<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

HRA S ČÍSLY
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Hra o trůny LCG - Strážci na zdi -
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 281 Kč
Hra o trůny LCG - Strážci na zdi -
Nervy - Francis Dick
 
 
cena původní: 279 Kč
cena: 248 Kč
Nervy - Francis Dick
Mezi koly - Francis Dick
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Mezi koly - Francis Dick

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   >

 

I. JONATHAN

 

1

Řekl jsem chlapcům, ať jsou zticha, než se vrátím s puškou.

Většinou to zapůsobí. Většinou se mohu spolehnout, že za tu dobu, než si stačím doběhnout do sborovny, kde mám skříňku, což trvá pět minut, se mých třicet čtrnáctiletých polozkrocených chuligánů vydrží chovat jakž takž slušně; drží je na uzdě příslib výkladu s demonstrací, na kterou se doopravdy těší. Fyzika je obecně považována za těžkou mozkovou dřinu, ale informace o tom, co se děje s kulkou, když vylítne z hlavně, to kluky zajímá.

Ve sborovně mě na chvíli zdržel Jenkins: Jenkins s otráveným výrazem a mrzutým svislým knírem mi začal vykládat, že rychlost letící kulky třídě vysvětlím nejlíp křídou na tabuli a že nosit do třídy střelnou zbraň je z mé strany divadlo, které hraji pro své vlastní potěšení.

"Jistě máš pravdu," řekl jsem klidně a protáhl se kolem něho.

Vztekle a znechuceně se po mně podíval. Šlo mu na nervy, že mu vždy na všechno kývnu. Proto jsem to také dělal.

"Odpusť," couval jsem ke dveřím. "Čeká na mne čtvrtá A."

Jenže čtvrtá A mě neočekávala tak, jak jsem předpokládal, tedy ve stavu lehce vzrušeného napjatého očekávání, ale naopak, ve třídě mě přivítal tlumený smích, blížící se mírnému davovému hysterickému veselí.

S jednou nohou ve dveřích jsem prohlásil: "Tak poslouchejte, koukejte se uklidnit, nebo budete opisovat poznámky..."

Ani po téhle výhrůžce se neutišili. Nezadržitelně se zakuckávali smíchem. Celá třída upírala oči střídavě na mne, na pušku a k tabuli, na kterou jsem zpoza otevřených dveří neviděl. Celá třída se na mne dívala s vyčkávavým rozveselením.

"No tak tedy dobře." Zavřel jsem za sebou dveře: "Co jste na tu tabuli vlastně na..."

Zarazil jsem se. Nenapsali nic.

Před tabulí stál jeden z žáků zpříma jako svíce. Byl to Paul Arcady, třídní komik. Stál rovně a bez hnutí, protože na hlavě mu balancovalo jablko.

Vtom už potlačovaný smích vybuchl v burácivý řehot. Nedokázal jsem se tvářit vážně.

"Uměl byste ho sestřelit, pane?"

Ze všeobecného rámusu tu a tam pronikl nějaký hlas.

"Vilém Tell by to uměl."

"Nemáme pro jistotu zavolat sanitku, pane?"

"Prosím vás, pane, jak dlouho bude trvat, než kulka proletí Paulovou hlavou?"

"To je skutečně vtipné," řekl jsem káravě. Jenomže ono to bylo legrační a celá třída to dobře věděla. Kdybych se však doopravdy rozesmál, ztratil bych kontrolu nad tou hordou, a vláda nad tak nezkrotným živlem často visí jen na vlásku.

"To se ti povedlo, Paule. Ale teď si jdi sednout."

Byl spokojený. Docílil žádoucí odezvy. S přirozenou elegancí sundal jablko z hlavy a způsobně se vrátil do lavice. Poznámky a vtipy spolužáků přijímal cestou jako přirozený hold.

"Tak tedy," stoupl jsem si energicky tam, kde stál předtím Paul, "než skončím výklad, pochopíte všichni, za jak dlouho uletí kulka letící danou rychlostí určitou vzdálenost.

Přinesl jsem do třídy jen obyčejnou vzduchovku; vysvětlil jsem také princip kulovnice a čím je dána rychlost kulky nebo broku po výstřelu. Také jsem vysvětlil, jak rýhy v hlavni kulovnice způsobují rotaci kulky, a vykládal jsem o tření a vzniku tepla.

Pozorně poslouchali a kladli obvyklé otázky.

"Mohl byste nám vysvětlit princip bomby, pane?"

"Až jindy."

"Jaderné bomby?"

"Až jindy."

"A co vodíková bomba, kobaltová, neutronová?"

"Až později."

Nikdy se neptali, jak je možné, že rozhlasové vlny plují éterem, což se mně vždy zdálo velikým mysteriem. Ptali se jen na prostředky ničení, ne tvoření. Ptali se na sílu, ne na symetrii. Jiskra agresivity je v každém dítěti mužského pohlaví, zářila jim v tvářích, věděl jsem, jak uvažují, sám jsem byl také takový. Přece jsem v jejich věku trávil nespočetné hodiny tréninkem střelby z dvaadvacítky kulovnice. Cvičil jsem se na střelnici tak dlouho, dokud jsem devíti ranami z deseti nedokázal trefit z pětačtyřiceti metrů terčík velikosti nehtu od palce. Cvičil jsem se ve zvláštní, nesmyslné, neúčelné dovednosti; nikdy jsem tuto dovednost nehodlal použít proti čemukoli živému, ale také jsem jí nikdy nepozbyl.

"Je pravda, pane, že jste vyhrál olympijskou medaili?"

"Ne, není."

"Co bude teď, pane?"

"Chci, abyste si představili rychlost kulky ve vztahu k rychlosti jiných objektů, které jsou vám běžné. Kupříkladu: co myslíte, kdybyste letěli v letadle a dívali se z okénka, mohla by souběžně s letadlem letět stejnou rychlostí kulka, takže by se vám při pohledu okénkem zdálo, jako by stála?"

Výklad zvolna pokračoval. Díky tomu, že jsem tam měl pušku, bude si celá třída pamatovat všechno, co jsem jim povídal až do smrti. Bez té vzduchovky by všechna moje slova žáci odpoledne ve čtyři po skončení vyučování setřásli spolu s prachem z bot, ať si Jenkins říká, co chce. Často mívám dojem, že když člověk učí, musí nejen předávat fakta, informace, ale musí je doplňovat vzbuzováním představ, dějem. Fakta obalená vtipem jsou fakta, která žáci při zkouškách nepopletou.

Učil jsem rád, zvlášť fyziku, předmět, do kterého jsem se úplně zamiloval, přestože vím, že je to věda, jíž se většina lidí děsí. Jako je zeměpis vědou světa viditelného, fyzika je věda neviditelného světa, těch největších neviditelných sil - magnetismu, elektřiny, gravitace, světla, zvuku, kosmického záření... tajemství vesmíru. Jak je možné, že se lidem zdá nudná?

Byl jsem už tři roky vedoucím oddělení fyziky na průmyslovce v East Middlesexu; měl jsem tam čtyři profesory a dva laboranty. Ve svých třiatřiceti letech jsem měl slušné vyhlídky na to, že bych se mohl na jiné škole stát zástupcem ředitele nebo dokonce ředitelem. Ovšem musel bych tohoto postavení dosáhnout nejpozději do čtyřiceti, pak už bych neměl šanci. Věk nově jmenovaných ředitelů škol rok od roku klesá. Cynikové tvrdí, že jmenují tak mladé šéfy proto, aby je mohli shora líp ovládat.

Celkem jsem se cítil ve svém zaměstnání spokojený a do budoucnosti jsem se díval s optimismem, aspoň pokud šlo o práci. Doma to bylo trochu slabší.

Čtvrtá A strávila přednášku o rychlosti střely a Arcady snědl jabl-ko, když myslel, že se nedívám. Za deset let pedagogické činnosti jsem se do té míry naučil dívat za roh, až třída málem věřila, že vidím i dozadu. Nechal jsem je při tom, o to víc mě poslouchali.

"Neházej ohryzek na zem, Paule," řekl jsem mírně. Bylo úplně v pořádku, že jsem ho nechal jablko v klidu sníst, musel jsem mu však dát najevo, že jsem to viděl. Udržet ty ďábly na uzdě, to je nekonečná, vrcholně důležitá psychologická hra. Zažil jsem, že nelítostná smečka dětí zahnala na pokraj nervového zhroucení mnohem silnější mužské, než jsem já.

Když zazvonil konec hodiny, udělali mi největší možnou poklonu. Nechali mě domluvit a teprve pak se vyřítili ze třídy. Pátek, poslední hodina. Zaplaťpánbůh za soboty a neděle!

Pomalu jsem prošel všechny čtyři fyzikální učebny a oba kabinety, abych se podíval, jestli je všechno, jak má být. Moji dva technici, Louisa a David, skládali a ukládali všechny přístroje, které v pondělí nepotřebujeme; rozebírali výsledky snah páté E o konstrukci rádia, vraceli do nejrůznějších přihrádek a zásuvek baterky, svorky, tranzistory a tak dále.

"Chystáte se zastřelit někoho určitého?" zeptala se Louisa s významným pohledem na zbraň.

"Nechtěl jsem ji nikde nechat ležet jen tak."

"Je nabitá?" zeptala se s nadějí v hlase. Ke konci pracovní doby v pátek si každý řádně rozmyslel, než Louisu požádal o nějakou ochotu, pokud nebyl připravený vyslechnout desetiminutový naříkavý projev na téma "nedovedete si představit, jak je tahle práce náročná". Většinou jsem k tomu ochotný nebyl. Měl jsem pocit, že Louisiny nálady pramení z jejího pocitu, že ji osud ošidil, když z ní ve čtyřiceti udělal cosi jako skladnici (precizní, spolehlivou a schopnou) a nikoli Velikou Vědkyni. "Kdybych šla na vysokou..." Tím naznačovala, že by Einstein vedle ní vypadal přímo směšně. Jakmile jsem u Louisy zpozoroval sebemenší náznak blížícího se záchvatu, jednoduše jsem se vytratil. Možná ze zbabělosti, ale musel jsem s Louisou pracovat a věděl jsem, že jakmile propadne chmurám, zpomalí pracovní tempo.

"Tady je můj seznam na pondělí," podal jsem jí ho.

Znechuceně si jej prohlédla. "Martin si objednal osciloskopy na třetí hodinu."

Nedostatek osciloskopů na naší škole je věčným zdrojem rozbrojů.

"Tak to zkuste nějak vyřešit," poprosil jsem ji.

"Stačily by vám dva?"

Řekl jsem, že jistě ano, usmál se a popřál jí hezké počasí na nedělní zahradničení. Pak jsem odjel domů.

Jel jsem pomalu. Jako obvykle mne na zpáteční cestě jak olovo tížil pocit neřešitelné rezignace. Nesdíleli jsme už se Sárou ani lásku, ani žádnou radost. Po osmi letech manželství zbyla jen narůstající nuda.

Nemohli jsme mít děti. Sára je chtěla, prahla po nich. Navštívili jsme všechny možné specialisty, Sára si nechala napíchat nespočetně injekcí, spolkla nespočetně pilulek a podstoupila dvě operace. Byl jsem z toho hluboce nešťastný, ale uměl jsem se se svým zklamáním vyrovnat. Ona ne, jako by ji to ochromilo, upadla do stavu trvalé deprese, ze které ji nic a nikdo nedokázal vysvobodit.

Psychologové nás utěšovali tvrzením, že bezdětná manželství bývají často velmi šťastná a společné neštěstí muže a ženu sblíží obzvlášť silnými citovými pouty. U nás to bylo úplně naruby. Místo vášně nám zbyla zdvořilost, místo šťastných plánů šedivá bezútěšnost, místo slz a zoufalství nakonec jen ticho.

Já jsem jí bez dětí nestačil. Chtě nechtě jsem si musel přiznat, že pro Sáru stálo na prvním místě mateřství jako takové. Manželství patřilo jen k cestě směřující ke konečnému cíli. S jakým mužem k cíli dospěje, to jsem nevěděl. Často jsem smutně uvažoval o tom, jak rychle by se se mnou rozvedla, kdyby se prokázalo, že sterilní jsem já. O tom, jestli by se naše manželství stalo skutečně trvale šťastným, kdyby se Sářin sen splnil, také nemělo smysl uvažovat.

Žili jsme jako mnoho jiných manželů. Zřídkakdy jsme se jeden na druhého utrhli. Nehádali jsme se nikdy. Už nám to nestálo za to. Představa, že takhle prožijeme celý život, byla deprimující.

Můj návrat domů ten den se podobal tisícům jiných návratů. Zaparkoval jsem před zavřenými vraty garáže a s plnou náručí sešitů, v jedné ruce zbraň, jsem odmykal dveře. Sára byla jako obvykle už doma, pracovala na snížený úvazek v kanceláři u jednoho zubaře. Seděla na pohovce v obývacím pokoji a četla si nějaký časopis.

"Nazdar," řekl jsem.

"Nazdar. Jaký jsi měl den?"

"Šlo to."

Ani nevzhlédla. Ani jsem ji nepolíbil. Možná že jsme na tom byli líp, než kdybychom zůstali každý sám, ale o moc ne. "K večeři je šunka a zelný salát. Souhlasíš?"

"Prima."

Četla si dál. Štíhlá plavovláska, stále ještě velmi hezká, ale trvale zamračená a mrzutá. Už jsem si na to zvykl, ale občas se mi na vteřinku bolestně zastesklo po její někdejší usměvavé dychtivosti. Jí zase možná připadalo, že jsem ztratil humor já. Jenže ve mně ještě někde hluboko schopnost být veselý zůstala.

Tehdy večer jsem se opravdu snažil nás z té naší šedi vytrhnout (snažíval jsem se o to čím dál tím řidčeji).

"Poslyš, co to tady všechno nechat ležet a vyrazit k Florestanovi? Taky si tam můžeme zatancovat."

"To je pitomost."

"Pojď!"

"Mně se nechce." Odmlčela se. "Budu se radši dívat na televizi." Otočila stránku a lhostejně dodala: "Stejně si ty ceny u Florestana nemůžeme dovolit."

"Kdyby ti to udělalo radost, tak bychom si to mohli dovolit."

"Ne, neudělalo."

Povzdechl jsem si.

"No dobře, tak já se dám do těch sešitů."

Nepřítomně přikývla. "Večeře v sedm."

"Dobře."

Otočil jsem se k odchodu.

"Přišel ti dopis od Williama, dala jsem ti ho nahoru," řekla znuděně.

"Ano? Děkuji."

Dala se zase do čtení. Sebral jsem si věci a odešel db nejmenší z našich tří ložnic, ze které jsem si udělal cosi mezi pracovnou a studovnou. Když nás kdysi realitní agent provázel domem, řekl, že ta ložnice by byla ideální jako dětský pokoj. Málem přišel o zákazníky. Zabral jsem místnost pro sebe a snažil se ji zařídit co nejvíc jako pánskou pracovnu. Věděl jsem, že tam Sáru budou strašit dušičky nenarozených dětí. Zřídkakdy tam vkročila. Zvláštní, že mi tam donesla dopis od mého bratra a položila jej na psací stůl.

V dopise stálo:

 

Milý Jonathane,

nemohl bys mi prosím poslat třicet liber? Je to na pololetky, pojedu na farmu. Napsal jsem paní Porterové a prý tam můžu. Prý ale musí víc účtovat, kvůli inflaci. Za jídlo to snad být nemůže, protože mi stejně většinou dává jen chleba s medem (ne že bych si stěžoval). Taky potřebuju peníze na ježdění, protože si na to možná nebudu moct vydělat kydáním hnoje. Minule měli řeči, něco o nějakém zákoně proti využívání mladistvých. Uznej, že to je blbost, bude mi už šestnáct. Prostě kdybys mi mohl poslat padesát, bylo by to prima. Když si to ježdění budu moct odpracovat, tak ti těch dvacet pošlu zpátky, protože když člověk nechce, aby mu v tomhle nóbl školním kriminále lohli prachy, tak je musí zalejt do cementu. Pololetky jsou letos brzo, už od pátku za týden, takže mohl bys mi prosím ty prachy poslat honem?

Všiml sis, že Clinker opravdu vyhrál Wrap-up steeple ve Stratfordu? Když si nepřeješ, abych byl žokej, co kdybych se živil tipováním?

Doufám, že se máš dobře a Sára taky.

William

 

P. S. Nemohl bys přijet na Sportovní den nebo na Kázání? Dostal jsem cenu za dvě a dvě jsou čtyři, žasni!

 

Kázání byl den, kdy se pronášely proslovy a rozdávaly prospěchové ceny. Pokaždé, když něco dostal William, promeškal jsem to. Tentokrát tam pojedu. I takový William se může cítit osamocený, když dostává cenu a nikdo z jeho blízkých u toho není. Ceny dostával s obdivuhodnou pravidelností.

Chodil do drahé výběrové školy díky bohatému kmotrovi, který mu odkázal spoustu peněz "na vzdělání a přípravu pro budoucí povolání. Ať ten uličník zlomí vaz." Správci Williamova dědictví mu pravidelně platili školné; hotové peníze na ošacení a podobně posílali mým prostřednictvím, vždy na vyžádání. Tohle uspořádání věcí nám všem skvěle vyhovovalo, také proto, že díky tomu William nemusel bydlet u nás. Manželův hlučný bratříček měl svou hlavu a rozhodně nemohl Sáře nahradit vytoužené dítě.

William trávil prázdniny na farmě a Sára občas prohodila, jak je nespravedlivé, že má o tolik víc peněz než já a že prý ho všichni kazí od okamžiku, kdy maminka ve svých šestačtyřiceti letech zjistila, že podruhé otěhotněla. Kdykoli se William a Sára setkali, chovali se k sobě zdrženlivě a opatrně, jen vzácně k sobě byli srdeční. William brzy pochopil, že si ze Sáry nesmí dělat legraci, i když si lidi dobíral rád, a ona zase vzala na vědomí, že když bude Williama kritizovat a ironizovat, ihned jí to oplatí. Kroužili kolem sebe jako rovnocenní soupeři, kterým se nechce vyhlásit otevřenou válku.

Co si pamatuji, přitahovali Williama koně. Dávno prohlašoval, že chce být žokejem, což budilo u mne mírný a u Sáry silný odpor. Tvrdil, že usedlý život a dobré finanční zabezpečení jsou nemravnost, že prý v životě existují důležitější hodnoty než pevné, stálé místo. My se Sárou jsme naopak potřebovali ke štěstí pořádek a řád, potřebovali jsme mít pocit, že jsme něčeho v životě dosáhli. Jak mu bylo třináct, čtrnáct a pak patnáct let, William čím dál tím víc dychtil po volném vzduchu, rychlosti a svobodném životě. Vítal nejistotu. Bylo pro něho charakteristické, že se rozhodl strávit pololetky na farmě, jezdit na koních, místo aby se učil na důležité zkoušky, které ho čekaly hned po prázdninách.

Nechal jsem dopis ležet na psacím stole, abych nezapomněl odeslat šek, a šel jsem odemknout skříň, ve které jsem měl zbraně.

Vzduchovka, kterou jsem měl ve škole, byla vlastně skoro hračka, nepotřeboval jsem na ni zbrojní pas a střelivo jsem nemusel nijak zvlášť ukládat. Měl jsem však také dvě mauserovky sedm šedesát dvojky, jednu enfieldku čtyřicet sedm šedesát dva a dvě anschützky nula dvaadvacítky a na ty se vztahovala celá mračna bezpečnostních opatření. Také jsem měl starou lee enfieldku nula tři sta třicítku, ještě z počátku své střelecké kariéry. Nepřestala být smrtonosná, pokud se do ní ovšem sehnaly náboje. Já jich měl málo a pečlivě jsem s nimi šetřil, asi ze sentimentality. Náboje do nula tři sta třicítky se už nevyráběly, protože armáda přešla v šedesátých letech na 7,62 mm.

Uklidil jsem vzduchovku na místo a zkontroloval, jestli je všechno v pořádku a zase jsem skříň vonící olejem zavřel.

Dole zazvonil telefon. Šla k tomu Sára. Podíval jsem se na stoh sešitů, které jsem musel do pondělí opravit. Napadlo mě, že pracovat od-do a nemuset si brát práci domů vlastně asi není špatné a že domácí úkoly netrápí jen žáky.

Slyšel jsem, jak Sára dole hlasitě, vesele volá: "Nazdar, Petře! To jsi hodný, že..."

Chvíli bylo ticho, mluvil Petr. Pak Sára začala hlasitě bědovat: "Ne! Bože, to ne! Petře..." z jejího hlasu zaznívala hrůza, nevíra a zoufalství. Rychle jsem běžel dolů.

Seděla zpříma na pohovce, v ruce sluchátko. "Ne, to snad nemůže být pravda..." řekla zděšeně. "To nemůže být pravda!"

Nepřítomně se na mne zadívala, hlavu vzpřímenou.

"Samozřejmě... jistě že ano... jistě Petře..." podívala se na hodinky. "V devět. Ne, počkej, možná o něco později, ano? ...Tak tedy dobře... a Petře, pohlaď ji za mne."

Třesoucí se rukou položila sluchátko.

"Musíme tam jet..." řekla. "Petr a Donna.

"Dnes večer ne," bránil jsem se. "Ať už jde o cokoli, tak dnes večer tam nejedu. Jsem unavený a mám tu ty proklaté sešity..."

"Musíme hned vyrazit."

"Vždyť je to skoro dvě stě kilometrů!"

"Je mi jedno, kolik to je. Prostě tam hned musíme jet."

Vstala a doslova se rozběhla ke schodům. "Jdi si zabalit," zavolala na mne. "Dělej!"

Dopáleně jsem se vydal za ní, přece jen mne svým vzrušeným odhodláním rozhýbala. "Sáro, počkej chvilku, co se vlastně stalo?"

Zastavila se na čtvrtém schodu a podívala se na mne přes zábradlí. Plakala a celý obličej měla zkřivený zoufalstvím.

"Donna..." sotva mluvila. "Donna..."

"Stalo se jí něco?"

"Ne... ne..."

"Tak co je tedy?"

Slzy tekly ještě větším proudem. "Ona... ona... ona... mne potřebuje."

"Dobře, tak tam tedy jed," řekl jsem s úlevou, že se našlo řešení. "Já to na pár dní bez vozu vydržím, do úterý určitě. V pondělí můžu jet do školy autobusem."

"Ne, Petr chce, abys přijel taky. Prosil mě, abychom přijeli oba."

"Proč oba?" zeptal jsem se, ale Sára už běžela do schodů a neodpověděla.

Napadlo mě, že se mi ta věc asi nebude líbit. Ať se stalo cokoli, nebude se mi to líbit, a všechno mi napovídalo, abych se do toho nepletl. Neochotně jsem šel za Sárou. Už si chystala oblečení a kartáček na zuby!

"Donna má přece rodiče, nebo ne? Petr také. Co se proboha mohlo stát tak hrozného, že potřebují zrovna nás?"

Jsou to naši přátelé," pobíhala po pokoji, polykala slzy. Věci jí padaly z ruky. Nemohlo jít jen o obyčejný soucit s Donnou, Sářina přehnaná reakce mi dělala starosti a současně mě popouzela.

"Tohle přece přesahuje rámec přátelství," namítal jsem. "Přece nepojedu utahaný o hladu až do Norfolku, aniž bych věděl proč. Já : prostě nepojedu!"

Sára jako když neslyší. Pokračovala v neuspořádaném balení a po tvářích jí vytrvale stékaly slzy.

Kdysi jsme oba měli mnoho přátel, ale teď už nám zbývali jen Petr a Donna, přestože už nebydleli deset kilometrů od nás a nehráli s námi tenis. Všichni naši ostatní přátelé se postupně vytratili nebo se oženili a vdaly a měli děti. Jenom Donna a Petr děti mít nemohli, jako my, jenom Petr a Donna o dětech nemluvili, a proto je Sára snášela.

Před lety Sára s Donnou delší dobu bydlela. Já poznal Petra, až když jsme se se Sárou vzali, ale vycházeli jsme spolu do té míry dobře, že naše přátelství přežilo i stěhování do Norwiche v Norfolku. V poslední době jsme se omezili jen na přání k narozeninám, občasný telefon, ne že bychom se často navštěvovali. Jednou jsme spolu strávili dovolenou na lodi na jednom z kanálů. "Musíme si to zopakovat," říkali jsme si tehdy. Nikdy jsme si to nezopakovali.

"Je Donna nemocná?" zeptal jsem se.

"Není..."

"Tak nikam nejedu."

Slzy se zastavily. Sára vypadala hrozně, červené oči, v ruce pomuchlanou noční košili. Zadívala se na ten zelený obláček, který ji chráníval od chladu na oddělené posteli. Konečně tu hrůzu vyřkla.

"Donnu zatkli."

"Cože... zatkli? Donnu?" To mnou otřáslo. Donna byla tichá, skromná, spořádaná, jako myška. Těžko si představit, že by žena jako ona mohla mít potíže s policií."

"Teď už je doma," pokračovala Sára. "Je... Petr tvrdí... že je na sebevraždu. Prý neví, co s ní dělat." Hlas jí stoupal. "Říká, že nás oba potřebuje, hned... teď. Neví, co si počít. Prý mu nikdo jiný než my nemůže pomoct."

Znovu se dala do pláče. Ať už šlo o cokoli, tohle bylo příliš.

"Dobře. Tak mi pověz, co vlastně Donna provedla," řekl jsem pomalu.

"Šla nakupovat..." Sára se aspoň pokusila hovořit srozumitelně. "A ukradla... ukradla..."

Skočil jsem jí do řeči. "Proboha, to snad zase není taková tragédie, já vím, že to pro ně musí být krajně nepříjemné, ale v obchodech přece krade spousta lidí, proč z toho děláš takové drama?"

"Ty mě neposloucháš..." začala na mne křičet. "Proč sakra neposloucháš? Nech mě domluvit!"

"Já..."

"Donna ukradla dítě!"

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist