Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

HROZBA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14

Jeden den byl pokoj a klid. Šli jsme s Tonym na několik hodin do kanceláře a napsali společnou zprávu. Doufali jsme, že následující den při dopolední poradě bude zpráva našim milým společníkům připadat přijatelná. Byla tam jedna poněkud nejasná partie, týkající se osvobození Dominika, ze které zcela jednoznačně nevyplýval časový sled záchrany dítěte a vpádu gladiátorů, jinak jsme se ale zhruba drželi skutečnosti. Ty detaily, které nebyly tak docela v pořádku, jsme jako obvykle zamlžili šikovnou formulací.

"Vyvodili jsme, že dítě je vězněno v horním poschodí příslušného domu," napsal Tony, aniž se zmínil o tom, z čeho jsme to vyvodili. "Po osvobození dítěte byl vrchní komisař Eagler toho názoru, že by mělo být neprodleně dopraveno k matce. Ujali jsme se tohoto úkolu."

Eagler nás telefonicky zbavil posledních obav.

"Nedělejte si starosti, šlo to hladce, nekladli odpor. Kašlali a brečeli jako blázni." Bylo slyšet, že se usmívá. "Byli tam tři. Dva pobíhali hystericky v horním patře a zoufale hledali to dítě, přitom pro slzy neviděli. Pořád opakovali, že nejspíš spadlo do roury."

"Našli jste tu rouru?"

"Ano. Byl to takový široký plátěný rukáv, jaký mají letadla pro nouzový výstup. Šlo to od té díry v podlaze šikmo dolů do takového přístěnku o patro níž. Ten přístěnek má zazděný vchod, přes tu zeď tapetu a ještě je tam postavená skříň. Zazdili to teď nedávno, cement je ještě vlhký. Prostě to dítě mohli do té roury hodit, pak rychle zase položit uvolněná prkna na podlahu, přes ně dát koberec, a při zběžné prohlídce by nikdo vůbec nic nenašel."

"To dítě by to přežilo?" zeptal jsem se.

"Myslím že ano, kdyby je člověk včas vyprostil, ale to by se napřed musel rozbourat ten zazděný vchod."

"To je dost ošklivé," řekl jsem.

"Ano, velmi."

Připsali jsme s Tonym Eaglerovy informace o "rouře" do zprávy a dohodli jsme se, že Mirandě o tom raději povídat nebudeme.

Eagler nám taky řekl, že únosci zatím nepromluvili. Prý se tváří odbojně, zarytě a hlavně vztekle. Odmítají udat svá jména a bydliště nebo jakoukoli jinou informaci. Neřekli jediné slovo, kterého by se dalo použít jako výpovědi, používají jen vybraná slova na S a H, a i těmi prý šetří.

"Poslali jsme samozřejmě jejich otisky centrální evidenci, ale zatím ještě nic nevíme." Odmlčel se. "Poslouchal jsem ty vaše pásky, to je vskutku rajská hudba, s těmi určitě naučíme ty naše ryby mluvit, budte klidný."

"Doufám, že budou přímo zpívat."

"To tedy budou."

Kolem poledne jsem zatelefonoval Alessii. Omluvil jsem se jí, že budu muset návštěvu u ní a Popsy odložit. Okamžitě mi bylo odpuštěno.

"Volala mi Miranda," hlásila Alessia. "Řekla mi, že jste přivezli Dominika. Sotva mluvila pro slzy, ale tentokrát to byly převážně šťastné slzy."

"Jakto převážně?"

"John a ten policista Rightsworth trvají na tom, aby Dominika vyšetřil nějaký odborník, lékař; s tím samozřejmě Miranda souhlasí, ale oni prý mluví o tom, že by měl jít na léčení, ne kvůli fyzickému stavu, ale protože nemluví."

"Jak na léčení?"

"Do nemocnice."

"To přece nemůžou myslet vážně!" zhrozil jsem se.

"Miranda prý by tam mohla být s ním, ale jí se to nechce líbit. Snaží se je přesvědčit, aby jí Dominika nechali doma, aby mu dopřáli několik dní klidu, že když spolu budou sami, určitě promluví."

Bylo mi jasné, že jakmile se zpráva o únosu dostane na veřejnost, Miranda stejně mnoho klidu se svým chlapečkem neužije, ale uvažovala v zásadě správně.

"Myslíš, že bys dokázala přesvědčit Johna Nerrityho, že kdyby teď poslali Dominika do nemocnice, do úplně cizího prostředí s cizími lidmi, mohlo by mu to jenom uškodit, určitě ne prospět, i kdyby tam s ním byla Miranda? Mohla by ses odvolat na své vlastní zkušenosti. Co říkáš?"

Chvíli bylo ticho. Pak váhavě odpověděla: "Kdyby mě tehdy tatínek dal do nemocnice, asi bych se zbláznila."

"Lidé se občas dopouštějí strašných věcí s těmi nejlepšími úmysly."

"To je pravda," zašeptala. "Odkud voláš?"

"Jsem v kanceláři. A pokud jde o to pozvání na oběd..., je mi opravdu líto..."

"Nic se neděje, odložíme to na jindy," řekla roztržitě. "Ted zatelefonuju Johnovi Nerritymu a pak tobě."

Zavolala ve chvíli, kdy jsme dopsali zprávu a Tony se šel domů vyspat. Zasloužil si to.

"John byl přímo zakřiknutý," hlásila Alessia. "Ztratil tu svou suverenitu. Souhlasí, aby všichni dopřáli Dominikovi víc času. Pozvala jsem Mirandu s Dominikem na zítřek do Lambournu. Popsy je ohromná, říká, že obětem únosů je její dům vždy k dispozici. Řekla, že by možná neškodilo..., že by nebylo špatné..., kdybys třeba taky přijel. Já si myslím, že to je výborný nápad..., takže mohl bys?"

"Ano, mohl. Přijedu velmi rád."

"To je vynikající." Pak dodala zamyšleně: "Víš, mně se zdá, že John je rád, že Miranda s Dominikem odjedou. Je to zvláštní. Člověk by očekával, že bude šílet radostí, že má dítě doma, ale... on byl spíš jako podrážděný."

"Vzpomeň si, jak se choval tvůj otec, když ses vrátila."

"Ano, ale... stejně je to zvláštní."

"John Nerrity mi připadá jako ta skleněná koule, ve které sněží, když se s ní zatřese. Poletují v něm vločky strachu, úlevy, lakoty a špatného svědomí. Každému trvá dlouho, než se vzpamatuje z tak stresující situace, v jaké byl teď v posledních dnech Nerrity, chvíli trvá, než se takový člověk vrátí k svému normálnímu chování, než se zklidní, než se to v něm usadí, jako ten sníh."

"Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala."

"Uvědomuje si Nerrity to, že ho co nevidět přepadnou reportéři?" zeptal jsem se.

"Nezdá se mi, že by něco podobného předpokládal. Myslíš, že ho opravdu přepadnou?"

"Bohužel ano, to je nevyhnutelné. Někdo ze Sussexu dal určitě tisku echo."

"Chudák Miranda."

"Ale však ona to zvládne. Zavolej jí ještě jednou a řekni jí, aby během tiskovky nepouštěla Dominika z ruky a aby mu pořád šeptala do ucha, že je v bezpečí, že se mu nemůže nic stát a že ti pánové brzy odejdou."

"Dobře."

"Zítra se uvidíme."

 

Při ranním televizním vysílání a v novinách byl Dominik senzace číslo jedna. S potěšením jsem zjistil, že Miranda čelila kamerám velmi dobře, byla klidná, usmívala se, a mlčenlivé dítě prostě působilo dojmem ostýchavého dítěte. John Nerrity s hrdě vztyčenou hlavou a naježeným knírem potvrdil, že svého vítěze Derby skutečně prodává, jak měl v úmyslu, ale že zdaleka není v nebezpečí bankrotu, tu zprávu nechal úmyslně rozšířit, aby oklamal únosce.

Všichni reportéři se samozřejmě zeptali, kdo Dominika osvobodil.

John Nerrity odpověděl, že policie a že si zaslouží nejvyšší chválu.

Většina našich kolegů četla po téhle reklamě ve sdělovacích prostředcích naši zprávu o případu Nerrity s velkým zájmem. Museli jsme s Tonym odpovídat na spoustu otázek. Gerry Clayton se několikrát zatvářil povážlivě, ale jinak nikdo nejevil sklon pátrat příliš pečlivě po tom, zda jsme se opravdu omezili jen na poradní službu. Náš předseda pak prohlásil, že i kdyby Nerrity trval na svém a odmítl nám zaplatit, tak se nic nestalo. Osvobození malého Dominika proběhlo elegantně a hladce, bez velkých výloh. Spolupráce s policií byla příkladná. "To jste zvládli dobře, mládenci. Tak. Máme ještě něco k projednání? Ne? Tak končíme."

Tony vzápětí skončil v nejbližší hospodě, já v Lambournu, i když poněkud později, než jsem si přál.

"Sláva, že už jsi tu," vydechla Alessia. Šla mi naproti. "Už jsem si myslela, že ses ztratil."

S upřímnou láskou jsem ji objal. "Zdržel jsem se v práci."

"To tě neomlouvá."

Počínala si najednou lehce a samozřejmě, potěšilo mne to. Vedla mne kuchyní do obývacího pokoje. Tam seděla Miranda s ostražitýma očima, na klíně Dominika. Popsy nalévala víno.

"Ale dobrý den," Popsy mne políbila na přivítanou, v jedné ruce láhev, ve druhé skleničku. "Tak vytáhněte tu vaši kouzelnou hůlku, je to moc zapotřebí."

Usmál jsem se, zadíval se do jejích veselých zelených očí, a vzal si od ní plnou sklenici.

"Škoda, že nejsem o dvacet let mladší," řekla.

Pobaveně jsem se na ni podíval a pak jsem se soustředil na Mirandu.

"Dobrý den."

"Dobrý den," řekla tiše. Vypadala roztřeseně, jako po nemoci.

"Nazdar, Dominiku."

Dítě se na mne vážně, upřeně koukalo velkýma modrýma očima. Teprve v tu chvíli, za denního světla, jsem si uvědomil, jak jsou ty oči modré, temně modré.

"V televizi jste vypadala ohromně, chovala jste se dokonale."

"Alessia mi poradila..., jak se mám chovat."

Popsy se do toho vložila: "Alessia jí řekla, aby se hezky oblékla, aby se tvářila klidně a jako že je všechno v nejlepším pořádku. Zaslechla jsem, jak jí to radí, prý má tuhle moudrost od vás, tak ať prý z toho Miranda taky něco má."

Popsy nám předložila neformální oběd v kuchyni. Miranda jedla málo, Dominik nejedl vůbec. Pak nás Popsy všechny vyvezla landroverem na planiny Downs. Asi si myslela, že když tam příroda přinesla klid Alessii, pomůže i Dominikovi.

"Snědl Dominik vůbec něco od té doby, co je doma?" zeptal jsem se.

"Jen mléko," řekla Miranda. "A ani to nechtěl, teprve když jsem mu ho dala do láhve s dudlíkem." Jemně chlapečka políbila. "Dřív jsem mu večer vždycky dávala mléko v láhvi, přestali jsme s tím teprve před půl rokem."

Všichni jsme chvíli mlčky uvažovali o Dominikově úniku do batolecího věku.

Popsy zajela až k tréninkovým překážkám.

"Vzala jsem s sebou deku, sedneme si na zem, ne?"

Sedla si a obě děvčata taky. Dominik se maminky stále držel jako klíště. Já se opřel o landrover a uvažoval o tom, že Popsy má asi pravdu, klid té mírně zvlněné krajiny byl skoro hmatatelný, skoro člověka hladil a hřál.

Miranda s sebou vzala pro Dominika malé autíčko. Alessia si s ním hrála, jezdila s ním po přikrývce, pak Mirandě po noze až na Dominikovu nožičku. Dominik ji chvíli vážně pozoroval, pak skryl obličej do máminy blůzy.

Mirandě se třásly rty. "Nemohli oni mu..., neubližovali mu nějak? Nemá žádné velké modřiny, jen takové maličké..., co mu mohli udělat, že je teď takový?"

Sedl jsem si vedle Mirandy na bobek a vzal ji i Dominika kolem ramen. Zadíval se na mne jedním okem, ale nesnažil se mi vysmeknout.

"Pokud vím, tak ho přivázali k posteli kšíry do kočárku," vysvětloval jsem klidně. "Já to sám neviděl. Řekl bych, že to ho nemohlo bolet. Taky se mohl trochu pohybovat, mohl si sednout, kleknout, lehnout. Odmítal tam jíst a plakal, protože se mu stýskalo." Chvíli jsem mlčel., Je ale dobře možné, že ho vystrašili víc, než bylo třeba, protože chtěli, aby byl zticha." Znovu jsem chvilku čekal. "Měli tam díru v podlaze, dost velkou na to, aby skrz ni mohlo propadnout dítě. Není vyloučené, že Dominika strašili, že jestli bude brečet, tak ho tam hodí."

Miranda se roztřásla jako osika, Dominik hlasitě zakvílel a hystericky se držel matky. Poprvé vydal nějaký zvuk a já tuhle šanci nehodlal promeškat.

"Dominiku, poslouchej," řekl jsem klidně a přesvědčivě. "Ta díra už tam není, přišli hodní pánové od policie a tu díru zaházeli, aby tam už žádný malý kluk nemohl spadnout. Ti pánové, co tě odvezli na lodičce, už se nikdy nevrátí, jsou ve vězení. Nikdo tě už k moři nepoveze. Nikdo ti nezalepí pusinku, nikdo se na tebe nebude zlobit, nikdo tě nebude hubovat."

"Ach můj miláčku!" Miranda chlapečka k sobě zarmouceně tiskla.

"Ta díra je dočista úplně zaházená, žádná díra už není. Nikdo tam nespadne."

Ten malý uzlíček naštěstí bude mít možná noční můry o té díře až do smrti. Kdyby někdo vynalezl něco proti nočním můrám, zasloužil by Nobelovu cenu.

Vstal jsem a vybídl Alessii a Popsy, aby se šly trochu projít. Když se zdvihly, řekl jsem Dominikovi:

"Musíš dát mamince spoustu pusinek, protože po tobě hodně plakala, když tě ti zlí pánové odvezli. Moc potřebuje pusinky."

Potřebovala pusinky, které od svého muže očekávat nemohla. Potřebovala mít oporu v někom silném, dospělém. Takhle musela načerpat dostatek síly pro sebe i pro Dominika a já si ještě stále nebyl jistý, jestli to všechno přežije vítězně, jestli se nezhroutí.

Došel jsem s Popsy a s Alessii k jedné překážce, tam jsme se zastavili a dali se do řeči.

"Myslíš, že bylo moudré připomínat mu tu díru v podlaze?" zeptala se mne Alessia.

"Třísky musejí ven."

"Nebo vyhnisají?"

"Ano."

"Jak jsi věděl, čím mu vyhrožovali?"

"To se nabízelo. Já to nevěděl, jen hádal. Ta díra tam skutečně byla, a Dominik plakal. Umím si to představit... Přestaň okamžitě řvát, spratku, nebo tě hodíme do díry."

Popsy zamžikala a Alessia třaslavě vzdychla. "Vysvětli Mirandě," řekl jsem jí "jak je těžké a jak dlouho trvá, než se člověk přes podobný zážitek přenese. Řekni jí, ať se nebojí, ať má trpělivost, kdyby se Dominik v postýlce počurával, ať si z toho nic nedělá, ať počítá s tím, že se jí bude držet jako klíště. Řekni jí, jaké to bylo v tvém případě, jak jsi byla nejistá a pořád nesvá. Až opadne ta první vlna blaženosti a vděčnosti, že ho má doma, tak s ním aspoň bude mít větší trpělivost."

"Ano, já jí to vysvětlím."

Popsy se zadívala na Alessii a pak na mne. Alessia se usmála, a řekla to za ni:

"Já se tě taky pořád držela." Ohlédla se na Mirandu. "Když tu nejsi, propadám panice. Pak na tebe chvíli myslím, a zase je dobře. Vysvětlím to Mirandě. Sama potřebuje někoho, koho by se mohla přidržet, chudák."

"Prosím tě, ty mluvíš, jako by Andrew byl berlička," usmála se Popsy. Vykročili jsme k další překážce, tam jsme se zastavili a zahleděli na vzdálené kopečky. Kolem slunce bylo kolo z tenounkých péřových mráčků, věštících špatné počasí. Kdyby tehdy den po únosu pršelo, napadlo mne, Dominika bychom nenašli, protože bychom na pláži nenašli toho budovatele písečných kanálů a jeho babičku.

"Tak bych řekla, že je nejvyšší čas, abych zase začala jezdit dostihy," prohlásila náhle a nečekaně Alessia. Samotnou ji to zarazilo.

"Ale zlato! Myslíš to vážně?" vykřikla Popsy.

"Nevím, teď to asi myslím vážně," řekla Alessia váhavě a nervózně se usmívala. "Ale jestli to takhle budu myslet ještě zítra ráno, to nemám tušení."

Všem nám ale v tu chvíli bylo jasné, že to bylo něco jako první vlaštovka hlásící jaro. Objal jsem Alessii a políbil ji. A náhle už to nebylo jen přátelské a blahopřejné gesto, bylo to něco mnohem víc, něco dočista jiného. Cítil jsem jak žár, který proběhl mnou, proběhl i Alessii, a zase zchladl. Pustil jsem ji z náručí a pomyslel si, že jsem si počínal jen a jen pudově.

Usmál jsem se a pokrčil rameny. Bez komentáře.

"Tos myslel vážně?" zeptala se Alessia.

"Tak úplně ne, bylo to překvapující."

"To tedy bylo." Pátravě se na mne podívala a pak bez ohlédnutí poodešla.

"Takže jste jí sundal berličky," usmála se Popsy pobaveně. "Pan doktor políbil pacientku. Zcela proti lékařské etice."

"Jestli vás to uklidní, tak políbím Dominika taky."

Chytla se mne pod paží a společně, v přátelské pohodě jsme kráčeli zpět k vozu. Miranda podřimovala a Dominik jí spal na břiše. Měl zavřené oči, obličejíček klidný, hezký, dojemný.

"Chudák chlapeček," zašeptala Popsy. "Je mi líto ty dva budit."

Miranda se probudila sama, když se vrátila Alessia. Dominika jsme naložili spícího a vyjeli k domovu. Jak vůz na hrbolaté silnici poskočil, Dominik se taky probudil. Zahlédl jsem, jak se Mirandě posadil na klíně, a pak si zase lehl. Miranda se nad něho sklonila, jako by něco poslouchala.

Alessia se na mne náhle vytřeštěně podívala a pak se taky naklonila a poslouchala. Já neslyšel v hluku motoru nic, ani se mi nezdálo, že by Dominik pohyboval rty.

"Zastav," křikla Alessia na Popsy. Popsy zastavila.

Dominik si něco pobrukoval.

Několik vteřin v broukání pokračoval. Nejdřív mi přišlo, že si něco pobrukuje jen tak, ale pak jsem poznal, že to má náznak melodie.

"Víš, co to je?" vydechla Alessia ohromeně, když Dominik zmlkl. "To je prostě neuvěřitelné!"

"Co to je?"

Místo odpovědi zazpívala tutéž melodii jako Dominik. Dominik se ihned posadil Mirandě na klíně. Na nápěv zřetelně zareagoval.

"On to poznal! Určitě to poznal, zná to," vydechla Alessia.

"Ano, zlato, to všichni vidíme," řekla Popsy trpělivě. "Poznal tu melodii. Můžeme teď pokračovat v jízdě?"

"Ty nic nechápeš. To bylo z Trubadúra, sbor vojáků."

Okamžitě jsem zpozorněl. "Chceš říct..."

Přikývla. "Přece jsem to slyšela pětkrát za den šest týdnů."

"O čem to vlastně mluvíte?" zeptala se Miranda. "Dominik opery přece nezná. My s Johnem na opery nejsme. Dominik zná jenom jednoduché veršované písničky pro děti, ty si pamatuje, má sluch. Já mu je přehrávám na kazetách."

"Páni!" vydechl jsem nábožně. "Popsy, jedeme. Všechno je v pořádku."

Popsy se shovívavým pokrčením ramen nastartovala a odvezla nás domů. Zašel jsem si rychle do svého vozu pro aktovku a donesl ji do kuchyně.

"Mirando, byl bych rád, kdyby se Dominik mohl podívat na jeden obrázek," požádal jsem.

Nebyla ráda, ale neprotestovala. Seděla za kuchyňským stolem s Dominikem na klíně. Vytáhl jsem z tašky jednu kopii Giuseppova portrétu a položil ji před chlapečka. Miranda ho úzkostlivě pozorovala, bála se, že se poleká. Dominik se ale na obrázek díval docela klidně. Pak se odvrátil a zabořil obličejíček mamince do ramene.

S povzdechem jsem obrázek zase vrátil do aktovky a přijal Popsyinu nabídku na šálek čase.

"Čao, bambino" řekl náhle Dominik.

S Alessii i se mnou to trhlo.

"Cos to řekl?" zeptala se Alessia dítěte. Dominik se zavrtal ještě hlouběji mamince pod bradu.

"Řekl čao, bambino," odpověděl jsem za něj.

"Ano, taky jsem měla ten dojem."

"On umí trochu italsky?" zeptal jsem se Mirandy.

"Co vás napadá, ovšemže ne."

"Řekl nazdar, děťátko, ne?" zeptala se Popsy.

Znovu jsem vytáhl Giuseppův obrázek z aktovky a položil na stůl.

"Dominiku, zlato, pověz nám, jak se ten pán jmenuje."

Velké oči se na mne zadívaly, ale dítě nepromluvilo.

"Jmenoval se... Michael?"

Dominik zavrtěl hlavou, jen nepatrně, ale bylo jasné, že to je záporná odpověď.

"Jmenoval se David?"

Dominik se na mne stále upřeně díval. Znovu zavrtěl hlavou.

Chvíli jsem uvažoval. "Jmenoval se Peter?"

Dominik se ani nepohnul, jen se na mne díval.

"Jmenoval se Dominik?"

Skoro se usmál. Zavrtěl hlavou.

"Jmenoval se John?"

Zase zavrtěl hlavou.

"Jmenoval se se Peter?" Dominik se dlouho ani nepohnul. Pak nepatrně přikývl.

"Kdo je Peter?" zeptala se Alessia.

"Člověk, který ho vzal na projížďku lodičkou."

Dominik natáhl ruku a jemně se dotkl obrázku jedním prstíčkem.

"Čao, bambino," řekl znovu a přitulil se k matce.

Jedna věc byla jasná, Giuseppe-Peter v Dominikovi strach nevzbudil. Chlapeček, stejně jako Alessia, toho člověka měl rád.

 

"Myslel jsem si, že to dítě nepromluví," řekl Eagler. "Vrchní komisař Rightsworth mi řekl, že to s ním marně zkoušel, že dítě je v šoku a matka se brání tomu, aby je dali na léčení."

"Hm. To ale bylo včera. Dnes Dominik naprosto jednoznačně identifikoval jednoho z únosců na obrázku jako toho, koho zná pod jménem Peter."

"Myslíte, že se na to můžeme spolehnout?"

"Určitě. Zaručeně ho poznal."

"Dobře. A ten dotyčný Peter - předpokládám, že to je ten, o kterém se ti ostatní únosci baví na těch kazetách - je Ital?"

"Ano. Dominik se od něho naučil dvě slova: čao, bambino."

"Zlatý chlapeček!"

"Taky se zdá, že ten Giuseppe-Peter má v oblibě Verdiho. Alessia Cenciová vypověděla, že jí ti únosci pořád přehrávali tři Verdiho opery, pořád kolem dokolečka. A Dominik si pobrukoval sbor vojáků z jedné z nich, z Trubadúra. Nenašli jste náhodou v tom domě kazetový magnetofon?"

"Ano, našli." Mluvil tak, jako by ho už nic na světě nedokázalo překvapit. "Byl nahoře, v té místnosti, kde dítě věznili, a měli tam jen dvě kazety, na jedné byla populární hudba, na druhé Verdi. Trubadúr."

"Takže to je jednoznačné, ne? Máme co dělat s notorikem."

"Co prosím?"

"Promiňte, s notorikem. U nás v Liberty Market říkáme notorik člověku, který se pravidelně živí únosy, je únosce z profese, jako jsou třeba profesionálové kasaři nebo bytoví zloději."

"Ano," souhlasil Eagler. "Je to notorik, jak vy říkáte, a pak jste tady vy. Moc by mě zajímalo, jestli ten Giuseppe-Peter ví o existenci Liberty Market."

"O svém věčném protivníkovi," dodal jsem.

Eagler se zasmál. "Umím si představit, jak jste mu zavařili v Itálii, když jste celou zem zaplavili jeho portréty z identikitu, na kterých je očividně k poznání. Je to ironie osudu, že se odhodlal přesídlit do Anglie a bác ho, hned při první akci zase narazil na vás. Kdyby to tušil, tak ho trefí šlak."

"Předpokládám, že se to dříve nebo později dozví," řekl jsem. "Existence Liberty Market není tak docela tajná, i když se snažíme nedělat si pokud možná reklamu. Nicméně každý zkušenější únosce se o nás časem dozví. Je docela možné, že se stane, že někdo dostane výhružný dopis s žádostí o výkupné, kde únosce bude trvat na tom, že se do věci nesmí zatahovat ani policie, ani Liberty Market."

"Já spíš uvažoval o vás, mládenče, o vás osobně."

"Ach tak." Zamyslel jsem se. "Ne, o mně on vědět nemůže. Viděl mě jen jednou v životě, v Itálii, tady ne. A tenkrát netušil, pro koho pracuju. Dokonce ani nevěděl, že jsem Angličan."

"No teď určitě dostane infarkt, až zjistí, že se po celé Anglii objevuje jeho obrázek," vzdychl Eagler spokojeně. "I kdybychom ho nechytili, tak ho to zaručeně odtud vyžene."

"Víte, napadlo mě," řekl jsem váhavě, "že byste vy i Pucinelli mohli ty obrázky rozhodit mezi lidi, kteří mají něco společného s dostihy, nedávat je jen na policejní stanice. Spousta podvodníků přece vystupuje jako normální, usedlí občané. Teď víme o dvou únosech, které určitě organizoval, a oba případy mají něco společného s dostihy, takže si myslím, že lidé, kteří se pohybují v dostihovém světě, by ho měli znát. Někdo někde by ho měl poznat. Nemůžete dát jeho obrázek do nějakého dostihového časopisu?"

"Škoda je, že se s tím vaším Pucinellim nemůžu pobavit," vzdychl Eagler. "Někdy mám dojem, že policejní postup spíš brání vzájemné výměně informací, než aby jí napomáhal. Někdy je těžké i tady v Anglii zjistit, co je třeba z některé jiné oblasti, natož chtít informace od místních policistů někde v Evropě."

"Nevím, proč byste si s ním nemohl popovídat. Řeknu vám jeho telefonní číslo a stačí, když si opatříte tlumočníka."

"To mám volat Itálii? Kdepak mládenče, to je příliš drahé."

"Aha." Vycítil jsem z jeho hlasu, že má k mezistátním hovorům stejný odpor jako mnoho našich krajanů, skoro jako by takový hovor byl přímo nebezpečné dobrodružství, jako by nešlo jen o vytočení telefonního čísla.

"Kdybych od něho chtěl vědět něco konkrétního, tak se obrátím na vás," řekl Eagler. "To, co se dozvím od vás, kvalifikujeme jako informace z blíže nespecifikovaného zdroje."

"To mě těší."

Spokojeně se zasmál. "Dnes ráno jsme předvedli před soud ty tři. Uvalili na ně týden vazby. Pořád ještě mlčí. Nechal jsem je škvařit ve vlastní šťávě, dokud si pořádně neprostuduju ty tři kazety. Ale s tím, co jsem se dozvěděl od vás, na ně dnes večer skočím. To s nimi zatřese."