Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

HRA NA FANTY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16

Octl jsem se v šeré, dlouhé místnosti, kolem mne řady bílých ležících postav. Já byl také v bílém, jakoby zmáčknutý do cementového sendviče, ze kterého mi vykukovala jen bolavá hlava a v té hlavě bušící parní kladivo.

Postupně jsem si podrobnosti toho zlého snu přebral a dopátral se neveselé skutečnosti. Jsem v nemocničním pokoji, na vícelůžkovém pokoji a po celém těle mám ošklivé pohmožděniny. Dolehla na mne kocovina přímo královských proporcí.

Namáhavě jsem zdvihl ruku a podíval se na hodinky. Za deset minut pět. I ten celkem nenáročný pohyb mě krutě vytrestal. Zase jsem ruku opatrně položil na přikrývku a pokusil se všemu uniknout do spánku.

Nešlo to. Pronásledovalo mě příliš mnoho starostí. Příliš mnoho lidí mi bude klást mnoho otázek. Budu muset pravdu trošku poopravit, fakta trochu přizpůsobit, a na to musím mít jasnou hlavu a ne takovou tepající, vysušenou, bolavou rašelinu.

Pokusil jsem si v duchu přesně zopakovat události předešlé noci. Zbytečně jsem uvažoval, co bych asi v téže situaci udělal, nebýt tak opilý. Vzpomínal jsem otupěle, jak Vjoersteroda a Rosse vytahovali z vody. Jestli ti dva jsou mrtví, a já o tom nepochyboval, pak jsem je zabil! Nejhorší, že mi to je úplně jedno.

Kdykoliv jsem zavřel oči, svět se zase začal otáčet a v hlavě mi hučelo o to víc. Říkal jsem si, že lidé, kteří se alkoholem otravují dobrovolně pro potěšení, musí být blázni.

V šest přišli vzbudit ostatní nemocné a ti pak ničili můj otřesený mozek decibely kašlání, plivání a čištění zubů. K snídani byla dušená ryba a slabý čaj. Poprosil jsem o vodu a něco proti bolesti hlavy. S pochopením jsem zavzpomínal na člověka, který prohlásil, že nemá rád alka-seltzer, osvědčený prostředek proti kocovině, protože je prý příliš hlučný.

V nemocnici měli pojízdné telefony, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, nedostal jsem se k žádnému, až v půl desáté. Nastrkal jsem do aparátu drobné mince a zavolal k Toniovi. Naštěstí jsem ho zastihl v ordinaci. Musel jsem ale donutit jeho tajemnici, aby mu šla říct, kdo volá.

„Tyre! Deo gratias! Kdes proboha byl?“

„Byl jsem si zaplavat. Pak ti všechno povím. Jak je s Elizabeth?“

„Je v pořádku. Včera večer měla velký strach, když ses neobjevoval. Kde vlastně jsi? Proč jsi za ní ještě nepřišel?“

„Já jsem v univerzitní nemocnici. Totiž, budu tu ještě několik hodin. Dovezli mě sem včera večer, ale dohromady mi nic není.“

„A co hlava?“

„Špatná.“

Dal se do smíchu. Roztomilý člověk.

Zavolal jsem do sanatoria a hovořil s Elizabeth. Bylo úplně jasné, jak se jí velice ulevilo, když jsem se ozval, ačkoli jsem z jejího ospalého, líného hlasu usuzoval, že jí pravděpodobně dali něco na uklidnění. Byla skoro příliš vyrovnaná. Ani se mne nezeptala, co se dělo se mnou, když ji Tonio odvezl. Neptala se, kde jsem.

„Zlato, vadilo by ti moc, kdybych tě tak dva dny nechal v sanatoriu? Potřebuju si ještě vyřídit nějaké záležitosti.“

„Vůbec ne, dva dny klidně.“

„Tak brzy na shledanou, zlato.“

„Ano, dobře,“ řekla vzdáleným hlasem. „Dobře.“

Zavěsil jsem. Pak jsem se spojil s Luke-Johnem. Jeho energický hlas rozechvěl sluchátko a vstřelil mi do mozku několik ostrých oštěpů. Vysvětlil jsem mu, že článek do nedělního čísla jsem nemohl napsat, protože jsem včera havaroval s autem. Když jsem poslouchal jeho odpověď, držel jsem sluchátko několik centimetrů od ucha.

„Ta havárie přece byla včera odpoledne!“ hřímal.

„Tohle byla jiná bouračka.“

„Proboha, copak se bez těch bouraček neobejdeš?“

„Podívej se, já ten článek napíšu dnes večer a k tobě s ním zajdu ráno, než pojedu do Heathbury na dostihy. Stačí ti to?“

„Asi mi to stačit musí,“ hudroval, „nestalo se ti doufám nic při té druhé havárii?“ Pochopil jsem, že by ho kladná odpověd rozladila.

„Jen jsem se trochu potloukl.“ Místo komentáře nevlídně zabručel.

„Koukej napsat něco opravdu pořádného, to musí být bomba, aby to zbořilo barák.“

Položil jsem telefon, aby se mi hlava jako bombou neroztrhla. Bolela nesnesitelně a nemilosrdně. Následky Rossovy námahy hrozně bolely, neleželo se mi dobře. Nepříjemné dopoledne se pomalu vleklo. Přišli nějací lidé a ptali se mě, jak se jmenuji a kdo byli ti dva, co se utopili ve voze. Jestli prý znám jejich adresu.

„Ne, neznám.“

„Jak došlo k nehodě?“

„Šofér usnul.“

Dostavil se policejní seržant s úředním notesem a zapsal si nepříliš informativní fakta, která jsem mu o nehodě řekl. Ne, s panem Vjoersterodem jsem se znal jen povrchně. Trval na tom, že mne odveze za manželkou do sanatoria. Šofér zřejmě usnul a vůz sjel ze silnice. Všechno se sběhlo během několika vteřin, nemůžu si to přesně vybavit, také jsem toho večera trochu víc vypil. Pan Vjoersterod mi podal nějaký nástroj, abych rozbil okno, abychom se dostali ven, dělal jsem, co jsem mohl. Je velmi smutné, že se nepodařilo Vjoersteroda a jeho šoféra zachránit. Pak jsem řekl, že člověk, který je z auta vyprostil, by si zasloužil vyznamenání za statečnost. Seržant mi oznámil, že se budu muset dostavit jako svědek k vyšetřování u soudu. Pak odešel.

V poledne mě přišel vyšetřit lékař. Cítil se mnou, viděl, jak jsem bolavý. Poznamenal, zeje zajímavé, jak se lidé mohou potlouct v autě, když auto dělá kotrmelce. Vážně jsem přikyvoval. Pak jsem se zmínil, že bych rád co nejdřív domů.

„Proč ne? Když se na to cítíte?“

Cítil jsem se spíš na příjemné bezvědomí. No co, navlékl jsem si nevyžehlenou, narychlo usušenou košili, ale neoholil jsem se, neučesal, kravatu jsem si neuvázal, protože se mi nechtělo zdvíhat ruce. Doklopýtal jsem ze schodů a požádal vrátného, aby mi zavolal taxík. Taxík mě odvezl do Welbeck Street, byl to jen kousek, a vyložil přede dveřmi Toniova domu. Někdo zřejmě zdvihl šikmou věž z Pisy a postavil ji zase na místo. Nebylo na ní po ničem ani stopy. To se o postiženém rollsu nedalo říct. O mně taky ne.

Tonio si mě pátravě prohlédl, pak mi nabídl křeslo a skleničku.

„Co to je zač?“ zeptal jsem se, když jsem to vypil.

„Nepente. Sherry s opiem.“

„Děláš si legraci.“

Zavrtěl hlavou. „Je to sherry s opiem, neobyčejně užitečná věc. Poslyš, jak často si sem pro to budeš chodit? Jak často to budeš potřebovat?“

„Vůbec ne, už jsem skončil.“

Chtěl slyšet, co se odehrálo poté, co s Elizabeth odjel. Řekl jsem mu prakticky všechno, až na to, že jsem toho šoféra „uspal“ já. Tonio ale nebyl hloupý. Ušklíbl se na mne a myslel si své. Utrousil, že jsem se choval jako opilý idiot.

Pak zašel do ložnice pro moje sako. Trval na tom, že mě i s mou dodávkou doveze až před dům, prý mě Elizabeth potřebuje zdravého

a v pořádku, že by nebylo dobré, kdybych skončil s autem někde ve zdi, a že jsem měl z pekla štěstí, že se mi něco takového nestalo předešlou noc. Nehádal jsem se. Neměl jsem na to. Zavezl dodávku až do garáže a pak šel shánět taxík. Já se pomalu vyhrabal do schodů s pocitem, že se plazím na Matterhorn s nohama z hadrů.

V bytě bylo strašlivé horko. Nechal jsem večer topení zapnuté naplno a paní Woodwardová ho nevypnula. Na stole byl vzkaz: Jste v pořádku? Dala jsem mléko do ledničky. Mám o vás starost. W.

Podíval jsem se na svou postel. Bylo na ní jen prostěradlo. Uvědomil jsem si, že přikrývky a polštáře jsou dole na lehátku v dodávce. Nepřicházelo v úvahu, že bych šel dolů. Ukradl jsem přikrývku a polštář Elizabeth. Na divan jsem hodil růžový pléd, lehl si oblečený, přikryl se a opatrně položil hlavu na chladivý polštář.

Blaho.

Svět se ještě nepřestal točit. Po všech jiných stránkách to taky nebyla žádná velká sláva. V hlavě mi nepřestávalo hučet, jako bych tam měl soukromý magnetofon. Navzdory zázračnému nápoji jsem nepřestával mít pocit, že jsem prošel míchačkou na cement. Ale krása byla v tom, že už jsem nic nemusel; nemusel jsem absolutně nic, jen se ponořit do hlubokého, bezedného, vytouženého spánku...

Sen se zhroutil, když surově začal řinčet telefon. Volala paní Woodwardová. Její lancashirský přízvuk se zvýraznil, když byla rozčilená. Výrazně se jí ulevilo, když zjistila, že je Elizabeth v pořádku.

„Tentokrát není dobře mně,“ vysvětloval jsem, „takže moje žena zůstane asi dva dny v sanatoriu. Prosím vás, ještě mi zavolejte, řeknu vám, kdy se vrátí...“

Položil jsem telefon a vrátil se k pohovce. Po dvou krocích jsem se zarazil, zívl a uvažoval o tom, jestli bych neměl zavolat Victoru Ronceymu, že může přivézt Madge a chlapce domů. Taky mě napadlo, že bych mohl zavolat Willymu Ondroyovi, že už nemusí tak důkladně hlídat. Pak jsem se rozhodl nechat všechno tak jak je. Do dostihu už zbývaly jen dvacet čtyři hodiny. Lepší nic neriskovat. Vjoersterod je sice mrtvý, ale Charlie Boston vesele běhá po světě.

Nepočítal jsem s tím, že by Tiddely Porn vyhrál. Po všem tom trápení měl jen nepatrnou šanci a ta kolika ho přece jen důkladně oslabila. Charlie Boston na tom stejně vydělá, úplně stejně, jako kdyby mu vyšly všechny jeho plány a on se ke koni dostal a nějak ho poškodil.

Vrátil jsem se k telefonu. Chvíli jsem se bavil se slečnou z informací. Pak jsem zavolal na výzvu do Birminghamu,

„Pan Boston?“

„Ano.“

„Tady James Tyrone.“

Na druhém konci telefonu znělo hlasité ticho, přerušované těžkým oddechováním.

„Pane Bostone, jaký kurs ted nabízíte na Tiddely Porna?“

Žádná odpověď, jen cosi mezi zavrčením a zabručením.

„Ten kůň poběží,“ dodal jsem.

„To si myslíte vy!“ vyštěkl vztekle. Byl to hrubý, nerudný, zlostný člověk.

„Na Vjoersteroda a Rosse se nespoléhejte,“ vysvětloval jsem trpělivě. „Ti se vám už neozvou. Chudáci, jsou oba po smrti.“

Zavěsil jsem, než stačil nějak zareagovat. Nabral jsem dostatek sil k tomu, abych si svlékl sako. Dopotácel jsem se k pohovce, kde na mě čekala vlídná propast spánku. Chvátal jsem jí do náruče.

Po nějaké době jsem se probudil. Měl jsem strašnou žízeň, jazyk suchý, drsný, určitě dozelena. Toniův lék přestal účinkovat. Bolela mě ramena a záda, vytrvale a protivně. Každá bolest je protivná. Byla tma. Podíval jsem se na fosforeskující hodinky. Čtyři hodiny, skoro přesně. Spal jsem dvanáct hodin.

Zívl jsem. Uvědomil jsem si, že už nemám mozek jako vyvařený a v tu chvíli jsem si také zděšeně uvědomil, že jsem nenapsal článek do Blaze. Rozsvítil jsem, napil se Toniova zázračného roztoku, počkal, až zabere, došel si pro blok a pro tužku a šálek černé kávy. Natřepal jsem polštáře a nastlal je pěkně vysoko, vlezl znovu do postele, opřel se v polosedě a sepsal pro Luke-Johna tu kýženou bombu, co zboří barák.

„Právní oddělení se z toho zjeví,“ řekl.

„Jak už jsem se zmínil, člověk, který to celé vymyslel a organizoval, tento týden zemřel a pro urážku na cti mohou žalovat jen živí. Mrtví žalovat nemohou, ani nemohou být žalováni. Mrtvého taky nikdo nemůže stíhat nebo soudit. Aspoň ne na zemi. Takže nic z toho, co ti dva provedli a prováděli, nemůže být sub judice. Jasné?“

„Prosím tě, nebudeš mi tu přece dělat redakční kázání, já se podle něho řídil, když ty jsi ještě čural do plínek.“ Vzal můj rukopis do prstů, jako by pálil.

„Vyděšení majitelé smějí vylézt ze svých úkrytů,“ recitoval hlasitě. „Vláda teroru skončila a aféra odhlášených favoritů je konečně odhalena.“

Derry zdvihl hlavu a poslouchal. Ušklíbl se na mne. „Náš ostrostře-lec se zase postavil ke kanónu, co?“ řekl.

„Život by byl nudný.“

„Jak pro koho.“

Luke-John se na mne pátravě zadíval. „Vypadáš spíš jako terč. Předpokládám, že ty kruhy pod očima máš z těch včerejších bouraček.“ Přejel palcem po rukopisu. „Toho nejmenovaného padoucha sis vymyslel, nebo někdo takový opravdu existoval?'Pokud existoval, kdo to byl?“

Když mu to nepovím, spočítá si to Mike de Jong od konkurence a vyjede s doplňujícím článkem, jistě si všechno domyslí. To by mi ovšem Luke-John nikdy neodpustil. Ostatně není důvod, proč bych se s tím tajil.

„Byl to Jihoafričan a jmenoval se Vjoersterod. Zahynul včera večer při té druhé havárii.“

Doslova otevřeli ústa úžasem.

„To je... dynamit!“ hlesl Derry.

Vyprávěl jsem jim, jak to všechno bylo. Vynechal jsem pouze Gail a Rossův obušek. O výhrůžkách namířených proti Elizabeth jsem jim řekl. O opilé jízdě autem a o tom, jak jsem Rossovi zakryl oči, jsem se nezmínil. Mluvil jsem stručně a věcně, předložil jsem holá fakta a vynechal modřiny.

Luke-John se nad mým vyprávěním zamyslel a pak si znovu přečetl článek.

„Teď, když vím, co všechno jsi vypustil, připadá mi to slabé jako čajíček. Ale myslím si, že to takhle stačí. Účel to splní, všichni se dozvědí, že teror pominul a že klidně zase mohou bez rizika předběžně sázet, a to výhradně díky vyšetřování, vedenému naší redakcí. O to nám přece šlo.“

„Kupte si fí/aze-mstitele, specialitou šéfa kuchyně je likvidace zločinů.“

Luke-John si na takové nejapné žerování nepotrpěl. Zpražil Derryho jediným pohledem. Požádal jsem Luke-Johna, jestli by nemohl zavolat jednomu ze svých přátel, vlivnému bookmakerovi, a zeptat se ho, kolik se teď nabízí na Tiddely Porna pro Lamplighter. Luke-John nadzdvihl obočí, ale šel a bez komentáře mi vyhověl. Položil příslušnou otázku a pak napjatě poslouchal odpověď.. Když skončil hovor, tiše hvízdl a přejel si rukou krk.

„Prý se z hlavní kanceláře Charlieho Bostona v Birminghamu pokoušejí odložit na Tiddely Porna asi tak padesát tisíc, prý se o to

snaží od včerejšího odpoledne. Všichni v tom samozřejmě čují nějakou čertovinu díky tvým článkům a díky opatřením, která redakce, pokud jde o Tiddely Poma, provedla. Ted jsou všichni bookmakeři v recesi, nevědí, jak se mají zachovat, zatím sázky od Bostona přijaly jen asi dvě velké firmy.“

„Když se Bostonovi nepodaří odložit a Tiddely Porn vyhraje, bude na mizině. Kdyby naopak Tiddely Porn nevyhrál, získá nejen svůj podíl, ale připadly by mu všechny peníze, které měl dát Vjoers-terodovi, takže by na tom byl dokonce lip, než kdybychom se do celé věci nepletli,“ uvažoval jsem nahlas. „Když se mu podaří odložit a Tiddely Porn vyhraje, bude spokojený. Kdyby Tiddely Porn nevyhrál, bude Boston zuřit, že zahodil všechno, pro co se dopouštěl zločinů.“

„To je delikátní problém,“ pronesl Derry moudře, „dalo by se říct, že je to výstavní dilema.“

„Myslíš, že ví o té kolice?“ zeptal se Luke-John.

Když jsme si to promyslili a probrali, došli jsme ke společnému závěru, že o ní nejspíš neví. Luke-John zavolal svému příteli bookma-kerovi ještě jednou a doporučil mu, aby od Bostona vzal tolik, kolik může.

„A teď se stane to, že všichni ostatní koně upadnou a Tiddely Pom vyhraje,“ řekl Luke-John zasmušile, když položil telefon.

Jel jsem společně s Derrym dostihovým vlakem do Heahtbury. Počasí se k vedení závodiště a patronům dostihu zachovalo ušlechtile, byl mrazivý, slunný, jasný den, krásné prosincové ráno. Derry prohlásil, že takové počasí určitě přiláká hodně publika a že si myslí, že vyhraje Zig Zag. Já prý vypadám špatně. Řekl jsem mu, že mi je na každý pád mnohem lip než předešlý den. Dojeli jsme k cíli v atmosféře vzájemné klidné tolerance a já uvažoval o tom, proč vlastně náš vztah nikdy nevyzrál ve skutečné přátelství.

Ve svém prvním tvrzení jsem se nemýlil. Závodiště praskalo ve švech. Zašel jsem ze všeho nejdřív za Willym Ondroyem do jeho kanceláře vedle vážnice. Čekala tam na něho spousta lidí, ale Willy mě přes ty davy zahlédl a kývl na mne.

„Poslyšte,“ řekl, když jsem se k němu prodral. „Ten váš prokletý kůň mi dal co proto... a Victor Roncey je pěkný číslo, to vám řeknu, už ho mám až po krk.“

„Co vyvedl?“

„Přijel dnes ráno v deset a chystal se, jak všechny seřve, když sem

kůň nedorazí do dvanácti, přesně na minutu. Jak zjistil, že už u nás kůň dávno je, stejně všechny seřval, že jsme ho o tom měli informovat.“

„Není s ním snadné pořízení, to uznávám.“

„Počkejte, to zdaleka není všechno. Asi v osm hodin mi volá strážný u brány, že se nějaký chlap chce dostat dovnitř ke stájím. Nabízel strážnému úplatek, pak nabídku zdvojnásobil, a když se strážný chvilku hádal s jedním stájníkem, pokusil se ten chlap kolem něho proklouznout. Tak jsem tam rychle z domova zaskočil, abych zjistil, co se děje, a ten chlap, takový menší, zavalitější, právě chodil kolem zadního plotu a hledal, kudy by se dostal dovnitř. Tak jsem ho vzal za límec a dovedl ke strážnému a ten potvrdil, že je to týž člověk, co ho chtěl podplatit. Zeptal jsem se chlapa, co vlastně chce. Odmítal mi to říct, že prý se nedopustil žádného zločinu. Nedalo se s tím nic dělat.“

„Skoda.“

„Počkejte ještě. Přišel tam náš správce, přesně ve chvíli, kdy se ten chlap chystal k odchodu. Správce se mě ptal: Co tady dělá Charlie Boston?“

„Cože?“

„Právě. Já si hned myslel, že vás to bude zajímat. Pokud ale šel po Tiddely Pomovi, počínal si dost nešikovně.“

„Nemyslí, nemá mozek.“

Vyčítavě se na mě zadíval. „Jestli ale Tiddely Pomovi nehrozilo nic jiného než pan Charlie Boston, pak si myslím, že jste to všechno trochu dramatizoval, nemyslíte?“

„Přečtěte si napínavé pokračování dramatu v nejbližším vydání Blaze“

Zasmál se a otočil se k netrpělivým čekatelům před kanceláří. Loudal jsem se do padoku a uvažoval o Charliem Bostonovi a jeho marném pokusu dostat se ke koni. Charlie Boston, člověk, který myslel pěstmi. Myslel také pěstmi jiných. Ted měl své hochy mimo provoz. Vjoersterod a Ross byli mrtví; Boston byl nahý a zranitelný jako otevřená ústřice.

V zoufalství jsou lidé schopni všeho. Pokud se snažil odložit padesát tisíc, znamená to, že mu hrozila ztráta nejmíň desetinásobku, tedy skoro půl miliónu, kdyby Tiddely Pom vyhrál. Fiasko mohutných proporcí. Taková situace dokáže v člověku vystupňovat paniku a bezhlavé počínání k neracionálním hodnotám, jak se blíží hodina rozhodujícího dostihu.

Došel jsem k názoru, že by se měl také trochu starat Roncey. Vydal jsem se mezi davy, abych ho vyhledal. Šel jsem kolem rohu a rozhlí-

žel se do všech stran, takže jsem málem vrazil do osoby postávající před tabulí Výsledky ostatních dostihů. Začal jsem se zdvořile omlouvat a v tu chvíli jsem si teprve uvědomil, kdo to je. Gail.

Viděl jsem, jak se jí rozzářily oči a pak znejistěly. Asi jsem se zatvářil podobně. To náhlé setkání ji nejspíš šokovalo, stejně jako mne. Když jsem se ale nad tím zamyslel, bylo přece logické, že se na závodišti objeví, když běží kůň jejího strýce.

„Tak co, Tyre?“ řekla váhavě. Zdaleka si nepočínala tak sebejistě jako jindy.

„To je překvapení, to je překvapení,“ zažertoval jsem, i když mi do žertu nebylo.

„Předpokládala jsem, že se tu nejspíš uvidíme,“ řekla. Slunce se jí lesklo v hladkých černých vlasech a pozlatilo jí hebkou bronzovou pleť. Ústa, která jsem líbal, byla lákavě růžová. Tělo, které jsem laskal, měla zakryté tyrkysovým pláštěm. Před týdnem, říkal jsem si otupěle, před pouhým týdnem jsme se milovali.

„Je tu Harry se Sárou?“ zeptal jsem se konverzačně. Společenské řeči. Je třeba zakrýt ránu, která se ještě ani nezačala hojit. Neměl jsem právo být raněný. Moje chyba, nemám právo si stěžovat.

„Jsou v baru,“ odpověděla.

„Chceš se něčeho napít?“

Zavrtěla hlavou. „Ne... Já bych ti jen chtěla vysvětlit... vidím, že všechno víš... musím ti vysvětlit...“

„Není třeba. Nechceš jít na kávu?“

„Prosím tě, vyslechni mě!“

Cítil jsem, jak mi tuhnou všechny svaly v těle včetně obličeje. S velkou námahou jsem se snažil uvolnit.

„Dobře.“

„Chystá se... chci říct... rozvede se s tebou?“

„Ne.“

„Ach...“ dlouze vzdychla. „Pak promiň, jestli jsem ti způsobila nepříjemnosti. Proč tě ale nechala sledovat, když se s tebou nechce dát rozvést?“

Vytřeštěně jsem se na ni zadíval. Rána se v tu chvíli začala hojit.

„Co je?“ zeptala se.

Zhluboka jsem se nadechl. „Pověz mi, co se stalo, když jsem tehdy od tebe odešel, vyprávěj mi o tom člověku, který mě sledoval.“

„Oslovil mě, když jsem vyšla z hotelu.“

„Jak vypadal?“

„Nevyznala jsem se v něm, chci říct, vypadal... jaksi... vypadal velmi civilizovaně, nóbl, nevypadal na soukromého detektiva. Měl na sobě šaty šité na míru, nažloutlou pleť a nějaký cizí přízvuk. Vyšší postavy. Tak čtyřicátník.“

„Co ti řekl?“

„Že se tvá paní s tebou chce rozvést a on na tom pracuje. Požádal mě o konkrétní důkaz nevěry.“

„Chtěl na tobě účet z hotelu?“

Přikývla. Do očí se mi nepodívala. „Řekla jsem mu, že jsem ochotná jít do recepce a o účet požádat.“

„Proč, Gail?“

Neodpověděla.

„Zaplatil ti za tu službu?“

„Panebože, Tyre, proč by nezaplatil? Já ty peníze potřebuju. Byli jsme spolu jen třikrát a ty mi nemáš co vyčítat, žiješ se svou ženou jenom pro peníze.“

„Dobře. Kolik?“

„Nabídl mi padesát liber. Když jsem si navykla na myšlenku, že je opravdu ochotný platit, namítla jsem, že se asi zbláznil, když je tvá paní natolik bohatá, že snad za svobodu může zaplatit víc.“

„Co bylo dál?“

„Řekl... když mu sdělím dostatek průkazných skutečností, bude ochotný náležitě zvýšit nabízenou částku.“ Odmlčela se. Vzpurně i se studem řekla: „Nakonec mi nabídl tisíc liber.“

Zatajil se mi dech. Pak jsem se dal do smíchu.

„Copak ti tvá žena tohle neřekla?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Poslyš, ten člověk přece nemohl při sobě mít tolik peněz v hotovosti, napsal ti šek?“

„Ne. Dali jsme si schůzku před školou, přinesl mi ty peníze v hnědé tašce. Krásné, zbrusu nové bankovky, pěkně rozdělené do balíčků. Dala jsem mu ten hotelový účet a řekla jsem mu všechno... všechno, co bylo.“

„To vím.“

„Jak to, že tvá žena byla ochotná dát tolik peněz, když se s tebou nakonec nechce rozvést?“ Když jsem neodpovídal, pokračovala. „Nešlo mi skutečně jen o ty peníze. Říkala jsem si, když se chce rozvést, tak nakonec proč jí v tom bránit? Tys prohlásil, že ji nikdy neopustíš, ale kdyby ona jaksi opustila tebe, pak bys byl opravdu volný a mohli bychom spolu strávit víc času než jen párkrát o nedělích.

Možná že jednoho dne ironii téhle situace ocením, říkal jsem si.

„Ty peníze jsi neměla od mé ženy, ale od toho chlapa, to byly jeho peníze. Nešlo mu o důkaz nevěry, šlo mu o to, aby mne mohl vydírat.“

„Ne! Panebože! Ach ne! Tyre... to je mi hrozně líto, odpusť.“ Náhle sejí rozšířily oči. „Ty sis musel myslet... určitě sis myslel... že jsem tě prodala!“

„Obávám se, že ano,“ řekl jsem omluvně. „Mělo mě to napadnout, že to musí být jinak.“

„V tom případě jsme si kvit.“ V okamžiku se jí vrátila obvyklá sebejistota. Se zájmem, ale bez velké lítosti se zeptala: „Kolik od tebe chtěl?“

„Nechtěl peníze, chtěl, abych psal články do Blaze podle jeho přání, každý týden.“

„Prosím tě, to je nevídané. Tos mu ale mohl snadno vyhovět, ne?“

„Ty bys byla ochotná navrhovat šaty podle diktátu?“

„Ne.“

„Tak vidíš. Ne. Takže jsem ženě všechno řekl. Nic jiného mi nezbývalo.“

„Co... co ona na to?“

„Byla smutná,“ řekl jsem krátce. „Slíbil jsem, že už se s tebou nese-jdu. Rozvod nebude.“

Pokrčila rameny. „Takže tím to končí.“

Zadíval jsem se doprázdna. Tím to končí... krutě se mi nechtělo se s tím smířit. Musel jsem se s tím smířit. Zítra je neděle a já bych mohl mít volno. Ze všeho na světě bych si nejvíc přál být s ní, cítit její hebkou kůži, držet ji těsně v náručí, v šeru...

Řekla zamyšleně: „Takže ten člověk byl vyděrač... proto se mi zdál tak nepříjemný, ted to chápu.“

„Byl nepříjemný? Většinou se choval velice zdvořile.“

„Se mnou mluvil, jako kdybych byla hmyz. Nebýt těch peněz, tak jsem takové jednání nestrpěla.“

„Chudinko Gail,“ řekl jsem soucitně. „Ten člověk byl z Jihoafrické republiky.“

Pochopila. V očích jí zaplál vztek. „Tak proto! Afrikánec jeden odporný. Lituju, že jsem se s ním vůbe bavila...“

„Už na to nemysli,“ utěšoval jsem ji. „Buď ráda, žes ho stála tolik peněz.“

Uklidnila se. Dala se do smíchu. „Víš, já v životě nebyla v Africe, já ten přízvuk nepoznala, tohle mě ve snu nenapadlo. To jsem husa co?“

Přišel nějaký člověk v kostkovaném tvídovém obleku a požádal

nás, abychom poodstoupili, že si chce přečíst vývěsku za našimi zády. Odešli jsme o několik kroků dál a znovu se zastavili.

„Snad tě někdy uvidím na dostizích,“ řekla.

„Možná.“

Zadívala se mi pozorně do obličeje. „Prosím tě, když na tom jsi takhle... proč, proč od ní neodejdeš?“

„Nemůžu.“

„Mohli bychom přece... přece chceš být se mnou, vím to. A peníze taky nejsou všechno!“

Trpce jsem se usmál. Nejsem jí lhostejný, má ke mně hlubší vztah, když je schopná říct to, co řekla.

„Však se někde setkáme,“ opakoval jsem otupěle. „Na dostizích.“