<<< Literární doupě
Literární doupě

Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

MEZI KOLY

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Triple Crown - Francis Felix
 
 
cena původní: 419 Kč
cena: 373 Kč
Triple Crown - Francis Felix
Bič - Francis Dick
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 239 Kč
Bič - Francis Dick
V šachu - Francis Dick
 
 
cena původní: 259 Kč
cena: 207 Kč
V šachu - Francis Dick

 

   1   >

 

 

1

Přikázal jsem svým řidičům, aby za žádných okolností nebrali stopaře. Samozřejmě mne jednoho krásného dne neposlechli a stopaře vzali. Než s ním přijeli před můj dům, byl mrtvý.

Žiju sám, a tak jsem si právě k večeři ohříval nezajímavé dušené hovězí, když zazvonil zvonek. Ani jsem si pořádně nepovzdechl, neměl žádné zlé tušení. Vypnul jsem vařič, odstavil pánev a šel se podívat, kdo jde. Přátelé většinou vcházeli rovnou a ode dveří na mne volali, zaměstnanci zaklepali a taky vcházeli bez vyzvání, jen cizí zvonili a čekali.

Tentokrát to bylo jiné. Když jsem otevřel dveře, dopadlo žluté světlo z domu na vyděšené, vytřeštěné oči mých dvou zaměstnanců. Stáli nejistě na mém prahu, přešlapovali z nohy na nohu a byli očividně vystrašení. Čekali, že spustím bouřku.

Jakmile jsem spatřil ty neklamné známky nějaké pohromy, hned mi jako obvykle stoupl adrenalin. Vždycky jsem tak reagoval, přestože jsem pohrom zažil už tolik.

"Co se děje?" zeptal jsem se. "Co se stalo?"

Zadíval jsem se za oba muže na obrys velkého přepravního boxu, stojícího na tmavém parkovišti. Na stříbřitém laku jeho boku se odráželo světlo. No co, v příkopu neskončili, dojeli až sem, ták to nemůže být tak zlé.

"Poslyš Freddie," bědoval Dave Yates, "my za to nemůžeme."

"Za co nemůžete?"

"Za toho chlápka, co jsme ho svezli..."

"Co že jste?"

Ozval se mladší z těch dvou: "Já ti říkal, že bysme ho brát neměli, Dave."

Mladší z nich, Brett Gardner, vysloveně kvílel. Vždycky se ze všeho snažil vykroutit. Přijal jsem ho, protože měl sílu a byl slušný mechanik, nemohl jsem tušit, jakou má nesnášenlivou a věčně nespokojenou povahu. Dobíhala mu tříměsíční zkušební lhůta a já ho natrvalo vzít nehodlal.

Byl dobrý, pozorný řidič, ale několik z dobrých zákazníků mne požádalo, abych Bretta s jejich koňmi na dostihy neposílal, že kolem sebe rozsévá nespokojenost jako infekci. Stájníci prý, když se vrátí z jízdy s Brettem, vždycky dělají doma potíže a majitele to dráždí."Přece jsme nevezli koně," hájil se Dave Yates, "jeli jsme jen my dva, sami."

Mnohokrát jsem řidičům vtloukal do hlavy, že když vezmou do vozu stopaře při jízdě s koňmi, přestává nás pojišťovna krýt. Taky jsem jim říkal, že kdyby se v tomhle prohřešili, okamžitě letí, a že vůbec nikdy, za žádných okolností nesmějí stopaře brát, i kdyby o svezení škemral někdo z jejich známých. Jistě Freddie, přikyvovali. V tu chvíli by mě zajímalo, kolikrát a jak často se proti tomu zákazu prohřešovali.

"Tak jak to bylo s tím člověkem?" zeptal jsem se dopáleně. "K čemu vlastně došlo?"

Dave řekl nešťastně: "Je mrtvej."

"Vy pitomci..." chyběla mi slova. Dostal jsem strašný vztek a byl bych Dava nejraději praštil. Viděl to na mně a podvědomě ustoupil. Měl strach. Hlavou se mi hnaly různé katastrofické scénáře, všechny směřující k velkým nepříjemnostem a soudům. "Co provedl? Pokusil se vyskočit za jízdy? Snad jste ho nepřejeli..." Probůh ne, jen to ne! Dave udiveně zavrtěl hlavou a mně se hned ulevilo. "Je v boxu," řekl. "Leží na sicu. Když jsme dojeli do Newbury, snažili jsme se ho vzbudit, že už má vystoupit, jenže to nešlo. Chci říct... byl mrtvej."

"Jste si jistí?" Oba neochotně přikývli.

Rozsvítil jsem venku nad parkovištěm a šel se s těmi dvěma podívat, co se stalo. Šli každý z jedné strany vedle mne, poskakovali bokem, nešťastně mávali rukama, snažili se shodit ze sebe vinu, ospravedlnit se, toužili, abych vzal na vědomí, že to byla hrozná smůla, a jak říkal Dave, oni že za nic nemůžou.

Dave byl asi stejně velký jako já, sto osmdesát pět, stejně starý (mezi třiceti a čtyřiceti), vyznal se v koních líp než v autech a jezdil většinou s transporty zvířat, se kterými jejich majitelé z nějakého důvodu neposlali stájníka. To ráno jsem byl při tom, když s Brettem odjížděl pro devět dvouletých hříbat určených do Newmarketu. Majitel stěhoval všechny své koně od jednoho dobrého trenéra k jinému, protože se s původním trenérem nepohodl. Nebylo to poprvé, dotyčný majitel přesunoval koně už víckrát a jistě ne naposledy. Včera jsem stěhoval jeho tříletky, zítra máme vézt jeho klisny. Majitel měl víc

peněz než rozumu.

Věděl jsem, že jeho dvouletí dorazili k cíli v pořádku, protože mi z jejich nového domova Brett zatelefonoval, jak bylo zvykem po dojezdu na místo určení, před zpáteční cestou. Ve všech boxech byly

mobilní telefony. Telefonická hlášení byla samozřejmost, i když je starší řidiči považovali za zbytečná. Je možné, že mi za mými zády přezdívají Opatrný Freddie, ale já si skutečně nemůžu dovolit neopatrnost nebo nedbalost, když moje vozy po celé zemi denně převážejí a rozvážejí milionové hodnoty ve čtyřnohé podobě.

Přední kabiny boxu byly velké, pohodlné, vešlo se tam kromě jednoho nebo dvou řidičů i několik pomocníků. Do kabin ve vozech pro devět koní se vešlo osm lidí. Pravda, žádný luxus to nebyl, ale přece jen to bylo lepší než místa k stání. Za sedadlem řidiče a předním sedadlem pro spolujezdce bylo rozměrné zadní sedadlo, na které se mohlo natěsnat až pět sedacích částí, pokud byly menší. Na zadním sedadle, po celé délce, ležel na zádech člověk. Nohama ke mně, tichý, čas už ho netrápil.

Vyšplhal jsem se do kabiny a zadíval se na něho.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem očekával ošumělého trampa, někoho neoholeného, v propocené bundě, starých džínách, prostě chudáka. Nepředpokládal jsem, že uvidím celkem dobře vyhlížejícího padesátníka se zlatým prstenem s onyxem, naleštěné boty s koženou podrážkou, špičky k nebi. Mrtvý nevypadal jako někdo, kdo si nemůže dovolit veřejnou dopravu.

Že byl mrtvý, o tom nebylo pochyb. Ani jsem se nepokoušel mu nahmatat puls, zdvihnout skleslou bradu nebo zatlačit oči za silnými brýlemi. Pod hlavou měl složenou přikrývku. Jedna paže mu sklesla podle těla, ruka s prstenem až u podlahy, kousek od černé aktovky. Seskočil jsem z kabiny, zabouchl za sebou a zadíval se na ustarané tváře obou mužů. Do očí se mi nepodívali.

"Kolik vám zaplatil?" zeptal jsem se.

"Freddie!" Dave se kroutil rozpaky, pokoušel se zapírat. Jindy býval v dobré náladě, trochu lehkomyslný. Moudrosti moc nepobral.

"Já přece nikdy..." Brett se začal pohoršené ohrazovat, ale rychle mu došel dech.

Znechuceně jsem se na něj podíval. "Kde jste ho nabrali, proč jel stopem a kolik vám nabídl?"

"To domlouval Dave," žaloval Brett. "Jo, ale podíl sis vzal." To mi bylo jasné.

"Brett dokonce chtěl, aby zaplatil víc," vztekal se Dave. "Řek si o to."

"Dobře, dobře, teď se uklidněte." Vykročil jsem k domu.

"Radši si rozmyslete, co řeknete policii. Pověděl vám vůbec, jak se jmenuje?""Ne," odpověděl Dave.

"Nebo proč jede stopem?"

"Říkal, že se mu podělalo auto," vysvětloval Dave. "U pumpy v South Mimms přecházel sem a tam, motal se kolem čerpadel s naftou, snažil se ukecat řidiče jedný cisterny, aby ho vzal do Bristolu."

"A dál?"

"No, prachy držel v ruce, jenže ta cisterna jela na jih, snad do Southamptonu."

"Co jste vůbec u té pumpy dělali?"

Tankovat nemuseli, na cestu do Newmarketu a zpět jim nafta v nádrži stačila.

"My tam stavěli," řekl Dave neurčitě.

"Dave měl bolení," dodal Brett, "křeče v břiše, tak jsme museli někde zastavit a něco mu na to sehnat."

"Jo, živočišný uhlí," přikyvoval Dave. "Právě jsem se kolem pumpy vracel..."

Otráveně jsem zamířil zpět domů a vedl je přes halu, zadem, do velkého obývacího pokoje, kde jsem trávil většinu času. Roztáhl jsem záclony, takže bylo dobře vidět na dopravní box na betonové ploše. Zůstal jsem u okna a díval se ven, zatímco jsem telefonoval na policii.

Vzal to místní konstábl, můj dobrý známý, oba jsme strávili valnou část života v dostihovém centru Pixhill, velké vesnici nebo malém městečku v širokém údolí v Hampshiru, jižně od Newbury.

"Sandy?" oslovil jsem ho, když se ozval. "Tady je Freddie Croft. Mám takový menší problém... Jeden z mých vozů svezl stopaře a ten cestou umřel, jak se zdá. Mohl by ses tu prosím zastavit? Ten člověk je tady, u mne před domem, ne na farmě."

"Chceš říct, že je mrtvý?" zeptal se Sandy se váhavě po jisté chvilce mlčení.

"Ano, chci říct, že je mrtvý. Jako že nedýchá." Odkašlal si. "Hele, neutahuješ si ze mne?"

"Bohužel ne."

"Dobře. Jsem tam za deset minut."

Pixhillská policie sestávala jen ze Sandyho, jako na Divokém západě jediné rameno spravedlnosti a pořádku. Pixhillskou policejní stanici pak tvořila jedna malá kancelář v Sandyho domě, kde vlastně nedělal skoro nic jiného, než zapisoval denní obchůzky. Po pracovní době se Sandy v pohodlném oblečení díval na televizi, popíjel pivo a občas se pomazlil s matkou svých dětí, s buclatou paní věčně nazutou v pantoflích.

Během deseti minut čekání, než Sandy dorazil (úředním autem, všechny majáky důležitě rozsvícené a blikající), jsem se mnoho nového o našem nevítaném hostu nedozvěděl.

"Jak jsem mohl tušit, že nám umře?" bědoval Dave, když jsem položil telefon. "No přece uznejte... Jo jasně, já vím, že jste nám mockrát říkal, ať nikoho neberem, když ale on nedal pokoj, že prej musí do Bristolu, že se mu vdává dcera nebo co..."

Užasle jsem se na něho zadíval.

"Ale fakt, jak jsem moh tušit co bude?" hájil se Dave.

"Byl to Davův nápad," žaloval Brett.

"Ty bud zticha," vztekal se Dave. "Stačilo, abys nechtěl vyjet, abys řek, že s ním nepojedeš, ale pokud se dobře pamatuju, nic takovýho jsem neslyšel."

"Takže vy jste si ani jeden, ani druhý nevšimli, že umírá?"

Ta představa jim nebyla příjemná, ale jak se zdálo, skutečně si ničeho nevšimli.

"My mysleli, že spí," řekl Dave a Brett přikyvoval. "No a pak, když jsme ho nemohli vzbudit... přece jste viděl, jak vypadá... uhnuli jsme z dálnice před křižovatkou na Newbury... chtěli jsme ho vysadit u chieveleyský pumpy, ať si tam stopne něco do Bristolu... no a byl mrtvej. Přece jsme ho nemohli dost dobře vyhodit na silnici."

Ne, to tedy opravdu nemohli. Takže mi ho přivezli před práh, jako nosí kočka mrtvé ptáčky.

"Dave ho chtěl vyhodit," žaloval naříkavě Brett. "Fakt chtěl, já mu to ale vymluvil."

Dave se na něho rozzuřeně podíval. "Co kecáš, jen jsme vo tom mluvili, nic víc."

"To kdybyste udělali, byli jste v průšvihu nejen se mnou," poznamenal jsem.

V tu chvíli veledůležitě dorazil Sandy. Ještě si dopínal knoflíky uniformy. Podíval se na mrtvého a ihned začal rádiem přivolávat posily. Za chvilku se na scéně objevil lékař a my čelili spoustě otázek, na které jsme neuměli odpovědět.

Jak se ukázalo, měl náš mrtvý aspoň jméno, uvedené na všech možných kartách uložených v náprsní tašce. Sandy ji přinesl z vozu a ukázal mi ji.

"K. K. Ogden. Kevin Keith Ogden," krátkými silnými prsty se probíral kartami. "Bydlí v Nottinghamu. Říká ti to něco?""Ne, v životě jsem o něm neslyšel." S tím Sandy počítal. "Na co umřel?" zeptal jsem se.

"Možná na mrtvici. To nám teď doktor neřekne, až po pitvě. Ale žádný známky násilí ani nic jinýho podezřelýho nenašel, jestli ti jde o tohle."

Tenhle výrok jsem slyšel věru rád.

"Může ten vůz zítra vyjet?" zeptal jsem se.

"Nevím proč ne." Zamyslel se. ,Asi ho budete chtít vyčistit, ne?"

"Jo, vždycky vozy myjeme."

Úkosem se na mne podíval. "Já myslel, že zásadně stopaře neberete."

"Dave a Brett jsou v průšvihu."

Zadíval se na ty dva, čekající u vchodu do domu, s nepatrnou dávkou soucitu. "Však taky nemáš jen tak pro nic za nic pověst šéfa se železnou pěstí."

"Jo, ale v sametové rukavici."

"To taky."

Čtyřicátník Sandy začínal mít bříško, kulatý obličej, a vzbuzoval klamný dojem venkovské prostoty. Jeho nadřízení ho svého času z Pixhillu přeložili podle teorie, že je-li policista příliš dlouho na jednom místě, příliš tam zdomácní a není dost důsledný. Tehdy do Pixhillu posílali pravidelně policejní hlídky odjinud. V Sandyho nepřítomnosti však náhle stoupl počet drobných trestných činů, zatímco došetřenost naopak výrazně klesla. Tak milého konstábla Smithe zase tiše přeložili nazpět, k nemalé nelibosti všech drobných darebáků.

Chytrý, mladý a elegantní pan doktor Bruce Farway se do Pixhillu přistěhoval před krátkou dobou, ale už si svým povýšeným chováním stačil znepřátelit polovinu pacientů. Slezl z kabiny a přísně mi přikázal, abych s mrtvým nehýbal, dokud nezařídí odvoz.

"Ve snu mne nenapadlo na něj sahat," namítl jsem klidně. Nemilostivě se na mne zadíval. Nepadli jsme si do oka od prvního okamžiku, kdy se mi před několika měsíci nelíbila jeho diagnóza u jednoho z mých řidičů. Povolal jsem si tenkrát jiného lékaře, podle něhož se Farway skutečně zmýlil. Kdepak, pan doktor Farway neznal pokoru a příliš lidského citu taky neměl. Slyšel jsem však, že se hezky chová k nemocným dětem.

Opustili jsme ho se Sandym v okamžiku, kdy z auta telefonicky udílel úsečně pokyny. Šli jsme ke mně domů, kde Sandy krátce vyslechl Dava a Bretta a sepsal s nimi protokoly. Řekl jim, že se uskuteční koronerovo líčení, ale že je nejspíš moc času stát nebude.

Bude je to stát čas, říkal jsem si dopáleně, a ti dva na mně poznali, co si myslím. Pak jsem jim řekl, že si promluvíme ráno. Nezaradovali se.

O chvíli později je Sandy propustil, ať si jdou do hospody (kde bezpochyby okamžitě všechno roztroubí). Sandy zavřel notes, ušklíbl se na mne a odjel domů, aby zavolal policii v místě bydliště mrtvého. Na místě zůstal už jen doktor Bruce Farway, čekající u svého auta, až přijedou pro Kevina Keithe Ogdena. Šel jsem se ho zeptat, co je nového.

"Představte si, že chtěli přijet až zítra," řekl pohoršené. "My se Sandym jsme ale trvali na tom, aby přijeli ještě teď."

Za to jsem mu byl vděčný. Pozval jsem ho dál. S váhavým pokrčením ramen pozvání přijal. Ve velkém obývacím pokoji jsem mu nabídl alkohol, kolu nebo kávu. Nechtěl nic.

Se svěšenými koutky si prohlížel zarámované fotografie z dostihů. Většinou jsem na nich byl v sedle koně ve skoku. Naše vesnice byla oddaná dostihovému sportu, protože čtyřnozí aristokraté skýtali víc práce a prosperity než co jiného. Pan doktor Farway se nicméně nechal slyšet, že životy věnované dostihům jsou životy promarněné. Za smysluplný považoval výhradně život věnovaný nezištné pomoci druhým, jakou poskytují lékaři a sestry. Podle něho si žokejové za úrazy mohli sami. Nikdo z nás nechápal, proč se s takovými názory nastěhoval právě do Pixhillu.

Napadlo mne, abych se ho na to zeptal. Překvapeně se na mne ohlédl, pak přešel k oknu a krátce se zadíval na vychládající dopravní box.

"Věřím ve všeobecné lékařství, věřím v rodinné lékaře na malém městě, věřím, že lékař musí v prvé řadě znát a léčit rodinu jako takovou."

Ano, říkal jsem si, znělo by to krásně, kdyby se na mne přitom nedíval tak svrchu.

"Na co zemřel ten náš mrtvý?" zeptal jsem se.

Stiskl úzké rty. "Nejspíš na obezitu a kouření."

Žít v jiném století, nejspíš by pálil čarodějnice. Samozřejmě by je upaloval pro jejich duševní blaho.

Hubený, zanícený, puntičkář, netrpělivě postával u okna. Pak na oplátku položil otázku mně.

"Proč jste žokej?"

Odpověď byla příliš složitá. Zjednodušil jsem si to. "Narodil jsem se pro to povolání. Můj otec trénoval steeplery."

"Proto snad to bylo nevyhnutelné?"

"Ne, můj bratr je námořní kapitán a sestra dělá fyziku."

Odvrátil se od okna a užasle se na mne zadíval. "Opravdu?"

"Ano, proč se vám to nezdá?"

Nic chytrého ho nenapadalo, ale zachránilo ho zvonění telefonu. Zdvihl jsem to, a ozval se mi udýchaný Sandy, listující v notesu.

"Nottinghamská policie by ráda věděla, kde je South Mimms."

"Přece mají mapu!"

"No tak Freddie..."

S úsměvem jsem ustoupil. "Čerpací stanice South Mimms je severně od Londýna na silnici M 25. A něco ti řeknu, kamaráde, náš přítel Kevin Keith Ogden necestoval přímo z Nottinghamu do Bristolu. Ono se z Nottinghamu do Bristolu prostě přes South Mimms nejede ani náhodou. Takže sděl kolegům v Nottinghamu, ať pozůstalé pojednají opatrně. Nevíme, co náš mrtvý v South Mimms dělal, ale určitě necestoval z domova na svatbu své dcery nejkratší cestou."

Zvolna informaci strávil. "Jo, to jim musím říct." Položil jsem telefon. Doktor Farway se zeptal: "Na jakou svatbu?" Vyprávěl jsem mu, jak stopař údajně přemluvil Dava, aby ho svezl, ačkoli to bylo proti mému výslovnému zákazu.

Farway se zamračil. "Vy na tu dceru a svatbu nevěříte, co?"

"Moc ne."

"Ono na tom asi nezáleží, proč vlastně byl... jak se to jmenuje... v South Mimms."

"Jemu už na tom určitě nezáleží," přikývl jsem. "Moje řidiče to zdrží od práce. Bude vyšetřování a tak."

"Ten člověk přece nemůže za to, že zemřel," namítl Farway.

"Způsobil nám ale pěkné nepříjemnosti."

Doktor Farway pohoršené odešel hlídkovat k oknu. Čas se vlekl.

Dal jsem si skotskou s vodou (já děkuji, pravil Farway). Hladově jsem vzpomínal na své nedojedené vystydlé hovězí a vyřídil jsem dva

telefony.

Zpráva se šířila závratnou rychlostí. První, kdo si žádal informace, byl majitel oněch dvouletých hříbat, která moji lidé vezli do Newmarketu, druhý jejich bývalý trenér, který musel přihlížet, jak mu je odvážejí.

Majitel, Jericho Rich, se nikdy nezdržoval zbytečnými zdvořilostmi. Šel rovnou k věci: "Co to slyším o mrtvole ve vašem boxu?" Byl podrážděný, vznětlivý a útočný, stejně mluvil. Podle úředních listin se jmenoval Jerry Colin Rich, ale Jericho se k němu hodilo líp, už pro tu hlučnost připomínající jerišské trubky.

Vyprávěl jsem mu, co se přihodilo, a v duchu jsem ho viděl, jak jsem ho znal ze závodišť, menšího šedovlasého suveréna s oblibou šermujícího ukazováčkem.

"Dobře mě poslouchejte, kamaráde," hulákal. "Pokud jezdíte pro mě, tak žádný stopaři, je to jasný? To bylo vždycky vaše pravidlo, a tak se mi to líbí. Když povezete moje koně, tak jenom ty moje, a ne abyste s nima vezli cizí. Tak jsme to vždycky měli dojednáno a já na tom nehodlám nic měnit."

Napadlo mě, že až všechny jeho koně odvozím do Newmarketu, už toho pro něj stejně moc nenajezdím, ale nebylo by moudré si toho starého mrzouta proti sobě popudit. Za rok za dva jeho koně možná zase povezu zpátky.

"A co víc," pokračoval. "Až zítra povezete moje klisny, tak jiným boxem, koně cítí smrt jak víte, a já nechci, aby moje klisny byly nervózní."

Ubezpečil jsem ho, že pošlu jiný vůz a nenamáhal jsem se mu vysvětlovat, že inkriminovaný box bude ráno cítit hlavně dezinfekcí, nikoli smrtí.

"A pošlete jinýho řidiče."

Nemělo smysl se s ním hádat. "Dobře," řekl jsem.

Docházela mu pára, začal se opakovat. Já mu na všechno kývl, protože tím člověk nejrychleji otupí ostří hněvu, zvlášť když se něco omílá už potřetí nebo počtvrté. Prošli jsme si to ještě dvakrát. Znovu jsem mu slíbil, že pošlu jiný box i jiného řidiče. Potom konečně přestal mumlat, spokojený sice nebyl, ale zavěsil.

Vlastnil v minulosti pět nebo šest proutěnkářů, a já pro něho pravidelně jezdil. Nálady a výbuchy Jericha Riche jsem dobře znal, byl jsem proti nim obrněný a uměl jsem je snášet.

Díky tomu, že Rich tak hulákal, slyšel Farway celou konverzaci a k mému překvapení řekl, co si o tom myslí.

"Přece nemůžete za to, že vaši lidé vzali stopaře."

"Možná ne," odmlčel jsem se. "Jenže jak říká můj bratr, kapitán se potápí s lodí."

Zadíval se na mne. "chcete říct, že se za to cítíte odpovědný?" Připadlo mi, že na takovou filozofickou debatu není právě nejvhodnější okamžik. Litoval jsem, že Kevin Keith Ogden nevypustil duši někde jinde. Škoda, říkal jsem si, že ta cisterna jela do Southamptonu.

Na rozdíl od Jericha Riche mluvil Michael Watermead civilizovaně a zdvořile. Nejdřív ze všeho se zeptal, jestli dvouletá hříbata, která byla jeho péči odebrána, dojela v pořádku do Newmarketu.

Ubezpečil jsem ho že ano a tušil jsem, že už to stejně ví.

Bylo by přirozené, kdyby Michael byl zatrpklý, protože mu vzali koně, jenže Michael se uměl chovat a ovládal se.

Asi padesátiletý, vysoký, plavovlasý, s přezdvořilým chováním, byl ve skutečnosti velmi schopný a dobře vládl stájím středního kalibru, kde měl šedesát pěkných stání na třech hezkých dvorech. Stáje byly většinou zdravě obsazené. Koně ho měli rádi, a to je velmi dobré doporučení. Třeli se mu nosem o krk, když se ocitl nablízku, vykukovali z vrátek, jakmile na dvoře zaslechli jeho krok. Nikdy jsem pro něho nejezdil, protože trénoval výhradně rovináře, ale od doby, kdy jsem si pořídil transportní firmu, jsem se s ním sblížil. Byli jsme přinejmenším obchodní přátelé.

Třetí syn baronův trénoval taky pro jednoho člena královské rodiny, byť byl až na třicátém místě od trůnu, což se líbilo snobům a což k němu taky přilákalo Riche. Nutno říct, že lidí, jako je Rich, majitelů tak velkého počtu nadějných koní, je málo. Oboustranné počáteční nadšení u majitele i trenéra však velmi brzy opadlo, lépe řečeno rozpadlo se dočista. Oba pánové si mně pak občas jeden na druhého

postěžovali.

"Ten chlap je nemožný," zlobil se Michael, když si Jericho vymyslel zvláštní podmínky dopravy. "Počíná si docela iracionálně."

"Můj kůň prošvihnul dostih ve Skotsku kvůli dlouhý cestě," stěžoval si Rich. "Proč posílá koně tak daleko? Stojí to fůru peněz a koně jsou pak unavený." Zcela pominul skutečnost, že Michael měl s týmiž koňmi nemalé úspěchy až ve Francii.

Při všech sporech mezi majitelem a trenérem jsem zachovával přísnou neutralitu, z pouhého pudu sebezáchovy. Už na počátku své jezdecké kariéry jsem zjistil, že neuváženě vyslovená kritika snadno kruhem doputuje ke kritizovanému. Tehdy mě to málem stálo místo. Od té doby jsem se naučil dávat najevo pochopení, aniž bych řekl slovo, dokonce i v hovoru s přáteli.

Umění dosáhnout svého smírnou cestou mi určitě usnadnilo život a posloužilo mi v podniku. Uměl jsem mnohem líp chlácholit než útočit, přemlouvat než přikazovat. Zřídkakdy jsem prohrál.

Michael se váhavě zeptal: "Je pravda, že tvůj box vezl... mrtvého člověka?"

"Obávám se že ano."

"Koho?"

Znovu jsem vyprávěl historii o K. K. Ogdenovi. Taky jsem Michaelovi řekl, že Jericho trvá na tom, abych pro jeho klisny poslal jiný box s jiným řidičem.

"Hrozný chlap. Mám bez jeho koní ve stájích díru, ale stejně jsem rád, že jsem se ho zbavil. Vzteklý idiot."

"Podaří se ti zaplnit ty díry?"

"Časem určitě. Momentálně mám deset koní umístěných externě, ty můžu hned stáhnout zpátky. Ztratit Jericha je sice otrava, ale tragédie to není."

"To jsem rád."

"Nepřijdeš v neděli na oběd? Maudie ti ještě zavolá."

"Výborně."

"Tak zatím..."

V modrých očích Maudie Watermeadové by se člověk snadno utopil, a její nedělní obědy byly slavné.

Farway, stále stojící u okna, začínal být netrpělivý. Opakovaně se díval na hodinky, jako by tím mohl čas popohnat.

"Skotskou?" zkusil jsem mu znovu nabídnout.

"Já nepiju."

Nechutná mu to, nebo býval alkoholik? Spíš prostě pití neschvaluje.

Rozhlédl jsem se po svém prostorném obývacím pokoji, jako bych se díval jeho očima. Šedá krytina, na ní tu a tam perské koberce. Světlé stěny. Fotografie z dostihů. Maminčina sbírka porcelánových papoušků ve výklenku. Edvardiánský mahagonový psací stůl, zelené, kůží čalouněné otočné křeslo.

Pohovky se starými, vybledlými květovanými potahy, na servírovacím stolku tác s pitím, těžké, světlé, dvojité závěsy na oknech, všude možně stolní lampy, poličky na knihy a zeleň v květináčích. Nic kvetoucího. Zabydlený pokoj, ne zvlášť uklizený, taky ne jako od architekta.

Prostě domov.

Na parkoviště loudavě přijel černý vůz a zastavil mezi dopravním boxem a vchodem do domu. Byla to dlouhá černá limuzína bez oken, a já si teprve v tu chvíli uvědomil, že to je pohřební vůz. Za ním dorazil Sandy se svým úředním autem.

Farway vykřikl a běžel naproti Sandymu i třem mužům, kteří pomalu lezli z černého vozu a chystali se do díla. Vydal jsem se za ním a díval se, jak muži vykládají úzká nosítka pokrytá mohutnými vrstvami černého plátna s koženými řemínky.

Muž, který akci velel, oznámil, že je z koronerova úřadu, a podal Farwayovi formuláře k vyplnění.

Další dva muži s nosítky vylezli do kabiny boxu, za nimi Sandy. Ten se za okamžik vrátil. Nesl cestovní brašnu a aktovku. Obě zavazadla byla kožená, omšelá, ale původně kvalitní.

"Svršky mrtvého?" zeptal se úředník.

Farway řekl, že asi ano.

"Mým lidem to nepatří," dodal jsem.

Sandy položil zavazadla na zem a znovu vylezl do kabiny. Tentokrát se vrátil s igelitovým sáčkem obsahujícím předměty, které měl mrtvý u sebe. Hodinky, zapalovač, balíček cigaret, hřeben, pilník na nehty, kapesník, brýle a zlatý prsten s onyxem.

Nahlas předměty vyjmenoval a koronerův úředník si je zapsal. Pak na sáček přilepil nálepku s nápisem Majetek K. K. Ogdena a odnesl si ho do vozu.

Sandy s koronerovým úředníkem nastoupili znovu do kabiny. Já si mezitím sedl na bobek vedle zavazadel a rozevřel zip brašny. "To byste myslím neměl," namítl Farway. Brašna byla poloprázdná. Našel jsem v ní jen věci na přespání, holení, pyžamo, čistou košili. Nic z toho nebylo nové ani zvláštní. Zase jsem zip zavřel a otevřel aktovku. Nebyla zamčená. "No tak, no tak!" káral mne Farway.

"Když někdo umře na mém teritoriu, chci se s ním seznámit," namítl jsem věcně. "Nemáte právo..."

Zadíval jsem se na chudý, nic neříkající obsah. Kapesní kalkulačka. Prázdný, nepopsaný notes. Svazek pohlednic svázaný gumičkou, všechny stejné, s obrázkem jakéhosi hotelu, zřejmě reklamní. Krabička aspirinů, krabička zažívacích tabletek, dvě malé lahvičky vodky, jaké se rozdávají v letadle, obě plné.

"Poslyšte..." Farway ze mne byl celý nesvůj. Zavřel jsem aktovku a vstal. "Je vaše," řekl jsem. Pohřebáci si dali načas. Nakonec Kevina Keithe Ogdena vynesli předními dvířky, ne těmi u zadního sedadla. Ukázalo se, že tělo smrtí náležitě ztuhlo a nešlo zadem vymanévrovat. Museli je přeložit na nosítka na přední sedadlo. Kevina Keithe Ogdena vynesli zahaleného v černém plátně připevněném řemínky, nohama napřed.

Jak jsem se dozvěděl, mrtvý byl nadprůměrně těžký a obtížně manipulovatelný, protože měl jednu paži ohnutou, takže nešla narovnat. Nezaznamenal jsem při akci žádnou úctu k mrtvým, zřízenci prostě řešili hlavolam, dostávali ježka z klece. Asi to jinak nejde, sběrači mrtvých musí být otrlí. Oba muži si vyměňovali poznámky jako "zaber" nebo "máš tu ruku ve dveřích, bacha". Jeden z nich pak probíral šance svého oblíbeného fotbalového klubu na příští sobotu. Bez velkých cavyků nosítka do černého vozu zastrčili, jako by tam házeli pytle s odpadky. Pak Ogdena zabaleného v černém přeložili z nosítek do kovové rakve.

Farway se na celou proceduru díval věcně, byl na mrtvé zvyklý. Sdělil mi, že pitvu provede sám a že si myslí, že to skutečně byla srdeční mrtvice. Smůla. Koronerovo líčení prý bude ryze formální. Přednese ohledací zprávu a mne prý možná ani nepředvolají.

Věcně mi popřál dobrou noc, nasoukal se do auta a odjel. Za ním pak vyjel i pohřební vůz. Poslední odjel Sandy. Vzal s sebou aktovku a brašnu mrtvého.

Najednou bylo ticho. Zadíval jsem se na hvězdy, svědky naší pomíjivosti. Přemýšlel jsem, jestli Kevin Keith Ogden věděl, že umírá, když ležel na koženkou potaženém sedadle za hučícím motorem.

Asi ne, asi nevěděl nic. Při pádech na dostizích se mi několikrát stalo, že poslední, co jsem si pamatoval, byl rozmazaný pohled na nebe, na trávu a pak nic. Pokud by se člověk pádem zabil, nevěděl by to. Když jsem se pak probral k vědomí, říkal jsem si, že taková neuvědomělá smrt by vlastně byla milosrdenství.

Vydal jsem se znovu do kabiny boxu. Na složené přikrývce byl ještě dolík po Ogdenově hlavě a na sedadle byla ošklivá skvrna. S tou se zítra bude muset něco udělat, říkal jsem si. Čert vem toho nešťastníka. .

Brett nechal klíčky v zapalování, další zásadní prohřešek. Přelezl jsem dopředu a klíčky vyndal. Taky jsem zkontroloval, jestli jsou zatažené brzdy a zhasnuté všechno, kromě stropního světla v kabině. Nakonec jsem zhasl i to, seskočil z vozu a zamkl za sebou dvířka u spolujezdce.

K oběma předním dvířkům byl stejný klíč jako do zapalování, velký a složitý, dodává ho výrobce vozu. Zamkl jsem ještě dvířka u řidiče - Brett je nechal otevřená - a druhým klíčkem na kroužku, podstatně jednodušším, jsem zamkl dvířka u zadního sedadla kabiny. Třetí klíček byl od malé přihrádky pod přístrojovou deskou, kam jsem ukládal přípojku na mobilní telefon a všelijaké doklady. Ověřil jsem si, že tam všechno je, jak má být.

Ještě jednou jsem celý box pro jistotu obešel. Všechno v pořádku. Obě rampy zdvižené a správně připevněné. Pět dvířek pro lidi - dvě vpředu, tři vzadu, pro pomocníky a stájníky, všechna bezpečně zamčená. Posledním klíčkem na kroužku se zamykala příklopka na uzávěru nádrže, aby se k naftě nedostali zloději.

Stejně jsem byl nesvůj. Zvolna jsem se vrátil domů a zamkl zadní vchod, což obyčejně nedělám. Natáhl jsem se, že venku zhasnu, ale pak jsem si to zase rozmyslel.

Moje vozy normálně nocovaly na dvoře velké přestavěné farmy, na jejíž bráně byly velké visací zámky. Velký přepravní box pro devět koní, osaměle stojící na mém parkovišti před domem, mi připadal příliš zranitelný, přestože jsem věděl, že velká nákladní auta se kradou jen zřídka. V takovém voze je příliš mnoho čísel na různých součástkách, nemluvě o tom, že na tom mém nejmíň na šesti místech karoserie stojí jméno firmy, Croft Raceways, těžko k přehlédnutí.

Ohřál jsem si zbytek hovězího, přilil tam trochu červeného vína pro chuť a výsledný pokrm snědl u okna se záclonou roztaženou tak, abych viděl na vůz venku.

Nic se nedělo. Postupně jsem se uklidnil a připsal svůj nepříjemný pocit setkání se smrtí.

Vyřídil jsem několik telefonických hovorů. Nejdřív ze všeho jsem si ověřil u svého vedoucího řidiče, že se všechny vozy vrátily v pořádku na farmu. Dozvěděl jsem se, že ostatní jízdy ten den proběhly bez zvláštních příhod, podle programu. Časy se nepopletly, motory nevynechaly, nikdo nikde nikoho a nic nezapomněl. Všichni řidiči vyplnili stazky a hodili je jak se patří do zvláštní schránky v kanceláři. Brána zamčená. Ke klíčům nemá nikdo přístup. Navzdory mrtvému cestujícímu zněl závěr dne, že si šéf může jít v klidu lehnout.

Šéf si nakonec skutečně lehnout šel. Ložnici jsem měl nad obývacím pokojem, z okna jsem dobře viděl na jasně osvětlený, zaparkovaný box. Záclony jsem nechal roztažené. Každou chvíli jsem se budil, protože se venku svítilo, a na to jsem nebyl zvyklý. Pak mě vzbudil mihotavý záblesk světla na stropě, jak mi pronikl zavřenými víčky.

V poslední době bylo pěkné počasí, přestože byl teprve začátek března, ale mně se najednou zdálo, jako by se v uplynulých hodinách ochladilo o několik stupňů. Bosý, v šortkách na spaní, jsem se šel podívat z okna. Třásl jsem se zimou.

Na první pohled se nic nezměnilo. Pokrčil jsem rameny a už už jsem se chystal jít si zase lehnout, když vtom jsem se polekaně zarazil.

Dvířka u sedadel pro stájníky, jimiž jsme postupně všichni lezli do kabiny devítky, byla pootevřená. Předtím jsem je sám zamykal.

Otevřená dvířka!

Znovu jsem se pořádně podíval. Nebylo pochyb, při okraji dvířek byla úzká, tmavá škvíra. Záblesk světla na stropě nejspíš pocházel od okénka, jak se dvířka otvírala.

Na oblékání jsem ani nepomyslel. Utíkal jsem rychle dolů k zadním dveřím, kde jsem si nazul holínky a z věšáku sundal plášť do deště.' Plášť jsem si oblékal v běhu. Dvířka jsem otevřel dokořán.

Uvnitř kabiny se pohybovala tmavá postava. Ten člověk se mne lekl stejně jako já jeho. V prvním okamžiku mne neviděl, teprve když se prudce obrátil. Křikl, jako by měl vyražený dech. Zahlédl jsem, že má na hlavě černou kuklu, v kulatých otvorech jiskřící oči. Karikatura lupiče nebo teroristy.

"Co tu k sakru děláte?" zařval jsem a splašeně, jak blázen jsem se snažil vyšplhat nahoru. V holínkách to byla samozřejmě pitomost, schůdky byly příliš úzké.

Člověk v černém vzal složenou přikrývku, rychle ji roztřepl a hodil ji po mně, když jsem byl v půlce schůdků. Uklouzl jsem, udělal krok zpět, ztratil rovnováhu a spadl na betonovou plochu. Černá postava, člověk splývající s tmou přeskočil sedadlo pro řidiče, zevnitř odemkl dvířka, pružně seskočil z kabiny a rychlý a hbitý zmizel v temnu.

Mít tenisky, pokusil bych se ho dohonit. V holínkách, v rozepnutém plášti jsem neměl šanci. Znechuceně jsem vstal, vymotal se z přikrývky, zapnul si konečně plášť a marně poslouchal, jestli nezaslechnu uprchlíkovy kroky.

Všechno mi to připadalo bláznivé, i to, že stojím uprostřed noci venku skoro nahý a třesu se zimou. V boxu nebylo nic, co by stálo za ukradení, snad jen rádio a telefon, ale ten černý člověk po těch přístrojích nešel... Vlastně v kabině nedělal vůbec nic. Když jsem si ho vybavil, jen tak tam stál, zády ke mně. Měl špinavé, zaprášené šaty. Nezdálo se, že by něco nesl. Neměl žádné nářadí, ani baterku neměl. Pokud dvířka otevřel nějakým nástrojem, nejspíš ho strčil do kapsy.

Klíčová dírka byla přímo v klice, žádný klíček jsem v ní nenašel. Neviděl jsem ani žádný škrábanec, žádné stopy násilí.

Promrzlý a otrávený jsem přikrývku hodil zpět na sedadlo, zavřel zadní dvířka a dvířka u řidiče a šel si domů pro klíčky, abych zase všechno pozamykal.

Z úcty ke svým kobercům jsem si vyzul holínky a běžel přes halu do obývacího pokoje. Ani jsem se nenamáhal s rozsvěcováním, protože v pokoji bylo dost světla zvenku. Vzal jsem si ze zásuvky psacího stolu klíčky, vrátil se pro holínky a klopýtal znovu k vozu.

Když jsem došel blíž, s úžasem vidím, že se v kabině zase pohybuje tmavá postava. To snad není možné! Co tam ten chlap hledá? Stál za sedadlem řidiče a rukama šmátral v polici na zavazadla. Hluboká, široká police byla nad celou šíří kabiny, nad předními sedadly. Široká, prostorná, sloužila spoustě stájníků a jiných zaměstnanců k ukládání věcí, převlečení, někdy i spacích pytlů a polštářů. Byla tam i standardní matrace, na ní někteří řidiči občas spávali, když někde museli přenocovat. Bylo jim to milejší než spát v laciném hotelu. Brett si stěžoval, že mu to není dost dobré. Namítl jsem, že má přece možnost volby.

Člověk v kabině mne zahlédl a zmizel, než jsem měl čas k němu dojít. Pracně jsem se snažil ho dohonit, klopýtal jsem, jako bych se brodil sirupem, bosé nohy se mi při každém kroku vyzouvaly z holínek. Běžel k příjezdové cestě a zmizel mezi tmavými keři a stromy u silnice.

Celkem zbytečně jsem šel až na silnici. Po tom člověku ani stopy. Běžná venkovská silnice, ze které odbočovaly cesty k domům. Stromů a keřů tam byly stovky, možností úkrytu nekonečné množství. Aby toho chlapa člověk našel, potřeboval by na to celou armádu.

K boxu jsem se vracel zmatený a rozzlobený. Dvířka u řidiče ten člověk nechal zeširoka otevřená. Nemotorně jsem se vyšplhal nahoru za sedadlo řidiče, přesně tam, kde stál ten vetřelec, a jako on jsem si prohlížel polici na zavazadla. Rozsvítil jsem v kabině, aby bylo líp vidět.

Police byla skoro prázdná, našel jsem tam jen matraci a igelitový sáček. Ten jak jsem zjistil při bližším nahlédnutí obsahoval zbytky po jídle, což vypadalo na Bretta. Zmačkané obaly od čokolády, prázdná průhledná trojhranná krabička na sendviče s nápisem Hovězí s rajskými jablíčky a dvě prázdné plechovky od coca-coly.

Vrátil jsem sáček na polici, přece nebudu uklízet po Brettovi, je na řidiči, jak si vůz udržuje v pořádku. Ať už Dave s Brettem dnes dělali cokoli, vzít stopaře na umření byl jen jeden z jejich hříchů. Ti dva mi toho ráno budou muset vysvětlit hodně, pomyslel jsem si.

Znovu jsem pečlivě zamkl a vrátil se domů. Doma jsem však nepřestával mít nepříjemný pocit. Ten šikovný vetřelec se už poprvé dostal do boxu lehce a bez násilí. Zřejmě si tak mohl do vozu zjednat přístup, kdykoli se mu zlíbí.

Neměl jsem sebemenší tušení, o co tomu člověku jde, ale nelíbila se mi představa, že by se do vozu vloupal potřetí. Taky mě napadlo -a vůbec mě to netěšilo - že třeba do boxu chce něco uložit nebo že něco chtěl zničit nebo celý box vyřadit. Vyděšeně jsem odkopl holínky, svlékl plášť a běžel se nahoru pořádně obléct. Natáhl jsem si džíny, dva svetry, ponožky, obul si dobré sportovní boty. Pak jsem z přístěnku vyndal starý spací pytel, ještě jednou jsem se podíval z okna, jestli právě nedochází ke třetímu vloupání - ne, zdálo se že ne - a šel si dolů pro bundu a rukavice.

Řádně vyzbrojený proti zimě jsem se znovu vydal k boxu a usadil se vpředu na sedadle pro závozníka. Měl jsem to tam docela pohodlné, jen duševní pohoda mi chyběla.

Čas plynul.

Usnul jsem.

Nikdo se nedostavil.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist