Robert Fulghum

OPRAVDOVÁ LÁSKA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Trávila jsem čtvrteční večer ...

Trávila jsem čtvrteční večer na Loganově mezinárodním letišti v Bostonu. Dívala jsem se, jak letadla startují a přistávají. Dělám to tak vždycky, když přemýšlím o životě. Dívala jsem se na cedule s přílety a odlety a chtěla jsem být v těch letadlech a najednou jsem zahlédla Boha, anebo přinejmenším pohledu na něj nikdy nebudu tak blízko. Nemyslím, že by si svou všemohoucnost uvědomoval, ale právě tím byl ještě zajímavější. Nenuceně telefonoval a já při tom pozorovala jeho odraz ve skle. Měl na sobě levisky, bílé sáčko a strakatou hedvábnou kravatu - jako by právě vystoupil z katalogu firmy L.L. Bean.

Ale asi se ptáte, co na něm bylo tak zvláštního. Vysvětlím to, jak nejlíp dokážu, ale do svých vzpomínek umím nahlédnout jen já sama, a tak to nebude jednoduché. Vždycky jsem byla velký skeptik, ale jakási něha v tom muži způsobila, že jsem najednou uvěřila v lásku na první pohled. Držel sluchátko, jako by to bylo šestiměsíční miminko - jako by mu lehce přidržoval hlavičku, aby se mu nic nestalo, a já se úplně zasnila. Představila jsem si, že jsem s ním v bostonském parku a je chladný podzimní den - každý člověk z Nové Anglie si to hned dokáže představit. Leželi jsme na kostkované dece a kolem se lehce vznášel pach moře. On mě držel jako telefonní sluchátko a já se ještě nikdy necítila bezpečněji (snad jedině když mi bylo pět a naši mě nechali spát u sebe v posteli, jenže požehnané, bezstarostné dětství už je bohužel jen vzdálená vzpomínka). Ten pocit bezpečí mě úplně opanoval; uvědomovala jsem si, že se najednou mezi všemi těmi utahanými letištními cestujícími usmívám.

"Nastupujte k letu 476 do Los Angeles, východ 27," oznamoval letištní rozhlas.

Můj Adónis zavěšuje sluchátko se stejnou něhou, s jakou je předtím držel, a velmi klidně kráčí k východu. Sleduju toho nadčlověka při bezpečnostní kontrole, naposledy vidím jeho sluncem vyšisované zlaté vlasy a polévá mě smutek. Vůbec ne proto, že už je pryč, ale proto, že se nikdy nedoví a tom našem báječném pikniku v parku.

(Carolyn Byron, South Boston, Massachusetts)