Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

SMRTÍCÍ ZKOUŠKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Ležel jsem v posteli, lampičku rozsvícenou, a díval se do stropu. Nebylo mi jasné, proč mne to tak rozrušilo. Nebyl jsem chladnokrevný špion, který považuje za samozřejmé, že se mu lidé hrabou ve věcech, který by se dokonce cítil ukřivděný, kdyby se mu to nedělo.

Četl jsem s potěšením skoro všechny špionážní knížky a dokonce jsem si osvojil některá slova žargonu, jako kontráš, kontakt, práskač nebo šifrák. Když se ale onen svět najednou dotkl mne samého, bylo to tak nečekané, jako kdyby člověk našel ráno na topince škorpiona.

Byl jsem ale v Moskvě proto, abych pátral. Možná jsem se právě proto stal terčem neregulérního zájmu. Na nejdůležitější otázku pro tu chvíli jsem odpověď nenacházel.

Kdo prohledal mé věci a proč?

Neměl jsem v pokoji nic, co by stálo za vloupání. Seznam kontaktních jmen a adres jsem měl u sebe, v kapse. V zavazadle jsem nepřivezl ani zbraně, ani tajnou šifru, žádné technologické zařízení, žádný antisovětský tisk. Řekli mi předem, že se do Ruska nesmí vozit bible ani kříže, proto jsem je taky nevězí, ani žádné jiné zakázané knihy nebo noviny. Žádné drogy...

Drogy!

Vyskočil jsem z postele a vrhl se k zásuvce, do které jsem uložil svůj náklad léčiv. Upřímně jsem si oddechl úlevou, když jsem otevřel krabici a našel tam všechny léky, stříkačku a spreje víceméně tak, jak je tam Emma uložila. Nemohl bych odpřísáhnout, že na ně nikdo nesáhl, ale s potěšením jsem zjistil, že nic nechybí. Emma sice říkala, že jsem hypochondr, ale když bylo zle, stál mezi mnou a věčností právě obsah té krabice. Osud mi požehnal bohatstvím na majetku, ale ne na zdraví. Člověk jako já, se sklonem k nemocem cest dýchacích, musí pojišťovně platit zničující sumy, i když je mladý. Jestliže člověku zemřel otec i dědeček v raném věku, protože tehdy nebyl ani salbutamol, ani beklometazon dipropionát a další vymoženosti vědy, chovají se k němu agenti pojišťovny neúprosně.

V období zdraví - a je nutné přiznat, že tahle mezidobí převládala nad nemocí, jsem zdravím přímo kypěl, zdravím i silou, byl jsem jako všichni ostatní obyvatelé našich sychravých, studených, bronchitických Britských ostrovů.

Zavřel jsem krabici, vrátil ji do zásuvky a vlezl znovu do postele. Zhasl jsem lampičku, sundal si brýle a připravil si je hezky složené na ráno. Uvažoval jsem o tom, kdy nejdřív se budu moct vydat na zpáteční cestu.

Rudé náměstí působilo šedohnědě. Nad ním vířily v neúprosném větru sněhové vločky. Stál jsem před chrámem Vasila Blaženého a fotografoval, pokud to při špatném světle šlo. Napadlo mne, jestli budou velké, tmavorudé cihly kremelských zdí na vyvolaných fotografiích vůbec vidět. Obrovské, sněhem bičované prostranství, na kterém to při nabubřelých přehlídkách snímaných kamerami jen duní, zelo prázdnotou, jen tu a tam se krčily zkroušené skupinky turistů, které jejich průvodci vedli od opodál zaparkovaných autobusů.

Samotná katedrála je malá, se zářivě barevným shlukem cibulovitých věží. V tu chvíli byly ale věže zasněžené a sníh zastíral jasně modrou, zelenou a zlatou, barvy, které člověk nachází na pohlednicích. Díval jsem se na chrám a žasl nad tím, že týž národ, který vytvořil tak jásavě barevné dílo, upadl do tak jednotvárné šedi.

"Katedrálu nechal postavit Ivan Veliký," ozvalo se za mnou. "Když byla dokončena, byl tak uchvácený krásou chrámu, že dal jejího stavitele oslepit, aby už nikdy nikde takovou krásu nemohl vytvořit."

Zvolna jsem se otočil. Za mnou stál nevelký muž v tmavomodrém zimníku a černé beranici. Klidná, bezvýrazná, kulatá tvář.

Bystré hnědé oči, živé a jiskrné, jaké jsem u Rusů neviděl. Zralý rozum v mladém těle.

"Nejste Stephen Luce?" zeptal jsem se.

Na zlomek vteřiny se usmál. "Ano."

"O tom staviteli jste mi říkat nemusel."

"Proč ne?"

"Nemám rád filmové horory."

"Celý život je horor. Nechcete se podívat na Leninovu hrobku?" Pootočil se a ukázal na frontu stojící před velkou hranatou budovou asi v polovině kremelské zdi. "Katedrála teď neslouží církvi, je tam nějaké skladiště. Do hrobky ale jít můžete, kdybyste chtěl."

"Děkuju ne."

Ukázal na jednu stranu hrobky. "Tamhle je na takovém malém podstavci Stalinova busta. Objevila se tam nedávno, zničehonic. Možná vám to připadá bezvýznamné, ale o něčem to vypovídá. Před časem ležel vedle Lenina v hrobce i Stalin, jako předmět uctívání. Pak přišel revizionismus a ze Stalina se stala náramně záporná postava. Jeho mumifikované tělo z hrobky odstranili a před hrobku umístili malou sochu. Později se revizionismus vystupňoval a vedl k odstranění sochy, místo které zůstala mezi kameny dláždění jen malá pamětní deska. Teď už tam zase socha je, na stejném místě. Tentokrát to není hrdý světovládce, ale zamyšlený, hloubavý státník. Zajímavé, nemyslíte?"

"Co vlastně studujete?" zeptal jsem se.

"Ruské dějiny."

Odvrátil jsem se od znovuzrozené Stalinovy sochy a zadíval se na

katedrálu. "Tyrani přicházejí a odcházejí, tyranie jako taková zůstává."

"Jsou věci, které lze vyslovit jen venku, na volném prostranství."

Podíval jsem se mu do očí. "Do jaké míry mně můžete být nápomocný?" zeptal jsem se.

"Nemohl byste trochu fotografovat? Chovejte se jako turista," řekl.

"Nikdo mne za turistu nepovažuje, co já vím. Pokud ovšem k běžnému zacházení s turisty nepatří i prohlídka hotelového pokoje.

"No nazdar! V tom případě se pojďme procházet."

Volným turistickým krokem jsme kráčeli po Rudém náměstí k řece. Choulil jsem se v kabátě a přitáhl si šálu přes uši až k čepici, kterou jsem si ten den ráno podle Natašiných instrukcí koupil.

"Proč si nerozvážete a nestáhnete klapky na uši?" řekl Stephen Luce a sám si černou tkaničku na čepici rozvázal. "Bude vám mnohem větší teplo." Stáhl si klapky přes uši a tkaničky nechal volně viset. "Neuvazujte si to pod bradou," radil mi, "měli by vás za měkotu."

Stáhl jsem si dolů kožešinové klapky a tkaničky nechal vlát ve větru podle jeho vzoru.

"Co chcete, abych pro vás dělal?" zeptal se.

"Abyste se mnou šel za několika muži, kteří se vyznají v koních."

Chvíli uvažoval a pak teprve odpověděl. "Pro jednou bych zítra mohl vynechat přednášky," řekl.

To je celý Hughes-Beckett, pomyslel jsem si, dá mi k dispozici tlumočníka, který má čas jen v polední přestávce a nesmí zameškávat přednášky. Zadíval jsem se na kulatý ustaraný obličej lemovaný kožešinou a málem jsem v tu chvíli svoji misi vzdal jako nemožnou.

"Znáte Ruperta Hughese-Becketta?" zeptal jsem se.

"V životě jsem o něm neslyšel."

Povzdechl jsem si. "Kdo vám tedy o mně napsal?"

"Ministerstvo, jistý Spencer, toho znám. Já jsem vlastně pod jejich patronátem, už od studia doma. Samozřejmě se ode mne očekává, že pro jejich odbor budu jednou dělat. Přitom to třeba nakonec dopadne jinak. Připadá mi, že diplomatické hrátky člověka dusí."

Došli jsme k mostu přes řeku a Stephen velkým gestem ukázal: "Tamhle je Britské velvyslanectví," řekl.

Moc jsem toho neviděl, protože sněžilo. Sundal jsem si brýle a snažil seje vyčistit kapesníkem. Chvíli jsem si volně prohlížel svět.

"Na konci mostu zahnete doprava," řekl Stephen, "a sejdete po schodech k ulici pod mostem. Po proudu půjdete až ke světle žluté budově, připomínající Buckinghamský palác."

Řekl jsem mu, že se tam chystám na odpolední skleničku. Popřál mi štěstí a doporučil mi, abych na velvyslanectví navštívil záchod, protože odtamtud je vůbec nejlepší vyhlídka na Kreml.

Když jsme přecházeli most, zeptal se: "Můžu vědět, proč jste vlastně přijel?"

"Oni vám to neřekli?"

"Ne. Jen že vám mám tlumočit, pokud to bude třeba."

Potřásl jsem popuzeně hlavou. "Hledám chiméru. Pátrám po někom, kdo se objevil v lidských řečech, jmenuje se Aljoša. Jsou přitom lidé, kteří jeho existenci popírají, jiní tvrdí, že se skrývá a nechce být nalezen. Já mám za úkol Aljošu najít, zjistit, co je zač, a jestli může nějakým způsobem ohrozit jednoho sportovce, který se tu chce účastnit olympijské jezdecké soutěže. Když už se na to ptáte, budu vás chvíli nudit a celou tu historii vám povím."

Soustředěně poslouchal. Když jsem dovyprávěl, jako by šel svižnějším, živějším krokem.

"Tohle beru," řekl. "Čert vem přednášky. Prostě si od někoho opíšu poznámky." Na konci mostu jsme se otočili a vykročili zpátky. Padal sníh a Lucernu jiskřily živé oči. "Já myslel, že jste tu jen kvůli olympiádě, jaksi všeobecně, napůl oficiálně. Tohle bude zajímavější."

"Mně se to nezdá," řekl jsem.

Dal se do smíchu. "Jest u nás vazmožnost vás náležitě zabavit."

"U nás je možnost chovat se velice diskrétně."

"Jasně, jasně. Nechcete využít bohatých celoživotních zkušeností pravého Moskviče?"

"Koho myslíte?"

"Přece sebe. Už jsem tu jedenáct týdnů. Pojem celoživotní je relativní."

"Spusťte."

"Nikdy se nechovejte výstředně, nezvykle. Nikdy nechoďte tam, kde nejste očekáván, a pokud jste očekáván, musíte se dostavit."

"To je všechno normální."

Pobaveně po mně šlehl okem. "Jedni angličtí turisté, kteří tu byli vozem, se rozhodli zajet na noc do jiného města, než jaké měli v původním plánu. Prostě je to najednou napadlo. Napařili jim pokutu."

"Pokutu?" žasl jsem.

"Jo. Dovedete si představit, že byste někoho v Anglii pokutoval za to, že místo do Manchesteru jel do Birminghamu? Dovedete si představit; že by v hotelu někoho stíhali za to, že se nedostavil? Nejvýš by jen pokrčili rameny. Tady je všechno pod dohledem. Celé pluky lidí dohlížejí na to, jak se jiní lidé chovají, a pak o tom podávají hlášení, je to jejich zaměstnání. Jsou tu proto, aby hlídali. Tady neexistuje nezaměstnanost. Než by někomu vypláceli příspěvky v nezaměstnanosti, aby ty peníze civilizovaně utratil třeba na fotbale nebo u karet, pošlou ho hlídat. Zabijou dvě mouchy jednou ranou."

"Třeba skupinky postávající na letišti, na autobusových zastávkách a před hotelem?"

Ušklíbl se. "Třeba. Jiní chlapi zase hlídkují a zastavují vozy s cizí značkou, kontrolují, jestli mají v pořádku papíry, bumážky, povolení jet dál jak třicet kilometrů od centra. Občas zastaví i ruské auto, ale to jen zřídka. Fakt je, že pokud Rusové vůbec navážou kontakt s cizincem, musejí být aspoň tři. Kdyby byl jen jeden, mohl by podlehnout pokušení, dva by se mohli spiknout, ale když jsou tři, zaručeně vždy podají hlášení."

"Cynické."

"Taky praktické. Co jste říkal, že hodláte dnes dělat? Předpokládám, že se o vás starají ženské z Inturistu?"

"Nataša a Anna. Slíbil jsem, že se vrátím do hotelu na oběd a že pak pojedu na autobusovou prohlídku města."

"V tom případě ten program dodržte," moudře kývl. "Mám dojem, že když se jim svěřenec ztratí z očí, mají z toho průšvih, abych tak řekl."

Zastavil jsem se uprostřed mostu a zadíval se na ocelově šedé vlny řeky. Všude vířily sněhové vločky. Vpravo se podél řeky táhly krásné rudé zdi Kremlu, s věžičkami se zlatou kopulí. Další větší zlaté kopule byly za zdmi. Město za hradbami, pevnost s mrtvými kostely a živými vládními kancelářemi, město, kterým denně procházejí miliony lidí. Vlevo za řekou Britské velvyslanectví.

"Radši se pohněte," řekl Stephen, "dva muži postávající uprostřed mostu by mohli vzbudit podezření."

"To snad ne."

"Ještě se budete divit."

Dali jsme se do pochodu a došli až do kopce, na Rudé náměstí.

"Úkol číslo jedna," řekl jsem. "Mohl byste mi vyřídit jeden telefon?"

Ukázal jsem mu jméno a telefonní číslo olympijského trenéra. Zastavili jsme se u prosklené telefonní budky. Zjistil jsem, že telefon Je laciný. Stephen odmítl můj rubl a vytáhl dvě kopejky.

"Co mám říct?" zeptal se.

"Vzkažte mu, že bych se s ním zítra rád sešel. Řekněte mu, že na mě ruský tým udělal při mezinárodní soutěži velký dojem, že bych mu rád osobně blahopřál a že bych ho taky rád poprosil o radu. Řekněte mu, že jsem velice důležitá osobnost dostihového sportu. Trochu přitlačte na pilu, on o mně nic neví." Uvedl jsem několik významných jmen z jezdectví. "Řekněte mu, že to jsou moji přátelé."

"Jsou opravdu?"

"Znám se s nimi. Proto mě sem vyslali, znám lidi ze světa koní a sportu."

V telefonu se někdo ozval a Stephen ze sebe začal vydávat nesrozumitelné zvuky. Vlastně je ten jazyk docela libozvučný, pomyslel jsem si, měkčí, než jsem očekával

Stephen chvíli hovořil, pak poslouchal, zase mluvil, poslouchal, mluvil, a konečně zavěsil.

"Úspěch," hlásil. "V jedenáct, před stájemi, na konci závodiště."

"Na Hippodromu."

"Správně." V očích mu blýsklo. "Tam trénují olympijští koně."

"To je fantastické, skvělé," vydechl jsem.

"V jednom jste se ale spletl, věděl, kdo jste. Prý jste jel v jednom československém dostihu, jmenuje se Pardubice. Byl jste tam prý třetí a on prý se velmi těší na osobní setkání."

"To je od něho hezké," řekl jsem skromně.

Stephen mne zbavil iluzí. "Rusové jsou rádi, když mají příležitost setkat se s někým z venku, mají tak málo příležitostí, že jsou nadšení, když se jim nějaká naskytne."

Dohodli jsme se, že na mne ráno počká před hotelem. Nakazil jsem se jeho dobrou náladou.

Když jsme se rozcházeli, řekl: "Až pojedete tím autobusem, určitě zastavíte na Dzeržinského náměstí. Je tam na takovém vysokém sloupu Dzeržinského socha a taky je tam velké hračkářství. Co vám ovšem průvodce neřekne, že budova hned přes ulici od hračkářství je vězení Lubljanka."

Před hotelem čekaly taxíky, ale ani jeden z řidičů nemluvil anglicky. Slovům british embassy buď nerozuměli, rozumět nechtěli, nebo tam se mnou jednoduše nechtěli jet. Ať tak či tak, jeden po druhém vrtěli hlavou, takže jsem nakonec šel pěšky. Ještě stále padal mokrý sníh a na zemi se vršila břečka. Asi po dvou kilometrech jsem měl nohy úplně promočené a zmrzlé, už jsem nebyl jen otrávený, měl jsem vztek. Našel jsem podle Stephenových rad schody na dolní nábřežní ulici a kráčel pak podél řady velkých, tmavých domů. Vpravo se táhla asi tak metr vysoká zídka. Když jsem konečně došel k vratům velvyslanectví, vykročil ze strážní budky sovětský voják a zastoupil mi cestu.

Došlo k absurdnímu rozhovoru, ve kterém jedna strana druhé nerozuměla ani slovo. Zuřivě jsem ukazoval střídavě na hodinky a na vchod do velvyslanectví a do nekonečna jsem opakoval: "Jsem Angličan, jsem Angličan." Zuřil jsem čím dál tím víc. Rus konečně váhavě o krok ustoupil a vpustil mne na krátkou příjezdovou cestu. Vchod mi bez velkých formalit otevřel člověk v modré uniformě se zlatými řetězy a knoflíky.

Uvnitř, v hale a na schodišti, jsem zahlédl řadu bohatě zdobených dveří z lesklého dřeva, pamatujících lepší časy. V hale stál taky široký psací stůl, za kterým seděl jediný člověk. Poblíž stál vysoký, štíhlý muž s ušlechtilými rysy a prošedivělými, pečlivě sčesanými vlasy.

Člověk v tmavé uniformě mi odebral čepici a pomohl mi z kabátu. Člověk u psacího stolu ze mne zeptal, co si přeji.

"Mám schůzku s panem kulturním atašé."

Šedovlasý muž se mírně zavlnil, jako štíhlá rostlina ve větru, a sdělil mi, že kulturní atašé je on. Chabě mi stiskl ruku a mírně se usmál. Já se zachoval poněkud srdečněji. Pak pan atašé pronesl několik nic neříkajících vět o počasí a cestování letadlem. Během řeči mne zřejmě odhadoval. Pak jako by najednou přeřadil rychlost. Zeptal se mne přátelsky, jestli si nechci prohlédnout budovu velvyslanectví, než půjdeme k němu na skleničku. Vysvětlil mi, že má kancelář v jiné budově. Vystoupali jsme po schodech a prošli přijímací místnosti, zašli jsme i na slavný záchod s nejhezčí vyhlídkou na Kreml. Atašé se představil jako Oliver Waterman. Jak jsme procházeli budovou, zdvořile pronášel výklad. Měl jsem pocit, že nejspíš velvyslanectvím provází hosty denně. Nejspíš jsem hádal správně. Pak jsme vyšli ven a po několika krocích vstoupili do novější, moderní budovy. Atašé měl koberci obložené místnosti v prvním patře. Bez zaváhání nám šel nejdřív ze všeho pořádně nalít..

"Není mi jasné, jak vám můžeme být nápomocni," řekl a usadil se do hlubokého koženého křesla. Já si sedl na jeho pokyn do druhého. "Ta Farringfordova záležitost mi připadá jako mnoho povyku pro nic."

"Přání je otcem myšlenky."

Nepatrně se usmál. "Pravda. Taky je pravda, že není kouře bez ohně, ale my zatím nezahlédli ani sebemenší obláček dýmu."

"Mluvil jste s těmi sovětskými pozorovateli vy sám, osobně?" zeptal jsem se.

"Hm...," odkašlal si a zatvářil se ustaraně. "O jakých pozorovatelích teď mluvíte?"

Rezignovaně jsem vysvětlil, o koho mi jde. Viděl jsem na něm, že se mu ulevilo, jako bych ho zbavil nějaké odpovědnosti.

"Pochopte, nemáme ve zvyku s těmi lidmi jednat přímo. Obracíme se v podobných případech na své protějšky a ti nám poskytují žádané informace. V tomto případě nám sdělili, že nikdo nic podstatného neví."

"Vy jste s nimi mluvit nemohl? Nemohl jste je navštívit doma?"

Potřásl hlavou. "Soukromé styky jsou vysloveně nežádoucí, ne-li přímo zakázané."

"Zakázané kým? Námi?"

"Trochu z obou stran. Z naší strany určitě."

"Takže vy nemáte šanci se s Rusy opravdu poznat, navzdory tomu, že tady žijete."

Potřásl hlavou, ale nezdálo se, že by toho litoval. "Neoficiální styky jsou vždy spojeny s rizikem," řekl.

"Takže xenofobie na obou stranách?"

Přehodil nohu přes nohu. "Strach z cizinců je starší než lidské myšlení," usmál se, jako by tahle slova opakoval už bůhvíkolikrát. "Ale zpět k vašemu pátrání..."

Vtom mu zazvonil u ruky telefon. Zvedl líně sluchátko až po třetím zazvonění. Řekl jen: "Prosím?"

Zamračil se. "...dobře, tak ho sem přiveďte." Položil sluchátko a zase se soustředil na mne. "Pokud jde o vaše pátrání, můžete využít náš telex, kdykoli bude třeba. Dáte-li mi vaše telefonní číslo, zavolám vám, jakmile by pro vás došla nějaká zpráva."

"Už jsem vám své číslo dával."

"Opravdu?" neurčitě se na mne zadíval. "Raději mi to číslo dejte znovu, příteli."

Odříkal jsem číslo zpaměti a on si ho zapsal do notesu.

"Podejte mi skleničku," řekl a štědře mi nalil. "Pak vás seznámím s jedním nebo dvěma kolegy."

Zdola bylo slyšet, jak někdo přichází. Oliver Waterman vstal a zápěstím obou rukou si uhladil vlasy. Byl to naučený pohyb, příprava na setkání.

Ozývaly se tři hlasy, jeden ženský a dva mužské. Jeden z mužských hlasů přehlušoval ostatní. Jak se po schodišti blížili, poznal jsem toho hlučného, takže mne nijak nepřekvapilo, když do místnosti vstoupil Malcolm Herrick.

"Nazdar, Olivere," řekl sebejistě. Pak mne zahlédl. "Ale ale, náš šerlok. Tak co, žádný pokroky?"

Z letmého pohledu do tváře Olivera Watermana jsem snadno poznal, že na něj Malcolm Herrick působí stejně jako na mne. Neposlouchat Malcolma Herricka nebylo možné, hovořil důrazně a hlasitě, možná si to navykl při svém novinářském povolání. Nevycítil jsem z něho však ani sebemenší jiskru srdečnosti, naopak, spíš zlomyslnost.

"Skleničku?" zeptal se ho Malcolm s diplomatickou zdvořilostí.

"To bude nejlepší."

Oliver Waterman, v jedné ruce láhev, ve druhé sklenici, mi představil ostatní příchozí. "Polly Pagetová, Ian Young... Randall Drew. Polly a Ian jsou mí spolupracovníci."

Polly Pagetová byla rozumná paní v rozumných botách, v rozumném věku, krátké vlasy, dlouhý svetr. Usmála se na Olivera Watermana a se samozřejmostí se chopila nalité sklenky jako první. Herrick se tvářil, jako by měl právo být obsloužen dřív než pouhá asistentka pana atašé.

Nebýt toho, že jsem slyšel Iana Younga mluvit a že jsem věděl, kdo je, považoval bych ho za Rusa. Zvědavě jsem si ho prohlížel a současně si uvědomoval, jak jsem se za tu krátkou dobu naučil znát stoický výraz Moskvanů i typ jejich pleti. Ian Young měl taky masitý obličej, ve kterém se nic nepohnulo. Když však promluvil (což bylo zřídka), mluvil jako normální Angličan.

Malcolm Herrick hladce ovládl konverzaci. Pochopil jsem, že radí Oliveru Watermanovi, jak má řešit nezajímavý spor, který se rozpoutal při přípravě návštěvy jednoho velmi významného orchestru.

Když něco poznamenala Polly Pagetová, Herrick jí skočil do řeči a umlčel ji, aniž ji vyslechl. Oliver Waterman občas přikývl se slovy: "Něco by na tom mohlo být," ale Herrickovi se do očí nedíval, jen po něm občas šlehl pohledem. Jasná známka nudy a znechucení. Ian Young se na Herricka díval nepříjemně neproniknutelným pohledem, Herricka ale vůbec nevyvedl z míry.

Popíjel jsem a myslel na svízelnou, mokrou cestu do hotelu.

Když už se z hudební aféry nedalo víc vytěžit, Herrick se soustředil na mne.

"Tak co, sportovce, jak to jde?"

"Ztěžka, skoro se to nehýbe," odpověděl jsem.

Přikývl. "Říkal jsem vám to. Škoda. Probrali jsme všechno, co se

probrat dalo, shora dolů a zleva doprava, a na nic jsme nepřišli. Nebylo co najít, jak říkám, škoda. Potřebuju slušnou reportáž."

"Spíš neslušnou," poznamenala Polly Pagetová. Herrick ji ignoroval.

"Mluvil jste s kapitánem?" zeptal jsem se.

"S kým?" ozval se Oliver Waterman. Viděl jsem na Herrickovi, že s kapitánem nemluvil, ale že se k tomu nehodlá přiznat, leda bychom ho k tomu donutili. V takovém případě by jistě důležitost neuskutečněného rozhovoru zlehčil.

Odpověděl jsem Oliveru Watermanovi: "S panem Kropotkinem. To je člověk, který má dozor nad tréninkem koní a jezdců pro jezdecké soutěže. Jakýsi nehrající kapitán. Jeho jméno mám od Ruperta Hughese-Becketta."

"Hodláte se s ním sejít?"

"Ano, zítra dopoledne. Jinou naději teď nemám."

Ian Young se zavrtěl. "Já s ním mluvil," řekl.

Všichni se na něj zadívali. Odhadl jsem ho na třicet pět let. Statný, tmavovlasý, v pomačkaném šedém obleku a proužkované košili. Špičky límečku se mu stáčely vzhůru jako rohy okoralého plátku sýra. Povytáhl obočí a našpulil rty. Věru neobvykle živá mimika.

"V průběhu předběžného šetření, které si vyžádalo ústředí, mi též sdělili to jméno. Mluvil jsem s dotyčným dlouho. Neví o ničem, co by mohlo souviset s jakýmkoli skandálem týkajícím se Farringforda. Šetření nikam nevedlo."

"Tak to vidíte," Waterman pokrčil rameny. "Jak už jsem řekl, ani stopa po kouři. Ani obláček."

"Přál bych si, aby to tak bylo, jenže on se přece jen jeden obláček kouře objevil, v Anglii." Vyprávěl jsem jim, jak Johnnyho Farringforda dva chlapi zbili a jak ho varovali, aby nechal Aljošu na pokoji.

Tvářili se náležitě nevěřícně a zděšeně.

Oliver Waterman se vzpamatoval a řekl sebejistě: "Milý příteli, to ovšem znamená, že ať je ten dotyčný Aljoša kdokoli, nechce být za žádnou cenu do ničeho zatažen. Z toho plyne, že se lord Farringford na olympiádu může bez obav a bez rizika vydat."

"Až na to," namítl jsem omluvně, "že Farringfordovi v létě řekli, že pokud přijede do Moskvy, bude tu Aljoša na něho čekat a vyřídí si to s ním za Hanse Kramera, kterému údajně přivodil infarkt."

Nastalo zaražené ticho.

"Názory lidí se mohou změnit," ozvala se pak Polly Pagetová rozvážně. "Nelze vyloučit, že v létě reagoval Aljoša po Kramerově smrti poněkud přehnaně a že teď, když uplynul čas, došel k tomu, že se do ničeho už nechce zamotat."

Herrick netrpělivě potřásl hlavou, ale mně se poznámka Polly Pagetové zdála docela rozumná.

"Tiše doufám, že máte pravdu," řekl jsem. "Potíž je v tom, že to musím dokázat, a jediná možnost důkazu je rozhovor s Aljošou, a toho napřed musím najít. Pokud mne on sám ubezpečí, že zde Farringfordovi nic nehrozí, budu klidný."

Polly Pagetová přikývla, Oliver Waterman se tvářil nešťastně a Malcolm Herrick se nadřazeně zasmál.

"Potěš vás pánbůh, sportovce," řekl, "to se odtud v životě nedostanete. Hledal jsem toho proklatýho Aljošu jak blázen, ale on prostě neexistuje."

Povzdechl jsem si a podíval se na Iana Younga. "Co vy?"

"Taky jsem hledal a nenašel jsem po něm ani stopu."

Nezbývalo, o čem hovořit. Společnost se zvolna rozešla. Poprosil jsem Watermana, jestli by mi nemohl zavolat taxi.

"Příteli, upřímně lituji, ale oni sem odmítají jezdit. Nechtějí, aby si je zapsali, že tady před velvyslanectvím zastavili. To spíš chytíte taxi na hlavní ulici, až půjdete k mostu."

U hlavního vchodu jsme si potřásli rukou. Schoulený v kabátě a šále jsem vyrazil ke střežené bráně. Naštěstí mezitím přestalo sněžit, takže jsem měl lepší vyhlídky. Pak na mne ale odzadu zavolal Ian Young a nabídl se, že mne odveze. Vděčně jsem nabídku přijal. Seděl suverénně za volantem a překovával tmu a sněhovou břečku s klidem stoika.

Pak prohlásil s neproniknutelným výrazem: "Malcolm Herrick je blb."

Za branou zatočil doleva a jel pak podél řeky.

"Tady se ho nezbavíte," poznamenal jsem.

Mlčky souhlasil. Pak dodal: "Věčně si půjčuje peníze. Ale když je o čem psát, napíše to dobře."

"Mám tomu rozumět, že mi radíte, abych to zabalil a odjel?"

"Ne," řekl a zatočil za několik rohů. "Jen nesmíte Rusy podráždit. Oni se snadno poplaší, a když jsou poplašení, zaútočí. Jsou stateční, vytrvalí, hodně vydrží, ale snadno se vylekají. To si dobře zapamatujte."

"Děkuju," přikývl jsem.

"U vašeho stolu v hotelu sedí nějaký Frank Jones," řekl.

Podíval jsem se na něj, ale z tváře jsem mu nic nevyčetl.

"Ano."

"A víte, že je u KGB?"

Taky jsem zachoval kamenou tvář. Řekl jsem: "Víte, že to berete k mému hotelu velkou oklikou?"

Tentokrát se dokonce usmál. "Jak jste to poznal?" zeptal se.

"Byl jsem na prohlídce autobusem a díval se na mapu."

"Sedí Frank Jones vždy u vašeho stolu?"

"Zatím ano," přikývl jsem. "Sedí s námi ještě starší manželský pár, pan a paní Wilkinsonovi z Lancashiru. Včera jsme se tak při večeři sesedli náhodně, byli jsme tu první den, a víte jak to chodí, jak si lidi sednou napoprvé, tak už si sedají až do konce. Ano, snídali jsme dnes i obědvali ve stejném složení. Proč myslíte, že je od KGB? Je to Angličan jak hrom a po příletu na letišti ho pořádně proprali."

"Prohledávali ho ostatním na očích, že?"

Snažil jsem si vybavit, jak to bylo. "Ano, všichni, kdo tím letadlem přicestovali, to viděli."

"Krycí taktika," řekl. "Vůbec o tom nepochybujte. Nesedl si k vašemu stolu náhodou. Z Anglie přiletěl s vámi a s vámi patrně poletí i zpátky. Už vám prohledal pokoj?"

Neodpověděl jsem. Ian Young se opět nepatrně usmál.

"Je mi jasné, že ano. Co našel?"

"Oblečení a léky proti kašli."

"Žádnou ruskou adresu nebo telefonní číslo?"

"Těch pár co mám, jsem měl v kapse."

Ian projížděl ulicemi. "Frank Jones má babičku Rusku, která s ním od malička mluví jen rusky. Provdala se za britského námořníka, ale nepřestala sympatizovat s Říjnovou revolucí. Franka získala na svou stranu už v kolíbce."

"Pokud je ale u KGB, proč ho necháte... volně pracovat?"

"Lepší poznané zlo..." Zajeli jsme do další opuštěné ulice. "Kdykoli sem jede, naše letištní kontrola pasů nám dává echo. Posílají nám pokaždé seznam cestujících, protože Frank vždy lítá s tím, koho sleduje. Seznam si vždy projedeme. Pak někoho pošleme na letiště, aby zjistil, kam Frank jede. My jedeme za ním, sledujeme, jak se ubytuje v hotelu, nenápadně za ním jdeme do jídelny. Pokud si troufá, sedá si ke stolu svého sledovaného. V tomto případě jsme viděli, že si sedl k vám. O vás už jsme všechno věděli, takže jsme si oddechli. Nic proti Frankovi nemáme, nechceme ho poplašit. Kdyby jeho nadřízení zjistili, že o něm víme, poslali by příště někoho jiného. A co potom my? Kdykoli přiletí Frank, jsme v pozoru. Pro nás má ten člověk cenu zlata."

Zvolna jsme projížděli tmavou ulicí. Padal mokrý sníh a na zemi tál, měnil se ve vodu.

"Na co se chystá?" zeptal jsem se.

"Myslíte, pokud jde o vás? Nahlásí, kam chodíte, s kým se stýkáte, co jíte a kolik pití snesete."

"Zatraceně!"

"Nesnažte se mu utéct, pokud nebudete muset, a pokud by to bylo nezbytné, snažte se to nahrát tak, aby to vypadalo jako náhoda."

"V tomhle nemám pražádnou praxi," řekl jsem váhavě.

"To je mi jasné, ani jste nezaznamenal, že vás z hotelu sledoval."

"On mne sledoval?" polekalo mě to.

"Přecházel po Naběrežnoj a čekal, až vyjdete. Viděl, že jedete se mnou, takže půjde zpátky do hotelu a tam si na vás počká."

Světla na přístrojovém panelu matně osvětlovala jeho zdánlivě netečnou tvář. Nešetřil jen mimické svaly, šetřil všechny. I hlavou otáčel jen omezeně, rukama na volantu nepohnul a na sedadle se taky nezavrtěl. V těžkém kabátě, rukavicích a beranici vypadal jako rodilý Rus.

"Jakou funkci tu máte?" zeptal jsem se.

"Kulturní asistent," řekl neutrálně a tvářil se neproniknutelně. Dobře mi tak, hloupě jsem se ptal.

Zpomalil na minimální rychlost a zhasl reflektory. Motor skoro nebylo slyšet. lan pomalu zahnul do dlážděného dvorka a zastavil. Zatáhl za ruční brzdu a otočil se ke mně.

"Večeři zmeškáte jen o několik minut," řekl.