Robert Fulghum

OPRAVDOVÁ LÁSKA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Byl jsem navigátorem ...

Byl jsem navigátorem čtyřmotorového bombardéru B-24 Liberator, který se 1. února roku 1944 zřítil v March Field u kalifornského města Riverside. Letoun hořel a já byl uvězněný pod věžovým kanónem. Když to trochu odhořelo, tak se kanón nepatrně posunul, takže jsem se mohl po zádech dosoukat k trhlině v boku letadla, odkud mě pak vytáhli nějací pěšáci.

Zavezli mě do vojenské nemocnice a diagnóza zněla: popáleniny druhého stupně v obličeji a na krku, třetího stupně na pravé paži a ruce, levé ruce, levém koleni a na pravé noze od stehna až dolů. K tomu vážný šok způsobený popáleninami.

Popáleniny mi ošetřili a obvázali a amputovali mi levou ruku. Na plastickou chirurgii mě poslali do Všeobecné nemocnice v Brigham City v Utahu. Obvykle pacient jel do nemocnice nejblíž od domova, což by v mém případě byla nemocnice Waltera Reeda ve Washingtonu, D.C., ale můj stav se natolik zhoršil, že bych cestu do Washingtonu zřejmě nepřežil.

V Brigham City mi amputovali ještě i pravou ruku; přežil jsem celkem třináct transplantací kůže a byl jsem na dně. V červenci do nemocnice v rámci armádního programu nastoupily sestřičky na praxi - měly tam zakončit své vzdělání a připravit se na práci v armádě.

Můj pohled na svět se najednou úplně změnil, když ke mně do pokoje jednou ráno přišly dvě sestřičky. Jedna byla majorka, hlavní sestra v nemocnici. Ta druhá byla praktikantka. A majorka řekla: "Poručíku Rawley, tohle je slečna Kay, která se o vás bude starat."

Mně sice bylo dost jedno, co se kolem mě děje, ale to se najednou úplně změnilo. Přede mnou stála dívka, která ve mně vzbudila víc zájmu než ostatní ženy v mém dosavadním životě.

Tahle vysoká, štíhlá sestřička měla krásné tmavohnědé vlasy, tmavé obočí a jiskřivé zelené oči. Nos měla lehce posázený pihami a po tváři jí pohrával milý, mírně ironický úsměv.

Pozoroval jsem tu půvabnou sestřičku, jak si zdatně počíná, a úplně jsem zapomněl, že nemám ruce. Vymýšlel jsem si všechny možné záminky, jen aby ke mně na pokoj musela co nejčastěji. Nakonec z nás byli výborní přátelé, ale její praxe v nemocnici skončila a ona se stala poručicí.

Ještě jsme si pak dopisovali, ale po čtrnácti měsících v nemocnici už mě mohli propustit a poslat domů, na sever státu New York. Už jsem ji nikdy neměl spatřit. Jenže - už jsem získal s protézami místo rukou takovou zručnost, že mě letectvo požádalo, abych nastoupil jako styčný důstojník. Měl jsem jezdit po vojenských nemocnicích a dodávat odvahu pacientům s amputovanými končetinami.

Program jsem si mohl sestavovat sám, a tak jsem se náhodou vždycky objevil tam, kam zrovna poslali poručici Kay. Náš vztah pokračoval až do konce války. Vzali jsme se 26. června 1946. Byl to vojenský obřad ve Fort Douglasu v Salt Lake City.

Ta hlavní sestra v Brigham City ani netušila, jak pravdivá budou její slova - když řekla, že se o mě slečna Kay bude starat. Stará se o mě ještě o padesát let později. Neposlali mě do nemocnice Waltera Reeda, ale do Brigham City, a já díky tomu našel báječnou životní družku, která mě přiměla, abych šel studovat ochranu přírody a získal tituly bakaláře i magistra. Třicet čtyři let jsem pak pracoval v utažském Úřadu pro ochranu přírody a nakonec jsem vedl Oddělení plánování a programování.

(Edwin Rawley, Bountiful, Utah)