Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

HROZBA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Zbytek dne tu sobotu a celou neděli Cenci prochodil po své zahradě. Vracel se do domu těžkým krokem, pil příliš mnoho brandy a jako by se ztrácel.

Ilaria, odbojně mlčenlivá, jezdila v obvyklou dobu na tenis. Její teta Luisa pobíhala po bytě a dotýkala se lehce předmětů, jako by se chtěla ujistit, že jsou ještě na svém místě.

Zajel jsem do Bologne, odeslal filmy, a pak jsem umyl vůz.

Lorenzo ještě stále dýchal za asistence přístrojů a v zapadlé ulici v bytě ve třetím patře činžovního domu únosci ještě stále odolávali obléhání.

Ještě stále se vyjednávalo, ale k žádným činům zatím nedošlo; jen snad že únoscům směl být dodán chleba, uzeniny a mléko pro dítě.

V neděli večer, když jsem se díval na televizní zprávy, přišla za mnou do knihovny Ilaria. Situace v té ulici, jak bylo vidět na obrazovce, se nijak neměnila, jen hloučky diváků zmizely, dávno už je přestalo bavit divadlo bez vzrušení. Řady světle hnědých uniforem taky prořídly. Televizní reportáž byla stručná..., jen takové to: "Jak jsme vás již informovali..."

"Myslíte, že ji pustí?" zeptala se Ilaria, když na obrazovce vystřídal zprávy o únosu nějaký politik.

"Myslím že ano."

"Kdy myslíte, že ji pustí?"

"Nemám tušení."

"Co když řeknou policii, že ji budou držet, dokud ti dva v tom bytě nebudou mít zajištěný volný odchod? Co když jim to výkupné nebude stačit?"

Podíval jsem se na ni. Neptala se ustaraně, jen zcela věcně a neosobně, jako by ji celá věc zajímala jen jako něco z černé kroniky. Tvářila se zcela klidně a nehrála to. Zřejmě ji to opravdu zanechávalo klidnou.

"Mluvil jsem s Pucinellim dnes ráno, do té doby únosci žádný takový požadavek nevznesli."

Něco nezávazného zamumlala a přepnula televizi na jiný kanál. Se zájmem začala sledovat přenos nějakého tenisového turnaje.

Pak řekla: "Já nejsem mrcha, abyste věděl. Já za to nemůžu, že nepadám na kolena a jako všichni ostatní nelíbám zemi, na kterou Alessia vkročila."

"Šest týdnů je taky na zoufalství příliš dlouhá doba, co?"

"Vám to zapaluje. Poslyšte, já jsem ráda, že jste tady, fakt. Jinak by se táta ve všem opíral o mne a já bych si ho nakonec přestala vážit."

"To snad ne."

"Ale ano."

Neodtrhla oči od obrazovky. "Jak byste se chovala vy, kdybyste měla syna a někdo by ho unesl?"

Podívala se na mne. "S tím jděte do háje, pane Spravedlivý."

Usmál jsem se. Cílevědomě se soustředila na tenis. Na co přitom myslela, těžko říct.

Ilaria mluvila dokonale anglicky. Alessia prý taky hovořila plynně. Díky tomu, že po smrti paní Cenciové pracovala v domácnosti jako hospodyně jedna starší Angličanka. V současné době se o dům staraly Alessia, Ilaria a Luisa společně, a kuchařka si mně postěžovala, že od té doby, co paní Blackettová odešla na odpočinek k bratrovi do Eastbournu, se nic nedělá tak, jak by se dělat mělo.

Následující den ráno, když jsem Cenciho vezl do kanceláře, řekl mi: "Andrewe, otočte, pojedeme domů, tohle nemá smysl, na nic se nesoustředím. Sedím v práci, koukám do zdi a nic nedělám. Slyším, jak kolem mne lidé mluví, ale nevnímám, co říkají. Zavezte mne domů."

"Třeba to bude doma ještě horší," řekl jsem.

"Ne. Otočte to. Já tenhle týden v kanceláři nevydržím. Dnes určitě ne."

Otočil jsem tedy a vrátil se do vily. Cenci zavolal sekretářce, aby ho nečekali.

"Já prostě nedokážu myslet na nic jiného než na ni. Vidím ji před sebou jako malou holčičku, jako školačku, jak se začínala učit jezdit. Byla vždycky taková hezounká, upravená, plná života..." Polkl, odvrátil se a odešel do jídelny. Slyšel jsem, jak cinkla láhev o skleničku.

Po chvíli jsem šel za ním.

"Pojďte, zahrajeme si dámu."

"Já se nesoustředím."

"Tak se o to aspoň pokuste."

Donesl jsem krabici s hrou. Kdykoli byl na tahu, táhl mechanicky a bez elánu. Nevyužil toho, že je lepší hráč než já. Po chvíli se zadíval nadlouho do prázdna, jako už tolikrát od okamžiku, kdy jsme odevzdali výkupné.

Asi v jedenáct mu u ruky zařinčel telefon. Pomalu se probudil z transu.

"Haló?... Ano, tady je Cenci..." Chvíli poslouchal, pak se tupě zadíval na sluchátko a zavěsil.

"Děje se něco?" zeptal jsem se.

"Já nevím. Asi o nic nejde. Prý mám zboží připravené a mám si je vyzvednout. Vůbec nevím jaké zboží... ten člověk zavěsil, než jsem se stačil zeptat."

Zhluboka jsem se nadechl. "Máte přece odposlouchávaný telefon."

"Jistě, ale co to s tím má..." Najednou na mne vytřeštil oči. "Vy se domníváte..., vy opravdu myslíte..."

"Můžeme se přesvědčit. Moc se ale na to neupínejte. Jaký měl hlas?"

"Takový hrubší..., nebyl stejný jako předtím," řekl nejistě.

"No co... zkusíme to, v každém případě to bude lepší, než tady takhle nečinně sedět."

"Ale kam chcete jet? Přece nám nic neřekl."

"Jel bych se podívat tam, kde jsme nechali výkupné, to se nabízí." Viděl jsem, jak se v něm rozlévá naděje. Rychle jsem dodal: "Ale opravdu se na to neupínejte. Raději nedoufejte, kdyby z toho nic nebylo, tak byste to zklamání neunesl. Třeba měl na mysli nějaké jiné •místo..., ale stejně, nejdřív bychom to měli zkusit u té kapličky."

Začínal uvažovat rozumně, ale křečovitě se držel nové naděje. Proběhl domem k zadnímu vchodu, kde jsem nechal stát vůz. Nasadil jsem si šoférskou čepici a vykročil za ním normálním krokem. Důstojně, pokojně jsem nastoupil. Někdo věděl, že Cenci je doma a ne v práci. Možná že napřed volal do kanceláře, a tam mu to řekli, ale taky možná, že to ví, protože nás někdo pozoruje. Dokud Alessia nebude ve zdraví doma, byl jsem v každém případě odhodlaný hrát šoféra do všech důsledků.

"Proboha pospěšte si," naléhal Cenci. Rychle jsem vyjel z brány. "Proboha přece..."

"Jen klid, však tam dojedeme. Jenom si nedělejte příliš velké naděje..."

"Já musím doufat..."

Jel jsem rychleji než jindy, ale jemu ta jízda stejně připadala nekonečná. Když jsme dojeli ke kapličce, nikde jsme nikoho neviděli.

"Ach ne..., ne...," hlas se mu zlomil. "Já to nevydržím..., ne..."

Se strachem jsem se na něj ohlédl, ale byl v pořádku, byl jen z hloubi duše zdrcený a nešťastný, žádný záchvat neměl.

"Počkejte chvilku, já se jdu raději podívat..." Vystoupil jsem z vozu.

Obešel jsem kapličku, a za ní, tam, kde jsme předtím nechali výkupné, jsem ji našel. Byla v bezvědomí, stočená jako miminko, zabalená do igelitového pláště.

 

Otcové jsou podivní. Po celý zbytek dne nenaplňovala duši Paola Cenciho blaženost nad tím, že jeho dcera je živá a v bezpečí a že se ve zdraví probouzí z umělého spánku; zaplavil ho strach, aby se lidé od tisku nedozvěděli, že jsme ji našli víceméně nahou.

"Andrewe, slibte mi, že to nikomu neřeknete! Nikomu! Doslova nikomu."

"To vám slibuju."

Musel jsem mu to slíbit nejmíň šestkrát, ačkoli bylo samozřejmé, že mne o takový slib vůbec prosit nemusí. Pokud to někdo vyzradí, tak jedině sama Alessia.

To, že nebyla oblečená, Cenciho opravdu rozrušilo. Nejvíc se zděsil, když jsme společně zjistili, že nemá ani prostrčené ruce v rukávech a že plášť není zapnutý. Ta tenká igelitová blána z ní jednoduše sklouzla.

Měla postavu dítěte. Sametovou kůži, štíhlé údy, ňadra jako drobná poupata. Cenci upadl do takových rozpaků, že se jí nechtěl ani dotknout, takže jsem to byl nakonec já, poradce a děvečka pro všechno, kdo jí navlékl rukávy a plášť kolem ní co možná decentně zabalil. Když jsem ji nesl do vozu, byla lehoučká. Položil jsem ji na zadní sedadlo, kolena měla trochu pokrčená, pod kučeravou hlavou složené sako. Cenci si sedl dopředu vedle mne. Už cestou ze mne začal opakovaně mámit slib, že nikomu nic nepovím. Když jsme dojeli k vile, utíkal dovnitř pro přikrývku a do ní jsme Alessii zabalili, takže jsme ji do obrovské haly donesli ne v bavlnce, ale ve vlnce, důstojně zahalenou.

Nemohli jsme najít ani Ilarii, ani Luisu. Služby upovídané kuchařky jsme zavrhli. Cenci mne pak trhaně požádal, jestli bych nebyl tak hodný a nenahradil přikrývku nějakými šaty, zatímco on půjde zavolat lékaře. Když už jsem ji stejně viděl jen tak..., dodal. Trochu mě to ohromilo, ale bez odmluv jsem vyhledal jednoduché rovné letní šaty a splnil svěřený úkol. Alessia po celou dobu pokojně spala.

Nebylo tak docela jednoduché s ní manipulovat. Natáhl jsem jí modré úpletové šaty přes hlavu, ruce prostrčil krátkými rukávy, sukni stáhl ke kolenům a přísně jsem se snažil nepodlehnout přirozenému vzrušení. Pak jsem Alessii položil na postel a až k pasu přikryl přikrývkou. Puls měla pravidelný, kůži přiměřeně teplou, dýchala taky pravidelně: asi jí dali jen prášky na spaní, snad nic horšího.

Tvář měla klidnou, pokojnou. Dlouhé řasy se dotýkaly tmavých kruhů pod očima nad propadlými tvářemi. Měla výrazné obočí, bledé rty, vlasy rozcuchané, ale čisté. Až se probudí, říkal jsem si, mnoho klidu neužije.

Sešel jsem do přízemí. Cenci už měl zase v ruce skleničku brandy. Stál.

"Je v pořádku?" zeptal se.

"Ano. Vypadá dobře, velmi dobře."

"Je to zázrak!"

"Hm."

Odložil skleničku a dal se do pláče. "Odpusťte. Já se nedokážu ovládnout."

"To nic, to je přirozené."

"To všichni rodiče pláčou?" Vytáhl kapesník a vysmrkal se.

"To víte že ano."

Osušil si oči a ještě trošku popotahoval. "Máte zvláštní život," řekl.

"Ale ani ne."

"Prosím vás, jen nikomu neprozraďte, že nebyla oblečená. Slibte mi to, Andrewe!"

"Slibuju."

Upozornil jsem ho na to, že budu muset Pucinellimu oznámit, že je Alessia volná. Ihned se vyděsil a já mu znovu musel slíbit, že nic neprozradím. Sliboval jsem mu to trpělivě. Stres se může projevit v těch nejpodivuhodnějších podobách a já věděl, že návratem oběti věc zdaleka nekončí.

Pucinelli naštěstí právě sloužil v sanitce, i když by se k němu vlastně zpráva donesla v každém případě, protože jsme měli odposlouchávaný telefon.

"Je doma," řekl jsem stručně. "Jsme tady, ve vile. Ona je nahoře."

"Alessia?" Úžas, úleva a nedůvěra.

"Ano, přímo osobně. Je uspaná prášky, ale je v pořádku. Nemusíte spěchat, určitě bude spát ještě několik hodin. Jak to vypadá u vás?"

"Andrewe!" Začal se mnou ztrácet trpělivost. "Co se vlastně odehrálo?"

"Nezajedete sem?"

Chvíli bylo ve sluchátku ticho. Pucinelli mi kdysi řekl, že lidem radím formou otázky. Asi na tom něco bylo. Není špatné někomu předložit nějakou myšlenku, a pak ať už se rozhodne sám. Pucinelli přece věděl, že máme telefon napíchnutý, sám to zařizoval, věděl, že každé slovo, které si řekneme, se nahrává. Mohlo ho napadnout, že s ním chci mluvit osobně.

"Dobře, já se zastavím."

"Teď na tom jste líp, na ty vaše dva únosce máte pořádnou páku. Jo, nemohl byste vzít to výkupné sem? Jakmile se k němu dostanete, samozřejmě. Ty peníze patří panu Cencimu."

"Samozřejmě," řekl suše. "Jenže ono to nezáleží jenom na mně."

"Aha. Mimochodem, ty bankovky mám samozřejmě ofotografované."

"Vy jste ale mazaný ďábel."

"Divíte se? Nebylo by to poprvé, co se na policii něco ztratilo."

"Urážíte náš sbor!" Opravdu se zlobil, byl loajálně dotčený.

"Vůbec ne. Uznejte, že policejní stanice není banka. Vašim kolegům by se zaručeně ulevilo, kdyby se zbavili zodpovědnosti za tak obrovskou částku."

"Potřebujeme ty peníze jako doličný předmět."

"Jenže ostatní únosci jsou ještě na svobodě a určitě jsou stále lační peněz. Mohli byste ale to výkupné uložit s vaší pečetí do banky, kterou by určil pan Cenci."

Chvíli se odmlčel. "To bych snad mohl zařídit," řekl komisně, trochu se na mne ještě zlobil. "Takže se uvidíme ve vile."

Odložil jsem s úsměvem telefon. Pucinellimu jsem důvěřoval absolutně, ale to ještě neznamenalo, že důvěřuju všem ochráncům zákona. Několikrát jsem pracoval v Jižní Americe, kde bylo zcela běžné, že únosci úplatky nebo výhrůžkami donutili policisty, aby se jaksi chvíli dívali jinam. Ne že by se takové věci neděly i v jiných zemích. Únosci nemají svědomí, nemají zábrany a neznají slitování. Leckterý policista musel volit mezi povinností a bezpečím své rodiny.

Za deset minut mne Pucinelli zavolal.

"Chtěl jsem vám jen říct..., tady se to dalo do pohybu. Přijeďte sem, jestli chcete. Zařídím, abyste se sem dostal ze západního konce ulice."

"Dobře. A děkuju."

Mým partnerům by se to moc nelíbilo, ale já se vydal na cestu. Prostudoval jsem si celou řadu referátů o obklíčení a vyslechl jsem přednášky lidí, kteří se obléhání únosců osobně zúčastnili, ale sám jsem něco takového nikdy ve skutečnosti nezažil. Tuhle šanci bych nerad promeškal. Převlékl jsem se z uniformy španělského šoféra za obyčejného diváka. Půjčil jsem si malý vůz na nákupy a za chvíli už jsem kráčel po té bolognské ulici. Stihl jsem to v rekordním čase.

Pucinelli dodržel slovo: u první bariéry pro mne měli připravenou propustku, se kterou jsem se hravě dostal až k té zaparkované sanitce. Nastoupil jsem stejnou cestou, jako jsem předtím vystoupil, dvířky na straně u chodníku, odvrácené od činžovního domu. Uvnitř vozu jsem našel Pucinelliho, jeho technika a tři pány v civilu.

"Takže jste se sem přece vydal," řekl Pucinelli.

"Ano, ještě jednou děkuju."

Krátce se na mne usmál a představil mi vyjednávače a dva psychiatry.

"Páni doktoři nás informovali o změnách duševního stavu únosců," řekl Pucinelli s kamennou tváří. Oba pánové přikývli.

"Jejich duševní stav ovlivňovalo nejvíc ze všeho to miminko," pokračoval Pucinelli. "Křičelo skoro nepřetržitě. Zřejmě mu po tom mléce, co jsme mu poslali, bylo ještě hůř."

Jako na objednávku se z reproduktoru napojeného na odposlouchávací zařízení v bytě ozvalo kvílení malého dítěte. Křik stále sílil. Z toho, jak se přítomní tvářili, bylo jasné, že tyhle zvuky nedohánějí k šílenství jen obklíčené únosce.

Pucinelli ztlumil křik z reproduktoru. "Před čtyřiceti minutami mi volal ten únosce s hlubokým hlasem. Řekl, že už odtamtud vyjdou, když splníme určité podmínky. Na letadle přestali trvat. Chtějí mít jen záruku, že je nepostřílíme. Řekl, že za hodinu..., tedy odteď za dvacet minut..., vyjde z domu matka s dítětem. Potom půjde jeden z těch chlapů. V prázdných bytech prý nesmějí být žádní policisté a schodiště musí být taky úplně volné. Před vchodem a na chodníku nesmí nikdo být. Ta matka s děckem vyjde na ulici a jeden z těch dvou půjde za ní. Nebude ozbrojený. Pokud ho zatkneme v klidu, vyjde další dítě a pak otec. Když se ten druhý ujistí, že to je bez rizika, vyjde s posledním dítětem v náručí. Ani on nebude ozbrojený. Zatkneme ho bez násilí."

Zadíval jsem se na Pucinelliho. "Bavili se předtím o tom mezi sebou? Slyšel jste je, jak o tom mluví?"

Zavrtěl hlavou. "Ne."

"Zavolali vám prakticky hned potom, co se Alessia vrátila domů, že?"

"Volali nápadně brzo."

"Viďte, že se tam podíváte po té vysílačce?"

"Jistě." Povzdechl si. "Od začátku hledáme na různých vlnových délkách, jestli nevysílají, ale zatím bezvýsledně. Stejně se mi ale zdá, že odněkud dostávají pokyny."

Ano, dostávají pokyny od někoho s chytrým, chladným a odvážným mozkem. Škoda, že se takový mozek věnuje zločinu.

"Co hodlají udělat s výkupným?" zeptal jsem se.

"Nechají ho v bytě."

Zadíval jsem se na obrazovku, na které byl předtím signál zaměřující vysílačku v kufříku. Obrazovka byla temná. Naklonil jsem se a přístroj jsem zapnul. Signál se objevil, jasný a nepohyblivý. Takže kufřík je stále na stejném místě.

"Rád bych do toho bytu šel s vámi, jako zástupce pana Cenciho, rád bych se přesvědčil, že peníze jsou pod bezpečnou ochranou."

"Jak si přejete," řekl podrážděně.

"Uznejte, že to je hodně peněz."

"Prosím, to uznávám." Řekl to neochotně, váhavě. Asi to bylo tím, že byl v zásadě tak poctivý a že byl komunista. Tolik bohatství v rukou jediného člověka ho pobuřovalo. Kdyby Cenci o ty peníze přišel, Pucinelliho by to nijak nezarmoutilo.

Okna bytu v protějším domě byla stále zavřená. Všechna okna byla zavřená, přestože bylo horko.

"Oni vůbec neotvírají okna?" zeptal jsem se.

Pucinelli se zahleděl přes ulici. "Únosci čas od času na chvilku větrají, většinou k ránu, když vypneme reflektory. Ale žaluzie mají stažené pořád. V ostatních bytech teď nikdo není, my jsme nájemníky v jejich vlastním zájmu evakuovali."

Na ulici se prakticky nic nedělo. Většinu policejních vozů odvolali, takže tam najednou bylo prázdno. Za dvěma vozy, které tam ještě stály, se krčili čtyři policisté, trvale ve střehu. Zábrany z vlnitého plechu na konci ulice udržovaly diváky v uctivé vzdálenosti. Auto televize bylo zavřené. Jeden nebo dva fotografové seděli ve stínu na chodníku a pili pivo z plechovky. Křik dítěte, ozývající se předtím z reproduktoru, ustal. Hovor žádný. Byla siesta.

Bez předchozího varování náhle z domu vyšla rozcuchaná mladá žena s dítětem v náručí. Chránila si oči před prudkým slunečním světlem. Byla ve vysokém stupni těhotenství.

Pucinelli sebou prudce trhl a podíval se na hodinky. "Začli dřív," vyštěkl a vyběhl z vozu. Díval jsem se tmavým sklem, jak bez zaváhání jde k té ženě a bere ji za ruku. Otočila se k němu a podlomila se jí kolena. Pucinelli jí vzal dítě z rukou a zuřivě hlavou dirigoval své lidi.

Jeden z nich vyběhl, zachytil omdlévající ženu, bez velkých okolků ji postavil na nohy a odtáhl do jednoho z vozů. Pucinelli se znechuceně podíval na miminko, nesl je před sebou pěkně daleko od těla. Odevzdal dítě matce a s odporem si otřel ruce do kapesníku.

Fotografové a televize obživli jako elektrizovaní. Vtom z domu vyšel menší zavalitý člověk s rukama nad hlavou.

Pucinelli, který se kryl za jedním z vozů, si vzal megafon.

"Lehněte si na zem, ruce od sebe, nohy od sebe," přikazoval.

Muž chvíli váhal, jako by chtěl vycouvat, ale pak uposlechl.

Pucinelli mluvil dál: "Ležte a nehýbejte se. Střílet se nebude."

Chvíli bylo napjaté ticho. Pak vyšel z domu malý, asi šestiletý chlapec v šortkách a košili, na nohách modrobílé tenisky. Matka na něho naléhavě zamávala z okna policejního vozu a on se k ní rychle rozběhl. Jen se ohlédl na postavu ležící na zemi.

Zesílil jsem zvuk reproduktoru napojeného na odposlouchávací zařízení v bytě, ale žádný hovor jsem neslyšel, jen jakési nedefinovatelné zvuky. Po chvíli ztichly i ty. Krátce poté vyšel z domu mladý muž s rukama svázanýma za zády. Byl neoholený, přepadlý a trochu se potácel.

"Pojďte k vozům," volal na něho Pucinelli megafonem. "Nic se vám nestane."

Ten člověk jako by vrostl do země. Pucinelli se zase přestal krýt, přestože věděl, že nahoře v bytě jsou zbraně. Vyšel klidně na ulici, vzal toho člověka za loket a odvedl ho za vůz, ve kterém byla žena s dětmi.

Psychiatři povážlivě vrtěli hlavou, neschvalovali tak přílišnou odvahu. Vzal jsem dalekohled ležící na pultě a zaměřil na okna bytu. Nic se tam nepohnulo. Pak jsem se zadíval na diváky za bariérou a prohlížel si fotografy. Muže z parkoviště u dálnic jsem nikde nezahlédl.

Odložil jsem dalekohled. Čas se nekonečně vlekl. Všichni jsme už začínali být nesví, měli jsme strach, že se něco nečekaně pokazilo a že kapitulace přece jen neproběhne hladce. Z reproduktoru se neozývalo nic. V ulici bylo naprosté ticho. Od okamžiku, kdy z domu vyšla matka s dítětem, už uplynulo čtyřicet šest minut.

Pucinelli sáhl po megafonu a energicky, bez agresivity vydal povel: "Vyjděte s tím dítětem. Nic se vám nestane."

Ticho. Nic se nedělo.

Pucinneli povel zopakoval.

Nic.

Bál jsem se střelby, paniky, sebevraždy, vraždy, pomstychtivého běsnění.

Pucinelli znovu promluvil: "Jestli se chcete vůbec někdy dostat z vězení, tak musíte splnit, na čem jsme se domluvili."

Nic.

Pucinelli vrátil megafon do vozu a sáhl po pistoli. Zastrčil si ji vzadu za opasek. Bez dlouhých okolků zamířil přes ulici ke vchodu do domu.

Psychiatři zalapali po dechu a rozčileně mávali rukama. Nebyl jsem si jistý, jestli bych v takové situaci měl dost odvahy, abych si počínal jako Pucinelli.

Žádné výstřely se neozvaly. My aspoň žádné neslyšeli. Nastalo dlouhé, napjaté ticho.

Policisté kryjící se za vozy byli neklidní, chyběl jim velitel, dívali se jeden na druhého, jako by očekávali nějaký pokyn, a drželi zbraně v pohotovosti. Technik v sanitce si něco výhrůžně mumlal. Reproduktor mlčel. Jestli se brzy něco nezačne dít, říkal jsem si, nejspíš zase dojde k nesmyslnému, neuváženému útoku se špatným koncem.

Pak se náhle v domovních dveřích objevila zavalitá mužská postava: silný, svalnatý chlap vynášel v náručí malou holčičku, nesl ji jako pírko.

Za ním vyšel Pucinelli. Zbraň v ruce neměl. Ukázal na prvního únosce, roztaženého na zemi, a ten statný chlap postavil holčičku na zem a váhavě si lehl vedle svého společníka. Holčička, tak dvouletá, si lehla vedle, myslela, že to je hra.

Policisté vyběhli jako čerti ze škatulky, v ruce zbraně a pouta, a vrhli se na oba únosce. Netvářili se zrovna shovívavě. Pucinelli přihlížel, jak únosce odvádějí k druhému policejnímu vozu a jak holčičku odevzdávají rodičům. Pak se vrátil k otevřené sanitce, jako by o nic nešlo, jako by se vracel ze zdravotní procházky.

Poděkoval vyjednávači i oběma lékařům, pak mi pokynul, abych šel s ním. Vykročil jsem za ním ke vchodu do budovy a vzhůru po kamenných schodech. "Ten velký chlap byl až tamhle." Pucinelli ukázal ke střeše. "Byl až nahoře, v šestým patře, u dveří na půdu. Dost mi trvalo, než jsem ho našel. Ty dveře na půdu jsme ale samozřejmě zajistili, tamtudy nemohl utéct."

"Kladl odpor?"

Pucinelli se rozesmál. "Seděl na schodech, tu malou měl na klíně a povídal jí pohádku."

"Cože?"

"Když jsem vyšel po schodišti s pistolí v ruce, tak řekl, ať ji schovám, že ví, že to je v háji. Řekl jsem mu, ať jde dolů a ven z baráku, a on mi na to řekl, že teď právě by radši zůstal tam, kde je, prý má dcerku stejně starou, jako je ta malá, a prý je mu jasné, že už ji nikdy na klíně chovat nebude."

Dojímavé. "Co jste mu na to řekl?"

"Aby okamžitě sešel dolů."

To "okamžitě" trvalo hezky dlouho. Jako všichni Italové měl Pucinelli rád děti. No co, proč by i policista nemohl být sentimentální.

"Ten chudinka tatínek unesl jinému tatínkovi dceru a dalšímu tatínkovi málem zabil syna," poznamenal jsem suše.

"Vy jste ale ledovec."

Zavedl mne do bytu, jehož obyvatelé a únosci byli v obležení čtyři a půl dne. Panovalo tam nesnesitelné horko a zápach. Zatuchlý, hnilobný nelad. Nejen že to tam páchlo potem a kazícími se zbytky jídla, ale všude se povalovaly plenky a hadry a ušpiněné noviny, všude, v obou malých pokojích. Miminko zřejmě nejen křičelo, ale teklo z obou konců.

"Jak tady vydrželi? Proč něco nevyprali nebo neumyli?"

"Ta matka chtěla uklidit, slyšel jsem, jak je o to prosila, ale nedovolili jí to."

Začali jsme tu spoušť prohledávat. Kufřík s výkupným jsme našli skoro hned, byl pod postelí. Zdálo se, že v něm nic nechybí. Cenci se potěší. Pucinelli se na balíčky bankovek kysele podíval a šel hledat vysílačku.

Na televizi stálo rádio, které patřilo rodině. Pucinelli si ho prohlédl a zavrtěl hlavou, prý je příliš jednoduché. Pak začal metodicky všechno prohledávat, až vysílačku našel v krabici na těstoviny ve spíži.

"Tak, tady to máme," řekl a sklepl z přístroje zbytky nudlí. "Je to kompletní i s naslouchátky." Byla to malá krátkovlnná vysílačka se skládací anténou.

"Radši neměňte frekvenci."

"Copak jsem padlý na hlavu? Oni ale taky nejsou, hlavně ten chlap, co jim dával pokyny, ten určitě není na hlavu padlý."

"Třeba nestačil myslet na všechno."

"Třeba. Všichni zločinci někdy udělají chybu, jinak bychom je taky nechytli." Obtočil kabel od naslouchátek kolem přístroje a položil vysílačku ke dveřím.

"Jaký myslíte, že má rozsah?" zeptal jsem se.

"Pár kilometrů, moc ne, ale na nás je to víc než dost, těžko nám to pomůže."

Ještě jsme potřebovali pistole. Pucinelli je našel na okně, když šel vytáhnout žaluzie, abychom na to hledání líp viděli.

Oba jsme se zadívali z okna. Na místě už zůstala jen sanitka a zábrany z vlnitého plechu. Představoval jsem si, jak asi působil pohled z okna, dokud byla ještě ulice plná policejních vozů a po zuby ozbrojených karabiníků. Z takového pohledu musel jít strach. Při takové hrozbě, v horku, s křičícím dítětem, reflektory svítícími do oken, v tom nesnesitelném zápachu, ti chlapi museli být na pokraji amoku celou dobu.

"Jak jste šel přes ulici..., mohl vás snadno zastřelit."

"Počítal jsem s tím, že to neudělá," řekl Pucinelli klidně. "Ale když jsem lezl nahoru po schodech..., nebyl jsem si tak jistý." Pousmál se.

Klidně, přátelsky na mne kývl a obrátil se k odchodu. Ještě řekl, že zařídí přepravu výkupného a že pošle své lidi, aby převzali pistole a vysílačku.

"Vy tady zůstanete?" zeptal se.

Sevřel jsem si prsty nos. "Počkám na schodech."

Usmál se a odešel. Po chvíli se dostavili jeho lidé. Výkupné jsem provázel až do banky, kterou určil Cenci, a v bance až dolů k sejfům. Od banky i od policistů jsem převzal stvrzenku. Pak jsem se vrátil.

Cestou k vozu, který jsem si půjčil do Cenciových, jsem se ještě zastavil zatelefonovat do podniku, do Londýna. Bylo zvykem, že pracovníci z terénu podávali pravidelně zprávy o situaci a vyslechli praktické a moudré rady svých kolegů.

"To děvče už je doma," hlásil jsem. "Obléhání skončilo a první výkupné je v bezpečí. Jak to vypadá se snímky toho druhého?"

"Dostaneš seznam bankovek zítra ráno."

"Výborně."

Chtěli vědět, kdy se vrátím.

"Tak za den, za dva dny. Záleží na tom děvčeti."