Robert Fulghum

OPRAVDOVÁ LÁSKA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Margery ...

Margery byla moje dětská láska - střídavě jsme spolu chodili a zase se rozcházeli od třinácti až asi do dvaceti. Mysleli jsme to spolu docela vážně. Po maturitě se náš život změnil a šli jsme si každý svou cestou. Ona se vydala na východ do Connecticutu a pak na vysokou do Nového Mexika. Mě to zaválo do Ohia a pak na Havaj. Po čase jsme si oba vzali někoho jiného, ale já ji stejně vždycky budu považovat za svou první i největší lásku.

Asi o patnáct let později (tak někdy kolem roku 1978) byl můj život v troskách. Rozhodně nic, o co by člověk vědomě usiloval.

Byl jsem notorický alkoholik, což je diagnóza, která se naší rodinou přímo táhne. Málem jsem umřel a nakonec jsem šel dobrovolně do nemocnice.

Když mě za tři týdny pustili, byl jsem tělesně, emocionálně i finančně na dně. Netušil jsem, co bude s mým životem dál.

Vzápětí jsem se rozvedl a dostal do péče devítiletého a desetiletého syna. Byl jsem "svobodný otec" a slíbil jsem si, že už se nikdy neožením.

Několik týdnů po propuštění z nemocnice jsem se s mámou probíral krabicí s rodinnými fotkami. A narazil jsem na fotografii, kde jsem byl se svou první láskou - bylo to před školním plesem a vroucně jsme se milovali.

A já si řekl: "Proč jen jsem, proboha, musel projít tím jedenáctiletým manželstvím. Úplná tragédie. Proč jsem si nemohl vzít Margery a žít trochu normálně? Tak moc jsem ji přece miloval. A přitom mě nikdy ani nenapadlo, že bych ji požádal o ruku. Proč jen jsem musel prožít tohle své manželství - proč všechny ty hrůzy?"

"Asi ji zkusím najít," nadhodil jsem. Jenže máma mi na to řekla: "Možná bys spíš měl ještě na čas do léčebny. A ještě ses nevzpamatoval ani z toho rozvodu. Tak teď nezačínej myslet na další vztah."

"A navíc," dodala ještě, "Margery jsi neviděl a ani jsi s ní nemluvil aspoň patnáct let. Nejspíš má čtyři děti a je šťastně vdaná v Novém Mexiku. Zapomeň na ni a soustřeď se na výchovu svejch kluků."

Natáhl jsem se pro telefonní seznam Jižního Zálivu a hledal Margeryino dívčí jméno - Southworth. V oblasti Los Angeles jich bylo asi dvanáct. Všechny jsem je obvolával a doufal jsem, že třeba narazím na sestru nebo možná tetu nebo prostě někoho, kdo by mohl vědět, kde je. Moc jsem tomu věřil - měl jsem úplně nutkání to udělat.

Ten večer jsem se jí ani žádnému příbuznému nedovolal, ale mámu jsem ujistil, že vůbec nepochybuju, že ji přece jenom ještě uvidím.

Ráno jsem už v půl osmé vyrazil z Rolling Hills a přes losangeleskou kotlinu jsem jel do Hollywoodu, kde jsem pracoval. Bez nějakého logického důvodu jsem jel jinudy. Zabočil jsem doleva a mířil jsem k dálnici na San Diego. Málokdy jsem tamtudy jezdil, protože to byla do práce zajížďka.

Blížil jsem se k dálnici (a se mnou snad milion dalších lidí, co odněkud dojíždějí do práce) a zastavil jsem na červenou - na dálnici tam auta pouští semafor. Čekal jsem na zelenou.

Čekal jsem a vedle mě zastavila hnědá dodávka a zatroubila. Neviděl jsem dovnitř pořádně, ale za volantem seděla žena ve velkých tmavých brýlích.

Zvedla si brýle na čelo a byla to ona! Margery Southworth! Úplně mi to vyrazilo dech. Opřel jsem se čelem o volant a rozbrečel jsem se. A pak jsem se dal do smíchu. Prostě jsem tomu nemohl uvěřit. Naskočila zelená a já musel na dálnici. Zůstával jsem v pravém pruhu a vyhodil jsem pravý blinkr, že zase z dálnice sjedu. Margery zareagovala. Ještě spolu komunikujeme, řekl jsem si.

Sjeli jsme z dálnice a zajeli na parkoviště výrobce hraček Mattel. Vystoupil jsem ze svého auta, přešel k jejímu a pořádně jsme se objali. Mluvili jsme jeden přes druhého a ptali se na všechno možné (žila už čtrnáct let sama). Požádal jsem ji o telefon. Ještě ten den jsem jí zavolal a domluvili jsme se na příští pátek na večeři.

Za osm měsíců jsme pak měli velkou svatbu na kopci nad naší školou a Los Angeles. Ještě po šestnácti letech je dnes naše manželství šťastné; bydlíme v oblasti Federal Way.

Oba náš vztah považujeme za velký dar, velmi zvláštní dar od Boha. Za zázrak.

(Patrick Godfrey, Federal Way, Washington)