Robert Fulghum

OPRAVDOVÁ LÁSKA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Éra velkých orchestrů ...

Éra velkých orchestrů, to bylo v Americe něco úžasného. V módě byly živá hudba a tanec. Jako mladá dívka jsem tancovala moc ráda. A v sobotu večer jste mě určitě mohli najít spolu s mými třemi sestrami a kamarádkami ze sousedství v tančírně Trianon.

Uměla jsem waltz, two-step, jitterbug, polku a skotský šotyš. V létě jsme chodívaly k jezerům, protože tam k tanci vždycky hrála kapela.

Zvlášť si pamatuju na jedno vyzvání k tanci. Byl o příjemný muž, ale nijak zvláštní tanečník a chvíli nezavřel pusu. V tu chvíli jsem vůbec netušila, jak se mi otiskne do života.

Tancovali jsme foxtrot; pak následoval jitterbug, ale on vůbec neměnil kroky. To mě naštvalo. Dotancovali jsme, on mě zavedl k sestře a zeptal se nás, jestli nechceme limonádu. "Jasně," řekla jsem. Když jsme dopili, tak mě vzal za ruku a vedl mě na parket; zase ten jeho two-step.

Po tanci jsem se omluvila a šla jsem na dámy. Jen tak jsem se tam zdržovala a myslela si, že už si mezitím musel najít novou partnerku. vyšla jsem ven, ale on tam stál. TO JE TEDA PEKLO, blesklo mi hlavou. Je jako tapetový lepidlo a já se ho prostě nezbavím.

Poslední tanec a on se zeptal, jestli mě může doprovodit.

"Ne!" skoro jsem vykřikla. "Táta nám nařídil, že musíme chodit se sestrou spolu." "A dáš mi teda aspoň telefon?" "To můžu." Do telefonu ho snad dokážu odmítnout.

Jenže on nezavolal.

Příští neděli jsem jela autobusem za kamarádkou na Alki Avenue a musela jsem přestupovat. Čekala jsem na zastávce a najednou tam zastavil on v novém autě, otevřel mi dveře a řekl: "Ahoj. Nasedni si."

"Ale ne. Já tu čekám na autobus."

Autobus zrovna přijel a musel zastavit za ním, ale on dál seděl v autě. Autobusák zatroubil, ale on se nepohnul. Asi by tam tak stál už pořád, a tak jsem radši nasedla.

Jeli jsme kolem pláže Alki, povídali si a já pak řekla: "V tom zeleným domě bydlí moje kamarádka a já už vystupuju." Projel kolem domu a jel dál. "Pusť mě ven!" zaječela jsem. Zmateně jsem šátrala po klice.

"No jo! Copak už jsme to přejeli?" řekl úplně klidně. Otočil a zastavil před tím domem.

"Jak jsi mě našel?" zeptala jsem se ho. "Přijel jsem k vám a tvůj táta mi řekl, kde budeš."

Pak dostkrát volal vždycky řekl: "Já chci, Pat, jít do kina." Zaječela jsem na něj: "ANI NÁPAD!", ale za půl hodiny už byl stejně za dveřmi.

Někdy bylo v telefonu dlouhé ticho a pak se teprve ozval. Zvláštní člověk, říkala jsem si, ale naši ho měli rádi, hlavně pak táta a bratr.

Když si bratr koupil své první auto, vzal mého přítele s sebou na projížďku, ale shořelo jim nějaké vadné vedení. Můj kamarád mu pomohl s opravou a ještě ho mnohé o autech naučil.

Teprve za dva měsíce mi řekl, že je úplně hluchý a vychodil Iowskou státní školu pro hluchoněmé. On jenom odezíral, co lid říkají, a šlo mu to báječně. Výborně mluvil a komunikoval také znakovou řečí.

Když jsem si uvědomila, o co jde, naučila jsem se to zvládat. Nikdy jsme si pak už netelefonovali a nemluvili jsme spolu po tmě. Taky jsem si zvykla mluvit přímo na něj. Vždycky působil šťastným dojmem a bylo mi s ním dobře.

Často jsme chodívali tančit, a dokonce jsem ho naučila pár nových kroků. Ale neuvědomila jsem si, že se do toho vytáhlého Dána z Iowy zamilovávám.

O šest měsíců později mě požádal o ruku a dal mi krásný diamantový prsten.

Svatbu jsme měli v Seattlu a naše šťastné manželství dnes už trvá čtyřicet tři let.

(Patricia Jensen, Seattle, Washington)