Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

NÁVRAT DIPLOMATA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Ukázalo se, že požár nezuří ve vlastní nemocniční budově, nově postavené v zadní části areálu, zato administrativní budova byla celá v plamenech. Ze střechy vystřelovaly rudé jazyky provázené sprchou zlatých jisker. Přízemní, široká, rozlehlá budova umírala impozantně. Byla to velkolepá tragédie.

Ken předtím z restaurace vystřelil v šíleném rozčilení a odjel ďábelskou rychlostí. My ostatní jsme jeli za ním. Belindy se očividně dotklo, že ji nevzal s sebou.

"Mohl na mě počkat."

Uraženě a nešťastně to pak řekla ještě nejméně čtyřikrát, ale my ostatní mlčeli. Cestou do města jsem určitě překročil povolenou rychlost.

Až k nemocnici se nám dojet nepodařilo. Všude kolem stáli hasiči, policejní vozy a davy diváků, takže silnice byla zcela zatarasená. Hluk byl vskutku ohlušující. Reflektory, veřejné osvětlení, reflektory aut, všechna ta světla vrhala černé stíny, ve kterých se míhali různí záchranáři, a na bezpečnostních helmách hasičů se odrážely oranžové plameny jako svatozář. Plameny ozařovaly také proudy vody stříkající na požár a vzrušené obličeje diváků za kordonem policistů.

"Ach můj bože, koně..." vykřikla Belinda.

Odtrhla se od nás a rozběhla se ve stejném okamžiku, kdy jsme se nedobrovolně zastavili. Prodírala se a proplétala davem až ke středu dění. Zahlédl jsem ji, jak se neúspěšně dohaduje s jedním z uniformovaných mužů. Po Kenovi nebylo ani stopy.

Hadice chrlily dlouhé, obrovské proudy vody, ty dopadaly ve třpytivých kaskádách na hořící střechu. Tam jako by se okamžitě měnily v páru a mizely k nebi. Žár ohně doléhal až k nám, do té dálky.

"Chudáci," řekla Vicky. Musela křičet, aby ji bylo vůbec slyšet. Přikývl jsem. Ken měl jistě už předtím starostí víc než dost.

Kdesi uvnitř budovy se ozval výbuch a pak hned druhý. Při každém výbuchu vyšlehly roztavenými okny k nebi plameny. Za nimi proudil z budovy čpavý dým a nepříjemně pálil v očích.

"Zpátky, zpátky," ozývalo se.

Další výbuch a další. Okny s mohutným zaburácením vyšlehlo jako z plamenometu, jasně žhavé jazyky olízly parkoviště až k divákům. Ti se dali na panický útěk.

Další výbuch a další zášlehy plamenů. Hasiči se shlukli a dali hlavy dohromady.

Pak se s obrovským hromovým rachotem propadla střecha a z oken vyšlehly ještě ohnivější jazyky. Poté se celé to žhavé peklo náhle změnilo v černý dým a požár v černý páchnoucí mour.

Ve vzduchu poletoval popel a snášel se nám na vlasy. Slyšeli jsme syčet vodu, padající na doutnající trosky. Kouř nás dráždil ke kašli. Dav se zvolna rozcházel, takže jsme se konečně dostali blíž k budově a začali se rozhlížet po Belindě a Kenovi.

"Myslíte, že to je nebezpečné?" zeptala se Vicky váhavě a zůstala v uctivé vzdálenosti. "Nevybuchovaly tam nějaké bomby?"

"Řekl bych spíš, že to byly plechovky s lakem," řekl jsem.

Greg se zatvářil překvapeně.

"Copak lak exploduje?"

Kde žije, pomyslel jsem si, že tohle ještě neví. V tak pokročilém věku!

"I mouka exploduje," řekl jsem.

Vicky se na mě nevyzpytatelně zadívala, jako by pochybovala o mém zdravém rozumu. Přitom je pravda, že vzduch plný mouky se může vznítit a explodovat. Spousta substancí rozptýlených ve vzduchu vybuchuje. Kyslík, palivo a oheň patří k sobě.

"Víte co, vraťte se do vozu," řekl jsem Vicky a Gregovi. "Já ty dva jdu najít. Řeknu jim, že vás zavezu domů."

Viděl jsem na nich, že se jim ulevilo. Zvolna jsem procházel řídnoucím davem. Šikovně jsem se vyhnul několika policistům, ale Belindu a Kena jsem nezahlédl. Zato jsem našel vpravo od vyhořelé budovy další parkoviště, odkud byl přístup do zadní části areálu. Tam jsem zahlédl světla a pohybující se postavy.

Brzy jsem na okamžik spatřil i Kena, jak se mihl ve světle. Navzdory varovným výkřikům, ozývajícím se zezadu, jsem se za ním vydal. Žár, sálající z cihlové zdi po mé levici, dokazoval sílu ohně, proto na mě asi také křičeli. Jak jsem běžel kolem, doufal jsem, že se ta zeď nezřítí a neupeče mě.

Ken viděl, že k němu běžím, s otevřenými ústy se zastavil a zadíval se, odkud přicházím.

"Můj bože," řekl. "Vy jste sem přišel tamhle tudy? To je nebezpečné. Dá se jít zadem." Ukázal kudy a já si teprve pak povšiml, že do areálu vede ještě zadní cesta. Také na ní stál hasičský vůz, předtím stříkal na budovu zezadu. "Mohu pro vás něco udělat?" zeptal jsem se. "Koně jsou v pořádku, ale potřeboval bych... potřeboval bych..." Náhle se odmlčel a začal se třást, jako by ho v okamžiku, kdy už nebylo třeba nic neodkladného vykonat, rozsah neštěstí přemohl. Ústa se mu zkroutila a celý obličej se chvěl.

"Bůh s námi," řekl.

Znělo to jako skutečná, zoufalá modlitba, a nepochybně se vztahovala nejen na ztrátu budovy. Šlo o mnohem více. Leč já jsem pánaboha nahradit nemohl. Ať tak či onak, vypomohl jsem už mnohokrát při nejrůznějších katastrofálních situacích. Musel jsem si kupříkladu poradit po havárii autobusu s britskými turisty, kteří doslova skončili na prahu naší ambasády, a řešil jsem i celou řadu osobních tragédií.

"Odvezu Grega a Vicky domů a pak se sem vrátím," prohlásil jsem.

"Vrátíte se?" Tvářil se dojemně vděčně, i když mi nevděčil za nic víc než za dobrou vůli. Stále se třásl a byl na pokraji zhroucení.

"Vydržte," řekl jsem. Pak už jsem neztrácel čas. Vyběhl jsem zadem, po úzké silnici utíkal až na hlavní, kde jsem zjistil, že se mi podařilo dostat se skoro až k vozu. Vicky a Greg nic nenamítali a nechali se odvézt domů. Prý doufají, že jim to Belinda odpustí, ale musejí se vyspat, nejradši by spali celý týden a ať Belindě vyřídím, aby je prosím nebudila.

Soucitně jsem se na ně zadíval, stáli jako hromádka neštěstí v naleštěné hale v Thetford Cottage. Užili si své, a když jsem se nad tím zamyslel, za celou dobu si vlastně nepostěžo-vali. Slíbil jsem jim, že se ráno stavím, a vzal si na jejich žádost klíče od vchodu. Zavřeli za mnou.

Podařilo se mi najít zadní vjezdovou cestu. Vrátil jsem se tedy k veterinární nemocnici zezadu. Znovu mě zahalil pach kouře a spáleniště, štiplavý a pálivý, dráždící hrdlo jako zánět. Hasičský vůz, který tu předtím stál, už stočil hadice a odjel. Zůstal tam jen jeden člověk ve žlutém voskovaném kabátku a ochranné přílbě. Přecházel kolem a hlídal, to kdyby doutnající trosky znovu vzplály.

Zadíval jsem se na tu část areálu, která unikla požáru. Nově vyhlížející jednopatrová budova, ve všech oknech rozsvíceno, řada boxů na ustájení koní pod převislou střechou. Všechny prázdné s otevřenými dvířky. Prosklená, zastřešená chodba, spojující vyhořelou budovu s budovou, která požáru unikla. Bylo s podivem, že zůstala zachovaná. Jen skleněné tabule na konci spojovací chodby u trosek přední budovy popraskaly.

Vzadu se ještě pohybovalo dost lidí. Všichni pobíhali, jako by normální chůze nebyla na místě. Hlavní spěch a rozčilení však opadlo, teď už panovala činnost spíš úklidová. Tentokrát naštěstí nebylo třeba odklízet mrtvé. (Člověk vždycky musí hledět na světlou stránku věcí.)

Protože jsem Kena nikde venku nezahlédl a dveře do nové budovy byly otevřené, šel jsem ho hledat dovnitř. Vešel jsem do vstupní haly. S šesti skládacími židlemi působila jako strohá čekárna.

Všechno, podlaha, kávovar v rohu místnosti, všechno bylo promáčené. Jakýsi člověk, snažící se z kávovaru vydobýt povzbuzující nápoj, ze zoufalství do automatu kopal, jako by selhání stroje bylo poslední kapkou hořkosti.

"Kde je Ken?" zeptal jsem se.

Ukázal na otevřené dveře a znovu zaútočil na automat. Šel jsem naznačeným směrem a ocitl se v široké chodbě. Po obou stranách řada dveří, jedny pootevřené, za nimi světlo. Tam jsem Kena našel. Stál v malé, účelně zařízené kanceláři spolu s dalšími lidmi. Sotva se do místnosti vešli, architekt určitě s takovým návalem nepočítal.

Ken byl u okna bez záclon a stále ještě se třásl jakoby zimou. Za kovovým psacím stolem seděl zachmuřený šedovlasý muž, vedle něho stála žena s obličejem od sazí a hladila ho po rameni. Další dva muži a jedna žena se různě opírali o nábytek či o zeď. Místnost páchla kouřem, čpícím z oblečení všech přítomných. Bylo v ní chladno, tak chladno, že Kenovo chvění mohlo být opravdu ze zimy.

Když jsem se objevil ve dveřích, všichni se na mě zadívali, jenom Ken ne. Oslovil jsem ho. Otočil se, uviděl mě, ale chvíli trvalo, než zaostřil.

"Pojďte dál," řekl. Obrátil se k ostatním: "Pomáhá mi." Přikývli a na nic se nevyptávali. Všichni vypadali vyčerpaně. Mlčeli, jako by po bouři činnosti uvízli v tichu před nevyhnutelným návratem k realitě života, který musí jít dál. Viděl jsem v minulosti mnoho lidí v podobném stavu. Poprvé když mi bylo třiadvacet. Byl jsem ve svém prvním místě na vzdáleném konzuláte a konzul byl mimo město. Musel jsem si poradit sám, když se britské letadlo po setmění nestačilo vyhnout zalesněnému kopci a roztrousilo rozbitá těla mezi polámané stromy. Byl jsem tam do svítání, abych zabránil rabování. Pak do města přijeli příbuzní, aby identifikovali, co se identifikovat dalo. Všichni se na mne mlčky obraceli o útěchu. Za takových situací člověk najednou rychleji dospívá. Nikdy jsem nic horšího nezažil.

Vešel člověk, který předtím kopal do kávovaru. Prošel kolem mne, sedl si na zem a zády se opřel o zeď. Zadíval se na mne: "Co jste zač?"

"Kenův přítel."

"Peter," doplnil Ken.

Člověk pokrčil rameny. Byl jsem mu lhostejný. Těžko říci kolik mu je, mezi třiceti a padesáti. Všichni přijali jeho zprávu apaticky.

Šedovlasý člověk byl jak se zdálo nejen nejstarší, ale i nejvýše postavený. Rozhlédl se po ostatních a unaveně se zeptal: "Má někdo nějaký návrh?"

"Jít spát," řekl kopáč.

"Koupit lepší počítač. Když budeme mít všechno na disketách, můžeme je dát do trezoru," řekl jiný.

"Na to je trochu pozdě," namítla jedna z žen. "Všechny chorobopisy a záznamy shořely."

"Budou nové."

"Pokud vůbec budeme existovat," vybuchl Ken.

Ostatní se touto myšlenkou určitě zabývali také. Tvářili se velmi zasmušile.

"Jak ten požár vznikl?" zeptal jsem se.

Šedovlasý muž unaveně odpověděl: "Měli jsme tu malíře a lakýrníky. My sami dodržujeme zákaz kouření, ale malíři kouřili..." Nedořekl. Běžný scénář.

"Takže nejde o žhářství?" zeptal jsem se.

"Vy jste novinář?" zeptala se jedna z žen.

"Zcela zaručeně ne."

Ken zavrtěl hlavou. "Je diplomat. Je zvyklý řešit problémy."

Ostatním to nijak nezaimponovalo. Jedna z žen prohlásila, že diplomat je to poslední, co potřebují, ale šedovlasý mne vyzval, abych promluvil, mám-li nějaký praktický návrh.

Začal jsem váhavě: "Někoho bych asi pověřil, aby tady celou noc hlídal. A nechal bych všude rozsvíceno."

"Proč?"

"Kdyby přece jen šlo o žhářství."

"Ten oheň nemohl nikdo založit úmyslně. Proč by si kdo přál to tady vypálit?"

Jeden z mužů řekl: "Vypálit tuhle nemocnici by se stejně nikomu nepovedlo. Je postavená z ohnivzdorných materiálů a teoreticky celá ohnivzdorná."

"Taky nevyhořela," řekla jedna z žen. "Protipožární dveře ve spojovací chodbě splnily účel. Hasiči tam taky lili spoustu vody..."

"A automat na kafe je v háji," ozvalo se ze země.

Objevilo se několik unavených úsměvů.

Šedovlasý muž pokračoval: "Nemocnice tedy ještě stojí, ale přišli jsme o laboratoře, lékárnu, šálek pro malá zvířata, a jak jste slyšel, i o všechny záznamy a chorobopisy, o veškerou dokumentaci. Jen z hlediska daní..." Znovu se odmlčel a bezmocně potřásl hlavou. "Návrh, abychom si šli lehnout, Považuju za docela rozumný a připojuju se k němu. Pokud někdo chce tady zůstat a hlídat, ať se prosím přihlásí dobrovolně."

Všichni byli příliš zmožení. Ticho.

Po dosti dlouhé odmlce se ozval přerývaně Ken: "Zůstanu tady, jestli taky zůstane Peter."

No co, pomyslel jsem si, nakonec jsem si o to sám řekl. "Dobře," přikývl jsem.

"Kdo slouží?" zeptal se šedovlasý.

"Já," hlásil Ken.

"Já taky," řekla mladší, tmavovlasá žena. Šedovlasý přikývl. "Dobře, zůstane tu Ken, všichni ostatní spát." Znaveně vstal, rukama se opíral o psací stůl. "Ráno bude válečná porada." Obešel stůl a zastavil se přede mnou. "Neznám vás, ale děkuju." Krátce mi potřásl rukou a představil se: "Carey Hewett."

"Peter Darwin."

"Jste nějak..." Zavrtěl jsem hlavou.

"Já vím, ovšem že ne. No nic. Je pozdě, jdeme domů." Vyšel ven a ostatní za ním. Trousili se pomalu, zívali, kývali mi, ale nepředstavili se. Nikdo z nich neprojevil zvědavost, nikoho nezaráželo, že ve své budově nechávají cizího člověka. Předpokládal jsem, že nejspíš důvěřují Kenovi, a tím automaticky i jeho přátelům.

"Kde je Belinda?" zeptal jsem se po jejich odchodu. "Belinda?" Ken se chvíli tvářil zmateně. "Belinda... šla přece s koňmi." Odmlčel se. "Měli jsme v boxech koně," vysvětloval, "pacienty. Vyžadují péči. Poslali jsme je k jednomu trenérovi, co měl ve stájích volno." Znovu se odmlčel, pak pokračoval: "Byli neklidní, rozčilení, cítili kouř. My neměli tušení... Chci říct, mohla chytit nemocnice i boxy."

"Ano."

Ještě stále se třásl. "Je tu dost zima," poznamenal jsem. "Cože? Jo, asi máte pravdu. Ale hasiči říkali, abychom ne-zapínali ústřední topení, dokud si ho nedáme přezkoušet. Máme plynové."

"Bylo topení v administrativní budově také na plyn?"

"Ano, ale byl vypnutý. Vždycky ho na noc vypínáme." Upřeně se na mne zadíval. "Musíme hlavní přívod vypínat, je to předpis." Znovu se roztřásl. "Zdá se mi to všechno jako zlý sen. Je to... je to..."

"Ano. Víte co, pojďte si sednout." Ukázal jsem na křeslo za psacím stolem, jediné místo, kam se mohl pohodlně usadit.

Ken se ke křeslu dopotácel a svezl se do něj, jako by se pod ním nohy podlomily. Měl takové dlouhé, klátivé nohy, jako by se mohly kdykoli rozpojit, buď v kyčelním, kolenním nebo hlezenním kloubu. Podlouhlá severská lebka a dlouhé prsty s velkými klouby působily jako anatomická studie.

"Kromě toho požáru... co vás ještě trápí?" zeptal jsem se. Opřel se lokty o stůl a složil hlavu do dlaní. Chvíli neodpovídal. Když konečně promluvil, měl hluboký hlas, a jako by se pracně ovládal.

"Operuju koně tak pětkrát do týdne. Za běžných okolností mi zvíře na stole zajde v jednom případě ze dvou set... maximálně. Což znamená jeden nebo dva úhyny do roka. S tím se nic nepořídí, koně se špatně anestezují." Polkl na sucho. "Prostě... v průběhu posledních dvou měsíců mi takhle odešli čtyři."

Připadalo mi to spíš jako velká smůla než tragédie. Zeptal jsem se: "Je to opravdu výjimečné?"

"Copak nic nechápete?" Byl podrážděný a rozčilený, ale ovládl se. "Taková věc se v našem oboru okamžitě roznese. Už se o tom povídá a špatně se o nás mluví. Jak se to donese mezi lidi - a to se může stát každou chvíli - přestanou ke mně posílat koně, budou chtít jiného veterináře. Člověk si buduje pověst celá léta, ale může ji ztratit naráz." Luskl prsty. "Já vím, že jsem dobrý chirurg, Carey to ví taky stejně jako ostatní, jinak už bych letěl, ale musejí myslet taky na sebe. Jsme v tom všichni."

Rozhlédl jsem se po prázdné místnosti.

"Ti lidé, kteří tu byli..."

Ken přikývl. "Šest veterinářů, jsme partneři, včetně mě, a Scott, anesteziolog. A... zbytečně byste se mě ptal, jeho vina to není. Je dobrý odborník, veterinární technik a ošetřovatel jako Belinda."

"Co se stalo dnes ráno?" zeptal jsem se.

"Právě že přesně to," vzdychl Ken nešťastně. "Hřeboval jsem prasklou kost. To dělám běžně. Koni najednou začal klesat tlak, my ho nedokázali udržet, a zpomalovala se srdeční akce."

"A dál?"

"Normálně jsme na sále jen my tři, Scott, Belinda a já, tentokrát u toho byl taky Oliver Quincy, asistoval mi, protože na tom trval majitel koně. Už něco zaslechl. Kůň stejně zašel... a já... nemůžu... Je to celý můj život."

Po krátké odmlce jsem se zeptal: "Předpokládám, že jste překontrolovali všechny léky a přístroje, které jste použili?"

"Samozřejmě, několikrát. Tentokrát jsme si všechno překontrolovali ještě před výkonem. Třikrát! Všechno jsem prohlédl já, pak Scott a Oliver. Každý zvlášť."

"Kdo jako poslední?"

"Já," řekl bez zaváhání. Pak pochopil, kam mířím, a pomalu dodal: "Ano, já jako poslední, asi to byla chyba. Chtěl jsem mít naprostou jistotu."

Tak reaguje, tak se chová člověk bez viny, pomyslel jsem si.

"Nebývalo by moudřejší přenechat za těchto okolností operační výkon někomu z ostatních?"

"Prosím?" nechápavě se na mne zadíval, než si uvědomil mou neznalost. "Jsme partneři, tedy obecně. Každý z nás je do určité míry specialista. Carey a obě veterinářky se specializují na malá zvířata, ačkoli Lucy Amhurstová bere taky ovce a poníky. Jay Jardine dělá dobytek, já koně. Oliver Quincy je na větší zvířata, a spolupracuje jak s Jayem, tak se mnou. Ale spíš všeobecnou veterinu, není chirurg, dělá jen malou chirurgii, kastrace a tak, a nikdy ne tady v nemocnici. To dělá vlastně bokem."

Už se přestával třást, jako by se mu ulehčilo, když se vyzpovídal.

"Do určité míry dokážeme jeden druhého zastoupit," pokračoval. "Tím chci říct - všichni umíme zašít ránu, ať už u lasičky nebo u tažného valacha. Známe všechny běžné choroby a léčebné postupy. Kromě toho se věnujeme svému užšímu oboru." Odmlčel se. "Upřímně řečeno, v Anglii je málo chirurgů mého typu. Za normálních okolností za mnou kolegové sami posílají majitele s koňmi. Tahle nemocnice si vysloužila pověst, o kterou nesmíme přijít."

Chvíli jsem uvažoval. Pak jsem se zeptal: "Děly se podobné pohromy taky v psím a kočičím oboru?"

Ken zasmušile potřásl hlavou. "Ne, jen u koní."

"U dostihových koní?"

"Většinou ano. I když jsme tu měli před několika týdny olympijského parkurového koně. Ten nezašel na stole, toho jsem musel uspat." Zničeně se díval do prázdna. "Dělal jsem mu větší výkon na pravé zadní, poranil se o překážku. Hojil se dobře, už byl doma ve stájích, a jednou pro mne poslali, že mu ta zadní noha obludně otekla. Šlacha byla v háji. Chudák kůň se o nohu nemohl ani opřít. Dal jsem mu něco proti bolestem, odvezl ho sem, revidoval ránu, ale bylo to beznadějné. Šlacha se úplně rozpadla. Nebylo co sešít."

"Stává se to častěji?"

"To teda určitě ne. Majitel zuřil, jeho dcera brečela, vůbec kolem toho byla obrovská aféra. Ještě štěstí, že kůň byl pojištěný, jinak bychom ještě ke všemu měli na krku žalobu. Stejně jsme se radši pojistili na profesionální odpovědnost jako doktoři v Americe. Dnes se lidi hned soudí, trvají na stoprocentních výsledcích, a ty jsou prostě někdy nedosažitelné, nemožné."

Měl jsem pocit, že ve svém vyprávění něco vynechal, nejspíš nějakou podrobnost, o které si myslel, že bych ji stejně nepochopil. Neslušelo se však, abych na něho naléhal, aby mi svěřil všechny své úvahy.

Noc byla čím,dál tím chladnější. Ken jako by se ponořil sám do sebe, a já začal toužit po spánku, už jsem ho promeškal příliš mnoho. Nemocnici stejně nikdo nepřijde zapálit, bylo ode mne hloupé, že jsem se o tom vůbec zmínil.

Snažil jsem se probrat a šel se podívat do chodby. Všude rozsvíceno, všude klid. Došel jsem až do vstupní haly a ověřil si, že odcházející veterináři za sebou zamkli.

Klid.

I když v hale bylo mokro, byla tam přece jen o hodně menší zima než v kanceláři. Položil jsem dlaň na zeď přivrácenou k vyhořelé budově a cítil, jak je teplá. Bylo to příjemné teplo, nikoli nebezpečné. Silné dveře do spojovací chodby byly na závory a přelepené páskou s nápisem Protipožární dveře - neotvírat. Povrch dveří byl teplejší než zeď, ale vajíčko by se na něm neusmažilo.

Třetí dveře z haly vedly do spartánsky zařízené umývárny, čtvrté do komory na smetáky. Žháři nikde.

Prošel jsem kolem nefungujícího automatu na kávu a vrátil se do kanceláře. Požádal jsem Kena, aby mne provedl nemocnicí. Unaveně vstal a řekl že kancelář, ve které se právě nalézáme, je vlastně služebna, kam chodí operatéři po výkonu napsat protokol o operaci, o použitých lécích a anestezii. Protokol se pak prý vždy zanese do administrativní budovy a zařadí do kartotéky. Zoufale potřásl hlavou.

"Do počítače ne?" zeptal jsem se.

"Do hlavního počítače v kanceláři ano, ale sekretářka tam vkládá jen datum, jméno zvířete, druh, majitele, výkon a číslo protokolu. Kdyby tam měl člověk zanést celý protokol, trvalo by to příliš dlouho, taky se snadno nadělají chyby při přepisu. Když se někdo chce po čase podívat na záznam v choro-bopíse, stačí vyvolat číslo a v kartotéce se pak snadno najde původní záznam nebo operační protokol." Bezmocně mávl rukou. "Teď je veškerá dokumentace určitě v háji. Počítač nepochybně taky. Terminál tady v budově je hluchý. To znamená, že nemáme možnost předložit záznamy o tom, že postupy zvolené a provedené u všech uhynulých koní byly v pořádku, že to byly prostě normální, běžné postupy."

Napadlo mne, že pokud v některém případě nebylo všechno tak úplně, jak má být, bylo ovšem výhodné, že operační protokoly zmizely. Přesto jsem Kenovi věřil, že se opravdově trápí, proč bych se s ním jinak potuloval uprostřed noci po nemocnici a hlídal, jestli si tam někdo nehraje se sirkami. "Co je opravdu k vzteku," vzdychl Ken, "náš architekt nás upozornil, že kanceláře nejsou dostatečně chráněné proti možnému ohni. Chtěl, abychom všude instalovali protipožární dveře. Ale to se nám nechtělo, protože člověka příliš brzdí, věděli jsme, že bychom je stejně nechávali otevřené. Architekt pak trval na tom, abychom dveře dali aspoň na oba konce spojovací chodby. Hasiči říkali, že právě ty dveře - a délka té chodby - zachránily nemocnici."

"Proč je ta chodba tak dlouhá?"

"Má to něco společného s podložními vrstvami. Z nějakého důvodu nešlo postavit novou budovu blíž, kvůli základům. Chodbu jsme nechali udělat, abychom nemuseli přebíhat sem a tam z budovy do budovy v dešti."

"Vyplatilo se to."

"Jak se ukázalo, tak ano."

"Ze kdy je nová budova?"

"Je asi tři roky stará, možná tři a půl."

"Chodíte sem všichni?"

Přikývl. "Na malé věci samozřejmě ne. Často sem chodíme kvůli akutním případům. Třeba když přejedou psa a tak, máme tu místnosti pro malá zvířata. Jinak máme - měli jsme - dva šálky pro malá zvířata v hlavní budově, hlavně na očkování a tak." Odmlčel se. "Je to k zoufání."

Vyvedl mne z kanceláře do hlavní chodby. Podlahu pokrývaly dlaždice z umělé hmoty, černo-bílé, zdi byly čistě bílé. Při zařizování nemocnice se určitě nepřihlíželo k lidské úzkosti. Všude vládla přísná účelnost s důrazem na nehořlavé materiály.

Nic nebylo ze dřeva, všechny dveře byly kovové, v kovových rámech natřených nahnědo. Troje zamčené dveře po levé straně vedly do skladů, jak mi řekl Ken. Postupně je všechny odemkl a podíval se dovnitř. Všude klid.

Po pravé straně byla za služební místností další, mnohem větší místnost, zčásti rozdělená na dvě poloviny. V jedné polovině byl rentgen, ve druhé zařízení na vyvolávání snímků. Byla tam také jednoduchá postel a na ní složené přikrývky. Nezdálo se, že by byla používaná. Do místnosti vedly další dveře z parkoviště pro pacienty.

"Musíme všude zamykat, i v kanceláři," řekl Ken zasmušile. "To byste se divil, co všechno dostane nožičky a zmizí, když jsme na sále. Někdy žasnu, co všechno lidi kradou."

Sklon k rabování v sobě lidé asi mají zabudovaný, pomyslel jsem si.

Za rentgenem byly v chodbě protipožární dveře, otevřené dokořán až ke zdi a zaklíněné. Ken viděl, kam se dívám, a pokrčil rameny.

"To je právě ta potíž, když má člověk plné ruce věcí, tak prostě tyhle těžké dveře neotevře. Hasiči dveře předtím zavřeli, ale někdo je pak zřejmě ze zvyku otevřel a zaklínil."

Za "ze zvyku" otevřenými dveřmi byly dvojité, široké dveře, za kterými chodba zahýbala doprava.

"Tudy je přístup k sálu zevnitř," vysvětloval Ken, "chodba vede ke vchodu zvenčí."

Odemkl dveře operačního komplexu, stiskl několik vypínačů a zavedl mne do haly, kde na všech třech stranách byly dveře do dalších prostor.

"Vpravo a vlevo jsou šatny," Ken dveře otevíral. "Tudy se jde do předsálí, kde jsou rukavice, pláště a tak. Měli bychom si radši vzít návleky a pláště, v zájmu čistoty na sále."

Podal mi návleky z umělé hmoty a jakýsi bavlněný overal, sám se také oblékl. Pak nás ještě vyzbrojil maskou a čepicí. Jako by se točil film o nemocnici, koukaly z nás jen oči. "Tady máme taky nástroje a léky," ukázal zamčené zasklené skříňky. "Tahle skříňka se dá otvírat z obou stran, odtud i ze sálu. Skříňka s léky má dva zámky a nerozbitné sklo."

"Jako pevnost."

"Carey se radil s lidmi od pojišťovny, s policií i s hasiči, všichni měli připomínky."

Ken ukázal na dveře vlevo: "Tam je šálek pro malá zvířata. Tady vpravo je skutečné předsálí, kde se myjeme. Můžeme teď jít přímo na sál."

Rozevřel velké dvoukřídlé dveře - nezamčené - a vstoupil na místo svého trápení.

Nebylo pochyb, že jsme se ocitli na operačním sále. Široký stůl uprostřed místnosti byl asi devět stop dlouhý a v každém rohu měl sloupek jako postel s nebesy. Podél zdí byla řada stolků a vozíků s kovovými deskami, nač, to jsem samozřejmě nevěděl. Celá místnost byla mnohem prostornější, než jsem očekával.

Ken bez řečí prošel k zadní stěně místnosti, chvíli chrastil klíči a ejhle, část stěny sjela ke straně a za ní jsem viděl další místnost. Vešel jsem dovnitř za Kenem a ke svému překvapení zjistil, že podlaha je měkká. Zeptal jsem se proč.

Ken kývl. "Stěny jsou taky čalouněné." Uhodil pěstí do jednoho z panelů z umělé hmoty, pokrývajících stěny. "Je to jako žíněnky v tělocvičně, tlumí to nárazy. Tady koně uspáváme, čalounění je chrání před zraněním, když jdou k zemi."

"Šikovné," řekl jsem suše.

Ken krátce přikývl a ukázal ke stropu. "Vidíte tamhle ty kolejnice, co z nich visí řetězy? Připevňujeme koním na nohy měkké pružné manžety, pak uvážeme řetězy, koně vytočíme nahoru a po kolejnicích přetáhneme na sál." Ukázal na zasu-novací dveře. "Po kolejnicích dojede kůň přímo nad stůl. Pak ho spustíme dolů, do polohy, jakou potřebujeme. Se stolem se dá taky hýbat."

Člověk se pořád učí, řekl jsem si, a někdy se učí věru podivuhodné věci.

"Musíme ovšem nadlehčovat... vlastně... nést hlavu koně," dodal Ken.

"Samozřejmě."

Zatáhl dveře a zamkl. Pak přešel po pružné podlaze k jiným dveřím, také čalouněným, vedoucím do krátké chodby. Tou jsme prošli do prostory, kterou Ken označil jako přípravnu. Byly tam zase různé pojízdné stolky a také zasklené skříňky.

"Tady máme věci na primární péči u akutních případů, když sem koně dovezou." Sundal si návleky, pokynul mi, abych se jich také zbavil, a odhodil je do koše na odpadky. "Odtud se dostaneme zase zpátky na chodbu a ven z budovy."

Jak otevřel dveře ven, zavál dovnitř vítr. Pobídl mne, ať si pospíším, aby mohl zavřít a zamknout za námi.

Ken měl na všech klíčích barevnou visačku, podle které se poznalo, ke kterému komplexu patří. Zvonil klíči jako starý žalářník.

Prostora, do které jsme vyšli, byla zastřešená až k řadě čtyř nových boxů vlevo od vchodu. Jak už jsem si všiml předtím, dvířka všech stání byla otevřená, pacienti byli pryč.

"To je asi tak všechno," řekl Ken. "Tady nemocná zvířata vykládáme a pak je hned bereme na přípravnu. Často je situace taková, že je každá minuta drahá."

"Jsou to většinou koně?"

Přikývl. "Občas taky dobytek. Záleží na tom, jakou má postižené zvíře cenu, jestli se vyplatí náklady na léčení. Většinou ale opravdu máme koně. Kolem nás je honební kraj, koně se občas někde zapletou nebo se poraní o ostnatý drát. Pokud nejde rána zašít doma ve stájích, odvážíme koně sem. Hlavně sem vozíme střevní věci. Záleží opravdu na lásce ke zvířeti."

Na chvíli jsem se zamyslel, pak jsem se zeptal: "Kolik vlastně koní je ve vašem obvodu?"

"To vám přesně neřeknu. My tady všichni dohromady obhospodařujeme tak asi dvanáct, možná víc dostihových stájí, pět jezdeckých škol, několik pony-klubů, spoustu lidí, co mají koně honební a parkurové, i jen takové k obyčejnému ježdění pro zábavu... Taky se staráme o koně v útulku pro staré steeplery. V Gloucestershiru je spousta koní."

"Také hodně lásky ke zvířatům."

Ken se dokonce usmál. "Jistě, to nás drží nad vodou." Úsměv zmizel. "Teda drželo nás to nad vodou až dosud."

"Pamatujte na zákon o počtu pravděpodobnosti. Uvidíte, teď nebudete mít řadu měsíců žádný úhyn."

"Ba ne." Dobře jsem v jeho hlasu zaslechl beznaděj i strach. Byl bych rád věděl, jestli se nebojí něčeho, o čem se mi nezmínil.

"Ty boxy jsou teď prázdné," řekl.

"Podívat se tam snad můžeme."

Pokrčil rameny. Prošli jsme kolem stání. Byla skutečně prázdná. V sedlovně a skladu krmiva také nic. Všude bylo překvapivě čisto a poklizeno navzdory požáru.

"Tak to by bylo opravdu všechno," řekl Ken a obrátil se na zpáteční cestu.

Postupně pozavíral boxy, jak jsme kolem nich procházeli, pak nezamířil zpět k příjmu a sálům, ale k jiným dveřím, vzadu vlevo, vedly jak jsem pak zjistil do černě vykachlíkované chodby. Odtamtud jsem opět okny bez záclon viděl na místo, kde předtím stál hasičský vůz. Na protější stěně byla řada věšáků, na nich dvě větrovky, čepice a jedna ohlávka. Pod věšáky stála řada gumovek a nad nimi na polici několik párů civilních bot a pantofli.

Ken si pečlivě otřel boty o rohožku a počkal, až si je také otřu. Pak otevřel další dveře. To už jsme byli jen pár kroků od místa, odkud jsme vyšli. Ken pak v šatně pověsil pláště. Když se vrátil, poznamenal, jaké je v budově ticho, jindy prý je tam vždycky ruch.

Uznal jsem, že si pro tu noc můžeme přestat dělat starosti s možnými vetřelci, a skoro jsem litoval, že jsem se zavázal k celonoční hlídce. Nepočítal jsem s tím, že bude taková zima, a to se dalo předpokládat, že bude ještě větší, i když už jsou skoro tři hodiny ráno.

"Co kdybychom si půjčili ty větrovky a zabalili se do dek?" navrhl jsem.

"To bychom mohli." Než jsme však stačili přikročit k činům, ozval se jako předtím v restauraci tlumený bzučák. Hlásil se přenosný telefon, který měl Ken připnutý u pásku.

Chvíli se na mne tupě díval, pak přístroj odepnul.

"Tady Hewett a spol. - ano, tady Ken."

Zbledl, i když se zdálo, že bledší už být nemůže. Znovu se roztřásl.

"Ano..." řekl. "Ano... jedu hned." Připevnil přístroj zpět k pásku. Prsty měl nešikovné. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Modré oči měl však vyděšené.

"Volali ze stájí Vernonside," řekl. "Mají tam chovnou klisnu... Kolika. Stájník ji provádí, ale prý se to zhoršuje. Musím tam jet."

"Ať jede někdo jiný."

"To nejde, to bych to mohl rovnou vzdát."

Zadíval se na mne rozháraným, nevidoucím pohledem. Byl ve svízelné situaci, vyžadující odvahu. Ale neměl na vybranou. Bez dalšího váhání prošel chodbou do místnosti, kde byla lékárna a sklad nástrojů. Nabral si tam plnou náruč různých lahví, stříkaček a jiných věcí. Ruce se mu třásly, ale nic neupustil. Nesl věci do vozu.

"Bude mi to trvat nejmíň hodinu, když to dobře půjde." Krátce se na mne zadíval. "Jste ochotný tady počkat? Já vím, že od vás žádám mnoho, vždyť se dohromady neznáme."

"Počkám tu."

"Zavolejte na policii, kdyby se něco dělo."

Rychle se vzdaloval chodbou ke dveřím u věšáků. Ještě na mne přes rameno křikl, ať telefony neberu, že hovory se automaticky přepojí na jeho přenosný přístroj. Vždycky to tak mají zařízené pro službu.

"Ale pokud byste chtěl, ven volat můžete." Sáhl po jedné bundě, odkopl boty a nazul si holínky. "Vemte si pro jistotu moje klíče." Hodil mi celý objemný svazek. "Tak zatím..."

Odspěchal zadními dveřmi a zabouchl za sebou. Hned nato jsem slyšel, jak startuje a odjíždí.

Když hluk motoru zmizel v dálce, zkusil jsem si zbývající bundu. Byla však příliš malá, nejspíš na menší ženu, možná na Belindu, nenavlékl jsem ji. Zašel jsem si tedy na rentgen pro deku, zabalil se do ní až po bradu a usadil se v čalouněném křesle za psacím stolem v kanceláři. Nohy jsem si dal na stůl a četl si ve veterinárním časopise článek o přenosu oocy-tů z jalových klisen do klisen plodných, a o tom, jaké by to mělo důsledky pro plemennou knihu.

Ne že by to bylo fascinující povyražení.

Asi dvakrát jsem všechno obešel, ale už jsem se dalšího požáru nebál. Jen mi vrtalo hlavou, jestli požár v administrativní budově někdo nezaložil úmyslně. Ale pak jsem usoudil, že mě k úvahám o žhářství nejspíš přivedly Kenovy starosti.

Přečetl jsem si další článek, tentokrát o enzymatické imu-noanalýze, a jak se detekcí určitých protilátek dá zjistit, jestli byl kůň dopovaný. Nic jiného ke čtení jsem v dosahu neměl. Znal jsem jednoho člověka, který četl všechno, co mu přišlo do ruky, dokonce i jízdní řád autobusů, když nic lepšího nebylo. Hewett a spol. autobusem nejezdili.

Zadíval jsem se na telefon. S kým bych si tak mohl popovídat ve tři ráno? V Ciudad de México je teď devět večer, to bych rodiče zastihl. Ale raději ne.

Usnul jsem nad popisem skaningu, napětí v kostech u prasat. Vzbudil jsem se s leknutím, když někdo nějakým kovovým předmětem, nejspíš mincí, klepal na okno.

U ruky za oknem se,objevila tvář, přiblížila se a ozval se hlas: "Pusťte mě dovnitř!"

Jak jsem šel chodbou otevřít zadní dveře, vybavilo se mi, že je to ten člověk, který kopal do automatu, a že to nejspíš padouch nebude.

Vešel dovnitř, podupával a stěžoval si na velkou zimu. Nesl dvě velké termosky a omlouval se, že ve spěchu zapomněl klíče..

"Ono o nic nejde, Ken říkal, že tu jste."

"Ken?" podivil jsem se.

Přikývl. "Už je na cestě sem i s tou březí klisnou." Strčil mi termosky do rukou, zul se z holínek a sáhl po obyčejných botách na polici pod věšáky. Obul se a svlékl bundu. "Páni, tady je ale zima," prohlásil a zase si bundu navlékl. "Ken volá Belindě a mě poslal, ať připravím sál."

Mluvil za chůze. "Já tyhle noční akuťasy nemám rád." Došel do hlavní chodby. "Taky nemám rád podělaný automaty na kafe." Vešel do služebny, vzal si ode mne jednu termosku, odšrouboval kalíšek a nalil si. Z kávy šla pára. Voněla příjemně. Napil se.

"Chcete taky?" Utřel si ústa hřbetem ruky.

"Ano prosím."

Znovu nalil do kalíšku a opatrně mi ho podal. Horká sladká rozpustná káva, silná, s mlékem. V tu chvíli chutnala líp než šampaňské.

"Je skvělá," řekl jsem a našrouboval prázdný kalíšek na termosku.

"Prima. Jo předpokládám, že o uspávání koní nejspíš nevíte nic, že jo?"

"Ne."

"Nedá se nic dělat. Jsou tohle Kenovy klíče? Jo? Prima."

Vzal klíče a rychle se vzdálil. Byl vysoký, ramenatý, tmavovlasý, asi čtyřicetiletý, pohyboval se trhavě, jako by se v něm hromadila nevyčerpaná energie.

Vyšel jsem za ním na chodbu, kde právě otvíral jeden ze skladů.

"Dobrý. Roztoky máme." Vešel do místnosti a vynořil se s několika plastikovými pytlíky s tekutinou. "Mohl byste to vzít?" Vrazil mi pytlíky do rukou, aniž vyčkal na odpověď. Pak se znovu ponořil do skladu a nesl další pytlíky. Rozběhl se chodbou. Tiše klel, když odemykal široké dveře z předsálí na sál.

"Já ty dveře nesnáším," řekl, když ukládal pytlíky s tekutinou do skříňky, ke které byl přístup z obou stran i ze sálu. Pak dveře zaklínil. "Co kdybyste si takhle vzal návleky a plášť?"

Oblékli jsme si nutné rekvizity a on pak zády otevřel jedno křídlo dveří. Počkal, až projdu.

"Výborně." Začal pobíhat kolem. "Ventilátor." Vzal jeden z pojízdných stolků u zdi a zavezl ho k operačnímu stolu. "Když jsou koně uspaný, tak toho sami moc nenadýchají," řekl. "Je to tak s většinou zvířat. Ostatně i s ptáky. Musíte do nich vzduch napumpovat. Zajímá vás to vůbec?"

"Povídejte dál." Krátce se na mě zadíval a nejspíš poznal, že mě to skutečně zajímá.

"Pumpujeme do nich anestetikum s kyslíkem. Většinou ha-lotan. Dáváme ho co nejmíň, jenom na lehkou anestezii, protože to špatně snášejí."

Zručně napojil trubice ventilátorů a zapojil elektrický kabel do zásuvky, zabudované v podlaze.

"Včera jsme to do zblbnutí přezkušovali," řekl. "Kontrolovali jsme všechno. Každý ventil, pumpu, kyslík. Ten máme tamhle v bombě. Musí se otočit kohoutkem." Ukázal mi jak. "Jenže ono se stane, že srdce začne selhávat a člověk s tím nehne. V poslední době jsme to zažili víckrát." Náhle se odmlčel, jako by si uvědomil, že mezi ně vlastně nepatřím. "No nic, prostě vždycky všechno překontroluju dvakrát."

Běhal sem a tam, chystal věci, už mi nic nevysvětloval a já tam stál s pocitem, že bych měl pomáhat, ale nemohu, protože mi chybějí nezbytné vědomosti.

Pak bylo slyšet, jak venku bouchla dvířka od auta. Scott - určitě to byl Scott, anesteziolog - zdvihl hlavu a odsunul za-šupovací dveře tak, abychom mohli projít do čalouněné místnosti. Přeběhl měkkou podlahu pružným krokem a odemkl ven do chodby. Byl jsem mu v patách. Oba jsme se zbavili návleků a vyšli ven do chladného dne.

Ken v bundě a holínkách spouštěl rampu malého koňského dopravního boxu, připojeného k landroveru.

"Jsi tu, Scotte, to je dobře," řekl Ken a spustil rampu, která se zaduněním dopadla na zem. "Musel jsem tuhle sakramentskou věc přivézt sám. Ve Vernonsidu právě rodí dvě klisny současně a mají tam plné ruce práce. Nikdo nebyl volný a všichni jsou strašně přetažení. Tahle klisna umírá vstoje a přitom má v sobě hříbě bůhvíjaké ceny. Je po Rainbow Questovi."

Běžel k boxu, aby vyvedl pacientku. Potácivě klopýtala pozpátku po rampě. Vypadala opravdu nemocná. Netušil jsem, že to na zvířatech může být tak vidět. Byla obrovitá, odulá. Hlavu měla svěšenou, srst vlhkou potem, oči zkalené a úpěla.

"Je nadopovaná proti bolestem," řekl Ken. Zahlédl mě, jak tam stojím, a zoufale dodal: "Má přetížené srdce, je nad-mutá a netrousí. To znamená překážku ve střevech. Pokud ji neotevřu do hodiny, umře. Může umřít i tak."

"Udělal byste líp, kdybyste si přivolal ještě někoho," řekl jsem.

"Ano, cestou jsem zavolal Careymu a požádal ho, aby mi někoho sehnal nebo přišel sám. Řekl, že důvěřuje v moje schopnosti, že pokud jde o koně, jsem nejlepší chirurg v celé oblasti. To vím taky, i když se tím běžně nechlubím."

"Takže se do toho dáte."

"Nemám na vybranou. Podívejte se na ni."

Předal klisnu Scottovi a ten hlásil: "Belinda tu ještě není."

"Taky nepřijde," řekl Ken. "Nesehnal jsem ji. Zavolal jsem trenérovi, co k sobě vzal naše koně, ale prý neví, kde Belinda nocuje a hledat ji v tuhle hodinu nebude."

"Ale..." Scott zmlkl.

"Ano. Ale." Ken se zadíval na mě. "Teď vám řeknu, co od vás chci. Abyste si dělal poznámky a byl při výkonu jako svědek. Prostě si budete zapisovat, co vám řeknu a co řekne Scott. Dělá se vám špatně, když vidíte krev?"

Vzpomněl jsem si na rozdrcená těla v roztříštěném lese.

"Ne," řekl jsem.