Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

SMRTÍCÍ ZKOUŠKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

12

Zima už do řeky Moskvy pronikla dokonale. Klesl jsem pod hladinu a neuvěřitelný, krutý chlad mne napadl s bezohledností, jaká šokem zabíjí otužilce-plavce v severních vodách, jako by do mne udeřil a zbavil citu.

Kopnutím jsem se vynořil nad hladinu, abych se nadýchl, ale cítil jsem, že je zle, že jsem ztracený. Neměl jsem sílu, skoro nic jsem neviděl, byla tma a hustě sněžilo. Pravou ruku jsem necítil a mrazivý vzduch mi tajil dech. Oblečení nasakovalo vodou, bylo čím dál tím těžší a táhlo mne ke dnu. Proud mne unášel pod most a za něj, pryč od velvyslanectví. Pokoušel jsem se křičet o pomoc, ale tušil jsem, že mě uslyší jen ti dva, kteří mne do vody hodili, a na pomoc mi určitě nepřispěchají.

Stejně se mi nepodařilo zakřičet, do úst mi natekla ledová voda. Tím to končí, pomyslel jsem si.

Přemáhala mne letargie, zastírala mozek a zpomalovala pohyby, jak jsem se snažil udržet nad hladinou. Už jsem nedokázal myslet souvisle. Necítil jsem už nic, celé moje tělo, všechny procesy v něm zmrazil chlad, vše jako by se zastavilo. Začal jsem klesat. Ztratil jsem vůli bojovat o život.

Vlastně jsem už patřil smrti.

Vtom jako bych odněkud slyšel hlas: "Randalle... Randalle..."

Do tváře mi zasvítilo prudké světlo.

Už jsem neměl sílu. Ještě jsem chabé kopal nohama. Začínal jsem klesat, táhlo mne to dolů, do hluboké, ledové, černé, ochromující smrti.

Na obličej mi spadlo něco měkkého, něco měkčího a objemnějšího než vločky sněhu. Už jsem neměl sílu ani vůli se toho něčeho chytit. Vlastně jsem už neuvažoval, nepřišlo mi, že bych se toho chytit měl. Kdesi hluboko ale ve mně ještě zbývala jiskra pudu sebezáchovy, protože jsem automaticky otevřel ústa a do toho měkkého jsem se pevně zakousl.

Měl jsem v zubech měkkou látku. Kdosi za ni táhl. Zakousl jsem se pevněji.

Znovu jako by někdo zatáhl. Hlava se mi znovu vynořila nad hladinu.

Zmrazené myšlenky se mi zvolna daly do pohybu. Když se nepustí, pomyslel jsem si, třeba mne někdo vytáhne na břeh jako rybu.

Musím se držet pořádně, nejen zuby.

Rukama.

Jenže s rukama to nebylo jednoduché.

Ruce jsem necítil.

"Randalle, držte se! Tady je žebřík!"

Slovům jsem rozuměl, ale připadala mi absurdní. Copak můžu lézt

žebříku, když necítím ruce?

Byl jsem však natolik při smyslech, že jsem si uvědomil, že mám přece jen nepatrnou naději. Zakousl jsem se zuby do látky tak pevně,

že by stisk mých čelistí povolil, jen kdybych dočista ztratil vědomí.

Táhlo mne to k nábřežní zdi.

"Držte se," volal na mne kdosi. "Je to tady, už jen kousek. Nepouštějte se!"

Narážel jsem o zeď. Jen kousek může být příliš daleko. Jen kousek nuže být vzdálený jako slunce.

"Tady, tady. Vidíte ten žebřík? Je přímo před vámi, posvítím vám

na něj. Tamhle. Chyťte se ho."

Čeho že se mám chytit?

Ležel jsem ve vodě jako kláda.

"Pane bože!" Znovu mi do tváře zasvítilo ostré světlo a pak zhaslo. Slyšel jsem blížící se zvuky, blížily se dolů, k vodě, byly čím dál tím blíž.

"Podejte mi raku."

Nešlo to.

Cítil jsem, jak mne někdo chytil za pravou paži a vytahuje ji z vody.

"Ježíši!" Ruka zase klesla. Kdosi mne pak chytil za levou paži.

"Touhle se držte," rozkázal ten kdosi a snažil se mi přiložit raku na železnou tyč.

"Poslouchejte, musíte se dostat z ty zatracený řeky. Chybí málo, a je po vás, chápete? Už jste tam sakra dlouho. Když odtamtud teď hned nevylezete, je s várna konec, nic už vám nepomůže. Slyšíte mě? Probůh... polezte!"

Neviděl jsem nic, po čem bych mohl lézt, i kdybych měl na šplhání sílu. Cítil jsem, jak mne znovu vzal i za pravou raku a že mi ji strká za železnou příčku tak, abych se jí držel ohnutým zápěstím.

"Postavte se na žebřík ve vodě," přikazoval hlas. "Najděte si ho nohama, žebřík dosahuje hodně hluboko."

Začal jsem mlhavě chápat. Šmátral jsem ve vodě nohou po žebříku a zázrakem jsem ho našel. Když jsem se trochu vzepřel, cítil jsem, že už mne to dolů tolik netáhne.

"Dobrý. Příčky jsou od sebe jen asi dvacet centimetrů. Potáhnu vás za levačku, abyste se mohl chytit za tu, co je výš. Hlavně se proboha nepouštějte pravou."

Zmobilizoval jsem zbytky mrazem ochromené síly, vzepřel se a povytáhl se o dvacet centimetrů výš.

"Výborně," ozvalo se nade mnou s úlevou. "Teď hlavně, sakra, lezte dál, spadnout nesmíte."

Tak jsem sakra lezl dál a nespadl jsem, i když mi to připadalo jako výstup na Mount Everest a Matterhorn. Jednu chvíli jsem byl půlkou těla z vody. V tu chvíli jsem povolil čelisti a pustil tu měkkou věc, co jsem držel v zubech. Nade mnou se ozval výkřik a kdosi mi to měkké, vodou nasáklé, rychle uvázal kolem levého zápěstí.

Lezl po žebříku kousek nade mnou, klel, radil mi a řval na mne, abych si pospíšil.

Stoupali jsme pomalu, krok za krokem. Když jsme dolezli nahoru, ustoupil stranou, chytil mne, vytáhl nahoru a překulil na bezpečnou, pevnou zemi. Když jsem se pokusil stát, nohy se pode mnou složily a já skončil jako hromádka neštěstí na sněhem pokryté zemi.

"Sundejte si kabát," zavelel hlas. "Copak nechápete, že mráz zabíjí stejně rychle jako kulky?"

Ve světle pouličních lamp jsem ho viděl neostře, ale jeho hlas jsem konečně poznal. Nejspíš jsem ho poznal už ve chvíli, kdy jsem se ještě za ním plazil po žebříku.

"Franku..."

"Ano? Dělejte! Počkejte, rozepnu vás." Měl silné, jisté a rychlé ruce. "Svlečte si to," přikazoval a tahal mne zuřivě za promočené rukávy kabátu a saka. "Košili taky." Strhl ji ze mne, takže mi sníh dopadal na nahé tělo. "Oblečte si tohle." Podal mi něco suchého, měkkého a teplého a vpředu mi to zapnul.

"Tak. A teď se nedá nic dělat, k mostu musíme dojít. Je to jen kousek. Tak sakra Randalle, seberte se a jdeme, tady zůstat nemůžete."

Mluvil ostře, rozčileně, a mně došlo, že mu je asi taky zima, proto že to, co mi oblékl, nepochybně svlékl ze sebe. Klopýtal jsem za ním, kolena se pode mnou podlamovala a já měl přitom chuť dát se nad vší tou absurdností do smíchu. Na takovou lehkovážnost mi však nezbývala energie ani dech.

Když jsem málem narazil do pouliční lampy, řekl podrážděně: "Kam koukáte?"

"Ztratil jsem b-brýle."

"Sakra, chcete říct, že nevidíte ani tenhle kandelábr?" zeptal se nevěřícně.

"Skoro ne."

"Páni!"

Třásl jsem se v jeho kabátě zcela neovladatelně, podchlazený do morku kostí. Nohy mne sice nesly, ale jako bych je necítil, jako by nebyly moje a v hlavě jsem taky ještě neměl pořádek, myšlenky jako bych měl zamlžené.

Vystoupali jsme po schodech a vyrazili vpřed po hlavní ulici. Vtom vedle nás jako na objednávku zastavilo černé auto. Frank hodil můj mokrý kabát a sako na zadní sedadlo a strčil do vozu i mne. Sám si sedl vedle řidiče a dával mu pokyny rusky. Jeli jsme pak oklikou, známou trasou jednosměrek, až jsme zastavili u hotelu Inturist.

Frank vzal mé věci a táhl mne za sebou hlavním vchodem do teplé haly, do náruče tepla sálajícího z ústředního topení. Vyzvedl v recepci můj klíč od pokoje (na číslo se mne neptal), nacpal mne do výtahu, stiskl osmičku a doprovodil mne až ke dveřím. Pak pokoj odemkl a strčil mne dovnitř.

"Co si počnete, když bez brýlí nevidíte?"

"M-mám r-rezervní."

"Kde?"

"V h-horní zásuvce."

"Sedněte si." Posadil mne na gauč. Stačilo do mne jen trochu šťouchnout a už jsem seděl. Slyšel jsem, jak otevírá zásuvku. Za okamžik už jsem držel rezervní brýle v ruce. Posadil jsem si je na nos a svět zase nabyl patřičných tvarů a barev.

Díval se na mne s nečekanou starostlivostí, s rozhodným a inteligentním výrazem. Jak jsem se na něho díval, bystrý, smělý výraz zmizel, rozplizl se v obvyklém výrazu prostřednosti a malosti, na jakou jsme byli u Franka z jídelny zvyklí.

Měl na sobě přes košili jen svetr a kolem krku omotanou univerzitní šálu. Šála byla moje záchrana.

"Počkejte, vezměte si svůj kabát." Pokoušel jsem se rozepnout knoflíky. Pravačkou to nešlo, prsty mne neposlouchaly a bolely. Musel jsem použít levačku.

"Měl byste si vlézt do vany," řekl nesměle. Rozhodnost, energie, velitelský tón, všechno totam.

"Ano, děkuju."

Nepatrně mu blesklo v očích. "Klika, že jsem šel kolem."

"Největší klika, jaká mne kdy potkala."

"Byl jsem se projít, a viděl jsem vás vystupovat z taxíku a jít dolů po schodech. Pak jsem slyšel křik, a jak něco spadlo do vody. Nemyslel jsem si, že jste to vy, ale pro jistotu jsem se šel podívat. Tak jsem seběhl dolů. Naštěstí jsem měl s sebou baterku a tak - prostě tak to bylo."

Nezeptal se, jak je možné, že jsem do vody spadl, když je tam zídka vyšší než do půl těla.

Vyšel jsem mu vstříc a prohlásil, že si vlastně všechno pamatuju jen mlhavě. Byl spokojený.

Pomohl mi z kabátu a do županu.

"Budete v pořádku?" zeptal se.

"Určitě."

Chtěl odejít a já ho nehodlal zdržovat. Sáhl na gauč po baterce, nasadil si čepici a zamumlal něco v tom smyslu, že by mi v hotelu měli mokré věci usušit. Pak se co možná rychle vzdálil ze situace, která pro něj musela být poněkud trapná, ne-li kompromitující.

Měl jsem prazvláštní pocity. Bylo mi horko i zima současně a hlavu jsem měl lehkou, jako by mi nepatřila. Svlékl jsem si zbytek promočeného oblečení a hodil ho na hromádku v koupelně.

S prsty u pravé ruky jsem to měl velmi špatné. Krvácely málo, protože byly ponořené do ledové vody, ale tři prsty byly ošklivě potrhané, u nehtů i na kloubech, a neměl jsem v nich žádnou sílu. Vůbec jsem neměl sílu.

Podíval jsem se na hodinky. Nešly.

Tak dost, poručil jsem si, musím se sebrat, musím začít fungovat, myslet, je to naprosto nezbytné.

Šel jsem k telefonu a vytočil číslo univerzitní koleje, oddělení pro zahraniční studenty. Zavolali mi Stephena k telefonu. Ozval se přátelsky.

"Děje se něco?" zeptal se.

"Kolik je hodin? Zastavily se mi hodinky."

"Přece nevoláte jen proto, abyste se mě zeptal, kolik je hodin. Je šest a pět minut."

Šest a pět minut... Připadalo mi to neskutečné. Od chvíle, kdy jsem vykročil k velvyslanectví, uplynulo teprve tři čtvrtě hodiny a mně se zdálo, že minula celá věčnost.

"Poslyšte, mohl byste mi udělat velkou laskavost? Mohl byste zajít..." Zarazil jsem se. Přepadla mne vlna nevolnosti, bylo mi mizerně. Sípavě jsem vydechl a zakašlal.

Stephen se zvolna zeptal: "Jste v pořádku?"

"Ne," řekl jsem. "Poslyšte..., mohl byste zajít na britské velvyslanectví a vyzvednout tam telex, který tam na mě čeká, a přinést mi ho do hotelu? Nežádal bych vás o to, ale... kdyby ten telex nikdo dnes nevyzvedl, dostal bych ho až v pondělí... A buďte opatrný, máme poněkud drsné kamarády... Až přijdete na velvyslanectví, chtějte mluvit s Polly Pagetovou z kanceláře kulturního atašé."

"Snad to ti drsní kamarádi zase nezkusili s dopravním boxem?" zeptal se ustaraně. "Proto tam nemůžete jít sám?"

"Něco takového."

"Dobře," řekl. "Už jdu."

Zavěsil jsem sluchátko a několik minut jsem promrhal pustou sebelítostí. Pak jsem chtěl zavolat Polly Pagetovou, ale nemohl jsem si vybavit její číslo.

Číslo jsem měl napsané na listu papíru, uloženém v náprsní tašce. Náprsní tašku jsem měl v saku a sako leželo na zemi v koupelně, kam ho Frank hodil. Sebral jsem sílu a šel se podívat.

Náprsní taška v saku byla, samozřejmě promočená. Vytáhl jsem z tašky list papíru. Čísla, na něm zapsaná, byla naštěstí čitelná.

Když Polly Pagetová zjistila, že jsem ještě nevyšel z hotelu, byla popuzená.

"Už jsem všechno dodělala a chtěla bych jít domů," řekla podrážděně.

"Místo mne se u vás zastaví můj přítel, Stephen Luce. Bude tam za chvíli. Prosím vydržte, počkejte na něho."

"Co se dá dělat, počkám."

"A mohla byste mi prosím dát číslo Iana Younga? Myslím číslo domů."

"Moment prosím," odešla. Když se vrátila k telefonu, nadiktovala mi číslo. "To je telefon do bytu tady, v areálu velvyslanectví. Pokud vím, tak bude skoro celý víkend doma, jako my ostatní. V Moskvě se nic neděje."

Vážená paní, to se hodně mýlíte, pomyslel jsem si.

 

Přišel Stephen a přivedl s sebou Gudrun.

Já si mezitím oblékl suché spodky, kalhoty a ponožky, a lehl si na postel. Nevzal jsem si k srdci Frankovu radu, abych si vlezl do horké vany. Měl jsem vody víc jak dost, podle vzoru Ofélie. Byl by pěkná pitomost ve vaně omdlít a utopit se, obklopený hezkými bílými kachlíčky.

Stephenův zářivý úsměv rychle zmizel.

"Vypadáte na umření. Co se stalo?" ,

"Přinesli jste mi ten telex?"

"Ano, přinesli. Jsou ho kilometry. Prosím vás sedněte si, než upadnete."

Štíhlá Gudrun se elegantně složila na gauč a Stephen nám nalil skotskou do skleniček z koupelny. Sedl jsem si zase na postel a ukázal na citlivé místo ve zdi. Stephen přikývl, vzal magnetofon a přiložil ho na stěnu.

Neozvalo se nic.

"Má volno," řekl. "Tak povídejte, co se stalo?"

Mírně jsem potřásl hlavou. "Menší potyčka." Nehodlal jsem Gudrun do věcí zatahovat. "Hlavně, že jsem tady."

"Jest u nás metoda jak nedělat aféru, že?"

Skoro jsem se usmál. "Mám své důvody."

"Koukejte mít dobré důvody. No nic, tady máte horké zprávy z domova." Vytáhl z kapsy obálku a hodil mi ji. Udělal jsem tu chybu, že jsem se ji pokusil chytit pravou rukou. Upustil jsem ji.

"Máte poraněné prsty," řekla Gudrun ustaraně.

"Jo, trochu jsem si je přiskřípl." Vytáhl jsem telex z obálky a zjistil, že je opravdu nekonečný. Hughes-Beckett dělá co může, aby mi dokázal, že jeho lidi nespravedlivě podceňuju, pomyslel jsem si pobaveně.

"Než si tohle přečtu, nemohli byste se kouknout tamhle na ty věci?" Ukázal jsem na plechovou krabičku na pastilky proti kašli a na Míšovy papírky a kartičky. "Nemohli byste mi prosím přeložit, co je

tam napsané?"

Sáhli po hromádce papírků, probírali se jimi a něco si mumlali.

přečetl jsem si první část telexu, která obsahovala téměř výhradně podrobný životopis Hanse Kramera. Bylo tam mnohem víc údajů, než o kolik jsem žádal nebo očekával. Kramer vítězil v soutěžích pro poníky od tří let věku. Navštěvoval osm různých škol. V jinošském věku i po dvaceti letech byl často nemocný, v telexu byla celá řada údajů o lékařích a klinikách. Zdálo se, že ve stáří dvaceti osmi let z churavění vyrostl. Ve stejné době taky zesílil jeho zájem o jezdectví. Vypracoval se na špičku v jezdeckých soutěžích. Po dvě léta, až do své smrti, cestoval po světě a zúčastňoval se mezinárodních soutěží, někdy jako jednotlivec, někdy jako člen západoněmeckého družstva.

Dočetl jsem k odstavci, nadepsanému POVAHOVÉ HODNOCENÍ, kde nepsali o mrtvém nic než špatné. U OSTATNÍCH ČLENŮ DRUŽSTVA NENÍ OBLÍBEN, JE VSAK TOLEROVÁN. ZVLÁŠTNÍ POVAHA, CHLADNÝ, BEZ SCHOPNOSTI UZAVÍRAT PŘÁTELSTVÍ. PŘITAHUJE HO PORNOGRAFIE, HOMO I HETEROSEXUÁLNÍ. NENÍ ZNÁMO, ŽE BY MĚL JAKÝKOLI DLOUHODOBĚJŠÍ SEXUÁLNÍ VZTAH. MOŽNÁ LATENTNÍ NÁSILNICKÉ SKLONY. CHOVÁ SE NICMÉNĚ OVLÁDANĚ.

Pak následoval krátký, stručný údaj: TĚLO NAVRÁCENO RODINĚ ŽIJÍCÍ V DUSSELDORFU. POHŘEB ŽEHEM.

Byla tam celá spousta dalších údajů, ale já od potištěných stránek na chvilku vzhlédl, abych se podíval, jak se vede Stephenovi i Gudrun.

"Tak co tam máte?" zeptal jsem se.

"Čtyři německé autogramy, seznam ruských kartáčů a dalších věcí na koně. Pak v ruštině seznam obcí a dat, vztahujících se nejspíš k

místu a době konání jezdeckých soutěží, protože jsou tam takové oznámky, jako třeba start cross-country ve 14,30, nezapomenout na

závaží. Oba ty seznamy psal Míša, protože jsme taky našli něco jako diář, do kterého si psal, jak se stará o koně, jaké jim dává krmení a tak dále."

"Co ten papír v plechovce na pastilky?" zeptal jsem se. "Ano, dobře, tak tedy, abych byl upřímný, moc jsme si s tím neporadili."

"Jakto?"

"Nerozumíme tomu." Žertovně povytáhl obočí. "Jest u vás metoda jak vyluštit hatmatilku?"

"Co vy víte."

"Jak si račte přát. Podle nás je na tom papíře napsáno totéž dvakrát, jednou rusky a jednou německy, jenže to nejsou běžná slova, ani v jedné, ani v druhé řeči, jsou všechna pospojovaná dohromady."

"Mohl byste je napsat, abych tomu rozuměl?"

Vzal obálku od telexu a napsal na ni předlouhou řadu písmenek, pečlivě jedno po druhém.

"Úplně ke konci je několik písmen, ve kterých se dá rozeznat anglické slovo..." Dopsal a obálku mi podal. "Tady to máte, je to vskutku neobyčejně informativní."

Četl jsem:

etorfinhydrochlorid245mgacepromazinmaleat10mgchlorkrezol01-dimetylsulfoxid90antagonistnaloxon.

"Má to nějaký smysl? Nejsou to chemické názvy?" zeptal se Stephen.

"Bozi vědí." Mozek jsem měl jak míchaná vajíčka. "Možná že to je název toho, co je v těch ampulkách, je na nich vytištěné něco jako naloxon."

Stephen přidržel jednu z malých ampulek proti světlu a přečetl nápis. "Namouduši. To je ale sakra mohutný název pro tak mrňavý výrobek." Zastrčil ampulku zpět do plechovky a na ni položil složený list papíru. "Tak to by bylo. To je všechno." Zavřel plechovku a odložil ji. "To je pěkně ohmataná matrjoška." Sáhl po panence. "Kde jste ji vzal?"

"Jsou v ní zbytky Mísových suvenýrů."

"Fakt? Můžu se podívat?"

Dělalo mu stejné potíže panenku rozpojit jako mně, a když ji konečně trhnutím rozdělil na dvě části, všechno se z panenky vysypalo. Stephen a Gudrun pak chvíli lezli po čtyřech, než to posbírali.

Stephen si prohlížel a četl názvy veterinárních prostředků. "To je stejná hatmatilka. Je to vůbec k čemu?"

"Ano, pokud máte štěnice."

Vrátil všechno do panenky, i plechovku a papírky s autogramy.

"Nechcete, abych to Eleně vrátil, až se usadí v novém bytě?" zeptal se.

"To byste byl moc hodný, budete-li mít na to čas."

"Bude lepší, když to Míšovi vrátíme."

"Ano."

Stephen se na mne upřeně zadíval. "Jdeme s Gudrun na večeři se známými, myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste šel s námi." Chystal jsem se říct, že se na to necítím, ale Stephen ani nepočkal, až otevřu ústa, nestačil jsem říct slovo. "Gudrun, buď prosím zlatíčko a jdi si na chvíli sednout do křesla u výtahu, abych našemu kamarádovi mohl pomoct se obléct, třeba mu mohl zapnout knoflíky." Ukázal na mé neupotřebitelné prsty. "Prosím jdi, Gudrun, bud1 tak hodná, nebude nám to trvat dlouho."

Gudrun ochotně vstala a odešla. Štíhlý, dlouhonohý liberál.

Jakmile za ní zapadly dveře, zeptal se Stephen: "Dobře, teď mi řekněte, jak špatné to máte s tou rukou? Poslyšte, pojďte s námi! Nemůžete tu takhle sedět a tvářit se jako mátoha celý večer."

Uvědomil jsem si mlhavě, že jsem vlastně měl jít do opery. Natašina vstupenka do světa fantazie mi přišla neskutečná a zbytečná jako prach. Kdybych ale zůstal ve svém pokoji, cítil bych se ještě hůř, než se cítím, a kdybych usnul, zdálo by se mi o strašidlech v černých návlecích na obličeji... Nemluvě o tom, že hotelové pokoje nejsou nedobytná pevnost.

Frank mi neřekl, jestli viděl ty dva, kteří mne přepadli, ale bylo pravděpodobné, že když za mnou běžel, drželi se útočníci z dohledu. To ovšem neznamenalo, že na dohled nebyli... Možná vědí, že mne Frank z vody vytáhl.

"Randalle!" řekl Stephen ostře.

"Promiňte." Zakašlal jsem a roztřásl se. "Vašim známým by nevadilo, kdybych šel s vámi?"

"Samozřejmě že ne." Otevřel skříň a vytáhl z ní moje rezervní sako. "Kde máte čepici a kabát?" zeptal se.

"Nejdřív košili, tu kostkovanou."

Vstal jsem, celý ztuhlý, a sundal si župan. Na pažích mi naskakovaly modřiny po ranách pendrekem, ale jinak jsem měl kůži už zase normální, mírně opálenou, s povděkem jsem vzal na vědomí, že už nejsem do zelena. Stephen mně pomáhal s oblékáním beze slova až do chvíle, kdy mi pro něco šel do koupelny. Vrátil se s vytřeštěnýma očima.

"Máte všechno promočené!"

"Jo. Hodili mě do řeky."

"Ta ruka k tomu patří?"

"Obávám se že ano."

Otevřel a zavřel ústa jako zlatá rybička. "Víte o tom, že dnes večer klesla teplota pod bod mrazu?"

"Nepovídejte!"

"A že řeka Moskva teď co nevidět zamrzne?"

"Pezdě."

"Neblouzníte?"

"Nedivil bych se, kdybych blouznil." Navlékl jsem si dva svetry. Bylo mi mizerně. "Poslyšte," řekl jsem chabě, "ty vaše známé bych asi nezvládl..., tady ale zůstat taky nechci. Není naděje, že bych se mohl přestěhovat do jiného hotelu?"

"Vůbec žádná. Vyloučeno. Žádný hotel vás nevezme, objednávky se musejí poslat čtrnáct dní předem a patří k tomu velké úřadování. Ani pak by vás asi nikde nevzali." Rozhlédl se. "Co se vám tu nelíbí? Mně to tu připadá v pořádku."

Přetřel jsem si rukou zpocené čelo.

"V průběhu dvou dní se někdo třikrát pokusil mě připravit o život. Jsem tu jen díky tomu, že jsem měl velké štěstí, teď mám ale pocit, že by mi to štěstí nemuselo vydržet. Nechci být zbytečně na ráně."

"Třikrát?"

Vyprávěl jsem mu o Gorkého ulici. "Mně teď jde jen o to najít místo, kde bych se mohl v klidu a bez rizika vyspat." Zamyslel jsem se. "Asi zavolám Ianu Youngovi, třeba mi nějak pomůže."

Vytočil jsem telefonní číslo od Polly Pagetové, telefonoval jsem Ianoví do bytu na velvyslanectví. Telefon vytrvale vyzváněl, ale Sfinga to nebral, nebyl zřejmě doma.

"Zatraceně," ulevil jsem si a položil sluchátko.

Stephen byl zasmušilý a ustaraný, s ustaranýma hnědýma očima. "Mohl bych vás propašovat na univerzitu," řekl zamyšleně. "Ale mám moc úzkou postel."

"Stačí mi podlaha."

"To myslíte vážně?"

"Hm."

"Tak tedy..., dobře." Podíval se na hodinky. "Abych vás tam dostal jak náleží, úřední cestou jak se říká, na to je pozdě. Už mají po šichtě..., budeme muset použít náš karetní trik."

Vytáhl z kapsy svůj studentský průkaz a podal mi ho.

"Ukažte to té dračici u vchodu a jděte rovnou ke schodišti. Ty ženské si všechny studenty od vidění nepamatují, nepoznají, že vy nejste já. Prostě jděte rovnou do mýho pokoje. Jasný?"

Vzal jsem průkaz a strčil si ho do kapsy saka. "Jak se dostanete dovnitř vy?" zeptal jsem se.

"Zavolám kamarádovi, co bydlí ve stejném bloku jako já," řekl, "dáte mu ten průkaz a on mi ho předá, až se budu s Gudrun vracet."

Přidržel mi sako a já si ho oblékl. Sáhl jsem po listech telexu, složil je, vrátil do obálky a obálku strčil do saka. Myslel jsem na černá auta.

"Byl bych tuze rád, kdybych si mohl být jistý, že mne nikdo nesleduje," řekl jsem.

Stephen obrátil oči v sloup. "Vše pro vlast," řekl. "Co mám udělat?"

Vyřešili jsme to tak, že jsem si vzal taxík na Univerzitní prospekt, kam se turisti jezdili dívat na stadion a na město, zatímco Gudrun a Stephen jeli dalším taxíkem. Nahoře na kopci jsme všichni vystoupili. Hustě sněžilo. Vyměnili jsme si vozy.

"Přísahal bych, že pokud nás někdo sledoval, musel postupně vystřídat přinejmenším šest aut."

"Moc děkuju."

"Rádo se stalo."

Řekl taxikáři, kam mne má dovézt, a zmizel s Gudrun ve tmě.