<<< Literární doupě
Literární doupě

Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

NÁVRAT DIPLOMATA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Návrat diplomata - Francis Dick
 
 
cena původní: 279 Kč
cena: 223 Kč
Návrat diplomata - Francis Dick
Risk - Francis Dick
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 199 Kč
Risk - Francis Dick
Bič - Francis Dick
 
 
cena původní: 49 Kč
cena: 43 Kč
Bič - Francis Dick

 

   1   >

 

 

1

Jmenuji se Peter Darwin.

Protože se na to každý ptá, neuškodí hned na začátku poznamenat, že ne, nejsem nijak spřízněný s Charlesem Darwinem.

Původně jsem se jmenoval Peter Perry, ale když mi bylo dvanáct, provdala se moje ovdovělá matka za Johna Darwina. Ten mi kromě jiných věcí věnoval nové jméno, nový život a novou totožnost.

Vzpomínky na vzdálené dětství v Gloucestershiru překrylo víc než dvacet let jako mlha. Dnes je mně, Petru Darwinovi, dvaatřicet, můj nevlastní otec je diplomat a já sám také pracuji v diplomatické službě.

Protože ministerstvo zahraničí vysílalo mého nevlastního otce a později i mne, kam se mu zachtělo, strávil jsem po tří až čtyřletých úsecích skoro celých posledních dvacet let v cizině. Některá ta období byla skvělá, jiná nudná, žili jsme všude, od Caracasu až po Limu, od Moskvy až po Káhiru a Madrid. Bydleli jsme v bytech zahraniční služby, od dvoupoko-jového v betonovém činžovním domě až po pozlacené rezidence. Doma jsme nebyli nikde.

Moje přátelství byla přechodná. Přátelé byli místní a já je opouštěl. Diplomaté a jejich děti přicházeli a zase odcházeli. Neměl jsem kořeny, přivykl jsem nomádskému životu, který mi vyhovoval.

"Kdyby ses někdy ocitl na Floridě, stav se," prohodil Fred Hutchings mezi řečí, když ho jmenovali konzulem v Miami a on tam odjížděl z Tokia. "Kdyby ses tam vyskytl, tak nás na den na dva navštiv."

To jak řekl "na den na dva", pomyslel jsem si ironicky, přesně charakterizuje vřelost našeho vztahu r teplý až vlažný.

"Děkuji za pozvání," řekl jsem.

Přikývl. Pracovali jsme bok po boku celé měsíce bez konfliktů. Pozvání myslel skoro vážně. Ostatně zdvořilost měl dobře nacvičenou.

O rok později jsem dostal jmenování já, a to kupodivu do Anglie, na ministerstvo zahraničních věcí a Commonwealthu.

"Cože?" Otec se v hlavním městě Mexika potěšeně smál do telefonu, když jsem mu to sdělil. "Osobní tajemník! Výborně! Plat budeš mít mizerný. Nejdřív ti samozřejmě dají dovolenou, tak se na nás přijeď podívat. Mamince se po tobě stýská!"

Strávil jsem s rodiči skoro měsíc a vydal se pak do Anglie přes Miami, kde jsem zmeškal letadlo. Tak se stalo, že jsem měl najednou dvacet čtyři hodiny času a vzpomněl si na pozvání Freda Hutchingse. Nakonec proč ne, pomyslel jsem si, a bez rozmyšlení jsem si na dotazech zjistil jeho číslo a zavolal mu.

Zdálo se, že má opravdu radost, že ho volám, když se mi ozval. Viděl jsem ho v duchu před sebou. Čtyřicátník, trochu při těle, pihovatý, dychtivý, s potem na čele, kdykoli se rozčilil. Příliš pozdě jsem si uvědomil, jak vlažný vztah k němu mám. Ale couvnout jsem už nemohl.

"No to je vynikající," hlaholil upřímně. "Pozval bych tě sem na noc, ale děti nejsou v pořádku. Co kdybychom si spolu vyšli na večeři? Vezmi si taxi k The Diving Pelican na 186. ulici, North Miami Beach. Sejdeme se v osm. Co ty na to?"

"Výborně," řekl jsem.

"No to je skvělé, skvělé! Je vždycky radost vidět staré přátele." Znovu mi pečlivě nadiktoval adresu restaurace. "Chodíváme se tam najíst. Když o tom tak uvažuju..." spustil dychtivě, "dva z našich přátel letí zítra také do Anglie. Určitě by se ti líbili. A možná že poletíte stejným letadlem. Představím ti je."

"To jsi hodný, děkuji," vzdychl jsem.

"Není zač." I na dálku jsem cítil, že to myslí dobře. "Tak se uvidíme."

S povzdechem jsem zavěsil a šel se i se zavazadly zaregistrovat do letištního hotelu na jednu noc, a v příslušnou dobu jsem taxíkem vyjel na smluvené místo.

Restaurace The Diving Pelican zdaleka nebyla tak exotická jako její jméno. Tlumeně zářila do tmy na konci řady zavřených krámků. V ulici bylo mrtvo, žádný život, ale dvacet míst k parkování před restaurací bylo plných. Otevřel jsem dveře, vešel do malé haly, kde mě mladá žena uvítala širokým úsměvem a zeptala se "Jak se vám vede?", jako by mě znala už celá léta.

"Děkuji dobře," odpověděl jsem a ptal se per Fredovi.

Usmívala se o to více. Fred prý už je tam. Freda, jak se zdálo, tu měli rádi.

Seděl sám u malého kulatého stolku, přikrytého krémově bílým ubrusem s růžovým podkladem. Nerez příbory, růžové ubrousky, jednoduché skleničky, malé olejové lampičky, karafiát ve váze. Vše dosvědčovalo podnik středního kalibru, a na vzestupu. Restaurace nebyla nijak veliká, ale příjemně zaplněná. Nikde v dohledu žádný pelikán.

Fred vstal a potřásal mi rukou, usmívající se slečna mi přistrčila židli a předložila lesklý jídelní lístek.

"No to je skvělé, opravdu skvělé," radoval se Fred. "Je mi líto, že jsem musel přijít sám, ale Meg nechtěla nechat děti samotné. Mají plané neštovice."

Projevil jsem náležitou účast.

"Jsou celé flekaté, chudinky," řekl Fred. "Dáš si víno?"

Jedli jsme napřed salát, jak je v Americe zvykem, a pili docela slušné červené. Fred, když jsem ho k tomu vybídl, vyprávěl o svém životě na konzuláte. Prý se většinou stará o britské turisty, kteří ztratili pasy nebo jim ukradli peníze. Také o tu-ristky, které opustili mládenci.

"Člověk by se z nich zbláznil," vyprávěl, "jedna dojemná historka za druhou." Trochu pobaveně se na mě koutkem oka zadíval. "Lidé jako ty, uhlazení osobní tajemníci zvyklí na život ambasád, by na ty dojemné historky okamžitě naletěli. Jenže dobrá polovička z těch lidí nechce nic jiného než zdarma letenku domů."

"Stal se z tebe cynik, Frede."

"Život mě poučil," řekl.

Lidé jsou vesměs lháři, poučoval mě otec od počátku, byla to dokonce jedna z prvních pouček o jeho zaměstnání. Říkal, že politiky a diplomaty člověk musí považovat za lháře, pokud se nepřesvědčí o opaku. "I tebe?" zeptal jsem se pohoršené. Civilizovaně se usmál a vzdělával mě dál: "Tobě a tvé matce nelžu nikdy, a ty zase nesmíš lhát nám. A pokud někdy uslyšíš, že na veřejnosti říkám něco, co není tak docela pravda, laskavě nedáš nic najevo, budeš zticha - a zamyslíš se nad tím, proč jsem řekl to, co jsem řekl."

Vycházeli jsme spolu skvěle hned od prvních okamžiků. Na vlastního otce se už ani nepamatuji, zemřel, když jsem byl ještě miminko. Proto mi nevadilo, že jiný zaujal jeho místo. Toužil jsem po otci, chtěl jsem ho mít jako ostatní kluci - a náhle se u nás doma objevil ten velký statný cizí pán, veselý, samý žert. Přivanul do našeho klidného tichého života, kde se jediný rodič staral o jediné dítě, a než jsme se nadali, odvezl nás až k rovníku. Teprve mnohem později a postupně jsem si uvědomil, jak jsem se jeho zásluhou od základu změnil a jaké to pro mne bylo štěstí.

Fred řekl: "Kam nastupuješ po dovolené?"

"Nikam. Totiž chtěl jsem říci, že jako osobní tajemník zůstanu v Anglii."

"Ty jsi ale klikař!" Vycítil jsem z jeho hlasu, že mi povýšení závidí. Podobný tón ostatně zazněl i z jeho žertování o uhlazených mladých pánech z ambasád. Sám přitom mezi ně v minulosti také patřil.

"Co ty víš, třeba mě pak pošlou do Ulánbátaru," řekl jsem. Ulánbátar pro nás všechny symbolizoval konec světa. Kolovaly pověsti, že tam velvyslanec nedostává přidělené auto, ale jaká. "Nikdo z nás nedostává záviděníhodné místo dvakrát za sebou."

Fred se na mě trochu smutně usmál. Dal najevo, že ví, jak jsem ho prohlédl. Uvítal mořské dobroty s nudlemi s nadšením a energicky se na jídlo vrhl. Předtím mi doporučil, abychom si dali specialitu šéfa kuchyně. Nechal jsem si poradit. Jídlo bylo opravdu dobré. Ještě než jsme dojedli, ozval se mírný potlesk a Fred se zaradoval.

"Aha," řekl majetnicky, "už jsou tady, Vicky Larchová a Greg Wayfield. To jsou ti přátelé, o kterých jsem ti vyprávěl, že zítra letí do Anglie. Bydlí tady za rohem."

Vicky Larchová a Greg Wayfield nebyli jenom přátelé, byli to zpěváci. Vešli bez fanfár záclonou na konci místnosti, dáma oděná do bílé tuniky pošité flitry, pán v kostkovaném saku. Oba byli ve světlých kalhotech.

Nejpřekvapivější byl jejich věk - totiž střední. Ani jeden také nepatřil mezi štíhlé.

Pomyslel jsem si zasmušile, že nemám mnoho chuti po celý let do Anglie obdivovat postarší amatéry, bez toho potěšení se klidně obejdu. Manipulovali se zvukovou technikou, poklepávali na mikrofony, aby se přesvědčili, že fungují. Fred na ně povzbudivě kýval a spokojeně pokračoval v jídle.

Když měli techniku připravenou, pustili playback orchestru: jemná, příjemná sladká hudba ze starých muzikálů, důvěrně známá a nenáročná. Příjemná kulisa k jídlu. Po chvíli začal Greg Wayfield tiše pobrukovat, pak přešel ke slovům. Překvapeně jsem zdvihl hlavu od svých nudlí a zadíval se na něho. Nebyla to geriatrická pohroma, zněl sytý, plný, mužný hlas.

Fred si povšiml, jak se tvářím, a spokojeně se usmál. Píseň skončila, přítomní tleskali, pak se opět ozvala nahrávka. Bez velkého ohlašování klidně a nenucené začala zpívat i paní Vicky. Byla to milostná píseň, její slova byla smutná a zá-dumčivá, a ona je interpretovala s dokonalým dramatickým rytmem, získaným z mnohaleté zkušenosti. Dobrý bože, pomyslel jsem si s úlevou, jsou to profesionálové, staří, dobří profesionálové, které to ještě stále baví.

Střídavě zazpívali šest písní, nakonec duet. Za doznívajícího potlesku prošli mezi stoly a sedli si k nám.

Fred nás představil. Nadzdvihl jsem se, potřásl si s oběma pěvci rukou přes krajkový ubrus a bez jakéhokoli předstírání jsem jim řekl, jak velmi se mi jejich vystoupení líbilo.

"Však oni ještě budou zpívat," sliboval Fred a nalil nám všem víno. Byl to zřejmě rituál.

Zblízka vypadali zdravě, konzervativně, trochu staromód-ně, stejně jako jejich vystoupení. On byl ještě docela hezký člověk, ona činila dojem mladé šansoniérky uvězněné v tělesné schránce starší paní.

"Že jste zpívali v nočních klubech?" zeptal jsem sejí, když si vedle mě sedla.

Otevřela doširoka oči. "Jak to víte?"

"Tak, podle vašeho projevu, je takový intimní, pro pozdní hodiny v šerém prostředí. Také podle toho, jak se pohybujete."

"No, dělala jsem v klubech celá léta." Tvářila se pobaveně a zřejmě ve mně viděla mužského navzdory svému věku. Ženská je ženská, říkal jsem si.

Měla bílé, načechrané, nakrátko ostříhané vlasy, pleť ještě pěknou a nepříliš nalíčenou, jediné divadelní na ní byly umělé řasy. Asi už k ní patřily.

"Já už jsem šla do penze dávno," řekla a neškodně zakoke-tovala. Přivřela oči a zaseje otevřela. "Měla jsem pak několik dětí a taky jsem moc ztloustla. Už jsem prostě stará. Sem chodíme zpívat pro potěšení."

Mluvila jako Angličanka, bez amerického akcentu, zřetelně a hezky. Za její lehkou konverzací jsem tušil vážnou a rozumnou osobu. Rázem jsem přestal být zasmušilý nad společným letem. Letuškám se mohu věnovat jindy, řekl jsem si.

Greg řekl: "Moje žena by flirtovala i se smetákem." Oba se na mne zadívali a přátelsky se smáli.

"Neberte Petra vážně," varoval je pobaveně Fred. "Je to největší lhář, kterého jsem kdy poznal, a já už jich poznal hodně, to mi věřte."

"To od vás není hezké takhle mluvit," řekla Vicky nedůvěřivě. "Vypadá jako zlatíčko."

Fred se zakuckal smíchy a pak si ověřil, jestli skutečně všichni letíme stejným letadlem. Nebylo o tom pochyb. Jum-bem British Airways do Heathrow, všichni tři spolu v klubové třídě.

"Je to skvělé, vskutku skvělé," radoval se Fred.

Usoudil jsem, že Greg je Američan, i když jsem si tím nemohl být jistý. Jako by patřil někam mezi Evropu a Ameriku, hlavně podle výslovnosti. Oblečený byl americky, ale kostru obličeje měl anglickou. Protože zřejmě v Miami zaujímal dobré postavení, choval se s klidným sebevědomím, postrádal však přirozený divadelní šarm své ženy. Asi nikdy nebyl sólista, napadlo mne.

Zeptal se: "Vy jste také konzul, Petře?"

"V tuto chvíli ne."

Zatvářil se nechápavě, a tak jsem mu to vysvětlil: "V britské zahraniční službě vám titul přísluší, jenom když skutečně vykonáváte příslušnou funkci. Nemáte titul trvale. Stane se, že jste první nebo druhý tajemník nebo konzul nebo generální konzul nebo třeba i velvyslanec v jedné zemi, ale v další zemi vám klidně přidělí zcela jinou funkci. Titul náleží k funkci. Tedy k té funkci, kterou vám pro určitou dobu přidělili."

Fred přikývl. "To ve Státech, když je někdo velvyslanec, tak je velvyslanec napořád. I když třeba byl velvyslancem v nějaké mrňavé zemi a jenom dva roky a pak už to nikam nedotáhl, titul velvyslance mu zůstává. To v britské službě není."

"Škoda," poznamenal Greg.

"Ne," namítl jsem, "já si myslím, že to tak je lepší. Aspoň nemáme tvrdou hierarchii, lidé si tolik nezávidí a také si tolik nezoufají."

Překvapeně se na mě podívali.

"Musím vás upozornit," řekl Fred tajemně a trochu pobaveně, "že Petrův otec je toho času velvyslancem. Ti dva, otec a syn, už vystřídali všechny možné funkce."

"Moje ovšem byly nižší," řekl jsem s úsměvem.

Vicky mě utěšovala: "Jsem si jistá, že se nakonec vyšplháte nahoru."

Fred se dal do smíchu.

Greg odstrčil nedopitou skleničku s vínem a prohlásil, že je na čase, aby se zase dali do práce. Návštěvníci se zaradovali a ochotně začali tleskat. Greg a Vicky zazpívali každý po třech písních, Greg nakonec zařadil Poslední rozloučení, nářek námořníka opouštějícího jižní Pacifik a svou lásku, aby se vrátil do bouřlivých vln a bouřlivých bojů u Británie. Když člověk zavřel oči a poslouchal, mohl Grega klidně považovat za mladého člověka. Jeho vystoupení bylo skutečně skvělé, mimořádné. Žena sedící u vedlejšího stolu vytáhla kapesník a několikrát si setřela slzu.

Přítomní okouzleně nechali chladnout kávu v šálcích, a když zpěv skončil, vyjádřili Gregovi výsostnou poctu chvílí ticha, teprve pak se roztleskali. Možná celý výstup byl sentimentální, napadlo mne, ale tvrdého realismu se člověk také přesytí.

Oba zpěváci se vrátili k našemu stolu a cestou přijímali pochvaly a gratulace. Tentokrát pili víno bez zábran. Hladinu adrenalinu měli po vystoupení vysokou jako každý po úspěšném vystoupení jakéhokoli druhu, a bylo jasné, že jim to příjemné rozjaření hodnou chvíli vydrží. Živě se bavili. Vyprávěli všechno možné, také o sobě, a z jejich řeči bylo jasné, že to jsou skutečně dobří, zodpovědní lidé, naplnění dobrou vůlí. Mně dobří lidé vždy připadají zajímavější -než špatní, i když vím, že druzí takto neuvažují. Podle mého názoru být dobrý a slušný je pracnější a statečnější, v čemž mě utvrzují moje vlastní slabiny.

Greg vyprávěl, že se původně připravoval na operní kariéru, ale že pro jeho hlas bylo bohužel příliš málo rolí.

"Výhodné je být Ital," řekl zasmušile. "Je tak málo vyvolených. Zpívával jsem ve sboru. Když jsem byl mladý, byl bych radši umřel hlady, než abych zpíval Poslední rozloučení. Býval jsem příliš namyšlený." Usmál se, jako by se omlouval za své mládí. "Tak jsem potom pracoval v bance, v hodně skromném postavení v úvěrovém oddělení, díky čemuž jsem si nakonec mohl dovolit aspoň lístky do opery."

"Ale vy jste přece nepřestal zpívat," namítl jsem. "Nikdo by nedokázal zpívat tak jako vy, kdyby na sobě nepracoval."

Přikývl. "Ano, zpíval jsem ve sborech, v katedrálách a tak. Prostě kde se dalo.'Taky v koupelně samozřejmě."

"Teď oba zpívají tady, dvakrát nebo třikrát do týdne," vysvětloval Fred, "podnik by bez nich nemohl existovat."

"Pst!" zarazila ho Vicky a rozhlížela se, jestli Freda nikdo nezaslechl a netváří se pohoršené. Naštěstí tomu tak nebylo. "Nás to prostě baví."

Greg vyprávěl, že jedou do Anglie na celý měsíc. "Jedna z Vickyiných dcer se bude vdávat."

"Vickyina dcera?"

Ano, řekli. Všechny děti byly Vickyiny. Dva chlapci, dvě dívky. Rozvedla se s jejich otcem už dávno. Ona a Greg spolu jsou teprve krátce, vzali se teprve před osmnácti měsíci a jedou vlastně na svatební cestu.

"Nejmladší Belinda si bere veterináře," řekla Vicky. "Vždycky milovala zvířata."

Zasmál jsem se.

"Ano," řekla" já vím, musíme doufat, že jeho miluje taky. Už s ním pracuje celá léta a teď se rozhodli, že se vezmou. No a tak se stalo, že jedeme do kraje, kde jsou samí koně. Její nastávající mívá služby v Cheltenhamu."

Vydal jsem překvapený zvuk a všichni se na mne tázavě zadívali. Řekl jsem: "Moji rodiče se v Cheltenhamu seznámili."

Vykřikovali samozřejmě nadšením a mně připadlo, že se jaksi nehodí vysvětlovat, že to byl můj nevlastní otec, kdo se s maminkou seznámil v Cheltenhamu. Když se to uváží, John Darwin byl můj pravý otec - jediný otec, kterého jsem poznal.

Fred chvíli uvažoval a pak se zeptal: "Poslyš, neslyšel jsem od tebe v Tokiu, že tvůj otec vlastně strávil na dostizích mládí? Tehdy jak jsme byli v japonském klubu?"

"To je docela možné," přikývl jsem, "ale asi jsem trošku přeháněl. Pravda je, že když může, tak ještě na dostihy chodí."

"Je to běžné, že velvyslanci chodí na dostihy?" zeptala se Vicky pochybovačně.

"V tomto případě velvyslanec považuje dostihové závodiště za ideální příležitost pro diplomatickou práci," řekl jsem s láskou i humorem. "Zve místní veličiny z Jockey Clubu na recepce, a oni ho za to zvou na dostihy. Tvrdí, že se o zemi své působnosti při dostizích dozví víc než za celý měsíc diplomatických zdvořilostních návštěv, a má pravdu. Víte vůbec, že v Tokiu mají na závodišti parkoviště pro kola?"

Greg řekl: "Ehm... já totiž... nevím, o čem mluvíte."

"Kromě parkovišť pro auta tam mají ještě parkoviště pro motocykly a kola. Jsou jich tam spousty, nekonečné řady. I z toho se dozvíte dost o Japoncích."

"Jako třeba co?" zeptala se Vicky.

"Že si vždycky najdou cestu, jak se někam dostat, když se tam dostat chtějí."

"To myslíte vážně?"

"Samozřejmě," řekl jsem s líčenou vážností. "Také tam mají parkoviště pro děti. Můžete dítko odložit do velikánského nafukovacího kačera Donalda a mezitím si můžete bez obav a starostí jít vsadit."

"A co z toho vyvozujete?" dobírala si mě Vicky.

"Že si ta parkoviště pro děti na sebe vydělají."

"S Petrem si nelamte hlavu," upokojoval ji Fred. "Má sice zvláštní způsob myšlení, ale v krizové situaci se na něj můžete zaručeně spolehnout."

"Děkuji," řekl jsem suše.

Greg se nás potom ptal na Japonsko a jestli se nám tam líbilo. Řekli jsme oba že ano. Jestli jsme se naučili japonsky?

"Ano, Fred zastával funkci prvního sekretáře obchodního oddělení a bylo na něm, aby uhlazoval koleje obchodního podnikání. Na mně bylo, abych zjišťoval, jak se vyvíjí místní politická situace."

"Petr chodil na obědy a na recepce," řekl Fred. "Pil saké z malých dřevěných mističek místo ze sklenic."

Zvyky a tradice Japonska jsem v sobě ještě měl pevně zabudované, měsíc v Mexiku je stačil sotva překrýt. Člověk vždycky prožíval takový zvláštní pocit ztráty, když odněkud odcházel a zanechával za sebou kulturu, kterou se předtím často pracně snažil pochopit. Ne že by měl z toho přímo depresi, ale určitá depresivita by tu byla.

Návštěvníci, kteří se přišli do restaurace najíst, se zvolna vytráceli, až jsme tam nakonec zbyli jen my čtyři. Vicky a Greg si šli sbalit svoje fidlátka a Fred a já jsme se s naprostou samozřejmostí podělili o zaplacení účtu do posledního penny.

"Chceš to v jenech?" zeptal jsem se.

"Prosím tě, ťy sis na letišti nevyměnil?"

Vyměnil jsem si. To už byl zvyk. Fred si ode mne vzal bankovky a vrátil mi drobné. Strčil jsem je do kapsy. V zahraniční službě věčně zkracují rozpočet a náš základní plat zdaleka neodpovídá našemu postavení a zodpovědnosti, kterou neseme. Ne že bych si stěžoval, nakonec do diplomacie se nikdo nehrne proto, aby zbohatl.

Fred mi nabídl, že mě odveze na letiště, abych ušetřil za taxík. Bylo to od něho hezké.

Vicky a Greg se vrátili, ona s bílou kabelkou pošitou na hrubém plátně skleněnými korálky, on měl přes rameno chlapecky přehozenou velikánskou neforemnou brašnu. Všichni čtyři jsme vyšli z restaurace současně a zastavili se přede dveřmi, abychom se rozloučili. Vicky a Greg se domlouvali, jak se se mnou následující den sejdou.

Na zdi domu vedle dveří byl velký zasklený rám, za kterým byl jídelní lístek a dvě černobílé fotografie obou zpěváků, očividně pořízené před dosti dlouhou dobou.

Vicky si povšimla, kam se dívám, a smutně si povzdychla. Tvářila se odevzdaně. Fotograf ji zabral s lehce nakloněnou hlavou a rameny, jasně osvětlenou, s jiskřícíma očima, pod bradou diskrétní stín, zakrývající tvořící se podbradek. Lesklý snímek z rodu divadelních poutáků mohl být dobře dvacet let starý. Greg na svém obrázku vypadal mile a usměvavě. Fotografie byla lehce rozmazaná, jako kdyby ji byli zvětšili z malého, špatně zaostřeného snímku. Byl to mladší Greg, hubenější, mužný, docela hezký, s tmavým knírem, který už nenosil.

Ze záběru se dalo těžko vyčíst, jaká je Vicky, ale u Grega si člověk mohl troufnout alespoň na hrubý odhad. Byl určitě elegantní, bez komplexů, protože úspěšný, přátelský a optimistický. Určitě nepatří k těm, kteří lžou jiným za zády.

Konečně jsme se rozloučili. Vicky mi nastavila tvář k políbení. Ochotně jsem vyhověl.

"Máme auto tamhle," ukázala kamsi stranou.

"Já mám své tamhle," Fred ukázal na druhou stranu.

Všichni jsme přikývli a rozešli se. Večer skončil.

"Jsou to milí lidé," řekl Fred spokojeně.

"Ano," přikývl jsem.

Nastoupili jsme do jeho vozu a jak se sluší se připoutali. Nastartoval, rozsvítil, vycouval a otočil se na silnici.

"Zastav," křikl jsem rychle a snažil se bleskově uvolnit bezpečnostní pás. Jako naschvál mi to nešlo.

"Co je?" Fred prudce zabrzdil, i když nevěděl, o co běží. "Sakra, co se děje?"

Neodpověděl jsem. Konečně se mi podařilo uvolnit pás, otevřít dvířka, rychle jsem vyskočil a dal se do běhu.

Jak Fred předtím otáčel, zahlédl jsem ve světle reflektorů jeho vozu v dálce flitry pošitou, blyštivou tuniku. Viděl jsem, jak se Vicky s někým potýká, padá na zem, jak se nad ní sklání tmavá postava. Pak mi Vicky zmizela z dohledu. Tmavá postava nevěstila nic dobrého... útočníka...

Běžel jsem tak rychle, jak jsem mohl. Slyšel jsem ji křičet.

Sám jsem také křičel "Vicky, Vicky!" v naději, že tím agresora zastraším, ale ten se jí držel jako pijavice. Ležela na zemi a kopala, a on se k ní snad přilepil.

Po Gregovi ani stopy.

Doběhl jsem k člověku potýkajícímu se s Vicky a vrazil do něho vší silou. Chtěl jsem ho porazit. Byl však těžší, než jsem předpokládal, a jen tak snadno se nedal zapudit. Nejenže neutekl, ale naopak, zřejmě mě považoval za další ovci, kterou okrade.

Zamířil mi pěstí do obličeje, já automaticky uhnul. Pokoušel jsem se ho chytit za šaty a praštit s ním o sousední zaparkovaný vůz.

Bezúspěšně. Uhodil mě pěstí do hrudníku a vyrazil mi dech. Měl jsem pocit, že mi srdce narazilo na páteř. Tvář nad zaťatými pěstmi byla tmavá, viděl jsem přivřené oči. Byl menší než já a statnější.

Zápas jsem prohrával a dostával jsem vztek, což mi samozřejmě nijak nepomohlo. Pochopil jsem, že nezápasím jenom s hrabivostí, ale i se zlobou. Nešlo jenom o krádež, ale o nenávist.

Vicky se s tichým nářkem odplazila. Pak nečekaně vstala, vymrštila se jako pružina a napadla našeho útočníka zezadu. Zahlédl jsem její doširoka otevřené oči plné strachu, ale i odhodlání, když jsem se tomu člověku podíval přes rameno. Vší silou ho kopla. Zasyčel bolestí, otočil se k ní a v tu chvíli jsem ho kopl já. Nemířil jsem na žádné určité místo, strefil jsem se mu zezadu pod koleno.

Vicky měla prsty roztažené jako drápy, rudé nehty jí zářily. Na bílé tunice měla krvavé skvrny. Ústa měla otevřená, v tlumeném světle vypadala jako fúrie, jako vzteklý vlk. Vydala příšerný skřek, stoupající ve fortissimu z nízké polohy až kamsi nad čtyřčárkované g.

Samotnému se mi zježily vlasy, a lupič konečně ztratil nervy. Dvěma potácivými kroky ji obešel, pak ještě krok a konečně se dal na útěk.

Vicky mi zmoženě padla do náruče. Nepříčetná zuřivost se obratem změnila v rozechvění a slzy. Hlas měla roztřesený a skoro jí nebylo rozumět.

"Bože, ach můj bože... byli dva... Greg..."

Vtom se objevily zářící reflektory auta a rychle se k nám blížily. Přitiskli jsme se s Vicky jeden ke druhému jako oslnění zajíci a já už se připravoval, jak společně uskočíme z cesty blížícím se kolům, když najednou vůz prudce zastavil a zevnitř se vynořila tmavá postava. Ve světle reflektorů jsme rozeznali dobře známý obrys Fredův. Konzul nám přišel ku pomoci. Dobrák Fred. Byl jsem trochu jako namazaný, a moc mi to nemyslelo.

"Je v pořádku?" zeptal se Fred úzkostlivě. "Kde je Greg?"

Odpojili jsme se s Vicky od sebe a všichni tři jsme šli hledat Grega.

Našli jsme ho snadno. Ležel v bezvědomí kousek od zadních kol svého vlastního vozu, tmavomodrého bavoráku.

Chvíli jsme ztuhli v úžasu a leknutí. Pak Vicky vykřikla, padla vedle Grega na kolena, já si vedle něho sedl na bobek a snažil se mu nahmatat na krku puls.

"Je živý," řekl jsem s úlevou a narovnal se.

Vicky popotahovala, plakala strachem.

Fred, vždy uvažující prakticky, řekl: "Uděláme nejlíp, když zavoláme sanitku."

Souhlasil jsem s ním. Než jsme však stačili cokoliv udělat, ozvala se siréna policejního vozu. Rychle se k nám blížila a zastavila kousek od nás. Na střeše vozu blikala červená, bílá a modrá světla.

Veliký člověk v tmavomodrých kalhotách a košili s policejními odznaky vystoupil, v ruce notes, a řekl, že někdo na policii hlásil, že tu slyšel nějakou ženu křičet, proto prý přijeli. Jsou rychlí, pomyslel jsem si. Tak okamžitá akceschopnost je obdivuhodná. Podotkl, že dostal zprávu, když byl někde poblíž.

Než jsme stačili něco povědět, Greg začal tiše naříkat a pokoušel se posadit. Tvářil se Omámeně, dezorientované, náhle jako by zestárl.

Vicky ho držela kolem ramen. Zadíval se na ni vážně, smutně, vděčně, povšiml si krvavých skvrn na jejích šatech a omlouval se.

"Ty se omlouváš? Prosím tě za co?" vykřikla Vicky.

Neodpověděl, ale my pochopili, co měl na mysli. Omlouval se za to, že ji nedokázal ubránit. Potěšilo mě to, protože jsem z toho poznal, že ví, kde je a co a jak se stalo.

Policista odepnul z pásku u kalhot malou vysílačku a zavolal sanitku. Pak velmi vlídně požádal Vicky, aby mu řekla, co se stalo. Zadívala se na něho a pokoušela se odpovědět, ale nebyla schopná hovořit souvisle. Byla rozčilená, lapala po dechu a nedokázala se soustředit.

"Gregova náprsní taška... oni... mlátili mu hlavou o vůz... ve stínu... neviděli jsme je... snažil se... víte, ten chlap mi chtěl sundat prstýnky... letenky... moje dcera se vdává... zabila bych je..." Zarazila se, jako by si uvědomila, že mluví nesmysly. Tvářila se nešťastně.

"Nespěchejte, paní," řekl policista, "dejte si na čas."

Zhluboka se nadechla a zkusila to znovu: "Čekali na nás... Schovaní za autem... Zabila bych je... Skočili na Grega, když došel k vozu... Já je nenávidím... Zničila bych je..."

Na tvářích jí naskákaly červené skvrny z maximálního rozčilení a další červené skvrny se jí objevovaly kolem úst a na hrdle. Na krku měla také krev, hodně krve.

"No vidíte, jak vám to jde," řekl policista.

Byl asi tak starý jako já, odhadoval jsem, a byl vysloveně laskavý. Ještě nebyl otrlý.

"Bolí mě ucho," vyhrkla Vicky, "já bych toho chlapa zabila."

Asi jsme si všichni povšimli, odkud krvácí. Jeden ušní lalů-ček měla roztržený a tekla jí z něj krev. Natočila hlavu a já zahlédl, jak se jí ve světle reflektorů na druhém lalůčku blyští veliká náušnice, osazená diamanty a akvamarínem.

"Tvoje náušnice!" vykřikl Fred a šmátral v kapsách po kapesníku. "Musíme ti to nějak zavázat."

Vicky se opatrně dotkla roztrženého lalůčku a přivřela oči bolestí.

"Ten hajzl, ten zatracený, prokletý hajzl. On mi ji prostě... prostě ji utrhl... vytrhl mi náušnici s uchem."

"Náušnice se přece sundávají snadno," namítl policista mírně.

Vicky rozčileným, stoupajícím hlasem řekla: "Koupili jsme je v Brazílii."

"Prosím?" Policista nechápal.

"Vicky," uklidňoval ji Fred, "na tom přece nezáleží, že jste je koupili v Brazílii."

Zadívala se na něho zmateně, jako by nemohla pochopit, že nic nepochopil.

"Ty brazilské se jinak přidělávají," vysvětlovala zadrhávajícím hlasem, "jsou přidělané šroubkem, šroubkem s matkou, aby nemohly upadnout, aby je člověk neztratil, aby je nikdo nemohl ukrást." Zmlkla a zavzlykala. Viděl jsem na ní, že plakat nechce. Popotahovala a energicky se vzpřímila.

Sbírala odvahu. Je statečná, pomyslel jsem si. Snadno by se rozsypala, ale nechce. Je statečná, ačkoli je rozčilená na nejvyšší míru, skoro neovladatelnou míru.

"A co víc," zakvílela zoufale i ze vzteku, "ukradli mi kabelku ! Mám v ní pas... Sakra, mám tam úvěrovou kartu... letenky..." Přese všechno odhodlání jí přece jenom po tváři tekly slzy. "Co si počneme?"

Na tento projev zoufalství zareagoval velmi prakticky Fred. Prý od čeho je konzul a že ji na svatbu dopraví.

"Takže teďka, paní," řekl policista, kterého cestování příliš nezajímalo, "mohla byste laskavě popsat ty dva muže?"

"Byla tma." Najednou na ubohého policistu dostala vztek. Dostala vztek na všechno a na všechny. Řekla rozzuřeně: "Byli tmaví, černí."

"Černí?"

"Ne..." nebyla si jistá.

"Co bylo dál, paní?"

"Byli prostě tmaví. Mně to nemyslí. Bolí mě ucho."

"Co měli na sobě?"

"Byli v černém... Záleží na tom vůbec? Chci říct... Všechno šlo strašně rychle... Snažil se mi stáhnout prsteny!"

Roztáhla prsty. Pokud kameny byly pravé, tak věru stály za krádež.

"Chtěl můj zásnubní prsten," pokračovala. "Hajzl! Nesundal ho díky Petrovi."

Do tmy zaječela siréna sanitky s blikajícím, oslňujícím světlem. Vyskákali z ní zřízenci a vložili se do věci s profesionální bravurou a dobromyslností. K Vicky a Gregovi se chovali jako k dětem. Policista řekl Vicky, že za nimi přijede do nemocnice a pořídí si její výpověď, jakmile bude mít ošetřené a zašité ucho a Greg ošetřenou hlavu. Nezdálo se, že by ho vnímala.

Pak přijely dva policejní vozy s blikajícími světly a kvílejícími sirénami. Vyskákali z nich lidé v tmavomodrém. Bylo jich tolik, že by stačili pozatýkat celé okolí.

Najednou jsme se s Fredem ocitli tváří k autu, ruce na střeše. Prohledávali nás, ačkoli jsme se bránili, že nejsme lupiči, naopak, jsme přátelé a svědci a jeden z nás je britský konzul.

Vlídný policista, který dorazil první, se ohlédl a něco ostatním řekl, ale v tom zmatku jsem nerozuměl. Přece jen to trochu pomohlo, už se k nám pak nechovali jako ke zločincům. Fred hlasitě vykřikoval, že je britský konzul. Hrubě ho požádali, aby prokázal totožnost. Vytáhl velikou úvěrovou kartu s fotografií, ze které jasně vyplýval jeho diplomatický status. Rázem se k nám začali chovat poněkud jinak.

Greg už se mezitím postavil. Vykročil jsem k němu, ale okamžitě mě zarazil jeden z tmavomodrých.

"Požádejte ho o klíčky od auta," řekl jsem. "Pokud by tu vůz zůstal přes noc, někdo ho ukradne."

Tmavomodrý člověk neochotně křikl přes rameno. Sdělili jsme mu ještě informaci, že Greg upustil klíčky vedle vozu, když ho přepadli. Tmavomodrý se tam šel podívat, po chvíli klíčky našel a předal je Fredovi.

Všichni uniformovaní pánové si počínali neobyčejně rychle a účelně. Bylo jasné, že ve věcech mají praxi, že mají mnoho zkušeností a že tempo, které nasadili, je běžné. Pomohli Vicky a Gregovi nastoupit do sanitky, a ta ihned odjela. Za ní vyjel vůz s policistou, který se první objevil na scéně. Ostatní policisté se rozhlíželi po okolí, jestli se ještě nějací lupiči někde neskrývají. To určitě! pomyslel jsem si.

Jeden z policistů si zapsal pod Fredovo jméno i moje a zarazil se, když jsem mu udával adresu: Ministerstvo zahraničních věcí a Commonwealthu, Whitehall, Londýn, Anglie.

"Takže vy taky máte diplomatickou imunitu jako on?" ukázal hlavou na Freda.

"Ano, ale jsem ochoten vám pomoci, pokud mohu."

Zahvízdl a pak se mne zeptal, co jsem viděl.

Podrobně jsem mu to vyprávěl.

Jestli prý jsem spatřil útočníka zblízka?

"Ano spatřil, protože mne praštil."

Jestli ho prý umím popsat...

"Měl tmavou pleť."

"Černou?"

Nebyl jsem si jistý stejně jako Vicky, jakou barvu kůže měl.

"Neřekl bych, že byl ze Západoindického souostroví, Afričan také ne. Mohl by být Latinoameričan, nevím. Nepromluvil. Víc vám neřeknu."

"Oblečení?"

"Černé." Snažil jsem se rozpomenout, jak jsem se ho pokoušel chytit za šaty, snažil jsem si vybavit, jaké byly na po-hmat.

"Řekl bych, že měl černé džíny, černé bavlněné tričko a černé tenisky. Když utíkal, tak už bylo těžko co rozeznat."

Pak jsem udal svůj odhad útočníkova věku, výšky, váhy atd., ale jeho tvář se mi nevybavovala. Musel jsem přiznat, že bych ho za světla v jiném oblečení těžko poznal.

Tmavomodrý pán zavřel notes, vytáhl dvě vizitky, jednu podal Fredovi, jednu mně. Prý by nám byl vděčný, kdybychom laskavě přišli na policejní stanici následující den v de-

set hodin dopoledne. Dal nám jasně na vědomí, že nebýt toho, že jsme pod ochranou zahraniční služby, nebyl by nás prosil, ale přikázal.

Policisté prohledávající okolí nenašli sice lupiče, ale kupodivu našli Vickyinu náušnici. Ležela na zemi. Vložili ji do sáčku, sáček označili a převzali do policejní ochrany. Bílá, velká dámská kabelka pošitá kamínky ani Gregova náprsní taška a jeho brašna se nikde nenašly.

Tmavomodré uniformy jak rychle přijely, tak rychle odjely. Zbylo po nich ohlušující ticho. Stáli jsme tam s Fredem sami, dívali se jeden na druhého trochu jako omámení, a rozhodovali se co dál.

Několik místních zvědavců se vrátilo domů. Neprojevovali příliš velký zájem o všechno dění, hluk, blikající světla. Zřejmě byli na podobná představení zvyklí, takže je mnoho nevzrušovala. Fred smutně poznamenal, že tato čtvrť bývala zcela klidná.

"Bylo by dobře, kdybys zavezl bavoráka k nemocnici a mohl pak ty dva vyzvednout a zavézt domů," řekl.

"Ale já

"Já skutečně nemohu," řekl věcně. "Slíbil jsem Meg, že se dlouho nezdržím. Je toho na ni moc... Děti naříkají, protože je ty boláky svědí."

"Copak je nemocnice nepošle domů sanitkou?" zeptal jsem se.

Fred se na mne útrpně zadíval. "Tady nefunguje státní pojišťovna, tady se platí horem dolem."

"Aha. Dobře, tak mi řekni, kde je nemocnice." Začal mi to vysvětlovat, ale pak to vzdal a řekl, ať jedu za ním, že mě tam dovede. Zajel až před vchod, otevřeným okénkem ukázal, kam mám zamířit, a pak aniž zastavil přidal a odjel za svými planými neštovicemi.

V čekárně jsem zastihl Grega a toho přátelského policistu, jak zasmušile sedí bok po boku. Greg vypadal vyčerpaně a šedivě, policista naopak zářil zdravím a díval se po procházejících sestrách stejně jako já, když jsem se vedle něho usadil.

"Jak se cítíte?" zeptal jsem se trochu zbytečně Grega.

"Jsem unavený, ale hlavu mám v pořádku, prý je to jenom boule. Stačí, když si trochu odpočinu."

Přikývl jsem. "Přivezl jsem vám vůz, odvezu vás domů."

Chabě mávl rukou. "Děkuju."

Konverzace vázla a poměr sester středního věku k těm přitažlivým byl deset ku jedné. Škoda.

Po dosti dlouhé době se objevila Vicky. Přivezla ji na nemocničním vozíku sestra (rovněž středního věku) v doprovodu mladého lékaře v poněkud zašpiněném bílém plášti. Patrně už byl dlouho ve službě. Vicky měla nad krví poskvrněnou blyštivou tunikou na uchu velký obvaz jako bílou čepici. Držela si u úst kapesník a měla zavřené oči. Na tváři se jí po smytém líčidle objevily vrásky a váčky pod očima. Umělé řasy byly pryč. Divadelnice kdesi zmizela a zbyla po ní jenom babička.

Mladý lékař řekl Gregovi, že jeho žena je v pořádku, že jí v místním umrtvení zašil ucho, že by se mělo bez komplikací hojit, že jí dal prášky proti bolesti, prášky na uklidnění a antibiotika a bylo by dobře, kdyby přišla ráno v deset hodin na převaz. Vicky otevřela oči, ale vypadala stále špatně. Podíval jsem se na hodinky. Byly už skoro dvě hodiny ráno. Suše jsem si pomyslel, že když se má člověk čím zabavit, čas utíká rychle.

Lékař odešel a ten laskavý policista začal-Vicky klást otázky. Odpovídala tichým, klidným hlasem. Po chvíli policista vytáhl vizitku a požádal Vicky i Grega, aby se ráno v deset hodin dostavili na policejní stanici k sepsání protokolu.

"Vy taky," obrátil se ke mně.

"Vaši kolegové mi už vizitku dali," ukázal jsem mu ji.

Podíval se na ni a přikývl. "Ve stejnou dobu a na stejném místě."

Popřál nám dobrou noc a odešel. Uvědomil jsem si, že laskavé chování má naučené, protože mu dopomáhá k výsledkům, ale skutečnou účast s lidmi necítí. Stejně však bylo jeho chování příjemnější než tvrdé, cynické počínání těch, kteří bez uvažování ignorují cit.

Ošetřovatelka dotlačila Vicky na vozíčku až ke vchodu do nemocnice, ale ani o krok dál. Řekla rozhodně, že nemocniční péče a pojištění končí přesně u dveří. Pak jsme ji uprosili, aby počkala, než dojdu pro vůz a přijedu s ním, aby Vicky nemusela chodit tak daleko. Uvolila se k tomu dost neochotně. Greg s Vicky byli tak zmožení, že nic nevnímali.

Sedli si dozadu a já je požádal, aby mi dali aspoň základní pokyny, jak se dostanu k jejich domu, kupříkladu kterou branou vyjet z nemocničního areálu. Je s podivem, že jsme dům vůbec našli, protože Vicky měla cestou zavřené oči a Greg co chvíli usínal. Vzbudil se, kdykoli jsem zastavil a ptal se kudy dál.

Jel jsem pomalu, už jsem byl trochu podrážděný, ale nakonec jsme přece jenom úspěšně zastavili před polokruhovým vjezdem u jejich domu. Greg měl naštěstí klíče v kapse. Pro jistotu jsem se nezmínil o tom, že zloději třeba využili skutečnosti, že jejich oběti jsou v nemocnici. Adresu znali.

Řekl jsem oběma manželům, aby ještě nevystupovali, vzal si od Grega klíče a s nepříjemným pocitem jsem odemkl. Uvnitř bylo tma a ticho. Když jsem konečně našmátral vypínač a rozsvítil, ukázalo se, že je všude všechno v pořádku.

S pocitem zranitelnosti, se strachem, jestli se v okolních keřích neskrývají další útočníci, jsem se pokoušel Grega a Vicky přimět k rychlé chůzi, ale vystrašit jsem je nechtěl. Pohybovali se zoufale pomalu. Teprve když byli uvnitř, když jsem za námi zamkl, upokojil jsem se.

Bydleli v přízemním domě, kde většina místností byla propojená bez dveří. Topení na jižní Floridě samozřejmě neměli. Obešel jsem celý byt a zkontroloval, jestli jsou zatažené záclony. Zjistil jsem, že si manželé libují v mahagonovém nábytku a v květovaných pestrých potazích.

Když jsem se k nim vrátil, seděli na židlích poblíž dveří, jako by je nohy dál nedonesly. Byli vyčerpaní až na dno. Doporučil jsem jim, aby si uvařili něco sladkého a horkého k pití a šli si lehnout, že si mezitím zavolám taxi.

Zděšeně se na mě zadívali.

"To ne prosím, zůstaňte tady," Vicky se málem rozplakala. "Stydím se za to, ale jsem celá roztřesená a mám nohy jako z hadrů. Mám strach. Nemůžu si pomoct. Co kdyby sem přišli? Uvědomila jsem si, že teď znají naši adresu."

Greg se natáhl a stiskl jí ruku. Neřekl, že má strach, ale také mě prosil, abych u nich zůstal.

"Už jste je jednou zahnal. Nepůjdou sem, když budou vědět, že jste tady."

Toužebně jsem si představoval tichý, příjemný pokoj a postel v letištním hotelu, ale bylo mi jasné, že je skutečně nemohu opustit, že je nemohu odsoudit k noci plné strachu. Setkali jsme se teprve před šesti hodinami, ale měl jsem pocit, že se známe už celé věky.

"Dobře, zůstanu tady, ale já je nezahnal," obrátil jsem se k Vicky, "to vy, vy jste začala tak nádherně ječet."

Vzpomněl jsem si, jak se v tu chvíli tvářila. Bělovlasá fúrie s červenými drápy a hořícíma očima, ztělesnění temných ženských sil, jichž se muži děsí od pravěku.

"Byla jste skvělá," řekl jsem. Nedodal jsem, že z ní šla hrůza, protože jsem si to sám nechtěl přiznat. Trochu se při vzpomínce na tu chvíli rozveselila. Viděl jsem to na ní.

"To nezpůsobilo jenom ječeni," řekla. "Spíš to kopnutí."

Začalo se mi rozjasňovat. "Kam jste ho kopla?"

Podívala se na své boty s vysokými podpatky a ostrými špičkami.

"Co byste myslel?" otázala se. "Bývala jsem kdysi tanečnice, takže umím nohy vyhazovat vysoko. Byla jsem za ním a zamířila jsem přesně pod kostrč. Měla jsem strašlivý vztek a byla bych schopná ho zabít." Vzhlédla, skoro se usmála pomstychtivým uspokojením. "Přesně jsem se trefila. Byl to kopanec jak hrom. Měl nohy trochu od sebe, stál rozkročený, jak se chystal vás praštit." Zarazila se a pak dodala: "Kopla jsem ho do koulí."

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist