Robert Fulghum

OPRAVDOVÁ LÁSKA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pracuju v klenotnictví ...

Pracuju v klenotnictví. Jednou k nám přišla mladá žena; přišel jsem, abych ji obsloužil, a okamžitě mi bylo jasné, že o ni mám zájem. (Mezi mé pracovní povinnosti přímé obsluhování zákazníků většinou nepatří.) Mohlo jí být tak dvacet, dvacet jedna; měla pěknou postavu, hnědé vlasy a oči a působila na mě jako magnet. Chtěla prodat prstýnek a nesměle mi ho podala, abych si ho prohlédl. Zkoumal jsem prstýnek a ona přitom říkala, že se její manžel zabil a ona že už ho prostě doma mít nemůže. Z jejího hlasu jsem měl jasný dojem, že se s ním tak podruhé loučí, a tentokrát už nadobro.

(Už takové lidi znám a taky jsem si vyslechl všechny možné "tragické" příběhy. Ale hned mi bylo jasné, že tato dívka si nic nevymýšlí.) Třásla se jí pusa a do očí jí vstoupily slzy, které ze všech sil zadržovala. Nedokázal jsem tam jen tak stát. Tváří v tvář cizím emocím je ze mě vždycky zbybělec. Požádal jsem kolegu, aby to s ní vyřídil, a utekl jsem dozadu; odtamtud jsem pak pozoroval, jak dívka prsten prodala a jde pryč.

Říkal jsem si, že jsem ji měl pohladit, ale nehodilo se to. A přitom jsem měl pocit, že musím. Napsal jsem si její jméno a adresu (kolega to opsal z jejího řidičáku na účtenku) a podlehl jsem nutkání jí poslat dopis. Na začátku jsem vyjádřil naději, že to snad ode mě není příliš troufalé, když jí takto píšu. Napsal jsem jí, že obdivuju její odvahu, když šla prsten prodat, a vyjádřil jsem přesvědčení, že bude šťastná, protože k životu přistupuje s tím, že je třeba jít dál. Dost sentimentálně jsem jí taky napsal, že bych byl radši, kdyby se můj život ubíral jiným směrem - a abych potkal někoho, jako je třeba ona. Nakonec jsem ještě přidal básničku, v níž se říká "nestůj na mém hrobě a neplač", s tím, že to pro ni snad bude útěcha.

Vůbec jsem neváhal a prostě jsem to poslal. Dny míjely a já přemýšlel, co si asi říká a jak by tak mohla zareagovat. Nejdřív jsem měl výčitky svědomí a litoval jsem toho dopisu, ale pak jsem si najednou začal dělat naděje. Asi po dvou týdnech mi dopis přišel zpátky - "adresát neznámý". Vypadalo to, že už svůj život začala řešit. Dost mě to vzalo.

(anonym)