Robert Fulghum

UŽ HOŘELA, KDYŽ JSEM SI DO NÍ LEHAL
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Slyšeli jste už ...

Slyšeli jste už o tanci 'geek'? Anglické slovo geek ve skutečnosti najdete ve slovníku. Vztahuje se na pouťového komedianta, který předvádí něco nechutného - například ukousne hlavu živému kuřeti. Ve slangu je 'geek' někdo, kdo vypadá, že by byl něčeho takového schopen. Někdo, na koho si je třeba dát pozor. Občas zaslechnu, jak mladí to slovo použijí, když mluví o někom, kdo je starší a žije si velmi nezávisle. V tom slově je obsažen určitý obdiv. Znamená, že jste trochu divný, ale zato zajímavý.

Asi to tak je. Hodně z nás starších je trochu ujetých. V určitém bodě vám genetický kód něco zapne v hlavě. Hledáte ve skříni oblečení a nejednou si řeknete: vždyť je to jedno. Tak někdy kolem šedesátky dosáhnete bodu, kdy se prostě rozhodnete žít nadále trochu střeleně. Vyrazíte z domu v trepkách, když jdete nakoupit, ale už se nevrátíte přezout. Vždyť je to jedno. Nebo jdete vybrat schránku v županu - v tom nejstarším, nejušmudlanějším a nejpohodlnějším, jaký máte - a je vám úplně fuk, kdo vás uvidí. Nebo když někdo zazvoní, ani se nekouknete do zrcadla, jak zrovna vypadáte. Prostě rovnou otevřete dveře. Je to jeho problém - ať tam bude kdokoliv. Už vám oblečení barevně neladí. No a co? Už nestelete postel každý den. A co? Váš život se začne podobat vašemu starému autu - dokud to jezdí a doveze vás to, kam potřebujete, komu záleží na tom, jak to vypadá? Někdo tomu říká úpadek, někdo zase začátek moudrosti. Vyberte si.

Ale já chtěl povídat o tom tancování.

Když jsem na dně, život je zablokovaný a potřebuju nějaké povzbuzení, tak jdu někam, kde se tancuje. Nemyslím nějakou putyku, kde se lidi nalámou a pak se na parketu při hudbě kymácejí. Myslím místa, kam chodí lidé, kteří doopravdy rádi tancují. Mám takové lidi rád. Ještě nikdy jsem nepotkal žádného opravdového tanečníka, který by nebyl milý člověk. A nikdy mě nepřestane příjemně překvapovat, kdo všechno může tancovat. Dělá mi dobře, když vidím takový neforemný pár - lidi tak trochu při těle, takové vážné domácké typy -, jak nastoupí na parket a vznášejí se jak andělé. Když takové lidi vidím na ulici a dívám se na ně skrz prsty, nějaký lepší hlas ve mně se ozývá: "nejspíš báječně tancují" a hned je vidím líp. A sebe taky.

No tak k tomu ujetému tancování. V mé oblíbené hospodě 'U sovy' se v neděli večer hraje od půl sedmé do půl desáté tradiční jazz. 'Ujetá' kapela hraje swing, jak se za starých dobrých časů hrával v Chicagu a v New Orleansu. Většině návštěvníků je přes čtyřicet, jsou to normální dělníci, kteří vypijou jedno pivo a v pondělí musejí být v půl osmé v práci. Rozhodně žádný zástup výtržníků. Jsou to prostě tanečníci.

Rád se rozhlížím a hledám naprosto nejujetější osobu celého večera. Staršího pána, který má neviditelné pantofle a župan. Plešatícího, malého, vrásčitého, bělovlasého. Který, když jde, tak je trochu nachýlený ke straně. Kdybyste ho viděli na stanici autobusu, řekli byste, že by se tak akorát hodil do domova důchodců. Jenže teď ho vidíte tady. A je vám to jasné - je to tanečník. Ujetý tanečník.

Obvykle s sebou má svou ženu, taky střelenou. O něco mladší, vždycky naparáděnou na tancování - tak, jak to dělá už padesát let. Koukněte se na její boty. Jestli jsou černé, na středně vysokém podpatku a s páskem přes nárt, tak je úplně jasné, proč sem přišla a co tady bude dělat.

Spustí muzika, on ji vezme za ruku a tak trochu se odbelhají na parket. To vše má jenom probudit vaši pozornost. A pak se to stane. Ona nastoupí na své stálé místo, které vytvořila jeho náruč, roky kdesi zmizí, a opět jsou tu Popelka a princ. Pohybují se sálem podle hudby i podle hudby ve svých srdcích. Aby člověk takhle mohl s partnerem tančit, trvá to asi čtyřicet let. Tančí s takovou lehkostí a elegancí - tolik drobných pohybů, beze slova přivedených k dokonalosti. On tancuje trochu neohrabaně a velmi úsporně. Ona reaguje na neviditelné pokyny a točí se a otáčí. Občas se jejich pohledy setkají a vám je jasné, že tam na parketu sledujete lidi, kteří mají velmi šťastné manželství. Abyste vypadali jako oni, museli byste někoho milovat hodně dlouho.

Někdy ten děda o tanec požádá nějakou jinou dámu. A někdo obvykle vyzve jeho ženu. Ať tancují s kýmkoliv, jejich partner či partnerka vždycky působí moc pěkně. A řekl bych, že se i moc pěkně cítí. Jedna taková jednaosmdesátiletá babička mě jednoho večera požádala o tanec. Snažil jsem se ze všech sil a ona se mnou držela krok. "Byl jste báječný, můj drahý," řekla mi, když jsem ji vyprovázel na místo. Žil jsem z té poklony celý týden.

Chci být, rozhodně tedy hodlám být taky takový postarší střelený tanečník. A s mojí stejně střelenou tanečnicí pracujeme na tanečních figurách. Chápu to jako společenskou odpovědnost: pomoci každému, aby zůstal mladý tak dlouho, jak je to jen možné. Působit jako příklad ostatním. A rozhodně nechci umřít v posteli - spíš se po posledním tanci jednoho krásného večera posadit do křesla, usmát se a vydechnout naposled.

To všechno mi připomíná, co jsem slyšel o Indiánech kmene Hopi. Ti mezi modlitbou a tancem nevidí velký rozdíl - obého je zapotřebí k dlouhému životu. Hopiové by to zřejmě měli vědět, protože toho mají hodně za sebou a pořád tu ještě jsou s námi. Tvrdí, že být užitečným Hopiem znamená mít tiché srdce a zúčastnit se všech tanců. Souhlasím.