Robert Fulghum

OPRAVDOVÁ LÁSKA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jela jsem ...

Jela jsem jednoho pátečního večera do města a moc jsem se těšila na víkend. Nedávno jsem se rozešla s klukem, se kterým jsem nějakou dobu chodila, a teď jsme byly s kamarádkou připravené na seznámení s muži našich snů. Pokud možno hned.

Hnala jsem si to po dálnici a najednou jsem si všimla, že s mým červeným autíčkem docela slušně drží krok autíčko černé, které řídí pohledný muž ve žluté košili. On si mě všiml také a za chvíli už naše auta spolu dováděla. Znáte to - děláte, že chcete předjíždět, takže jedete vedle sebe a můžete si řidiče pořádně prohlédnout. Chvíli jsme si takhle hráli, až jeden z nás - teď nevím, kdo to byl - posbíral odvahu a zamával a usmál se.

Teď už mezi námi tedy něco bylo, takže jsme se provozem probíjeli společně - jako bychom tak jeli od začátku. Měla jsem pocit, jako bych toho muže znala, a ani jsem neuvažovala, co bude dál, ale on se najednou ocitl v pruhu, kudy se sjíždělo z dálnice. Co to dělá?? Tam já přece nejedu!! Přiblížila jsem se k němu a tvářila se vyplašeně; muž ve žluté košili mi ukázal, abych jela za ním. No to jsem samozřejmě nemohla. Přece dívka z dálnice nesjede za neznámým člověkem - i když už docela blízkým - kdoví kam... To se přece nedělá. A tak jsem samozřejmě vrtěla hlavou, že ne, a naznačovala jsem, že má jet naopak on za mnou. Nejspíš jsem si říkala, že kdyby to byl třeba šílenec, tak u kamaádky se mi nic stát nemůže. Hnala jsem si to dál a on se kupodivu zase z výjezdního pruhu zařadil zpátky - málem při tom způsobil hromadnou srážku - a jel za mnou. Ještě několik mil jsme byli "spolu" a pak jsme přijeli k výjezdu z dálnice, který jsem potřebovala já. Sjet se tam z dálnice dalo dvěma směry; vyhodila jsem blinkr s pořádným předstihem a najednou vidím, že sice sjel se mnou, ale na opačnou stranu. Sledovala jsem, jak pomalu v kruhu sjíždí a mizí z mého života stejně náhle, jako se v něm objevil. Zamávalo to se mnou. Byla jsem přesvědčena, že právě tohoto muže mi Bůh vybral za manžela. Přemýšlela jsem pak, kam se asi mohl z toho původního sjezdu z dálnice chtít dostat, ale bylo to marné.

Přijela jsem ke kamarádce rozmrzelá a smutná. Popsala jsem jí celou záležitost s mým nastávajícím - docela jsem ji tím rozesmála, ale ještě jsem jí řekla, že ho budu hledat a nevzdám se, dokud toho muže ve žluté košili a černém autě nenajdu. "No tak jo," mírnila můj enthusiasmus, "tak se prostě dnes každýho muže ve žlutý košili zeptáme, jakou barvu má jeho auto."

Moc ráda bych teď řekla, že to má happy end, že jsem nakonec svého okouzlujícího prince vylídila a že jsme šťastně žili až do smrti, jenže jsem ho už nikdy nenašla. A pak jsem si řekla, že je to tak možná lepší - že svého tajemného cizince už nikdy neuvidím. Třeba bychom šli na schůzku, zamilovali se do sebe a pak to všechno skončilo hrozným zklamáním. Je to jediný vztah, co jsem kdy měla, k němuž se váží jenom dobré vzpomínky. Ale ten večer jsem mluvila s několika milými muži ve žluté košili a všech jsem se zeptala, jestli náhodou nejeli v poslední době v malém, černém autě po I-95. Ukázalo se, že tenhle můj krátký románek vlastně výborně láme ledy, a ten večer se na mě všichni muži usmívali.

(Lisa Eller, Toronto, Ontario, Kanada)