Robert Fulghum

UŽ HOŘELA, KDYŽ JSEM SI DO NÍ LEHAL
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Tenhle příběh přinesl ...

Tenhle příběh přinesl senzacechtivý plátek. Psali tam prostě, že v jednom malém městě zavolali požárníky k domu, z jehož okna v prvním patře se valil dým. Hasiči tam vtrhli a v doutnající posteli našli muže. Když byl muž zachráněn a matrace uhašena, zazněla logická otázka: "Jak se to stalo?"

"Já nevím. Už hořela, když jsem si do ní lehal."

Ta zpráva mi uvízla v hlavě. A připomněla mi citát, který jsem si z věnování v nějaké knížce opsal do deníku: "Quid rides? Mutato nomine, de te fabula narratur." Latina. Z díla Horatia. V překladu: "Proč se směješ? Změň jméno a ten příběh bude o tobě."

Už hořela, když jsem si do ní lehal.

Řada z nás by si to mohla nechat napsat na náhrobní kámen. Životní příběh jednou větou. Z louže pod okap. Hledal jsem nějaký malér, a jen jsem ho našel, byl jsem v něm až po uši. Nejprve mě k tomu ponoukal ďábel, a pak už jsem to dělal sám.

Nebo abych na tu pravdu poukázal méně křiklavě, použiju rozhovor s kolegou, který nadával, že každý den najde v sáčku s obědem to samé.

"A kdo ti připravuje oběd?" zeptal jsem se.

"Já sám," řekl on.

Máme v téhle věci několik spřízněných duší.

Svatý Pavel bědoval: "Nemohu pochopit své vlastní jednání. Nedělám věci, které dělat chci, a zbývám se právě tím, co nenávidím."

A řecký dramatik Euripides vložil do Médeiných úst těsně před tím, než zavraždila své děti, tato slova: "Já vím, jaké zlo teď spáchám. Mé iracionální já je silnější než má vůle."

Psychologové na tomto dilematu pěkně vydělávají a teologové kolem něj dělají spoustu rámusu. Ale nejen že je nevyřešené, ono je neřešitelné. Člověk s tím dilematem žije a během života nachází útěchu ve společnosti nenapravitelných, kteří si lehají do takových či onakých hořících postelí. Nejlepší by bylo, kdybychom si jednoduše činili nárok na tu postel, kterou si vybereme za svou, a hotovo.

A ještě něco.

O člověku v té hořící posteli v novinách. Pozorujeme, co lidé kolem nás dělají, a ani nevíme, proč to dělají. Jestliže naše vlastní skutky jsou záhadou, o kolik víc potom skutky druhých? Proč si lehl do hořící postele? Byl opilý? Nemocný? Byl to sebevrah? Byl slepý? Byla mu zima? Byl to cvok? Nebo měl jenom zvrácený smysl pro humor? Nebo co? Já nevím. Je těžké soudit a tak málo o tom vědět. Ale stejně klidně soudíme. Samozřejmě. Jenže kdybychom se soudů aspoň občas zřekli, třeba bychom se měli radši.

Bůh, stojí psáno, varoval své první děti, Adama a Evu. Řekl jim to jasně. Nejezte tamto ovoce - budou z toho maléry. Dál už to znáte...

A část toho příběhu je v téhle knize.