Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

HORKÉ PENÍZE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

Malcolm vybuchl vztekle: "Ty jsi ale drzý." Pak po krátké odmlce řekl: "Proč myslíš, že mi to nemyslí? Přece bylo nezbytné, abych napsal novou poslední vůli."

"Představ si, že bys umřel, mně že bys o té poslední vůli neřekl, ani nikomu jinému, jak by se asi tak našla?"

"Jo tak." Na chvíli se zasmušil, ale pak se mu zase tvář vyjasnila. "No přece ten právník by ji předložil, ne?"

"Ano, pokud by tě opravdu znal z doslechu, pokud by tušil, o jaké částky se jedná, pokud by se dozvěděl, že jsi umřel, pokud by byl spolehlivý a zodpovědný a pokud by věděl, s kým se ve věci má spojit. Kdyby byl líný, tak by to možná nechal plavat, není ničím vázaný. Za měsíc, pokud ses před ním nechvástal se svým bohatstvím, by už vůbec nevěděl, že má tvou poslední vůli ve svých spisech."

"Prosím tě, jak to, že o tom tolik víš?"

"Protože Joyce pracovala několik let pro občanskou poradnu, nevzpomínáš si? Takže jsem vyslechl spoustu nehezkých historek o hádajících se rodinách, kde nikdo nevěděl, kde najít poslední vůli, o které všichni věděli, že zaručeně existuje. Taky jsem vyslechl spoustu nehezkých historek o členech rodiny, kteří věděli, kde poslední vůle je a pečlivě ji spálili, než ji najde kdokoliv jiný, pokud se jim nelíbil obsah."

"No, proto jsem ji právě svěřil tomu právníkovi," vysvětloval Malcolm, "přesné z toho důvodu."

Došli jsme na konec pole, zastavili se a pak jsme se zvolna obrátili na zpáteční cestu.

"Co tedy mám dělat?" ptal se Malcolm. "Napadá tě něco?"

"Ano, pošli to na státní notářství v Somerset House."

"Jak?"

"Joyce mi to jednou vysvětlovala. To dáš poslední vůli do takové zvláštní obálky, kterou ti pošlou, pokud o to požádáš, a pak tu obálku doneseš nebo pošleš do centrálního úřadu státního notářství. Tam tu poslední vůli zaregistrují a uloží. Když někdo umře a jakýkoliv právník kdekoliv požádá o výpis z evidence centrální úřad notářský, musí se v centrále ta poslední vůle najít. Vždycky se také najde. Pokud je tam tedy poslední vůle příslušné osoby v evidenci, tak se ta obálka, co jsi jim poslal, otevře a platnost poslední vůle je automaticky ověřena."

Chvíli uvažoval. "Chceš říct, že kdybych si registroval poslední vůli na tom státním notářství a kdybych si to potom rozmyslel a napsal jinou poslední vůli, tak by ta jiná, ta nová, nebyla k ničemu?"

"Ano, musel bys napřed vyzvednout tu starou, evidovanou a pak nechat zaregistrovat tu novou. Jinak by platila automaticky ta stará, ta z notářství."

"No nazdar, o tomhle já neměl ani tušení." "Joyce říkala, že o tom většinou lidé nevědí. Kdyby si své poslední vůle nechali zaregistrovat, už by tolik neriskovali, že se je bude někdo snažit přinutit testament změnit, až už budou staří, až jim to nebude myslet, nebo budou zastrašení anebo na smrtelné posteli. Poslední vůle vynucené za podobných okolností jsou potom neplatné."

"Víš, já jsem se kdysi Joyce poškleboval, ale teď vidím, že i to je k něčemu," povzdechl si. Občanská poradna, kde pracovaly samé vědomostmi vyzbrojené dámy podobné naši Joyce, dokázala člověku poradit jak žít od kolébky až ke hrobu, od oltáře až k rozvodovému soudci, od příspěvku na děti až k příspěvku ve stáří. "Já jsem její vyprávění nikdy moc pozorně neposlouchal, ale vzala mě několikrát s sebou do poradny a něco mi přece jen v hlavě zůstalo. Nechal jsem si tady kopii té nové poslední vůle, ukážu ti ji, až dojdeme domů."

"To nemusíš."

"Ale radši ano, ať to vidíš."

Nehádal jsem se. Zapískal jsem na psy, ti se neochotně odpoutali od potoka a všichni jsme se zvolna společně vrátili branou do zahrady. Požádal jsem Malcolma, aby počkal venku, než zkontroluji dům.

Zatvářil se překvapeně. "Vždyť jsme přece venku byli jen půl hodiny a bylo zamčeno."

"Ano, jenže ty chodíš touhle dobou ven na půl hodiny vždycky a řekni mi, kolik členů rodiny má klíče od domu."

Mlčel. Všichni členové rodiny, kteří kdy v domě žili, si mohli nechat klíče. Až do té chvíle jsme nikdy nepocítili potřebu vyměnit zámky.

"Takže počkáš, ano?" zeptal jsem se a otec smutně přikývl.

Kuchyňské dveře byly zamčené. Odemkl jsem si a prošel celý dům. Všude bylo ticho, nikde nic a dveře, které jsem úmyslně nechal otevřené v určitém úhlu, byly přesně tak, jak jsem je zanechal.

Zavolal jsem na Malcolma. Přišel za mnou do kuchyně a začal psům chystat krmení. "Prosím tě, to chceš takhle kontrolovat pokaždé?" zeptal se, jako kdyby se mu to moc nelíbilo.

"Ano, dokud nenecháš vyměnit zámky."

To se mu také nelíbilo, ale nelibost projevil jenom tím, že se zamračil a že jaksi vložil více energie do přípravy psí večeře, když ji vyškrabával z konzervy.

"Dej psům vodu," nařídil mi podrážděně a já mlčky poslechl.

"Není tak snadné vyměnit zámky," řekl. "Jak sis všiml, jsou všechny dózické, zasazené do dveří, a klíč od hlavního vchodu je už pomalu starožitnost."

Klíče od hlavního vchodu byly šest palců dlouhé, zdobené, a existovaly, pokud mi bylo známo, pouze ve třech exemplářích.

"Dobře, takže necháme hlavní vchod na závoru, klíče od hlavního vchodu dáme do sejfu a tenhle zámek měnit nebudeme."

To otce trochu upokojilo. Postavil na zem misky pro psy, umyl si ruce a prohlásil, že je nejvyšší čas se něčeho napít. Zavřel jsem dveře na zahradu na závoru a pak jsem za ním vykročil do jeho pracovny. Nalil skotskou do dvou skleniček a zeptal se, jestli hodlám tu svou znesvětit ledem. Oznámil jsem mu, že ano a že si pro led do kuchyně dojdu. Když jsem se vrátil, četl si nějaké papíry, co zřejmě vyndal z otevřené aktovky.

"Tady to je, tady je má poslední vůle," řekl a podal mi ji.

Uvědomil jsem si, že poslední vůli musel napsat předtím, než mi zatelefonoval, abychom se konečně smířili. Proto jsem také očekával, že se v té poslední vůli asi neobjevím, ale to jsem otci křivdil. Seděl jsem v křesle, upíjel whisky a pročítal všechny menší odkazy lidem jako byl Arthur Bellbrook a pak všelijaká ta právnická zaříkání, až jsem se konečně dočetl normální srozumitelné řeči.

"Jedné každé ze svých tří bývalých žen, to jest Vivien, Joyce a Alicii odkazuji část pěti set tisíc liber.

Můj syn Robin je finančně zabezpečený, proto si přeji, aby zůstatek mého majetku byl rozdělen rovnými díly mým dětem Donaldovi, Lucy, Thomasovi, Gervasovi, Ianovi, Ferdinandovi a Sereně, a to rovným dílem."

Pak následoval dlouhý odstavec s různými kličkami a podmínkami, jako v případě, že některé z mých dětí zemře dříve než já, a jak podíly takových dětí mají přecházet na vnoučata. Poslední vůle končila dvěma krátkými větami. "Svému synu Ianovi odkazuji tenký drát, ležící na mém psacím stole. Můj syn ví, k čemu drát slouží."

To mě nejen překvapilo, ale dojalo víc, než bych byl očekával a než bych dokázal říct. Vzhlédl jsem od poslední stránky a viděl jsem, jak se Malcolmovi usmívají oči a jak se nakonec směje nahlas.

"Ten právník považoval tu poslední větu přímo za nemravnou. Prý se takové věci do poslední vůle nepíšou."

Dal jsem se do smíchu. "Já jsem myslel, že se v tvé poslední vůli vůbec nenajdu."

Pokrčil rameny: "V žádném případě bych tě nebyl vynechal. Já už dlouho litoval, že jsem tě tehdy... praštil... a vůbec."

"Já to nejspíš zasluhoval."

"Ano, tehdy ano."

Nalistoval jsem si znovu začátek celého dokumentu a přečetl si ještě jednou jeden z úvodních odstavců. V onom odstavci mě jmenoval vykonavatelem své poslední vůle, přestože jsem byl až jeho páté dítě.

"Proč zrovna já?" zeptal jsem se.

"Ty to odmítáš?"

"Ne, já se cítím poctěný."

"Ten právník říkal, že mám určit někoho, komu důvěřuji. No a tak to padlo na tebe," pousmál se.

Natáhl ruku a vzal z psacího stolu kožený válec s pery a tužkami. Vytáhl drát asi deset palců dlouhý a silný asi jako drát, jímž v květinářstvích zpevňují stonky květin.

"Kdyby se náhodou tenhle drát ztratil," řekl Malcolm, "najdi si jiný."

"Dobře, v pořádku."

Přikývl, vrátil drát do koženého válce a válec postavil na psací stůl.

"Až si tě jednou smrtka vezme," řekl jsem, "tak třeba bude cena zlata až u stropu a v té skrýši nebude nic než mrtví pavouci."

"Ano, to se může stát."

Najednou jsem cítil, že k sobě máme blíž než kdykoliv předtím, od té doby, co se mi telefonicky ozval. Doufal jsem, že potrvá mnoho let, než budu muset skutečně vystoupit v roli vykonavatele jeho závěti.

"Gervase přišel s návrhem, že bys něco ze svých peněz měl jaksi už teď rozdat, že bys taky trochu ušetřil na daních," zmínil jsem se.

"Ale nepovídej! A co ty si o tom myslíš?"

"Já si myslím, že kdybys ty peníze dal členům rodiny místo toho, že je dáváš na stipendia, filmovým společnostem a tak dále, že by ti to možná zachránilo život."

Modré oči se mu doširoka otevřely. "Ale to je nemorální úvaha."

"Pragmatická."

"Budu o tom přemýšlet."

Večeřeli jsme kaviár, ale už nás to nijak netěšilo. "Zítra si dáme čočku," prohlásil Malcolm. "Viděl jsem ji ve spíži."

 

Následující dva dny jsme bez zvláštních příhod strávili v domě a chovali se opatrně a obezřetně. Nic, co by naši obezřetnost vyžadovalo, jsme však nezaznamenali. V úterý navečer jsme se šli projít se psy poté, co Arthur Bellbrook odešel domů. Šli jsme kolem kuchyňské zdi, až jsme se zastavili před mou tajnou skrýší.

Před dvířky stály na stráži v hojném množství kopřivy. Malcolm se na ně zadíval. "Ten prokletý plevel dokáže narůst ze dne na den." Přetáhl jsem si ponožky přes okraj kalhot a vrhl se na protivníka. Udupal jsem prostoru před dolním okrajem dvířek a pak jsem, samozřejmě že s mírně spálenými prsty, vzal za dřevěný trámek dole u paty zdi a s trochou námahy se mi ho podařilo vytáhnout. Malcolm se předklonil a podal mi kousek drátu. Přihlížel, jak hledám téměř neviditelnou dírku, jak drát proniká tenkým tunýlkem v cementu a jak začne fungovat vnitřní speciální závora, hladce a krásně, úplně stejně lehce jako před lety, když jsem ji instaloval. Drát vystrčil kovovou tyčinku ze západky, čímž se otevřela závora na péro.

"Naolejoval jsem to," vysvětloval Malcolm. "Když jsem to zkoušel poprvé, bylo to zarezlé až hrůza."

Zatlačil jsem na okraj těžkých, úzkých dvířek a ta se pomalu otevřela dovnitř. Okraje přizpůsobené tak, aby zapadaly, se odpoutaly od sousedních cihel s mírným skřípěním, ale nikde se ani kousek neodlomil.

"Udělals to dobře. Ten cement je dobrý."

"No, jak namíchat cement, tos mi poradil ty, nevzpomínáš si?"

Vlezl jsem do malé, cihlami obezděné prostory, sotva čtyři stopy široké a osm stop dlouhé, zužující se od širšího konce ke dvířkům, zasazeným v jedné z dlouhých stran. U širšího konce byly až tak do výše pasu dřevěné bedny, podobné těm, v nichž se skladuje víno. Před nimi byly dvě veliké lepenkové krabice, nahoře křížem krážem pečlivě zalepené. Popolezl jsem dál a pokusil se otevřít jednu z dřevěných beden, ale ty byly pevně zatlučené hřebíky. Vycouval jsem zpátky a vykoukl z dvířek.

"Zlato je vzadu, poklady vpředu," řekl Malcolm a zvídavě se na mne díval.

"Já ti věřím."

Vzduch v malé prostoře byl lehce cítit plísní. Jak jsem řekl Arthura Bellbrookovi, opravdu tam nebylo větrání a taky tam nebylo nic, co by absorbovalo vlhkost. Zevnitř jsem nasadil tyčinku do závory, protože jinak by se celý mechanismus neuzavřel, a vylezl jsem ven. Díky tomu, že jsem celý projekt vymyslel jako kluk, musel jsem jako dospělý lézt po kolenou, abych mohl dveře pořádně dovřít. Znamenalo to vzít vkleče dvířka zespodu za poslední cihly a pořádně tlačit. Dvířka a zeď do sebe zapadly naprosto přesně a zevnitř bylo slyšet, jak zapadla závora. Dřevěný trámek jsem zastrčil zase na místo, pořádně jsem ho tam vkopl a pokusil se povzbudit kopřivy, aby se zase vzpamatovaly a zdvihly.

"Nic se neboj, ty budou ráno jako rybičky. Proklatý bejlí."

"Poslyš, ty papírové škatule jsou příliš velké, ty přece nemohly těmi dvířky projít," namítl jsem a třel si od kopřiv spálené ruce a zápěstí.

"No jasně, ty jsem tam dopravil prázdné, složené naplocho a teprve uvnitř jsem je skládal a plnil."

"Teď bys ty věci zase mohl vytáhnout, ne?"

Po chvilkové odmlce řekl: "Já radši počkám. Tak, jak se věci mají, bude lepší, když to všechno zůstane tam, kde to je."

Přikývl jsem.

Zapískal na psy a šli jsme dál. Předtím jsme uzavřeli mlčenlivou dohodu, že se o strachu z členů vlastní rodiny mluvit nebude, ale ten strach nás obklopoval stejně jako smutek.

Když jsme se vraceli z procházky po poli, Malcolm bez jediného slova čekal před domem, dokud všechno nezkontroluji, a když jsem mu ohlásil, že je všechno v pořádku, šel a začal krmit psy.

Ani jeden, ani druhý jsme nemluvili o tom, jak dlouho vlastně tenhle bezpečnostní obřad budeme zachovávat. Poslední hlášení Normana Westa bylo stejně neprokazatelné jako první. Ve středu večer, když jsem to všechno dal dohromady, získal jsem vskutku velmi chudé výsledky.

 

DONALD: V Golf klubu. Nepamatuje si přesné údaje.

HELENA: Byla doma a vyráběla nějaké upomínkové předměty.

LUCY: Četla si, šla na procházku, psala, přemýšlela.

EDWIN: Dělal něco v domácnosti, šel nakupovat a pak šel do veřejné knihovny.

THOMAS: Sháněl si nové místo, trápilo ho bolení hlavy.

BERENICE: Byla doma, starala se o děti. Při vyšetřování špatně spolupracuje.

GERVASE: Jel do Londýna vlakem, byl v kanceláři, vracel se domů pozdě.

URSULA: Starala se o své dcerky. Není šťastná.

FERDINAND: Byl na kursu pro statistiky, nemůže to doložit.

DEBS: Prokazatelně pracovala jako fotomodelka v době newmarketských dražeb.

SERENA: Ráno a večer učí aerobic, odpoledne nakupuje různé textilie.

VIVIEN: Popelila se doma, na nic se nepamatuje.

ALICIA: Pravděpodobně totéž, nespolupracuje.

JOYCE: Hrála bridge.

 

Jediný závěr, ke kterému bylo možno dojít, byl, že si nikdo z členů rodiny nenamáhal vymyslet pořádné alibi na inkriminovanou dobu. Skutečné neotřesitelné alibi měla jedině Debs. Té to mohli bezpečně potvrdit cizí lidé. Všichni ostatní se všelijak pohybovali, nevěděli, kdy odešli, kdy přišli, prostě si počínali jako normální nevinní lidé.

V blízkosti domu Quantum, do vzdálenosti jedné hodiny jízdy vozem, bydlela jenom Joyce a já. Ostatní jako kdyby se

domluvili, zapustili kořeny v kruhu kolem rodného domu, jako semena rozvátá větrem. Donald bydlel v Henley, Gervase v Maidenheadu u Readingu, Lucy poblíž Marlow, Ferdinand ve Wokinghamu, Serena v Bracknellu, Vivien v Twyfordu a Alicia poblíž Windsoru.

Všimla si toho i policie, když vyšetřovala Moiřinu vraždu. Kontrolovali tehdy všechny školní autobusy a jiná spojení, jízdní řády, až se jim z toho musela točit hlava. Očividně nenachytali nikoho při lži, ale to v takové rodině jako byla naše, kde měli všichni veliký cvik v lehkém odvádění od pravdy, nic nedokazovalo. Faktem zůstávalo, že kdokoliv z našich mohl dojet do Quantumu a bez povšimnutí se vrátit.

Ve středu jsem strávil velkou část dne v Moiřině skleníku. Chodil jsem tam kolem dokola a přemýšlel o její smrti. Na skleník z domu nebylo vidět, jak už mě upozornil Arthur Bellbrook. Skleník byl až na konci velké louky ohraničené křovím. Přemýšlel jsem o tom, jestli se Moira ulekla, když se její vrah objevil. Pravděpodobně ne. Pravděpodobně na vraha čekala. Byla s dotyčným domluvená na určité hodině a na určitém místě. Malcolm jednou mezi řečí poznamenal, že neměla ráda neohlášené návštěvy, že si vždycky přála, aby jí lidé napřed zatelefonovali. Možná, že celá ta vražda byla náhodná, že se prostě naskytla vhodná příležitost, možná se s někým pohádala, možná někomu odmítla vyhovět, možná se zachovala jedovatě a mstivě, tak jako se zachovala k Arthuru Bellbrookovi, když mu otrhala sklizeň zeleniny.

Moira, paní na Quantumu, připravená zmocnit se poloviny všeho, co Malcolmovi patřilo. Moira, sebejistá, arogantní, netušící, co jí hrozí. Byl jsem přesvědčený, že nechápala vlastní příšernou smrt ani v okamžiku, kdy už k ní docházelo.

Malcolm strávil středu četbou Financial Times a telefonováním. Pochopil jsem z úryvků hovorů, že se japonská měna podle Malcolma chová velmi špatně.

Telefonovali jsme sice často, ale jak Malcolm, tak já jsme nebyli ochotni brát telefony a to od toho dne, kdy Vivien na Malcolma vychrlila celou sprchu výčitek a spílala mu, že je lakomec. Vyslechl ji s kyselým a bolestným výrazem a když konečně skončila, stručně mi celý hovor zrekapituloval.

"Jedna z těch starých drben dole ve vesnici jí řekla, že jsme tu, takže teď už to ví celá rodina," řekl zasmušile. "Tvrdí, že Donald je na dně, že Lucy trpí hladem a že Thomase vyhodili z místa a nedokáže si najít nic jiného. Je to všecko pravda? To přece nemůže být pravda. Trvá na tom, abych každému z nich dal dvacet tisíc teď hned."

"No, neuškodilo by to. Je to vlastně Gervasův nápad, jen poněkud okleštěný."

"Ale já jí nevěřím."

Vysvětlil jsem mu, jak na tom je Donald, jaké má problémy s placením školného, jaké má problémy Lucy, protože se jí nedaří práce a jak si Thomas s Berenici půjčují. Malcolm prohlásil, že si za to mohou všichni sami, že prostě mají takovou povahu, a měl vlastně pravdu. Taky řekl, že kdyby těm třem něco dal, musel by dát všem, nebo by došlo k občanské válce mezi Vivien, Joyce a Alicii. Říkal to sice žertem, ale stál na svém zcela tvrdohlavě. Prý se o nás postaral, když ustanovil opatrovnický fond. Jinak máme svou budoucnost ve svých vlastních rukou, v tom prý nezměnil názor. Prý o Vivienině návrhu uvažoval, ale je proti.

Vivien potom telefonoval a řekl jí to. Samozřejmě zuřila. Slyšel jsem, jak na něho ječí, jak mu spílá, že je zlý, krutý, mstivý, malicherný, lakotný, sadista, tyran a zloduch. Otec se dopálil a začal na ni křičet, ať je zticha a nakonec uprostřed jejího křiku praštil telefonem.

Vivien nedocílila ničeho, otec se ještě víc zaberanil.

Byl opravdu beran a říkal si o to, aby ho někdo zavraždil. Díval jsem se do jeho neústupných modrých očí, které mi zakazovaly jakékoliv odmlouvání a přemýšlel jsem, jestli nechce ustoupit proto, že by to byla slabost, nebo jestli si myslí, že kdyby v této situaci pomohl svým dětem, že by se tím jaksi ve svých vlastních očích snížil.

Neřekl jsem nic. Těžko se mi mluvilo za jiné, když bych tím zákonitě získal také něco sám pro sebe. Tiše jsem doufal, a to z mnoha důvodů, že na to otec nakonec přijde, že si to rozmyslí, ale musel k té změně názorů dojít sám. Právě v tu chvíli jsem odešel do Moiřina skleníku, abych mu popřál čas na uklidnění. Když jsem se pak vrátil, už jsme o tom nepromluvili. Týž den odpoledne jsme šli se psy na procházku a já připomenul Malcolmovi, že následující den mám jet dostihy v Cheltenhamu a zeptal se ho, jestli tím směrem nemá nějaké kamarády, u kterých by se třeba mohl chvilku zdržet.

"Já bych tě docela rád viděl, jak jedeš." Nepřestával jsem nad tím žasnout.

"A co když se zase dostaví rodina?"

"Tak se zase převleču za kuchaře."

Nebyl jsem si jistý, jestli je to rozumné, ale on zase paličatě trval na svém, takže jsem nakonec sám sebe přesvědčil, že na dostizích se mu zase tolik stát nemůže. Když jsme přijeli na závodiště, představil jsem mu George a Jo a ti mu blahopřáli k Blue Clancymu a odvedli si ho na oběd.

Celé odpoledne jsem se ustaraně rozhlížel, jestli někde neuvidím některé ze svých bratří nebo sester, matek a macech, ale nezahlédl jsem nikoho. Bylo chladno a větrno, diváci měli vyhrnuté límce, schoulená ramena, na hlavách klobouky všeho druhu, tvídové, vlněné i kožešinové. Pokud se někdo chtěl skrývat ve svém vlastním oděvu, tak mu tedy počasí opravdu přálo.

Můj partner Park Raylings mi dopřál krásnou jízdu a skončil jako čtvrtý, v cíli svěžejší než jeho jezdec, protože já předtím šest dní neseděl na koni. George a Jo měli radost a Malcolm, který se s nimi byl předtím podívat dole na dráze u jedné z překážek při steeplu, se tvářil zamyšleně.

"Já si neuvědomil, že jezdíte tak rychle," řekl cestou domů. "Hlavně na těch překážkách."

"Třicet mil za hodinu."

"Co kdybych koupil steeplera, abys na něm mohl jezdit?"

"To nedělej, to by bylo nadržování."

"Hm."

Jeli jsme asi třicet mil směrem k Berkshiru a zastavili jsme se v jedné otcově oblíbené hospodě na pozdní odpolední skleničku (Arthur Bellbrook si na ten den vzal psy k sobě domů). Pak jsme tam líně čekali, až bude čas na večeři. Povídali jsme si o dostizích, lépe řečeno, Malcolm se mne vyptával a já mu odpovídal. Jeho zájem byl přímo bezedný a mě napadlo, jestli nevyschne tak rychle jako vytryskl. Tvrdil, že se nemůže dočkat, až Chrysos v příští sezóně poběží.

Najedli jsme se v klidu, nikam jsme nechvátali, hráli jsme si s kávou a pak jsme zvolna jeli domů. Zastavili jsme před garáží zívajíce, ospalí po dni na čerstvém vzduchu a po francouzském víně.

"Jdu prohlídnout barák," řekl jsem bez velkého nadšení.

"Prosím tě, nech to být, vždyť už je pozdě." "Ne, já se tam radši poohlídnu. Prosím tě, krátce zatrub, kdybys viděl něco, co se ti nelíbí."

Nechal jsem ho v autě, sám jsem si odemkl u kuchyně a rozsvítil. Dveře do haly byly zavřené jako vždy, aby se dovnitř nedostali psi, pokud byli doma, aby neběhali po celém domě. Pak jsem vešel do haly a rozsvítil.

Zůstal jsem stát a rozhlédl se. Všude ticho a klid, ale mne najednou začalo mrazit, naskočila mi husí kůže a jako bych měl krátký dech.

Dveře do kanceláře a dveře do obývacího pokoje byly v jiném úhlu, než v jakém jsem je nechal. Dveře do kanceláře byly zpola otevřené a dveře do obývacího pokoje skoro úplně zavřené. Ani jedny, ani druhé nebyly přesně v tom ostrém úhlu, v jakém jsem je nechal a v jakém jsem je nechával pokaždé, když jsme odcházeli z domova.

Snažil jsem si vybavit, jestli jsem skutečně dveře nastražil jako vždycky, než jsme ten den ráno vyjeli, jestli jsem na to třeba nezapomněl. Ale já si velice dobře pamatoval, že jsem je opravdu nastražil. Byl jsem si s tím zcela jistý. Věděl jsem, že jsem sebral sedlo a ostatní věci v hale teprve tehdy, když byly dveře nastavené, pak jsem teprve dovřel dveře z kuchyně do haly a zamkl zadní kuchyňské dveře zvenčí, protože Arthur Bellbrook už byl se psy na zahradě.

Do té chvíle jsem si nikdy o sobě nemyslel, že bych byl zbabělec, ale v onen okamžik jsem se skutečně bál jít dál. Dům byl tak velký a měl tolik tmavých zákoutí. Byly tam dva sklepy a několik neosvětlených místností nahoře v podkroví, určených kdysi pro služebnictvo, a pak tam samozřejmě byl sklad. Všude také byly velikánské skříně a veliké prádelníky a šatny. Prošel jsem to všechno několikrát, třikrát, čtyřikrát v posledních dnech, ale nikdy ne v noci, nikdy ne potmě a nikdy ne v situaci, kdy jsem věděl, že možná hrozí nebezpečí. Musel jsem se hodně přemlouvat, ale nakonec jsem udělal několik kroků do středu haly, zůstal stát a poslouchal. Neměl jsem u sebe žádnou zbraň, měl jsem pocit, že jsem nesmírně zranitelný, tlouklo mi srdce. V domě bylo naprosté ticho. Těžké dveře u hlavního vchodu na závoru jako v pevnosti byly netknuté. Šel jsem k otcově pracovně, rozsvítil tam a pak pootevřel dveře.

Nikde nikdo. Všechno zůstalo nedotčené, tak, jak to Malcolm ráno opustil. Okna byla černá až skoro výhrůžně. Zhluboka jsem se nadechl, roztřeseně vydechl a šel jsem si stejným způsobem ověřit obývací pokoj. Zavřel jsem všude okenice na závoru, také v jídelně a dole v šatně a pak jsem se vydal s ještě větší neochotou chodbou za schody k velké místnosti, která nám kdysi sloužila jako dětský pokoj na hraní a později tam býval biliár.

Dveře byly zavřené. Musel jsem se donutit a přísně si přikázat, abych otevřel, rozsvítil a podíval se. Nikdo nikde. Nepocítil jsem žádnou úlevu, protože to znamenalo, že budu muset hledat dál. Prohlédl jsem sklad, kde byla spousta zahradního nábytku, zkontroloval jsem dveře na konci chodby, vedoucí do zahrady. Byly pevně zavřené na závoru zevnitř. Pak jsem se vrátil do haly, zůstal jsem stát pod schody a díval se vzhůru. Je absurdní, že se bojím, přece jsem doma, jsem v domě, kde jsem vyrostl, doma se člověk přece bát nemůže...

Jenomže člověk se bojí i doma.

Obtížně jsem polkl a vydal se do schodů. V mém pokoji nikdo, v ostatních pěti ložnicích také nikdo, v koupelnách také ne. Nikdo v Malcolmově modrorůžové přepychové ložnici. Když jsem skončil, byl jsem stejně vyděšený jako na začátku, a to jsem ještě nebyl ani na půdě, ani ve sklepích, ani ve všelijakých zastrčených koutech.

Nepodíval jsem se pod postele. Démoni mohli čekat kdekoliv, mohli být ve skříních, kdekoliv, mohli na mne čekat, mohli vyskočit, mohli mě vyděsit. Nakonec jsem to vzdal, všude jsem zhasl a vrátil se zbaběle do haly.

Všude ticho, jako kdyby se mi dům vysmíval.

Jsem blázen, říkal jsem si.

V hale a v kuchyni jsem nechal rozsvíceno a zašel jsem za Malcolmem ven. Chystal se vystoupit z vozu, když mě zahlédl, ale já na něho zamával, ať nevystupuje a sedl jsem si vedle něj za volant.

"Co se děje?" zeptal se.

"Někdo tam možná je."

"Jak to myslíš?"

Vysvětlil jsem mu, že dveře jsou jinak, než jak jsem je nastražil. "To máš příliš bujnou fantazii."

"Ne. Někdo se tam dostal normálně, s klíčem."

Nepodařilo se nám ještě do té doby vyměnit zámky a truhlář, který se o to měl se zámečníkem postarat, měli přijít právě příští ráno. Potíž byla zřejmě v tom najít vhodný zámek do tak starých dveří, ale nakonec slíbili, že něco donesou už ve čtvrtek. Já je odročil na pátek, protože ve čtvrtek se běžel Cheltenham.

"Přece tu nemůžeme zůstat celou noc," bránil se Malcolm. "To určitě vzniklo průvanem. Pojď, jdeme si lehnout, já už jsem utahaný."

Zadíval jsem se na své ruce. Ne, že by se doslova třásly. Pak jsem chvíli uvažoval, až Malcolm začal být netrpělivý.

"Už je mi zima," řekl, "pojďme dovnitř, proboha."

"Ne, dnes tu spát nebudeme."

"Proč? To snad nemyslíš vážně."

"Zamknu a odjedeme. Někde se ubytujeme."

"V tuhle hodinu?"

"Ano!" chystal jsem se vystoupit, ale otec mě chytl za ruku, aby mě zarazil.

"Prosím tě, alespoň dones pyžamo a věci na mytí."

Chvíli jsem váhal.

"Ne, já si myslím, že by to nebylo bezpečné." Nepřiznal jsem se k tomu, že už podruhé nahoru do domu jít nedokážu.

"Iane, tohle je přece nesmysl."

"Byl by ještě větší nesmysl nechat se zavraždit v posteli."

"Prosím tě, jenom proto, že dvoje dveře..."

"Ano, právě proto."

Něco z mého strachu se na něho muselo přenést, protože už neodmlouval. Když jsem byl na cestě ke kuchyňským dveřím, zavolal na mne: "Tak mi alespoň přines z pracovny aktovku, prosím tě."

Vydal jsem se tedy znovu přes halu s dosti značnou neochotou a trochu se mi svíral žaludek. Rozsvítil jsem v pracovně, vzal aktovku a zase jsem nastražil dveře tak, jako jsem to dělal pokaždé. Totéž u obývacího pokoje. Třeba ráno poznáme, jestli se ty dveře pohnuly, říkal jsem si, pokud tam byl nějaký návštěvník a schovával se přede mnou.

Prošel jsem zpět halou, zhasl, dovřel dveře do kuchyně, vyšel ven, zhasl v kuchyni a zamkl. Aktovku jsem dal dozadu na zadní sedadlo vozu.

Došli jsme k názoru, že nejsnadnější bude najít si ubytování v Londýně, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že už je půlnoc a my jsme bez jakýchkoliv zavazadel. Vyjel jsem tedy po dálnici M4 a na Malcolmovo přání jsem zastavil před Ritzem.

"Jsme sice uprchlíci," prohlásil otec, "ale nepůjdeme do žádného uprchlického tábora." V Ritzu v recepci vysvětlil, že se rozhodl zůstat přes noc v Londýně, protože se mu protáhla obchodní jednání.

"Jmenujeme se Watsonovi," skočil jsem mu rychle do řeči, protože jsem si vzpomněl na radu Normana Westa a řekl první jméno, které mě napadlo. "Platit budeme turistickými šeky," dodal jsem.

Malcolm se nadechl, ale pak si to rozmyslel a mlčel. Naštěstí. Na turistické šeky člověk může napsat jakékoliv jméno. Hotel Ritz nehnul brvou, nabídl nám dva propojené pokoje, protože apartmá neměli, přislíbil holicí strojky, kartáčky na zuby a láhev skotské.

Předtím cestou do Londýna byl Malcolm nemluvný a já také. Jak ubíhaly míle, pomalu jsem se uklidňoval a začínal jsem mít dojem, že jsem to možná přehnal, že jsem se bál zbytečně, že jsem třeba opravdu zapomněl dveře narafičit a že pokud vůbec některý člen naší rodiny v domě byl, zatímco jsme byli pryč, když jsme se vrátili, už určitě dávno odjel. Přijeli jsme přece o několik hodin později, než se dalo očekávat, pakliže si někdo vypočítal, jak dlouho nám potrvá cesta z Cheltenhamu.

Taky mě napadlo, že jsem si mohl doma sednout k telefonu a obvolat pečlivě všechny členy rodiny, abych se přesvědčil, jestli jsou doma. To mě ovšem nenapadlo včas a stejně, při tom, jaký jsem měl strach, asi bych to nebyl dokázal.

Malcolm zastával teorii, že whisky je mnohem lepší než prášky na spaní. Teorii vyzkoušel a za chvilku už pochrupoval. Já tiše zavřel spojovací dveře mezi našimi pokoji, vlezl si pod přikrývku, ale dlouho jsem nemohl usnout. Styděl jsem se za to, jak jsem se doma bál a byl jsem přesvědčený, že v domě v tu dobu už určitě nikdo nebyl. Bylo to paradoxní. Týž den jsem riskoval krk bez jakéhokoliv zaváhání na velkých překážkách a pak jsem se doma bál jako malý kluk, že na mne někdo ze tmy vyskočí. Jsou asi různé druhy odvahy, napadlo mě. Otočil jsem se ke zdi a snažil se usnout.

Ráno jsme se vrátili do Berkshiru, ale ke Quantumu jsme vozem dojet nemohli. Ukázalo se, že celá vesnice se vydala do ulic a blokuje přístupovou cestu. Všude byla auta, všude byli lidé. Vozy parkovaly podél silnice a davy lidí proudily k našemu domu.

"Co se to, prosím tě, děje?" zeptal se Malcolm.

"Nemám tušení."

Nakonec jsme museli zastavit, zaparkovat a dojít k domu pěšky.

Protlačovali jsme se davem, což se mnoha lidem nelíbilo, dokud nepoznali Malcolma. Pak nám uvolnili cestu a my se konečně dostali k bráně... Zůstali jsme stát jako solné sloupy.

Za prvé jsme viděli, že přes přístupovou cestu je natažený provaz, aby nikdo nemohl dovnitř, a že tam je na stráži policista. Před domem stály sanitky, policejní vozy a hasičské vozy... Míhaly se tam spousty lidí v uniformách.

Malcolm se zapotácel, já měl pocit, že se mi to všechno zdá a že se vznáším ve vzduchu. To, co jsme viděli, tomu jsme odmítali uvěřit.

Uprostřed domu byla obrovská díra.

Lidé, kteří stáli kolem nás u brány, s vyděšenýma očima říkali, že prý to způsobil výbuch plynu.