Robert Fulghum

OPRAVDOVÁ LÁSKA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Máme se ženou dům ...

Máme se ženou dům na venkově se zahradou. Nutně ho potřebujeme, ale zároveň je to i luxus. Bydlíme totiž sotva čtyřicet sedm kroků od kostela i kanceláře, a tak potřebujeme něco trochu vzdálenějšího a stranou. A tak máme ten domek, kterému říkáme 'Dobrý pramen'. Je to od nás sto dvacet kilometrů a je to docela extravagantní záležitost - ani ne co se týče peněz, ale emocí s domkem spojených. Naším přepychem je zahrada a les. Meditujeme u říčky. Nikde není milování tak krásné jako tam.

V pondělí mi obvykle ten starý domek zabere značnou část dne - nejdřív se tam musím dostat a pak to dávám dohromady - vyměňuju okna, nové obložení, nátěry a těsnění. Odjíždím brzy, ještě za tmy, a zůstávám tam dlouho až už je jen tolik světla, že se ještě dá stavit u mého oblíbeného rybníka a chvíli muškovat.

Zamiloval jsem se jednoho toho pracovního pondělí. Státovka vede zvlněnou západní Pensylvánií. Bohatá společnost si může dovolit rozšiřovat a vyhlazovat silnice, což je docela značné ekologické barbarství. A na staveništi je třeba řídit dopravu. tam jsem ji uviděl. Držela takovou tu značku, kde je na jedné straně stopka, na druhé nápis 'zpomal' a na tyči přidělaná vysílačka. Byla oblečená jako chlapi, co jezdí s těmi velkými bagry, napínají se jim na zádech svaly, když házejí lopatou, anebo se ohánějí pořádným kladivem - měla džínsy, přes tričko oranžovou vestu, helmu a vysoké pracovní boty. Ale z profilu byla jiná - žádná mohutná šíje a žádné bicepsy. Tahle dělnice byla štíhlá, upravená a elegantní; měla postavu, jaká se líbí všem mužům, kteří ještě jsou kdykoliv připraveni k činu nebo aspoň ke snění.

Byla tam každé pondělí ráno, za hezkého počasí i za deště, a vždycky držela tu značku 'stop' nebo 'zpomal'. Vždycky jsem si přál, aby mi ukázala stopku, a já budu moct přemýšlet o siluetách, jaké ta silnice ztratila i získala - i když třeba jen na pár minut. Jendou jsem dokonce zpomalil tak málo, že mi pak musela ukázat stopku, i když by určitě stačilo jenom zpomalit. Vždycky jsem na ni zamával a ona mi stejně odpověděla - jak to dělají ženy a prsty se jim přitom vlní a je to prostě úplně něco jiného než ten náš mužský pozdrav dvěma prsty. Snad nemávala v pondělí ráno jenom mně!? Sotva.

A pak byl jednou ten úsek silnice hotov a ta žena zmizela, aby dopravu řídila někde jinde, anebo ji možná na zimu nechali doma. Stýská se mi po ní i našich pondělních románcích. Ale kousek směrem na jih silnice potřebuje opravit a jaro už se blíží.

(Robert Rigg, Mars, Pensylvánie)