Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

BIČ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

devatenáct

Následující den jsme odjeli do Londýna Charlesovým rollsem. Byl jsem ještě dost zvadlý a Charles mi radil, abych všechno raději odložil na pondělí.

"Ne."

"Je ti to přece nepříjemné... nechce se ti do toho, dokonce se toho bojíš."

Bál jsem se jen Trevora Deansgata, a ten se nade mnou jistě neslituje jen proto, že mám i jiné starosti a potíže. Ze bych se bál toho, co mě čekalo v Londýně ten den... bát se, to je příliš silné slovo, spíš jsem cítil k celé záležitosti nechuť.

"Raději si to odbudeme dnes," řekl jsem.

Nehádal se. Věděl, že mám pravdu, jinak bych ho nepřemluvil, aby se mnou vyjel.

Vysadil mě u dveří Jockey klubu na Portmanově náměstí, pak odjel zaparkovat a vrátil se ke mně. Čekal jsem v hale. Společně jsme vyjeli výtahem nahoru. Charles v elegantním civilním obleku, já v kalhotách a čisté košili, bez kravaty a saka. Bylo zase vedro. Už týden bylo vedro, všichni lidé mi připadali opálení a zářící zdravím. Já byl výjimka.

Ve výtahu bylo zrcadlo. Díval se na mě můj bledý obličej, našedivělý, s kruhy pod očima, na čele škrábanec a na tváři modřina. Jinak jsem vypadal klidnější a vyrovnanější, než jsem se cítil. To mě těšilo. Soustredím-li se na to, tak mi to snad vydrží.

Šli jsme přímo do pracovny sira Thomase Ullastona, už na nás čekal. Potřásli jsme si rukama.

Sir Thomas se obrátil ke mně: "Váš tchán mi včera telefonicky sdělil, že pro mne máte velmi vážnou zprávu. Odmítl mi říct, o co jde."

"Po telefonu by to nebylo vhodné."

"Tak se posaďte. Sedněte si, prosím... Charlesi... Side...," nabídl nám křesla a sám si sedl na kraj velikého psacího stolu. "Charles tvrdil, že to je velmi závažné. Tak jsem tedy... můžete spustit."

"Jde o ty syndikáty." Začal jsem mu vyprávět to, co jsem předtím povídal Charlesovi, ale po několika minutách mě přerušil.

"Tak moment, Side, tohle neskončí jen tak, tady, mezi námi, že? Budu muset svolat ostatní, ať si poslechnou, co jste zjistil."

Byl bych uvítal, kdyby je nesvolával, ale nedalo se nic dělat. Dostavili se všichni pohlaváři: šéf sekretariátu, vedoucí administrativy, sekretář sboru rozhodčích, licenční tajemník, který měl také na starosti registraci majitelů koní, a vedoucí oddělení stanov. Do jeho kompetence spadaid disciplinární řízení. Proudili do místnosti, zaplnili všechna křesla a židle. Již podruhé za pouhé čtyři dny se na mne ty inteligentní civilizované tváře pozorně obrátily. Chystali se všichni vyslechnout výsledky mých šetření.

Vyslechnou mne díky tomu, že jsem zabodoval v úterý, říkal jsem si. Vděčil jsem Trevoru Deansgatovi za autoritu, kterou bych bez něho nezískal, alespoň ne u těchto lidí, v těchto prostorách.

Začal jsem: "Byl jsem požádán lordem Friariym, pro kterého jsem kdysi jezdil, abych se poohlédl po syndikálech, kterým předsedal. Koně běhají v jeho barvách, a lord Friarly nebyl spokojen s jejich výsledky. Pochopitelně, úspěchy koní byly zcela nevypočitatelná, jejich šance byly jako jo-jo, chvíli nahoře, chvíli dole. Lord Friarly měl pocit, že někdo zneužívá jeho jména a pod rouškou syndikátů se skrývá větší podvod. Nelíbilo se mu to."

Odmlčel jsem se. Úmyslně jsem v úvodu hovořil celkem lehkým tónem, hlavní bomba teprve dopadne.

"Téhož dne, v Kemptonu, se na mne obrátil kapitán Wainwright s žádostí, abych prověřil tytéž syndikáty, byly čtyři, a u všech volalo do nebes, že někdo nepochybně s koňmi manipuluje a upravuje výsledky, až bylo s podivem, že z toho ještě nebyl veřejný skandál."

V soustředěných tvářích se objevilo překvapení. Jak to, že se kapitán Wainwright obrátil na Sida Halleyho, vždyť od toho přece měl pracovníky bezpečnostní služby.

"Kapitán Wainwright mi řekl, že všechny čtyři syndikáty prověřoval Eddy Keith, a přál si, abych zjistil, není-li tato skutečnost určitým způsobem významná."

Snažil jsem se hovořit co možná věcně, nic nedramatizovat, ale stejně jsem vzbudil v řadách posluchačů značný rozruch. Jistě, dostihový sport nepochybně přitahuje různé darebáky a podvodníky, vždycky to tak bylo, ale aby se padouch vloudil přímo do Jockey klubu? To nikdy!

Pokračoval jsem: "Dostavil jsem se do místností bezpečnostní služby sem, na Portmanovo náměstí, abych si vypsal různé podrobnosti ze zpráv o syndikátech vypracovaných Eddym, a to tak, aby se o tom nedozvěděl. Psal jsem si ty poznámky v pracovně u Lucase Wainwrighta.

Lucas mi při té příležitosti vyprávěl o jistém člověku, kterého údajně pověřil stejným úkolem o několik; měsíců dříve. Onoho člověka, jmenoval se Mason, prý přepadli v ulicích Tunbridge Wellsu a zkopali ho. téměř k smrti. Ztratil rozum, a zrak. Lucas mi také řel&l, že všechny čtyři syndikáty dal dohromady jeden člověk, jakýsi Peter Rammileese, žijící v Tunbridge Wellsu."

Mračili se, ale poslouchali pozorně.

"Pak jsem... hm... na týden jsem odcestoval a ztratil jsem ty poznámky. Musel jsem sem jít znovu a znovu si všechno vypsat. Eddy Keith se dozvěděl, že jsem si prohlížel jeho spisy, a stěžoval si vám, jestli se pamatujete, sire Thomasi."

"Ano, to souhlasí. Řekl jsem mu, aby z toho nedělal aféru."

Všichni se usmáli. Všeobecné napětí trochu povolilo. Já byl čím dál tím znavenější.

"Jen pokračujte, Side," vybídl mne sir Thomas.

Musím pokračovat, ano. Kdybych jen nebyl tak bolavý, slabý jako hadr, jako bez kostí. Ale pokračovat musím, když už jsem se do toho dal. Tak jen do toho. Do toho.

"Tedy jel jsem do Tunbridge Wellsu s Chicem Barnesem, s tím, který zde se mnou byl v úterý, chtěli jsme navštívit Petera Rammileese. Nebyl doma, byla tam jen jeho žena a chlapec. Paní Rammilessová spadla z koně a Chico s ní jel sanitkou do nemocnice, chlapce vzal s sebou. Tak se stalo, že jsem měl celý prázdný dům pro sebe. Takže jsem toho využil... trochu jsem se tam porozhlédl."

Tvářili se mírně pohoršené, ale nikdo neřekl ani slovo.

"Hledal jsem nějaké spojení s Eddym. Celý dům byl ale přímo v zarážejícím pořádku, vypadal podezřele, bylo tam uklizeno tak, jako když někde čekají daňového revizora."

Usmáli se.

"Lucas mi hned při naší první rozmluvě dal jasně najevo, že mě žádá o pomoc zcela neoficiálně, že mi nebude moci zaplatit honorář, ale že je ochoten mi v případě potřeby poskytnout protislužbu. Požádal jsem ho tedy o pomoc v záležitosti Trevora Dsansgata, a on mi skutečně vyhověl."

"V jakém směru?"

"Poprosil jsem ho, aby napsal Henrymu Thraceovi, aby ihned podal zprávu bezpečnostní službě Jockey klubu, kdyby uhynul Gleaner nebo Zingaloo, a aby v takovém případě zprávu zase předal mně, abych mohl zajistit řádnou, pečlivou pitvu."

Přikyvovali. Pamatovali si, o co šlo.

"Pak jsem najednou zjistil, že mám v patách Petera Rammileese se dvěma hromotluky, vypadali na to, že by dokázali člověka ukopat k smrti v ulicích Tunbridge Wellsu."

Nikdo se neusmál.

"Podařilo se mi jim uhýbat, celý týden jsem projezdil po Anglii sem a tam, aby nikdo netušil, kdy se kam vrtnu, a právě během té doby jsem sbíral důkazy o Gleanerovi a srdečních chlopních a tak dále. Ze spolehlivého pramene jsem se v té době také dozvěděl, že ti dva" hromotluci jsou speciální import ze Skotska a že mají nějakou extra práci u Petera Rammileese a že se to týká oněch syndikátů. Z podobného pramene jsem se doslechl, že se šušká o komsi na vyšších místech, pří/ mo v Jockey klubu, že prý ten Někdo je ochoten vyjít vstříc kdejakému uličníkovi, pakliže mu za to řádně zaplatí."

Opět všeobecné pobouření, i když tiché.

"Od koho jste to slyšel, Side?" zeptal se sir Thomas.

"Od někoho, komu věřím." Přítomní by asi jezdci zbavenému licence tolik nevěřili.

"Pokračujte."

"S těmi syndikáty jsem se nějak nemohl hnout z místa, ale Peter Rammileese to asi nevěděl, protože si mne i Chica s těmi svými holomky předevčírem vyčíhal."

"Ten den jste snad měl jet s Lucasem ke Casparovým, ne?" ptal se sir Thomas Ullaston. "Přece to bylo den poté, co jste nám tu vyprávěl o Trevoru Deansgatovi."

"Ano, jeli jsme tehdy společně do Newmarketu. Udělal jsem ale chybu, protože jsem tady nechal svůj vůz stát na parkovišti, každému na očích. Když jsme se vrátili, čekali ti chlapi vedle mého vozu. Pak nás... jaksi... odvezli Chica i mne na farmu Petera Rammileese v Tunbridge Wellsu."

Sir Thomas se mračil. Ostatní vyslechli klidné věcné vyprávění o ději, který byl nepochybně dosti dramatický, s výrazem porozumění. I takové věci se dějí, to je přece známo.

Tak pozorné obecenstvo člověk hned ták nezíská, říkal jsem si v duchu.

"Připravili Chicovi i mně dost nepříjemné chvíle, ale dostali jsme se nakonec odtamtud, díky malému chlapci Petera Rammileese, otevřel nám vrata. Neskončili jsme tedy na ulicích Tunbridge Wellsu, ale v domě mého tchána, poblíž Oxfordu."

Všichni se podívali na Charlese. Kývl hlavou.

Zhluboka jsem se nadechl. "A tehdy jsem se najednou na celou záležitost zadíval z jiného, správného úhlu."

"Jak to myslíte, Side?"

"Až do té doby jsem věřil, že ty dva Skoty někdo najal, aby nám zabránili přešetřit ty čtyři syndikáty."

Všichni kývali. Přece to bylo logické.

"Jenže, co když to bylo úplně naruby... co když nás někdo nasměroval na ty syndikáty úmyslně, aby nás zavedl do pasti. Co když cílem celé akce byla právě ta léčka a co nás v ní čekalo?"

Ticho.

Teď se blížila nejobtížnější část vyprávění a vůbec. Musím zmobilizovat všechny rezervy, pokud ještě jaké mám, silou vůle. Charles, sedící vedle mne, jako by do mne chtěl přilít sílu.

Cítil jsem, že se třesu. Mluvil jsem ale chladně a klidně. Musel jsem říct to, co vyřčeno být muselo.

"Nasměrovali mě na nepřítele, na Petera Rammileese. Poskytli mi předem motiv... abych věděl, proč dostanu výprask... syndikáty. Dokonce mě varovali, upozornili mě, co mě čeká, když mi vyprávěli o Masonovi. Připravili rámec všech událostí předem, abych se neměl čemu divit."

Mrtvé, tupé, nechápající ticho.

"Kdyby mě byl někdo napadl jen tak pro nic za nic, z ničeho nic, nebyl bych si dal pokoj, dokud bych nezjistil, co útok vyprovokovalo. Co když mě ale někdo chtěl napadnout a šlo mu o to, abych se zaručeně nedozvěděl, proč a kdo to inscenoval. Ukáže-li mi někdo nepravý důvod a nepravého nepřítele, spokojím se tím a nebudu dál pátrat."

Dva nebo tři z přítomných přikývli.

"Nejdřív jsem tomu podstrčenému,kdo' a,proč' věřil, ale když potom došlo k tomu napadení... bylo tak předimenzované, zcela proti veškeré logice... a ještě k tomu jsem z poznámky jednoho z těch darebáků pochopil, že je nenajal Peter Rammileese, ale někdo jiný."

Ticho.

"Když jsme dojeli k admirálovi, začal jsem uvažovat. Pokud byl cílem všeho právě ten útok a nebyl za ním Peter Rammileese, tak tedy kdo? Jakmile jsem se na celou věc začal dívat z tohoto úhlu, ze zcela jiného pohledu, zbyla jen jediná možnost. Musel to naplánovat týž člověk, který mě poslal po falešné stopě."

Tváře začínaly zase chladnout.

"Vymyslel to sám Lucas."

V tu ránu vzniklo všeobecné, hlasité pobouření. Vrtěli se na židlích, protestovali, nedívali se na mě, nechtěli se dívat na zbloudilce, který se dopustil tak neuvěřitelné, trapné, až směšné chyby.

"Side, tohle je příliš," řekl sir Thomas. "My si vás sice všichni vážíme...," na ostatních bylo jasně vidět, že respekt vůči mé osobě patří do minulosti. "... ale takhle mluvit nemůžete!"

"Mám-li být upřímný," řekl jsem pomalu, "byl bych sem raději nechodil a nic vám nevykládal. A taky už vám nic víc neřeknu, když si to nepřejete." Přetřel jsem si čelo. Už jsem opravdu nemohl. Charles jako by mě chtěl vzít kolem ramen, abych se nesesul, ale pak si to rozmyslel.

Sir Thomas se zadíval na Charlese, pak na mne; nevím, co na nás viděl, ale uklidnil se do té míry, že už se netvářil rozhořčeně, ale spíš zmateně a nechápavě.

"Tak tedy dobře," řekl. "Vyslechneme vás v klidu."

Ostatním se sice očividně nechtělo mě poslouchat, ale když projevil ochotu sám hlavní rozhodčí, nedalo se nic dělat.

Unaveně, bez pocitu zadostiučinění, jsem pokračoval: "Aby člověk pochopil to,proč', je třeba si zopakovat, co se dělo v posledních měsících, v době, kdy jsme se s Chicem zaměstnávali tím... čím jsme se zaměstnávali. Jak jste sám řekl, sire Thomasi, měli jsme úspěchy. Vlastně spíš štěstí... snadné, nekomplikované případy... většinou jsme je bez obtíží vyřešili. Šlo nám to do té míry, že se několik darebáků pokusilo nás zarazit v práci, sotva jsme se objevili na obzoru."

Čišela z nich ještě nedůvěra, ale snad alespoň pochopili, že úspěšná tažení vyvolávají protiútoky. Neklidné posunování židlí ustávalo.

"My s tím do určité míry samozřejmě počítali. V některých případech jsme dokonce došli k cíli dřív právě díky tomu, že se nepřítel předčasným útokem odhalil, poznali jsme, že přihořívá... Většinou na nás posílali obyčejné nájemné rváče a všechno se odbylo jednou, dvěma ranami; útočníci se dostavili v těch směšných punčochách na obličeji a poradili nám, abychom šli od toho. Tuto radu jsme si nikdy nevzali k srdci."

Teď už se zase na mě všichni dívali, i když úkosem.

"Lidé mě pomalu přestávali brát jako žokeje, poznávali, že naše práce není jen povedený žert, jak se každému zpočátku zdálo. Pro podvodníky většího kalibru, pro skutečná esa, jsme se stali trvalou hrozbou v okamžiku, kdy jsme dostali požehnání Jockey klubu."

"Můžete tato tvrzení dokázat, Side?" zeptal se sir Thomas.

Dokázat... leda že bych předvolal Trevora Deansgata a požádal ho, aby své výhrůžky opakoval před svědky. Neměl jsem důkazy. "Doposud... doposud nám jen vyhrožovali."

Ticho. Nikdo neřekl ani slovo. Pokračoval jsem.

"Dozvěděl jsem se z věrohodného pramene," řekl jsem s úsměvem, "že panuje určitá nechuť k tomu, aby nás zabili, prý by mě pomstili lidé, kterým jsem v minulosti při svých vítězstvích vyhrál spoustu peněz, určitě by prý vrahy našli a usvědčili."

Někteří se usmáli, ostatní projevovali nechuť nad tak melodramatickou teorií.

"Vražda by v každém případě vyvolala rozsáhlé vyšetřování a v cele věci přece šlo právě o to, aby se řádnému vyšetřování zabránilo."

To už se jim zamlouvalo víc.

"Když ne vražda, tak tedy definitivně' odradit od další činnosti. Chtěli nás odradit tak důrazně, abychom se s Chicem dali raději na podomní obchod a nikdy, nikdy víc nezatoužili po detektivní činnosti."

Konečně se zdálo, že pochopili, co se jim snažím říct. Zase už se na mě dívali pozorně a soustředěně. Třeba bych se už mohl odvážit zmínit se o Lucasovi. Zkusil jsem to a docela to prošlo.

"Snažte se vmyslet do situace člověka, který pracuje v bezpečnostní službě a je úplatný. Představte si teoreticky, že byste to byli vy, ve funkci samotného ředitele. Jistě by vás nepotěšilo, kdyby se ve vašem vlastním posvátném rajónu objevil nezávislý vyšetřovatel. V takovém případě byste jistě neměli radost, kdybyste byli svědky toho, jak Sidovi Halleymu gratuluje k výsledkům jeho práce sám hlavní rozhodčí a dává mu zcela volnou ruku k práci v dostihovém sportu, že?"

Soustředěně se na mě dívali.

"Vy na jeho místě byste jistě měli obavy, že Sid Halley jednoho krásného dne zakopne náhodně o něco, co se za žádnou cenu nesmí dozvědět. Asi by vás taky napadlo, že takové nebezpečí je třeba zlikvidovat jednou provždy, jako když člověk vytrhá kopřivy, ještě než se o ně spálí."

Charles si odkašlal. "Předejít a obklíčit nepřítele, tak by mohl uvažovat bývalý důstojník, že?"

Vzpomněli si, že byl admirálem. Tvářili se zamyšleně.

"Lucas je přece jen obyčejný člověk. Funkce ředitele bezpečnostní služby Jockey klubu sice zní vznešeně, ale vlastní organizace přece není moc veliká, že? Celá služba má přece jen asi třicet pracovníků."

Přikývli.

"Plat jistě také nemá nijak slavný. Přece všichni čas od času slýcháme o nepoctivých členech policejního sboru, ochotných přijímat úplatky od zločinců. Je třeba si uvědomit, že Lucas byl stále ve styku s lidmi, kteří snadno řeknou... třeba... co takhle tisíc v hotovosti, když tuhle maličkost smažeme, kapitáne?"

Opět pohoršení.

"Takové věci se opravdu dějí," pokračoval jsem klidně. "Úplatky dnes kvetou všude. Chápu, že se vám nelíbí představa, jak ředitel bezpečnostní služby přivírá oči nad přestupky a uličnictvím, ale berte to jako hrubé zanedbání povinností, ne jako skutečný zločin."

To, co udělal Chicovi a mně, byl zločin, ale o to mi v tu chvíli nešlo.

"Chci říct, že v dnešním demoralizoyaném světě neni Lucasova nepoctivost nic tak světoborného."

Tvářili se nejistě, ale to mi bylo milejší, než když vrtěli nesouhlasně hlavou. Podaří-li se mí je přesvědčit, že je Lucas prostě obyčejný hříšník, budou spíš ochotni"uvěřit, že se dopustil toho, čeho se opravdu dopustil.

"Když zvážíte možnost, že někdo chce někoho odradit od další vyšetřovatelské práce..., uvidíte všechno mnohem jasněji." Odmlčel jsem se. Už jsem opravdu nemohl. Chtělo se mi spát, alespoň týden...; "Pokračujte, Side."

"Prostě... Lucas musel trochu riskovat, přinejmenším do té míry, že mě musel nasměrovat na něco, v čem sám jel" musel mě poslat na věc, kterou mohl průběžně ovlivňovat. Jistě se ošklivě vyděsil, když zjistil, že mě lord Friarly požádal, abych se pořádně podíval na ty čtyři syndikáty. Jistě už tehdy uvažoval o tom, jak se mě zbavit, a právě v tom okamžiku ho možná napadlo, jak to provede."

Jeden nebo dva pánové s pochopením kývli.

"Lucas byl přesvědčený, že na nic nepřijdu, budu-li se rozhlížet jen povrchně, ale pro jistotu mi předhodil Eddyho Keithe. Toho jsem si mohl vyšetřovat a přešetřovat, jak jsem chtěl, mohl jsem hledat, jaké má Eddy spojení s těmi syndikáty, zcela dle libosti a bez rizika, protože Eddy samozřejmě žádné spojení s těmi syndikáty neměl. Mohl jsem hledat do nekonečna, stejně bych nic nenašel." Chvíli jsem mlčel. "Určitě nepočítali s tím, že tak dlouho potrvá, než nás chytí, jistě si mysleli, že mě budou mít, než se stačím rozhlédnout."

Než nás chytí... než mě chytí. Šlo jim o mne, že nás dostali oba, o to líp pro ně... o to hůř pro mne. Mnohem hůř.

"Jak to myslíte, že to trvalo dlouho, než vás chytili?"

Soustřeď se. Pokračuj.

"Z Lucasova hlediska jsem byl hrozně pomalý, zdržoval jsem to já. Pracoval jsem na Gleanerovi a s těmi syndikáty jsem celý týden nedělal vůbec nic. Očekával, že jakmile mi řekne o Peteru Rammileesovi a Masonovi, vyrazím okamžitě do Tunbridge Wellsu, a já zatím odjel úplně jinam, zmizel jsem na celých sedm dní. V těch dnech volal Lucas čtyřikrát ke mně do bytu a ptal se Chica, kde by mě našel."

Ticho. Stále ticho.

"Protože jsem ztratil ty poznámky, musel jsem po návratu znovu za Lucasem, abych si je vypsal. Tehdy jsem Lucasovi řekl, že za Rammileesem pojedu s Chicem hned následující den, v sobotu. Je krajně pravděpodobné, že kdybychom tam skutečně v sobotu byli jeli, asi by byli provedli tu odrazující akci už tehdy. Jenže my vyjeli ještě týž den, kdy jsem s Lucasem mluvil, v pátek, a Peter Rammileese nebyl doma."

Copak nikdo z nich nemá žízeň? Kde je káva? Měl jsem úplně sucho v ústech a bolelo mě celé tělo.

"V pátek ráno jsem také požádal Lucase, aby napsal Henrymu Thraceovi. Také jsem ho požádal, poprosil, aby se ve spojitosti s Gleanerem ani slovem o mně nezmiňoval, že by mě to mohlo stát život."

Mračili se a čekali na vysvětlení.

"Prostě... Trevor Deansgate mě skutečně zhruba v, tomto smyslu varoval, nedám-li pokoj a nepřestanu-li sf starat o ty koně."

Sir Thomas současně nadzdvihl obočí a zamračil se. Obtížný cvik.

"To byly ty výhrůžky, o kterých jste se před chvílí zmínil?"

"Ano, vyhrožoval mi znovu, když... když jste nás vzájemně představoval v Chesteru."

"Dobrý bože!"

"Proto jsem chtěl, aby případ Gleaňera vyšetřoval Jockey klub ajás tím neměl nic společného."

"Takže vy jste ty výhrůžky.bral vážně," řekl sir Thomas zamyšleně.

Polkl jsem. "Ano. On to také myslel vážně."

"Chápu, pokračujte," řekl sir Thomas. Nechápal nic.

"Já o těch výhrůžkách Lucasovi nevyprávěl do podrobností, jen jsem ho prosil, aby se o mně nezmiňoval ve spojitosti s Gleanerem. Několik dní nato řekl Henrymu Thraceovi, že jsem to vlastně já a ne Jockey klub, kdo má zájem o okamžitou zprávu, kdyby se s' Gleanerem něco stalo. Tehdy jsem si myslel, že to Lucas řekl bez uvažování, ze zapomětlivosti, ale teď si myslím, že mne prozradil úmyslně. Cokoliv, co by mě mohlo jakkoliv ohrozit, se mu hodilo, i když nevěděl, o co jde."

Tvářili se pochybovačně. Nakonec, proč ne.

"Pak mě buď Peter Rammileese nebo Lucas vystopovali, zjistili, že jsem u svého tchána. V pondělí mě odtamtud sledoval Rammileese s těmi dvěma importovanými Skoty až na lidovou slavnost, kde se mě pokusili odvléct, ale nepovedlo se jim to. Pak jsem se jim úspěšně vyhýbal celých osm dní. Jistě měli vztek."

Pozorně poslouchali.

"Během té doby jsem se dozvěděl, že Peter Rammileese nemanipuluje jen těmi čtyřmi syndikáty, ale že jich má pod palcem dvacet, ne-li víc, a že uplácí jezdce i trenéry ve velkém. Také jsem se dozvěděl, že v bezpečnostní službě je výše postavený člověk ochotný přivřít obě oči nad různými nepravostmi, pokud se mu náležitě zaplatí. Musím se přiznat, že jsem podezíral Eddyho Keithe."

"Řekl bych, že to je celkem pochopitelné," poznamenal sir Thomas.

"Prostě v úterý jsme sem s Chicem přišli a Lucas tím pádem konečně věděl, kde jsem. Nabídl se, že se mnou ve středu pojede do Newmarketu. Vezl nás tam sám, tím svým superluxusním klimatizovaným mercedesem. Vždycky má naspěch, ale tehdy v Newmarketu promarnil celé hodiny. Teď je mi jasné, že odtamtud všelijak organizoval, aby na nás čekali, aby se jim podařilo nás chytit, aby se zase nestal nějaký přehmat. Pak nás dovezl tam, kde na nás už ti dva Skoti čekali. Vlezli jsme rovnou do pasti. Skoti splnili úkol, kvůli kterému je povolali, tedy provedli odrazovací akci. Slyšel jsem, jak jeden z nich říká Rammileesovi, že už tu jsou příliš dlouho, že práci odvedli a odjedou ihned na sever."

Sir Thomas se tvářil trochu utrápeně.

"To je vše, Side?"

"Ne, ještě ten Mason."

Charles se vedle mne zavrtěl a přehodil si nohu přes nohu.

"Včera jsem poprosil svého tchána, aby zajel do Tunbridge Wellsu a poptal se tam po Masonovi."

Charles promluvil obzvlášť kultivovaným, klidným tónem: "Sid mě požádal, abych zjistil, zda Mason vůbec existuje. Navštívil jsem v Tunbridge Wellsu místní policii. Žádný Mason, ba ani nikdo jiný nebyl v ulicích města zkopán téměř k smrti, ani letos, ani kdy jindy. Nikdy."

"Lucas mi o Masonovi vyprávěl dost podrobně," pokračoval jsem. "Znělo to naprosto věrohodně, a já mu pochopitelně věřil. Slyšel snad někdo z vás o zaměstnanci bezpečnostní služby jménem Mason, který utrpěl ve službě těžký úraz?"

Mlčky, zasmušile vrtěli hlavou. Neřekl jsem jim, že jsem o Masonově existenci pochyboval od okamžiku, kdy jsem ho nenašel v seznamech a kartách zaměstnanců. Asi by nebyli rádi, že jsem se vloupal do Jockey klubu, i když šlo o dobrou věc.

Všichni byli zasmušilí a vážní. Také by se byli rádi na ledacos zeptali. První otázku, tu hlavní, položil sir Thomas.

"Vaše teorie o pohledu z jiného zorného úhlu v jedné věci nehraje, Side; říkáte, že šlo o to odradit vás od další činnosti... nezdá se, že vás odsadili."

Po krátké odmlce jsem řekl: "Nejsem si tím tak úplně jist. Ani Chico, ani já... myslím, že bychom asi nebyli ochotni pokračovat v naší práci, kdyby nám v budoucnosti hrozilo... kdybychom museli počítat s tím, že se taková věc může opakovat.

"O co vlastně šlo, Side?"

Cítil jsem, jak se na mě Charles dívá.* Místo odpovědi jsem vstal, přešel místnost a předal siru Thomasovi obálku s obrázky Chica.

"Měli řetězy," podotkl jsem suše.

Podávali si snímky kolem stolu. Nedíval jsem se, jak se při tom tváří. Stále jsem doufal, že se mne nezeptají na to, na co se zeptat museli. Ozval se sir Thomas: "Obsloužili takhle taky vás?"

Neochotně jsem přikývl.

"Svlékl byste si v tom případě laskavě košili, Side?"

"Poslyšte, je to vůbec nutné? Má to význam? Nehodlám nikoho žalovat pro ublížení na těle, nehodlám do toho zatahovat policii a nechci sám být zatažen do soudního řízení. Jak všichni víte, už jsem to jednou prodělal a odmítám, naprosto odmítám takovou věc podstoupit ještě jednou. Tentokrát se to musí. odbýt v tichosti. Stačí říct Lucasovi, že všechno víme, a pokud s tím budete souhlasit, požádat ho, aby odstoupil z funkce. Každá jiná alternativa by byla k ničemu. Přece nikdo nechcete, aby došlo k veřejnému skandálu. Poškodilo by to dostihový sport."

"Ano, ale..."

"Já vím, je tu Peter Rammileese," řekl jsem. "Ale s tím si poradí Eddy Keith, teď už nic nebrání tomu, aby ty syndikáty důkladně prověřil. Rammileese se těžko bude chlubit tím, že Lucase podplácel, jen by si přitížil, a o mně a Chicovi jistě taky skromně pomlčí."

Leda, že by si chtěl na mne postěžovat. Praštil jsem ho hodně.

"A co ti dva z Glasgow?" ozval se sir Thomas. "To jim to má jednoduše projít?"

"Raději ať jim to projde, než abych musel u soudu vystupovat jako oběť." Pousmál jsem se. "Skoro se dá říct, že mě ta záležitost s rukou a všechno, co pak následovalo, navěky odradilo od úlohy svědka a postiženého."

Ulevilo se jim. Atmosféra přestala být tak dusná.

"Prosím, to chápu," řekl sir Thomas. "Nicméně, rezignace ředitele bezpečnostní služby je vážná věc, to není maličkost. Jsme povinni se přesvědčit, že eo jste nám vyprávěl, skutečně odpovídá pravdě. Fotografie pana Barnese nejsou postačující. Lituji, ale musím vás požádat, abyste si svlékl košili."

Ať jdou všichni do háje. Já prostě nechci! Oni také nechtěli, viděl jsem to na nich, tvářili se znechuceně. Měl jsem na všechno děsný vztek, bylo to k zblití. Neměl jsem tam chodit.

"Side, musíte," řekl sir Thomas vážně.

Rozepnul jsem si knoflíčky a stáhl košili. Jediné, co na mně bylo růžové, byla protéza. Jinak jsem byl celý modro-černo-temně rudý, křížem krážem pruhovaný. Ten den to dokonce vypadalo hůř, než jaké to bylo, vypadalo to hrozně a já to dobře věděl, věděl jsem, že podlitiny jsou v nejohyzdnějším stadiu, proto jsem také nechtěl odkládat tohle celé zasedání na Portmanově náměstí. Měl jsem nechuť k tomu se jim tam předvádět, ale současně jsem věděl, že tomu neujdu, tak když už, ať to tedy vidí v tom nejhorším stadiu. Lidé uvažují zvláštním způsobem, klikatě, podivně, jde-li jim o to zvítězit nad nepřítelem.

Za takových sedm dní nebude už skoro nic vidět, trvalé jizvy nebudou. Ti uličníci si to vymysleli chytře, podráždit co nejvíc citlivá nervová zakončení a přitom nezanechat žádné následky. Skoti věděli, že i kdyby je chytli a přitáhli před soud, vyšli by z toho dobře. Za ruku tehdy ten ničema dostal čtyři roky. Za to, co jsme museli my s Chicem několik dní zakoušet, by ti chlapi dostali nanejvýš tři měsíce. Sazba za loupežná přepadení byla mnohem vyšší, protože ublížení na těle bylo spojeno s krádeží.

"Otočte se," kázal sir Thomas.

Uposlechl jsem. Po krátké chvíli jsem se zase obrátil. Nikdo ani nehlesl. Charles se tvářil naprosto chladně. Sir Thomas ke mně došel a zadíval se na tu nádheru zblízka. Pak sáhl po mé košili a přidržel mi ji, abych se mohl obléct.

Poděkoval jsem a zapnul knoflíčky. Zastrkal jsem si, pokud to šlo, košili do kalhot a zase jsem se posadil.

Dlouho bylo ticho. Pak sir Thomas zdvihl domácí telefon a zavolal sekretářce: "Pošlete mi sem laskavě pana kapitána Wainwrighta, ano?"

 

Pokud štáb dostihového sportu ještě měl nějaké pochybnosti, Lucas je rozptýlil. Vešel, nic netuše, energickým krokem do místnosti, ve které panovalo hrobové ticho. Pak mě zahlédl a strnul. Zůstal stát, jako by zkameněl, jako by ho nohy neposlouchaly.

Zbledl jako stěna. Jen tmavé oči žhnuly, tvář měl z kamene. Takhle jsem asi vypadal, když jsem potkal Trevora Deansgata v lóži rozhodčích v Chesteru. Věřil jsem, že Lucas také necítí půdu pod nohama.

"Sedněte si, Lucasi," řekl sir Thomas a ukázal na židli.

Lucas se dopotácel k židli. Nespouštěl ze mne oči, jako by nechápal, kde jsem se tam vzal, jak to je možné, snad si myslel, že vydrží-li se tak na mě dívat, zmizím.

Sir Thomas si odkašlal. "Lucasi, Sid Halley nám zde vyprávěl určité okolnosti, které nám budete muset objasnit."

Lucas snad ani neposlouchal. Obrátil se ke mně: "Přece není možné, abyste tady byl."

"Proč to neni možná?"

Všichni čekali, co odpoví. Neodpověděl.

Konečně se znovu ozval sir Thomas: "Sid proti vám vznesl vážnou obžalobu, zopakuji vám to, abyste se mohl hájit."

Opakoval stručně všechno, co jsem řekl. Tak je to správné, říkal jsem si, mluví jako soudce, bez zaujetí, věcně. Lucas ze mne nespouštěl oči.

"Ted všichni čekáme," končil sir Thomas, "zda Sidovo nařčení popřete, opravíte, nebo uznáte."

Lucas se nejistě rozhlédl po místnosti.

"Jsou to samé nesmysly, samozřejmě," řekl.

"Prosím, pokračujte," pobídl ho sir Thomas.

"Všechno si to vymyslel." Rychle uvažoval. Už zase vystupoval rázně. "Vůbec jsem ho nežádal, aby přešetřoval nějaké syndikáty, o Eddym jsem mu taky nic naříkal, ani o tom pomyslném Masonovi. Všechno si to vymyslel."

"Z jakého důvodu?" zeptal jsem se.

"Co já vím?"

"Nemohl jsem si vymyslet, že jsem za vámi dvakrát byl, abych si vypsal podrobnosti o těch' syndikátech, také jsem si nevymyslel, že si kvůli tomu Eddy stěžoval siru Thomasovi. Taky jsem si nevymyslel, že jste opakovaně volal do mého bytu a ptal se pana Barnese, kde jsem. Nevymyslel jsem si, že jste nás osobně zavezl k parkovišti, kde na nás čekali. Nevymyslel jsem si ani Petera Rammileese, kterého bychom možná... jaksi... přemluvili, aby mluvil. Kdyby mi na tom záleželo, našel bych i ty dva Skoty."

"Jak?"

Zeptal bych se na ně malého Marka, pomyslel jsem si, jistě se za tu dlouhou dobu něco o přátelích svého otce dozvěděl, měl ostrý sluch a dobrou paměť.

"Nechtěl jste říct, že jsem si ty Skoty vymyslel?"

Zuřivě se na mě zadíval.

"Taky bych mohl začít zjišťovat, co všechno k tomuhle vedlo. Mohl bych jít za těmi pomluvami, prověřit si ty řeči o úplatcích u zdroje. Mohl bych zjistit, kdo, kromě Petera Rammileese, přispíval na vaše mercedesy."

Lucas Wainwright mlčel. Nemohl jsem zaručit, že bych mu to opravdu všechno mohl dokázat, ale on si nemohl být jistý... co kdyby ano. Kdyby si nemyslel, že jsem schopný, nebyl by se mě snažil zbavit. Spoléhal jsem na jeho úsudek, ne na svůj.

"Chcete, aby bylo takové vyšetřování zahájeno?" zeptal se sir Thomas.

Lucas se vytrvale díval na mne a mlčel.

"Máte ještě jednu možnost. Vzdáte-li se okamžitě funkce, celá záležitost tím skončí."

Odvrátil se ode mne a zadíval se pro změnu na hlavního rozhodčího.

Sir Thomas přikývl. "Ano, Lucasi, je to tak, stačí, když se zřeknete funkce, teď hned, a písemně. Budeme-li mít vaši písemnou výpověď, zcela nám to postačí, nebudeme vás stíhat."

Lehčeji z toho vyklouznout nemohl, ale jemu se to v té chvíli zdálo děsné. Byl bledý, rozrušený, chvěla se mu brada.

Sir Thomas vytáhl z psacího stolu list papíru a z kapsy zlaté plnicí pero.

"Posaďte se sem, Lucasi."

Ukázal na svoje křeslo.

Kapitán Wainwright topornými kroky přešel místnost a sedl si za stůl. Napsal jen několik slov. Později mi je dali přečíst. Vzdávám se místa ředitele bezpečnostní služby Jockey klubu. Lucas Wainwright.

 

Podíval se na zasmušilé tváře lidí, kteří ho tak dobře znali, kteří mu důvěřovali a s kterými se v práci vídal denně. Od chvíle, kdy vešel do místnosti, neřekl na svoji obranu ani slovo, neprosil, neomlouval se. Muselo to pro ně pro všechny být zvláštní, když museli tak převratně změnit názor na blízkého spolupracovníka.

Vstal a vykročil ke dveřím.

Když došel ke mně, zůstal stát a nechápavě se na mě zadíval. "Dokáže vás vůbec něco na světě zastrašit?"

Neodpověděl jsem.

Nebylo tak těžké mě zastrašit. Zadíval jsem se na svoji jedinou živou ruku, čtyři prsty, palec, na.svoji záruku nezávislosti.