Robert Fulghum

OPRAVDOVÁ LÁSKA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Musíme se vrátit ...

Musíme se vrátit na podzim roku 1985. Bylo mi pětadvacet a pracoval jsem jako systémový analytik v jedné velké finanční instituci v Pittsburghu. Ale to není podstatné. Chci mluvit o tom, že jsem jednou ráno šel do práce - po deštivé noci. Na chodnících stálylouže a bylo chladno. Poměrně příjemné ráno, i když jsem šel středem města. Dělají to tak skoro všichni lidé dojíždějící za prací (a je to i praktické, protože se tak nezmáčejí boty) - šel jsem s hlavou sklopenou a před sebe jsem se díval jenom tak, abych do někoho nevrazil. Vůbec proto není divné, že mě nejdřív zaujaly její boty.

Byly dost pěkné (pokud tedy boty vůbec mohou být zajímavé). Blížili jsme se k sobě, takže se v mém zorném poli objevily i její kotníky. I ty byly hezké; byla pořád blíž, a tak jsem trochu zvedl hlavu, aby se mi do zorného pole dostala celá. Jestli si můžu vypůjčit vaši větu - "úplně stačí říct, že byla opravdu pěkná" Byla oblečená jako úřednice a podle všeho šla do práce zrovna jako já, i když opačným směrem.

Přiblížili jsme se natolik, že už jsem ji viděl celou - dorazil jsem očima až k obličeji a hned jsem věděl, že mě nachytala. Neviděl jsem totiž - jak jsem čekal - pěknou tvář skloněnou k chodníku, ale díval jsem se jí přímo do očí. Načapala mě při činu spáchaném jen pohledem. Ona se totiž celou dobu dívala, jak ji pohledem hltám. Už jsem se chystal na trapas, kdy mě zpraží s výrazem, jaké bývají vyhrazeny proutníkům a mužům, kteří odmítají zapomenout, že i úřednice je v podstatě taky žena. Jenže ona se kupodivu usmála. A úsměv to byl tak vřelý, že já se prostě musel usmát taky. Její úsměv říkal, že ji vůbec nemrzí, jak si dala ráno se svým vzhledem záležet, protože se to vyplatilo. V jejím úsměvu jsem vyčetl, že ani ona nezapomněla být ženou i v pracovní den. Ten úsměv mi děkoval za nevyslovenou lichotku. V okamžiku toho úsměvu jsem zapomněl, kde a proč jsem. Mé srdce se od betonu vzneslo někam vysoko, kde je obloha vždycky modrá.

Ona se usmívala, já se usmíval, minuli jsme se a už jsem ji pak nikdy nespatřil. Ještě po jedenácti letech na ni a její úsměv pořád myslím. Doufám, že i ona myslí na mě.

(Chip Galusha, Farmville, North Carolina)