Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

MEZI KOLY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Lizzie, věrně a pevně, dorazila svému bratříčkovi na pomoc. Noční hlídač mi dovolil na ni počkat ve své špatně vytápěné místnosti. Dokonce mi uvařil čaj, abych se tolik netřásl. Jeho pes mne ani na chvilku nepřestal výstražně sledovat. Když ručičky nástěnných hodin ukazovaly druhou, řekl, že budu muset odejít, protože se musí vydat na obhlídku. Poděkoval jsem mu a šel - spíš klopýtal -po cestě k přívozu. Tam jsem si sedl ve stínu do kouta na zem, zády ke zdi, rukama jsem objímal kolena. Bylo mi už v životě hůř, ale o moc ne.

Kousek ode mne, za drátěným plotem, se leskla světla na vodě. Zamyšleně jsem se zadíval na břeh. Asi je hodně podobných míst, kde je možné za tmy hodit omámeného člověka do moře, aniž by to kdo zpozoroval. V southamptonských docích jsou celé míle podobných možností.

Přijel fourtrak, váhavě zpomalil, zajel na parkoviště a zastavil. Vstal jsem a opíral se o zeď. Pak jsem vykročil na světlo. Lizzie mne zahlédla, vyskočila z vozu a běžela ke mně. Několik kroků přede mnou se zastavila jako zkamenělá.

"Freddie!"

"Tak mizerně snad nevypadám."

Neřekla mi, jak vypadám. Šla, vzala mne kolem ramen a odvedla do vozu.

"Svlékni to mokré sako," nařídila mi. "Umřeš na prochladnutí."

Lepší než se utopit, pomyslel jsem si, ale nechal si to pro sebe.

Jakmile jsem byl v malém, praktickém autě, svlékl jsem ze sebe všechno mokré oblečení a převlékl se do suchého. Nazul jsem si vysoké boty s beránkem a oblékl nejteplejší prošívanou bundu, jakou jsem vlastnil. Lizzie nebyla žádný troškař, když se do něčeho dala, dělala to důkladně.

Poprosil jsem ji, aby zajela co nejblíž ke strážní budově. Hlídač i se psem už zase byli ve své místnosti a podezíravě se dívali, kdo jde. Když jsem hlídači nabídl peníze za telefon a za laskavé zacházení, rozhořčeně odmítal, přece existuje něco jako britská čest.

"Jen si to prosím vás vezměte, jsem vám opravdu zavázaný, byl bych rád, kdybyste si za to koupil něco k pití a připil mi na zdraví."

Nakonec si bankovku vzal a měl z ní radost.

"Stejně si myslím, že dostanete zápal plic."

Podle toho jak jsem se cítil, mohl mít pravdu.

Lizzie jela domů stejnou cestou, kterou přijela. Co chvíli se na mne ohlížela. Pomalu jsem se přestával třást zimou, dokonce i uvnitř už jsem ze zahřál, ale jak mi začalo být teplo, dostavila se nepřekonatelná únava. Netoužil jsem po ničem, jen si lehnout a spát.

"Co se vlastně stalo?" zeptala se Lizzie.

"Jel jsem na farmu."

"Ano, říkals, že jdeš zavřít bránu," přikývla.

"To jsem řekl? No nic... někdo mě praštil do hlavy."

"Freddie! Kdo?"

"To já nevím. Když jsem se probíral, právě mne házeli do vody. Klika, že jsem se vzbudil."

Byla náležitě zděšená. "Chtěli tě utopit."

"Tím si nejsem jistý." Vrtalo mi to v hlavě od chvíle, kdy jsem se probral. "Kdyby chtěli, abych byl mrtvý, mohli mě jednoduše praštit víc. Proč mě vozili až do southamptonských doků? Kdyby mne chtěli utopit, mají na to v Pixhillu šikovný rybník."

"To není žádná legrace."

"Proč ne... Já si jen pamatuju, jak někdo řekl: Po tomhle chytí chřipku zaručeně."

"To je absurdní!"

"Hm."

"Kolik jich bylo?"

"Nejmíň dva, jinak by nemluvili."

"Přísahal bys, že to takhle řekli?"

"Docela."

"Jak mluvili? Poznal jsi toho člověka po hlase?"

"Ne," odpověděl jsem nejdřív na druhou otázku. "Nebyl to kultivovaný hlas, spíš hrubší."

"Budeš to muset ohlásit na policii," řekla Lizzie.

Mlčel jsem. Dlouze se na mne zadívala, až nebezpečně dlouho, i když nebyl žádný provoz.

"Budeš muset."

"Dívej se na silnici."

"Jsi uličník."

"Jo."

Ale jela pak opatrněji, abychom se domů dostali bez úrazu. Přemýšlel jsem o tom, k čemu by bylo dobré, kdybych to skutečně policii ohlásil.

Sepsali by se mnou protokol. Možná by si chtěli u nočního hlídače v Southamptonu ověřit, že jsem skutečně vylezl z moře. Řekl bych jim nejspíš, že nemohlo jít o promyšlenou, předem připravenou past, protože jsem k rozhodnutí podívat se na farmu dospěl pět minut předtím, než jsem tam vyjel. Někdo nečekal, že tam přijdu, a ten někdo se postaral o to, abych nepoznal, kdo je a o co jde.

Že mne vzali právě do Southamptonu, bylo jistě taky náhodné, chvilkové rozhodnutí. Že mne hodili do vody živého, ale omámeného, znamenalo, že jim bylo lhostejné, zůstanu-li naživu či ne... skoro jako by to přenechávali osudu.

Jak Lizzie správně řekla, bylo to absurdní. Každý, policie zvlášť, by se na to díval skepticky. Ostatně co by si s tím policie počala? Nemohli ani by nechtěli střežit mne ve dne v noci, aby mne chránili před naprosto nelogickým ohrožením života. Pokud se znovu nevydám nečekaně do tmy, proč by na mne kdo útočil?

Dobře možné, že tyhle zmatené úvahy pramenily z mého otřesu mozku, ale ještě spíš z mé obvyklé nechuti podstoupit nepříliš přátelský výslech, kdy oběť zločinu získá pocit, že si za všechno může sama.

Opatrně jsem si osahal pulsující bouli vzadu na hlavě, přivíral jsem přitom oči. Pokud rána krvácela, moře ji vymylo. Vlasy mi uschly. Nahmatal jsem jenom bouli, ránu jsem nenašel, ani škody na lebce.

Pokud člověk posuzuje úrazy z hlediska překážkových dostihů, patřilo mé poranění do kategorie "to bude zítra dobré". Po prokazatelném otřesu mozku při dostizích doktoři člověku zakazují činnost až na tři týdny. Já si zakázal činnost pro tu noc a zvažoval jsem, jestli do Cheltenhamu nepojedu až ve čtvrtek. To by možná bylo moudré.

Fourtrak nás s tichým mručením vezl nejkratší cestou domů. Nejblíž od Pixhillu bylo hluboké moře u southamptonských doků, nejbližší místo, kde odliv mohl odstranit mrtvé tělo před svítáním.

Už na to nemysli, opakoval jsem si. Jsi živý, v suchém, a noční můry počkají na jindy.

Lizzie zahnula na příjezdovou cestu a objela dům. Vzadu jsme zjistili, že v naší nepřítomnosti došlo k něčemu ošklivému.

S mým krásným Jaguárem XJS někdo najel plnou parou do jejího Robinsonu 22. Oba nádherné stroje byly zaklesnuté do sebe v ocelovém objetí, pokroucené, zmačkané, kapota jaguára až v kabině vrtulníku. Skleněná bublina roztříštěná. Podvozek vrtulníku rozdrcený, takže stroj svou vahou klesl na střechu auta. Listy vrtule byly nakřivo, jeden list odlomený na zemi.

Ještěže nic nechytilo a nevybuchlo, to byla snad jediná útěcha. Oba naše stroje, naše radost a potěšení, byly mrtvé.

Venkovní osvětlení jasně svítilo na oba vraky. Svým způsobem bylo to blýskavé spojení trosek imponující.

Lizzie prudce zastavila a s rukou na ústech němě, omráčeně koukala na tu spoušť. Zvolna jsem vystoupil a vykročil k vrakům. S tím jsem nemohl nic pořídit, aby se tohle objetí rozpojilo, musí přijet havárka. Vrátil jsem se k Lizzie. Stála na betonové ploše, opakovala "Ach můj bože, ach můj bože..." a bránila se slzám. Vzal jsem ji kolem pasu. Vzlykala mi na rameni. "Proč?" zalykala se. "Proč?"

Nebylo co odpovědět. Oba jsme cítili bolest nad marností takového naprostého, zbytečného ničení.

Sestřin zármutek se velmi rychle změnil ve vztek a touhu po spravedlivé odplatě.

"Já toho hajzla zabiju! Zabiju! Zabiju ho!" Došla k vrtulníku a bušila do něj pěstí. "Já tuhle mašinu milovala, miluju, a toho hajzla zabiju!" Měl jsem podobné pocity. Jen jsem si připomínal, že můžeme být rádi, že jsme naživu, že jsem si život zachoval jen o vlásek a že by mi to mělo stačit.

"Lizzie, pojď raději odsud, v nádržích je nafta."

"Nic necítím," řekla, ale vrátila se ke mně. "Já snad prasknu vzteky."

"Pojď dovnitř, napijeme se."

Trhavým krokem šla za mnou k zadním dveřím.

Jedna skleněná tabulka byla vyražená.

"Ach ne!" vydechla.

Vzal jsem za kliku. Bylo otevřeno.

"Zamkla jsem," řekla.

"Hm."

No co, nač to odkládat. Šel jsem do velkého pokoje a chtěl rozsvítit. Vypínač někdo vytrhl ze zdi. Spoušť v pokoji jsem viděl jen ve svitu měsíce.

Odhadl jsem, že tam asi někdo nepříčetný řádil se sekerou. Věci nebyly jen rozbité, byly doslova rozštípané. I v chabém světle bylo vidět záseky v nábytku, rozbité servírovací stolky, lampy, televize, monitor počítače rozpolcený, záseky v křesle i v mém starožitném psacím stole.

Jak se zdálo, zničili všechno. Knihy a listiny se povalovaly roztrhané na zemi. Narcisy, které Lizzie natrhala, byly rozšlapané, starožitná váza na kusy.

Moje dostihové fotografie byly stržené ze zdi a zcela zničené. Vzácná sbírka porcelánu po mamince vzala zasvé.

Ztráta porcelánových papoušků se asi Lizzie dotkla nejvíc. Seděla na zemi, polykala slzy a hýčkala v dlaních úlomky nenahraditelných pokladů, jako by je chtěla utěšit. Asi naříkala nad naším dětstvím, nad našimi rodiči, nad tím, jak kus našeho života neúprosně pominul.

Šel jsem ohlédnout dům. V ostatních místnostech nikdo neřádil, soustředili se jenom na to nejhlavnější, na srdce mého obydlí, na místo, kde jsem trávil většinu času.

Telefon na mém psacím stole už nikdy nezazvoní. Záznamník byl vedví. Vyšel jsem ven a zavolal z fourtraku Sandymu Smithovi.

"Omlouvám se," řekl jsem.

Přijel svým soukromým vozem s uniformou přes pyžamo, sako nedopnuté, chlupatá hruď viditelná. Stál a ohromeně zíral na spojení helikoptéry s jaguárem. Dovnitř domu šel s baterkou.

Posvítil si na Lizzie, na střepy a slzy. "Ten to tu zřídil," řekl uznale. Přikývl jsem. "Dobré jitro, slečno." Ten zdvořilý pozdrav byl dobře míněný, ale zněl absurdně. Pak se otočil ke mně. "Víš, kdo to udělal?" zeptal se.

"Ne."

"Šeredný vandalismus."

V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Požádal jsem Sandyho, jestli by se mnou nezajel na farmu.

Pochopil, čeho se bojím, a byl ochotný hned vyjet. Lizzie vstala, v ruce ulomené ptačí křídlo a hlavu. Prohlásila, že jede s námi, že ji přece v domě nemůžeme nechat samotnou.

Jeli jsme Sandyho vozem. Majáky svítily, ale siréna mlčela. Dveře do dvora byly otevřené, ale vozy, k mé nesmírné úlevě, byly v pořádku.

Kancelář byla zamčená. Klíče jsem neměl, ale okny se všechno uvnitř zdálo nedotčené, stejně jako v kantýně, která byla odemčená.

Šel jsem do stodoly. Sklad s nářadím byl v pořádku, vypadalo to, že všechno je na svém místě. Vrátil jsem se k Sandymu a Lizzie a hlásil: "Stav dobrý, škody žádné, nikdo nikde."

Sandy se na mne divně díval.

"Slečna Croftová říká, že tě někdo chtěl zabít."

"Lizzie!"

"Konstábl Smith chtěl vědět, kde jsme byli, když se dělo tohle hrozné dílo zkázy. Nedalo se nic dělat, musela jsem mu to říct," bránila se Lizzie.

"Nejsem si jistý, že šlo o to mne zabít," namítl jsem. Pak jsem Sandymu stručně vyprávěl, jak jsem se vzbudil v Southamptonu. "Možná mne tam odvezli, aby měli dost času na to takhle zřídit můj dům."

Sandy o tom chvíli uvažoval a přitom si roztržitě zapínal sako. Pak mi oznámil, že po řádné úvaze dospěl k závěru, že to musí nahlásit nahoru.

"Nepočkalo by to na ráno?" zeptal jsem se. "Rád bych se vyspal."

"Od minulého čtvrtka jsi měl ve svém podniku dva mrtvé," řekl Sandy. "A teď tohle. Měl bych průšvih, kdybych to hned neohlásil."

"Ti dva mrtví byla náhoda."

"Spoušť v tvým domě náhoda není."

Pokrčil jsem rameny a opřel se o jeho vůz, zatímco telefonoval. Ne, říkal do sluchátka, nikdo není mrtvý ani poraněný, došlo ke škodě na majetku. Udal adresu mého domu, vyslechl pokyny a pak mi je sdělil. Prý se na místo posléze dostaví dva detektivové v civilu.

"Jak dlouho trvá posléze?" zeptala se Lizzie.

"Mají ve Winchesteru něco většího," řekl Sandy, "takže přijedou, až to stihnou."

"Jaktože jste řekl, že nikdo není poraněný?" Lizzie byla pobouřená. "Freddie je přece poraněný."

Sandy se na mne zadíval. Měl své zkušenosti. "Freddie považuje za úraz, jenom když má někdo zlomený obě nohy a z břicha mu visí stře-

va."

"Vy chlapi!" zlobila se Lizzie.

"Chceš, abych zavolal doktora Farwaye?" zeptal se mne Sandy.

"Ne, nechci."

S úsměvem vyslechl moji rozhodnou odpověď a zadíval se na Lizzie. "Co jsem říkal?"

"Kolik je hodin?" zeptal jsem se.

Sandy i Lizzie se podívali na hodinky. "Tři hodiny a třicet dvě minuty," hlásil Sandy přesný čas. "Velitelství jsem to hlásil ve tři dvacet šest."

Ještě stále jsem se opíral o Sandyho vůz. Rozhodoval jsem se co spíš chránit, jestli svůj podnik nebo domov. Možná že další škody už nebudou. Pokud si někdo počíná tak nesmyslně, že rozšlape kytky, těžko co předpovídat. Když lidé píšou po zdech, házejí kamení do oken, loupí, ničí jen tak sobě pro radost, je to vlastně přirozené, naopak civilizace a sociální svědomí jsou umělé a proti nezkrocené lidské přirozenosti.

Zadní dveře Harvova domu vedly přímo do dvora. Přispěchal v džínách a v běhu si oblékal bundu. Tvářil se vyděšeně.

"Freddie, Sandy," trochu se mu ulevilo. "Jedno z děcek se vzbudilo, šlo se vyčurat a že prej u boxů stojí policejní vůz. Co se děje?"

"Nějací vandalové se mi vloupali do domu," vysvětloval jsem. "Tak jsme se přišli podívat, jestli nebyli taky tady. Naštěstí ale ne."

Harve byl ještě ustaranější.

"Procházel jsem to tu dost pozdě, ale všechno bylo v pořádku."

"V kolik hodin?"

"No asi tak kolem desátý."

"Poslyšte, nešel jste náhodou ven asi tak o hodinu později? Neslyšel jste nic?"

Potřásl hlavou. "Když jsem se vrátil domů, díval jsem se chvíli na video, na fotbal, a pak jsem si šel lehnout." Stále se tvářil ustaraně. "Proč?"

"Já sem přišel asi v půl jedenácté, brána byla otevřená a někdo tu chodil. Myslel jsem, že jste to vy."

"Ne, takhle pozdě jsem venku nebyl. Bránu jsem zavřel v deset, protože už byli všichni zpátky."

"Děkuju, Harve."

"Kdo tu byl v půl jedenáctý?"

"To bych právě rád věděl. Nevím. Neviděl jsem toho člověka zblízka, nevím, jestli to byl někdo, koho znám."

"Když tu ale nenadělali žádnou škodu..." Harve se zamračil. "Co tu teda dělali?"

Věru dobrá otázka. Nechtělo se mi ještě vyslovit nahlas jediný důvod, který mne napadal. Byl příliš logický, možná až příliš logický na všeobecnou absurditu všeho, co se tu noc stalo.

Sandy a Lizzie vyprávěli Harvovi o mém plaveckém extempore. Byl čím dál víc zděšený.

"Moh jste se utopit!"

"Mohl, ale neutopil jsem se." Pak jsem poněkud opožděně Harva požádal, aby po zbytek noci na dvoře hlídal. "Zdřímněte si ve svém boxu," doporučil jsem mu. "Kdybyste zahlédl něco, co by se vám nezdálo, okamžitě zatelefonujte."

Slíbil, že to tak udělá, jen co to řekne ženě a přinese si deku a něco horkého k pití. Vrátil jsem se s Lizzie a se Sandym domů. Opustil jsem ty dva nad teplým čajem v kuchyni, jak hovoří o životě, a unaveně jsem se vyšplhal nahoru. Chtěl jsem se vysprchovat, ale místo toho jsem sebou plácl na postel tak jak jsem byl, v teplých botách a bundě. Svět se se mnou na chvilku zatočil, ale pak už jsem o něm nevěděl. Upadl jsem do hlubokého spánku.

Vzbudil jsem se, teprve když se mnou Lizzie zatřásla.

"Freddie, Freddie, jsi v pořádku?" hovořila naléhavě.

"Jo." Probral jsem se z mrákot. "Co se děje?"

"Je tu policie."

Všechno se mi vybavilo nepříjemně přesně. Zaskučel jsem. Nebylo mi dobře. Vzpomněl jsem si na Alfréda, wessexského krále, který svou zemi ubránil před dánskými dobyvateli, přestože měl snad všechny tehdy známé nemoci. Tomu se říká statečnost! K tomu uměl latinsky, psát i překládat.

"Freddie, policie s tebou chce mluvit."

"Někde jsem četl, že král Alfréd měl taky hemoroidy. S takovými starostmi není divu, že prý připálil koláče."

"Freddie!"

"Řekni jim, že jsem za pět minut dole."

Když odešla, vysvlékl jsem se z věcí, které jsem měl na sobě od večera, osprchoval se, oholil a oblékl si čisté věci. Pak jsem se pečlivě učesal. Konečně jsem už zase vypadal jako F. Croft Esquire, pán nad záležitostmi, do kterých jsem pořádně neviděl a skoro ani vidět nechtěl.

Obývací pokoj za svítání nevypadal o nic líp než v noci, a z pokroucené změti kovu, která zbyla z mého milovaného vozu, zmizela duše. Přecházel jsem s policisty od jedné pohromy k druhé. Byli to jiní dva, než kteří přišli kvůli Joggerovi. Byli starší, ostražití, zřejmě pracovití, a moje neštěstí je nijak nedojímalo. Spíš jako by naznačovali, že si za všechno můžu sám. Odpovídal jsem jednoslabičně, jednak že mi bylo mizerně, jednak že jsem skutečně nic nevěděl.

Ne, nevím, kdo to tak zpustošil.

Ne, nikdo mne nenapadá.

Ne, nevím o nikom, kdo by se mi chtěl mstít.

Jestli jsem někoho nepropustil? Ne. Jeden zaměstnanec odešel před krátkou dobou na vlastní žádost.

Jestli mám osobní nepřátele? O žádných nevím.

Nějaké přece mít musím, každý má nepřátele.

Vzpomněl jsem si na Huga Palmerstona. Ne, neměl jsem žádného nepřítele, který by věděl, že ve středu ve dvě ráno, v týdnu cheltenhamských dostihů, u mne nikdo nebude doma. Ledaže by mě ten nepřítel praštil do hlavy...

Kdo mne tak nenáviděl? Kdybych to tušil, řekl bych to.

Došlo ke krádeži?

V tu chvíli jsem strnul. Vůbec jsem předtím o krádeži neuvažoval, když jsem viděl, jak je všechno na padrť. Přece mi mohli ukrást auto, mohli ukrást starožitnou vázu, porcelánové papoušky, televizi, počítač, samé cenné věci. Přiznal jsem se, že nevim, jak je to se sejfem.

Vrátili se se mnou do domu. Nechtělo se jim věřit, že jsem se nejdřív ze všeho nešel podívat na sejf.

"Já tam toho moc nemám," řekl jsem.

"Peníze?"

"Ano, peníze."

Kolik to je, když to není moc? Necelých tisíc liber.

Bezpečnostní schránka byla v pokoji, v rohu za psacím stolem, nenápadně zabudovaná do skříně z leštěného dřeva. Dveře skříně byly nepoškozené a lehce se otevřely. Zámek sejfu byl rozmlácený sekerou. Sice se neotevřel, ale číselný mechanismus přestal fungovat.

"Nic nebylo ukradeno," hlásil jsem. "Sejf nejde otevřít."

Fax, položený na skříni, už žádnou zprávu nevyšle. Kopírka na stole už nebude kopírovat. Stačila jedna rána sekerou a hotovo.

Měl jsem vztek, ale ne plamenný, výbušný a slzavý jako Lizzie, spíš pomalý a doutnající. Při pohledu na ty dva zničené přístroje vzplanul víc. Jistě, mohl jsem snadno získat přístroje nové, pojišťovna mi k nim dopomůže, o to však nešlo, rozlítila mne ta zbytečná krutost ničení. Ať už to udělal kdokoliv, ať už mne kdokoli hodil do vody, chtěl, abych trpěl, abych cítil to, co cítím. Ne, tu radost mu neudělám, rozhodl jsem se, nikdo mě neuslyší skučet. Najdu si toho. kdo to udělal, a srovnám se s ním sám.

Policisté se mne vyptávali na můj výlet do Southamptonu, ale já jim toho moc povědět nemohl. Jen jak mne hodili do vody, jak jsem plaval, jak jsem vylezl nahoru, jak jsem zavolal sestře, aby pro mne přijela.

Ne, neviděl jsem, kdo mne uhodil.

Ne, nebyl jsem u lékaře.

Jak jim tak vyprávím, že si z cesty do Southamptonu nepamatuju nic, uvědomil jsem si najednou, že jsem se někdy přece musel aspoň trochu probrat a otevřít oči. Vybavil se mi měsíční svit. Dokonce jsem promluvil. "Dokonalá noc na lítání." Mluvil jsem z cesty.

"Po tomhle chytí chřipku zaručeně..."

Když mne házeli do vody, věděli, že jsem částečně při vědomí.

Takový otřes mozku je nevypočitatelný, to už jsem dobře znal z minulosti. Člověku se útržky vzpomínek vybavují dlouho po úderu. Taky se stane, že se člověk chová, jako by byl při plném vědomí, chodí, mluví, ale pak má úplné okno. Prázdná místa se mu vybaví a zaplní někdy až za hodiny, za celé dny, týdny po úrazu, někdy se nezaplní nikdy. Pamatoval jsem si z jednoho pádu, jak se řítím do trávy. Z jiného jsem si pamatoval překážku, na které se to stalo, že to byl druhý dostih a kterého koně jsem jel. Vůbec se mi nevybavilo, jak jsem ráno jel na závodiště, ani jsem si nepamatoval první dostih, ve kterém jsem podle záznamů zvítězil o sedm délek. To se stalo půl hodiny před úrazem.

Vezli mne do Southamptonu v kufru osobního auta. Zničehonic se mi to vybavilo. Jak, to nevím, ale najednou jsem si tím byl jistý. Naprosto.

Policisté přivezli fotografa a odborníka na otisky prstů. Fotograf s bleskem pořídil několik snímků a odjel. Pán přes daktyloskopii se zdržel déle a nakonec stručně formuloval svůj závěr: "Rukavice."

Lizzie obcházela svůj vrtulník a naříkala nad ním. Občas ubohý stroj pohladila a tiše mručela: "Hajzlové!" Řekla mi, že do Edinburghu poletí linkou, protože odpoledne musí přednášet. Přísahala, že by spolumajitelé helikoptéry zaručeně uškrtili toho, kdo ji zničil.

Nejdřív bys ho musela najít, pomyslel jsem si.

Celé dopoledne bylo jaksi zmatené. Policie sepsala protokol obsahující zjištěné skutečnosti i moji výpověď přeloženou do policejního jazyka. Podepsal jsem to v kuchyni. Sandy uvařil čaj. Policisté zvolna usrkávali a kývali hlavami. "Jo, jo."

Taky jsem řekl: "Jo, jo." Hlavu jsem měl lehkou.

Jeden z policistů prohlásil, že útok na můj majetek byl určitě výrazem osobní msty. Prý ať se nad tím zamyslím. Prý toho, kdo mne napadl, možná znám. Varovali mne, ať neberu spravedlnost do svých rukou a nemstím se.

"Nevím, kdo to udělal," ubezpečoval jsem je podle pravdy. "Kdybych to věděl, řekl bych vám to."

Nedůvěřivě se na mne zadívali. "No uvažujte o tom, pane."

Snažil jsem se potlačit podráždění a poděkoval jim za to, že přišli. Lizzie vešla do kuchyně a řekla nahlas: "Hajzlové!" Málem jsem se dal do smíchu. Nalila si hrnek čaje a odešla.

Když jeho kolegové zmizeli, řekl Sandy: "To jsou náhodou dobrý kluci."

"Věřím."

"Už toho viděli moc, já už toho taky viděl moc. Věčně člověk soucit cítit nemůže. Víš, jak to myslím?"

"Ty jsi taky dobrý kluk."

Zatvářil se polichoceně a na oplátku mne taky pochválil.

"V Pixhillu tě mají rádi, nikdy jsem neslyšel, že by o tobě někdo mluvil špatně. Skoro bych řek, že kdybys měl nepřítele, věděl bych o tom."

"Taky si myslím, že by se to ke mně doneslo."

"Podle mého to tady někdo všechno rozmlátil, protože mu takové ničení dělá radost, prostě vandalismus."

Povzdechl jsem si. "Asi ano."

"Minulý týden někdo vzal vozík ze samoobsluhy a napálil to s ním do auta na parkovišti v Newbury. Bylo tam víc aut s nabouranou karoserií, odřeným lakem. To přece nemůže mít žádný účel, je to ryzí vandalismus. Lidi pak přijdou z krámu a maj bezmocnej vztek a pocit pokoření. A s tím stejně nic nepořídíš, kdybychom toho vandala nakrásně chytili při činu, dostane nanejvýš podmínku."

"Nejspíš je to nějaký mladistvý."

Sandy přikývl. "Jo, ty jsou nejhorší. Žháři zase na druhý straně bývají starší. Mimochodem, ten co ti rozmlátil barák, dorostenec nebyl."

"Na kolik bys ho odhadl?"

Sandy našpulil rty. "Dvacet, třicet... možná. Určitě ne přes čtyřicet, po čtyřicítce už to s nima tak necloumá. Šedesátiletý chlapi tohle nedělají, ti se dostávají před soud za podvody."

Chvíli jsem uvažoval o všem možném. "Víš o tom, že Joggerovi ukradli z auta nářadí?"

"Jo, to jsem slyšel."

"Měl ve voze taky sekeru."

Sandy se na mne vytřeštěně zadíval. "Já myslel, že tam měl jen nářadí do auta."

"Měl tam taky plošinu k zajíždění pod vozy a ve velké červené bedně hydraulický hever, kleště, francouzáky, montovací páky, klíče, šroubováky, kombinačky, hasák, všechno možné, hadry, drát, a taky sekeru, takovou hasičskou. Tu vozil s sebou od doby, kdy mu přes cestu spadl strom. To ještě než jsem koupil podnik."

Sandy přikývl. "Jo, už si vzpomínám, tehdy tu byl skoro hurikán."

"Možná neuškodí, když se po těch Joggerových věcech ve vesnici poohlédneš."

"Já se určitě poptám," řekl vážně.

"Mohl bys na to vypsat odměnu, nic velkého, jen aby někomu stálo za to přijít s informací."

"Jo, dobře."

"Za chvíli bude líčení o Joggerovi," řekl jsem.

Sandy se polekaně podíval na hodinky. "Musím letět. Nejsem ani oholený, ani oblečený."

"Zavoláš mi pak?"

Slíbil že ano a odjel. Lizzie přišla do kuchyně a zívala na celé kolo. Prý kdybych jí něco chtěl, tak bude nahoře, jde spát. Ale ať ji vzbudím v jedenáct a zavezu do Heathrow na pravidelnou leteckou linku. Před chvílí zavolala z mé ložnice do Skotska a sdělila jednomu ze svých partnerů zprávu o smrti Robinsonu 22. Prý mu to nejdřív vzalo dech, ale že se určitě spojí s pojišťovnou, až se vzpamatuje, a pojišťovna se mi nepochybně ozve, protože za mnou pošlou likvidátora. Lizzie mne požádala, abych zatím nechal auto tam, kde je. Dobře, pokusím se.

Roztržitě mne políbila na tvář a poradila mi, ať si jdu lehnout.

"Jdu na farmu," řekl jsem. "Musím toho spoustu udělat."

"V tom případě za sebou prosím tě zamkni."

Zamkl jsem zadní vchod a odjel na farmu. Nina tam právě s Nigelem popíjela kávu v kantýně. Povídali si o tom, jak pojedou do Francie pro parkurového koně dcery Jericha Riche. Zdálo se, že Nina

Nigelovy černé oči s dlouhými řasami a jeho smyslná ústa vůbec nevnímá.

Od Harva už věděli, co se tu noc odehrálo, a oba byli rádi, že jsem v provozu. Aspoň to říkali.

Nina si kávu odnesla ke mně do kanceláře.

"Jste opravdu v pořádku?" zeptala se.

"Více méně ano."

"Mám pro vás zprávu," začala, "ačkoli..."

"Jen spusťte. Jde o ty zkumavky?"

"Cože? Ne, o ty se nejedná, o těch zatím nic nevím. Ne, jde o ten inzerát v Horse and Hound."

Chvíli jsem musel přemýšlet, než jsem si vzpomněl. Od neděle se toho stalo příliš mnoho. "Jo, už vím... ten inzerát na dopravní stránce... Vyřešíme všechno."

"Správně. Patrick přemluvil lidi v tom časopise, aby mu řekli, kdo to tam dal. Je to docela zajímavé..."

"Povídejte."

"Pan K. Ogden z Nottinghamu."

Rázem jsem byl ve střehu. "Ne! To je tedy opravdu zajímavé."

"Myslela jsem si, že vás to zaujme. V redakci řekli, že když tam dával ten inzerát poprvé, prověřili si ho, chtěli si být jistí, že se nechystá na nic protizákonného. Pak se upokojili, došli k závěru, že pan Ogden je neškodný, že skutečně jenom nabízí své služby jako poradce či kurýr nebo guvernantka. Telefon, který udal v inzerátu, je k němu domů, to si ověřili. Předpokládají, že díky tomu inzerátu nějakou práci sehnal, protože za inzerát pilně platí dál."

"No nazdar, tak dobře na tom zase nebyl. Stíhali ho za nekryté šeky a všelijaké ubohé drobné podvody. Možná se zdál neškodný pánům z redakce, možná původně neškodný byl, ale řekl bych, že si úplně přestal lámat hlavu s tím, co je a co není v souladu se zákonem, hlavně když dostane zaplaceno."

"Tím si nemůžete být jistý," namítla přísně.

Pokrčil jsem rameny. "To se nabízí, ale dobře, řekněme, že nemám pravdu, možná nevěděl, že v té termosce je šest zkumavek. Možná. Ale krk bych za to nedal."

"Jste cynik."

"Po dnešní noci jsem skeptický."

"Co si o tom myslí policie?"

"Moc jsem se toho od nich nedozvěděl. Řekli, že moudrý člověk má znát své nepřátele, něco v tom smyslu."

Zamžikala. "Aha. Znáte vy je?"

"Já si myslím, že pravdu má Sandy Smith, že to byl obyčejný, ničivý amok, vandalismus, radost z ničení. Asi jsem přišel na farmu, když mne nečekali, a co pak následovalo, byla improvizace, infantilní zábava, dětinská snaha ublížit."

"Pozdrav pánbůh, to muselo být pěkné dítě."

"Tak tedy nezralý dospělý."

"Nebo psychotik."

"To zní ještě líp."

Dopila kávu. "Myslím, že bychom se měli pohnout, když chceme chytit trajekt. Povězte mi teď doopravdy, vy si myslíte, že by na téhle cestě mohlo k něčemu dojít?"

"Já nevím. Řekl jsem vám vůbec pořádně, kde ta schránka pod vozem je?"

"Přesně ne."

"Je to kovový válec připevněný na obou koncích v prostoře mezi podlážkou a nádrží. Ta prostora je při dlouhé ose šasi, zevně, zvenčí ji kryje karoserie, není tam vidět ani ze stran, ani když vlezete pod vůz, jenom pokud o ní víte, je snadno dostupná. Uzávěr schránky snadno sundáte a zase našroubujete, aspoň to tvrdil Jogger."

"Asi tam vlezu a podívám se."

Lepší když ona než já, pomyslel jsem si. "Nigel slíbil, že vyrobí plošinu na zajíždění pod vůz," řekl jsem.

"Jo, už ji udělal, ukazoval ji Harvovi."

"Pokud se chcete podívat pod vůz, vezměte si ji. Řekněte Harvovi a Nigelovi, že ode mne víte, že na přívodu nafty od nádrže k motoru je vložená skleněná baňka, na které si můžete ověřit, jestli nafta není znečištěná. Je-li čistá, je čistá i baňka. Pokud jsou v naftě nečistoty, napadají do baňky, vy ji pak můžete odšroubovat a vyčistit. Kdysi nám dodali špinavou naftu, ta baňka pak byla úplně černá. No nic, jednoduše řekněte Harvovi, že se na to chcete podívat."

"Měla jsem takové zařízení na vlastním boxu."

"Odpusťte, já si to neuvědomil."

Usmála se. "Podívám se na to."

Odešla to vykonat. Když se vrátila a oprašovala si šaty, řekla, že ji Harve i Nigel považovali za přehnaně svědomitou. "V té schránce by člověk propašoval kdeco," dodala. "Dám si na ni pozor." Zadívala se na telefon. "Můžu ještě krátce zavolat Patrickovi?"

"Jistě."

Protože bylo příliš brzo, zavolala mu do bytu. Vyprávěla mu Harvovu verzi mých nočních dobrodružství. Sledovala mne přitom, jak se tvářím, jestli to říká správně. Několikrát jsem přikývl. V zásadě to byla pravda, a pokud tu a tam něco chybělo, bylo to tím, že jsem si to nechal pro sebe.

Otočila se ke mně. "Patrick se ptá, koho jste vlastně na farmě překvapil, co se dělo."

"Až se to dozvím, tak mu to řeknu."

"Říká, že máte být opatrný."

"Hm."

Harve zaklepal na okno a významně se podíval na hodinky.

"Už musím jít, na shledanou, Patricku. Na shledanou, Freddie. Už pojedeme."

Nerad jsem ji viděl odjíždět. Kromě Sandyho a Lizzie byla jediná, komu jsem důvěřoval. Podezíravost je ošklivý, nepříjemný společník.

Když Nigel vyjížděl ze dvora, Nina mi ještě zamávala. Díval jsem se za ní z okna.

Usoudil jsem, že v tu dobu už musí být všichni slušní lidé od koní vzhůru, a zavolal jsem dceři Jericha Riche, že vůz, který si najala, už vyjel a že jí nového koně doveze zítra večer asi tak kolem osmé, pokud jí to vyhovuje.

"Tak brzy? To je vynikající. Posíláte s boxem toho stájníka... jmenuje se Dave, že? Toho, co radil otec."

"Ne, Dava neposílám, ale posílám někoho skutečně dobrého."

"Výborně. Moc děkuju."

"Je mi potěšením." Myslel jsem to doopravdy, mne opravdu těší, když se práce daří a zákazník je spokojený.

V tu chvíli právě vjížděla na dvůr jiná víc než spokojená zákaznice. Přijela velmi opotřebovaným, uslouženým a usouženým džípem. Marigold Englishová v pracovním oblečení s vlněnou pletenou čepicí. Vyskočila z vozu málem za jízdy a rozhlížela se po známkách života.

Šel jsem jí naproti.

"Dobré jitro, Marigold. Tak jak jste se usadila?"

"Dobrý den, Freddie, mám pocit, že tu jsem odjakživa." Krátce se usmála. Mluvila jako vždy hlasitě, jako s nahluchlými. "Jedu na planiny, tak jsem si řekla, že se zastavím na kus řeči. Volala jsem vám domů, ale vzala to nějaká ženská."

"To byla moje sestra."

"Nepovídejte! No nic. Poslyšte, povězte mi, co víte o tom Tigwoodovi a o tom jeho projektu se starožitnými koňmi a jejich umístěním.

Taky na mne tlačí. Co mám dělat? Řekněte mi to po pravdě. Nikdo nás neposlouchá, tak spusťte."

Mluvil jsem pravdu, ale po zralém zvážení. "Je to nadšenec, a tady už přemluvil spoustu lidí, aby přestárlým koním poskytli dobrý domov. Michael Watermead si bere dva z těch, které jsme přivezli do Pixhillu včera. Benjy Usher taky, ledaže by si Dot postavila hlavu, což umí. Pokud máte dost místa a dost trávy, není na tom nic špatného."

"Vy osobně byste mu taky vyhověl?".

"V Pixhillu už to je jako dobročinná akce zaběhnuté." Chvíli jsem uvažoval. "Pravdou je, že v téhle várce je kůň, kterého jsem kdysi dávno jezdil. Býval skvělý sportovec a kamarád. Nemohla byste říct Tigwoodovi právě o něj? Jmenuje se Peterman. Když bude mít dost ovsa, bude se mít dobře a bude v teple, rád za to zaplatím."

"Pod tvrdou slupkou je měkké srdce..."

"No... když on se mnou vítězil..."

"Tak jo. Zavolám tomu vašemu Tigwoodovi a domluvím se s ním. Říkal jste Peterman?"

Přikývl jsem. "O tom, kdo bude platit oves. se radši nezmiňujte." Pobaveně, úkosem se na mne podívala. "Však on vás život jednou za ty vaše dobré skutky ztrestá."

Běžela zpět k džípu, nastartovala a prudce vyjela, až jiskry odletovaly. Z dávno nezaskleného okénka na mne už v jízdě ještě křikla: "Moje sekretářka se spojí s vaší kvůli Doncasteru."

Volal jsem za ní že děkuju, ale to už neslyšela, prastarý motor jejího vozidla mě hravě překřičel. Říkal jsem si, že její přítomnost Pixhillu určitě prospěje, a doufal jsem, že se jí bude dařit.

Řidiči přicházeli do práce a šli do kantýny. Když potom od Harva vyslechli, co se v noci odehrálo, vycházeli zase ven, hrnek s kávou v ruce, a vytřeštěně na mne civěli, jako bych byl z Marsu.

Byl tam taky Lewis, miláček rodiny Watermeadových, Lewis, milovník králíků, který měl správně ležet v posteli. "Kam jste dal chřipku?" zeptal jsem se.

Popotáhl a chraptivě odpověděl: "Ona to je asi jen obyčejná rýma. Nemám vůbec horečku." Kýchl, zakašlal, a tak rozséval kolem sebe infekci.

"Myslím že bude lepší, když si bacily necháte pro sebe. Už tak jako tak máme příliš mnoho nemocných řidičů. Rád vám dám ještě jeden volný den."

"Fakt?"

"Přijďte až v pátek, a budete mít i sobotu."

"Prima," zasípěl. "Budu se doma dívat na Cheltenham. Děkuju."

Phil, ochotný, bez představivosti, bez zvídavosti, ale naprosto spolehlivý, se zeptal: "Fakticky vám vybílili barák?"

"Obávám se že ano."

"A že ten jaguár je v háji?"

"Jo."

"Toho chlapa bych zabil."

"Jen ho najít."

Ostatní s pochopením přikyvovali. Všichni sdíleli stejný morální kód, podle něhož kdo sáhne na cizí majetek, musí počítat s odplatou.

"Nejel náhodou někdo z vás kolem včera večer asi v jedenáct?"

Ne, nikdo.

Lewis se zeptal: "Vy ste neviděl, kdo vás praštil?"

"Já ho dokonce ani neslyšel. Trochu se poptejte, jestli budete moct."

Slíbili že ano, sice skepticky, ale ochotně.

Řidiči se sobě zvláštním způsobem podobali, uvědomil jsem si to, jak jsem se na ně díval. Všem bylo pod čtyřicet, všichni měli sportovní postavu, dobré oči, byli statní, velcí. Byli si podobní fyzicky, pokud jde o povahu... to bylo něco jiného.

Lewis u nás nastoupil přede dvěma roky. Tehdy měl kudrlinky. Když mu ostatní řidiči začali říkat "slečinka", nechal si narůst knír a oháněl se pěstmi, kdykoli zaslechl uštěpačné poznámky. Pak si opatřil plavovlasou kočku, boty na jehlách, a rozháněl se pěstmi, kdykoli si někdo dovolil poznámku na její účet. Loni v létě se nechal ostříhat, oholil si knír a jeho kočka mu porodila syna. Oba rodiče se nad dítkem rozplývali. Z Lewise byl náhle otec, jiný člověk.

"Nekýchejte na miminko," varoval jsem ho. Vylekal se a ujistil mě, že si dá pozor.

Dave se skřípotem projel branou na svém rezivém kole, drzý, veselý a nezodpovědný. Jak se věčně usmíval, obličej samá piha, budil dojem věčného mládí, celý Peter Pan. O Dava a jeho dvě sestry se starala maminka. Velkoryse snášela jeho věčné návštěvy v hospodě a sázení na chrty.

Přijel taky Aziz, bílé zuby mu jen svítily. Harve rozdělil úkoly pro ten den a podle seznamu si zkontroloval, že všichni řidiči skutečně vědí kam jet a které koně vyzvednout.

Opustil jsem je v okamžiku, kdy všichni začali jeden přes druhého vyprávět Azizovi a Davovi o mých nočních příhodách. Ještě jsem zaslechl, jak se ve vyprávění objevují nepřesnosti, ale neměl jsem chuť přivádět je na pravou míru.

"V portsmouthským doku," tvrdil zcela nesprávně Phil a Dave přikyvoval. S koňmi jsme ze Southamptonu nikdy nejezdili, ale z Portsmouthu jsme se občas převáželi do Le Havru. Moji řidiči znali Portsmouth dobře, i když sám jsem dával přednost trase Dover - Calais, protože tam je plavba kratší. Mnoho koní trpí při delších cestách mořskou nemocí, zkoušejí přitom o to víc, že neumějí zvracet. V jednom z mých vozů kdysi na mořskou nemoc kůň uhynul, proto jsem na takové nebezpečí stále pamatoval.

"Portsmouthský doky" všichni odkývali. Portsmouth, kousek od Southamptonu, jim byl jasný. "Převálcovali mu jaguára buldozerem... Vymlátili mu všechny okna..."

Až budou mít trochu upito, budou vykládat, že mě někdo shodil do moře z portsmouthského trajektu a auto mi oknem mrštil do obývacího pokoje.

Přišly Isobel a Rose a znovu bědovaly nad bídným stavem počítače. Vzpomněl jsem si na ještě bídnější stav počítače v mém vlastním domě. Pak jsem si uvědomil, že právě dnes má přijít opravář. Rose a Isobel sňaly kryty ze zastaralých psacích strojů a zasedly k nim s výrazem mučednic.

Zavolal jsem do ústřední agentury, kde vedli evidenci čísel mých úvěrových karet, a požádal je, aby okamžitě zastavili všechny platby z mých účtů. Pak jsem zavolal pojišťovně, kde mi slíbili poslat formulář. Zeptal jsem se, jestli se chystají poslat ke mně nějakého zaměstnance nebo zaměstnankyni ověřit si, že jaguár je skutečně odepsaný a jaké další škody u mne vznikly. Prohlásili, že jim bude pravděpodobně stačit policejní protokol.

Pak jsem jen tak seděl a poslouchal, jak mě bolí hlava, zatímco Harve dokončoval zajištění programu. Do kanceláře přišel Aziz se svojí obdivuhodnou dávkou vitality a zeptal se, jestli by pro mne osobně nemohl něco udělat. Přišlo mi, že to je od něj hezké, taky bylo příjemné, že se choval věcně a ani trochu se nevnucoval.

"Povídal Harve, že pro mne na dnešek nemáte žádnou jízdu," řekl, "prý se mám zeptat, jestli nechcete, abych dělal údržbu, když teď nemáte mechanika. Dva boxy údajně potřebujou vyměnit olej."

"Jo, to byste nám pomohl." Vzal jsem ze stolu klíče od skladu a podal mu je. "Najdete tam všechno co potřebujete. Vyzvedněte si od Isobel záznamy o údržbě a pak jí je zase vraťte, až to tam zapíšete. Podepište se."

"Dobře."

"A ještě -" Z bolavé hlavy se mi zrodila dobře použitelná myšlenka. "Nebyl byste ochotný zajet s fourtrakem na Heathrow? Potřeboval bych, abyste tam hodil sestru, letí do Edinburghu."

"Pojedu rád," řekl ochotně.

"Tak tedy v jedenáct u mne."

"Budu tam."

Aziz odjel s Lewisovým boxem na výměnu oleje, ostatní se postupně rozjeli za povinnostmi a já se vydal domů, abych se rozloučil s Lizzie a odprosil ji za to, že s ní posílám Azize.

"Ten otřes mozku máš horší, než tvrdíš," obvinila mne. "Měl by sis lehnout a odpočívat."

"To určitě."

Kriticky, sestersky potřásla hlavou a podrbala mne na zádech. To vždy býval projev její náklonnosti, když jsme byli malí kluci a považovali jsme líbání za zženštilé.

"Dávej na sebe pozor!" řekla.

"Hm. Ty taky."

Zazvonil telefon a ozvala se rozčilená Isobel: "Je tu ten člověk na počítač a tvrdí, že nám ho někdo zlikvidoval nějakým virem."