<<< Literární doupě
Literární doupě

Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

SMRTÍCÍ ZKOUŠKA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Hot Money - Francis Dick
 
 
cena původní: 219 Kč
cena: 216 Kč
Hot Money - Francis Dick
Front Runner - Francis Felix
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Front Runner - Francis Felix
Triple Crown - Francis Felix
 
 
cena původní: 419 Kč
cena: 372 Kč
Triple Crown - Francis Felix

 

   1   >

 

 

1

Napadly mne hned tři pádné důvody, proč nejet do Moskvy. Jeden z nich představovala šestadvacetiletá plavovlasá slečna. Právě si vybalovala kufr.

Řekl jsem: "Neumím rusky."

"To předpokládáme."

Můj návštěvník si decentně usrkl trošku růžového ginu a povzdechl si nad mou tupohlavostí. Mluvil lehce nadřazeně.

"Nikdo od vás znalost ruštiny neočekává."

Svoji návštěvu předem ohlásil, odvolal se na přítele mého přítele.

Představil se jako Rupert Hughes-Beckett a upozornil mne, že jeho záležitost je jaksi - důvěrného charakteru. Prý by mi byl vděčný, kdybych mu pomohl a obětoval mu půl hodiny.

Když zazvonil a já mu otevřel, hned mne napadlo, že vidím mandarina, tedy vysokého vládního činitele. Čím déle mluvil, každým gestem, každým slovem dojem mandarína prohluboval. Bylo mu asi padesát, vysoký, hubený, nažehlený, elegantní boty. Vyzařovala z něj neotřesitelná civilizovaná zdvořilost. Mluvil kultivovaně, s přivřenými ústy, jako by staženými rty zadržoval všechna nežádoucí slova.

Přesně měřil i každé gesto rukou, dokonce i výraz a pohyb očí. Občas se na okamžik zadíval kamsi za mne, jinak se mi ale soustředěně díval do očí, pokud se nezahleděl na své ruce nebo svoji skleničku.

Setkal jsem se v životě s mnoha muži jeho druhu, a řadu z nich jsem měl rád. Pan Hughes-Beckett mi však byl od počátku nesympatický, i když jsem vlastně nevěděl proč. Odpor, který jsem vůči němu cítil, vedl automaticky k tomu, že jsem na jeho nabídku nehodlal přistoupit, chystal jsem se říct ne.

"Mnoho času byste s tím neztratil," vysvětloval trpělivě. Předpokládáme, že tak týden, možná dva, víc ne."

Snažil jsem se mluvit se stejnou ovládanou zdvořilostí jako on.

"Proč se tam nevydáte sám? Navázal byste snáz potřebné kontakty."

V očích mu nepatrně blesklo podráždění. "Bylo rozhodnuto, že bude lépe, bude-li vyslán někdo, komu jsou blízcí... koně."

Neslušelo se odpovědět nezdvořile, proto jsem se jen v duchu zasmál

myslel si své. Panu Hughesovi-Beckettovi by se to nelíbilo. Podle Snu, jakým vyslovil slovo "koně", jsem usoudil, že ke svému okamžitému poslání má stejně záporný vztah jako já. Tím si mne ovšem nijak nezískal, ale aspoň jsem začínal chápat, proč mi je nesympatický. Byl vychovaný, dělal co mohl, ale nepodařilo se mu zastřít přezíravost -znal jsem ten postoj příliš dobře, snadno jsem ho rozpoznal.

"Na vašem ministerstvu nejspíš nemáte žádné jezdectvo," poznamenal jsem uštěpačně.

"Prosím?"

"Ale proč zrovna já?" Uvědomil jsem si, že se ptám se zoufalstvím nedobrovolně zvoleného. Proč zrovna já? Já to nechci. Jděte s tím do háje, vyberte si někoho jiného. Dejte mi s tím pokoj.

"Bylo mi řečeno, abych se obrátil na vás, protože máte... jméno," usmál se, jako by to nebral vážně. Dodal: "Také na to máte čas."

To byla rána pod pás. Snažil jsem se tvářit ledově. Sundal jsem si brýle a prohlížel si je přivřenýma očima, jako bych se chtěl přesvědčit, jestli jsou skla čistá. Pak jsem si zase brýle nasadil. Tuhle taktiku jsem užíval už dlouho, když jsem chtěl získat čas. Začal jsem s ní, když mi bylo šest a učitel se mě ve škole při aritmetice zeptal, co jsem udělal s násobencem.

Tehdy jsem si sundal svoje soví brýle se stříbrnými obroučkami, díval se na rozmazaný obraz učitele a podléhal panice. Co je probůh násobenec?

"Prosím, já za to nemůžu, pane, to já ne."

To, jak se mi učitel vysmál, jsem nikdy nezapomněl. Stříbrné obroučky jsem pak zaměnil za zlaté, později za plastové a nakonec za želvovinové. Když jsem nevěděl co říct, brýle jsem si sundával.

"Je listopad, a já mám kašel," namítl jsem.

Malichernost mé výmluvy způsobila, že se můj host sklonil ještě blíž ke své křišťálové skleničce a ponořil se do hlubokého ticha.

"Obávám se, že musím odmítnout."

Zvedl hlavu a klidně, civilizovaně se na mne zadíval. "Na jistých místech zavládne zklamání, ba možno říci, že bezradnost."

"Lichotky si schovejte pro někoho jiného."

"Převládl názor, že právě vy..." Nedořekl. Slova visela ve vzduchu.

"Čí názor? Čí konkrétně?"

Potřásl mírně hlavou, odložil prázdnou skleničku a vstal.

"Vaši odpověď budu na příslušných místech tlumočit."

"Tlumočte i mé politování," dodal jsem.

"Jak si přejete, pane Drewe."

"Stejně bych neuspěl, nejsem detektiv, jsem farmář."

Úkosem se na mne podíval, jako by chtěl říct (co by jiný řekl): "Ale ale, jděte s tím do háje."

Vyprovodil jsem ho do haly, pomohl mu do kabátu, přidržel dveře a díval se za ním, jak v mrazivém vzduchu prostovlasý odchází ke svému daimleru s čekajícím řidičem. Na rozloučenou se na mne s neproniknutelným výrazem upřeně zadíval okénkem velkého vozu. Ten se pak se skřípotem kol na štěrku rozjel k bráně. Já se ve studeném vzduchu rozkašlal. Vrátil jsem se do domu.

Emma právě scházela po elegantním oválném schodišti ve svém víkendovém oblečení: džíny, objemný svetr, vysoké boty. V tu chvíli mne napadlo, jestli ve dvacátém druhém století budou dívky v tom krásném prostředí, mezi půvabně lomenými zdmi, vypadat stejně nepatřičně. Pokud dům tak dlouho vydrží.

"Takže si dáme smaženou rybu a televizi?" zeptala se.

"Nejspíš."

"Máš zase bronchitidu."

"Není nakažlivá."

Došla pod schody a ihned zamířila do kuchyně. V pátek jí vždycky chvíli trvalo, než ze sebe setřásla napětí všedních dní, už jsem si zvykl na její nekoordinované příjezdy a na to, jak je v prvních hodinách jako naježená a nepřístupná. Už jsem se nepokoušel vítat ji s něhou. Nebyla ochotná líbat se před desátou a milovat se před půlnocí. Vždy se přirozeně chovala teprve v sobotu odpoledne. Neděli jsme trávívali v pohodě a v pondělí ráno v šest odjížděla.

Lady Emma Loudersová-Allenová-Croftová, dcera, sestra a teta vévodů, se dala na "pracující ženu". Byla zaměstnaná na plný úvazek, bez jakýchkoli privilegií, v jednom londýnském obchodním domě. Snažila se sice být v ranku obyčejných zaměstnanců, ale ať dělala co chtěla, nevyhnula se povýšení. Jmenovali ji nákupčí ložního prádla ve druhém patře. Emma, nadaná organizačními schopnostmi, byla ze svého povýšení nesvá. Bylo mi jasné, že za to může její vychování, škola pro urozené mladé dámy, kde jí vtloukli do hlavy levičácké představy o tom, že intelekt je elitářský a že jen cesta manuální práce je pravou cestou do nebe.

Její sebetrýznitelské puzení ji v minulosti zavedlo do kaváren jako servírku, za pulty obchodů jako prodavačku, a ne a ne vyprchat. Kdyby nepracovala, určitě by hlady nezemřela, ale mohla by snadno propadnout alkoholu nebo drogám.

Byl jsem přesvědčený, že by při svých schopnostech a energii měla studovat, něčím se vyučit, jít na vysokou školu, že by byla víc platná, než jenom prací svých rukou. Věděla dobře, co si myslím, ale už jsem o tom přestal mluvit, zkušenost mne poučila, že tohle téma je tabu, že vede ke zbytečným scénám a neshodám.

"Proč se sakra taháš s tou bláznivou, nevyrovnanou holkou?" často se mne ptával můj nevlastní bratr. Nikdy jsem mu nevysvětlil, že dávka životní energie jednou do týdne je pro srdce prospěšnější, než každodenní zdravotní cvičení.

Emma se dívala do ledničky. Světlo jí ozařovalo jemně modelovanou tvář a platinové vlasy. Obočí měla tak světlé, že bez nalíčení bylo skoro neviditelné, stejně jako její řasy bez maskary. Někdy si oči nápadně líčila, jindy ponechala vše přírodě. Podle nálady.

"Nemáš tu žádný jogurt," řekla.

Povzdechl jsem si. Zdravá strava nebyla to moje. "Nemám ani ovesné vločky," doplnil jsem.

"Kelp."

"Co prosím?"

"Mořské řasy, komprimované, v takových kostkách. Velmi zdravé."

"Určitě."

Jablečný mošt a ocet, med, organicky pěstovaná zelenina."

"Takže avokáda a artyčoky už nejíme?"

Vytáhla z lednice kus holandského sýra a zamračila se. "Tohle je dovoz, měli bychom dovoz omezit. Potřebujeme obrannou ekonomiku."

"Takže už žádný kaviár?"

"Kaviár je nemorální."

"Byl by nemorální, i kdyby ho bylo hodně a byl levný?"

"Nehádej se se mnou. Co chtěl ten tvůj host? Máme tyhle šlehačkové dorty k večeři?"

"Ano, máme. Chtěl, abych jel do Moskvy."

Vztyčila se a přísně se na mne podívala. "To je hloupý vtip."

"Před měsícem jsi tvrdila, že šlehačkové dorty jsou andělská potrava."

"Nehraj si na pitomce."

"Chtěl, abych jel do Moskvy, abych tam něco vyřídil, ne na marxistické školení."

Pomalu zavřela ledničku.

"Cos tam měl vyřídit?"

"Chtěl, abych tam někoho vyhledal. Jenže já tam nejedu."

"Koho?"

"To mi neřekl." Odvrátil jsem se od ní. "Pojď do obývacího pokoje, dáme si skleničku u krbu."

Šla za mnou přes halu a usadila se před ohněm do hlubokého křesla, v ruce sklenku bílého vína.

"Jak ti vzkvétají prasátka, husy a mandragora?"

"Děkuju, dobře."

Neměl jsem ani prasata, ani husy, ani mandragoru. Měl jsem hodně hovězího dobytka a asi pět čtverečních kilometrů Warwickshiru. K tomu všemu patřily všechny soudobé obtíže potravinové výroby. Naučil jsem se měřit výtěžnost na tuny na hektar a vláda mne o moudrosti své zemědělské politiky nepřesvědčila. Platila mi totiž za to, abych určité věci nepěstoval, a hrozila mi pokutou, kdybych je přece jen pěstoval.

"A co koně?" zeptala se Emma.

"No... "

Líně jsem se v křesle natáhl a zadíval se na její stříbřité vlasy ozářené světlem lampy. Napadlo mne, že je nejvyšší čas, abych přestal přivírat oči při pomyšlení, že už nikdy nepojedu dostihy.

"Koně bych mohl prodat."

"Mohli by běhat honební... "

"To není ono. Stejně to nejsou hunteři, jsou to dostihoví koně, měli by běhat na dráze."

"Celá léta jsi je trénoval... proč si někoho nezjednáš, aby je jezdil?"

"Trénoval jsem ty koně, protože jsem je sám jezdil, pro jiného to dělat nechci."

"Neumím si tě bez koní představit."

"Já sebe taky ne."

"Je to proklatá škoda."

"Já myslel, že patříš k těm, co hlásají: My víme nejlíp, co je pro vás nejlepší, a koukejte se podle našich rad zařídit."

"Někdy člověk musí svého bližního chránit před ním samotným."

"Jak to?"

"To je přece jasné," zadívala se na mne.

"Prevence je teď vzkvétající obor," řekl jsem trpce. "Celá houština předpisů brání lidem v přirozeném, všedním riziku..., k úrazům ale nepřestává docházet. Navíc máme teroristy."

"Tebe to nepřestává míchat, co?"

"Ano."

"Myslela jsem, že tě to přejde."

"Vztek mě přešel, ale mrzet mě to nepřestane."

Měl jsem v dostizích štěstí, měl jsem štěstí na dobré koně, a překážkové ježdění mi skýtalo závratné chvíle tmy i jasu, strachu i vítězoslávy, blaženosti, citů, jaké naplňují duši po okraj. Kdyby mne nechali na pokoji, byl bych ten podzim pilně startoval, kde se dalo,

a těšil bych se na velké jarní amatérské dostihy. Sice jsem nebyl světový zázrak, pokud jde o zdraví, trpěl jsem nemocemi dýchacích cest podobně jako auto trpí rezavěním, ale fyzické síly jsem měl víc než dost. Kdosi kdesi ale před krátkou dobou vymyslel tu pitomost, že dostihoví jezdci nesmějí nosit brýle.

Je pravda, že si hodně lidí myslí, že jezdit v brýlích je hloupost, možná mají pravdu, ale sakra, jezdil jsem v nich léta, párkrát jsem si rozbil obroučky a trochu se pořezal, ale oči jsem si neporanil nikdy, ostatně jsou to přece sakra moje oči, tak co!

Kontaktní čočky zakázané nebyly, i když i pro ty platila určitá omezení, jenže já je prostě nesnášel. Zkoušel jsem to s nimi znovu a znovu, ale vždy to vedlo k zánětům spojivek. Z toho vyplynulo, že když nemůžu jezdit s kontaktními čočkami, nemůžu jezdit vůbec. Dvanáct let radosti skončilo. Musel jsem se rozloučit s dobrodružstvím, odvahou, rychlostí a bezdechým nadšením. Je nám líto, že to bolí, říkali, je to ale přece ve vašem vlastním zájmu.

Víkend míjel jako obvykle. V sobotu dopoledne jsme si vyjeli po farmě, odpoledne jsme jeli na místní dostihy do Stratfordu nad Avonou a večer jsme se najedli s přáteli. V neděli jsme si přispali a pak jsme se povalovali v obývacím pokoji u krbu, kolem nastláno novin, jako když nasněžilo, před sebou vidinu topinek se šunkou k obědu. Uplynuly dvě hezké, úspěšné noci, a jedna nás ještě čekala. Emma byla něžná a milá, skoro jako bychom byli manželé, lip už to nešlo.

Do téhle domácí idylky vpadl Hughes-Beckett se svým daimlerem. Kola zaskřípěla na štěrku a já se nadzdvihl, abych se podíval, kdo jede. Emma taky. Viděli jsme, jak vystoupil řidič a člověk, který seděl vedle něj, a jak oba šli otevřít zadní dvířka. Z jedné strany vystoupil Hughes-Beckett a zadíval se ustaraně na dům. Z druhých dvířek vystoupil...

Emma se dívala vytřeštěně: "Páni! To je přece..."

"Ano, je."

Rozhlédla se vyděšeně po neuklizeném pokoji. "Sem je nemůžeš vzít."

"Ne. Vezmu je do salonu."

"Ale... tys věděl, že mají přijet?"

"Jistěže ne."

"No nazdar."

Sledovali jsme oba návštěvníky, kráčející k hlavnímu vchodu. Že

prý člověk za všech okolností může říct ne..., když si ale protivník přivede takovou posilu...

"Tak běž," řekla Emma. "Zjisti, co ti chtějí."

"Já vím, co mi chtějí. Hezky tu sed1 a lušti si křížovku, jdu jim to vymluvit, na něco snad přijdu."

Šel jsem otevřít.

"Randalle...," řekl princ a podal mi ruku. "Štěstí, že jsme vás zastihli doma. Můžeme dál?"

"Samozřejmě, sire."

Hughes-Beckett ho následoval přes můj práh s výrazem pokoření i triumfu. Sám mne umluvit nedokázal, ale už se těšil, jak podlehnu jinému.

Odvedl jsem hosty do modrozlatého salonu, kde sice nehořel oheň v krbu, ale hřálo ústřední topení.

"Randalle prosím vás, jeďte do té Moskvy," řekl princ.

"Můžu vaší královské výsosti nabídnout něco k pití?"

"Nemůžete. Prosím sedněte si, vyslechněte mne a nechtě těch vytáček."

Bratranec panovnice se pohodlně usadil na starožitné pohovce a pokynul nám, abychom si sedli do křesel vedle něho. Princ byl můj vrstevník, jen o jeden nebo dva roky starší než já, a v uplynulých letech jsme se často setkávali, protože nás spojovala láska ke koním. Princ spíš tíhnul k honitbě a k pólu než k dostihům, ale v několika soutěžích point-to-point jsme se střetli. Byl energický a přímý a dokázal být tvrdý až panovačný. Viděl jsem ho ale taky slzet nad mrtvým tělem jeho nejmilejšího loveckého polokrevníka.

Opakovaně jsme se setkali i při různých společenských událostech, ale nikdy jsme nenavázali přátelství. Až do té chvíle jsme taky nikdy jeden druhého nenavštívili doma.

"Vy myslím znáte bratra mé ženy, Johnnyho Farringforda, že?"

"Jen povrchně."

"Chce jet na příští olympijské hry. Do Moskvy."

"Ano, sire, to už mi řekl pan Hughes-Beckett."

"Chce tam jet military, tedy Třídenní soutěž."

"Ano."

"Takže Randalle, máme tento problém... nebo spíš otazník. Dokud ten se neobjasní, Johnnyho do Moskvy pustit nemůžeme. Opravdu nemůžeme, nehodláme, nepustíme jej s rizikem, že ta věc vybuchne. Jsem pevně odhodlaný mu zabránit v účasti, pokud by hrozilo sebemenší riziko..., že by mohlo dojít k nějakému trapnému incidentu,

který by se jakkoli nepříjemně dotkl ostatních členů mé rodiny. Vlastně celé Británie." Odkašlal si. "Ne že by byl Johnny v přímé linii jako možný dědic trůnu, ale je earl, a je to můj švagr. Pro světová média určitě sousto."

Zmohl jsem se na protest. "Sire, olympiáda je přece ještě daleko. Já vím, že je lord Farringford dobrý, ale třeba vůbec neprojde výběrem a tím celý problém odpadne."

Princ potřásl hlavou. "Pokud se problém nevyřeší předem, Johnny jednoduše výběrem neprojde bez ohledu na to, jak je dobrý, i kdyby byl ze všech nejlepší."

Zadíval jsem se na něj. "To byste zařídil?"

"Ano, to bych zařídil," řekl rozhodně. "Sice bych z toho měl v rodině nepříjemnosti, protože si na členství v olympijském družstvu zamanul nejen on, ale i moje žena... Ostatně, měl by opravdu šanci, to uznávám. V průběhu léta několikrát zvítězil v parkům, a teď tvrdě pracuje, aby se i v drezúře dotáhl na světovou úroveň. Nechci mu bránit ve štěstí... Proto jsem tady, a proto vás žádám, abyste byl tak hodný a snažil se zjistit, co by mu v Rusku mohlo hrozit, nebo jestli mu tam vůbec něco hrozí."

"Sire, proč zrovna já? Proč ne diplomati?"

"Ti nám to hodili zpátky jak horký brambor. Tvrdí... a asi mají pravdu..., že nejlépe může pochodit soukromá osoba. Pokud se něco... najde, nechceme, aby to bylo v úředních záznamech."

Mlčel jsem, ale moje neochota byla určitě zjevná.

"Poslyšte," řekl princ, "známe se už dlouho. Jste pětkrát chytřejší než já, a plně vám důvěřuji. S vaším zrakem mě to opravdu mrzí, vážně, ale upřímně řečeno, máte teď hodně volného času a o farmu se váš agent dokáže dokonale postarat, jako se o ni staral, když jste se proháněl po Cheltenhamu nebo po Aintree. Může se vám o ni starat, až budete v Moskvě."

Řekl jsem: "Doufám, že jste to s tím zákazem brýlí nevymyslel vy, abych měl čas na tu vaši záležitost."

Dobře zaznamenal trpkost v mém hlase a tiše se zasmál. "O to se spíš postarali ostatní amatéři, aby se vás zbavili."

"Dva z nich už přísahali, že tomu tak není."

"Tak co, pojedete?"

Zadíval jsem se na ruce, sundal si brýle a zase jsem si je nasadil.

"Vím, že se vám tam nechce," řekl, "ale já vážně nevím, na koho jiného se obrátit."

"Sire, nemohli bychom to odložit na jaro? Chci říct, že třeba se do té doby najde někdo jiný."

"Ne, musíme to řešit teď, Randalle, ihned. Máme možnost koupit Johnnymu jednoho špičkového německého koně, opravdu skvělého. My.--, přesněji správci jeho jmění..., měl bych vysvětlit..., že jeho peníze podléhají naší správě do jeho pětadvaceti let, tedy ještě tři roky. Johnny sice dostává štědré kapesné, ale má-li se koupit kůň olympijské třídy, je nutno sáhnout na kapitál. My toho koně rádi koupíme, copak o to. Máme na něj opci a majitelé už naléhají, chtějí, abychom se rozhodli. Do vánoc musíme oznámit zda ano či ne. Kůň by byl pro jiné účely než pro olympijskou soutěž příliš nákladný, musíme být rádi, že vůbec máme těch pár týdnů na rozmyšlenou. Jiní zájemci stojí za námi ve frontě."

Stál jsem neklidně u okna a díval se na studené listopadové nebe. Představoval jsem si zimní Moskvu, pátrání po něčí indiskreci, možná odhalení soukromé špíny. Odporná představa.

"Prosím Randalle, prosím jeďte!" řekl princ. "Pokuste se o to."

Emma stála u okna a dívala se za odjíždějícím daimlerem. Pak se pátravě zadívala na mne.

"Koukám, že tě zlomil," řekla.

"Ještě mám obranné manévry v zásobě."

"Nemáš šanci."

Zvolna přešla dřevem obloženou místnost a sedla si na dlouhou lavičku před krbem. Hřála si ruce u ohně. "Máš to v sobě zabudované," řekla. "Služba králi. Tvůj dědeček byl dvořan, teta dvorní dáma. Takových máš mezi předky hodně. Nemáš šanci, když řekne princ: Skoč, všechny tvoje zděděné geny se staví do pozoru a salutují."

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist