Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

POLE PRO TŘINÁCT
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Píseň pro Monu

Jsou zločiny, které nelze potrestat vězením ani pokutou. V trestním zákoníku není uveden zločin " ublížení na duši". Zlé, úkladné úmysly nesměřují jen k vraždě..., zlou vůli však múze ochromit vůle dobrá.

Píseň pro Monu je vyprávěním o prastarém hříchu.

Joanie Vineová doprovázela svoji matku na dostihy s hlubokou nechutí. Joanie Vineová se styděla za matčino oblečení, za její způsob řeči i způsob života. Se sklopenýma očima se odtahovala od pánů v přepásaných pláštích do deště, se sportovními klobouky, a drsná řeč statné venkovanky z Walesu ji řezala do uší. Nedokázala před lidmi přiznat, že její matka je povoláním stájnice.

Joanie Vineová jela s matkou na první den Cheltenhamského festivalu, na jednu z nejvýznamnějších událostí sezóny překážkových dostihů. Jela jen proto, že matka ten den slavila šedesáté narozeniny a Joanie očekávala, že ji její přátelé za tak velkorysé gesto budou obdivovat. Už před prvním dostihem se rozhodla, že se matce ztratí. Po příchodu na závodiště ji však překvapilo, kolik lidí se na tu nemožně oblečenou paní instinktivně usmívá. Šla o krok za ní.

Mona Watkinsová - matka Joanie cítila ke své dceři povinnou lásku a nechtěla si připustit, že Joanie k ní cítí odpor skoro fyzický. Joanie nesnášela, když na ni Mona třeba jen sáhla, a když ji chtěla mateřsky obejmout, okamžitě se jí vytrhla. Mona o tom uvažovala zřídka, to pomyšlení ji rmoutilo. Věděla, že se Joanina mladická vzpurnost vůči ní změnila v odpor od okamžiku, kdy se na scéně místního amatérského divadla objevil třicetiletý, společensky zběhlý Peregrine Vine, asistent dražební síně s uměleckými předměty. Joanie tehdy oznámila matce, že Peregrine pochází z "dobré rodiny". Peregrine mluvil vznešenou angličtinou bez sebemenšího náznaku waleského přízvuku a Joanie ho rychle začala napodobovat. Joan (Peregrine jí nikdy neříkal zdrobněle Joanie) byla vysoká, krásná, s velkými ňadry, a Peregrine rád souhlasil, aby se s Joanie nejprve vzali a teprve pak se spolu vyspí, i když věděl, že jeho rodiče doufali, že si najde bohatou nevěstu. Joanino ultimatum považoval za projev vysokých morálních měřítek a ne za nátlak.

Joanie v té době už nežila doma, zářila jak hvězda v jednom květinářství a Peregrina a jeho rodinu přesvědčila, že její matka je "výstřední" a "samotářská" a odmítá se s nimi setkat. Peregrine a jeho rodina jí poněkud rozhořčeně uvěřili.

Joanie matku ani nepozvala na svatbu. Nejenom to, ona jí ani neoznámila, že se její jediná dcera bude vdávat se vší parádou, v bílém závoji. Joanie vědomě připravila svoji matku o velký den, velkou radost a pýchu. Poslala jí pak pohlednici z Benátek: "V sobotu jsem se provdala za Peregrina Vinea. Joanie."

Mona pokrčila rameny a postavila obrázek dóžecího paláce na krbovou římsu. Novomanželům připila na budoucnost.

Peregrine se s Joaninou matkou potkal tváří v tvář poprvé až za několik měsíců. Poprvé viděl, jak se obléká, jak mluví, poznal, čím se živí. Zděsil se, jak Joanie správně předpokládala. Reagoval však stejně jako Joanie, dělal co mohl, aby tu trapnou věc uchoval v tajnosti. Odstěhoval se i se ženou do jiného města, kde ve své profesi povýšil a kde Joanie přijali do "výběrového" tenisového klubu. Společenské ambice obou manželů závratně stoupaly.

Mona žila celá léta v řadovém domku se dvěma nadzemními a dvěma suterénními podlažími. Kdysi tam s ní bydlela i Joan. Mona jezdila denně na svém starém, rozvrzaném kole do práce a z práce. Byla zaměstnaná jako trenérka v dětské jezdecké škole, kde pečovala o řadu pilně pracujících poníků. Jednou večer přijela na kole do jízdárny, našla tam mrtvého majitele (zemřel na infarkt), strachem křičící děti a počínající požár.

Mona si se situací poradila: uklidnila děti, přivolala hasiče, přikryla mrtvého svým starým pláštěm do deště a následně se stala hrdinkou denních listů i televize.

"Mona Watkinsová, matka paní Joanie Vineové, ve společnosti dobře známé choti uznávaného dražebníka, pana Peregrina Vinea."

Mona stála ve dveřích svého domku, když do kamery se širokým úsměvem a silným waleským přízvukem říkala, jak je na svoji zlatou dcerku Joanie pyšná.

Hrozné. Otřesné.

Aby veřejně prokázala, že si své matky váží, zavázala se Joanie unáhleně a velkoryse, že s ní pojede na dostihy, kde společně oslaví matčiny šedesátiny.

Jednoho rána po návštěvě dostihů si Mona při práci pobzukovala. Hřebelcovala právě svého svěřence, hnědáka, parkúrového šampióna.

Pobzukovala si se sevřenými rty, aby nenadechla prach z hnědákovy lesklé srsti. Pobzukovala si, jak si prozpěvují koňáci už celá staletí. Chvilkami si taky stejně jako oni odplivla.

Mona měla své nové zaměstnavatele opravdu upřímně ráda.

Sami si ji našli. Dozvěděli se o ní, když se v novinách objevily zprávy o požáru ve stájích. Byla už tři týdny bez práce, protože poníky z opuštěné jezdecké školy rozprodali, když zaslechla klepadlo na dveřích, šla otevřít a na svém prahu uviděla dvojici, ve které s úžasem poznala olympijského vítěze Olivera Bolingbroka a jeho platinově plavou ženu, slavnou zpěvačku country music, přátelskou Američanku Cassidy Lovelace Wardovou. Její nahrávky se prodávaly jak housky na krámě.

Když se ti dva po pouhé krátké čtyřtýdenní známosti vzali, označovaly to všechny hromadné sdělovací prostředky cynicky za snahu o větší zviditelnění. Po čtyřech letech dobrého manželství si svět jednoho bez druhého už nedovedl představit.

Zářivý pár přijel dlouhou černou limuzínou, která přitahovala pohledy obyvatel skromné, chudobné ulice jako magnet. Sousedé vycházeli ze dveří. Dvojici doprovázel řidič v černé uniformě a bystrooký tělesný strážce, otáčející se na všechny strany jako radar hledající nebezpečnou skvrnu.

"Paní Mona Watkinsová?" zeptal se Oliver Bolingbroke.

Mona bezhlese přikývla.

"Smíme dál?"

Mona mlčky zacouvala do svého malého obývacího pokoje a hosté ji následovali. Co viděli, svědčilo o zcela jiném životě, než jakým žili oni, v přepychu a bezstarostně. Taky však viděli pořádek, čistotu a hrdost ducha. Mona jim beze slova nabídla křesla u krbu a zavřela dveře.

Oliver Bolingbroke, vysoký, štíhlý, ve svém bohatství krajně civilizovaný, se zvolna zadíval na tapety s růžičkovým vzorem, na podlahu pokrytou linoleem, na modré lesklé polštářky s vyobrazením pávů na křeslech s rezavým čalouněním, na jednoduché, neolemované květované záclony. Nemá peníze a nemá vkus, pomyslel si, ale to neznamená, že nemá srdce. Uměl lidi odhadnout. Taky si předtím ověřil, jakou má Mona pověst jako stájnice a vyslechl samou chválu. Varovali ho však, že je hrubšího zrna. Prý stojí za to jít se s ní poradit, ne však o společenském chování.

Zpěvačka šla rovnou k věci: "Můj muž má parkúrové koně," řekla. Měla na sobě obyčejné džíny a objemný, světlý, ručně pletený svetr. Cassidy Lovelace Wardová, s pocuchanými zlatými kučerami a světle růžovou rtěnkou, vypadala prostě i zářivě. Byla to kombinace, která přímočaré Moně zcela vyhovovala. Mona viděla Cassidy takovou, jaká byla pod lesklou, zářivou slupkou. Cassidy to vycítila a zalichotilo jí to. Obě ženy jedna v druhé uviděly ryzí dobro.

Oliver Bolingbroke a jeho žena Moně vysvětlili, že si před krátkou dobou koupili dům se stájemi, kde stojí tři Oliverovi nejlepší koně. Prý to je jen pár kilometrů od města. Mona o tom věděla z místních novin. Přikývla. Dál Bolingbrokovi vyprávěli, že oba hodně cestují. Paní Bolingbroková jezdí na turné, na koncerty. Když prý nejsou doma, potřebují stájníka, aby bydlel v bytě, který v budově stájí chystají. Oliver Bolingbroke dodal, že pokud vyjede se svými koňmi na závody v zahraničí, bude si přát, aby stájnice jela s sebou.

Oba řekli, že navzdory tomu, že Mona není nejmladší, by byli rádi, kdyby se práce ujala.

"Chci si nechat svůj domek," řekla Mona bez rozmýšlení. Chtěla tím říct, že si chce zachovat samostatnost.

"Samozřejmě," přikývl Oliver. "Kdy nastoupíte?"

Tak se stalo, že Mona hřebelcovala hnědého šampióna a spokojeně si přitom pobrukovala. (Taky hřebelcovala svalnatého bělouše a statného desetiletého olympijského vítěze.) Povídala si se svými svěřenci tak, jak to uměla, ze srdce a prostě, jak mluvívala s poníky a jinými koňmi. Smutně usoudila, že ty její tři medailemi ozdobené hvězdy se na ni dívají jaksi svrchu, jako by byla jejich sluha a ne přítel.

Mona, od přírody moudrá, jim smutně odpouštěla, jako odpouštěla Joanie a Peregrinu Vineovi.

Ti dva (navzdory symbolické cestě do Cheltenhamu) zjistili, že se jim lidé v jejich elitních kruzích pošklebují a že se jejich pracně docílené společenské postavení bortí. Znovu se přestěhovali, do dalšího města, a tam znovu rychle stoupali po společenském žebříčku, aniž museli vyzrazovat, že Joanina matka pracuje po kolena v hnoji. (V koňskejch koblihách, říkala Mona.) Peregrine se stal hlavním dražebníkem a choval se nadřazeně ke svým zákazníkům. Joanie vstoupila do místního dámského dobročinného spolku a pomáhala organizovat přepychové plesy pro sponzory.

Jak míjely měsíce a týdny, Mona měla své zaměstnavatele čím dál tím raději, a svým koním sloužila věrně. Oliver Bolingbroke trénoval své tři poklady trpělivě, hodinu po hodině, a musel uznat, že je o ně dobře postaráno, byli v bezchybné formě. Vděčně si pomyslel, že to je poprvé, kdy má stájníka, který neohrožuje zarputilost jeho koní. Žádný jiný stájník nevysílal koně do soutěží s takovým odhodláním zvítězit.

Oliver Bolingbroke si zachovával pověst jednoho z nejlepších jezdců v zemi a o skvělosti Mony raději mlčel ze strachu, aby mu ji někdo nechtěl přetáhnout.

Cassidy Lovelace Wardová zjednala architekta, aby hezky zařídil garsoniéru, kterou dala vestavět v nepoužívaném konci stájí, ale Mona byla nesvá v prostředí i toho nejskromnějšího přepychu a raději dojížděla na svém rozvrzaném kole každý večer a každé ráno ze své dvoupatrové tvrze samostatnosti. Cassidy se nezlobila. Nechala Monu, ať si žije po svém.

Cassidy jezdila limuzínou do nahrávacích studií v Londýně, kde ji zaměstnávala hudba, ne koně. Trpělivě snášela zkoušky kostýmů. Nereptala, když jí obezřetná pojišťovací agentura přidělila osobní ochranu a řidiče. Ovládla se a neodmlouvala.

Oliver jezdil na parkúry sám, v bytelném rangeroveru s náhonem na všechna čtyři kola. Monu posílal s koňmi jako předvoj. Oliver se podepisoval do nespočetných památníků, zlobil se, když nezvítězil a prožíval úzkost těch, kdo touží po dokonalosti.

Oliver i Cassidy byli slavní, ale vážili si svého soukromí a pečlivě je střežili, rádi byli spolu, a to, upřímně řečeno, nejen v lásce a pohodě, ale i ve sváru a vzteklém křiku. Nehádali se však kvůli penězům, ani nežárlili jeden na druhého, jen se potřebovali uvolnit po napětí, jakému byli vystaveni při práci. Stačilo málo a dali se do sebe. Talíře lítaly. Kdyby je slyšel v takové chvíli někdo cizí, moudře by pokýval hlavou a usoudil, že se to nepravděpodobné manželství očividně hroutí.

Omyl. Hněv se vždy změnil v lehkou páru. Oliver přecházel sem a tam a Cassidy třískala do piana. Nakonec se vždy oba dali do smíchu. Bouřlivý přechod jejich nálad, jako na horské dráze, však způsobil, že kuchařka dala výpověď a jinou nenašli. Začali se stravovat po bufetech. Dietologové z nich omdlévali, ale Oliver zdolával překážky jako nic a Cassidy zpívala jako skřivan.

Jednou večer vpadla Mona do jedné zvlášť prudké hádky. Chtěla Oliverovi sdělit, že bělouš má nejspíš zánět šlachy. Když uslyšela ten hrozný křik, zůstala stát jako zkamenělá.

"Sakra, nestůjte tam jako solný sloup," zahulákal na ni Oliver. "Jděte nám radši udělat něco k jídlu."

"Není přece sakra kuchařka!" odsekla Cassidy.

"Snad dokáže aspoň splácat nějaký vejce, ne?"

Mona šla a usmažila omelety. Podle pokynů svých zaměstnavatelů usmažila tři, a jedla pak společně s Oliverem a Cassidy u kuchyňského stolu. Oliver se po chvíli na ni nejdřív jen ušklíbl, pak se dal do smíchu.

Nic takového si sice nedohodli, ale Mona čas od času uvařila, zatímco ti dva zívali a odpočívali. Hádali se čím dál řidčeji. Mona s vrásčitým, dobromyslným obličejem, s vůní stájí nasáklou v oblečení, se svým prostým způsobem řeči, jako by vší tou jednoduchostí a opravdovostí spláchla umělé pozlátko z života svých zaměstnavatelů a přinesla jim klid a mír, aspoň do pozdního večera, kdy je čas jít spát.

Pro Monu byli něco jako nervózní koně, které je třeba uklidnit a polaskat. Jejich slávu přestala vnímat. Pro ni byli prostě Oliver a Cassidy, lidé, ke kterým patřila a kteří patřili k ní. Oliver a Cassidy už si život bez ní nedovedli představit. Všichni tři si zvolna vypracovali pravidelný způsob společné existence. Všem třem takový rytmus vyhovoval.

Joanie a Peregrine Vineovi se rozhodli, že se obejdou bez dětí. Joan k tomu ve skrytu duše určitě vedlo i to, že nechtěla své matce dopřát radost z vnoučat. Kdepak, ona, Joanie nikdy nebude muset vysvětlovat upovídaným mláďatům, co je Mona zač.

Peregrine neměl rád malé děti, větší děti, ani děti odrostlé, prostě žádné. Když zaslechl, jak nezdvořile se kluci chovají ke svým otcům, otřásl se odporem. Peregrine nechápal, proč se vůbec do toho lidé pouští, aby pak museli platit za doktory, na školné, aby museli hlídat, jestli nikde nehrozí drogy nebo sexuální zneužívání. Peregrinovi vyhovovaly: klidný domov, úspěšný společenský život dokonalého hostitele a peníze.

Nabubřelý, povýšený Peregrine ochotně na dlouhou dobu zapomínal, z jaké rodiny jeho žena pochází. Joanie si vymyslela aristokratické předky, a časem v ně začala i věřit.

Všech pět lidských duší, Peregrine, Joanie, Oliver, Cassidy a Mona prožili jedno dlouhé léto v klidu a pohodě. Jeden každý z těch pěti byl ve svém snažení úspěšný. Oliver sbíral v pohodě rozety a poháry, Cassidyino nové album získalo zase platinovou desku. Mona, pyšná na své koně a jejich slávu, se odvážně odhodlala koupit pro své kolo nové pneumatiky. Hnědák, bělouš i pružný laureát jí svými výsledky sloužili ke cti.

Z Peregrinových dražeb se stala společenská událost. Sledovaly je vznešené instituce jako Sotheby's a Christie's. Joanie, vysoká, velmi přitažlivá v přepychových toaletách (z půjčovny) se objevovala na barevných fotografiích na křídě v drahých časopisech.

Mona, bezelstně pyšná na dceru, fotografie vystřihovala a ukládala do krabice, kde měla spoustu výstřižků opěvujících Oliverovy zlaté medaile.

Mona napsala dceři kostrbatý dopis, ve kterém jí vylíčila svůj šťastný život u Bolingbrokových, včetně večeří u kuchyňského stolu. Joanie dopis roztrhala, zahodila a matce neodpověděla.

Díky své pýše na dceru, která si to věru nezasloužila, přivázala jednoho dne Mona krabici s výstřižky na nosič, když jela do práce, a ukázala obrázky Cassidy.

"To je vaše dcera?" řekla Cassidy překvapeně.

"Že je to krasavice?"

"Tady se píše, že je z přízně vévody z Flintu."

"Jo, to je celá Joanie," přikývla Mona shovívavě. "Narodila se jako obyčejná Joan Watkinsová. Její otec byl stájník jako já. Zabil se chudák při cvalech."

Cassidy o fotografii vyprávěla Oliverovi a ten jen tak, ze zvědavosti, napsal Peregrinovi. Adresoval dopis na dražební firmu Peregrine Vine a spol. Pozval manžele Vineovy na oběd.

V první chvíli Joanie Peregrina ujistila, že nikam nepůjde. Potom si to však rozmyslela. Setkat se osobně s Oliverem a Cassidy Bolingbrokovými - dokonce s nimi poobědvat - to se může hodit. Ve společnosti se člověk o tom může ve vhodné chvíli zmínit - to jsou body! Monu budou jednoduše ignorovat.

Mona litovala, že se s ní Oliver o tom pozvání předem neporadil, ale co se dalo dělat, u obou pánů zvítězila zvědavost nad prozíravostí. V dohodnutý den přijeli Vineovi svým velkým mercedesem na rozlehlý dvůr, kde je přivítali Bolingbrokovi s Monou.

Stačil jediný okamžik a Oliver si uvědomil, že se dopustil velké chyby. Slyšel, jak Joanie oslovila svoji matku "Mono," viděl, jak mrazivě se tváří, když se ji Mona snaží obejmout. Přenesl se přes trapnou situaci zkušeně a elegantně. Odvedl všechny do obývacího pokoje na skleničku před jídlem. S nelibostí zaznamenal, že si Peregrine okamžitě znalecky prohlédl zařízení pokoje a určitě v duchu odhadoval jeho cenu.

Mona se snažila držet v pozadí, ale Cassidy ji chytla za loket a táhla ji s sebou. Cassidy taky vycítila, že se stala velká chyba.

Mona dělala, co mohla. Měla na sobě čisté plátěné kalhoty a bílou halenku, pod krk si dokonce přišpendlila malou perlovou brož. Víc už pro zdar návštěvy udělat nemohla. Cassidy s ní cítila až k pláči a stejně jako Oliver litovala, že se do věci pouštěli.

Po chvilce povrchního společenského rozhovoru (povídali si jen muži, o prodeji starých zbraní a o nábytku) Cassidy odhodlaně, se strojeným úsměvem, přesunula své hosty do jídelny, k prostřenému stolu. Křišťálových sklenic a stříbrných příborů bylo pro pět osob.

Joanie řekla bez uvažování: "Vy na oběd ještě někoho čekáte?"

Cassidy nepochopila, oč jde. "Ne, nečekáme."

Joanie povytáhla obočí: "Mona se přece nají v kuchyni, jako vždy, ne?"

Oba hostitelé zkameněli. Dokonce i Joanie došlo, že se v tu chvíli dopustila katastrofální společenské chyby. Začala koktat: "Já jen..., chtěla jsem říct..." Všem bylo jasné, jak to myslela a co chtěla říct. Chybu už odčinit nemohla.

Peregrine si neklidně odkašlal a marně se snažil vymyslet, co by řekl.

Oliver byl nejpohotovější. Zasmál se, zavrtěl, a řekl: "Cass, miláčku, to je skvělý nápad, co měla Joanie. Pojďme se s Monou všichni najíst v kuchyni, jako jindy. Vezměte si prosím každý svou skleničku, ubrousky a talíře. Jde se do kuchyně."

Posbíral svoje prostírání připravené v čele stolu a mávl na ostatní, aby ho následovali. Pak vesele vykročil v čele čety, s hlavou vztyčenou. Vešel do hezké, prostorné kuchyně, kde vskutku s Cassidy a Monou běžně jídali.

Oběd byl utrpením pro všechny zúčastněné. Nikdo nelitoval, když se Vineovi zdvihli ještě před sýrem a kávou. Oliver se začal Moně omlouvat, ještě než mercedes Vincových stačil vyjet z vrat. Mona uměla odpouštět, a celá ta nehezká historie ji trápila míň než ostatní.

Cassidy Lovelace Wardová vedla dvojí život: život manželky a život hvězdy. Zpočátku ji Oliver přitahoval svým mužným vzhledem a dovednostmi v sedle. Znala život, proto věděla, že její cit vzbudil obdobný u Olivera. Sdělovací prostředky cynicky zdůrazňovaly, že jde jen o fyzický magnetismus, který nepochybně záhy vystřídá nuda, únava a rozchod. K překvapení všech však mezi jezdcem a zpěvačkou vzniklo hluboké přátelství, porozumění a vzájemná důvěra.

Setkali se poprvé, když byla Cassidy na turné po své zemi, kde věčně putovala od štace ke štaci. Zpívala tehdy písně od řeky Mississippi v Nashvillu v Tennessee. Cestovala autobusem se svým manažerem a celou skupinou. Rekvizitáři, kulisáci, osvětlovači, maskérka a garderobiérka. Síla a úspěch všech závisely na Cassidyině vynalézavosti a energii. Jako všichni velcí umělci Cassidy uměla vyvinout vnitřní světlo a okouzlit tisíce diváků.

Bylo to náročné a únavné. Oliver o ni jednou večer málem zakopl. Seděla na pleteném koši na kostýmy před velkým zájezdním autobusem a čekala, až všichni vyjedou do dalšího města, k další generálce, k dalším nenasytným, hlučícím davům obdivovatelů.

Oliver se ocitl v její blízkosti, protože si někdo chytře vymyslel, že by Cassidy ten večer měla přijet na jeviště na koni, oblečená za kovboje, v jezdeckých botách, ve velikém širáku, se zvonícími ostruhami. Produkční byl naprostý analfabet, pokud jde o koně a místo nějakého vysloužilého honebního zvířete jí obstaral parkúrového koně. Oliver byl v tu dobu hostem jeho majitele. Hostitel ho ve své dobrotě požádal, aby se trochu věnoval jezdkyni. Díky Oliverově zhuštěné instruktáži dopadla Cassidyina koňská premiéra dobře.

Cassidy ho vyzvala: "Pojeďte s námi, můžeme si najmout koně na každé štaci."

Sedl si vedl ní na koš. "To není můj styl."

"Asi se vám takový život zdá moc tulácký, co?"

Po skončení turné odjela za Oliverem do Anglie, aby žila jeho způsobem života. Když se jí začal zdát nedostatečně naplněný, spojila starý způsob života s novým a znovu zářila na jevištích v třpytivých třásních a okouzlovala davy. Diváci vstávali ze sedadel v bezděčném nadšení. Byla odjakživa plná hudby. Drama života se v ní přetvářelo do melodií. Ono odpoledne hrála Chopinův nářek nad Polskem a v duchu si přísahala, že Joanie Vincovou dříve či později naučí, jak by si své matky měla vážit.

Oliver prošel kolem piana. Pochopil význam hudby i Cassidyiny myšlenky.

Řekl jen: "Proč nenapíšeš nějakou písničku sama, jen pro Monu? Kdysi jsi přece komponovala."

"Posluchačům se líbí staré písničky."

"Tvoje staré písničky byly kdysi nové."

Cassidy se na Olivera ušklíbla a jednu ze svých starých písniček zahrála. Nic ji neinspirovalo napsat něco nového.

Mona se snažila Cassidy i Olivera utěšit. Oba byli skleslí z toho, jak se jim nemístná pohostinnost nevyplatila, byli Joaniným pohrdlivým, přezíravým chováním k matce ohromeni.

Mona odevzdaně poznamenala, že je na to zvyklá už od té doby, co ji Joanie nepozvala na vlastní svatbu. Být Joanie po ruce, Cassidy a Oliver by ji zaškrtili.

"Už na ni zapomeňte," radila jim Mona. "Asi jsem jí nedokázala dát všecko, co měla mít, když byla ještě děcko. To víte, noc peněz jsem neměla. Jo, tím to nejspíš bude. Stejně... Přece jí teď nebudu kazit život, ne? Když chodí na ty svoje velký bály..." Mona nebyla hloupá. "Přece teď nebudu lidem vykládat, že jsem její matka, no uznejte. To ty holce nemůžu udělat. Vážně, zapomeňte na ni. Já říkám..., hlavně že je šťastná."

"Mono, vy jste svatá," prohlásil Oliver.

Trvalo hodnou chvíli, celé týdny, než Oliver a Cassidy s Monou dokázali jíst v kuchyni bez určitých rozpaků. Během té doby se ti dva začali zase hádat, křičeli na sebe a házeli po sobě kde co. Jednou večer, když Mona zaslechla, jak Oliver Cassidy něco hlasitě vyčítá a Cassidy na něho ječí, vešla odhodlaně do kuchyně a zastavila se ve dveřích, ruce v bok.

Její příchod válčící strany na okamžik umlčel. Pak řekl Oliver útočně: "Co tady k sakru pohledáváte?"

"Kradu vám snad z hnízda vejce?" řekla.

"Ach jo!" Cassidy se dala do smíchu. Oliver zhnuseně vyšel z místnosti, ale za malou chvíli se vrátil s třemi sklenkami whisky. Ušklíbl se. Mona usmažila omelety a Cassidy jí při tom vyprávěla, že se s mužem pohádali kvůli dlouhému turné, na které se Cassidy chystá do Ameriky. Znamená to, že by byla z domova dva měsíce a to se Oliverovi nezdálo.

"Tak jeďte s ní, mladej," řekla Mona.

V klidu a s rozvahou promysleli plán. Oliver dostojí svým závazkům při parkúrech v průběhu prvního měsíce a druhý měsíc bude kočovat s Cassidy. Domů se vrátí v listopadu. Na dobu, kdy budou oba pryč, se Mona nastěhuje do garsoniéry v budově stájí, aby se postarala o dům a co k němu patří. Oliver slíbil, že obstará ještě jednoho stájníka, aby jí byl k ruce.

"Je to úplně jednoduché," povzdechl si Oliver. "Proč jsme se vlastně hádali?"

Zatímco Bolingbrokovi dojídali sýr a kuli plány, zastavil se u nich jejich dlouholetý právník. Už dřív slíbil, že se staví, ale vyšlo mu to až ten večer. Potřeboval podpisy obou manželů kvůli odkazu jedné nadaci.

Oliver šel právníkovi otevřít a přivedl ho do kuchyně. Byl to moudrý a zkušený člověk, okamžitě poznal skutečnou hodnotu a odlišil ji od drsného povrchu třetí osoby u stolu.

Mona, se svým výrazným waleským přízvukem, se ihned nabídla, že se vzdálí, ale právník ji se stejnou zdvořilostí jako Oliver prosil, aby neodcházela, prý potřebuje ověřovatele podpisu. Mona sklidila ze stolu a listiny podepsala.

"Tak to bychom měli," řekl právník vesele. "A co kdybychom teď něco sepsali s vámi, paní Watkinsová?"

Mona se zmateně zeptala, jak to myslí.

"Nechcete sepsat závěť? Pokud jste ji ještě nenapsala, mohli bychom to udělat teď."

"Ano, to je dobrý nápad," přidal se Oliver. Chtěl se Moně za ověření podpisu nějak odvděčit, aniž by ji urazil. "Každý by měl mít poslední vůli."

"Jo, kdysi jsem na to taky myslela, Peregrine chtěl, abych všechno odkázala Joanie."

Právník bez váhání vytáhl z napěchované tašky předtištěný formulář a s úsměvem napsal na příslušné řádky Monino jméno a adresu.

Se zdviženým propisovacím perem se jí zeptal, koho chce ustanovit svým dědicem.

"Prosím?"

"Řekněte mi, kterým osobám chcete odkázat svůj majetek v případě vašeho úmrtí."

"Jako třeba moje kolo..." Mona přikývla. "Tak teda..." Zarazila se. ".. .No, Joanie by moje starý kolo určitě nechtěla. Poprosím Cassidy a Olivera, aby moje starý kolo dali někomu, kdo ho potřebuje. Co kdybych to vůbec nechala na nich, aby moje věci nějak rozdali?"

Právník do listiny zapsal do rubriky dědic: "Cassidy Lovelace Wardová - jediný dědic". Pak s Monou i s Oliverem doprovodili Monu s kolem do místní hospody a tam si našli dva cizí lidi, aby ověřili Monin podpis. Zaplatili svědkům za odměnu pivo.

Cassidy usoudila, že postarat se o Moninu pozůstalost, nebo jak Mona říkala "o její staré harampádí", je to nejmenší, co pro ni může udělat. Rozdělí jednou věci tak, jak by si Mona přála. Oliver se z hospody vrátil v dobré náladě, s úsměvem, a s úsměvem šel se svojí ženou na lože.

Když nadešel čas, odjela Cassidy na svoje dlouhé turné po Americe. Osamělý Oliver zvítězil v evropské Grand Prix a byl zvolen Sportovcem roku. Mona cestovala s Oliverem a starala se mu o koně. Byla šťastná jako nikdy.

Jak se chýlila ke konci první polovina Cassidyina turné, přestěhoval Oliver Monu do garsoniéry na konci budovy stájí, jak bylo domluveno, a ověřil si, že na místo dorazil i pomocný stájník (zkušený člověk, dokonce starší než Mona), a že bude denně do stájí dojíždět (taky na kole), aby Moně s koňmi pomohl. Mona vyslala Olivera na cestu za Cassidy s klidem a sebedůvěrou. V dalších týdnech podlehla svodům dobrot v ledničce i barevné televizi. Taky si užívala, že nemusí házet mince do elektroměru, chce-li vařit nebo chce-li víc tepla. Doma, ve svém pronajatém domku, platila za všechno, a každý týden si malou částku ukládala do záložny "pro strýčka příhodu". Celý život vycházela s tím málem, co měla.

Po skončení turné Oliver a Cassidy v klidu a pohodě odpočívali před dlouhou cestou domů. Cassidy měla všude vyprodáno a slavila veliké úspěchy. Oliver poznamenal, že by měli Moně přidat na platu, až se vrátí.

"Platíme ji tak jako tak na horní hranici," řekla Cassidy.

"Má mnohem větší cenu," namítl Oliver.

"Tak tedy ano," Cassidy zívla. "Taky si budeš muset koupit dalšího koně..., starý pán už je příliš starý, sám jsi to říkal."

Mona kydala hnůj na druhém konci světa u starého, pomalejšího koně. Smutně tušila, že ho Oliver brzo prodá. Koni bylo už patnáct a ztrácel pružnost. Mona se potila a zdálo se jí, že má horečku. Nevšímala si toho však. Jako všichni opravdu zdraví lidé nerozpoznala nemoc.

Její pomocník si následující den povšiml, jak je horečnatá a nabídl se, že se o koně postará sám, Mona ať si zajede na kole k doktorovi. Moně bylo natolik zle, že poslechla. Ulevilo se jí, když ji doktor ubezpečil, že má jen obyčejnou chřipku.

"Je toho teď hodně," řekl přepracovaný lékař. "Lehněte si do postele, zůstaňte ležet, hlavně pijte hodně tekutin. Brzo vám bude líp. Chřipka je virové onemocnění, žádný zvláštní lék vám proti ní nemůžu dát, protože antibiotika na viry nezabírají. Berte si aspiriny, držte se v teple a hlavně pijte hodně vody. Dejte mi vědět, kdybyste začala víc kašlat. Jste zdravá ženská, buďte v posteli, hodně pijte a zase vám bude dobře."

Mona dojela na kole nazpět k Bolingbrokovým a nahlásila diagnózu svému pomocníkovi.

"Jděte si lehnout, paní Watkinsová, jděte hned," přemlouval ji. "Já se o koně postarám, přenechte mi to."

Mona se vděčně převlékla do teplé noční košile a vlezla si do postele. Po namáhavé cestě na kole se cítila ještě hůř. Vzpomněla si, že by si měla vzít aspirin, ale žádný neměla. Podřimovala a s úsměvem si v duchu opakovala všechny vítězné skoky evropské Grand Prix.

Starý stájník byl příliš ostýchavý, než aby si troufl za Monou do jejího malého bytu vejít, protože měla postel jen kousek od dveří. Ráno i večer s ní však aspoň od pootevřených dveří promluvil. Po třech dnech se mu zdálo, že se Moně nevede líp a zajel proto na kole za lékařem.

"Jde o paní Watkinsovou? To víte, chřipka nějaký ten den trvá." Zalistoval v papírech. "Uvedla jako nejbližší příbuznou dceru, paní Vineovou. Víte co, požádáme ji o pomoc."

Doktor byl laskavý člověk a zavolal Joanie sám, aby stájníkovi ušetřil za telefon.

"Chřipku!" křikla Joanie. "Jsem přesvědčená, že Mona bude v pořádku, když se o ni staráte vy."

Lékař se zamračil. "Potřebovala by posloužit, přestlat. Uvařit čaj. Připravit pomerančovou šťávu. Možná pivo. Tak vůbec. Nejdůležitější je, aby hodně pila. Takže kdybyste laskavě mohla..."

"Nemohu," skočila mu Joanie do řeči. "Mám schůze každý den od rána do večera, nemohu je odložit."

"Ale vaše matka..."

"Bohužel se mi to vůbec nehodí. Lituji," prohlásila Joanie rozhodně a zavěsila.

Lékař vrtěl pohoršené hlavou. Napsal Joanino jméno a telefonní číslo na svoji vizitku a dal ji starému stájníkovi.

Následující den zavolal Joanie sám stájník, aby jí řekl, že se Moně nedaří ani líp, ani hůř, ale že by určitě přítomnost dcery uvítala.

"Proč se o ni nepostará Cassidy Bolingbroková?" zeptala se Joanie. "Ta na ni přece drží."

Stájník jí vysvětlil že se paní Bolingbroková právě vrací z Ameriky, ale že má přijet až za dva dny.

"Už za dva dny? Tak to musí vydržet, to je v pořádku."

Joanie zavěsila. Ulevilo se jí. Představa, že by se měla o matku starat, že by na ni musela dokonce sahat, v ní budila takový odpor, až se jí skoro dělalo zle.

Mona, odevzdaná osudu, ležela v posteli jako kláda. Nebyla nešťastná, neměla chuť na jídlo ani na pití. Věřila, že se jí brzo uleví. Většinu času prospala.

Když se Bolingbrokovi vrátili, Cassidy ihned zašla za Monou. Našla ji v posteli, v nevyvětrané, zatuchlé místnosti. Mona byla jen zpola při vědomí, jako omámená. Cassidy pro ni udělala, co mohla. Ona i Oliver byli velmi vystrašení a rychle poslali pro doktora. Lékař přijel okamžitě. Chvíli byl u Mony. Pak ihned poslal pro sanitku. Cassidy a Oliverovi stále opakoval: "Já jí říkal, že musí hodně pít, že potřebuje tekutiny, trval jsem na tom, jenže ona říká, že nepila už celý týden. Neměla dost sil, aby si uvařila čaj." Doktor byl zoufalý. "Musím vyrozumět paní Vineovou, že věc je vážná... Smím si zatelefonovat od vás?"

Jak se dalo očekávat, Joanie prohlásila, že to je zbytečný poplach, ona je přesvědčená, že matka bude v pořádku a že je v dobrých rukách. Doktor se podíval k nebi a povzdechl si. Navzdory vší snaze, navzdory kapačkám, navzdory umělé ledvině, navzdory Cassidyiným modlitbám, Mona ještě té noci tiše odešla. Zemřela v nemocnici na úplné selhání ledvin.

Nemocnice o její smrti podala zprávu Joanie Vineové, Bolingbrokovým ne, ty vyrozuměl Monin lékař.

"Chudák paní," řekl Oliverovi. "Bylo to tak zbytečné! Kdyby jen trochu pila. Lidé si neuvědomují, jak nebezpečná může být dehydratace..."

Vlastně se omlouvá, pomyslel si Oliver. Jisté však bylo, že Mona na radu lékaře nedbala.

Oliver a Cassidy seděli v kuchyni a truchlili nad svojí nenahraditelnou přítelkyní.

Když jim však starý stájník řekl, jak marně volal k Joanie, stejně jako předtím doktor, změnil se zármutek Bolingbrokových v nezvladatelný hněv.

"Joanie ji zabila!" Cassidy zatínala pěsti vzteky. "Ona ji doslova zabila."

Oliver uvažoval věcněji. Věřil, že to Joanie tak nemyslela, že nemohla tušit, že její lhostejnost matku usmrtí. Nikdo by ji neodsoudil, ani za neúmyslné zabití ne, natož za vraždu. Nikdo by ji ani neobžaloval.

Oliver si pak najednou vzpomněl na Moninu jednoduchou poslední vůli a rozhodl se, že se poradí s její sousedkou v řadovém domku, ta mu snad poví, jak naložit s Moninými "starými krámy". Pokud by Moniny věci sousedka chtěla, našly by dobrý domov. Nechal zarmoucenou Cassidy doma, sedl do range roveru a jel do města. Před Moniným domkem našel nákladní vůz firmy Peregrine Vine a spol. Chlapi v montérkách vynášeli z domku smutnou pozůstalost, věci i nábytek, a chystali se vše odvézt.

Monina sousedka s natáčkami ve vlasech, na nohách pantofle a přes šaty květovanou zástěru, stála v chladném listopadovém vzduchu na chodníku. Bylo na ní vidět, jak je rozhořčená.

Oliver proces stěhování zastavil a promluvil se sousedkou.

"Od chvíle, co Mona umřela, uplynulo sotva šest hodin," řekla pohoršené, "a Joanie už byla tady a hrabala se v matčiných věcech. Podle mýho nenašla, co hledala. Házela věcma kolem sebe a vztekala se. Proto teď všechno tak rychle stěhujou. Jsou jako hyeny. Mona u mě nechala peníze na nájem na tu dobu, co byla pryč, u vás. To snad nehledali, ne? Co s těma penězma na činži mám dělat?"

Oliver ji ubezpečil, že se o nájemné postará, že se postará o všechno. Ze svého malého, lehkého mobilu zavolal Peregrinovi a vysvětlil mu, že existuje Monina poslední vůle a co obsahuje. "Buďte tak laskav a dejte svým lidem pokyn, aby všechno zase vyložili." Hovořil zdvořile, ale velmi rozhodně.

Peregrine chvíli uvažoval, ale pak Olivera poslechl. Poslal stěhovací vůz na místo, protože ho o to Joanie požádala. Neřekla mu však, proč je na to takový spěch. Moniny věci přece neměly dohromady žádnou cenu. Joan prý je občas poněkud svéhlavá, sdělil Peregrine Oliverovi (prý jako muž muži). Peregrine se právem obával, že Joan bude zuřit, až se dozví, že Mona odkázala své staré krámy někomu jinému než jí.

"Pokud jde o Monin pohřeb... Cassidy a já bychom se rádi účastnili. Víte, měli jsme Monu velmi rádi." řekl Oliver.

Peregrine se zeptal, který den by se Bolingbrokovým hodil.

"Nám je to jedno, kdykoli kromě středy, protože Cassidy ve středu letí na koncert do Skotska a já mám domluvenou přednášku, kterou už těžko můžu odříct."

"Mona si za to, jak to dopadlo, mohla sama." Peregrine se najednou začal omlouvat. "Joan se nabízela, že ji bude ošetřovat, ale Mona nechtěla. Několikrát k nám volala a zdůrazňovala, že tam Joan nechce. Joan to velmi trápilo."

Oliver řekl zamyšleně: "V místnosti, kde Mona stonala, telefon není. Venku byla zima a k nám do domu je to přes dvůr dost daleko. Taky se u nás po tu dobu, co jsme byli pryč, netopilo."

"Co tím chcete říct?"

"Odkud vám Mona telefonovala?"

Oliverovo krátké mlčení bylo dostatečně výmluvné. Rychle změnil téma a začal mluvit o Joaniných fotografiích z dětství. Pokud by prý Oliver nějaké našel...

"Jsem si jist, že Cassidy předá Joanie všechno, co by jí Mona chtěla dát," ubezpečil ho Oliver zdvořile.

"Dobře. Tedy pohřeb kdykoli, jenom ne ve středu," opakoval Peregrine skoro přátelsky. "Dám vám vědět."

Když se Oliver vrátil domů, netruchlila už Cassidy v kuchyni, ale přesunula se do obývacího pokoje a vložila všechny své rozbouřené city do hudby u klavíru. Oliver si sedl na schody, odkud ji mohl poslouchat a současně být z dohledu. Cassidy zpívala novou píseň, zcela novou. Píseň neměla mnoho slov. Byla smutná, v měkké stupnici.

Cassidy kdysi řekla Oliverovi, že všechny dobré písničky jsou buď o lásce, touze, nebo bolesti. V její nové písni bylo vše.

Přestala hrát. Uviděla Olivera na schodech a šla si k němu sednout.

"Co ty na to?"

"Dokonalé."

"Ještě nemá jméno..."

"Napsalas to pro Monu," napovídal Oliver.

"Ano."

S Oliverem po boku odnesla Mona nástin písně svým muzikantům do studia v Londýně. Její zádumčivý textař se nadchl a napsal k nápěvu slova smutku i naděje. Cassidy píseň zazpívala tiše, skoro šeptem, až se srdce svíralo. Všichni, kdo byli ve studiu, okamžitě tušili platinový úspěch.

Cestou domů Cassidy spala s hlavou na Oliverově rameni. Po tvůrčím dnu byla vždy unavená. Oliver mezitím v duchu spřádal plány, se kterými by Mona asi těžko souhlasila. Když dojeli domů a zívající Cassidy si šla lehnout, starý stájník (už u Bolingbrokových nebyl jen dočasně) řekl Oliverovi, že slyšel, že Mona má mít kremaci za dva dny, ve středu. To Olivera v jeho záměrech jen utvrdilo.

"Ve středu?" zeptal se. "Jste si tím jistý?"

"Povídali si o tom v hospodě."

Oliver obtelefonoval tři pohřební služby než objevil tu, která zařizovala Monin pohřeb.

"Paní Watkinsová? Ano, ve středu."

Oliver se chvíli vyptával. Dozvěděl se, že půjde o jednoduché, nejlacinější provedení obřadu. Taky se dozvěděl, že se kremace mohla konat kterýkoli den, právě vzhledem ke krátkosti a nenáročnosti objednaného obřadu. Pozůstalí si však prý výslovně vyžádali středu.

Oliverův žhavý plán se rozhořel jasným, neuhasitelným plamenem.

Joanie připravila svoji matku o poslední okamžik důstojnosti, uznání, kterého by se jí dostalo, kdyby při její rakvi stáli významní lidé.

Oliver a Cassidy poslali do krematoria velký věnec z lilií. Jak se potom dozvěděli od Moniny sousedky s natáčkami ve vlasech, Joanie nechala věnec odstrčit stranou, aby nebyl na očích. Několika smutečním hostům řekla, že se Bolingbrokovi ani nenamáhali přijít.

Monin popel rozprášili nad růžovým sadem v zahradě u krematoria. Nenechali zasadit žádnou pamětní desku. Joanie se z hloubi duše radovala z nabyté svobody a už se chystala, jak si vymyslí matku "šarmantní jezdkyni staré školy". Byl to Peregrinův nápad.

Oliver a Cassidy si sice své soukromí pečlivě chránili, ale oba si velmi dobře uvědomovali, že v očích veřejnosti jsou slavní. Oba tvrdě pracovali, aby si postavení hvězd získali a oba si to postavení hodlali zachovat co nejdéle. Po odbytém, přeskromném Monině pohřbu se Oliver pevně rozhodl, že svůj nemalý vliv maximálně využije, ať už by se to Moně líbilo či ne.

S Cassidyiným souhlasem se Oliver vydal na zasedání výboru, který organizoval největší jezdeckou událost roku, pětidenní Vánoční show v Olympii, po pěti představeních odpoledne a pěti večer.

Olivera samozřejmě čekala účast na chystaných parkúrech, kromě toho měl jako vítěz Grand Prix a jako Sportovec roku vystoupit v závěru všech deseti vystoupení v prestižní "jízdě šampiónů". Po pravdě řečeno, celá ta sláva se těžko mohla obejít bez něho. Krátce a dobře, Oliver Bolingbroke byl síla, kterou přípravný výbor musel respektovat. Navrhl výboru nový prvek do závěru představení.

Členové výboru mu naslouchali.

Tvářili se překvapeně. Nakonec přikývli.

Oliver si s nimi potřásl rukou. Pak odjel domů a trpělivě učil svého nejstaršího koně novým kouskům.

Cassidyin agent podepsal celou řadu smluv a její hudebníci vyluzovali kouzelnou hudbu. Továrny horečné vyráběly její reprodukce. Cassidyina nová píseň o lásce, zármutku a touze vešla do povědomí celého národa.

Oliver pozval Joanie Vineovou, aby se účastnila televizního pořadu na památku své matky. Joanie se hysterií málem zadusila. Peregrine se pokusil zarazit pořad právní cestou, ale nemohl nabídnout žádné přijatelné zdůvodnění. Velký článek Monin život se objevil v drahém časopise, kde uveřejnili staré fotografie Joaniných plesových šatů vedle obrázků skromného patrového domku. Peregrine musel snášet úšklebky svého okolí, byť diskrétně skrývané.

V první den se velký stadion Olympie zaplnil do posledního místa. Lidé seděli proti předpisům i v uličkách. Rozkřiklo se to. Všech deset představení bylo vyprodáno.

Oliver oznámil do tmavého ticha, že představení je benefiční, na památku výjimečného člověka, Mony Watkinsové, prosté, ryzí Walesanky z dolin. Její péče a znalost toho, čeho je třeba k přípravě parkúrových koní na evropskou úroveň, byla zcela bezkonkurenční.

"Jsem jí zavázán díky," řekl. "Proto je zde, dámy a pánové, její přítelkyně, má žena, Cassidy Lovelace Wardová, aby zazpívala Píseň pro Monu."

Tma ožila hudbou. Z reproduktorů se linuly v mohutných vlnách melodické zvuky krásného, líbivého motivu, se kterým byla veřejnost předem seznámena tak, aby nápěv poznala a pobzukovala si melodii.

Zazářil jediný silný reflektor. Proťal chvějící se vzduch a dramaticky osvítil velkého bělouše bez hnutí stojícího u vjezdu do arény. V sedle byla Cassidy, v stříbřitém koženém oděvu ve stylu Divokého západu, s třpytivými třásněmi, na rukou stříbrné rukavice, na hlavě velký bílý klobouk. Kostým, který sklízel bouřlivý úspěch u Mississippi, vzbudil nadšení i v Londýně.

Cassidy na svém koni objela arénu v záplavě mnohobarevných kuželů světla, vytvářejících na jejím třpytivém stříbřitě bílém kostýmu pestré obrazce jako v barevných gotických oknech. Vždy po několika krocích se bělouš vzepjal a otočil se na zadních do kolečka. Počínal si s viditelným potěšením, vystupoval v hlavní roli, a Cassidy se pevně držela v sedle. Publikum se o životní dráze koně dočetlo na první stránce programu, smálo se a tleskalo. Když kůň okruh dokončil, smekla Cassidy svůj širák a potřásla stříbrně plavými vlasy.

Oliver se trochu bál, že všechen ten lesk a třpyt, který měl takový úspěch v Tennessee, se možná bude zdát anglickému publiku příliš laciný, ale bál se zbytečně. Cassidyini lidé byli zkušení profesionálové, hudebníci, osvětlovači i technici připravili nezapomenutelnou, vzrušující podívanou.

Nakonec, po mnohobarevném okruhu, zajela Cassidy do středu arény, kde už ve tmě čekal Oliver, a předala mu otěže. Pak v jediném mžiku, který vždy zanechal diváky bez dechu, ze sebe shodila jezdecké oblečení a objevila se v dlouhých bílých večerních šatech se širokou sukní, zdobených křišťálovým štrasem. Vystoupala po několika schůdcích na malé pódium k mikrofonu.

Vzala mikrofon do ruky a zazpívala Píseň pro Monu. Myslela na ni, na ženu, toužící po lásce, kterou kdysi měla, ale kterou ztratila. V Cassidyině písni nezaznělo Monino jméno. Cassidy zpívala o všech osamělých duších toužících po upřímném, vřelém srdci. Zpívala dvakrát. Poprvé tiše, lkavě, podruhé naplno, nádherným hlasem zaplavujícím celý prostor Olympie, vzývajícím osud, volajícím po naději.

Poslední, rezonující tón zněl slavně, až se zdálo, že pěvkyni pukne hruď... A pak náhle zmlkl. Hřmění reproduktorů utichlo v jediném zlomku vteřiny. Bílé kužele světla pohasly a Cassidy v jejich tlumené záři odhodila třpytivé bílé šaty a odešla z pódia v černém.

Vrátila se po chvíli v černém plášti s lesklým rubem za hromového potlesku davů. Na poděkování zamávala vztyčenými pažemi. Odešla. Kouzlo, které tak působivě očarovalo diváky v Nashvillu, rozepjalo svá křídla i v Olympii.

Někteří kritici prohlásili píseň za příliš sentimentální. Sentimentální písně však pronikají k srdcím milionů. Tak se stalo i s Cassidyinou Písní pro Monu. Než skončilo všech deset představení, šířila se nakažlivá melodie na kontaktních discích a v rádiu všude, všude pronikla, aby vstoupila mezi věčně zelené.

Joanie s Peregrinem se dívali se zaťatými zuby na pořad v televizi ten večer, kdy byl vysílán živě. Komentátor studia poznamenal, jaká škoda, že se přední dražební podnikatel pan Peregrine Vine a jeho žena Joanie, dobře známá ve společnosti, jediná dcera Mony Watkinsové, nemohli účastnit ani jednoho z představení.

Joanie ztratila řeč hořkostí a vzteky a Peregrine zvažoval, zda by se zase neměli přestěhovat do jiného města. Jenže Píseň pro Monu zpívali všude, na koncertech i u táboráků. Peregrine se zadíval na svoji krásnou ženu a zapochyboval o její ceně.

Nedlouho po slavných chvílích v Olympii Oliver a Cassidy společně vařili a jedli ve své kuchyni. Nehádali se. Zvykli si už na Moninu nepřítomnost, ale její duch jako by zcela nevymizel a nabádal je, aby rozbíjeli raději vajíčka než talíře.

Když uplynula zákonná lhůta, Cassidy poctivě předala všechny Moniny věci její sousedce s natáčkami ve vlasech (včetně brože s perličkami a včetně kola). Sousedka věci s láskou převzala. Bolingbrokovi čas od času marně uvažovali, co asi po smrti své matky Joanie tak úporně hledala.

"Poslyš...," řekl jednou Oliver nad omeletou s houbami, "co ta krabice, co v ní Mona měla fotografie Joanie v plesových šatech... Byly tam taky naše fotografie..."

Oliver sundal zapomenutou krabici z police nad prádelníkem a vysypal její obsah na stůl.

Pod výstřižky s obrázky Joanie a s fotografiemi, na kterých byli oni sami, našli dva zažloutlé listy starých waleských novin, na okrajích roztřepaných a zhnědlých.

Oliver listy opatrně rozložil, aby se nepotrhaly. Pak se Bolingbrokovi konečně dozvěděli, co se Joanie Vineová snažila vší silou utajit.

Uprostřed jednoho listu byla fotografie tří osob: mladší Mona, dítě podobné Joanie a menší, bezúsměvný muž. Vedle obrázku byl článek s nadpisem: Místní občan se doznal k znásilnění dítěte. Byl odsouzen na deset let.

Idris Watkins, stájník, manžel Mony Watkinsové, otec Joan, se k zločinu doznal a byl odsouzen bez procesu.

Na druhém, rozpadajícím se listu novin byla jen krátká zpráva bez fotografií.

Stájník se zabil při pádu na cvalech.

Idris Watkins, v nedávné době propuštěný po odpykání šesti let z desetiletého trestu, ke kterému byl odsouzen za znásilnění dítěte, zemřel ve čtvrtek na poranění mozku. Zanechal vdovu Monu a třináctiletou dceru Joan.

Po chvíli ticha Oliver řekl: "Myslím, že se tím mnohé vyjasnilo."

Pořídil fotokopie starých novinových stránek a poslal je Joanie.

Cassidy souhlasila. Řekla: "Jen ať si s tím dělá hlavu, ať se bojí, že bychom její staré tajemství mohli zveřejnit a tím ji společensky znemožnit."

Nic nezveřejnili.

Moně by se to nelíbilo.