Robert Fulghum

OPRAVDOVÁ LÁSKA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Byla jsem zpocená ...

Byla jsem zpocená a vyčerpaná po náročném školním představení. Měla jsem žízeň a zastavila jsem se u fontánky na chodbě. Narovnala jsem se a vrazila do neuvěřitelně krásného kluka s nebesky modrýma očima.

Okamžitě jsem zalitovala, že už jsem si smyla nalíčení z jeviště. Nemám zrovna 'nádhernou' pleť. Vypadá spíš jako vyprané prostěradlo.

"Jseš ta dívka, co zpívala v tom představení?"

Ježišmarjá! Jeho hlas nebyl o nic méně krásný než vzhled - byl hluboký, zvučný, dokonce měl zvláštní melodii!

Nějak se mi ze sebe podařilo vypravit jediné slovo - "Ano."

"Bylo to úžasné..., ale jako házet perly sviním."

Něco takového mi ještě nikdy nikdo neřekl.

Bylo mi šestnáct a úplně mě pohltily kursy operního i základního zpěvu. Považovala jsem se za naprosto 'nezajímavou', za holku, o kterou hezký kluk ani nezavadí, atd., atd. Ale tenhle světlovlasý řecký bůh si řekl o telefonní číslo a dovolení, jestli mi může 'teď někdy brzy' zavolat.

A zavolal, což odstartovalo vůbec nejkrásnější rky mého mládí. Neodradilo mě varování kamarádek, že je hulvát a sukničkář. Chodil na všechna moje vystoupení a pořád mě pod různými záminkami nutil zpívat. Byli jsme 'dokonalá dvojice'. Líbilo se nám totéž a všechno jsme dělali spolu.

Měla jsem vedle něho pocit, že jsem krásná.

Měsíce ubíhaly jako v nějakém snu, ale já stejně nedokázala zapomenout na varování kamarádek. A jednoho večera už jsem to nevydržela - chodila jsem kolem toho jako kolem horké kaše, ale nakonec jsem se ho přímo zeptala, jestli mají pravdu.

Zajel ke kraji ulice se stromořadím. Nejdřív mi blesklo hlavou: "Tak a mám to. Buď mi řekne, že se mnou končí, nebo mi nafackuje!" Úplně jsem se vyděsila.

Ale nestalo se ani jedno.

Zařadil neutrál, zatáhl ruční brzdu a otočil se ke mně. Motor běžel dál, světla svítila.

"To bylo jiný. Ty jsem neměl rád."

Zase se ode mě odvrátil, odbrzdil, zařadil rychlost a odvezl mě domů.

Vznášela jsem se pak několik měsíců!

Další rok přešel do Pasadeny. Vídali jsme se pak několikrát za týden, ale na jaře už najednou tak často netelefonoval. Nemohla jsem si na něj dělat žádný nárok a tehdy bylo nemyslitelné, aby dívka zavolala chlapci. A tak jsem čekala.

Ostatní kluci mě nudili. Měla jsem partnery na tancování, do divadla, na operu, a každou chvíli někdo z nich projevil přání být víc než jen kamarád. těch případů nebylo mnoho a já se z toho snažila vykroutit co nejdiplomatičtěji.

Další rok šel na vojnu a dal přednost námořnictvu. Ještě předtím vyslovil ty správné věty a patřičné sliby a já se rozhodla, že ještě budu nějakou dobu čekat.

Po přijímači míval občas dovolenou. Týden před mými dvacátými narozeninami mi zavolal; to jsem se zrovna stěhovala do Santa Barbary, abych poslední ročník dokončila na Kalifornské univerzitě. Velmi vážným hlasem mi řekl, že mě ještě před mým odjezdem musí vidět a že spolu budeme celý den a večer. Samozřejmě jsem si na něj čas udělala.

Byli jsme celý den spolu; smáli jsme se, byli jsme se projít, zašli jsme si do restaurace, do hollywoodského kina Player's Ring jsme zašli na Zelenou kukuřici. Krásný den. Věděla jsem skoro jistě, že bude završen něčím velmi významným. Ani sobě jsem to nechtěla úplně přiznat, ale tajně jsem doufala, že mě ten den oficiálně požádá o ruku.

Ale neudělal to.

Nejel ke mně, ale na odlehlé místo, kde zhasl světla a vypnul motor. Srdce mi bušilo.

"Musím ti něco říct," ozval se.

Na zbytek si už nepamatuju. Vzpomínám si jenom na šok a zděšení, jež vystřídala otupělost.

"Ty máš radši... kluky?"

Co to vlastně znamenalo?

Tak on to nebyl můj rytíř v lesklé zbroji?

Bylo to všechno úplně jinak!

A následovaly další věty; třeba: "Vždycky pro mě budeš něco zvláštního... mám tě rád... jsme jako rodina..." A tak dál a dál.

Seděla jsem tam a čekala.

Nakonec se mě zeptal: "Chápeš to?"

Jak odpovědět na tak hloupou otázku? Co jsem měla říct? Jen jsem přikývla a snažila se zadržet slzy.

Jeli jsme domů. Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Vzpomínám, že jsem se snažila necítit vůbec NIC - nebrečet; chovala jsem v sobě tu krásnou tupou prázdnotu.

Na koleji mě čekal jeho dopis. Několik let jsem ho měla schovaný - byla to citlivá a láskyplná prosba o pochopení, žádost o 'lásku navěky'. Pak jsem brečela - hodně a dlouho.

Dnes je mi jednašedesát. U divadla jsem zůstala. před čtyřiceti lety jsem se provdala za hodného, šarmantního, inteligentního a věrného muže. Máme tři dospěl dcery, dnes už provdané. Máme za sebou čtyřicet let tragédií i triumfů a začínáme uvažovat, jak naložit s následujícími roky, které snad budou 'zlaté'.

Ale ta vzpomínka mi stále zůstává - i když jsem nakonec ten dopis zahodila a také jsem rozdala všechny šperky a jiné dárky od mé 'první lásky'. Už o sobě nevíme.

Jenže já si na něj stejně občas vzpomenu a doufám, že strávil užitečný život a je spokojený sám se sebou.

A hlavně se pamatuju, jak jsem byla krásná.

(Claire Hodgin, Scotts Valley, Kalifornie)