

"Vrátíš se k nám?" zeptal se Chico.

"Možná."

Vzal provázek od rolety a začal na něm vázat uzlíčky. Díval jsem se na něho, na jeho tenkou postavu nabitou takovým množstvím energie, že mu dělalo potíže být chvíli v klidu. Musel marně trávit dvě noci na stráži v umývárně, než jsem ho vystřídal, a věděl jsem, že by takovou nečinnost nesnesl, kdyby neměl svou práci opravdu rád. Z Radnorových lidí byl nejmladší. Rylo mu myslím asi čtyřiadvacet let. Kdosi ho jako miminko v kočárku odložil u dveří policejní stanice; nikdo přesně nevěděl, kdy se vlastně narodil.

 

Chico často říkával, že kdyby mu policie nebyla prokázala tolik dobrodiní, byl by později určitě využil příležitostí, které se mu nabízely, a stal se delikventem. Nikdy nedosáhl předepsané výšky, aby se mohl stát řádným policistou. Dostat se k Radnorovi bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat. Vedl si tam velmi dobře. Velice rychle mu to zapalovalo a nikdo neměl tak rychlé pohybové reakce jako on. Jeho koníček bylo judo a karate a kromě všech běžných hmatů a chvatů se také naučil všelijaké nečekané záludnosti. To, že byl tak malý, určitě nemělo žádný vliv na jeho výkonnost v zaměstnání.

"Jak pokračuješ s případem?" zeptal jsem se.

"S kterým? Jo tak... s tím. No, co tě střelili, tak se zdá, že jim nějak ušla pára. Brintonovi od tý doby nepíšou žádný výhružný dopisy, ani mu netelefonujou. Ten, co se na něj tlačil, zřejmě dostal vítr. V každým případě se cejtí vo moc bezpečnějc a tahá se vo honorář. Tak bych to vodhadl, že za pár dní už ho v noci za ručičku nikdo držet nebude. Já sem z toho v každým případě venku. Letím zejtra z Newmarketu do Irska a budu se dělit vo stáj s hřebcem za sto tisíc liber."

Provádět doprovodní službu byla další práce, kterou jsem nikdy nedělal. Chico to měl rád a jezdil často. Byl velice žádaný, protože kdysi přehodil metrákového vetřelce přes dvoumetrovou zeď.

"Měl by ses vrátit," řekl najednou.

Překvapilo mě to. "Proč?"

"Já nevím," zašklebil se. "Je to vlastně blbost, když sám stejně houby děláš, ale všichni si nějak zvykli na to, že se vyskytuješ. Chybíš jim, miláčku, až by ses divil."

"To si ze mne jasně utahuješ."

"Jo..." Rozvázal uzlíčky na provázku, pokrčil rameny a vrazil ruce do kapes. "Páni, z tohodle baráku se mi dělá nanic. Smrdí to tu teplou karbolkou. Brr! Jak dlouho tu eště budeš hnít?"

"Dobu," řekl jsem mírně, "přeji ti šťastnou cestu."

"Tak ahoj." Kývl na mě a s úlevou se šinul ke dveřím. "Chceš něco? Myslím jako něco ke čtení nebo tak?"

"Ne, děkuji."

"Tak nic... to seš celej ty, Side. Necficeš nic." Zašklebil se a odešel.

Nechtěl jsem nic. To jsem byl celý já, v tom byla ta potíž. Kdysi jsem měl, co jsem si na světě nejvíc přál, a ztratil jsem to navždycky. Pak už jsem nenašel nic, co bych mohl chtít. Koukal jsem do stropu a nechal čas plynout. Nepřál jsem si nic jiného než se zase postavit na nohy a nemít už pocit, jako bych snědl metrák nezralého angreštu.

 

Za tři týdny po střelbě mě navštívil tchán. Přišel pozdě odpoledne a přinesl s sebou malý balíček, který bez poznámky položil na noční stolek.

"Tak jak se ti daří, Side?" Posadil se do křesla, hodil nohu přes nohu a zapálil si doutník.

"Už jsem více méně v pořádku. Brzy odtud vystřelím.

"Tak je to dobré. A plány máš..."

"Nemám žádné."

"Nemůžeš se vrátit do práce bez nějaké... hm... zotavené," poznamenal.

"To máš asi pravdu."

"Možná že bys raději někam na jih," pečlivě si prohlížel doutník. "Ale já bych byl rád, kdybys chtěl být nějaký čas se mnou v Aynsfordu."

Hned jsem neodpověděl.

"Bude..."

"Ne, nebude tam. Odjela do Athén k Jill a Tonymu. Včera jsem ji vyprovodil, nechá tě pozdravovat."

"Děkuji," řekl jsem suše.

Nevěděl jsem, mám-li být rád nebo nerad, že se nesetkám se svou ženou. Taky jsem si nebyl jist, jestli celá cesta k sestře Jill nemá diplomatický ráz, jako Tonyho zaměstnání na vyslanectví.

"Přijedeš? Paní Crossová se o tebe výtečně postará."

"Dobře, Charlesi, děkuji ti. Na nějaký čas rád přijedu."

Držel doutník v zubech, mhouřil oči před kouřem a vytáhl diář.

"Tak počkej: řekněme, že bys odtud odešel tak asi za týden... Nemá smysl spěchat, dokud nejsi v pořádku..., to by tedy bylo dvacátého šestého... řekněme, že bys k nám přijel od neděle za týden, budu celý den doma. Hodí se ti to tak?"

"Jistě, budou-li s tím páni doktoři souhlasit."

"Tak dobře." Zapsal si to, odložil diář, vyndal doutník opatrně z úst a usmál se na mě s obvyklým nevyzpytatelně prázdným pohledem. Seděl tam tak samozřejmě v pěkném tmavém obleku, Charles Roland, admirál Královského námořnictva ve výslužbě, muž, který zdaleka nevypadal na svých šestašedesát let.

Na fotografiích z války byl vysoký, rovný, skoro kostnatý, s vysokým čelem a hustými tmavými vlasy. Čas mu vlasy postříbřil, zvýšil čelo a přidal mu na váze tam, kde to nebylo na škodu. Většinou měl okouzlující chovaní, ale občas byl panovačný a nepříjemný. Užil jsem bohatě obojího.

Usadil se pohodlně v křesle a zvolna se rozhovořil o dostizích.

"Co si myslíš o novém steeplu v Sandownu? Nevím jak ty, ale já si myslím, že to zajistili dost nešťastně. Za stávajících podmínek budou mít příliš malou návštěvu, a jestli nakonec ještě DeviFs Dyke nepoběží, tak to bude pro publikum nepřitažlivě par excellence."

Začal se zajímat o koně teprve před několika lety, ale nedávno ho moc potěšilo, když byl na dvou dostizích navržen za rozhodčího. Když jsem tak poslouchal, s jakou lehkostí a informovaností hovoří o dostizích a jak samozřejmě používá dostihové hantýrky, v duchu jsem se bavil. Dobře jsem si pamatoval, jak na něj před lety zapůsobilo, že se Jenny zasnoubila s žokejem, jaký měl ke mně odpor jako k budoucímu zeti, jak se nedostavil na naši svatbu a jak tvrdě a dlouho dával najevo svůj nesouhlas, skoro se mnou slovo neztratil a sotva se na mě i jen podíval.

Myslel jsem si tehdy, že je to čiré snobství, ale tak jednoduché to nebylo. Jistě si myslel, že pro něho nejsem dost dobrý, ale ne proto (nebo ne hlavně proto), že jsem neodpovídal příslušným třídním nebo společenským požadavkům. Pravděpodobně bychom si nikdy nebyli porozuměli, a tím méně se naučili mít jeden druhého rádi, kdyby nebylo jednoho deštivého odpoledne a jedné partie šachu.

Přijeli jsme tehdy s Jenny do Aynsfordu na jednu z našich trapných návštěv. Jedli jsme rostbíf téměř v úplném tichu, Jennin otec koukal nezdvořile z okna a bubnoval prsty na stole. Rozhodl jsem se, že už tam nepojedu. Měl jsem toho dost. Ať ho Jenny navštěvuje sama.

Po obědě řekla, že si potřebuje probrat knížky, když teď máme novou knihovnu, a odešla nahoru. Charles Roland a já jsme se s nechutí dívali jeden na druhého. Odpoledne se zdálo nekonečně dlouhé a do zahrady nebo do parku nebylo možné utéct, protože venku lilo.

"Hrajete šachy?" Zeptal se znuděně a zřejmě očekával zápornou odpověď.

"Pravidla znám," řekl jsem.

Pokrčil rameny a zřejmě si myslil, že hra bude míň namáhavá než konverzace; přinesl šachovnici a pokynul mi, abych si sedl proti němu. Je jinak dobrý hráč, ale tehdy odpoledne se nudil, měl špatnou náladu a nesoustředil se; porazil jsem ho brzy. Nemohl tomu uvěřit. Seděl, koukal na šachovnici a hrál si s poslední figurkou, kterou jsem ho dostal.

"Kde jste se učil?" zeptal se konečně a díval se stále dolů.

"Z knihy."

"Hrál jste hodně?"

"Ne, ne moc často. Tu a tam. Hrál jsem ale s dobrými hráči."

"Hm." Odmlčel se. "A zahrál byste si ještě?" Hráli jsme. Byla to dlouhá partie a končila patem, při kterém na šachovnici skoro nic nezbylo. Za čtrnáct dní zavolal a pozval nás, abychom přijeli příště na dva dny. To byla první olivová ratolest. Pak jsme do A-ynsfordu jezdili častěji a s větší ochotou. Hráli jsme s Charlesem občas šachy, oba jsme vyhrávali a prohrávali asi tak nastejno a Charles čas od času zkusmo zajel na dostihy. Je paradoxní, že od té doby náš vzájemný respekt vzrostl tak, že dokonce přežil i fiasko mého manželství s Jenny a Charlesův zájem o dostihy se každým dalším rokem prohluboval a vzrůstal.

"Včera jsem byl v Ascotu." Odklepl si popel z doutníku. "Sešlo se tam toho dost, když uvážíš, jaké bylo počasí. Vypil jsem skleničku s tím handicaperem, Johnem Paganem. Příjemný člověk. Byl velice spokojený sám se sebou, protože po dostihu na tři míle byl vznesen protest - zcela jasné křižování dráhy před cílem. Carter přísahal, že si nemohl pomoci, že mu kůň bočil, ale jemu nemůžeš věřit ani slovo. Rozhodčí to nicméně od něj vzali. Co taky mohli dělat jiného. Wally Gibbons byl vynikající v handicapových překážkách, ale pak pěkně zpackal ročky."

"Má moc těžkou ruku na ročky."

"Ale je to krásná dráha."

"Stoprocentní." Ze žaludku se mi rozlila vlna slabosti po celém těle. Nohy se mi pod dekou třásly. To se stávalo každou chvíli. Bylo to k vzteku.

"Jsem rád, že Ascot patří královně a že ho parceláři nemohou ohrozit." Usmál se.

"Ano, jistě."

"Jsi unavený," řekl najednou. "Moc jsem se tu zdržel."

"Nejsem," bránil jsem se. "Opravdu, je mi prima." Zhasil nicméně doutník a vstal. "Znám tě příliš dobře, Side. To, co ty myslíš svým,je mi prima, se vůbec nekryje s představou normálních lidí. V každém případě, kdybys od neděle za týden nebyl natolik v pořádku, abys mohl jet do Aynsfordu, de) mi, prosím, vědět. Jinak se tam uvidíme."

"Dobře. Spolehni se."

Odešel a ponechal mě úvahám o tom, jak zatraceně rychle na mě padá únava. Musí to být věkem, říkal jsem si s úšklebkem, stářím jedenatřiceti let. Opotřebovaný, unavený, otlučený Sid Halley, chudák starý. Šklebil jsem se do stropu.

Přišla sestra vyřídit večerní záležitosti.

"Dostal jste balíček," řekla veselým tónem, jako by mluvila s debilním dítětem, "nepodíváte se do něho?" Zapomněl jsem.

"Chcete, abych vám to rozbalila, totiž, jestli vám třeba nedělá potíže ta vaše ruka, když otevíráte balíčky?"

Snažila se být vlídná. "Ano, děkuji," řekl jsem.

Rozřízla nůžkami obal a rozpačitě se zadívala na tmavou štíhlou knížku, kterou našla uvnitř.

"Myslíte, že to je opravdu pro vás? Tohle nevypadá jako knížky, které lidi nosí pacientům do nemocnice."

Podala mi knihu do pravé ruky a já si přečetl název vyražený zlatými písmeny na vazbě. Stručný nárys zákona o akciových společnostech.

"Můj tchán to tu nechal úmyslně. Je to pro mě."

"Aha, já si jenom myslela, že pro lidi, kteří nemohou jíst hroznové víno a tak, musí být těžké přemýšlet." Kutila něco kolem mé postele, šikovná a trochu generálská, a konečně mě nechala zase o samotě.

Stručný nárys zákona o akciových společnostech. Prolistoval jsem několik stránek; skutečně to byla kniha o podnikání, nabitá právnickými formulemi. Beletrie pro nemocného to tedy nebyla. Odložil jsem knihu na noční stolek.

Charles Roland byl neobyčejně chytrý člověk a rád svou inteligenci uplatňoval. Když si mě Jenny vybrala za muže, nevadil Charlesovi ani tak můj původ, jako to, že dceřinu volbu považoval za ústup od tradičně vysoké duševní úrovně rodu. Sám se nikdy s žádným žokejem nesetkal, závodění neměl rád a předpokládal, že každý, kdo se něčím takovým zabývá, je buď podvodník nebo debil. Přál si, aby si jeho dcery vybraly inteligentní muže. Vznešený původ a bohatství považoval za méně důležité, protože především chtěl mít zetě, s kterými by se mohl s potěšením stýkat. JIH mu udělala radost, když si vzala Tonyho, a Jenny ho zklamala, když si vybrala mě. Tak se mu to aspoň jevilo, než zjistil, že jsem aspoň schopen s ním tu a tam hrát šachy.

Protože jsem věděl, jak Charles uvažuje a jedná, bylo mi jasné, že knížku nepřinesl náhodou a nenechal ji ležet omylem. Chtěl, abych ji četl s nějakým zcela určitým cílem, a zřejmě to časem mělo být ku prospěchu buď mně nebo jemu. Chtěl mě snad vmanévrovat do podnikání, když jsem se neosvědčil v agentuře? Ta kniha byla pokyn, pokyn k něčemu zcela určitému.

Zopakoval jsem si znovu všechno, o čem hovořil, a snažil se najít nějakou narážku. Dost urputně trval na tom, abych jel do Aynsfordu. Poslal Jenny do Athén. Hovořil o dostizích, o novém dostihu v Sandownu, o Ascotu, o Johnu Paganóvi, Carterovi, Wallym Gibbonsovi... to všechno nic neříkalo, nemohl jsem zaboha přijít na nějakou spojitost se zákony podnikání.

Vzdychl jsem a zavřel oči. Moc dobře mi nebylo. Ostatně, knížku číst nemusím, ani se nemusím honem rozjet, kam Charles ukáže. Ale nakonec - proč ne. Neměl jsem nic jiného v plánu. Rozhodl jsem se, že se přece jen pustím do té nezáživné "povinné školní četby". Ale až zítra. Možná.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist