Robert Fulghum

OPRAVDOVÁ LÁSKA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Dvacátého prvního června 1967 ...

Dvacátého prvního června 1967 jsem měla rande s námořníkem, kterého jsem vůbec neznala. Bylo mi patnáct a půl a jemu bez dvou měsíců osmnáct. Byl to kamarád přítele mé nejlepší kamarádky. Řekli mi, že mu právě nějaká holka dala košem a že by potřeboval trochu rozveselit.

Celé to bylo domluvené. ten večer, kdy jsme se měli sejít, mi kamarádka zavolala - že prý jsou kluci u ní a všichni tři už jedou ke mně. Naši zrovna odjeli na večeři, slavit výročí svatby. Ti tři přijeli. Námořník se na mě podíval a otipoval mě na třináct. Začal si v kuchyni vykládat pasiáns, protože neměl auto a já bez dovolení ven nesměla. pouštěli jsme si desky a matně se pamatuju, že mi dal pusu na rozloučenou. Nejspíš tu malou holku litoval. Později se dozvěděl, že mi bude šestnáct, a zavolal mi, jestli bych třeba na rande nešla ještě jednou.

Na Hromnice roku 1969 odjel do Vietnamu. Ani mě nenapadlo, že bych ho snad ještě někdy mohla vidět. Dvouletý vztah jsme pak "završili" poslední noc před jeho nástupem a já přišla do jiného stavu. V červenci měl dovolenou; vzali jsme se a já si z celé svatby nejvíc pamatuju, jak jsme se cestou z kostela k našim pohádali. Týdenní dovolená mu skončila a já ho posadila do autobusu do San Franciska; domů jsem to měla kilometr a půl a celou cestu jsem brečela. Říkala jsem si, jestli se mi vůbec ještě někdy vrátí. Z námořnictva ho propustili v květnu roku 1970, načež jsme se s manželem, jeho alkoholismem a naším sedmiměsíčním synem odstěhovali z New Jersey do Ohia.

O rok později se nám narodila dcera, takže k celé té hrůze přibyl ještě další člověk. Jeho pití a násilí se u nás doma stupňovaly až do roku 1981, kdy jsme spadli až na samé dno. Začali jsme znovu a všichni jsme absolvovali dvanáct kroků abstinenční léčby - druhá fáze našeho manželství začala. Svým způsobem bylo těch deset let ještě obtížnějších než začátek, protože jsme se museli zastavit a pohlédnout těm démonům pořádně do očí. A to vyžadovalo větší odvahu, než před nimi utíkat. Na útěk před sebou samým si člověk snadno zvykne a adrenalin se mu pak stane úplnou drogou.

Ale nakonec to s tou naší láskou dopadlo dobře. Dvacátého července 1996 (ano - měli jsme svatbu v den, kdy přistáli na Měsíci) jsme oslavili dvacáté sedmé výročí naší svatby. Odporujeme všem statistikám. Úplně jsme jim všechno nabourali. Nechápu, proč se ještě pořád máme rádi a proč jsme vůbec spolu - když se nám v cestě hromadily všechny ty překážky. Jmenuje se Roy, což znamená král, a já Donna, a to znamená dáma. Nedávno jsem si začala říkat, že jsme vlastně královský pár a že naše manželství dohodli někde v nebi, a kromě Boha s tím proto nikdo nic nenadělá. Zůstat spolu nemusí pomoct vždycky. Ohlížím se za minulými roky a úplně se z toho třesu; kam se všechny ty roky poděly? Netvrdím, že bych některé z nich nevyměnila za šťastnější vzpomínky. Ale pochopila jsem, že láska není statická a taky že láska, lidé a vztahy nikdy neplynou jenom hladce. Život není procházka růžovým sadem. A pochybuju, že bych teď byla tady na židli vedle něho - šťastná, zdravá, bohatá a moudrá -, kdybychom celé ty roky nerostli a nemoudřeli vedle sebe- Nelituju, že jsme spolu zůstali, protože se teď můžu těšit na 75-leté výročí svatby. Ten den nám bude dvaadevadesát a čtyřiadevadesát. Když si vezmu, jak jsme podle všeho houževnatí, tak se toho skoro jistě spolu dožijeme.

(Donna Riddlebarger, Dayton, Ohio)